Like a Doll - 9. kapitola

✣Zcela mimo záznam, ale Hongbinovy reakce týkající se jedné blonďaté panenky mi připomínají smlouvání s dětmi ve školce...

Hongbin si už asi potřetí sbalil a zase na postel vyskládal všechny svoje věci, bezradný, co si počít. Jedna jeho část odtud chtěla co nejrychleji utéct, ta druhá, racionální a logická, znechuceně namítala, že uvažuje jako paranoidní hysterka.
A aby toho nebylo málo, někdo zaklepal na dveře. Šanci, že by se nečekaně vrátila Siyeon, vyhodnotil Hongbin jako mizivou, a tím pádem se identifikace toho, kdo si jej žádá, smrskla na nevlídnou možnost jeden z těch tří. Upřímně, zrovna teď neměl chuť vidět nikoho z obyvatel domu. Ani Boru ne.
Klepání se však ozvalo znovu, a protože zapírání vlastní existence se Binovi jevilo dětinské, neochotně otevřel.
Přede dveřmi stál Eric, a neobtěžuje se s pozdravem, zabručel:
„Máte telefon.“
„Telefon…?“ zopakoval Hongbin mechanicky; cítil se absolutně zmatený. Erikův hlas zněl stejně hluboce a zastřeně jako vždycky, po tom vysokém, jemném hlásku, kterým ho slyšel mluvit v pracovně, nebylo ani památky. Zdálo se mu to snad…?
Eric na jeho stupidní dotaz nereagoval, proč taky. Hongbin si odkašlal a ve snaze dokázat, že není úplný idiot, opáčil o stupeň inteligentněji: „Kdo volá?“
„Představil se jako Lee Minwoo.“
To mladíka překvapilo, bez dalšího vyzvídání ale vyrazil za Erikem k domu. Když byli uvnitř, nasměroval jej Mun do svojí kanceláře a sám zamířil do kuchyně. Hongbinovi spadl kámen ze srdce, děsil se, že bude nucen telefonovat s Erikem za zády.
Vystoupal po schodech, vešel do pracovny a zavřel za sebou dveře. Rozhlédl se. Byla to velká místnost, jejíž dvě protější stěny kompletně zabíraly regály plné knih a dokumentů. Celému prostoru vévodil masivní mahagonový stůl, na jehož kraji stál starodávný černý telefon. Hongbin na moment zapochyboval, jestli ten přístroj vůbec může fungovat, když ale zvedl sluchátko (proboha, kdy naposled držel v ruce telefonní sluchátko?), odložené na desce stolu, dospěl k poznání, že může.
„Haló?“ ohlásil se neurčitě.
„Lee Hongbin?“
„Kdo se ptá?“
Muž na druhé straně linky se ponuře uchechtl. „Dobře děláte,“ pochválil ho.
„Jak prosím?“ zamračil se Hongbin. Poznával ten hlas, byl si jistý, že hovoří s Lee Minwooem, a tak je to v pořádku a mělo by se mu ulevit, jenže… z Minwooových slov mu naskočila husí kůže.
„Že si hlídáte záda.“
„Mám snad důvod?“
Další uchechtnutí. „Hádám, že ano.“
Proč to zní jako by věděl…?
„Dneska vás U Shnilýho pomeranče hledal jeden pochybnej týpek.“
Hongbin strnul, po páteři mu přeběhl mráz. Několik vteřin nebyl s to vydat ze sebe hlásku.
Našel mě.
Dokud ho sluchátko neuhodilo do brady, ani si neuvědomoval, jak zuřivě se mu třese ruka.
„Řekl –“ Odkašlal si. Hrdlo měl tak stažené, že nepoznával vlastní hlas. „Řekl svoje jméno?“
„Neobtěžoval se.“
„Mluvil busanským dialektem?“
I na dálku bylo slyšet, jak Minwoo významně povytáhl obočí. „Mluvil, ano.“
„A jak vypadal?“
„No… byl mladej. A rozhodně nebyl žádný tintítko… ale ani ne moc vysoký… Teda byl vyšší než já, ale to znamená prd, protože každej chlap v Koreji je vyšší než já…“
Hongbin se k vlastnímu údivu dal do smíchu.
„Měl krátký černý vlasy, jakože fakt hodně krátký… trochu vojenskej styl účesu, víte, co myslím… a v pravým obočí vyholený dva pruhy. Trend, kterýmu jsem nikdy neporozuměl,“ posteskl si Minwoo tónem mrzutého důchodce. „Celkově na mě působil dost znepokojujícím dojmem… Nechtěl bych se s ním dostat do křížku, asi tak. Přepokládám ale, že vy víte, o koho se jedná…?“
„Ptal se po mně?“ opáčil Hongbin otázkou.
„Oháněl se vaší fotkou,“ přisvědčil Minwoo. „Štamgasti ho samozřejmě odkázali ke mně a Choongjaemu – celá hospoda ví, že jsme s váma onehdá mluvili.“
„Co jste mu řekli?“
„Že jste k nám přisedl úplnou náhodou, a že jste se zmínil, že městem jenom projíždíte. Na sever. Tuším, že nám to sežral, ale… můžu se mýlit. Číst se v něm zrovna nedalo.“
Hongbin si bezděčně oddychl. „Děkuju!“
„Za málo,“ odfrkl Minwoo suše.
Pak se na lince rozhostilo tíživé ticho.
Hongbin vydržel dobrou půlminutu mlčet, zatímco rozpačitě bubnoval nehty o sluchátko, příliš vděčný, aby Minwooovi nezdvořile zavěsil.
„Je – je mi jasné, na co se chcete zeptat –“
„Ne,“ přerušil ho starší příkře. „Nezajímá mě, kdo byl ten chlápek, nezajímá mě, proč vás hledá, a nezajímá mě, proč vy před ním utíkáte. U Shnilýho pomeranče jste na mě udělal dobrý dojem, tak si ho laskavě nepokazte tím, že se mi po telefonu začnete zpovídat ze svojí zločinecký minulosti.“
Bin se jízlivě zasmál. „Řekl bych, že pojmy „dobrý dojem“ a „zločinecká minulost“ se už z principu vzájemně vylučují.“
„Fajn. Možná jste bezpáteřní hajzl a já se ve vás hrozně pletu. Tak či onak, nechci se ze zpráv v nejbližších dnech dozvědět, že vaši zohavenou mrtvolu našel nějaký chudák ve škarpě.“
„Díky.“
„Za toho bezpáteřního hajzla?“
„Mimo jiné,“ ušklíbl se Hongbin.
Minwoo si povzdechl. „Smím vám něco poradit? Využijte toho, že pracujete, kde pracujete, a nějakou dobu nevystrkujte z Munovy pevnosti nos.
Váš kámoš může být sebelepší stopař… ale tak dobrej rozhodně není.“

✣ ✣ ✣

Siyeon zaparkovala a vystoupila z auta. Svůj původní záměr – pokud možno nepozorovaně se proplížit k Hongbinovu zahradnímu domku – byla nucena neochotně, leč pragmaticky odpískat.
Ve dveřích hlavního domu stála Bora a pozorovala ji.
Siyeon přítelkyni s rozpačitým úsměvem zamávala a vykročila k ní. Objaly se na přivítanou.
„Víš, zlato… miluju tě a vždycky tě ráda vidím, ale,“ Bora se sardonicky ušklíbla, „nezdá se ti, že se tu poslední dobou vyskytuješ až podezřele často?“
„Myslíš?“ Siyeon se zasmála. Doufala, že ne tak nervózně, jak nervózně se cítila. „Vždyť já jenom…“ Během vteřiny jí hlavou prolétly stovky smyšlenek, jedna hloupější než druhá. Žádnou nemohla vyslovit nahlas, ne, Bora by okamžitě poznala, že blufuje… Ticho začínalo nabírat podivnou, hořkou pachuť – a pak Siyeon náhle svitlo. Bylo to tak prosté a upřímné, že se neubránila úsměvu: „Snažím se co nejvíc nabažit tvé blízkosti.“
Nebyla to celá pravda. Ale rozhodně to nebyla lež.
„Mé blízkosti?“
„Hm. Dokud to jde.“
Bora udiveně povytáhla obočí, vzápětí však pochopila: „Ah, Dánsko. Ovšem.“
Blahosklonná přezíravost v jejím hlase Siyeon naštvala. „Nikdo ti nebrání jet se mnou. Naopak. Přesně tak to totiž bylo v plánu!“
„Nemůžu.“
„Proč ne?“
„Prostě ne!“ odsekla Bora.
„To ale není vysvětlení, unnie!“
„Srovnej se s tím.“
„Co se krucinál stalo?!“ štěkla Siyeon. „Ještě nedávno jsi o naší potenciální cestě do Evropy básnila!“
„Nedávno to rozhodně nebylo –“
„Svěřovala ses s tím plánem Dongwanovi.“
Bora se zamračila. „Co s tím má co dělat Dongwan?“
„Není mrtvý zase tak dlouho.“
„Mám dojem, že našim zahradníkům přikládáš nepřiměřeně významnou roli.“
Siyeon rozčileně odfrkla a obrátila se k odchodu. „Kde je Hongbin?“
„Vzadu. Okopává něco u altánu.“
„Fajn.“
„Fajn,“ sykla Bora, ostentativně pohodila černou hřívou a práskla za sebou dveřmi.
Siyeon spolkla nutkání vyběhnout za ní a omluvit se, ač popravdě netušila, zač by se měla omlouvat. Nic špatného přece neprovedla! Potřásla hlavou a mrzutě vykročila po cestě podél domu.
Kráčejíc pod Leovým oknem, přepadl ji náhle neodbytný pocit, že je sledována. Leknutím sebou trhla, když instinktivně pozvedla oči k oknu; stál za ním Eric a shlížel na ni s dokonale kamenným výrazem ve tváři.
Siyeon se neúspěšně pokusila vydolovat na rtech něco podobné úsměvu, kývla Erikovi na pozdrav a pak spěšně přidala do kroku.
Tohle bylo divné.
Když konečně uviděla Hongbina, sklánějícího se nad záhonem, ulevilo se jí. V tu chvíli ji však napadla zcela iracionální myšlenka: Co když Bora na Hongbina žárlí? Bylo to směšné, samozřejmě, nikdo si sám sebou nemohl být jistější než Bora… jenže to, jak na zmínku o Hongbinovi zareagovala… a jak se Siyeon v posledních dnech mermomocí snažila přesvědčit, že je Hongbin psychicky labilní…
Jo. Měla by si se svou drahou polovičkou asi vyjasnit pár maličkostí… Později.
Odbočila z cesty a vydala se přes trávník k Hongbinovi. „Ahoj!“ zavolala na něj.
Mladík se tázavě ohlédl. „Ah, ahoj,“ odtušil, narovnal se a sundal si rukavice zašpiněné od hlíny. Hodil je do plechového kyblíku, ze kterého čouhaly omšelé zahradnické nůžky.
„Tak? Kdy odsud mizíš?“
„Nemizím,“ zamumlal Hongbin. „Zůstávám.“
Siyeon na něj vytřeštila oči. „Zbláznil ses?“
„Zjevně.“
„Hongbine, ty tady nesmíš zůstat! Evidentně ti hrozí nebezpečí –!“
„Protože panenka vyryla varování do dveří?“ ušklíbl se Bin. „Jo, možná to tak je. Věř ale, že tam venku jsou věci, kterých se bojím mnohem víc.“
„O čem to proboha mluvíš? Co může být horší než tohle?!“
Hongbin neodpověděl. Vzal do ruky kbelík a zamířil k domku. Rozhořčená Siyeon mu byla v patách.
„Někdo po tobě jde? Proč? Co jsi udělal?“
„Čím míň víš, tím líp pro tebe,“ zabručel Hongbin.
Siyeon se zamračila. „Jmenuješ se vůbec tak, jak tvrdíš, že se jmenuješ?“
„A kdyby ne? Změnilo by se tím něco?“
„Ne… ale připadala bych si jako pitomec.“
„Nemáš důvod si tak připadat. Fakt se jmenuju Lee Hongbin.“
„A co když mi teď lžeš jenom proto, abych si blbě nepřipadala?“ přimhouřila Siyeon nedůvěřivě oči.
Binovi zacukaly koutky. „To se bohužel nikdy nedozvíš.“
„Můžu tě praštit?“
„Posluž si.“
Siyeon ho dlaní rozmrzele pleskla po zádech. „I kdyby po tobě pátrala FBI, schovat se přece můžeš i jinde.“
„Nejde po mně FBI, ale ten, kdo ano, je teď… dost blízko. Blíž, než se mi zamlouvá.“ Hongbin si povzdechl. „A ani ty nepopřeš, že lepší kultivovaná schovka, než je tahle luxusní samota v lesích, prostě neexistuje.“
„Od začátku to byl tvůj plán, že jo? Schovat se tu.“
Hongbin přikývl.
„A my s Borou dumaly, proč se kluk tvýho vzezření, který ví o zahradničení houby, přihlásil na místo zahradníka…“ Siyeon se uchechtla. „Dumaly jsme špatně, vůbec ti nešlo o tu pracovní pozici.“
„Z pracovní pozice jsem byl nešťastný, ale ta lokalita… nic lepšího mě nemohlo potkat,“ odtušil Bin trpce. „Minwoo má pravdu, tady mě ani –“ Zarazil se, zkřivil rty, jako by mu nevyřčené jméno zkazilo chuť. „Nikdo mě tu nenajde.“
„Kdo je Minwoo…?“
„Jeden z těch rybářů. Dongwanův kámoš. To on mi dal včera vědět, že se po mně ve městě někdo vyptává.“
„Co když kecal?“
„Proč by to dělal?“
Siyeon pokrčila rameny. „Anebo nekecal, ale ten, kdo tě hledal, vůbec nebyl ten, koho se tak bojíš.“
„Popsal ho dost přesně.“
„A Minwoo mu tě nepráskl?“
„Kdyby jo, věř, že dneska už bys se mnou nemluvila,“ ujistil ji Hongbin beze stopy humoru.
„Tolik jsi toho chlápka naštval?“ zachmuřila se Siyeon.
„Naštval?“ zafrkal Hongbin smíchy. „Vytočil jsem ho k nepříčetnosti!“
„Ale čím, to mi nepovíš.“
„Čím míň víš…“
„Jasně. No a… nemůžeš prostě zajít na policii?“
„Jsi vtipná, vážně.“
„Normální lidi to tak dělají, když jim někdo usiluje o život.“
Hongbin jí věnoval navýsost frustrovaný pohled, perfektně definující jeho aktuální myšlenkové pochody: Jsi tak blbá nebo jsi prostě jen neposlouchala?! Nevěřícně kroutě hlavou, otevřel dveře kamrlíku, který stál nalepený na jednu boční stěnu jeho zahradního domku, a hodil dovnitř kbelík. „Dáš si čaj?“
„Čajový dýchánek s kriminálníkem, paráda,“ zabručela Siyeon.
„To znamená ne?“
„To znamená: nesnáším tě, ale čajem nikdy nepohrdnu.“
„To abych ho nakoupil kila…“
„Sklapni.“

✣ ✣ ✣

Kvečeru, ač se jí snažil bránit sebevíc, padla na Hongbina zoufalá melancholie.
Před Siyeon své rozhodnutí zůstat i nadále zaměstnaný u Erika Muna tvrdošíjně obhajoval, ve skutečnosti však pochyboval, že pro něj vůbec existuje něco jako správná varianta. Ať už si zvolí jakkoli, skončí to špatně.
Karma je holt zdarma.
Jako ve snách opustil svůj zahradní domek a zamířil k rezidenci. Neohlížel se na to, či jej někdo uvidí, nesnažil se proplížit se do západního křídla jako duch. Neskrýval se. Prostě šel.
A cestou nepotkal živou duši.
Vstoupil do Leova prázdného pokoje, nenamáhal se rozsvěcet, ani za sebou zavírat dveře, a malátně klesl do křesla. Z okna měl perfektní výhled na svůj skromný příbytek.
Netušil, jak dlouho tam jen tak seděl a tupě civěl před sebe. Deset minut? Půl hodiny? Hodinu…? Venku se každopádně stačilo už úplně setmít.
Když se v chodbě za ním rozsvítilo světlo, nijak nereagoval. Ignoroval přibližující se kroky, nehnulo s ním významné odkašlání, ba ani pohled, propalující mu díru do zátylku. Byl dokonale netečný. Jako panenka.
„Co tady děláš?“ povzdechla si Bora.
Odpovědi se přirozeně nedočkala.
„Hongbine, mluv se mnou.“
„Kde je Leo?“
Přes Bořinu tvář přelétl stín. Zdála se… nešťastná. „Ve vedlejším pokoji,“ zamumlala.
Hongbin rázem ožil, s úžasem na ni pohlédl. „Můžu ho vidět?!“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Není to… vhodné.“
Mladík se rozmrzele odvrátil. „Co tak hrozného jsem udělal, hm?“
„Vůbec nic.“ Bora váhavě přistoupila ke křeslu, a ještě váhavěji vzala Hongbina za rameno. Na rtech jí hrál nejistý úsměv. „Ty za nic nemůžeš.“
Bin zmateně nakrčil čelo. „Tak kdo tedy?“
„Dozvíš se. Až přijde čas. Potom bude… zase všechno v pořádku.“
„A uvidím pak Lea?“
Bora kývla.
„Slibuješ?“
„Slibuju. Věř, že pro tebe chceme jen to nejlepší. Potřebujeme tě.“
„Potřebujete…?“
„Nedovedeš si ani představit jak moc.“