Ten třetí - 15. kapitola

※ Stockholmská telenovela pokračuje...! Tak schválně, kdo je tu vypočítavý a manipulativní?

Ztrácíš ho, Zhou Mi. Pomalu, ale jistě. A pokud se nepřestaneš bát…
Ztratíš ho natrvalo.

※※※

Uběhl další týden. A byl to velice podivný týden. Chilhyun se zpravidla vracíval o tři hodiny později, než u něj bývalo zvykem, a neustále si s někým vypisoval. Dřív se na mobil skoro ani nepodíval, zato teď na něm byl pečený vařený.
Že by si někoho našel…?
Když Jonghoona napadla ta myšlenka poprvé, překvapilo ho, jak raněný se jí cítil. Příčila se mu představa, že by o něj Chilhyun ztratil zájem, jakkoli sobecké a nesmyslné to bylo. Jeho partner je Zhou Mi, ne Chilhyun, Chilhyun si může provádět cokoli se mu zlíbí s kýmkoli se mu zlíbí, co dělá Chilhyun, není vůbec jeho starost –! Jenže to, co racionálně hlásal mozek, se neshledávalo s pochopením 

(srdce? ah, pitomost!)
jiných tělesných orgánů. Mnohokrát už měl Jonghoon na jazyku otázku, copak dnes milého Chilhyuna zase zdrželo, na poslední chvíli si ji ale pokaždé rozmyslel. Podvědomě se děsil odpovědi: „Víš, zamiloval jsem se do někoho jiného.“
Ne sobecké a nesmyslné. Sobecké a naprosto stupidní.
Čím déle ale Ahnovu konání přihlížel, tím intenzivněji nabýval Jonghoon dojmu, že jeho zápal není ani tak romantický, jako spíš strojově vypočítaný. Že náklonnost k tomu někomu předstírá z logicky chladnokrevného důvodu.
Sobecké a naprosto stupidní, avšak po čtyřech dnech depresivního spekulování nad mnoha co když, možná a kdyby vykouzlila tato nejistá dedukce Jonghoonovi úsměv na tváři. Ona a fakt, že i přes všechna ta co když, možná a kdyby se Chilhyunovo chování vůči němu neměnilo.
A proto nyní, zcela zmatený, už asi posté zkontroloval Jonghoon čas na budíku. Blížila se půlnoc. Jistě, v posledním týdnu se Chilhyun zdržoval venku déle… o půlnoci však býval vždycky již minimálně dvě hodiny zpátky doma. Vždycky.
Jonghoon střídal nervózní poposedání na matraci s neurotickým přecházením ke dveřím a zase zpátky. Na čtení ani poslech hudby se nedokázal soustředit, jeho mysl zaměstnávalo jediné: Chilhyun tu není. Měl tu být, a není.
A tak minula hodina, dvě, tři…
Zranil se? Skončil v nemocnici? Nebo hůř…? Co když už se sem Chilhyun nikdy nevrátí? Co se pak stane s ním? To tu umře hlady…? Tragické scénáře ale nebyly jediné, nad nimiž bezděky uvažoval. Zhmotňovaly se před ním i jiné. Horší. Zhrzené a ublížené. Ty, které se trápily úvahou: Co když tráví Chilhyun noc s tím druhým?

※※※

„Hyung, ty už máš ale opravdu dost.“
Byly to přesně dvě hodiny, co Heechul a Kyuhyun přišli do baru, hodina, co začal Heechul vést divné řeči, a patnáct minut, co před Kyuhyuna na stůl rozložil fotografie Zhou Miho a Ahna Chilhyuna a vehementně se skeptického fotografa snažil přesvědčit, že vzájemná podoba obou mužů rozhodně musí něco důležitého znamenat.
Kyuhyun si z Heechulova blábolení vzal jediné – jeho šéf je na šrot.
„Ah, copak ty to nevidíš?!“ zavrčel Heechul rozmrzele a přisunul Miho fotku blíž k té Chilhyunově. Povedlo se mu přitom ale převrhnout Kyuhyunovu sklenku, a s nadáváním se proto natáhl pro ubrousky.
Kyuhyun chvíli netečně pozoroval jeho zběsilé snažení, než vytáhl z paklíku tři papírové kapesníky a podal je šéfovi; ten jimi s díky zahradil hromádku mokrých ubrousků kolem dokola. Nevypadalo to příliš esteticky, avšak účel „zabránit louži soju v pohybu“ to splnilo.
Heechul si spokojeně připil na úspěch.
„Je to totiž přesně tak, jak říkala Choi Sooyoung, rozumíš?“
„Choi Sooyoung?“ Kyuhyun povytáhl obočí. „A nebyla Choi Sooyoung náhodou magor?“
„No… jo, to asi byla.“ Heechul se zamračil a odložil sklenici. „Ale v tomhle měla pravdu… v tomhle jo…“
„V čem tomhle?“
„V Chilhyunovi přece.“
„Choi Sooyoung znala Chilhyuna?“
„Samozřejmě!“
„A na to jsi přišel jak?“
„Logicky. Ahn Chilhyun je Siwonova třetí osobnost!“
Kyuhyun se nadechl, aby něco řekl, pak si to ale rozmyslel a raději si nalil nového panáka.
„Já vím, že teorie fyzické proměny v závislosti na vůdčí osobnosti je dost šílená,“ vyhrkl Heechul na jeden nádech, „ale –“
„Něco takového nemůže fungovat,“ přerušil ho Kyuhyun.
„Ale –“
„Zamysli se. Z fyziologického hlediska –“
„Ale –!“
„Zhou Mi je o hlavu vyšší než Chilhyun, hyung!“
Kolem stolu se nenadále rozhostilo hrobové ticho, argumenty došly. Dobrou půlminutu na sebe oba zúčastnění nasupeně hleděli, načež Kyuhyun s hlubokým povzdychem zavrtěl hlavou, popadl sklenku a kopl ji do sebe.
„Mimochodem,“ ujistil se, „řekls Siwonova třetí osobnost?“
Heechul se rozzářil. Sáhl do tašky, vytáhl z ní jakýsi papír a ten triumfálně položil vedle Zhou Miho fotky. „Koukej!“
Na papíru byla vytištěná školní fotografie neznámého hocha.
„Kdo to je?“
„Choi Siwon!“
„Bratranec Choi Sooyoung?“
„No… to nevím, ale… vypadá jako brácha Zhou Miho a Chilhyuna!“
„To přece nic neznamená, hyung.“
„Zkus to jen na chvíli hypoteticky připustit,“ požádal ho Heechul. Kyuhyun otráveně odfrkl. „Že – čistě hypoteticky – je tenhle kluk Choi Siwon, bratranec Choi Sooyoung, který si v reakci na prožité trauma stvořil druhou osobnost – Zhou Miho. Z kdovíjakého důvodu však Zhou Mi nevypadá takhle,“ ukázal na Siwonovu fotku, „ale takhle,“ ukázal na tu Miho. „Když se o téhle anomálii dozvěděla Severovýchodní psychiatrická klinika, projevila o Siwona-Zhou Miho zájem a uspěla.“
„Bohužel,“ zamumlal Kyuhyun.
Heechul přikývl. „Jednali tam s nimi oběma tak hrozně, že Siwona – ač zřejmě neplánovaně – dohnali k dalšímu rozštěpení. Vznikla tak třetí, silná, dominantní a chladnokrevná osobnost. Povahově přesný opak Siwona a Zhou Miho.“ Ukázal na fotografii Chilhyuna. „Jejich nebojácný ochránce.“
„Který – aspoň podle Choi Sooyoung – povraždil personál kliniky a celou budovu pak nechal i s pacienty shořet,“ připomněl mu Kyuhyun a s pochybovačným úšklebkem poklepal nehtem o Chilhyunovu fotku. „A teď se podívej na tuhle princeznu; copak takhle vypadá masový vrah?“
Heechul neodpověděl, pohled ostentativně odvrátil stranou. Nemusel se na Chilhyuna dívat, dobře věděl, jak nevinně jejich éterický model vypadá, a jak směšně proto znějí jeho výhrady. „Ne,“ připustil neochotně. „Ale ne každý vrah vypadá jako podivín a šílenec.“
„Můžu vědět, co ti Chilhyun provedl, že jsi proti němu tak zaujatý?“
„Nic mi neprovedl. Nemusel. Já… to viděl.“
„Co jsi viděl?“
„Zlo.“
Kyuhyun se zasmál. Nervózně. „No tak, hyung, to už přeháníš –“
„Kdybys viděl to, co já, mluvil bys jinak!“ odsekl Heechul. Ač to nerad přiznával, rozuměl fotografově nedůvěře. Uvědomoval si, jak marná jsou obvinění, která proti Chilhyunovi umanutě vznáší; nejen, že pro ně nemá jediný důkaz, nedokáže dokonce ani srozumitelně vysvětlit, jak k nim vlastně došel.
Kyuhyun ho musí pokládat za naprostého blázna.
„Zítra zajedu do toho autobazaru,“ zabručel a dal se do sklízení fotografií.
„Jakého autobazaru?“
„Toho, kde našli Jonghoonovo auto.“
„A… co tam budeš dělat?“
Heechul dopnul tašku a položil ji na vedlejší židli. „To auto tam nepřivezl ani Jonghoon, ani Zhou Mi, to už policie ověřila. No, já zkusím štěstí se svým podezřelým.“
„Hodláš se ohánět Chilhyunovou fotkou?“
„Chceš mi to zakázat?“
Kyuhyun založil ruce na prsou. Povzdechl si. „V kolik?“
„Eh?“ hlesl Heechul nechápavě.
„Pojedu s tebou.“
„To myslíš vážně?“
„Copak mám výběr?“ ušklíbl se Kyuhyun. „Někdo na tebe musí dohlídnout!“

※※※

Jonghoon se s trhnutím probudil. Ručičky budíku ukazovaly tři čtvrtě na sedm. Ráno? Večer…? Několik vteřin nebyl s to se časově zorientovat. Čekal na Chilhyuna… Celou noc a celý den. Nakonec na něj dolehla taková únava, že chvíli po šesté zalehl do postele… Takže musí být večer. A on nespal ani hodinu…
Posadil se. V žaludku mu hlasitě zakručelo. Měl strašný hlad… z myšlenky na jídlo se mu ale dělalo regulérně zle. Jako opilý se vrávoravě zvedl a zamířil do koupelny.
Zrovna si oplachoval obličej studenou vodu, když zaslechl ten povědomý zvuk. Šramocení klíče v zámku… Vrátil se! Jonghoon vypnul vodu a vyřítil se z koupelny; Chilhyun právě vcházel do předsíně. A zdál se být v naprostém pořádku.
Jonghoon se k němu bez rozmýšlení rozběhl. Viděl, jak Chilhyun zvedá hlavu, jak se ho chystá pozdravit – Ale on ho nenechal. Se zajíkavým vzlykem se na něj vrhl a začal ho zběsile bušit pěstmi do hrudi. „Kde jsi byl?!“ zavřískal. „Kde?! Víš, jak strašně jsem se bál?!“ Brečel jako malé dítě, vztekal se, křičel. Stoický hlásek v jeho hlavě prozíravě konstatoval, že jen co se trochu uklidní, bude se za svůj hysterický výstup nehorázně stydět, jemu to ale nyní bylo srdečně jedno.
Neměl tušení, jak dlouho ten výbuch hraničních emocí trval. Minutu? Pět minut? Deset…? Cítil, jak ho Chilhyunovy paže konejšivě objímají, slyšel, že mu ten třetí něco šeptá do ucha, význam slov ale Jonghoonově zjitřené mysli unikal. Ještě v jednu chvíli byl plný adrenalinu… a v tu příští z něj veškerá energie vyprchala. Jako hadrová panenka se svezl Chilhyunovi do náruče. Vyčerpaně se čelem opřel o jeho rameno, a ztěžka lapaje po dechu, zavřel oči.
„Půjdeme si lehnout. Jsi unavený,“ zamumlal Chilhyun, chytil Jonghoona kolem pasu a s útlocitnou opatrností ho manévroval k matraci. Když ale procházeli kolem jídelního stolu, zarazil se. „Jedl jsi něco?“ zeptal se.
Mladší zavrtěl hlavou, a tak ho Chilhyun navzdory původnímu plánu usadil na židli ke stolu. Následně se sám vrátil pro tašku, kterou byl nucen upustit u vchodových dveří, a začal z ní na kuchyňskou linku vykládat plastikové krabičky s jídlem.
Jonghoon chtěl nejprve protestovat, pak ale naznal, že představa konzumace potravy už mu není tolik odporná, jako byla ještě před chvílí.
Když před něj Chilhyun položil plný talíř, bez reptání se chopil hůlek a pustil se do večeře. Chuť prakticky nevnímal, ale na tom nezáleželo; vyhladovělý žaludek vrněl blahem. Teprve při šestém soustu si uvědomil, že ač sedí Chilhyun vedle něj, na stole žádný druhý talíř přichystaný není.
Jonghoon znejistěl.
„Ty nebudeš…?“
„Už jsem večeřel.“
„A-ha.“ Hoon nedůvěřivě prohrábl rýži na talíři hůlkou. Vypadala normálně. A taky normálně chutnala. Nebo… měl za to, že musí chutnat normálně, protože její chuť úplně vytěsnil… kdyby s tou rýží bylo něco v nepořádku, poznal by to nebo snad…?
„Po tak dramatickém uvítání bych nečekal, že mě ještě pořád podezíráš, že tě chci otrávit,“ ušklíbl se Chilhyun, jako by mu četl myšlenky.
Jonghoon zrudl. „Nepodezírám,“ odsekl a nandal si do úst pořádné sousto. A po něm další. A další. Zatvrzele mlčel, dokud nespořádal skoro celou porci. Nepochyboval, že při jiné příležitosti by si od Chilhyuna vysloužil pochvalu, z nějakého důvodu jej totiž neskutečně těšilo, když viděl, že Jonghoon dostatečně jí.
Poděkoval, odložil hůlky a odsunul talíř stranou.
„Byls s ním?“
Chilhyunova ruka, chystající se zvednout Jonghoonův odložený talíř, ustrnula v pohybu.
„S tím, se kterým si věčně píšeš,“ dodal Hoon a doufal, že výraz „jsem děsně nad věcí, já pravdu unesu“ v jeho tváři vypadá aspoň trochu uvěřitelně.
Plavovlasý beze slova přikývl. Měl dokonce tolik drzosti dívat se mu zpříma do očí…! Jonghoon polkl knedlík v krku. Nerozbrečí se tu. To ani náhodou. Takovou radost mu neudělá.
„Kdo je to?“
„Detektiv.“
Mladší na Chilhyuna vykulil oči. „Snad ne ten, který…?“
„…vyšetřuje tvůj případ, ano.“
Dílky zmatené skládačky zapadly do sebe a Ahnův mistrně vypočítavý plán se před Jonghoonem zformoval v celé své podlé kráse. „Chceš ho získat na svoji stranu,“ pochopil, nezastíraje čiré ohromení. „Mít pojistku pro případ nouze.“
„Přesně tak.“
„Takže… to je všechno? Není za tím… nic víc…?“
Chilhyun s povzdechem zavrtěl hlavou a vzal Jonghoona za ruku. Byla jako led.
„Milujeme tebe,“ zašeptal. „Jenom tebe, Jonghoone. Copak to nevíš?“

※※※

Netrvalo dlouho a oba se uložili ke spánku. Ač bylo zřejmé, že Chilhyun vůbec není tak unavený, aby šel tak brzy na kutě, nevznesl jedinou námitku. Jonghoon unavený byl, a on moc dobře věděl, že bez jeho blízkosti se mu neusíná dobře. Že ho potřebuje.
To vědomí bylo opojné.
Mohla uběhnout dobrá půlhodina a Chilhyun si byl takřka jistý, že Jonghoon, stulený u jeho boku, dávno spí, znenadání se ale mladší zavrtěl a zvedl hlavu. Nespal. Přemýšlel.
„Chilhyune?“
„Copak?“ Šeptal, stejně jako Jonghoon, což bylo ale naprosto zbytečné, protože neměli koho probudit. Když si to uvědomil, ušklíbl se vlastní pošetilosti, hlas nicméně nezvýšil. Nehodilo se to; všudypřítomná tma k šepotu přirozeně ponoukala.
„Můžeš…“ Hoon zaváhal. „Můžeš mi něco slíbit?“
„Povídej.“
„Slib mi, že se každý večer vrátíš domů.“
Domů. Chilhyun se musel usmát. To slůvko ho zahřálo u srdce. „Slibuju,“ broukl a vtiskl Jonghoonovi něžné políbení na čelo. „Včerejšek už se nebude opakovat.“
K jeho nelíčenému úžasu se od něj mladší neodtáhl, neotočil se zády, neodvrátil hlavu, naopak. Dlaněmi rozechvěle nahmatal jeho tvář, přivinul se k němu tělo na tělo a jeho váhající rty bez váhání našly ty Chilhyunovy.

※※※

Když se Jonghoon příštího rána probudil, byl už Chilhyun pryč. Poslepu zašmátral po budíku. Ukazoval deset minut po deváté.
Zívl a položil budík zpátky na stolek. Odkopl peřinu, zvedl se z matrace. Do nahého těla se okamžitě zakousl chlad. Jonghoon se otřásl, přičemž apaticky shledal, že včerejší večerní epizoda se mu patrně skutečně jenom nezdála.
Rozsvítil lampu, posbíral z podlahy kalhoty a tričko od pyžama a odebral se do koupelny. Mínil si dát sprchu, pak si vyčistit zuby a bez zbytečného zdržování se vrhnout na přípravu pořádné snídaně, když ale procházel kolem zrcadla, zarazil se a zadíval se na svůj odraz.
Vypadal příšerně. To, že se dostatečně vyspal ze včerejška na dnešek, nedokázalo vymazat následky spánkového deficitu z předvčerejška. Ve tváři byl nezdravě sinalý a za kruhy, jež se mu černaly pod očima, by se dost možná nestyděla ani panda. Jo, vypadal příšerně.
A přesto…
Prsty se bezmyšlenkovitě dotkl drobné modřinky na krku. Naskočila mu husí kůže. Ztěžka polkl, v ústech měl vyprahlo.
Tvrdit, že neví, co to do něj včera vjelo, by byla pokrytecká lež. Věděl to moc dobře, kdyby na to přišlo, dovedl by ten čin (možná i bez uzardění) racionálně obhájit. Svedl Chilhyuna s jasným, střízlivým úmyslem: zajistit, že ten třetí nezapomene, kdo je jeho priorita, a dokázat sám sobě, že má nad Chilhyunem stále jistou… formu moci.
„A pak kdo je tu vypočítavý a manipulativní,“ zamumlal Jonghoon a zaškaredil se na svůj odraz. Napadlo ho, zda je to vizuálně zřejmé nebo tu ohavnou sobeckost vidí ve vlastní tváři jen on sám. Nikdy se nepokládal za člověka, který by pro zisk dokázal jednat nemorálně. Neuměl si jít za svým přes mrtvoly, chybělo mu sebevědomí a Heechul ho s oblibou popichoval tím, že je hrozná cíťa.
A přesto…
Přesto udělal, co udělal. Jonghoonovy rty zkřivil hořký úsměšek.
Chilhyun z pragmatických důvodů souloží s detektivem, on z pragmatických důvodů souloží s Chilhyunem.
Nebo… z převážně pragmatických důvodů.
„Promiň, MiMi,“ špitl a s nešťastným povzdychem se odvrátil od zrcadla.