A jiní nesmějí žít mezi námi - 21. kapitola

✘ Ne, že by to bylo podstatné - teď už rozhodně ne - ale směr, jakým se tato kapitola ubrala, absolutně nebyl v plánu. Na programu měla být hádka dvou žárlivých kohoutů, nic víc. Jenže... měla jsem krizi, vůbec se mi nedařilo psát. A pak přišel nápad. Váhala jsem, či tento scénář spáchat, když se ale zjevilo oznámení, že Hongbin končí ve VIXX, věděla jsem, že přesně takhle se jak z krize, tak z frustrace nejlíp vypíšu. Nu, a pokud Vás to uklidní - takový konec je vlastně lepší konec, než jaký onu postavu původně čekal.

 

„Abych nezapomněl, pozdravuje tě Jihoon.“
„Jihoon?“ Changmin svraštil čelo. Věnoval Kangtovi zmatený pohled, vteřinu dvě přemítaje, o tom to sakra mluví, a pak se s rozpačitým smíchem plácl do čela. „Ah, Jihoon hyung, ovšem! Jak se má?“
„Pořád stejně vesele.“
„Pořád po něm jdou a pořád na něj nic nemají?“
„Přesně,“ zazubil se Kangta. „A mě to stále děsí, zato on je absolutně nad věcí.“
„To je celý hyung,“ opáčil Changmin zvesela, vzápětí se ale všechna rozpustilost z jeho výrazu ráz naráz vytratila. Rysy mladíkova obličeje se zasmušily, nepřítomně se zahleděl do prázdna před sebou. Ať už dumal o čemkoli, patrně se nejednalo o nic příjemného.
Jiyeon, tiše sedící v křesle, přestala předstírat, že čte knihu, a významně se zadívala na Kangtu. Ten se však jejímu pohledu ostentativně vyhnul a posadil se na pohovku vedle Changmina.
„V pořádku…?“
Mladší přitakal. Mechanicky a naprosto nepřesvědčivě.
„Můžeme s tvým začleňováním zvolnit,“ podotkl Kangta.
„Zvolnit? Vylezl jsem z pokoje, hyung. To není zrovna… drastická změna.“
„No, ale už půl hodiny jsi tu bez Minha. A přitom ještě včera jsi ho nenechal jít samotného ani na záchod. Možná to není drastická změna, rozhodně je to ale velká změna.“
Changmin sklopil zrak. „Já nechtěl,“ přiznal neochotně. „Ale… musel jsem.“ Sepjal ruce u brady a rozčileně si začal okusovat nehet na palci. „On… je unavený… strašně unavený… a to jenom kvůli mně… vyčerpávám ho…“
„To neříkej,“ zamračil se Kangta. „Minho nedělá nic, co by nechtěl.“
„No právě.“
„Není to tvoje chyba, Changmine. Nepopírám ale, že dát mu občas trochu víc… hm, prostoru bude rozhodně ku prospěchu. Vám oběma. Viď, Jiyeon?“
„Poslechni Kangtu unnie,“ přisvědčila dívka s vážnou tváří, „pravěké milostné zkušenosti jsou ty nejlepší zkušenosti –“
Chilhyun po ní mrskl polštář. A to si Jiyeon samozřejmě nenechala líbit.
Changmin pobaveně přihlížel, jak po sobě maknae a milý hyung házejí vším látkovým, co jim zrovna přišlo pod ruku, strnulé napětí ho opustilo. Když z chodby zaslechl Minhův přibližující se hlas, nadšeně vyskočil na nohy – vzápětí ale rozčarovaně klesl zpátky na pohovku.
V odpověď na Minhovu otázku se totiž ozval hlas druhý. Nichkhunův.
Kangta se zarazil, ruka, v níž držel Erikovo vyžehlené tričko, jakoby zmateně poklesla k boku. Byl to instinkt, jeho otravný, paranoidní instinkt, který vycítil tu změnu.
„Changmine…?“
Pevně doufal, že bude mít Nichkhun aspoň tolik rozumu, aby Minha nedoprovázel až sem.
„Changmin hyung!“ Minho se zářivým úsměvem na rtech vtančil do místnosti, třemi kroky byl u pohovky a nabídl staršímu ruku. Changminova dlaň automaticky vklouzla do té jeho.
„Půjdeme…?“
Changmin přikývl a vstal. Pokud si Minho všiml nevraživosti, která se v jeho tváři ještě před momentem zračila, nedal to na sobě znát. Omluvili se Jiyeon a Kangtovi a bok po boku opustili obývací pokoj.
„No,“ Jiyeon se protáhla jako kočka a zívla, „sázím boty, že naše thajská celebrita brzo dostane pěknou nakládačku.“
„Teď doufám, že jenom cituješ moje myšlenky,“ povzdechl si Kangta.
Jiyeon mu věnovala soucitný úšklebek.
„Sakra… Zjistilas něco?“
„Ano. Vlastně ne.“ Jiyeon pokrčila rameny. „Nenašla jsem v Changminově mysli nic, co by evokovalo byť jen náznak hrozícího nebezpečí. Přesněji,“ zaváhala, „nenašla jsem nic zřejmého.“
„Pokračuj.“
„Je tu jistá myšlenková oblast, do níž nejsem zaboha schopná proniknout.“
„Chceš říct, že ji před tebou skrývá?“
„To si nemyslím,“ zavrtěla dívka hlavou. „Changmin to nedělá vědomě, ne, ta oblast je prostě zablokovaná.“
„Čím to?“
„Důvodů může být spousta… já se přikláním k tomu nejpravděpodobnějšímu.“
„Prožité trauma?“
„Hm. Nikomu traumatizovanému jsem se do hlavy nikdy dostat nesnažila – teda až na Minha, ale to bylo něco docela jiného – takže nemám ponětí, jak to funguje, předpokládám ale, že to, co má Changmin za sebou, mohlo některou jeho myšlenkovou oblast dočasně zablokovat. Nebo…?“ Jiyeon se na zachmuřeného Kangtu zpytavě zadívala. Svraštila čelo. „Čeho se tolik bojíš, oppa?“
Ahn se afektovaně ušklíbl. „Ale? Už zase platím za muže?“
„Moc si nezvykej. Tak…?“
„Nebojím se,“ zalhal a sám dobře nevěděl, či se o tom snaží přesvědčit Jiyeon nebo sebe. „Prostě mi jen vrtá hlavou, proč žádal o pomoc agenta Kima.“
„Minho se ho na to ptal, ne? Co mu odpověděl?“
„Popřel, že by to udělal.“
„A nekecá nám Minjun?“
„Nichkhun jeho slova potvrdil.“
„Možná se domluvili!“
„Tomu bych věřil u Taecyeona, Nichkhun ale nemá jediný důvod se s Minjunem spolčovat,“ zchladil Kangta suše Jiyeonino nemístné nadšení.
„No… Uznej ale, že zdiskreditovat Changmina by Nichkhunovi výrazně pomohlo získat si Minhovu náklonnost…“
„Tohle není telenovela, Jiyeon.“
„Pravda. V té by Minho po Changminově zapuzení zjistil, že je s ním těhotný.“
„Nestraš!“ zděsil se Kangta a maknae se hurónsky rozesmála.

✘✘✘

Přesně ve čtyři odpoledne se Tao rozhodl, že s Nichkhunem přestavějí pokoj. Nichkhun se mu to sice půl hodiny snažil rozmluvit… nakonec ale prozíravě kapituloval, protože Tao pohrozil, že pokud mu nepomůže, vytáhne permanentní fixy a pomaluje stěnu za Nichkhunovou postelí duhou a jednorožci. A Nichkhun nechtěl mít stěnu za postelí pomalovanou duhou a jednorožci.
A tak zběsile stěhovali, uklízeli, přenášeli a vynášeli; první – a jedinou – přestávku si udělali v půl osmé na večeři. A když Nichkhun viděl, jak moc Taovi chutná, popřál mu, ať si užije nášup (Číňanův povděčný úsměv byl doslova oslnivý), a vypravil se pokračovat v práci sám.
Zrovna na psacím stole ve vší úhlednosti seskládal Taovy knížky, sehnul se, aby podal kovovou zarážku, válející se na podlaze u rohu skříně. Užuž ji svíraje v prstech, docela bezděky pozvedl oči – a vyjekl leknutím.
Ve dveřích stál Changmin.
„Do hajzlu!“ ulevil si Thajec, načež se rozpačitě uchechtl. „Příště… zaklepej. Nebo o sobě dej nějak jinak vědět, děkuju.“ Otřásl se. „Vyděsils mě k smrti!“
S povzdychem chňapl po zarážce, zabezpečil jí Taovu malou knihovnu, zkontroloval, jestli drží – držela – a když bylo hotovo, věnoval zarytě mlčícímu Shimovi tázavý pohled.
„Potřebuješ ode mě něco?“
Rysy Changminovy tváře se bolestně zkřivily v grimase odhodlané zatvrzelosti. Zhluboka se nadechl, zhluboka vydechl; dobře věděl, že vnitřní boj, který svádí s tím druhým, nemá šanci vyhrát, avšak… vzrůstající beznaděj převážila nad rozumem.
„Záleží ti na něm?“ zasyčel skrz zaťaté zuby. „Na Minhovi?“
Nichkhun se podezřívavě zamračil, pár vteřin váhal s odpovědí. Na žárlivé hádky neměl náladu. Na druhou stranu… lhát se nemá. A on o svých citech k Minhovi beztak lhát neuměl.
„Záleží,“ přisvědčil a obrnil se proti očekávanému útoku. „Moc mi na něm záleží.“
„V tom případě se na nic neptej a odveď ho odsud.“
Odvést… Minha? Khun užasle otevřel pusu, avšak nezmohl se na slovo. To si z něj Changmin střílí? Je to nějaká pitomá hra? Krutý vtip? Experiment…? Oficiálně nerozuměl už ale vůbec ničemu.
„Odveď ho odsud!“ zopakoval Changmin naléhavě; Nichkhun si všiml, jak nehty pravé ruky zuřivě zatíná do levého předloktí.
„A – ale proč?“ zakoktal, nespouštěje oči z rudých šrámů na mladíkově kůži. Musí ho to bolet… strašně ho to musí bolet…
„Neptej se a prostě to udělej!“ štěkl starší hněvivě. Jeho obličej zkřivila další vlna palčivé vnitřní bolesti. Se zaúpěním zaryl nehty hlouběji do masa. „Udržet si kontrolu,“ zadrmolil zoufale, „udržetsikontrolu, udržetsi –“
„Ah, to přece nejde!“ odfrkl Nichkhun. „Nemůžu odsud Minha jen tak odvést. Navíc… i kdybych chtěl třeba sebevíc… bez tebe nepůjde, to moc dobře víš!“
„Kdybys opravdu chtěl, zapojil bys fantazii.“
„Já ale –!“ ohradil se Nichkhun, nedořekl však. Co hůř, už k tomu nedostal příležitost.
Changminovi se zatmělo před očima. Přidušeně vykřikl a bolestí se zlomil v pase. Ledový pot, stékající mu po zádech, rozechvěl celé jeho tělo
(příšernou zimnicí)
omamnou zimnicí, jež bez varování otupila běžnou schopnost mozku ovládat motorické úkony. Respektive… otupila tu část, kterou měl on plně pod kontrolou, tu část, která by se tomu, k čemu se tu nyní neodvratně schylovalo, mohla vzpouzet.
Prohrál.
A teď bylo třeba jednat. Protože prozradil příliš. Nejprve ten hysterický výlev před Minhem („Neměli jste mě sem brát!“), pak žádost o pomoc, kterou předestřel agentu Kimovi, a teď tohle… dříve či později to Nichkhunovi dojde a potom… ne, nesmí riskovat. Stačí jen využít momentu překvapení… být rychlý… skoncovat to, než se Nichkhun zmůže k protiútoku… Dobře si uvědomoval, že kdyby došlo ke rvačce, neměl by proti jasně fyzicky zdatnějšímu Thajci žádnou šanci.
Vyrazil vpřed. V roli pozorovatele chladnokrevně přihlížel tomu, jak se jeho ruce sevřely kolem Nichkhunova krku, jak šokovaným mladíkem smýkl doprava a podrazil mu nohy. Nichkhun ztratil rovnováhu, vrávoravě klesl na kolena, přičemž horní část jeho těla vlivem setrvačnosti padla na hranu stolu. Ozvalo se křupnutí, Khunova hlava se nepřirozeně zalomila… O vteřinu později se bezduchá schránka Nichkhuna Bucka Horvejkula sesunula k zemi.
Changmin neměl ponětí, jak dlouho jen stál nad Nichkhunovým tělem a zíral do jeho nevidomých, doširoka rozevřených očí. Zastřené vědomí pomalu přicházelo k sobě, neochotně kalkulovalo, co vidí… A on s hrůzou prozřel.
„Ne… to ne…!“ Zajíkaje se vzlyky, třesoucími se prsty se marně pokoušel nahmatat Khunovi tep. Snaha, která byla už od prvopočátku odsouzena k neúspěchu. Nichkhun byl mrtvý;
(zlomil mu vaz)
zlomil si vaz.
Zděšený Changmin od mrtvoly prudce ucouvl.
Nehoda. Byla to (nebyla) nehoda! Jen nešťastná náhoda…! On Nichkhuna přece nechtěl (chtěl) zabít…!
Jenže… i kdyby taková byla celá pravda, uvěřil by jí někdo? A hlavně jak vysvětlit svou přítomnost v Nichkhunově ložnici? Nebyli přátelé, prakticky spolu dodneška nepromluvili… ne, to by vyvolávalo otázky… spoustu otázek…
Changmin se nemotorně zvedl, doploužil se ke dveřím a vyhlédl do chodby. Nikde nikdo. Naštěstí. Tiše dveře zase zavřel a rozhlédl se po pokoji, očima se snažně vyhýbaje mrtvole na podlaze. Pár vteřin se zamyšleně mračil na čínské knihy na psacím stole, načež spěšně vyrazil k protější skříni. Vytáhl z ní batoh a začal do něj skládat oblečení, vyrovnané na policích. V jednu chvíli se zarazil a důkladněji si prohlédl tričko, které zrovna držel v ruce. Ihned se ale uklidnil, muselo být Nichkhunovo – stejně jako zbytek věcí –, vytáhlému, hubenému Taovi by bylo příliš velké.
Dobalil, zapnul batoh a s hlubokým nádechem se obrátil k Nichkhunovi. Sklonil se nad ním, zavřel oči a s odporem chytil mrtvé tělo za zápěstí.
„Prosím, bože…“
Účinnost séra, potlačujícího speciální schopnosti jiných, kterým ho půl roku pravidelně dopovali asistenti doktora Leeho, už kompletně vyprchala, avšak… od návratu sem se o teleportaci nepokusil… co když to nepůjde? Co když je jeho schopnost stále nějak utlumená? Navíc odsud, zvnitřku, je přenos mnohem náročnější, musí si dát pozor, aby se vyhnul Hyomininu a Taovu radaru… dřív to dokázal, však to byl on, kdo jim pomáhal síť štítů natáhnout, ale…
Žádné ale.
Changminovo čelo zbrázdila hluboká vráska, soustředil se, jak nejintenzivněji dovedl – a dokázal to znovu.

✘✘✘

Když se Tao vrátil do pokoje a nenašel v něm Nichkhuna, udivilo ho to, ale neznepokojilo. A dokud nedokončil úklid, nepokládal Nichkhunovu absenci za nijak závažnou. Beztak se motá kolem Minha, napadlo ho. Když se ale jeho nový spolubydlící neukázal ani o hodinu později, vydal se jej Tao hledat. Prošel celý bunkr, místnost za místností, ale po Nichkhunovi nebylo ani stopy. Že by vyrazil ven…? Na to už ale bylo trochu pozdě. A nadto, jak se na vlastní oči přesvědčil, venku lilo jako z konve. Tedy… pršelo na území Koreje, v japonské Aokigahaře bylo hezky sucho, pochyboval však, že by se Nichkhun na noc vypravil do lesa sebevrahů.
Čím dál tím nervóznější se vrátil do pokoje, dobrých pět minut neuroticky pochodoval tam a zase zpátky, nerozhodný, co podniknout. Pak se v náhlém popudu zastavil před Khunovou skříní a otevřel ji. Veškerá nerozhodnost byla rázem tatam.
Rozběhl se za Erikem a Kangtou.