"Ale stejně je ode mě to hloupé!" trval na svém Taemin.
"A já říkám, že není," odvětil Minho. "To, že jsi přijal moje pozvání, je ten nejhezčí dárek. Nemůžu si přát víc."
Min sklonil svůj rudnoucí obličej, takže to vypadalo, že podrobně zkoumá chodník. "Něco takového se dá těžko brát jako dárek."
"Mám šanci, že tě přesvědčím o opaku?"
"Ne," zvedl Taemin hlavu s rozkošně okouzlujícím úsměvem.
Minho si teatrálně povzdechl. "V tom případě se o to nebudu ani pokoušet." A s úsměvem dodal: "Mimochodem, kolika procentní je šance, že mi dovolíš doprovodit tě domů?"
Blonďák na něj pohlédl se zvláštním výrazem. Jako by se snažil rozpoznat, jestli to starší myslí opravdu vážně. Nakonec zřejmě naznal, že ano, protože se mu na tvář navrátil ten kouzelný úsměv. "Stoprocentní," odpověděl, zářící jako sluníčko.
"Takže kudy?"
Taemin udělal se smíchem jakési pukrle. "Následujte mě, Vaše lordstvo."
"A já říkám, že není," odvětil Minho. "To, že jsi přijal moje pozvání, je ten nejhezčí dárek. Nemůžu si přát víc."
Min sklonil svůj rudnoucí obličej, takže to vypadalo, že podrobně zkoumá chodník. "Něco takového se dá těžko brát jako dárek."
"Mám šanci, že tě přesvědčím o opaku?"
"Ne," zvedl Taemin hlavu s rozkošně okouzlujícím úsměvem.
Minho si teatrálně povzdechl. "V tom případě se o to nebudu ani pokoušet." A s úsměvem dodal: "Mimochodem, kolika procentní je šance, že mi dovolíš doprovodit tě domů?"
Blonďák na něj pohlédl se zvláštním výrazem. Jako by se snažil rozpoznat, jestli to starší myslí opravdu vážně. Nakonec zřejmě naznal, že ano, protože se mu na tvář navrátil ten kouzelný úsměv. "Stoprocentní," odpověděl, zářící jako sluníčko.
"Takže kudy?"
Taemin udělal se smíchem jakési pukrle. "Následujte mě, Vaše lordstvo."
►►►
"Tuhle čtvrť znám," rozhlížel se Minho překvapeně kolem sebe. "Chodím sem každé ráno. Ve zdejší pekárně prodávají snad to nejlepší pečivo v celém Soulu."
Taemin kývl na souhlas. "Bydlím kousek od ní."
Minhův obličej se zdál ještě překvapenější. "Tak to od sebe nebydlíme nijak daleko," prohodil se širokým úsměvem.
Min opět přikývl. Líbil se mu nadšený tón, jakým Minho tu větu pronesl. Napadlo ho, že mladík vlastně není takový, jak si myslel. Bylo mu řečeno, že Choi Minho je spíše vážné, možná až trochu pesimistické povahy. Jenže Choi Minho, který teď kráčel vedle něj, byl veselý a nešetřil úsměvy. Takže to jediné, co z Taeminova původního výčtu vlastností dlouhovlasého aristokrata zbylo, byla mlčenlivost. Vždyť sám Minho ho upozornil, že výmluvnost rozhodně nepatří k jeho silným stránkám.
A to Taeminovi vyhovovalo. Měl rád klid a občas ho i opravdu nutně potřeboval. Avšak takový požadavek je poněkud troufalý, když chodíte do školy a vaše třída se o přestávkách vyžívá v soutěži "kdo přeřve koho" a stejně tak pokud žijete pod jednou střechou s Onewem a Jonghyunem. V neúnosných chvílích, kdy měl vážně pocit, že se mu rozskočí hlava, tu byla jen jediná osoba, u které se mohl od všeho toho povyku distancovat. Yesung. Ten přesně chápal, o čem Min mluví. Pokud právě neúnavně neobhajoval některého ze svých klientů, byl naprosto klidný, vyrovnaný a málomluvný. Proto Taemin takováto období trávil nejraději v jeho překrásném, prostorném bytě. Spokojeně tu hrával na klavír, nikde jinde, kromě školy, k tomu totiž neměl příležitost. Yesung se rád zaposlouchával do klavírních sonát, občas se k němu i přidal nebo mu udělal radost tím, že se nechal spolu s Kyuhyunem (tedy pokud právě nebyl Kyu pro nadměrnou hyperaktivitu nemilosrdně vykázán za Jonghyunem a Onewem) přemluvit ke zpěvu. Taemin vždy znovu a znovu žasnul nad rozsahem a nádherou jejich hlasů. I když i jemu samotnému jeho zpěv mnoho lidí velmi chválilo, nikdy neměl odvahu se k těm dvěma připojit. Neviděl důvod, proč se vměšovat do jejich dokonalého pěveckého dua.
Ano, až dosud tu byl pouze Yesung, jedině v jeho přítomnosti si mohl užít ničím nerušené, klidné odpoledne. Ale teď… S úsměvem pohlédl na Minha. Jestlipak budu moct vyměnit návštěvy u Yesunga za návštěvy u něj?
"Stalo se něco?" vyjekl polekaně, když zpozoroval Minhův zamračený výraz.
Tvář staršího se okamžitě vyjasnila. "Ne, ne. Jen jsem… o něčem přemýšlel." Chvíli zamyšleně zkoumal Taeminův obličej, jako by se rozhodoval, jestli mluvit dál nebo ne. "Můžu se tě na něco zeptat?"
"No samozřejmě."
"Možná to bude znít trochu… hm, divně… jde o toho tvého spolubydlícího. Jinki… nebo Onew? Jak mu mám říkat?"
"Onew. Vlastně se divím, že se ještě nedal přejmenovat."
"Dobře. Víš, zajímalo by mě… jaký je mezi vámi vlastně vztah?"
Taemin nejdřív udiveně vykulil oči a pak se nervózně zachichotal. "Jak - jak to myslíš? Teda - proč - proč se ptáš?"
"Chci si jen… potvrdit nebo vyvrátit jistou teorii," pokrčil Minho ledabyle rameny. Doufal, že je Taemin opravdu tak konsternován, aby neprokoukl, že ta lhostejnost znějící v jeho hlase je jenom obyčejná póza. Proč se zaboha nemůžu zbavit pocitu, že tě Onew nepovažuje jen za kamaráda?
"No," poškrábal se Taemin za uchem, "není moc o čem vyprávět. Onew je… jako můj starší bratr. Naše mamky byly nerozlučné přítelkyně a my dva spolu prakticky vyrostli. Potom, co má máma umřela, se mě jeho rodiče ujali. Vždycky ke mně byli neuvěřitelně hodní a laskaví…" Odmlčel se a zahleděl se na zatažené nebe. "Před čtyřmi lety měli autonehodu. Nepřežili to. Bylo to… příšerné. Ale Onew všechno nesl statečně. A to asi hlavně kvůli mně, za což mu budu nadosmrti vděčný. Nechal mě u sebe navíc dál zadarmo bydlet, ukončil studia na vysoké a našel si práci. Nechtěl vůbec slyšet o tom, že bych šel na brigádu, abych mu aspoň nějak vypomohl. Přijatelnější pro něj bylo nabídnout volný pokoj nějakému nájemníkovi, který by vylepšil naši finanční situaci. To se nakonec ukázalo jako skvělý nápad. Už si naši skromnou domácnost bez Jonghyuna neumím ani představit," pousmál se, ve tváři směs smutku se zvláštní ironickou radostí.
Minho měl chuť si vlepit pár facek. Idiote! okřiklo ho svědomí.
"Odpusť mi to, já -."
Taemin ho zarazil. "Neomlouvej se. Vlastně se teď cítím líp. Já o tom ještě nikdy nemluvil, všeho se vždycky ochranitelsky ujímal Onew. Byl jsem za to moc rád, ale… svěřit se je… tak úžasně osvobozující!" Uvolněně se usmál. "Minho! Netvař se tak provinile! Vždyť za nic nemůžeš. Nevěděl jsi o tom."
"A to je snad polehčující okolnost? Neměl jsem ti vůbec pokládat tu hloupou otázku," zlobil se na sebe tmavovlasý.
Blonďák se s tichým povzdechem zastavil. Minho udělal totéž a tázavě se zadíval na dům, před nímž stáli.
Min však budově nevěnoval sebemenší pozornost. "Nevyčítáš si to, že ne?" zeptal se znepokojeně. "Jsem opravdu rád, že jsem ti o tom mohl říct. Vážně." Bez většího přemýšlení si přitáhl Minhovu ruku až k obličeji zlehka rty přejel po jeho dlani. "Tobě bych stejně odpustil naprosto všechno," zašeptal zastřeně.
Minho zalapal po dechu. Cítil, jak se mu hrne krev do tváří. V jeho nitru vybuchl celý ohňostroj emocí, který se záhy změnil v pocit slastné, blažené euforie.
"Něco takového bys neměl říkat," prohodil s úsměvem. "Víš, že většina šlechticů by takového doznání zneužila?"
"Jenže ty nejsi jako většina šlechticů." Tím si byl Taemin rozhodně jistý.
"Doufám v to," opáčil Minho a pohladil blonďáčka po tváři. Ten spokojeně zavřel oči a kdyby to uměl, bezpochyby by zapředl jako kotě.
"Co budeme dělat s tím dárkem?" broukl tiše a kouknul na Minha.
Tmavovlasý se rozesmál. "Zase s tím začínáš? Co takhle - zapomeneme na to?"
"Takovou odpověď neberu," pohodil Taemin zatvrzele blonďatou hlavou.
Minho bezradně rozhodil rukama. "Jsem dítě zámožných rodičů. Co se materiálních věcí týče, mám toho víc než potřebuju." Neznělo to nijak nadšeně.
"Přece musí být něco, co ještě nemáš a skutečně by sis to přál!" namítl Min a vpil se pohledem do těch hlubokých, čokoládových očí, které si ho zamyšleně prohlížely.
"Cokoli?"
"Naprosto cokoli."
Minhovi stačil jediný krok, aby se k Taeminovi dostal tak blízko, že se mezi nimi dal jen těžko hledat nějaký volný prostor. Jemně ho chytil za bradu, sklonil se k němu a palcem mu přejel po spodním rtu.
Minovi přeběhl mráz po zádech. Přál si - chtěl - toužil po tom, aby ho Minho políbil. Obtočil tmavovlasému ruce kolem krku a s roztomilým úsměvem špitl: "Všechno nejlepší!"
Minho překonal ty poslední milimetry, které je od sebe dělily, aby spojil jejich rty ve váhavém, sladkém polibku. Z přívalu pocitů, které nyní zaplavily jeho nitro, vyhrála s přehledem post o vůdčí postavení divoká touha. Začal chlapcovy rty zkoumat mnohem dravěji a vášnivěji. Taemin mu v tom ochotně vycházel vstříc a se stejnou vervou Minhovy polibky opětoval.
Zapomněl na všechno kolem, nijak ho netrápilo, že nabízejí zvědavým sousedům, číhajícím za okny, velmi zajímavou podívanou. Jediné, co pro Mina v tuto chvíli existovalo, byl Minho. Jeho polibky, jeho doteky… A přirozená potřeba kyslíku, kterého se Taeminovi do plic momentálně moc nedostávalo. Rozmrzele mu prolétlo hlavou, proč člověk prostě nemůže fungovat bez toho, aniž by musel dýchat. S nespokojeným povzdechnutím se od Minha mírně odtáhl. "Napadlo tě už někdy, že - dýchání je vlastně strašně - otravné?" zamumlal blonďák přerývaně.
Starší se tiše zasmál. "Příšerně otravné, jen co je pravda."
Taemin počal prsty pročesávat Minhovy tmavé vlasy. Tvářil se přitom neobyčejně vážně. "Budeš v pořádném maléru, jestli tohle zjistí někdo z vašich." Ani trochu se mu nelíbila představa, že by se kvůli němu mohl šlechtic dostat do problémů.
"Jelikož se momentálně ve vyšších kruzích nic neděje, budou mít aspoň znuděné dámy, co probírat," odvětil Minho klidně.
Taemin se zamračil. "Mohl bys to brát aspoň trochu vážně?"
"Vždyť já to beru vážně," zavrněl starší a otřel se svými rty o ty Minovy. "Vlastně o nic nejde. Nejsem a nikdy nebudu ta "ideální" společensky výrazná osobnost, co bydlí v apartmánu s vířivkou a bazénem, uplácí profesory na univerzitě a tráví každou noc na nějakém stupidním večírku. Což znamená, že vládnoucí skupinu lordů absolutně nezajímá, co ve volném čase dělám."
"A tvé rodiče?"
Tmavovlasý se temně ušklíbl. "Proč by se starali o to, co dělá jejich nevděčný mladší syn?"
"Nevděčný?" Min se zatvářil ohromeně.
"Samozřejmě," opáčil starší s jedovatým sarkasmem. "Nepovedlo se jim přetvořit mě k obrazu svému. Choi Minho se totiž každé ráno nebudí s kocovinou vedle nahé modelky z Playboye jako správný mladý šlechtic. Taková katastrofa!"
"No vidíš, o co přicházíš!" vyprskl Taemin smíchy.
"Myslíš tu kocovinu nebo tu modelku?"
"Modelku, jak jinak."
"Copak nějaká obstojí vedle tebe?" pousmál se Minho a přitáhl si mladšího blíž k sobě. Ten si spokojeně opřel hlavu o jeho rameno.
Tak tohle se nedá nazvat jinak než jako splněný sen, pomyslel si Taemin šťastně. Vůbec se mu nechtělo domů, v Minhově náručí bylo tak příjemně… Náhle se však roztřásl zimou. Přece jen byl chladný prosincový večer. S takovou už by tu dlouho stát nevydržel.
"Uvidíme se zítra?" zvedl hlavu a zadíval se prosebně na staršího.
"Samozřejmě," přikývl Minho s okouzlujícím úsměvem a políbil Mina na čelo. "Dobrou noc, Taeminnie."
"Tuhle čtvrť znám," rozhlížel se Minho překvapeně kolem sebe. "Chodím sem každé ráno. Ve zdejší pekárně prodávají snad to nejlepší pečivo v celém Soulu."
Taemin kývl na souhlas. "Bydlím kousek od ní."
Minhův obličej se zdál ještě překvapenější. "Tak to od sebe nebydlíme nijak daleko," prohodil se širokým úsměvem.
Min opět přikývl. Líbil se mu nadšený tón, jakým Minho tu větu pronesl. Napadlo ho, že mladík vlastně není takový, jak si myslel. Bylo mu řečeno, že Choi Minho je spíše vážné, možná až trochu pesimistické povahy. Jenže Choi Minho, který teď kráčel vedle něj, byl veselý a nešetřil úsměvy. Takže to jediné, co z Taeminova původního výčtu vlastností dlouhovlasého aristokrata zbylo, byla mlčenlivost. Vždyť sám Minho ho upozornil, že výmluvnost rozhodně nepatří k jeho silným stránkám.
A to Taeminovi vyhovovalo. Měl rád klid a občas ho i opravdu nutně potřeboval. Avšak takový požadavek je poněkud troufalý, když chodíte do školy a vaše třída se o přestávkách vyžívá v soutěži "kdo přeřve koho" a stejně tak pokud žijete pod jednou střechou s Onewem a Jonghyunem. V neúnosných chvílích, kdy měl vážně pocit, že se mu rozskočí hlava, tu byla jen jediná osoba, u které se mohl od všeho toho povyku distancovat. Yesung. Ten přesně chápal, o čem Min mluví. Pokud právě neúnavně neobhajoval některého ze svých klientů, byl naprosto klidný, vyrovnaný a málomluvný. Proto Taemin takováto období trávil nejraději v jeho překrásném, prostorném bytě. Spokojeně tu hrával na klavír, nikde jinde, kromě školy, k tomu totiž neměl příležitost. Yesung se rád zaposlouchával do klavírních sonát, občas se k němu i přidal nebo mu udělal radost tím, že se nechal spolu s Kyuhyunem (tedy pokud právě nebyl Kyu pro nadměrnou hyperaktivitu nemilosrdně vykázán za Jonghyunem a Onewem) přemluvit ke zpěvu. Taemin vždy znovu a znovu žasnul nad rozsahem a nádherou jejich hlasů. I když i jemu samotnému jeho zpěv mnoho lidí velmi chválilo, nikdy neměl odvahu se k těm dvěma připojit. Neviděl důvod, proč se vměšovat do jejich dokonalého pěveckého dua.
Ano, až dosud tu byl pouze Yesung, jedině v jeho přítomnosti si mohl užít ničím nerušené, klidné odpoledne. Ale teď… S úsměvem pohlédl na Minha. Jestlipak budu moct vyměnit návštěvy u Yesunga za návštěvy u něj?
"Stalo se něco?" vyjekl polekaně, když zpozoroval Minhův zamračený výraz.
Tvář staršího se okamžitě vyjasnila. "Ne, ne. Jen jsem… o něčem přemýšlel." Chvíli zamyšleně zkoumal Taeminův obličej, jako by se rozhodoval, jestli mluvit dál nebo ne. "Můžu se tě na něco zeptat?"
"No samozřejmě."
"Možná to bude znít trochu… hm, divně… jde o toho tvého spolubydlícího. Jinki… nebo Onew? Jak mu mám říkat?"
"Onew. Vlastně se divím, že se ještě nedal přejmenovat."
"Dobře. Víš, zajímalo by mě… jaký je mezi vámi vlastně vztah?"
Taemin nejdřív udiveně vykulil oči a pak se nervózně zachichotal. "Jak - jak to myslíš? Teda - proč - proč se ptáš?"
"Chci si jen… potvrdit nebo vyvrátit jistou teorii," pokrčil Minho ledabyle rameny. Doufal, že je Taemin opravdu tak konsternován, aby neprokoukl, že ta lhostejnost znějící v jeho hlase je jenom obyčejná póza. Proč se zaboha nemůžu zbavit pocitu, že tě Onew nepovažuje jen za kamaráda?
"No," poškrábal se Taemin za uchem, "není moc o čem vyprávět. Onew je… jako můj starší bratr. Naše mamky byly nerozlučné přítelkyně a my dva spolu prakticky vyrostli. Potom, co má máma umřela, se mě jeho rodiče ujali. Vždycky ke mně byli neuvěřitelně hodní a laskaví…" Odmlčel se a zahleděl se na zatažené nebe. "Před čtyřmi lety měli autonehodu. Nepřežili to. Bylo to… příšerné. Ale Onew všechno nesl statečně. A to asi hlavně kvůli mně, za což mu budu nadosmrti vděčný. Nechal mě u sebe navíc dál zadarmo bydlet, ukončil studia na vysoké a našel si práci. Nechtěl vůbec slyšet o tom, že bych šel na brigádu, abych mu aspoň nějak vypomohl. Přijatelnější pro něj bylo nabídnout volný pokoj nějakému nájemníkovi, který by vylepšil naši finanční situaci. To se nakonec ukázalo jako skvělý nápad. Už si naši skromnou domácnost bez Jonghyuna neumím ani představit," pousmál se, ve tváři směs smutku se zvláštní ironickou radostí.
Minho měl chuť si vlepit pár facek. Idiote! okřiklo ho svědomí.
"Odpusť mi to, já -."
Taemin ho zarazil. "Neomlouvej se. Vlastně se teď cítím líp. Já o tom ještě nikdy nemluvil, všeho se vždycky ochranitelsky ujímal Onew. Byl jsem za to moc rád, ale… svěřit se je… tak úžasně osvobozující!" Uvolněně se usmál. "Minho! Netvař se tak provinile! Vždyť za nic nemůžeš. Nevěděl jsi o tom."
"A to je snad polehčující okolnost? Neměl jsem ti vůbec pokládat tu hloupou otázku," zlobil se na sebe tmavovlasý.
Blonďák se s tichým povzdechem zastavil. Minho udělal totéž a tázavě se zadíval na dům, před nímž stáli.
Min však budově nevěnoval sebemenší pozornost. "Nevyčítáš si to, že ne?" zeptal se znepokojeně. "Jsem opravdu rád, že jsem ti o tom mohl říct. Vážně." Bez většího přemýšlení si přitáhl Minhovu ruku až k obličeji zlehka rty přejel po jeho dlani. "Tobě bych stejně odpustil naprosto všechno," zašeptal zastřeně.
Minho zalapal po dechu. Cítil, jak se mu hrne krev do tváří. V jeho nitru vybuchl celý ohňostroj emocí, který se záhy změnil v pocit slastné, blažené euforie.
"Něco takového bys neměl říkat," prohodil s úsměvem. "Víš, že většina šlechticů by takového doznání zneužila?"
"Jenže ty nejsi jako většina šlechticů." Tím si byl Taemin rozhodně jistý.
"Doufám v to," opáčil Minho a pohladil blonďáčka po tváři. Ten spokojeně zavřel oči a kdyby to uměl, bezpochyby by zapředl jako kotě.
"Co budeme dělat s tím dárkem?" broukl tiše a kouknul na Minha.
Tmavovlasý se rozesmál. "Zase s tím začínáš? Co takhle - zapomeneme na to?"
"Takovou odpověď neberu," pohodil Taemin zatvrzele blonďatou hlavou.
Minho bezradně rozhodil rukama. "Jsem dítě zámožných rodičů. Co se materiálních věcí týče, mám toho víc než potřebuju." Neznělo to nijak nadšeně.
"Přece musí být něco, co ještě nemáš a skutečně by sis to přál!" namítl Min a vpil se pohledem do těch hlubokých, čokoládových očí, které si ho zamyšleně prohlížely.
"Cokoli?"
"Naprosto cokoli."
Minhovi stačil jediný krok, aby se k Taeminovi dostal tak blízko, že se mezi nimi dal jen těžko hledat nějaký volný prostor. Jemně ho chytil za bradu, sklonil se k němu a palcem mu přejel po spodním rtu.
Minovi přeběhl mráz po zádech. Přál si - chtěl - toužil po tom, aby ho Minho políbil. Obtočil tmavovlasému ruce kolem krku a s roztomilým úsměvem špitl: "Všechno nejlepší!"
Minho překonal ty poslední milimetry, které je od sebe dělily, aby spojil jejich rty ve váhavém, sladkém polibku. Z přívalu pocitů, které nyní zaplavily jeho nitro, vyhrála s přehledem post o vůdčí postavení divoká touha. Začal chlapcovy rty zkoumat mnohem dravěji a vášnivěji. Taemin mu v tom ochotně vycházel vstříc a se stejnou vervou Minhovy polibky opětoval.
Zapomněl na všechno kolem, nijak ho netrápilo, že nabízejí zvědavým sousedům, číhajícím za okny, velmi zajímavou podívanou. Jediné, co pro Mina v tuto chvíli existovalo, byl Minho. Jeho polibky, jeho doteky… A přirozená potřeba kyslíku, kterého se Taeminovi do plic momentálně moc nedostávalo. Rozmrzele mu prolétlo hlavou, proč člověk prostě nemůže fungovat bez toho, aniž by musel dýchat. S nespokojeným povzdechnutím se od Minha mírně odtáhl. "Napadlo tě už někdy, že - dýchání je vlastně strašně - otravné?" zamumlal blonďák přerývaně.
Starší se tiše zasmál. "Příšerně otravné, jen co je pravda."
Taemin počal prsty pročesávat Minhovy tmavé vlasy. Tvářil se přitom neobyčejně vážně. "Budeš v pořádném maléru, jestli tohle zjistí někdo z vašich." Ani trochu se mu nelíbila představa, že by se kvůli němu mohl šlechtic dostat do problémů.
"Jelikož se momentálně ve vyšších kruzích nic neděje, budou mít aspoň znuděné dámy, co probírat," odvětil Minho klidně.
Taemin se zamračil. "Mohl bys to brát aspoň trochu vážně?"
"Vždyť já to beru vážně," zavrněl starší a otřel se svými rty o ty Minovy. "Vlastně o nic nejde. Nejsem a nikdy nebudu ta "ideální" společensky výrazná osobnost, co bydlí v apartmánu s vířivkou a bazénem, uplácí profesory na univerzitě a tráví každou noc na nějakém stupidním večírku. Což znamená, že vládnoucí skupinu lordů absolutně nezajímá, co ve volném čase dělám."
"A tvé rodiče?"
Tmavovlasý se temně ušklíbl. "Proč by se starali o to, co dělá jejich nevděčný mladší syn?"
"Nevděčný?" Min se zatvářil ohromeně.
"Samozřejmě," opáčil starší s jedovatým sarkasmem. "Nepovedlo se jim přetvořit mě k obrazu svému. Choi Minho se totiž každé ráno nebudí s kocovinou vedle nahé modelky z Playboye jako správný mladý šlechtic. Taková katastrofa!"
"No vidíš, o co přicházíš!" vyprskl Taemin smíchy.
"Myslíš tu kocovinu nebo tu modelku?"
"Modelku, jak jinak."
"Copak nějaká obstojí vedle tebe?" pousmál se Minho a přitáhl si mladšího blíž k sobě. Ten si spokojeně opřel hlavu o jeho rameno.
Tak tohle se nedá nazvat jinak než jako splněný sen, pomyslel si Taemin šťastně. Vůbec se mu nechtělo domů, v Minhově náručí bylo tak příjemně… Náhle se však roztřásl zimou. Přece jen byl chladný prosincový večer. S takovou už by tu dlouho stát nevydržel.
"Uvidíme se zítra?" zvedl hlavu a zadíval se prosebně na staršího.
"Samozřejmě," přikývl Minho s okouzlujícím úsměvem a políbil Mina na čelo. "Dobrou noc, Taeminnie."
Žádné komentáře:
Okomentovat