Like a Doll - 10. kapitola

✣ Míříme do finále. Jsou-li mé odhady správné, čeká nás ještě jedna poslední kapitola, než Like a Doll definitivně uzavřeme. Odpověď na otázku, prolínající se závěrečnou pasáží tohoto dílu, je tak nad slunce jasnější...

Vážně je to jen sen?

 

Hongbin nebyl společensky založený jedinec. Kontakt s cizími lidmi nevyhledával, volný čas nejraději trávil o samotě, a pokud nemusel, nehnul se z pohodlí svého provizorního domova. Avšak tíživé vědomí, že kvůli vlastní bezpečnosti nesmí opustit hranice Munova pozemku, dolehlo ve své vlastní klaustrofobické nádheře nakonec i na něj.
Lee Minwoo se mu znovu ozval předevčírem a neměl dobré zprávy: muž, který Hongbina hledá, je stále ve městě a neúnavně slídí kolem. Falešná stopa zjevně nezabrala. Možná mu někdo řekl, že se Hongbin zdržuje nedaleko? Nevěděl. Každopádně Binovi důrazně zopakoval, aby svoje pracoviště ještě nějakou dobu určitě neopouštěl.
A tak Hongbinovi nezbylo, než se dál paranoidně ohlížet přes rameno; při každičkém zapraskání větvičky pod okny zahradního domku sebou vyděšeně trhl.
Po večerech si znovu a znovu pročítal jednotlivé body na Dongwanově seznamu, a z toho, co o legendě o čtyřech čarodějích věděl, se pokoušel vydedukovat další spojitosti. Nijak úspěšně. Význam nádob mu stále unikal, a čím déle nad situací přemýšlel, tím jistější si byl, že právě nádoba skrývá to potřebné gró k sestavení uceleného obrázku. Ano. Musí zjistit, jaký konkrétní smysl nádoba má, jinak se nepohne dál.
V pátek odpoledne proto vyslal Siyeon do města, aby v knihovně zapátrala po nějaké publikaci zaobírající se místními pověstmi a mýty.
„Proč jsi nejel s ní?“ zeptala se Bora, sledujíc vzdalující se zadní světla Siyeonina auta.
Hongbin pokrčil rameny. „Nabídla se, že to obstará.“ Což nebyla tak docela pravda, ale to Bora vědět nemusí.
„Já se neptám, proč jede Siyeon do města, já se ptám, proč ty jsi nejel s ní?“
„Nechtělo se mi. Ještě něco?“
Bora povytáhla obočí. „Týden jsi odsud nevytáhl paty a hlavní bráně se vyhýbáš obloukem… Řekla bych, že máš strach.“
„Strach?“ Hongbin se afektovaně uchechtl. Směr, jakým se konverzace podezřele konkrétně ubírala, se mu nelíbil. Potřásl hlavou. „A čeho bych se měl bát, prosím tě?“
„Pana S. J. Parka? Třeba?“
Hongbin strnul. Bořina odpověď mu vyrazila dech. Jako první ho napadlo, že jí to musela vyžvanit Siyeon, a to se ho neskutečně dotklo. Jenomže… on přece Siyeon nikdy neřekl, jak se chlap, co mu jde po krku, jmenuje…
Nasucho polkl a nevěřícně pohlédl na Boru. Usmívala se, zlověstně, a byla nádherná, až to člověka bralo za srdce.
„Jak…?“
„Prověřujeme si každého nového zaměstnance, zlato. To je standardní postup.“
„K těmhle záznamům se rozhodně standardně nedostaneš.“
„Já taky neřekla, že tak činíme standardními metodami.“
Vědí to. Všechno. A přesto… Ohromeně si uvědomil, že ho v očích pálí slzy. Prudce a bez varování jej zaplavila lítostivá vlna bezmezné vděčnosti.
„Omlouvám se.“
Bora svraštila čelo. „Za co, prosím tě?“
„Nechci vám působit žádné problémy! Jenže… jenže jestli mě sem přijde hledat…!“ Jen z té představy přeběhl Binovi mráz po zádech.
„Klid. Jestli tě sem pan Park přijde hledat, bude odsud urychleně vyprovozen.“
Hongbin zbledl. „Ne, ne! To není legrace, Boro! Ty nemáš tušení, co je ten chlap zač…!“
„A ty netušíš, co jsem zač já,“ usmála se dívka, vzala Hongbinovu tvář do dlaní a vytáhla se na špičky. Políbila ho. Vlastně ne, sotva se rty dotkla těch jeho. A přece… byl to slib.
Tak jasný jako hrůzný.
„Nezkřiví ti jediný vlásek. O to se postarám.“

✣ ✣ ✣

„Odkdy líbáš chlapy?“
Bora s úšklebkem vzhlédla ke schodišti. Hakyeonův výraz byl ostražitý.
„To se dělá, špehovat dámu z okna?“
„Ah, tak dámu…“
„Něco se ti nezdá?“ Bora se okázale zatočila kolem dokola, aby Hakyeonovi názorně demonstrovala svou ženskost.
„Kdepak.“ Hakyeon ironicky zatleskal. „Trvalo to šest let, a konečně jsi přijala svou identitu. Gratuluju.“
„Tebe líbat nehodlám, můžeš být klidný.“
„Čím se provinil on?“
„Je náš,“ usmála se Bora. Hakyeon však její nadšení nesdílel. Zachmuřil se.
„Ještě moc nekřič… víš, jak to dopadlo posledně…“
Bořin úsměv pohasl. „To už se nebude opakovat.“
„Nejspíš ne, souhlasím, jenže… Nezapomínej, že právě přílišná důvěra v nádobu nás tehdy zradila.“
„Udělali jsme chybu. Dongwan nebyl vhodným adeptem.“
„A Hongbin je?“
„Musí být.“
„Protože jsme ho Zhou Mimu slíbili?“ povytáhl Hakyeon skepticky obočí.
„Protože nám dochází čas,“ sykla Bora.

✣ ✣ ✣

„Siyeon?“
„Hm?“
„Je… Bora mafiánka?“
Siyeon na Hongbina nechápavě zamrkala. Dvakrát. „Cože?“ vyprskla. „Ne! Jasně, že ne! Jaks na to sakra přišel?“
Hongbin jí pověděl o podivném dialogu, který s Borou vedl jen pár minut po tom, co ona odjela do města. Vynechal jediné – závěr. Měl-li Bořin letmý polibek hlubší význam, s její partnerkou ho rozhodně probírat nebude.
Což bylo jedině dobře, Siyeon se totiž evidentně cítila navýsost podvedená i bez toho:
„Takže Bora ví, jak se ten týpek jmenuje, a mně to nepovíš?!“
„To je opravdu to hlavní, co sis z toho odnesla?“
„Samozřejmě! Znalost toho jména by mi sice byla na dvě věci, ale aspoň bych si nepřipadala tak mimo!“
„Nejsi mimo. Jsi zdravě normální.“
„Na rozdíl od Bory?“
„Na rozdíl od Bory, jo.“
Siyeon pár vteřin zamračeně civěla na poklidnou hladinu čaje v hrnku. „Cos tomu chlapovi provedl?“ zabručela.
„Čím míň víš –“
„Ah, strč si tohle moudro za klobouk! Jméno, nebo důvod; vyber si.“
„Proč bych měl?“
Siyeon významně poklepala nehty o svoji tašku přehozenou přes opěradlo židle. „Chceš informace o nádobách?“
Bin pobaveně povytáhl obočí. „Vydíráš starého kriminálníka?“
„Zdá se, že jinak to s tebou nejde. Kriminálníku.“
„To máš teda koule.“
„Tím jsem proslulá,“ opáčila Siyeon suše a Hongbin se rozesmál.
„Fajn. Volím si menší zlo. Důvod.“
„Okradls ho?“ vypálila Siyeon.
„Taky.“
„Hmm… A jde po tobě primárně kvůli té krádeži?“
„Primárně?“ Bin se zamyslel a potřásl hlavou. „Ne, to bych neřekl…“
„Takže jsi mu udělal něco horšího… Napráskals ho policajtům?“
„Bingo.“
„Tak jak je možný, že je na svobodě?“ zamračila se Siyeon.
Hongbin se ušklíbl. „Podcenil jsem ho.“
„Chce tě zabít?“
„Jasně. Hned potom, co mi zláme všechny kosti a hezky pomalu strhá pár nehtů…“
„Třeba,“ Siyeon polkla, „třeba to nebude tak zlý…“
„Dělal jsem s ním pět let, kotě. Znám jeho metody.“
„On… byl tvůj kolega?“
„Šéf. Jsme sice stejně staří, ale,“ Hongbin trpce zkřivil rty, „chlapec měl pro působení v naší branži přirozený talent.“
„Proč jsi ho udal? Hnulo se v tobě svědomí?“
„Dá-li se tak nazvat sobecká potřeba seknout s podsvětní kariérou…“
„A nemohl jsi odejít nějak… méně sebedestruktivně? Musels při tom okrást magora, co láme kosti a strhává nehty?“ povzdechla si Siyeon.
„I kdybych ho neokradl, vyšlo by to nastejno. Od něj se neodchází. To, že mě tu hledá osobně, je toho zářným důkazem.“
Dívka se zachmuřila. „Opovaž se umřít,“ zabručela a vytáhla z tašky štos papírů. Položila ho na stůl. „Ty knížky se nedají vypůjčit domů,“ vysvětlila, když uviděla Hongbinův zmatený výraz. „Naštěstí vede knihovna kopírku…“
„Je toho dost,“ svraštil Hongbin čelo.
„Jo, ale předpokládám, že většina z toho se bude opakovat. Je to materiál ze tří publikací.“
Pustili se tedy do pročítání, oba vybavení žlutými zvýrazňovači. Příběh o čarodějích jen zběžně prolétli očima, takřka do puntíku seděl s vypravováním Parka Choongjaeho a Lee Minwooa. Podrobnému rozebírání jednotlivých aspektů legendy se nejdetailněji věnovala druhá kniha a zdálo se, že její autor bere své hypotézy smrtelně vážně. Nakonec tedy Siyeon na papír sepsala, co jí Hongbin z barevně zatržených pasáží nadiktoval, a když bylo hotovo, společně se na výsledek svého kolektivního výtahu zadívali.
„Takže,“ odkašlala si Siyeon a rozpačitě se uchechtla. „Jsi z toho teď moudřejší?“
„Nádoby musejí být dvě,“ zamumlal Hongbin, očima nadále hltaje text před sebou. „Návrat duše ze záhrobí podmiňuje existence nádoby, to jest funkčního, živého těla… zároveň je třeba mít připravenou druhou nádobu, do níž přejde duše patřící tělu, které si jako nádobu vybrala duše ze záhrobí…“
„Kecy.“
„Počkej,“ zarazil ji Bin. „Pamatuješ, co mi Leo ukázal v zrcadle?“
„V zrcadle…? Myslíš to, jak na jeho místě seděl někdo jiný a snažil se –“ Siyeon vytřeštila oči. Pochopila. „Utéct. Proboha! Kdo to byl?!“
„To nevím! Viděl jsem mu temeno hlavy, z toho se identita odhaluje těžko.“
„Pokud je tedy ta legenda pravdivá a čarodějové se vrátili, ukradli těla třem lidem. A ti tři nebožáci jsou uvěznění v panenkách… Co jsou zač ty panenky?“
„Předpokládám, že původní těla čarodějů.“
„Z těch by přece zbyly maximálně tak kosti.“
„Jsou to čarodějové, Siyeon. Vrátit svým rozloženým tělům obstojnou podobu pro ně asi nebude zas tak těžký.“
„Vážně tu seriózně debatujeme o čarodějích?“
„Vážně, ano.“
„A můj Kangta je zasranej zloděj těl?!“
„No…“
„Paráda!“ zavrčela Siyeon. „Prostě paráda!“
„Kangta, do kterýho ses zamilovala, není zloděj těl. Má sice jeho podobu – asi – ale není to on. Je to –“
„Ten chudák, kterýmu tělo ukradl.“
„Zní to líp?“
„Ani ne.“ Siyeon se zamračila na papír. „Přijde ještě jeden, že? Poslední panenka.“
„Vypadá to tak.“
„Co budeme dělat?“
„Copak se s tím dá něco dělat?“
„Nemůžeme jim přece dovolit, aby sebrali život dalšímu nevinnému člověku!“
„Pokud máme pravdu, neexistuje způsob, jak bychom něčemu takovému mohli zabránit.“
„Někomu to povíme!“
„Vysmějí se nám. Každý se nám vysměje.“
„Kruci.“ Siyeon se hryzla do rtu. „Nemáme důkazy…“
„Právě.“
„Navíc ani nevíme, čí těla ti tři vlastně ukradli, takže –“
„Nevíme?“ opáčil Hongbin zamyšleně a ukázal prstem na jeden konkrétní odstavec na papíře. Siyeon se tázavě naklonila blíž.
„Tříletý cyklus?“
„Hm. I Bora o něm mluvila…“
„Bora? Co s tím má společného Bora?“
Hongbin však neodpověděl, myšlenkami byl úplně jinde. Zvažoval, přemítal a pochyboval… aby nakonec pochopil, jak slepý celou tu dobu byl.
„Byl to Eric,“ hlesl otřeseně.
„Cože?“
„Ten, koho jsem viděl v zrcadle.“
Siyeon svraštila čelo. „Neříkals, žes z něj viděl jen temeno?“
„Ano, ale…! Zamysli se nad tím, Siyeon! Tříletý cyklus! Před devíti lety Eric koupil tenhle dům. Dům, který podle legendy stojí na témže místě jako dům čarodějů, což by znamenalo, že někde tady byli i pohřbeni. Na tomhle pozemku. Co když na jejich hrob Eric narazil? A co když přesně na to čekali? Na nic netušícího člověka, kterému jeden z nich ukradne tělo?“
„Leo.“ Siyeon zbledla.
Hongbin přikývl. „Před šesti lety se sem přestěhovala Bora. A chvíli nato se tu zase neznámo odkud zjevil Kangta! Sama jsi řekla, že se ti tehdy zdálo, že je Bora jiná, že už to není tvoje Bora. A mělas pravdu.“
„Ne!“ vyštěkla Siyeon a zuřivě potřásla hlavou. „Bora je Bora, přece bych poznala, kdybych byla šest let takřka provdaná za někoho jiného…!“
„Ale pokud Bora není Bora, dokonale se tím vysvětluje tvá záhadná touha po Kangtovi…“ Hongbin na okamžik zaváhal, než dodal: „Lomeno Boře.“
„Ne.“
„Před třemi lety zaměstnal Eric Hakyeona. A Yesung se objevil…?“
„Pár měsíců po něm,“ zamumlala Siyeon.
„Erika zajímá jen Leo. Bořina nejoblíbenější panenka je Kangta. A Hakyeon dohlíží na Yesunga, to jsem pochytil z toho rozhovoru –“
„Jakého rozhovoru?“
„Jejich rozhovoru. Všichni tři byli v Erikově pracovně, hádali se. Byl jsem zrovna na cestě za Hakyeonem, chtěl jsem s ním probrat svoji výpověď…“
„Vědí, že jsi je slyšel?“
„Nemyslím si. Kdyby ano, nepochybně bych dostal za uši. Hakyeon kritizoval Boru za to, že mi ukázala panenky, ona namítala, že i kdyby mi je neukázala, stejně bych je nakonec našel, tak jako Dongwan… Stalo se to toho dne, kdy jsme v Yesungově pokoji našli ten vyrytý nápis na dveřích,“ přiblížil Hongbin Siyeon všechny okolnosti. „Hakyeona to zjevně dost znervóznilo.“
„Hakyeona, co je Yesung?“
„Zní to šíleně, já vím –“
„Letos zaměstnal Eric Dongwana,“ přerušila ho Siyeon bezbarvě. „Najednou, zničehonic potřeboval jednoho zahradníka. Přišlo mi to zvláštní, do té doby se mu o zahradu starala najatá firma, a zdálo se, že to všem dokonale vyhovuje…“
Hongbin se nadechl, aby něco řekl, pak si to ale rozmyslel a zůstal zticha.
„Pokud máš pravdu, byl Dongwan zamýšlenou čtvrtou nádobou pro čtvrtého čaroděje. Jenže Dongwan umřel. A na jeho místo jsi nastoupil ty…“ Siyeonin hlas se zlomil. Vzlykla.
A možná je dobře, že náš první kandidát pozbyl funkčnosti… Hongbin cítil, jak se mu stahuje žaludek. Smysl Bořiných slov byl najednou až odporně jednoznačný.
S ním bude rozhodně spokojenější.
„Musíš odsud.“
„Siyeon…“
„Schováš se u mě.“
„Zešílelals?!“ zděsil se Hongbin. „To si na triko nevezmu! Dost zlé je, že po mně jde on! Jestli odsud zmizím, půjdou po mně i oni! Nemůžu tě do toho zatáhnout!“
„Na tos měl myslet dřív,“ odfrkla Siyeon. „Nehodlám přihlížet tomu, jak ti… duch mrtvýho čaroděje sebere tělo!“
„Když to řekneš nahlas, zdá se to ještě pošahanější…“
„To mi povídej.“
„Pochybuju ale, že bys dostala šanci přihlížet… publikum si určitě zvát nebudou…“
„Nech si ty blbý vtipy, Hongbine! Chceš snad strávit zbytek života jako panenka?!“
Mladík se otřásl. „Vražda by byla humánnější,“ uznal chabě.
„Sbal si věci.“
„Nesmím tě ohrozit, Siyeon –“
„Sbal. Si. Věci.“
„Ale co když jsme jenom paranoidní? Co když –?“
„Tak budeme za blbce. To přežiju.“ Siyeon přimhouřila oči. „Mazej si sbalit. Hned.“

✣ ✣ ✣

Když úprkem mířili k Siyeoninu autu, byl si Hongbin jistý, že se závěs v jednom z oken domu pohnul. Někdo jeho útěk zaznamenal, bez pochyby. Cestou do města, skrčený na zadním sedadle, proto jako na trní vyčkával, kdy se Siyeon rozezvoní mobil a Bora na druhém konci linky jí přikáže, ať Hongbina urychleně přiveze zpátky.
Jenže to se nestalo. Mobil mlčel jako zařezaný.
Těch třicet metrů od auta ke vchodovým dveřím panelového domu, kde měla Siyeon pronajatý byt, se zdálo nekonečných. Hongbina od neustálého ohlížení začínala chytat křeč a ulevilo se mu, jakmile za nimi zapadly bezpečnostní dveře. Strachoval se zbytečně, naštěstí. Nikdo na ně nečekal, nikdo je nesledoval, sídliště i společné prostory paneláku byly kompletně liduprázdné.
Siyeonin byt byl jen o něco málo větší než jeho zahradní domek a působil čistě, vzdušně a útulně. Bylo to hezoučké bydlení a Hongbin se v jeho útrobách cítil… nepatřičně. Skoro jako by… jako by nevinnost toho místa svou amorální přítomností pošpiňoval.
Zatímco se sprchoval, roztáhla mu Siyeon v obýváku pohovku a uvařila horké kakao. Připomnělo mu to ty bezstarostné zimní večery, kdy jako dítě sedával s hrnkem kakaa v rukou zababušený pod dekou u babičky v křesle.
A přesto… přesto se nedokázal zbavit tušení, že je něco špatně.
„Siyeon?“
Dívka ztlumila proud tekoucí vody, pod nímž myla špinavé nádobí od oběda, a tázavě vyhlédla z kuchyně.
Hongbin sevřel hrnek tak pevně, až mu zbělaly klouby. Neměl by to dělat. Měl by držet jazyk za zuby. Čím méně Siyeon ví… Zachvěl se. To ta zlá předtucha. To ona ho nutila, aby Siyeon varoval. Možná by ji měl ignorovat. Rozhodně. Je paranoidní. Je paranoidní už několik dní v kuse a podepisuje se to na jeho uvažování. Tady je v bezpečí, tady se mu nemůže nic stát, dnes v noci určitě ne –
Že ne?
„Park Sungjin.“
Siyeon vypnula vodu a užasle na Hongbina zamrkala. „Kdo?“ Spěšně si otřela ruce do utěrky, tu nedbale pohodila na linku a usedla na kraj pohovky vedle Bina.
„Park Sungjin,“ zopakoval Hongbin důrazně. „Nemám nejmenší ponětí, kolik jeho jmenovců v Koreji žije, ale… ty mi slib, že pokud tě někdo toho jména kontaktuje, okamžitě zavoláš policii.“
Siyeon svraštila čelo, zkoumavě se na Hongbina zadívala. Ne proto, že by snad nevěřila tomu, co říká, naopak – uvědomovala si, jak zvláštní je, že jí najednou a bez naléhání prozradil právě to, kolem čeho ještě před pár hodinami nadělal tolik cavyků.
„Slib mi to, Siyeon.“
„Slibuju,“ hlesla a stiskla Hongbinovu dlaň v té svojí.

✣ ✣ ✣

Zdálo se mu o zahradním domku.
Venku byla hluboká noc a on seděl u stolu a pil kakao. Z nějakého neznámého důvodu byl závěs v okně navzdory pokročilé denní době odtažený a Hongbina pranic neponoukalo se zvednout a zatáhnout jej. Napadlo ho, že je to vážně divný sen. Svítit a nechávat odtažený závěs je přece na pár facek v úplně každé verzi reality.
Hongbin bezděčně vyhlédl z okna… a v tu chvíli by s v něm krve nedořezal. Protější dům se topil ve tmě, až na jediný pokoj.
Leova silueta se proti světlu nemohla vyjímat okatěji.
Je to past, napadlo Bina automaticky, což zbrzdilo jeho touhu vyskočit na nohy a neuváženě se rozběhnout za panenkou. A tohle je jen sen, kontrovalo jeho podvědomí. Co by se ti mohlo stát…?
Pravda. A navíc, nebude si lhát do kapsy, mrzí ho, že se s Leem nerozloučil. Rozhodně ho rád ještě naposledy uvidí, ač to nebude tak docela doopravdy…
Vyběhl ze zahradního domku dřív, než stačil dát nohám povel k pohybu.
Uvnitř Munovy rezidence bylo ticho jako v hrobě. Hongbin spěchal, nerozhlížel se napravo nalevo, nechtěl si připouštět ten dusivý pocit, jenž bolestivě svíral jeho hrdlo
Je to sen. Je to jenom sen.
V chodbě prvního patra západního křídla zpomalil, opatrně vzal za kliku Leových dveří a ještě opatrněji nahlédl dovnitř pokoje.
Ale byla to ona; seděla v tomtéž křesle jako prve a bílé vlasy jí pod žlutým elektrickým světlem planuly jako svatozář.
Hongbin k panence přiklekl, vzal ji za bledou, krásně tvarovanou ruku. Až nyní si povšiml, jak dlouhé, elegantní má prsty. Byla to jednoznačně ruka pianisty. Mohl by snad mít černokněžník tak obyčejné lidské hobby, jako je hra na klavír…?
„Leo?“ zašeptal a natočil panenčinu tvář směrem k sobě. Černé kočičí oči se nevidomě zahleděly do těch jeho.
Doopravdy tomu věří? Doopravdy věří, že tohle tělo patří čaroději pohřbenému před čtyřmi sty lety někde na pozemku tohohle domu? Doopravdy věří, že je v něm uvězněná cizí, nevinná duše, s níž se čaroděj vyměnil, a získal tak její živé tělo?
„Eriku…?“
Panenčiny neživé oči se zaleskly. Jako by chtěla plakat… ale nebylo to v její moci.
„Mrzí mě to,“ hlesl Hongbin. „Kdybych věděl, jak ti –,“ opravil se, „jak vám všem pomoct…“ Povzdechl si. „Měl jsem začít hledat dřív, viď? Možná bych pak našel způsob… pokud nějaký je…“
Panenka prudce otočila hlavou.
Hongbin s vyjeknutím uskočil. V příští vteřině jej sevřely čísi drobné, ale silné paže. Ucítil bodnutí na krku, narůstající tlak…
Rozmáchl se rukama. Na třetí pokus se mu povedlo shodit injekční stříkačku na podlahu. Zakutálela se pod postel.
Hongbin se začal zběsile plazit pryč. Či se o to alespoň zoufale pokoušel. Měl pocit, že se pohybuje rychlostí milimetr za hodinu. A motala se mu hlava. Když se soustředil na Leovo křeslo, uvědomil si, že vidí dvojmo.
Ať už mu píchli cokoli, nemůže to přece tak rychle účinkovat…!
Že ne?
Podlomily se mu lokty, než ale stihl upadnout a udeřit se do obličeje, znovu ho někdo chytil a takřka něžně jej položil na záda.
„Buď opatrný. Nesmíš si ublížit.“
Hongbin dezorientovaně zamžoural na Bořinu usměvavou tvář. Její oči byly stejně černočerné jako ty panenčiny. 

„Je to jen sen,“ zamumlal nezřetelně; schopnost artikulace ho opouštěla. Bál se. A zároveň nedokázal udržet víčka otevřená. Chtělo se mu spát. Tak strašně se mu chtělo spát…