∦ Do nekonečna a ještě dál! Nebo tak něco... Osmnáctá kapitola oficiálně uzavírá druhou část Paralely.
Plán útěku se Taekwoon a Hongbin rozhodli zbytku rodiny odhalit jednoho upršeného melancholického dne. Ač to nebyl jejich záměr, počasí za okny poeticky odráželo chmurnou atmosféru zavládnuvší v místnosti.
Jako první prolomil ticho Jaehwan.
„A-a není to příliš nebezpečné?“ hlesl nejistě.
„Rizika samozřejmě existují,“ přisvědčil Hongbin. „A není jich málo…“
„Riziku se vystavujeme, i když tu jen sedíme,“ namítl Taekwoon a zamračil se Hongbina. „Je snad někdo z vás ozbrojený? Ne. Kdyby sem teď nalítlo komando parazitů, nemáme šanci.“
„Když to podáš takhle…,“ uznal Jaehwan.
„Prošli jsme s noonou ten plán nesčetněkrát. Není, co na něm vylepšovat.“
„S noonou, jasně,“ zavrčel Wonshik. „Nezdá se vám podezřelý, jak ochotně Narsha noona souhlasila, že nám pomůže, aniž by sama chtěla ten mezidimenzionální přechod absolvovat? Proč? Ví něco, co my ne? Třeba že je to jasná sebevražda?“
„Má snad důvod chtít se nás zbavit?“ svraštil Hakyeon čelo.
„Vím já?! Narsha byla vždycky divná!“
Jako první prolomil ticho Jaehwan.
„A-a není to příliš nebezpečné?“ hlesl nejistě.
„Rizika samozřejmě existují,“ přisvědčil Hongbin. „A není jich málo…“
„Riziku se vystavujeme, i když tu jen sedíme,“ namítl Taekwoon a zamračil se Hongbina. „Je snad někdo z vás ozbrojený? Ne. Kdyby sem teď nalítlo komando parazitů, nemáme šanci.“
„Když to podáš takhle…,“ uznal Jaehwan.
„Prošli jsme s noonou ten plán nesčetněkrát. Není, co na něm vylepšovat.“
„S noonou, jasně,“ zavrčel Wonshik. „Nezdá se vám podezřelý, jak ochotně Narsha noona souhlasila, že nám pomůže, aniž by sama chtěla ten mezidimenzionální přechod absolvovat? Proč? Ví něco, co my ne? Třeba že je to jasná sebevražda?“
„Má snad důvod chtít se nás zbavit?“ svraštil Hakyeon čelo.
„Vím já?! Narsha byla vždycky divná!“
„Ale Hongbin je jak její děcko. Toho by schválně popravit nenechala.“
„Určitě?“
„Předpokládám…?
„Nemáte-li zájem, stačí říct,“ odfrkl Hongbin přezíravě. „Čím míň účastníků, tím to sfouknem rychleji.“
Wonshik a Hakyeon se zarazili a podívali se na Taekwoona, jako by od něj čekali vehementní ujištění, že Hongbin jenom hloupě žertuje. Že by bez nich přece neodešli. Že ne…?
„Je to na vás,“ pokrčil Taekwoon rameny.
„Se mnou můžete počítat!“ vyhrkl Jaehwan. Když si všiml Hakyeonova výrazu, mrzutě protáhl obličej. „Nekoukej tak na mě, hyung! Tebe parazit nikdy neposedl, nevíš, jaké to je… být vězněm ve vlastním těle… všechno vnímat, ale nezmoct nic.“ Otřásl se. „Chtěl jsem sežrat Hongbina, proboha! Takže jo, jestli je tu reálná možnost života v lepší realitě, jsem pro ni všemi deseti!“
„Promiň,“ zamumlal Hakyeon rozpačitě. „Nedošlo mi… Promiň.“
„Říkali jste, že pečeť umístíme na některý z balvanů před chrámem,“ ozval se Sanghyuk. „Znamená to, že… celý ten… rituál proběhne v chrámu?“
Taekwoon a Hongbin svorně zavrtěli hlavami.
„Rituál zabere týdny, možná měsíce,“ vysvětlil ten starší. „Spácháme ho v Narshině bytě. Bude to pro všechny nejpohodlnější.“
„A bude to fungovat?“ znejistěl Jaehwan.
„Je to mocná pečeť. Vzdálenost na její účinek nemá vliv,“ ubezpečil ho Hongbin.
Hakyeon založil ruce na prsou. „Co nás to bude stát?“
„Krev. Kapku až dvě.“
„Každého z nás?“
„Každého, kdo bude chtít projít do jiné reality, ano.“
„Myslíš, že jsi vtipný?“
„Vím, že nikdo kromě Jaehwana nepotvrdil, že do toho jde s námi,“ kontroval Hongbin kousavě. „Jak mám čuchat, že tvůj zájem není jen teoretický, hm?“
Sanghyuk se přihlásil jako vzorný školák: „Já do toho jdu, hyung!“
„Já taky,“ opáčil ne úplně nadšeně Wonshik.
Hakyeon přikývl, a trochu dětinsky Hongbinovi oplatil významné povytažení obočí.
„Co? Potřebuješ to písemně?“
Zašklebili se na sebe.
„Fajn. Krví splatíme magickou pečeť. A co dál?“ zeptal se Jaehwan.
„Rituál samotný,“ prohlásil Taekwoon. „A ten funguje na postupném mechanismu. Já půjdu jako první –“
„Moment!“ zaprotestoval Hakyeon. „To ještě musíme probrat –!“
„Nenamáhej se, hyung,“ zabručel Hongbin. „Je tvrdohlavej jak mezek.“
„No ale –!“
„Někdo jít první stejně musí,“ zamumlal Sanghyuk.
„Správně. Já,“ zopakoval Taekwoon tónem nepřipouštějícím námitky. „Budu ten, kdo zvolí realitu, do které se následně všichni přesuneme, a vyberu šestici, jejíž existenci si přivlastníme.
Narsha noona bude naše médium. Pozná, až nadejde správný čas, aby se na cestu vydal Hongbin. A tak to bude pokračovat dál a dál až po toho úplně posledního. Intervaly mezi jednotlivými přesuny se budou zkracovat, to mějte na paměti. Asi ne přímo úměrně, ale… zkracovat se budou.“
Pětice vážně přitakala.
„Jakmile se naše mysl ocitne v jiné realitě, nadejde fáze adaptace.“
„Budeme něco jako duchové?“ zajímalo Sanghyuka.
„Více méně,“ přisvědčil Taekwoon. „I tady se bude nutný časový úsek s každým dalším příchozím zkracovat… Po dokončení adaptace dochází k finálnímu propojení.“
„Po něm už není, jak ten proces zvrátit?“ ujistil se Wonshik.
„Přesně tak.“
„Co konkrétně tohle propojení obnáší?“ otázal se Hakyeon.
„Spojíš svoji krev s krví okrádaného člověka.“
„Jak ale poznáme, že jedna fáze končí a začíná druhá?“ svraštil Jaehwan čelo, ignoruje Hakyeonovo brblání o „krvavých fetišistech“. „Kdybychom to uspěchali…“
„To se nestane,“ smetl Hongbin jeho obavy kategoricky ze stolu. „Až ten čas nadejde, budeš vědět, že nadešel.“
„Jen tak?“
„Chystáš se cestovat mezi realitami, hyung. Troufám si tvrdit, že magicky nabuzená intuice je v rámci racionálního smýšlení tvůj nejmenší problém…“
Na to Jaehwan po krátkém zamyšlení uznal, že má Hongbin pravdu. Spoléhat se tu na logiku vskutku není moudrá volba.
„Jedna hypotetická,“ nadhodil Hakyeon. „Co když člověk, jemuž chci ukrást existenci, umře dřív, než se s ním propojím?“
„No… v případě úmrtí bys měl mít možnost najít si za něj náhradu, že jo?“ ujistil se Taekwoon. Hongbin přikývl.
„Horší by bylo, kdyby se tomu člověku povedlo utéct.“
„Nevyjde to nastejno?“ podivil se Hakyeon.
„Bohužel ne,“ zklamal ho Taekwoon. „Věc se má tak, že vlastně už ten výběr, který provedu já, je svým způsobem naplánovaný. Nefunguje to tak, že bych si náhodně mohl vybrat kterýhokoli chlapa, jehož život se mi zalíbí.“
„Ukrást bytí ženatýmu tatíkovi se čtyřma dětma, co má milion příbuzných, se kterými se aktivně stýká, je prostě zbytečně komplikovaný,“ vysvětlil Hongbin. „Nemluvě o tom, že člověk, kterému chceš přebrat existenci, už je pro tebe předem určený. Jeho smrt by toto spojení přirozeně přerušila, ale dokud je naživu…“
„Měl bych s jakýmkoli osidlováním smůlu. Chápu,“ zabručel Hakyeon. „Hlavně si nenechat utéct svou paralelní vstupenku…“
„Tak?“ Sanghyuk se rozhlédl po svých kolezích. „Kdy to celé započne?“
„Pozítří umístíme pečeť,“ oznámil Hongbin. „Podle noony na to bude vhodná konstelace hvězd či co… Do rituálu by – podle nás – bylo nejlepší se pustit hned další den. Není sice nutné spěchat, ale… čím dřív se věci dají do pohybu, tím míň bude to čekání frustrující.“
Taekwoon přitakal. „Na případné vycouvání máte čas, než bude pečeť umístěna. Pak už se vás nikdo na nic ptát nebude. Bude to finální. Jasné?“
Jaehwan, Sanghyuk, Wonshik i Hakyeon jednohlasně stvrdili, že si jeho dobře míněnou výstrahu berou k srdci.
∦∦∦
Nadešel den D.
Šestičlenná, nezvykle zamlklá skupinka postávala přede dveřmi tetovacího salonu a čekala, až jim Narsha přijde otevřít. Ta, když viděla, jaká nálada mezi příchozími panuje, zabručela: „No potěš koště. Jeden kyselejší ksicht než druhej… Štěstí, že Hongbin vypadá tak dobře.“
A pak, k údivu všech (vyjma Hongbina) otevřela dveře vedle dveří vstupních a odhalila schodiště vedoucí do suterénu… pod suterénem.
„Ty máš sklep?“ žasl Wonshik.
„Bydlím ve sklepě.“
„No… jasně, ale… tohle…“
„To je patro pod sklepem,“ poučila ho Narsha, rozsvítila na schodišti a zamířila dolů. Hongbin ji poslušně následoval a zbylá pětice po chvíli otálení udělala totéž.
Prostory pod bytem tvořila jediná velká místnost. Nábytku se v ní nacházelo poskrovnu, a až na jedno křeslo byly všechny kusy překryty bílými plachtami. Hakyeon pod jednu z plachet nahlédl. Skrýval se pod ní biliardový stůl.
„Ty hraješ kulečník?!“
Narsha si vyměnila pobavený úšklebek s Hongbinem.
„To je to nejmíň divný, co o mně nevíš,“ ujistila Hakyeona hrdě, načež přistoupila k Taekwoonovi, který se kriticky rozhlížel po interiéru.
„No? Co tomu říkáš?“
„Nevypadá to tu moc rituálně…“
„Mám ze skříně v obýváku přinést černý svíčky a lidskou lebku?“
Taekwoon povytáhl obočí. „Chci vědět, kde jsi vzala lidskou lebku?“
„Nevím. Chceš?“
„Ne, radši ne, díky.“
„A jiné designérské návrhy?“ obrátila se Narsha k ostatním. „Tohle bude úplně poslední místo, které v téhle realitě uvidíte, takže jestli máte nějaké přání… sem s ním.“
Šestice se po sobě nejistě podívala.
„No,“ odkašlal si Jaehwan, „já si rozhodně přeju, aby lebka zůstala ve skříni.“
Narsha dloubla loktem do Taekwoona. „Přežiješ to?“
„Budu muset,“ posteskl si mladík teatrálně.
Hongbin a Sanghyuk vyprskli smíchy.
„Tak jo. S místem činu jste se seznámili, žádná speciální přání nemáte… řekla bych, že jsme připraveni,“ konstatovala Narsha spokojeně. „Ah! Poslední věc, než začneme s rituálem: určili jste si pořadí?“
„Ne tak docela,“ přiznal Taekwoon popravdě. „Dané je pouze to, že první jdu já a druhý Hongbin…“
„Číslo tři?“
„Já,“ ozval se Sanghyuk do vyvstalého ticha.
„Výborně,“ pochválila ho Narsha. „Kdo půjde jako čtvrtý?“
„Jaehwane?“ ponoukl nejakčnějšího ze zbývajícího tria Hakyeon, Jaehwan však jak jeho, tak Wonshika s vědoucným úsměvem vzal kolem ramen a zavrtěl hlavou.
„Já půjdu jako poslední,“ oznámil důležitě. „Dohlídnu na to, aby vás dva nenapadlo dělat nějaký brikule.“
„Dobrý nápad,“ shledal Taekwoon zamyšleně.
Hakyeon zrudl. „Proč si furt myslíte, že bych –?!“ Když ale viděl, jak Sanghyuk a Hongbin otráveně protáčí oči, rázem zmlkl a kapituloval. „Fajn. Jdu jako čtvrtý!“
Narsha kývla. „Pět,“ ukázala na Wonshika, „a šest,“ usmála se na Jaehwana. „Jsem ráda, že máme jasno! A teď se rozlučte s Taekwoonem a vypadněte. Nechci, aby mi kdokoli z vás čučel přes rameno…“
A tak se rozloučili. Všichni až na Hongbina, který po celou dobu objímání a přání hodně štěstí postával stranou. Jakmile se ale Hakyeon, Jaehwan, Wonshik a Sanghyuk vzdálili a Narsha Taekwoonovi podala polštář a instruovala ho, ať se položí na koberec, poklekl vedle něj a vzal ho za ruku.
Narsha si Binovy přítomnosti byla očividně vědomá, nijak se proti ní však neohradila. Což Taekwoon jedině uvítal.
Usmál se na něj a Hongbin mu úsměv opětoval. Jeho krása brala dech.
Narsha počkala, dokud se neozvalo klapnutí dveří nahoře na schodišti, načež se i ona usadila na koberci, Taekwoonovi za hlavou. Slyšel, že něco odložila, něco kovového, nepídil se ale po tom co.
„Můžeme začít?“
Taekwoon přikývl. „Budeš mi chybět, noona,“ vyhrkl bezděky.
Na Narshiných rtech zahrálo nepatrné, o to však upřímnější pousmání. Krátce stiskla Taekovo rameno. „Ráda jsem tě poznala, Jungu Taekwoone.“
Hongbin se sklonil a políbil Taekwoona na čelo.
„Nehnu se od tebe, hyung.“
„Děkuju,“ hlesl Taekwoon dojatě. Vzápětí si trochu zahanbeně uvědomil, že ho v očích pálí slzy. „Hlavně ale… spěchej za mnou, dobře?“
„Budu,“ ujistil ho Hongbin.
To bylo vše, co Taekwoon potřeboval slyšet. S hlubokým výdechem zavřel oči a nechal okolní svět pohltit tmou.
„Určitě?“
„Předpokládám…?
„Nemáte-li zájem, stačí říct,“ odfrkl Hongbin přezíravě. „Čím míň účastníků, tím to sfouknem rychleji.“
Wonshik a Hakyeon se zarazili a podívali se na Taekwoona, jako by od něj čekali vehementní ujištění, že Hongbin jenom hloupě žertuje. Že by bez nich přece neodešli. Že ne…?
„Je to na vás,“ pokrčil Taekwoon rameny.
„Se mnou můžete počítat!“ vyhrkl Jaehwan. Když si všiml Hakyeonova výrazu, mrzutě protáhl obličej. „Nekoukej tak na mě, hyung! Tebe parazit nikdy neposedl, nevíš, jaké to je… být vězněm ve vlastním těle… všechno vnímat, ale nezmoct nic.“ Otřásl se. „Chtěl jsem sežrat Hongbina, proboha! Takže jo, jestli je tu reálná možnost života v lepší realitě, jsem pro ni všemi deseti!“
„Promiň,“ zamumlal Hakyeon rozpačitě. „Nedošlo mi… Promiň.“
„Říkali jste, že pečeť umístíme na některý z balvanů před chrámem,“ ozval se Sanghyuk. „Znamená to, že… celý ten… rituál proběhne v chrámu?“
Taekwoon a Hongbin svorně zavrtěli hlavami.
„Rituál zabere týdny, možná měsíce,“ vysvětlil ten starší. „Spácháme ho v Narshině bytě. Bude to pro všechny nejpohodlnější.“
„A bude to fungovat?“ znejistěl Jaehwan.
„Je to mocná pečeť. Vzdálenost na její účinek nemá vliv,“ ubezpečil ho Hongbin.
Hakyeon založil ruce na prsou. „Co nás to bude stát?“
„Krev. Kapku až dvě.“
„Každého z nás?“
„Každého, kdo bude chtít projít do jiné reality, ano.“
„Myslíš, že jsi vtipný?“
„Vím, že nikdo kromě Jaehwana nepotvrdil, že do toho jde s námi,“ kontroval Hongbin kousavě. „Jak mám čuchat, že tvůj zájem není jen teoretický, hm?“
Sanghyuk se přihlásil jako vzorný školák: „Já do toho jdu, hyung!“
„Já taky,“ opáčil ne úplně nadšeně Wonshik.
Hakyeon přikývl, a trochu dětinsky Hongbinovi oplatil významné povytažení obočí.
„Co? Potřebuješ to písemně?“
Zašklebili se na sebe.
„Fajn. Krví splatíme magickou pečeť. A co dál?“ zeptal se Jaehwan.
„Rituál samotný,“ prohlásil Taekwoon. „A ten funguje na postupném mechanismu. Já půjdu jako první –“
„Moment!“ zaprotestoval Hakyeon. „To ještě musíme probrat –!“
„Nenamáhej se, hyung,“ zabručel Hongbin. „Je tvrdohlavej jak mezek.“
„No ale –!“
„Někdo jít první stejně musí,“ zamumlal Sanghyuk.
„Správně. Já,“ zopakoval Taekwoon tónem nepřipouštějícím námitky. „Budu ten, kdo zvolí realitu, do které se následně všichni přesuneme, a vyberu šestici, jejíž existenci si přivlastníme.
Narsha noona bude naše médium. Pozná, až nadejde správný čas, aby se na cestu vydal Hongbin. A tak to bude pokračovat dál a dál až po toho úplně posledního. Intervaly mezi jednotlivými přesuny se budou zkracovat, to mějte na paměti. Asi ne přímo úměrně, ale… zkracovat se budou.“
Pětice vážně přitakala.
„Jakmile se naše mysl ocitne v jiné realitě, nadejde fáze adaptace.“
„Budeme něco jako duchové?“ zajímalo Sanghyuka.
„Více méně,“ přisvědčil Taekwoon. „I tady se bude nutný časový úsek s každým dalším příchozím zkracovat… Po dokončení adaptace dochází k finálnímu propojení.“
„Po něm už není, jak ten proces zvrátit?“ ujistil se Wonshik.
„Přesně tak.“
„Co konkrétně tohle propojení obnáší?“ otázal se Hakyeon.
„Spojíš svoji krev s krví okrádaného člověka.“
„Jak ale poznáme, že jedna fáze končí a začíná druhá?“ svraštil Jaehwan čelo, ignoruje Hakyeonovo brblání o „krvavých fetišistech“. „Kdybychom to uspěchali…“
„To se nestane,“ smetl Hongbin jeho obavy kategoricky ze stolu. „Až ten čas nadejde, budeš vědět, že nadešel.“
„Jen tak?“
„Chystáš se cestovat mezi realitami, hyung. Troufám si tvrdit, že magicky nabuzená intuice je v rámci racionálního smýšlení tvůj nejmenší problém…“
Na to Jaehwan po krátkém zamyšlení uznal, že má Hongbin pravdu. Spoléhat se tu na logiku vskutku není moudrá volba.
„Jedna hypotetická,“ nadhodil Hakyeon. „Co když člověk, jemuž chci ukrást existenci, umře dřív, než se s ním propojím?“
„No… v případě úmrtí bys měl mít možnost najít si za něj náhradu, že jo?“ ujistil se Taekwoon. Hongbin přikývl.
„Horší by bylo, kdyby se tomu člověku povedlo utéct.“
„Nevyjde to nastejno?“ podivil se Hakyeon.
„Bohužel ne,“ zklamal ho Taekwoon. „Věc se má tak, že vlastně už ten výběr, který provedu já, je svým způsobem naplánovaný. Nefunguje to tak, že bych si náhodně mohl vybrat kterýhokoli chlapa, jehož život se mi zalíbí.“
„Ukrást bytí ženatýmu tatíkovi se čtyřma dětma, co má milion příbuzných, se kterými se aktivně stýká, je prostě zbytečně komplikovaný,“ vysvětlil Hongbin. „Nemluvě o tom, že člověk, kterému chceš přebrat existenci, už je pro tebe předem určený. Jeho smrt by toto spojení přirozeně přerušila, ale dokud je naživu…“
„Měl bych s jakýmkoli osidlováním smůlu. Chápu,“ zabručel Hakyeon. „Hlavně si nenechat utéct svou paralelní vstupenku…“
„Tak?“ Sanghyuk se rozhlédl po svých kolezích. „Kdy to celé započne?“
„Pozítří umístíme pečeť,“ oznámil Hongbin. „Podle noony na to bude vhodná konstelace hvězd či co… Do rituálu by – podle nás – bylo nejlepší se pustit hned další den. Není sice nutné spěchat, ale… čím dřív se věci dají do pohybu, tím míň bude to čekání frustrující.“
Taekwoon přitakal. „Na případné vycouvání máte čas, než bude pečeť umístěna. Pak už se vás nikdo na nic ptát nebude. Bude to finální. Jasné?“
Jaehwan, Sanghyuk, Wonshik i Hakyeon jednohlasně stvrdili, že si jeho dobře míněnou výstrahu berou k srdci.
∦∦∦
Nadešel den D.
Šestičlenná, nezvykle zamlklá skupinka postávala přede dveřmi tetovacího salonu a čekala, až jim Narsha přijde otevřít. Ta, když viděla, jaká nálada mezi příchozími panuje, zabručela: „No potěš koště. Jeden kyselejší ksicht než druhej… Štěstí, že Hongbin vypadá tak dobře.“
A pak, k údivu všech (vyjma Hongbina) otevřela dveře vedle dveří vstupních a odhalila schodiště vedoucí do suterénu… pod suterénem.
„Ty máš sklep?“ žasl Wonshik.
„Bydlím ve sklepě.“
„No… jasně, ale… tohle…“
„To je patro pod sklepem,“ poučila ho Narsha, rozsvítila na schodišti a zamířila dolů. Hongbin ji poslušně následoval a zbylá pětice po chvíli otálení udělala totéž.
Prostory pod bytem tvořila jediná velká místnost. Nábytku se v ní nacházelo poskrovnu, a až na jedno křeslo byly všechny kusy překryty bílými plachtami. Hakyeon pod jednu z plachet nahlédl. Skrýval se pod ní biliardový stůl.
„Ty hraješ kulečník?!“
Narsha si vyměnila pobavený úšklebek s Hongbinem.
„To je to nejmíň divný, co o mně nevíš,“ ujistila Hakyeona hrdě, načež přistoupila k Taekwoonovi, který se kriticky rozhlížel po interiéru.
„No? Co tomu říkáš?“
„Nevypadá to tu moc rituálně…“
„Mám ze skříně v obýváku přinést černý svíčky a lidskou lebku?“
Taekwoon povytáhl obočí. „Chci vědět, kde jsi vzala lidskou lebku?“
„Nevím. Chceš?“
„Ne, radši ne, díky.“
„A jiné designérské návrhy?“ obrátila se Narsha k ostatním. „Tohle bude úplně poslední místo, které v téhle realitě uvidíte, takže jestli máte nějaké přání… sem s ním.“
Šestice se po sobě nejistě podívala.
„No,“ odkašlal si Jaehwan, „já si rozhodně přeju, aby lebka zůstala ve skříni.“
Narsha dloubla loktem do Taekwoona. „Přežiješ to?“
„Budu muset,“ posteskl si mladík teatrálně.
Hongbin a Sanghyuk vyprskli smíchy.
„Tak jo. S místem činu jste se seznámili, žádná speciální přání nemáte… řekla bych, že jsme připraveni,“ konstatovala Narsha spokojeně. „Ah! Poslední věc, než začneme s rituálem: určili jste si pořadí?“
„Ne tak docela,“ přiznal Taekwoon popravdě. „Dané je pouze to, že první jdu já a druhý Hongbin…“
„Číslo tři?“
„Já,“ ozval se Sanghyuk do vyvstalého ticha.
„Výborně,“ pochválila ho Narsha. „Kdo půjde jako čtvrtý?“
„Jaehwane?“ ponoukl nejakčnějšího ze zbývajícího tria Hakyeon, Jaehwan však jak jeho, tak Wonshika s vědoucným úsměvem vzal kolem ramen a zavrtěl hlavou.
„Já půjdu jako poslední,“ oznámil důležitě. „Dohlídnu na to, aby vás dva nenapadlo dělat nějaký brikule.“
„Dobrý nápad,“ shledal Taekwoon zamyšleně.
Hakyeon zrudl. „Proč si furt myslíte, že bych –?!“ Když ale viděl, jak Sanghyuk a Hongbin otráveně protáčí oči, rázem zmlkl a kapituloval. „Fajn. Jdu jako čtvrtý!“
Narsha kývla. „Pět,“ ukázala na Wonshika, „a šest,“ usmála se na Jaehwana. „Jsem ráda, že máme jasno! A teď se rozlučte s Taekwoonem a vypadněte. Nechci, aby mi kdokoli z vás čučel přes rameno…“
A tak se rozloučili. Všichni až na Hongbina, který po celou dobu objímání a přání hodně štěstí postával stranou. Jakmile se ale Hakyeon, Jaehwan, Wonshik a Sanghyuk vzdálili a Narsha Taekwoonovi podala polštář a instruovala ho, ať se položí na koberec, poklekl vedle něj a vzal ho za ruku.
Narsha si Binovy přítomnosti byla očividně vědomá, nijak se proti ní však neohradila. Což Taekwoon jedině uvítal.
Usmál se na něj a Hongbin mu úsměv opětoval. Jeho krása brala dech.
Narsha počkala, dokud se neozvalo klapnutí dveří nahoře na schodišti, načež se i ona usadila na koberci, Taekwoonovi za hlavou. Slyšel, že něco odložila, něco kovového, nepídil se ale po tom co.
„Můžeme začít?“
Taekwoon přikývl. „Budeš mi chybět, noona,“ vyhrkl bezděky.
Na Narshiných rtech zahrálo nepatrné, o to však upřímnější pousmání. Krátce stiskla Taekovo rameno. „Ráda jsem tě poznala, Jungu Taekwoone.“
Hongbin se sklonil a políbil Taekwoona na čelo.
„Nehnu se od tebe, hyung.“
„Děkuju,“ hlesl Taekwoon dojatě. Vzápětí si trochu zahanbeně uvědomil, že ho v očích pálí slzy. „Hlavně ale… spěchej za mnou, dobře?“
„Budu,“ ujistil ho Hongbin.
To bylo vše, co Taekwoon potřeboval slyšet. S hlubokým výdechem zavřel oči a nechal okolní svět pohltit tmou.
Žádné komentáře:
Okomentovat