Like a Doll - 11. kapitola

✣ Finále, milí a drazí! ✨ Ano, je to tu. Talent pro psaní nečekaných konců jsem si bohužel stále neosvojila, žádné epické rozuzlení tudíž nečekejte. Byli byste zklamaní. 

Obrovský dík patří všem, kteří dali této povídce šanci a zůstali u ní až do poslední kapitoly. Děkuji.

„Nikdy jsem nechápal, co na prolínání snů a reality vidíš…“
Hakyeonův hlas se tiše, vemlouvavě vkradl do Hongbinova malátného vědomí. Další noční můra? Nebo…?
„…ale uznávám, že jeho efektivita je nesporná.“
„Skrze sny je všechno snazší!“ Bořin vysoký smích řezal uši. „Když lidé sní, ztrácejí na obezřetnosti… a já věděla, že šanci rozloučit se s tou panenkou neodolá.“
„Nedělala problémy?“ To byl Eric. Zdál se mrzutý.
„Pokusila se ho varovat, samozřejmě,“ opáčila Bora blahosklonně. „Je příšerně otravná, ale na druhou stranu… jeden ji až musí obdivovat…“
Hongbin si uvědomil, že bolestí prakticky necítí ruce. Měl paže spoutané za zády, odkrvené tím, jak na nich zpola ležel. Zkusil se pootočit více na bok; z úst mu uniklo bezděčné syknutí.
Na moment se vše kolem ponořilo do hrobového ticha. Hongbin zatajil dech. Pak zaslechl přibližující se krůčky a ucítil, jak jej Bořina drobounká dlaň pohladila po tváři. Váhavě otevřel oči. Dívka se na něj zářivě usmívala.
„Pusť mě odsud,“ zašeptal Hongbin. „Prosím.“
„To nejde, zlatíčko. Vše už je připraveno.“
„Ne!“ Hongbin zběsile trhnul rukama ve snaze osvobodit se. „Kangto, prosím…!“
Hakyeon a Eric si vyměnili významný pohled. Dívčin úsměv se rozšířil.
„Bora,“ opravila ho pobaveně. „Teď už Bora.“
„Ří-říkalas, že nedovolíš, aby mi bylo ublíženo!“ vyjekl Hongbin zoufale. „Myslel jsem, že jsme přátelé… že mě máš ráda!“
„To mám,“ přisvědčila Bora a něžně otočila Hongbinovu hlavu o sto osmdesát stupňů. Vnímala, jak jí pod rukama jeho tělo trhne hrůzou. „Jenže…“ Důvěrně se sklonila k jeho uchu. „Zhou Miho mám radši.“
Na koberci vedle Hongbina leželo bezduché lidské tělo. Byl to muž, štíhlý a velice vysoký, v jehož rysech se dala vyčíst překvapivá vizuální podobnost s Kangtou. Oděný byl v lesklém temném hávu, černém jako noc. Jeho bílá, nepřirozeně dokonalá kůže v kontrastu s barvou roucha doslova zářila; zpod kštice ohnivě rudých vlasů upíral živoucí černočerné oči přímo na zděšeného Hongbina.
Číslo čtyři. Poslední čaroděj. Poslední nádoba.
A finální panenka.
Tvrdá rána pěstí umlčela mladíkův hysterický vřískot.
„Ne!“ zaječela Bora a Hakyeon zděšeně vyhrkl: „Nesmíme nádobu poškodit!“
„Modřina se zahojí, ne snad?“ zavrčel Eric, načež se sehnul a popadl šokovaného Hongbina za bradu. „Můžeš ječet třeba do ochraptění; sem tě nikdo zachránit nepřijde. Ale já na tvoje excesy nemám náladu, takže drž hubu, jinak dostaneš roubík. Rozumíme si?“
Eric, co je Leo… a Leo, který je vlastně Eric… Jednomu na něm absolutně nezáleží, ten druhý se ho naopak po celou dobu snažil varovat a chránit… Eric, co je Leo… Leo, co je Eric… Kdo mu tedy vlastně doopravdy učaroval? Panenka? Nebo její duše…?
„Bude to v pořádku,“ zamumlala Bora a konejšivě si přitáhla Hongbinovu hlavu do klína. „Nemusí to trvat dlouho, víš? Když nebudeš zbytečně bojovat a poddáš se tomu…“
„Umřu?“ hlesl Hongbin bezvýrazně.
„Tvá duše se odpoutá a odejde. A nádoba, v níž setrvávala, zůstane prázdná.“
„Vážně je to tak snadné?“
„Říkám ti čistou pravdu.“
„Tak proč už dávno neodešli i Eric, Bora a Hakyeon?“
Dívka semkla rty, Hongbinovu jmennou provokaci však ponechala bez reakce. „Protože příliš lpějí na iluzi života,“ objasnila mu upjatě. „Nedokáží se přes ni přenést a svou zatvrzelostí ubližují jenom sami sobě.“
„Vy jste čtyři sta let prahli po tom samém.“
„V našem případě to nebyla iluze, Hongbine. My věděli, že se vrátíme.“
„Je čas,“ odkašlal si Hakyeon.
Bora kývla, sehnula se k Hongbinovi a políbila ho na čelo. „Zhou Mimu se moc líbíš,“ podotkla s úsměvem.
„Líbí se mu i to, že po jeho nové hlavě pase naštvaný vrah?“ utrousil Hongbin cynicky a zamračil se na Erika, který jej neurvale odsunul z Bořina klína.
Dívka sekla po svém strýci otráveným pohledem, poslušně však vstala. Hakyeon měl pravdu. Nadešel čas. „S panem S. J. Parkem si nový Hongbin poradí, nemusíš mít obavy.“ Pohladila stávajícího Hongbina po vlasech a konečně ustoupila stranou.
Bin sebou začal mrskat jako žížala na háčku, zuřivě, v záchvatu čiré rebelie. Netrvalo dlouho a levé rameno mu k zemi přitlačila Erikova bota.
„Buď přece hodný,“ mlaskl Mun káravě, jako by mluvil se vzpurným dítětem. „Existuje spousta variant, horších i lepších, jak můžeš zbytek svého bytí jako Zhou Mi strávit.“ Usmál se. Falešně. „A ta po Leově boku bude jedině za odměnu.“

✣ ✣ ✣

Když se Siyeon příštího rána probudila a nenašla Hongbina ve svém bytě, zpanikařila. Nedávalo to smysl, byla si jistá, že kdyby – ať už z kdovíjakého důvodu – odešel, musela by to slyšet. Vchodové dveře se nedaly zavřít nehlučně, a ona měla lehké spaní.
Něco bylo špatně. Něco bylo moc špatně, a ač se umanutě snažila si to nepřipouštět, v hloubi duše věděla, že ať už udělá cokoli, je pozdě.
Příjezdová brána rezidence byla otevřená dokořán. Čtveřice postav stála na zápraží domu, stoicky a bez hnutí, jako by čekala jen na Siyeonin příchod.
Byl to bizarní výjev.
Siyeon zaparkovala a vystoupila z auta; srdce jí bilo jako splašené. Mechanicky odpověděla na Bořin pozdrav, avšak oči nespouštěla z Hongbina. Upřímně netušila, co čekala, že vypozoruje, každopádně žádná zřetelná změna se na mladíkovi nevyjímala. Byl pořád stejně krásný a usmíval se zrovna tak srdečně jako vždycky.
„Vyděsils mě,“ podotkla Siyeon a významně povytáhla obočí. Nehodlala pronést nic konkrétního, nehodlala jejich obecenstvu zavdat žádnou přímou indicii. Preventivně. Pro všechny případy. Jestli se plete, a Hongbin je stále Hongbin… „Takhle zmizet bez jediného slova… To se nedělá!“
„Omlouvám se,“ zasmál se mladík rozpačitě.
Siyeon rádoby lhostejně pokrčila rameny. „Z dnešního výletu tedy sešlo, předpokládám…?“
Výraz zmatení v Hongbinových očí byl přesně tím důkazem, který Siyeon ujistil. Nebylo to totiž zmatení typu „o jakém výletu to kruci žvaníš?“, ale jednoznačná bezradnost osoby, která nemá o situaci nejmenší ponětí a neví zhola nic o včerejším útěku, ani skrývání se v Siyeonině bytě.
„Škoda. No nic, do Busanu se podíváme jindy,“ završila Siyeon svou nonšalantní lež a ostentativně se od Hongbina odvrátila. Nemohla se na něj dívat. Teď už ne. „Nechal sis u mě batoh. Stačí, když ti ho přivezu zítra?“ A aniž by počkala na odpověď, s trpkým úsměvem na rtech se obrátila k Erikovi. Nebo… k tomu, o kom si ještě včera myslela, že je Eric.
„Máte novou panenku, viďte?“ vypálila dřív, než si to stačila promyslet.
Bylo zřejmé, že je překvapila. Všechny čtyři.
„No ano!“ přisvědčil Eric konečně a pobaveně se rozesmál. Zdálo se, že upřímně. „Boro, seznam Siyeon s naším nejnovějším exemplářem!“
Vyměnily si krátký pohled; Bora se zatvářila nešťastně. Bez jediného slova se však otočila na podpatku a zavedla Siyeon dovnitř do domu.
Hongbinovu i Hakyeonovu nesouhlasu navzdory.
Kráčely mlčky, dokud v prvním patře západního křídla neotevřela Bora dveře naproti Leovu pokoji.
Místnost to byla zařízena velmi spoře, jakoby neosobně a ve spěchu. Nacházela se tu pouze postel, koberec a skříň; v oknech ani nevisely závěsy. Vysoká rudovlasá panenka způsobně seděla na matraci, zrak nevidomě upírajíc na azurově modrou oblohu za okenním sklem.
Siyeon ztěžka polkla.
„Jak… jak se jmenuje?“ špitla, když zase našla hlas.
„Zhou Mi.“
Siyeon to jméno dvakrát tiše zopakovala, a přikývla. „Můžeš nás teď nechat o samotě, prosím…?“
Bora pohlédla na panenku, pak na Siyeon a povzdychla si. Na moment prsty stiskla dívčinu třesoucí se dlaň, načež s tichým: „Samozřejmě,“ opustila pokoj.
Vteřiny nekompromisně odtikávaly, ale tady, ve vakuu čtyř stěn, jako by se čas zastavil. Panenka hleděla z okna, Siyeon strnule zírala na panenku.
Byla krásná. Ale ne tak krásná, jak by zasluhovala být.
Siyeon usedla na postel, objala panenku a rozplakala se.

✣ ✣ ✣

Dny ubíhaly. A život šel dál. Siyeon s železnou pravidelností v pět hodin odpoledne přijížděla k Munovic rezidenci, a dvě hodiny nato odtud odjížděla. Navštěvovala výhradně první patro západního křídla, trávila čas s panenkami, a nesnažila se předstírat cokoli jiného. Když už muselo dojít k nutné interakci s Borou, nebránila se jí, naopak, zato Hongbinovi se vyhýbala tím největším možným obloukem. Nepromluvila s ním popravdě od chvíle, kdy mu vrátila batoh s jeho věcmi… A co se týkalo Erika a Hakyeona, ti její každodenní dvouhodinový výskyt v domě mlčky trpěli.
První prosincovou neděli seděla Siyeon doma a bezmyšlenkovitě si prohlížela zprávy na internetu. Před docela malou chvílí skončila s balením těch několika kousků oblečení, které naznala, že pět dní zvládne postrádat. Odlet do Dánska se blížil. A blížil se rychleji, než jí bylo milé.
Titulek místního deníku o nálezu mrtvého těla v polích ji přirozeně upoutal. Zdejší region rozhodně neplatil za revír kriminálníků, a vrahů už vůbec ne… Klikla na odkaz.
Článek byl krátký, zabral jediný odstavec. Policii chyběli svědkové i jakékoli důkazy. Obětí nebývale surového útoku se stal –
Siyeon na uvedené jméno nevěřícně vytřeštila oči. Zbledla.
Park Sungjin.
V tu ránu zapomněla na své pravidlo „návštěva o páté“, popadla klíče od auta a rozjela se k Munově rezidenci. Respektive k zahradnímu domku. Hongbin, co už nebyl Hongbin, tam z nějakého důvodu stále přebýval, ač Siyeon nepochybovala, že ložnici v hlavním domě má dávno připravenou.
Zuřivě zabušila na dveře, a když jí otevřel, vecpala mu pod nos svůj mobil, na jehož displeji zářil článek o vraždě Parka Sungjina.
„To je tvoje práce, co?“
Hongbin, šokovaný tím, že s ním Siyeon mluví, zmateně shlédl k mobilu. A ještě zmateněji svraštil čelo. „Tys ho znala…?“
„Ne. Hongbin mi o něm řekl.“
„Já jsem –“
„Ne, nejsi!“ zavrčela Siyeon vztekle.
„Jsem,“ opáčil Hongbin klidně a vrátil jí mobil. „Může se ti to nelíbit, můžeš s tím nesouhlasit, můžeš to neschvalovat, ale na tom, že jsem Lee Hongbin nic nezměníš.“
„Jak se sebou můžeš žít?“
„Snadno. Beru to jako kompenzaci.“
„Ale Hongbin tě tehdy nedohnal k tomu vzít si život!“
„To nikdo z nich. Chápeš nás špatně, Siyeon, my se nemstíme. Chceme jen žít.“
„Na úkor života jiných.“
„Všechno má své pro a proti,“ pokrčil Hongbin rameny. „Půjdeš dál?“
Siyeon defenzivně zkřížila ruce na prsou. Zamračila se.
„Myslíš, že ti chci ublížit?“
„Vím toho dost na to, abys o tom uvažoval.“
Hongbin potřásl hlavou. „Nikdo ti tu neublíží, Siyeon. Bora a Hongbin tě měli rádi. A Bora a já to respektujeme.“
„A Eric a Hakyeon?“
„Neudělají nic, čím by nás dva mohli naštvat. Doufám.“
Nakonec tedy Siyeon váhavě vešla a automaticky se posadila na židli ke stolu. Tak jako při každé návštěvě Hongbinova domku… k perfektní autentičnosti chyběl už jenom hrnek horkého čaje.
„Brzy odjíždíš, že?“
„Hm. V pátek ráno.“
„A vrátíš se?“ zeptal se Hongbin. „Sem?“
„Nevím. Možná. A možná ne.“ Siyeon přimhouřila oči. „Podle tebe bych neměla, co?“
„Bylo by to tak nejlepší.“
„To se snáz řekne, než udělá…“
„Můžu ti ve čtvrtek v noci zařídit volný přístup do domu.“
Siyeon na něj zůstala ohromeně zírat. „C-co tím…?“
„Odlétáš ráno. Tak brzy panenky nikdo nekontroluje.“
„Já asi nerozumím –“
„Dávám ti možnost,“ prohlásil Hongbin stroze. „Je jen na tobě, jestli ji využiješ.“
„Cestovat s panenkami –“
„S panenkou.“
„Ty chceš, abych si mezi nimi vybrala?“ sykla Siyeon.
„Dívej se na to logicky. Převážet i tu jednu jedinou bude zatraceně náročné.“
„Ale to jim přece nemůžu udělat!“
„Nemusíš,“ kontroval Hongbin a opřel se lokty o stůl. Zadíval se Siyeon do očí. „Pokud ale stojíš o radu… Kangta je rozhodně skladnější než Zhou Mi.“

✣ ✣ ✣

Automobil zastavil před branou Munovy rezidence.
„Tak.“ Park Choongjae stáhl okénko a zvědavě vyhlédl ven. „Jsme tu.“
„Vážně je to bezpečné?“ zeptal se nedůvěřivě Lee Minwoo.
Siyeon přitakala. „Slíbil mi to.“
„Hongbin?“
„Dalo by se to tak říct…“
V úterý večer U Shnilého pomeranče přednesla Siyeon pánům Leemu a Parkovi nabídku, že jim zaplatí, když jí ve čtvrtek v noci pomohou odnést z domu Erika Muna jednu z jeho panenek. V první chvíli si muži mysleli, že si z nich střílí, následně naznali, že musí být psychicky vyšinutá, když ale stanovenou finanční odměnu Siyeon bez mrknutí oka navýšila o patnáct procent, souhlasili.
Vstupu na soukromý pozemek jim nic nebránilo, stejně tak vniknutí do nitra domu. Siyeon netušila, jak Hongbin zařídil, aby jejich loupež nikdo z obyvatel domu nezaznamenal; upřímně se po té informaci nijak nepídila. Jí stačilo, že jeho technika fungovala.
„Jsou to ty dveře na konci chodby,“ sdělila svým kumpánům, když společně stanuli na prahu západního křídla. „Počkejte na mě uvnitř.“
Minwoo a Choongjae si vyměnili skeptický pohled, bez odmlouvání však vyrazili.
Siyeon pár vteřin nerozhodně přešlapovala v chodbě mezi Leovým a Zhou Miho pokojem, načež váhavě vzala za kliku Leových dveří. Jestli jí Hongbin nelhal…
Nelhal. V místnosti se nacházely obě panenky. Leo seděl v křesle, Zhou Mi na posteli.
Siyeon se smutně pousmála. Blonďatou panenku pohladila po vlasech, tvář té rudovlasé vzala do dlaní a políbila ji na líčko.
„Omlouvám se,“ špitla. „Budeš mi moc chybět.“
Cestou ke Kangtově pokoji nahlédla k Yesungovi, aby se s ním rozloučila. Dobrý pocit to v ní však nezanechalo. Panenka tu byla přítomna, tak jako vždycky, pokoj ovšem působil mrtvě a prázdně. Což bylo něco, s čím se v blízkosti Erikových panenek dosud nesetkala.
Minwoo a Choongjae postávali u dveří, zpola nakročení vzít nohy na ramena. Nejprve si Siyeon myslela, že se strachují, aby je tu nechytil někdo z domácích, pak si ale všimla toho děsu, s jakým pohlíželi na Kangtu.
Rozuměla jim. A zároveň se cítila dotčená.
„Tak tohle je pěkně divný,“ otřásl se Minwoo.
„Vypadá jako živá,“ žasl Choongjae. V jeho hlase zaznívala bázeň i fascinace.
„Fakt to chcete tahat s sebou?“ ujistil se Minwoo, a když Siyeon přisvědčila, s povzdychem pokynul Choongjaemu a společně se panenky chopili.
Překvapeně shledali, že vůbec není tak těžká, jak by jeden očekával.
„Problém nebude váha, ale její velikost,“ poznamenal Minwoo. „Manipulace s ní pro vás bude náročná…“
„Počítám s tím.“
Přenesli panenku k autu, usadili ji na zadní sedadlo. Siyeon se vměstnala vedle ní, muži obsadili přední místa; Choongjae jako řidič, Minwoo jako spolujezdec.
Choongjae otočil klíčkem v zapalování. Motor hladce naskočil.
„Můžeme…?“
„Jeďte,“ vyzvala ho Siyeon a naposledy se ohlédla po temné, spící rezidenci. Vzdalovali se jí. Pomalu, ale jistě.
Siyeon ulehčeně stiskla Kangtovu ruku v té svojí.