• Prolínání! Spousta prolínání! Miluju prolínání! Prolínání je spolu s "harmonickým partnerstvím" rozhodně klíčové slovo této kapitoly.
Zvonění ohlásilo konec šesté vyučovací hodiny.
Kyuhyun spěšně shrnul vše z lavice do batohu a vstal. Konečně! Těšil se na oběd prakticky od snídaně…! Užuž se chystal vyrazit ke dveřím, pak si ale uvědomil, že Zhoumi stále sedí na židli, záda rovná jako by spolkl pravítko, a nezdá se, že by se chystal k odchodu ze třídy…
Mi vycítil jeho tázavý pohled a rozpačitě se na Kyuhyuna usmál.
„Běž, prosím, napřed. Já, ehm, potřebuju něco probrat s Yesungem.“
Mladšímu se vědoucně zablýsklo v očích. Ušklíbl se. „Tak konečně?“
Zhoumi se zamračil, než ale stihl Kyuovi něco nepěkného odseknout, houkl na ně Siwon: „Tak jdete nebo co?“
„Já jo!“ zazubil se Kyuhyun, třemi kroky byl u dveří a dloubl Siwona loktem do žeber. Pročež otálejícímu Onewovi a Henrymu vysvětlil: „Má čarokrásná žena dorazí později.“
Zhoumi tupě hleděl za vzdalujícími se zády svých přátel. Vzdychl. Nevěděl, či má větší chuť omlátit Kyuhyunovi o hlavu tu „ženu“, anebo to naprosto lživé přídavné jméno, kterým jej velmi neobjektivně počastoval.
Zvedl tašku ze židle, poupravil si její popruh na rameni, a pak s hlubokým nádechem vykročil ke katedře. Yesung zrovna stíral tabuli, byl tak k němu obrácený zády, a Zhoumi zase jednou žasl nad tím, jak drobounký jeho všeznalý patron ve skutečnosti je. S oblibou na tento nepodstatný fakt zapomínal; však odrážet se výška od síly osobnosti, měřil by Yesung minimálně tři a půl metru…
Mi zahanbeně zahnal bezpředmětné myšlenky týkající se učitelova vzrůstu, a odkašlal si. Ať už to mělo vyznít, jakkoli významně chtělo, ve chvíli, kdy otevřel pusu byla veškerá významnost v tahu. Hrdlo měl nervozitou stažené tak, že jeho hlas z prostého: „Pane profesore…?“ učinil dehonestující pisklavý chrapot.
Znamenitý začátek, jen co je pravda.
Yesung odložil houbu, ohlédl se a zrentgenoval Zhoumiho od hlavy až k patě kritickým pohledem.
„To vypadám tak hrozně?“ ošil se Číňan.
„Upřímně?“ ušklíbl se Yesung a s rukama zkříženýma na prsou se opřel o katedru.
No, aspoň někdo tu nelže.
„A to jsem ráno přemýšlel, že ty kruhy pod očima ani nebudu maskovat,“ uchechtl se Mi.
„Špatně spíš?“
„Poslední tři noci, ano.“
„Noční můry?“ Yesung povytáhl obočí. Ač Minhyunovo jméno nahlas nevyslovil, bylo zjevné, nač se ptá.
Zhoumi zavrtěl hlavou. „Ne. Sice jsem se o tom umanutě snažil přesvědčit jak svoje okolí, tak sebe, ale nebyla to pravda. To, co ve spánku vídám, nejsou noční můry. Minimálně ne ve své primární podstatě…“
„Pokračuj.“
„No, když jsem se probudil z té první… hm… vize, bezprostředně ze mě vypadlo, že se jednalo o vzpomínku.“
„Instinkt,“ konstatoval Yesung. „Ten se v drtivé většině případů neplete…“ Zamyšleně přimhouřil oči. „Čí vzpomínka to byla?“
„Kdoví. Moje ne.“
„Zajímavé. Velice zajímavé…“
„Já ale nejsem lidskost, pane profesore,“ vyhrkl Zhoumi rozčileně. „Nemám svého démona, na kterého bych byl mentálně napojený… a ani rozhodně nekomunikuju s duchy, kteří by se se mnou o svoje vzpomínky dělili… Chci říct, může tohle vzpomínkové sdílení fungovat i na… no… mé úrovni?“
„Ale ovšem,“ mávl Yesung rukou, jako by ta otázka snad ani nestála za řeč. „Sdílení vzpomínek, zvlášť těch negativních –“
Mi zuřivě přitakal.
„– je jev, který běžně provází harmonické partnerství.“
„Harmonické… partnerství?“ Zhoumi zůstal na učitele nechápavě zírat. „Co to kruci je?“
„Učivo čtvrtého ročníku,“ podotkl Yesung omluvně. „No, věz, že rozhodně nejde o ten typ partnerství, který tě napadl jako první; jedná se o magický vztah.“
„Magický je přece i vztah mezi daemonem a Vyvoleným.“
„To je. Podmiňuje ho však vzájemná intimita. Což je něco, bez čeho se vztah harmonické dvojice zpravidla obejde.“
„Takže ne vždycky.“
„Harmoničtí partneři se samozřejmě mohou sexuálně přitahovat… magičnost jejich vztahu však na tomto aspektu nestaví. Na rozdíl od daemona a jeho Vyvoleného.“
„Jasně…“ Mi zamyšleně svraštil čelo. „Co jsou teda ti harmoničtí partneři zač?“
„Dvojice mágů s kontrastním živelním nadání. Voda a oheň, vzduch a země… Spojíš-li kompletní protiklady, vznikne magický soulad. Takzvaná dokonalá harmonie.“
„A k čemu je to dobré?“
Yesung se pousmál. „Harmonie je základ všeho, Zhoumi. Učivo prvního ročníku.“
„Ah, samozřejmě… pardon. Všechno se rodí neutrální, a tuto objektivitu neustále mění naše činy a úmysly. Harmonie nemá stranu. Harmonie je prostě harmonie.“
„Přesně tak.“
„Chaos je ale špatný. A chaos je opak harmonie, ne?“
„Vše musí být v rovnováze. I harmonie tak potřebuje tvůj protipól. Není to však polarita rovnající se dobru a zlu. Harmonie udržuje chod věcí v přirozeném řádu a chaos tento řád narušuje. Ne vždy je to ale na škodu.“
To Zhoumiho zarazilo.
„Harmonie se vyvíjí,“ vysvětlil Yesung. „Když se Aron před pěti rozhodl nezabít Rena, byl to ryzí projev chaosu. Žádný jiný daemon se do té doby neodvážil nechat naživu Vyvoleného, který se proměnil v démona, protože takový byl řád. Aron narušil harmonii, a přesto ani ty, ani já jeho čin nevnímáme jako něco špatného. Rozumíš? “
„Jo, myslím, že jo… Chcete tím říct, že to, co platilo kdysi, nemusí platit dnes. A není na tom nic zlého.“
Yesung přikývl.
„Znamená to tedy,“ opáčil Mi zvolna, „že harmonická dvojice nemusí stát na straně harmonie?“
„Hm. Sympatizuje-li s chaosem, těžko ji někdo přesvědčí, aby se od něj odvrátila.“
„Kroky harmonie jsou ale předem určené a pečlivě promyšlené, viďte? Musí mít tedy pádný důvod, proč do harmonického partnerství vybere zrovna tu konkrétní dvojici.“ Číňan se odmlčel. „Vážně věříte, že je to můj případ?“
„Vážně nekomunikuješ s duchem?“ zareagoval Yesung otázkou.
Zhoumi důrazně zavrtěl hlavou.
„Pak je harmonické partnerství jediným vysvětlením.“
„Dobře. Takže mám netušené magické spojení s nějakým vodním nebo ledovým mágem… Musím toho člověka znát?“
„Kdepak. Můžeš ho potkat zítra… nebo třeba taky až za několik let.“
„To je dost vágní časové určení,“ zabrblal Mi.
„Harmonie se o svůj harmonogram nedělí,“ zasmál se Yesung. „K tobě každopádně pronikla první vzpomínka tvého partnera. To znamená, že se věci daly do pohybu.“ Nato pokynul Mimu, ať ho následuje a zamířil ke dveřím. Mladík poslušně cupital za ním.
„Ehm, a kam to jdeme…?“
„Do kabinetu. Dostaneš materiály k prostudování.“
Kráčeli prázdnými, ztichlými chodbami. Jen vzdáleně k nim doléhal hluk z jídelny, kde se v tuto denní dobu nacházela celá škola.
„O čem byla?“ Yesung na moment zaváhal. „Ta vzpomínka…?“
„O pokusu o sebevraždu, řekl bych.“ Zhoumi zaznamenal, jak sebou Yesung při těch slovech trhl, prozíravě se však rozhodl to nekomentovat. „Ten… ten neznámý byl zoufalý, naprosto zlomený… ztratil někoho moc důležitého…“ Mi se otřásl. „Hádám, že přesně takhle bych se cítil, kdybych… kdybych…“ Selhal mu hlas.
„Ztratil Minha?“ podotkl Yesung jemně.
„Jo.“ Zhoumi dlouze vydechl. „Víte, měl jsem dojem, že koukám na vzpomínku nějakého daemona… to je ale blbost, daemoni jsou bez výjimky ohniví mágové, s žádným daemonem harmonickou dvojici tvořit nemůžu…“ Potřásl hlavou, a rozechvěle se vrátil k vyprávění: „Rozbil zrcadlo. Ani se ho nedotkl, ale rozbil ho. Stalo se to v koupelně nebo spíš umývárně, takové té nemocniční… Několik lidí se snažilo dostat dovnitř, jenže on nejspíš zablokoval dveře… Chtěl to ukončit. Rozhodně chtěl. Ztratil důvod žít… to si aspoň opakoval, dokud…“
„Dokud co?“
Ať už mínil Číňan říct cokoli, rozmyslel si to. „Ale nic. Vlastně o nic nešlo.“ Pokrčil rameny. „Nakonec si stejně zabodl střep do krku.“
Dorazili ke kabinetu. Yesung Zhoumimu zapůjčil několik publikací věnujících se harmonickému partnerství a doporučil mu provádět před ulehnutím do postele rituál tří očistných nádechů – „Jeden za tebe, jeden za tvého harmonického partnera a jeden za vaše harmonické spojení.“ – který by mu měl pomoci srovnat se se svědectvím traumatických vzpomínek.
„Přijdou další, viďte?“ hlesl Mi. „Další jeho vzpomínky.“
„Ta pravděpodobnost je vysoká,“ potvrdil Yesung.
„Až k tomu dojde… můžu vám ji zase přijít převyprávět?“ Daemon rozpačitě nakrčil rty. „Z nějakého důvodu mi to strašně pomohlo.“
„V tom případě ti budu rád i dál nápomocný.“
Po Zhoumiho odchodu se Yesung posadil do křesla, a bezmyšlenkovitě přejížděje palcem pravé ruky po jizvách na zápěstí ruky levé, nepřítomně civěl z okna. Měl by se jít naobědvat. Bylo mu jasné, že Min Ho bude vyšilovat, když se v jídelně neukáže, a přesto nebyl s to se hnout.
Zamlčel Zhoumimu jeden z nejvýraznějších ukazatelů harmonického partnerství. A udělal to zcela úmyslně. Jistě, v knihách, které mu dal, se jeho svěřenec o vzájemné fyzické podobě partnerů dočte, takže to není tak, že by mu tu informaci zatajil… Ale proč se tomu tématu vlastně vědomě vyhnul? Možná z toho samého důvodu, který ho odrazoval zvednout mobil, vytočit Erikovo číslo a položit vévodovi absolutně indiskrétní, leč zásadní otázku –
Yesung potřásl hlavou.
„Ne, nedává to smysl,“ zamumlal. „Kangta je přece mrtvý.“
•••
„Ty seš úplně levej!“ zaúpěl Changmin.
„Však se tím nijak netajím!“ odsekl Min Ho.
„Ale že až tak?!“
„Ah, už vás vidím!“ zajásal Eric, když se po pěti minutách absolutní černoty na monitoru konečně zjevilo temeno Min Hovy hlavy a Changminovo zamračené čelo. Mohl si gratulovat. Velmi neuváženě totiž požádal svého drahého o videohovor – a první pokus dopadl přesně tak, jak by jeden čekal, že dopadne Min Hův pokus podmanit si elektroniku. Fiaskem.
Pak naštěstí jako rytíř v lesklé zbroji přiběhl Max, a jak už u něj bývá zvykem, zachránil situaci. To jest Min Hův notebook před demolicí vzteklým Min Hem.
Changmin srovnal úhel webkamery, a když bylo konečně vše, jak má být, se širokým úsměvem na rtech na Erika zamával: „Zdravím! Omlouvám se za to drobné zdržení… Vy jste věděl, že je až tak marnej?“
„Tušil jsem to,“ ušklíbl se vévoda.
„Až se mnou příště budete chtít mluvit,“ zavrčel Min Ho, „prostě mi zavolejte!“
„Ideálně na pevnou linku, co?“
„Bože, jak mně chybí telefonní šňůry!“ posteskl si nejmladší z démonů teatrálně. „Dali se jimi škrtit idioti, co mi lezou na nervy,“ dodal, očima prošpikovávaje chechtajícího se Changmina.
„V životě jsi telefonní šňůrou nikoho neuškrtil,“ připomněl mu Eric.
„Jak si tím můžete být tak jistý!“ ohradil se Min Ho.
„Vévoda by byl totiž ten první, komu bys o tom ještě zatepla referoval,“ odfrkl Changmin. Eric i Min Ho se dali do smíchu. Bylo evidentní, že Max zná Min Ha jak svý boty.
„No,“ hrabě Shim si odkašlal a neochotně se zvedl ze židle, „nebudu vás už déle zdržovat. Všechno elektronické, zdá se, funguje, a vy dva spolu zjevně potřebujete něco probrat, takže…“
„Nevyháním tě,“ podotkl Eric a věnoval tázavý pohled Min Hovi. Ten laxně trhl rameny.
„Beztak tu nemám tu telefonní šňůru…“
Changmin se rozzářil a nadšeně kecl zpátky na zadek. „Vážně můžu zůstat? Účastnit se tajné porady?!“
„Není na ní nic taj-“
„ÚŽASNÉ!“
„Je to vůl,“ mávl Min Ho rukou, vida Erikův zkoprnělý výraz. „Takže oč jde?“
„Mám na tebe smrtelnou otázku.“
„Smrtelnou jakože související se smrtí, anebo se mě zase chystáte požádat o ruku?“ znejistěl Min Ho.
Erikovi zacukalo oko. „Kdybych nebyl ženatý,“ ucedil kysele, „žádal bych tě o tu ruku každý měsíc čistě proto, aby ti z toho stresu zbělaly vlasy!“
Changmin se smíchy sesunul pod stůl. Doslova. Kdo by se byl nadál, že jedna dávno promlčená spontánní nabídka manželství bude i po tolika staletích hotovou studnicí humoru!
„Jsem si jistý, že i s plesnivou hlavou bych byl nadále ta nejkrásnější bytost na planetě…,“ rozumoval Min Ho. „Ale stejně té vaší fúrii pošlu děkovný puget.“
„Ztratili jsme Maxe,“ poznamenal Eric.
Min Ho nahlédl pod stůl. „A ještě chvíli ho budeme postrádat.“ Načež se s povzdychem narovnal a zadíval se zpříma na vévodu. „Co záhrobního vás zajímá?“
„Když duše zemřelého přejde na onen svět, ztrácí všechny vzpomínky, že?“
„Správně.“
„A sem se nemůže už nikdy vrátit.“
„Zpáteční jízdenka neexistuje, abych tak řekl,“ přisvědčil Min Ho.
„Jak dlouho vydrží duše pobývat v našem světě?“
„To je individuální. Pro některou duši je moc i půl roku, jiná tu zvládne bez problému strašit desítky let.“ Hrabě se zamračil. „Umanutost vaší lidskosti už mi ale dělá starosti, jen tak mezi námi.“
„Šedesát let je příliš?“
„Pro Muna Junghyuka rozhodně ano.“
„Proč?“ Changmin se obratně vysoukal zpod stolu a jakoby nic se usadil na židli. Tvářil se u toho nadmíru seriózně. „Jaký je rozdíl mezi Munem Junghyukem a kterýmkoli jiným duchem?“
„Mun Junghyuk nemá jediný důvod v našem světě zůstávat,“ prohlásil Min Ho rozhodně. „Vyloučil jsem ho ze všech rizikových kategorií. Nedává to smysl!“
„Rizikových kategorií…?“ zaujalo Erika.
„Duch obsesivní, duch pomstychtivý, duch ochranářský a duch psychotický. Exempláře, které jen obtížně snášejí změny.“
„A co duch s předurčeným úkolem?“
„Se smrtí předurčený úkol většinou končí. I kdyby byl sebedůležitější.“
„Ale ne vždycky.“
„Výjimky se najdou všude.“
„Takže šance, že by v takovém případě duch v našem světě vydržel, řekněme, půl tisíciletí…?“ nadhodil Eric.
„Nulová,“ odfrkl Min Ho. „Unudil by se tu k smrti… k smrti po smrti. Chudák.“
„A co duše démonů mrtvých?“
Min Ho podezíravě přimhouřil oči.
„Platí pro vás stejná pravidla?“ zeptal se Eric.
„To jste si domluvil s Yesungem?“
„Cože?“
„Docela nedávno jsme tohle téma probírali.“
Vévoda zavrtěl hlavou. „S Yesungem jsem nemluvil, co…“ Zarazil se. Co jsem utekl z Akademie, dořekl v duchu, ale nahlas tu větu nedokončil. Proč taky? Beztak to nebylo třeba. „Tak? Povíš mi, co se s vámi děje po smrti? Nebo je to nějaké tajemství?“
Min Ho pokrčil rameny. „Démoni mrtvých mají po smrti jistá privilegia… když je mít chtějí.“
„Konkrétně?“
„Nemusíme ztratit vzpomínky na náš pozemský život. S tím souviseje dokážeme bez omezení cestovat mezi říšemi mrtvých a živých.“
„Žádná časová lhůta vás tedy nelimituje.“
Min Ho několik vteřin promýšlel odpověď, než uznal: „Ne. Máte pravdu. Je vlastně dost dobře možné, že se některý z mých předchůdců zrovna teď nachází mezi námi.“
„No to se podívejme,“ zamumlal Eric.
Changmin se kradmo ohlédl, jako by očekával, že na něj duch vybafne zpoza dveří. „Ptal jste se, jestli by tu duch vydržel půl tisíciletí… Min Ho je půl tisíciletí démonem mrtvých…“ Svraštil čelo. „Máte snad indicie, že se tu jeho poslední předchůdce skutečně aktivně vyskytuje?“
„Já ne. To Kim Young Soo.“
„Vévoda Kim?“ vyhrkli Min Ho a Max unisono.
„Hm. Domnívá se – pravděpodobně –, že tu Min Hův předchůdce má svého harmonického partnera.“
„Víc než pět set let po smrti?“ žasl Changmin. „To by šlo?“
„Šlo,“ přisvědčil Min Ho vážně, načež pro něj daleko typičtějším drzým tónem dodal: „Hele, a co je starýmu Young Sooovi vůbec do toho?“
„Nic. A taky všechno. Tvůj předchůdce byl jeho starší bratr,“ vysvětlil Eric.
Changmin a Min Ho si vyměnili významný pohled.
„Něco mi říká, že starej Young Soo není z možné bráchovy přítomnosti právě odvázanej,“ podotkl Min Ho.
Eric přikývl. „Myung Soo holt neměl takové štěstí na sourozence, jako máš ty.“
„Myung Soo…?“
„Otevři si e-mail. Poslal jsem ti pár skenů z jedné setsakramentsky staré bichle.“
Pár vteřin se ozývalo jen klikání myši a klapání klávesnice. A pak Min Ho i Changmin zalapali po dechu; jejich oči se rozšířily úžasem.
„Ten je nádherný!“ šeptl Max uchváceně.
„Byl,“ opravil ho Min Ho automaticky. „Neuvěřitelně nádherný.“
Omámení v Changminově výrazu naráz vystřídalo ohromené prozření. Popadl mobil, asi dvě vteřiny v něm něco hledal, pak se znovu podíval na monitor Min Hova notebooku, zpátky do mobilu, a vyhrkl: „Lee Hongbin!“
„Ha?“ Min Ho na něj nechápavě zamrkal.
„No…“ Changmin znejistěl. Než si všiml Erikova potutelného úsměvu. „Kim Young Soo si přece myslí, že jeho bratr tu má harmonického partnera. Lee Hongbin je Kimu Myung Sooovi podobný.“ Ukázal Min Hovi fotku na mobilu. „Neexistuje navíc ideálnější harmonická dvojice než živý a mrtvý oheň. Což Hongbin a Myung Soo do puntíku splňují.“
Vévoda Mun jeho slovům přitakal.
„Ale Lee Hongbin?“ nakrčil Min Ho nos. „Zdá se vám jako ten typ, co jakkoli fušuje do záhrobí…? Protože jestli je magicky spřízněnej s Kimem Myung Sooem, tak do něj musí fušovat.“
„Zlato, do tebe, ani Kima Myung Sooa by přece taky nikdo na první pohled neřekl, že jste zástupci smrti.“
„Přesně tak,“ podpořil Erikovo prohlášení Changmin.
Min Ho na moment zavřel oči a vydechl. Zvažoval, zda trpí nějakou nemocí z povolání, když při pohledu na portrét Kima Myung Sooa – i přes všechnu jeho andělskou nevinnost – definoval jeho mozek přítomnou, nezpochybnitelnou auru smrti. Tutéž, jíž byl svědkem pokaždé, zadíval-li se do zrcadla. Jako by měl slovo „smrt“ vypálené na čele.
Z Hongbina však aura smrti nesálala. Na druhou stranu… vyzařoval auru smrti Minho? Ne, jistěže ne. Kdyby ano, nebyl by on v takovém šoku, že jeho lidskost komunikuje s Erikovou mrtvou lidskostí.
„Co měl Young Soo s Myung Sooem za problém?“ opáčil. „Teda… vyjma toho, že na něj zjevně žárlil jako šílený, jasně. Tohle,“ pokynul ke skenu portrétu na monitoru, „je bůh. Young Soo vypadal jako těžký podprůměr, i když měl o třicet kilo míň.“
„Nebyl to jen Young Sooův problém,“ přiznal Eric po krátkém zaváhání. „Tehdy… tehdy byla smrt tabu. Démoni se jí děsili… neskutečně moc… A démon mrtvých… démon mrtvých byl pro všechny nepřítel číslo jedna. Vyvrhel. Vyděděnec… Neumíte si ani představit, jaká davová hysterie tenkrát panovala…“
„Maxi?“ hlesl Min Ho znepokojeně a dotkl se Changminova ramene. Pobledlý démon klamu se s trhnutím probral z letargie, a když viděl, že na něj Min Ho i Eric vyplašeně hledí, rozpačitě se rozesmál:
„Omlouvám se! Vůbec si mě nevšímejte, já jen… na něco jsem si vzpomněl…“
„K tématu, jak se zdálo,“ podotkl Eric.
Changmin se nervózně ošil, ale přikývl. „Pár dní potom, co jsme se seznámili,“ takřka omluvně se podíval na Min Ha, „jsem slyšel matku, tetu a babičku probírat, že se přátelím s démonem mrtvých. Přišlo mi to úplně hloupé, proč řeší, čeho jsi démon, však co na tom záleží? Těžko navíc můžeš pohrdat jakoukoli démonickou silou, když tvůj syn lomeno synovec lomeno vnuk je démon lží a klamů.“ Ušklíbl se. „No, tehdy jsem si to ani neuvědomoval, nebo jsem možná nechtěl, ale… Tys byl třináctiletý kluk a ony, trojice dospělých ženských, o tobě mluvily s neuvěřitelnou bázní a respektem.“
„Bály se mě?“ Min Hovi poklesla brada.
„Ne tebe,“ opravil ho Eric. „Bály se démona mrtvých.“
„Vždyť to je jedno a totéž!“
„Na jednu stranu? Samozřejmě. Na stranu druhou… závisí tak trochu na úhlu pohledu. Já se třeba za každé situace jako vévoda Eric Mun, démon strachu a ten-chlap-s-nejsebevražednějším-živelním-nadáním necítím.“
„Ovšem. Občas jste jenom vévoda Mun, občas jenom démon strachu a občas prostě jenom Eric,“ povzdychl si Min Ho. „Chápu. Choi Min Ho a démon mrtvých taky nejdou vždycky ruku v ruce.“
„Promiň, že jsem ti to neřekl,“ zamumlal Changmin.
„Ah, kašli na to, vždyť bych ti to ani nevěřil,“ odfrkl Min Ho. „Miláček davů jsem teda nikdy nebyl… ale myslel jsem, že je to tím, že jsem drzej fracek, co sere na pravidla. Jakože jenom tím. Nenapadlo mě, že je ostatním trnem v oku moje démonická síla…“ Užasle potřásl hlavou. „Nikdy to konkrétně najevo nedali.“
„Obecné smýšlení se v tomhle ohledu dost… otevřelo,“ konstatoval Eric.
„Kouzlo mojí osobnosti za tím ale nebude, co?“
„Děkovat můžeš Myung Sooovi. Ke konci života se mu povedlo naklonit si většinu veřejnosti na svoji stranu.“
„Čím to?“ podivil se Changmin. „Chci říct… báli se ho. Tak proč najednou změnili názor?“
„Propukla epidemie rudé smrti, démonského moru. Kosil populaci Podsvětí ve velkém. A Myung Soo se altruisticky rozhodl, že když má tu moc ulehčovat umírajícím jejich odchod, pomůže co největšímu počtu nakažených.
Ostatní zpočátku samozřejmě odmítali věřit, že by mohl démon mrtvých páchat cokoli dobrého, v určitém bodě už tu skutečnost však přehlížet nemohli. Epidemie se šířila a démoni umírali, jistě, ti, u kterých setrvával Myung Soo, však umírali v absolutním míru a pokoji. Žádná bolest a utrpení, žádná agónie. Proč by zloduch, za jakého Myung Sooa jakožto démona mrtvých měli, něco takového dělal…? Možná proto, že doopravdy to žádný zloduch nikdy nebyl.“
„Předpokládám, že nakonec se nakazil i on sám, a jeho smrt byla brána jako jistá forma oběti,“ povzdechl si Min Ho.
„Hezky shrnuto, ano.“
„Pracujeme tedy s teorií, že Lee Hongbin je harmonický partner mého předchůdce, kterého šikanovalo celé Podsvětí?“
„Uvědomuju si, jak to zní –“
„Jo, jako parádní průser!“
„Myslíš, že se bude chtít mstít?“ povytáhl Changmin obočí. „Po takové době?“
„Jako duch nemáš zrovna moc možností, jak se domoct spravedlnosti. Seš neviditelná entita, co nemá hmotný tělo, a můžeš maximálně tak dramaticky pohnout záclonou nebo shodit knížku z police. Na stupnici záhrobního zadostiučinění patří těmhle kejklím minusové hodnoty. Magické spojení s živým člověkem ale, to je úplně o něčem jiném!“
„Vyplatí se na něj čekat i dýl než půl tisíciletí? Kvůli pomstě?“ Max se otřásl. „Tolik nenávisti a zloby… to zní jako ten nejohavnější druh posmrtné existence. Proč by se kdokoli takhle týral?“
Min Hův skeptický výraz nahradil výraz hlubokého zamyšlení. Musel uznat, že Changmin má pravdu. Kdo by tak dlouho a úplně zbytečně otravoval záští svoje posmrtné nežití? Leda naprostý psychopat.
„Znal jste ho?“ zeptal se Erika.
„Znal je moc silné slovo,“ mlaskl vévoda. „Pořádně jsem s ním mluvil vlastně jen jedinkrát… a to ještě tajně. Bylo mi jasné, jak by rodiče vyšilovali, kdyby se dozvěděli, že jsem se ke Kimu Myung Sooovi jen přiblížil.“ Protočil oči. „Takže ne, krávy jsme spolu nepásli. Myung Soo ale rozhodně nebyl žádný patologicky ublížený magor, co by se pět set let užíral tím, že se k němu společnost nechovala hezky, jestli myslíš na tohle. Pokud tu skutečně je, pak výhradně kvůli Hongbinovi.“
„Kdyby se blížila nějaká katastrofa, Chansung by to přece viděl,“ podotkl Changmin.
„Nejsem si jistý, či je na jeho věštecké vize takové spolehnutí,“ zabrblal Min Ho.
„Vzteklý duch démona mrtvých, co se chce pomstít celému světu a zneužívá k tomu svého harmonického partnera, nezní jako něco, co by harmonie světa nechala jen tak.“
„Fajn. Zadek mistru Myung Sooovi zjevně nakopávat nebudeme…“
„Zdržme se ukvapených závěrů,“ upozornil Min Ha Eric. „Počkáme, jak se situace vyvrbí.“
„Kontaktujeme Hongbina?“
„Ne. Prozatím… prostě budeme čekat.“
•••
Kim Dongwan znechuceně ohrnul nos. Strach, bolest a smrt čpěly z každičkého čtverečního milimetru sklepní kobky. Špičkou boty se dotkl zarudlých dřevěných prken na podlaze. Krev. Rozhodně krev. Otřásl se. Bylo to dokonalé obřadní místo. Dokonalé v tom nejzvrácenějším slova smyslu.
„Je to odporné,“ prohlásil suše.
Yoona vedle něj se zatetelila nadšením. „Cítíte tu moc?“
„Cítím. A je to odporné.“ Dongwan střelil kradmým pohledem po třetí osobě v místnosti. JR byl zelený jak sedma. „Vše se zdá být připravené… Kdy ten rituál vykonáte?“
„Musíme počkat do úplňku,“ povzdechla si Yoona nelibě. „Tehdy je prý to kouzlo nejsnáze proveditelné… Vážně se nechcete zúčastnit?“
„Ani nápad!“ zasmál se Dongwan a nonšalantně pokynul ke dveřím: „Někdo si vás zjevně žádá, drahá lady.“
„Co je?“ štěkla Yoona na svou podřízenou, skrytou ve stínech špatně osvětleného koridoru. Kim Taeyeon váhavě vstoupila.
„Vrátily se Seohyun, Sunny a Hyoyeon, milady. Tvrdí, že pro vás mají nějaké informace.“
„Na mě se neohlížejte!“ broukl Dongwan a udělal čelem vzad. „Jsem na odchodu.“
„Vyprovodím vás!“ nabídl se horlivě JR, a než se stačila Yoona nadechnout k protestu, oba už prchali chodbou ke schodišti.
Minuli trojici polovičních démonek a teprve, až si byl JR jistý, že jsou jim z doslechu, špitl: „Vy s tím souhlasíte?“
„Ne,“ odvětil Dongwan bezbarvě. „Proto se toho taky odmítám zúčastnit.“
„Ale zastavit se Yoonu nepokusíte.“
„Vypadám snad jako sebevrah?“
JR roztrpčeně semkl rty. „Víte přece, proč chce toho daemona přivést zpátky k životu.“
Dongwan na něj mlčky pohlédl.
„Aby zlikvidoval vévodu Muna! Chápu, že vy dva zrovna teď nejste nejlepší kamarádi, ale… znáte ho tak dlouho! Vážně vás vědomí, že ho zavraždí pomstychtivý nemrtvý, nechává chladným?“
„Věděl jsi, že ten daemon strávil posledních pět svého mizerného života v blázinci?“ zeptal se Dongwan rádoby bez kontextu.
„Ano.“ JR udiveně nakrčil čelo. „T.O.P se o tom zmiňoval…“
„Navštívil jsi tu instituci?“
„Ne. Proč bych…?“
„A Yoona?“
„Pochybuju.“
„No, já to udělal,“ usmál se Dongwan. „A promluvil jsem si s personálem, který toho daemona znal. Ne, že by si moji návštěvu snad pamatovali…“ Hraběcí úsměv se změnil. Už nebyl oslnivý a nic neříkající. Byl skrz naskrz úskočný. „Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Mimo jiné taky to, že scénář „Eric zabil svoji lidskost, její daemon zabije Erika“ dost možná není tak dokonale nalinkovaný, jak si Yoona myslí.“ Otevřel vstupní dveře sídla, jež dříve patřívalo vikomtu Kwonovi, a blýskl po ohromeném JRovi spikleneckým úšklebkem. „To jí ale neříkej.“
Baron zůstal konsternovaně hledět za odcházejícím hrabětem a nerozuměl už vůbec ničemu. Když se za ním znenadání ozval Baekhův hlas, nadskočil leknutím.
„Lady Yoona žádá, abych vás přivedl zpátky dolů, pane. Chce s vámi prý prokonzultovat novinky ohledně jakéhosi polovičního démona –“
„Co jsi slyšel?“ sykl JR.
„Slyšel…?“ Jeho podřízený se zatvářil zmateně. „Zrovna jsem přišel, pane.“
JR si Baekha ještě několik vteřin měřil nedůvěřivým pohledem, než se bez jediného dalšího slova otočil na patě a vrátil se do útrob domu.
•••
Utíkal. Prchal jako o život, a netušil před čím.
Cítil se sám.
Zasloužil si být sám.
Ve slabých chvilkách ho jímala paranoia, že lidé kolem něj vědí, co je zač. Že se na něj dívají skrz prsty. Že v něm vidí zrůdu.
Pravda však byla taková, že zrůdu v sobě spatřoval jen a pouze on sám.
Prchal jako o život. Sám před sebou.
A pak se zčistajasna zjevily ty tři. Sunny. Hyoyeon. Seohyun. Domlouvaly mu. Lákaly ho. A slibovaly. A ač jedna jeho část věděla, že by je vůbec neměl poslouchat, ta druhá namítala, že nehledě na to, co mu radí instinkt, nehledě na to, jak zlé jsou nejspíš jejich motivy, ty tři jsou jako on. A v jednom, tom hlavním skutečně nelhaly – chápaly, jaké to je být zrůda.
A co je na tom vlastně špatného? Přidat se ke svým, skrýt se mezi nimi, stát se jedním z mnoha? Každá bytost přece hledá sobě podobné… A on k nim patří, jsou téhož druhu, a to je holý fakt.
Hodlal zapudit ten nesouhlasný, varovný hlásek ve svojí hlavě, umlčet ho jednou pro vždy – ale neudělal to.
Protože tehdy ho vzal Brian za ruku.
•••
Chansung otevřel oči a lapavě se nadechl. Viděl dvojmo a točil se s ním celý, a přesto se cítil… dobře. Vize budoucnosti, jíž byl právě svědkem, byla svého druhu unikátní. Protože v sobě nesla naději.
Několik minut setrval bez hnutí, napůl očekával, že se se zpožděním dostaví nevolnost, která každou vizi bez výjimky provázela. Nestalo se však. Cítil se malátný, ale nic víc.
Opatrně vstal a co noha nohu mine zamířil do koupelny. Opřel se o umyvadlo a obličej si opláchl studenou vodou. Jednou, dvakrát… Máčel se jí tak dlouho, dokud veškerá otupělost nezmizela.
Poté zvedl zrak k zrcadlu a svého sinalého odrazu se zeptal: „Kdo je sakra Brian?“
Kyuhyun spěšně shrnul vše z lavice do batohu a vstal. Konečně! Těšil se na oběd prakticky od snídaně…! Užuž se chystal vyrazit ke dveřím, pak si ale uvědomil, že Zhoumi stále sedí na židli, záda rovná jako by spolkl pravítko, a nezdá se, že by se chystal k odchodu ze třídy…
Mi vycítil jeho tázavý pohled a rozpačitě se na Kyuhyuna usmál.
„Běž, prosím, napřed. Já, ehm, potřebuju něco probrat s Yesungem.“
Mladšímu se vědoucně zablýsklo v očích. Ušklíbl se. „Tak konečně?“
Zhoumi se zamračil, než ale stihl Kyuovi něco nepěkného odseknout, houkl na ně Siwon: „Tak jdete nebo co?“
„Já jo!“ zazubil se Kyuhyun, třemi kroky byl u dveří a dloubl Siwona loktem do žeber. Pročež otálejícímu Onewovi a Henrymu vysvětlil: „Má čarokrásná žena dorazí později.“
Zhoumi tupě hleděl za vzdalujícími se zády svých přátel. Vzdychl. Nevěděl, či má větší chuť omlátit Kyuhyunovi o hlavu tu „ženu“, anebo to naprosto lživé přídavné jméno, kterým jej velmi neobjektivně počastoval.
Zvedl tašku ze židle, poupravil si její popruh na rameni, a pak s hlubokým nádechem vykročil ke katedře. Yesung zrovna stíral tabuli, byl tak k němu obrácený zády, a Zhoumi zase jednou žasl nad tím, jak drobounký jeho všeznalý patron ve skutečnosti je. S oblibou na tento nepodstatný fakt zapomínal; však odrážet se výška od síly osobnosti, měřil by Yesung minimálně tři a půl metru…
Mi zahanbeně zahnal bezpředmětné myšlenky týkající se učitelova vzrůstu, a odkašlal si. Ať už to mělo vyznít, jakkoli významně chtělo, ve chvíli, kdy otevřel pusu byla veškerá významnost v tahu. Hrdlo měl nervozitou stažené tak, že jeho hlas z prostého: „Pane profesore…?“ učinil dehonestující pisklavý chrapot.
Znamenitý začátek, jen co je pravda.
Yesung odložil houbu, ohlédl se a zrentgenoval Zhoumiho od hlavy až k patě kritickým pohledem.
„To vypadám tak hrozně?“ ošil se Číňan.
„Upřímně?“ ušklíbl se Yesung a s rukama zkříženýma na prsou se opřel o katedru.
No, aspoň někdo tu nelže.
„A to jsem ráno přemýšlel, že ty kruhy pod očima ani nebudu maskovat,“ uchechtl se Mi.
„Špatně spíš?“
„Poslední tři noci, ano.“
„Noční můry?“ Yesung povytáhl obočí. Ač Minhyunovo jméno nahlas nevyslovil, bylo zjevné, nač se ptá.
Zhoumi zavrtěl hlavou. „Ne. Sice jsem se o tom umanutě snažil přesvědčit jak svoje okolí, tak sebe, ale nebyla to pravda. To, co ve spánku vídám, nejsou noční můry. Minimálně ne ve své primární podstatě…“
„Pokračuj.“
„No, když jsem se probudil z té první… hm… vize, bezprostředně ze mě vypadlo, že se jednalo o vzpomínku.“
„Instinkt,“ konstatoval Yesung. „Ten se v drtivé většině případů neplete…“ Zamyšleně přimhouřil oči. „Čí vzpomínka to byla?“
„Kdoví. Moje ne.“
„Zajímavé. Velice zajímavé…“
„Já ale nejsem lidskost, pane profesore,“ vyhrkl Zhoumi rozčileně. „Nemám svého démona, na kterého bych byl mentálně napojený… a ani rozhodně nekomunikuju s duchy, kteří by se se mnou o svoje vzpomínky dělili… Chci říct, může tohle vzpomínkové sdílení fungovat i na… no… mé úrovni?“
„Ale ovšem,“ mávl Yesung rukou, jako by ta otázka snad ani nestála za řeč. „Sdílení vzpomínek, zvlášť těch negativních –“
Mi zuřivě přitakal.
„– je jev, který běžně provází harmonické partnerství.“
„Harmonické… partnerství?“ Zhoumi zůstal na učitele nechápavě zírat. „Co to kruci je?“
„Učivo čtvrtého ročníku,“ podotkl Yesung omluvně. „No, věz, že rozhodně nejde o ten typ partnerství, který tě napadl jako první; jedná se o magický vztah.“
„Magický je přece i vztah mezi daemonem a Vyvoleným.“
„To je. Podmiňuje ho však vzájemná intimita. Což je něco, bez čeho se vztah harmonické dvojice zpravidla obejde.“
„Takže ne vždycky.“
„Harmoničtí partneři se samozřejmě mohou sexuálně přitahovat… magičnost jejich vztahu však na tomto aspektu nestaví. Na rozdíl od daemona a jeho Vyvoleného.“
„Jasně…“ Mi zamyšleně svraštil čelo. „Co jsou teda ti harmoničtí partneři zač?“
„Dvojice mágů s kontrastním živelním nadání. Voda a oheň, vzduch a země… Spojíš-li kompletní protiklady, vznikne magický soulad. Takzvaná dokonalá harmonie.“
„A k čemu je to dobré?“
Yesung se pousmál. „Harmonie je základ všeho, Zhoumi. Učivo prvního ročníku.“
„Ah, samozřejmě… pardon. Všechno se rodí neutrální, a tuto objektivitu neustále mění naše činy a úmysly. Harmonie nemá stranu. Harmonie je prostě harmonie.“
„Přesně tak.“
„Chaos je ale špatný. A chaos je opak harmonie, ne?“
„Vše musí být v rovnováze. I harmonie tak potřebuje tvůj protipól. Není to však polarita rovnající se dobru a zlu. Harmonie udržuje chod věcí v přirozeném řádu a chaos tento řád narušuje. Ne vždy je to ale na škodu.“
To Zhoumiho zarazilo.
„Harmonie se vyvíjí,“ vysvětlil Yesung. „Když se Aron před pěti rozhodl nezabít Rena, byl to ryzí projev chaosu. Žádný jiný daemon se do té doby neodvážil nechat naživu Vyvoleného, který se proměnil v démona, protože takový byl řád. Aron narušil harmonii, a přesto ani ty, ani já jeho čin nevnímáme jako něco špatného. Rozumíš? “
„Jo, myslím, že jo… Chcete tím říct, že to, co platilo kdysi, nemusí platit dnes. A není na tom nic zlého.“
Yesung přikývl.
„Znamená to tedy,“ opáčil Mi zvolna, „že harmonická dvojice nemusí stát na straně harmonie?“
„Hm. Sympatizuje-li s chaosem, těžko ji někdo přesvědčí, aby se od něj odvrátila.“
„Kroky harmonie jsou ale předem určené a pečlivě promyšlené, viďte? Musí mít tedy pádný důvod, proč do harmonického partnerství vybere zrovna tu konkrétní dvojici.“ Číňan se odmlčel. „Vážně věříte, že je to můj případ?“
„Vážně nekomunikuješ s duchem?“ zareagoval Yesung otázkou.
Zhoumi důrazně zavrtěl hlavou.
„Pak je harmonické partnerství jediným vysvětlením.“
„Dobře. Takže mám netušené magické spojení s nějakým vodním nebo ledovým mágem… Musím toho člověka znát?“
„Kdepak. Můžeš ho potkat zítra… nebo třeba taky až za několik let.“
„To je dost vágní časové určení,“ zabrblal Mi.
„Harmonie se o svůj harmonogram nedělí,“ zasmál se Yesung. „K tobě každopádně pronikla první vzpomínka tvého partnera. To znamená, že se věci daly do pohybu.“ Nato pokynul Mimu, ať ho následuje a zamířil ke dveřím. Mladík poslušně cupital za ním.
„Ehm, a kam to jdeme…?“
„Do kabinetu. Dostaneš materiály k prostudování.“
Kráčeli prázdnými, ztichlými chodbami. Jen vzdáleně k nim doléhal hluk z jídelny, kde se v tuto denní dobu nacházela celá škola.
„O čem byla?“ Yesung na moment zaváhal. „Ta vzpomínka…?“
„O pokusu o sebevraždu, řekl bych.“ Zhoumi zaznamenal, jak sebou Yesung při těch slovech trhl, prozíravě se však rozhodl to nekomentovat. „Ten… ten neznámý byl zoufalý, naprosto zlomený… ztratil někoho moc důležitého…“ Mi se otřásl. „Hádám, že přesně takhle bych se cítil, kdybych… kdybych…“ Selhal mu hlas.
„Ztratil Minha?“ podotkl Yesung jemně.
„Jo.“ Zhoumi dlouze vydechl. „Víte, měl jsem dojem, že koukám na vzpomínku nějakého daemona… to je ale blbost, daemoni jsou bez výjimky ohniví mágové, s žádným daemonem harmonickou dvojici tvořit nemůžu…“ Potřásl hlavou, a rozechvěle se vrátil k vyprávění: „Rozbil zrcadlo. Ani se ho nedotkl, ale rozbil ho. Stalo se to v koupelně nebo spíš umývárně, takové té nemocniční… Několik lidí se snažilo dostat dovnitř, jenže on nejspíš zablokoval dveře… Chtěl to ukončit. Rozhodně chtěl. Ztratil důvod žít… to si aspoň opakoval, dokud…“
„Dokud co?“
Ať už mínil Číňan říct cokoli, rozmyslel si to. „Ale nic. Vlastně o nic nešlo.“ Pokrčil rameny. „Nakonec si stejně zabodl střep do krku.“
Dorazili ke kabinetu. Yesung Zhoumimu zapůjčil několik publikací věnujících se harmonickému partnerství a doporučil mu provádět před ulehnutím do postele rituál tří očistných nádechů – „Jeden za tebe, jeden za tvého harmonického partnera a jeden za vaše harmonické spojení.“ – který by mu měl pomoci srovnat se se svědectvím traumatických vzpomínek.
„Přijdou další, viďte?“ hlesl Mi. „Další jeho vzpomínky.“
„Ta pravděpodobnost je vysoká,“ potvrdil Yesung.
„Až k tomu dojde… můžu vám ji zase přijít převyprávět?“ Daemon rozpačitě nakrčil rty. „Z nějakého důvodu mi to strašně pomohlo.“
„V tom případě ti budu rád i dál nápomocný.“
Po Zhoumiho odchodu se Yesung posadil do křesla, a bezmyšlenkovitě přejížděje palcem pravé ruky po jizvách na zápěstí ruky levé, nepřítomně civěl z okna. Měl by se jít naobědvat. Bylo mu jasné, že Min Ho bude vyšilovat, když se v jídelně neukáže, a přesto nebyl s to se hnout.
Zamlčel Zhoumimu jeden z nejvýraznějších ukazatelů harmonického partnerství. A udělal to zcela úmyslně. Jistě, v knihách, které mu dal, se jeho svěřenec o vzájemné fyzické podobě partnerů dočte, takže to není tak, že by mu tu informaci zatajil… Ale proč se tomu tématu vlastně vědomě vyhnul? Možná z toho samého důvodu, který ho odrazoval zvednout mobil, vytočit Erikovo číslo a položit vévodovi absolutně indiskrétní, leč zásadní otázku –
Yesung potřásl hlavou.
„Ne, nedává to smysl,“ zamumlal. „Kangta je přece mrtvý.“
•••
„Ty seš úplně levej!“ zaúpěl Changmin.
„Však se tím nijak netajím!“ odsekl Min Ho.
„Ale že až tak?!“
„Ah, už vás vidím!“ zajásal Eric, když se po pěti minutách absolutní černoty na monitoru konečně zjevilo temeno Min Hovy hlavy a Changminovo zamračené čelo. Mohl si gratulovat. Velmi neuváženě totiž požádal svého drahého o videohovor – a první pokus dopadl přesně tak, jak by jeden čekal, že dopadne Min Hův pokus podmanit si elektroniku. Fiaskem.
Pak naštěstí jako rytíř v lesklé zbroji přiběhl Max, a jak už u něj bývá zvykem, zachránil situaci. To jest Min Hův notebook před demolicí vzteklým Min Hem.
Changmin srovnal úhel webkamery, a když bylo konečně vše, jak má být, se širokým úsměvem na rtech na Erika zamával: „Zdravím! Omlouvám se za to drobné zdržení… Vy jste věděl, že je až tak marnej?“
„Tušil jsem to,“ ušklíbl se vévoda.
„Až se mnou příště budete chtít mluvit,“ zavrčel Min Ho, „prostě mi zavolejte!“
„Ideálně na pevnou linku, co?“
„Bože, jak mně chybí telefonní šňůry!“ posteskl si nejmladší z démonů teatrálně. „Dali se jimi škrtit idioti, co mi lezou na nervy,“ dodal, očima prošpikovávaje chechtajícího se Changmina.
„V životě jsi telefonní šňůrou nikoho neuškrtil,“ připomněl mu Eric.
„Jak si tím můžete být tak jistý!“ ohradil se Min Ho.
„Vévoda by byl totiž ten první, komu bys o tom ještě zatepla referoval,“ odfrkl Changmin. Eric i Min Ho se dali do smíchu. Bylo evidentní, že Max zná Min Ha jak svý boty.
„No,“ hrabě Shim si odkašlal a neochotně se zvedl ze židle, „nebudu vás už déle zdržovat. Všechno elektronické, zdá se, funguje, a vy dva spolu zjevně potřebujete něco probrat, takže…“
„Nevyháním tě,“ podotkl Eric a věnoval tázavý pohled Min Hovi. Ten laxně trhl rameny.
„Beztak tu nemám tu telefonní šňůru…“
Changmin se rozzářil a nadšeně kecl zpátky na zadek. „Vážně můžu zůstat? Účastnit se tajné porady?!“
„Není na ní nic taj-“
„ÚŽASNÉ!“
„Je to vůl,“ mávl Min Ho rukou, vida Erikův zkoprnělý výraz. „Takže oč jde?“
„Mám na tebe smrtelnou otázku.“
„Smrtelnou jakože související se smrtí, anebo se mě zase chystáte požádat o ruku?“ znejistěl Min Ho.
Erikovi zacukalo oko. „Kdybych nebyl ženatý,“ ucedil kysele, „žádal bych tě o tu ruku každý měsíc čistě proto, aby ti z toho stresu zbělaly vlasy!“
Changmin se smíchy sesunul pod stůl. Doslova. Kdo by se byl nadál, že jedna dávno promlčená spontánní nabídka manželství bude i po tolika staletích hotovou studnicí humoru!
„Jsem si jistý, že i s plesnivou hlavou bych byl nadále ta nejkrásnější bytost na planetě…,“ rozumoval Min Ho. „Ale stejně té vaší fúrii pošlu děkovný puget.“
„Ztratili jsme Maxe,“ poznamenal Eric.
Min Ho nahlédl pod stůl. „A ještě chvíli ho budeme postrádat.“ Načež se s povzdychem narovnal a zadíval se zpříma na vévodu. „Co záhrobního vás zajímá?“
„Když duše zemřelého přejde na onen svět, ztrácí všechny vzpomínky, že?“
„Správně.“
„A sem se nemůže už nikdy vrátit.“
„Zpáteční jízdenka neexistuje, abych tak řekl,“ přisvědčil Min Ho.
„Jak dlouho vydrží duše pobývat v našem světě?“
„To je individuální. Pro některou duši je moc i půl roku, jiná tu zvládne bez problému strašit desítky let.“ Hrabě se zamračil. „Umanutost vaší lidskosti už mi ale dělá starosti, jen tak mezi námi.“
„Šedesát let je příliš?“
„Pro Muna Junghyuka rozhodně ano.“
„Proč?“ Changmin se obratně vysoukal zpod stolu a jakoby nic se usadil na židli. Tvářil se u toho nadmíru seriózně. „Jaký je rozdíl mezi Munem Junghyukem a kterýmkoli jiným duchem?“
„Mun Junghyuk nemá jediný důvod v našem světě zůstávat,“ prohlásil Min Ho rozhodně. „Vyloučil jsem ho ze všech rizikových kategorií. Nedává to smysl!“
„Rizikových kategorií…?“ zaujalo Erika.
„Duch obsesivní, duch pomstychtivý, duch ochranářský a duch psychotický. Exempláře, které jen obtížně snášejí změny.“
„A co duch s předurčeným úkolem?“
„Se smrtí předurčený úkol většinou končí. I kdyby byl sebedůležitější.“
„Ale ne vždycky.“
„Výjimky se najdou všude.“
„Takže šance, že by v takovém případě duch v našem světě vydržel, řekněme, půl tisíciletí…?“ nadhodil Eric.
„Nulová,“ odfrkl Min Ho. „Unudil by se tu k smrti… k smrti po smrti. Chudák.“
„A co duše démonů mrtvých?“
Min Ho podezíravě přimhouřil oči.
„Platí pro vás stejná pravidla?“ zeptal se Eric.
„To jste si domluvil s Yesungem?“
„Cože?“
„Docela nedávno jsme tohle téma probírali.“
Vévoda zavrtěl hlavou. „S Yesungem jsem nemluvil, co…“ Zarazil se. Co jsem utekl z Akademie, dořekl v duchu, ale nahlas tu větu nedokončil. Proč taky? Beztak to nebylo třeba. „Tak? Povíš mi, co se s vámi děje po smrti? Nebo je to nějaké tajemství?“
Min Ho pokrčil rameny. „Démoni mrtvých mají po smrti jistá privilegia… když je mít chtějí.“
„Konkrétně?“
„Nemusíme ztratit vzpomínky na náš pozemský život. S tím souviseje dokážeme bez omezení cestovat mezi říšemi mrtvých a živých.“
„Žádná časová lhůta vás tedy nelimituje.“
Min Ho několik vteřin promýšlel odpověď, než uznal: „Ne. Máte pravdu. Je vlastně dost dobře možné, že se některý z mých předchůdců zrovna teď nachází mezi námi.“
„No to se podívejme,“ zamumlal Eric.
Changmin se kradmo ohlédl, jako by očekával, že na něj duch vybafne zpoza dveří. „Ptal jste se, jestli by tu duch vydržel půl tisíciletí… Min Ho je půl tisíciletí démonem mrtvých…“ Svraštil čelo. „Máte snad indicie, že se tu jeho poslední předchůdce skutečně aktivně vyskytuje?“
„Já ne. To Kim Young Soo.“
„Vévoda Kim?“ vyhrkli Min Ho a Max unisono.
„Hm. Domnívá se – pravděpodobně –, že tu Min Hův předchůdce má svého harmonického partnera.“
„Víc než pět set let po smrti?“ žasl Changmin. „To by šlo?“
„Šlo,“ přisvědčil Min Ho vážně, načež pro něj daleko typičtějším drzým tónem dodal: „Hele, a co je starýmu Young Sooovi vůbec do toho?“
„Nic. A taky všechno. Tvůj předchůdce byl jeho starší bratr,“ vysvětlil Eric.
Changmin a Min Ho si vyměnili významný pohled.
„Něco mi říká, že starej Young Soo není z možné bráchovy přítomnosti právě odvázanej,“ podotkl Min Ho.
Eric přikývl. „Myung Soo holt neměl takové štěstí na sourozence, jako máš ty.“
„Myung Soo…?“
„Otevři si e-mail. Poslal jsem ti pár skenů z jedné setsakramentsky staré bichle.“
Pár vteřin se ozývalo jen klikání myši a klapání klávesnice. A pak Min Ho i Changmin zalapali po dechu; jejich oči se rozšířily úžasem.
„Ten je nádherný!“ šeptl Max uchváceně.
„Byl,“ opravil ho Min Ho automaticky. „Neuvěřitelně nádherný.“
Omámení v Changminově výrazu naráz vystřídalo ohromené prozření. Popadl mobil, asi dvě vteřiny v něm něco hledal, pak se znovu podíval na monitor Min Hova notebooku, zpátky do mobilu, a vyhrkl: „Lee Hongbin!“
„Ha?“ Min Ho na něj nechápavě zamrkal.
„No…“ Changmin znejistěl. Než si všiml Erikova potutelného úsměvu. „Kim Young Soo si přece myslí, že jeho bratr tu má harmonického partnera. Lee Hongbin je Kimu Myung Sooovi podobný.“ Ukázal Min Hovi fotku na mobilu. „Neexistuje navíc ideálnější harmonická dvojice než živý a mrtvý oheň. Což Hongbin a Myung Soo do puntíku splňují.“
Vévoda Mun jeho slovům přitakal.
„Ale Lee Hongbin?“ nakrčil Min Ho nos. „Zdá se vám jako ten typ, co jakkoli fušuje do záhrobí…? Protože jestli je magicky spřízněnej s Kimem Myung Sooem, tak do něj musí fušovat.“
„Zlato, do tebe, ani Kima Myung Sooa by přece taky nikdo na první pohled neřekl, že jste zástupci smrti.“
„Přesně tak,“ podpořil Erikovo prohlášení Changmin.
Min Ho na moment zavřel oči a vydechl. Zvažoval, zda trpí nějakou nemocí z povolání, když při pohledu na portrét Kima Myung Sooa – i přes všechnu jeho andělskou nevinnost – definoval jeho mozek přítomnou, nezpochybnitelnou auru smrti. Tutéž, jíž byl svědkem pokaždé, zadíval-li se do zrcadla. Jako by měl slovo „smrt“ vypálené na čele.
Z Hongbina však aura smrti nesálala. Na druhou stranu… vyzařoval auru smrti Minho? Ne, jistěže ne. Kdyby ano, nebyl by on v takovém šoku, že jeho lidskost komunikuje s Erikovou mrtvou lidskostí.
„Co měl Young Soo s Myung Sooem za problém?“ opáčil. „Teda… vyjma toho, že na něj zjevně žárlil jako šílený, jasně. Tohle,“ pokynul ke skenu portrétu na monitoru, „je bůh. Young Soo vypadal jako těžký podprůměr, i když měl o třicet kilo míň.“
„Nebyl to jen Young Sooův problém,“ přiznal Eric po krátkém zaváhání. „Tehdy… tehdy byla smrt tabu. Démoni se jí děsili… neskutečně moc… A démon mrtvých… démon mrtvých byl pro všechny nepřítel číslo jedna. Vyvrhel. Vyděděnec… Neumíte si ani představit, jaká davová hysterie tenkrát panovala…“
„Maxi?“ hlesl Min Ho znepokojeně a dotkl se Changminova ramene. Pobledlý démon klamu se s trhnutím probral z letargie, a když viděl, že na něj Min Ho i Eric vyplašeně hledí, rozpačitě se rozesmál:
„Omlouvám se! Vůbec si mě nevšímejte, já jen… na něco jsem si vzpomněl…“
„K tématu, jak se zdálo,“ podotkl Eric.
Changmin se nervózně ošil, ale přikývl. „Pár dní potom, co jsme se seznámili,“ takřka omluvně se podíval na Min Ha, „jsem slyšel matku, tetu a babičku probírat, že se přátelím s démonem mrtvých. Přišlo mi to úplně hloupé, proč řeší, čeho jsi démon, však co na tom záleží? Těžko navíc můžeš pohrdat jakoukoli démonickou silou, když tvůj syn lomeno synovec lomeno vnuk je démon lží a klamů.“ Ušklíbl se. „No, tehdy jsem si to ani neuvědomoval, nebo jsem možná nechtěl, ale… Tys byl třináctiletý kluk a ony, trojice dospělých ženských, o tobě mluvily s neuvěřitelnou bázní a respektem.“
„Bály se mě?“ Min Hovi poklesla brada.
„Ne tebe,“ opravil ho Eric. „Bály se démona mrtvých.“
„Vždyť to je jedno a totéž!“
„Na jednu stranu? Samozřejmě. Na stranu druhou… závisí tak trochu na úhlu pohledu. Já se třeba za každé situace jako vévoda Eric Mun, démon strachu a ten-chlap-s-nejsebevražednějším-živelním-nadáním necítím.“
„Ovšem. Občas jste jenom vévoda Mun, občas jenom démon strachu a občas prostě jenom Eric,“ povzdychl si Min Ho. „Chápu. Choi Min Ho a démon mrtvých taky nejdou vždycky ruku v ruce.“
„Promiň, že jsem ti to neřekl,“ zamumlal Changmin.
„Ah, kašli na to, vždyť bych ti to ani nevěřil,“ odfrkl Min Ho. „Miláček davů jsem teda nikdy nebyl… ale myslel jsem, že je to tím, že jsem drzej fracek, co sere na pravidla. Jakože jenom tím. Nenapadlo mě, že je ostatním trnem v oku moje démonická síla…“ Užasle potřásl hlavou. „Nikdy to konkrétně najevo nedali.“
„Obecné smýšlení se v tomhle ohledu dost… otevřelo,“ konstatoval Eric.
„Kouzlo mojí osobnosti za tím ale nebude, co?“
„Děkovat můžeš Myung Sooovi. Ke konci života se mu povedlo naklonit si většinu veřejnosti na svoji stranu.“
„Čím to?“ podivil se Changmin. „Chci říct… báli se ho. Tak proč najednou změnili názor?“
„Propukla epidemie rudé smrti, démonského moru. Kosil populaci Podsvětí ve velkém. A Myung Soo se altruisticky rozhodl, že když má tu moc ulehčovat umírajícím jejich odchod, pomůže co největšímu počtu nakažených.
Ostatní zpočátku samozřejmě odmítali věřit, že by mohl démon mrtvých páchat cokoli dobrého, v určitém bodě už tu skutečnost však přehlížet nemohli. Epidemie se šířila a démoni umírali, jistě, ti, u kterých setrvával Myung Soo, však umírali v absolutním míru a pokoji. Žádná bolest a utrpení, žádná agónie. Proč by zloduch, za jakého Myung Sooa jakožto démona mrtvých měli, něco takového dělal…? Možná proto, že doopravdy to žádný zloduch nikdy nebyl.“
„Předpokládám, že nakonec se nakazil i on sám, a jeho smrt byla brána jako jistá forma oběti,“ povzdechl si Min Ho.
„Hezky shrnuto, ano.“
„Pracujeme tedy s teorií, že Lee Hongbin je harmonický partner mého předchůdce, kterého šikanovalo celé Podsvětí?“
„Uvědomuju si, jak to zní –“
„Jo, jako parádní průser!“
„Myslíš, že se bude chtít mstít?“ povytáhl Changmin obočí. „Po takové době?“
„Jako duch nemáš zrovna moc možností, jak se domoct spravedlnosti. Seš neviditelná entita, co nemá hmotný tělo, a můžeš maximálně tak dramaticky pohnout záclonou nebo shodit knížku z police. Na stupnici záhrobního zadostiučinění patří těmhle kejklím minusové hodnoty. Magické spojení s živým člověkem ale, to je úplně o něčem jiném!“
„Vyplatí se na něj čekat i dýl než půl tisíciletí? Kvůli pomstě?“ Max se otřásl. „Tolik nenávisti a zloby… to zní jako ten nejohavnější druh posmrtné existence. Proč by se kdokoli takhle týral?“
Min Hův skeptický výraz nahradil výraz hlubokého zamyšlení. Musel uznat, že Changmin má pravdu. Kdo by tak dlouho a úplně zbytečně otravoval záští svoje posmrtné nežití? Leda naprostý psychopat.
„Znal jste ho?“ zeptal se Erika.
„Znal je moc silné slovo,“ mlaskl vévoda. „Pořádně jsem s ním mluvil vlastně jen jedinkrát… a to ještě tajně. Bylo mi jasné, jak by rodiče vyšilovali, kdyby se dozvěděli, že jsem se ke Kimu Myung Sooovi jen přiblížil.“ Protočil oči. „Takže ne, krávy jsme spolu nepásli. Myung Soo ale rozhodně nebyl žádný patologicky ublížený magor, co by se pět set let užíral tím, že se k němu společnost nechovala hezky, jestli myslíš na tohle. Pokud tu skutečně je, pak výhradně kvůli Hongbinovi.“
„Kdyby se blížila nějaká katastrofa, Chansung by to přece viděl,“ podotkl Changmin.
„Nejsem si jistý, či je na jeho věštecké vize takové spolehnutí,“ zabrblal Min Ho.
„Vzteklý duch démona mrtvých, co se chce pomstít celému světu a zneužívá k tomu svého harmonického partnera, nezní jako něco, co by harmonie světa nechala jen tak.“
„Fajn. Zadek mistru Myung Sooovi zjevně nakopávat nebudeme…“
„Zdržme se ukvapených závěrů,“ upozornil Min Ha Eric. „Počkáme, jak se situace vyvrbí.“
„Kontaktujeme Hongbina?“
„Ne. Prozatím… prostě budeme čekat.“
•••
Kim Dongwan znechuceně ohrnul nos. Strach, bolest a smrt čpěly z každičkého čtverečního milimetru sklepní kobky. Špičkou boty se dotkl zarudlých dřevěných prken na podlaze. Krev. Rozhodně krev. Otřásl se. Bylo to dokonalé obřadní místo. Dokonalé v tom nejzvrácenějším slova smyslu.
„Je to odporné,“ prohlásil suše.
Yoona vedle něj se zatetelila nadšením. „Cítíte tu moc?“
„Cítím. A je to odporné.“ Dongwan střelil kradmým pohledem po třetí osobě v místnosti. JR byl zelený jak sedma. „Vše se zdá být připravené… Kdy ten rituál vykonáte?“
„Musíme počkat do úplňku,“ povzdechla si Yoona nelibě. „Tehdy je prý to kouzlo nejsnáze proveditelné… Vážně se nechcete zúčastnit?“
„Ani nápad!“ zasmál se Dongwan a nonšalantně pokynul ke dveřím: „Někdo si vás zjevně žádá, drahá lady.“
„Co je?“ štěkla Yoona na svou podřízenou, skrytou ve stínech špatně osvětleného koridoru. Kim Taeyeon váhavě vstoupila.
„Vrátily se Seohyun, Sunny a Hyoyeon, milady. Tvrdí, že pro vás mají nějaké informace.“
„Na mě se neohlížejte!“ broukl Dongwan a udělal čelem vzad. „Jsem na odchodu.“
„Vyprovodím vás!“ nabídl se horlivě JR, a než se stačila Yoona nadechnout k protestu, oba už prchali chodbou ke schodišti.
Minuli trojici polovičních démonek a teprve, až si byl JR jistý, že jsou jim z doslechu, špitl: „Vy s tím souhlasíte?“
„Ne,“ odvětil Dongwan bezbarvě. „Proto se toho taky odmítám zúčastnit.“
„Ale zastavit se Yoonu nepokusíte.“
„Vypadám snad jako sebevrah?“
JR roztrpčeně semkl rty. „Víte přece, proč chce toho daemona přivést zpátky k životu.“
Dongwan na něj mlčky pohlédl.
„Aby zlikvidoval vévodu Muna! Chápu, že vy dva zrovna teď nejste nejlepší kamarádi, ale… znáte ho tak dlouho! Vážně vás vědomí, že ho zavraždí pomstychtivý nemrtvý, nechává chladným?“
„Věděl jsi, že ten daemon strávil posledních pět svého mizerného života v blázinci?“ zeptal se Dongwan rádoby bez kontextu.
„Ano.“ JR udiveně nakrčil čelo. „T.O.P se o tom zmiňoval…“
„Navštívil jsi tu instituci?“
„Ne. Proč bych…?“
„A Yoona?“
„Pochybuju.“
„No, já to udělal,“ usmál se Dongwan. „A promluvil jsem si s personálem, který toho daemona znal. Ne, že by si moji návštěvu snad pamatovali…“ Hraběcí úsměv se změnil. Už nebyl oslnivý a nic neříkající. Byl skrz naskrz úskočný. „Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Mimo jiné taky to, že scénář „Eric zabil svoji lidskost, její daemon zabije Erika“ dost možná není tak dokonale nalinkovaný, jak si Yoona myslí.“ Otevřel vstupní dveře sídla, jež dříve patřívalo vikomtu Kwonovi, a blýskl po ohromeném JRovi spikleneckým úšklebkem. „To jí ale neříkej.“
Baron zůstal konsternovaně hledět za odcházejícím hrabětem a nerozuměl už vůbec ničemu. Když se za ním znenadání ozval Baekhův hlas, nadskočil leknutím.
„Lady Yoona žádá, abych vás přivedl zpátky dolů, pane. Chce s vámi prý prokonzultovat novinky ohledně jakéhosi polovičního démona –“
„Co jsi slyšel?“ sykl JR.
„Slyšel…?“ Jeho podřízený se zatvářil zmateně. „Zrovna jsem přišel, pane.“
JR si Baekha ještě několik vteřin měřil nedůvěřivým pohledem, než se bez jediného dalšího slova otočil na patě a vrátil se do útrob domu.
•••
Utíkal. Prchal jako o život, a netušil před čím.
Cítil se sám.
Zasloužil si být sám.
Ve slabých chvilkách ho jímala paranoia, že lidé kolem něj vědí, co je zač. Že se na něj dívají skrz prsty. Že v něm vidí zrůdu.
Pravda však byla taková, že zrůdu v sobě spatřoval jen a pouze on sám.
Prchal jako o život. Sám před sebou.
A pak se zčistajasna zjevily ty tři. Sunny. Hyoyeon. Seohyun. Domlouvaly mu. Lákaly ho. A slibovaly. A ač jedna jeho část věděla, že by je vůbec neměl poslouchat, ta druhá namítala, že nehledě na to, co mu radí instinkt, nehledě na to, jak zlé jsou nejspíš jejich motivy, ty tři jsou jako on. A v jednom, tom hlavním skutečně nelhaly – chápaly, jaké to je být zrůda.
A co je na tom vlastně špatného? Přidat se ke svým, skrýt se mezi nimi, stát se jedním z mnoha? Každá bytost přece hledá sobě podobné… A on k nim patří, jsou téhož druhu, a to je holý fakt.
Hodlal zapudit ten nesouhlasný, varovný hlásek ve svojí hlavě, umlčet ho jednou pro vždy – ale neudělal to.
Protože tehdy ho vzal Brian za ruku.
•••
Chansung otevřel oči a lapavě se nadechl. Viděl dvojmo a točil se s ním celý, a přesto se cítil… dobře. Vize budoucnosti, jíž byl právě svědkem, byla svého druhu unikátní. Protože v sobě nesla naději.
Několik minut setrval bez hnutí, napůl očekával, že se se zpožděním dostaví nevolnost, která každou vizi bez výjimky provázela. Nestalo se však. Cítil se malátný, ale nic víc.
Opatrně vstal a co noha nohu mine zamířil do koupelny. Opřel se o umyvadlo a obličej si opláchl studenou vodou. Jednou, dvakrát… Máčel se jí tak dlouho, dokud veškerá otupělost nezmizela.
Poté zvedl zrak k zrcadlu a svého sinalého odrazu se zeptal: „Kdo je sakra Brian?“
Žádné komentáře:
Okomentovat