• V šestasedmdesáté kapitole všichni panikaří... čím to asi bude...
Nayla se v Erikově blízkosti držela po celý zbytek dne. Nebyla přítulnější než obvykle, to ne, zřetelně však démona odmítala spustit z očí. Tušila něco? Snad. Na každý pád jí byl Eric neskonale vděčný. Slovy ani nedovedl popsat, jak moc ho její němá přítomnost uklidňovala.
Po návratu z večeře dobrou hodinu strávil tím, že Naylu, jež se mu terapeuticky usadila na klíně a u toho předla o sto šest, mechanicky hladil po hřbetě, a přitom nepřítomně civěl do rohu.
Napadlo ho, že kdyby tu s ním Nayla zůstala, byl by v naprostém bezpečí. Kangta by se neukázal. Nevěděl, jak to ví, ale byl si jistý, že jeho krásná Nemesis nestojí o svědky…
A Nayla by určitě neprotestovala. Má ho ráda. Kdyby ji požádal o pomoc…
Pohrával si s tou myšlenkou, analyzoval ji a zaobíral se jí ze všech možných úhlů, dokud konečně nenaznal, že jediné, co ta zbabělá úvaha zasluhuje, je hodně, hodně hluboký hrob. Nemůže se před vlastním svědomím schovávat za Zhoumiho Stín. To by nebylo ani trochu fér.
Chvíli před devátou se tedy s Naylou rozloučil. Ta, jak bylo jejím oblíbeným zvykem, se hlavou otřela o Erikovu holeň, mňoukla na pozdrav a pak bez jediného ohlédnutí seběhla po schodišti dolů.
Na jednu stranu Erika ten zjevný nezájem ranil, na stranu druhou jej vítal. Když vyplašeně sledoval, jak mu Nayla nekompromisně mizí z dosahu v zákrytu kamenné stěny, musel se kousnout do jazyka, aby zůstal zticha a nezavolal ji zpátky.
Kdyby se na něj podívala, bezpochyby by to udělal.
Bál se mnohem víc, než byl ochoten si – pro vlastní dobro – připustit.
Couvl, s hlubokým nádechem zavřel dveře a pak se s výdechem otočil čelem k pracovně. Útulný dojem, jaký v něm ta malá, praktická místnost až doposud evokovala, byl tentam.
Spěšně zamířil k oknům; ujistil se, že vstup na věžní ochoz je zavřený, a pak zatáhl závěsy. Umyl hrnek, utřel ho a schoval do skříňky. Následně rozložil pohovku a uchystal si místo ke spaní. Osprchoval se, převlékl se do pyžama a vyčistil si zuby. Zhasnul v koupelně, přistoupil k vypínači v pracovně a stiskl jej. Přistihl se, že všechny ty triviální činnosti provádí s až morbidní pečlivostí.
V naprosté tmě zamířil po paměti k pohovce. Ulehl, aniž by cítil byť jen minimální únavu. Proč? Netušil. Mohl si číst, mohl pracovat, mohl se zabavit jakkoli jinak… Instinkt mu však velel zalézt do postele. Jednání takřka sebevražedné, když s hrůzou očekává Kangtův příchod… Je snad tak moc narušený, že ho jeho podvědomí nabádá stvořit scénu identickou té ze včerejší noci…?
Jak tak nečinně ležel a strnule zíral do tmy, začala jeho mysl překrucovat vše, o čem byl až doposud skálopevně přesvědčený. Jakože má Andy možná pravdu. Možná byl Kangta doopravdy jen výplodem jeho zjitřené fantazie. Zdál se mu reálný, jistě, to ale ještě neznamená, že reálný skutečně byl… Kangta je mrtvý. Není způsob, jak by se přes balkon dostal do ložnice ve druhém patře. Je mrtvý. Celé to byla jen příliš živá noční můra. Tak. Nic mu nehrozí. Zítra se Andymu a Hyesungovi zajde omluvit… A Min Hovi taky. Těmi hloupými řečmi o oživlé mrtvole ho zrovna dvakrát nepotěšil –
Klika francouzského okna zavrzala.
Eric v tu ránu dočista zapomněl dýchat.
Část pracovny na moment zalilo bledé měsíční světlo, než závěs s tichým zašustěním lehce dosedl zpátky za místo. Kročeje příchozího sebejistě zamířily od okna přímo k rozestlané pohovce.
Eric pevně semkl víčka. Potlačil dětinské nutkání schovat se pod peřinu. Zalitoval, že mu není pět a nemůže se z celé situace vykroutit neprůstřelnou „když nevidím já tebe, nevidíš ty mě!“ logikou.
Kangta nonšalantně přilehl na volnou polovinu matrace. „Tak jsem tě našel,“ konstatoval suše. „Zítra hrajeme co? Vybíjenou?“ S povzdychem založil ruku za hlavou. „Zklamals mě. Čekal jsem od tebe víc prozíravosti. Schovávat se ve východním křídle, které bývá v noci zcela opuštěné? Vážně? Než by ses dovolal pomoci, vykuchal bych tě jako rybu.“
„A nezasloužím si to snad?“ zamumlal Eric do peřiny.
„Chystáš se zemřít mojí rukou?“
„Chystáš se mě zabít?“
„Přemýšlím o tom,“ připustil Kangta.
„Jen do toho,“ vyzval ho démon bezbarvě. „Nebudu se bránit.“
„Vzdáš se tak snadno?“
„Dlužím ti život.“
„To není odpověď na moji otázku.“
„Já bych řekl, že je. A dostatečná.“
„Páni. Tvůj přerod z ječící hysterky v dokonalého stoika během jediného dne je obdivuhodný,“ žasl Kangta uštěpačně.
V příští vteřině ucítil Eric na krku chlad oceli.
„Podívej se na mě.“
Potřásl hlavou. Při tom pohybu jej ostří nože pořezalo na kůži. Bezděčně ucukl, aby se dostal z jeho dosahu.
„Vida, vida.“ Jedovatost byla v Kangtově hlase takřka hmatatelná. „Zdá se, že se svým koncem nejste smířený tak, jak blahosklonně předstíráte, Vaše Výsosti…“ Naklonil se nad Erika, rty se téměř dotýkal jeho ucha. „Zabít tě? Jenom tak? Za koho mě máš?“ cedil nenávistně skrz zaťaté zuby. „Zničils mi život a já se postarám, aby sis to vyžral i s úroky. Pomalu. A bolestivě.“
Tlak na krku náhle povolil. Eric ztěžka polkl. Zběsilý tlukot vlastního srdce cítil až v hlavě. Mozek panikařil, tělo však nebylo s to se hnout. Dobrou minutu, možná i déle. Kangta za jeho zády se může chystat k čemukoli, a on tu namísto defenzivy leží jako podťatý.
Z morbidních úvah vytrhl démona závan chladného nočního vzduchu. Psychickým vypětím vyvolaná paralýza odezněla jako mávnutím kouzelného proutku. Eric se vymotal z peřiny, zběsile máchl rukou. Veškeré elektrické spotřebiče zablikaly, načež prázdnou pracovnu ozářilo žluté světlo žárovky.
Odešel?
Eric nedůvěřivě prohledal celou místnost, nahlédl do koupelny, pak zkontroloval i ochoz věže. Nenašel však živou duši.
Kangta byl skutečně pryč.
Bezmyšlenkovitě si mna lehce krvácející škrábanec na krku, vrátil se do pracovny. Jeho roztěkaný pohled upoutalo cosi na pohovce. Přistoupil blíž, aby si tu věc prohlédl.
Byl to nůž na dopisy.
Nůž, který nechal od včerejška ledabyle povalovat na stole. Nůž, jehož špička byla nyní umazaná od krve.
•••
Min Ho udělal, jak mu Eric poradil: zprávu o zítřejším nástupu Lee Hongbina na Akademii Černých bratří veřejně rozhlásil. Efekt to mělo přesně takový, jaký očekával. Zhoumi a Key hystericky zjančili.
Jakmile zvonek ohlásil konec šesté hodiny, nezávisle na sobě oba vyrazili ze svých tříd a šťastnou náhodou se střetli přímo ve středu chodby v patře nad jídelnou. Choreografie celé té akce byla až nesmyslně dokonalá; těžko uvěřit, že si ji nenacvičili předem.
„Panebože!“ vřískl Kibum a v zápalu hraničních emocí předvedl cosi podobného piruetě. „Uvidíme Hongbina! Dotkneme se Hongbina! Bude tady! S náma! Skutečnej! Z masa a kostí! ÁÁÁÁ!“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ lapal Mi teatrálně po dechu a ještě teatrálněji se ovíval notovým sešitem. „Já z toho snad omdlím!“
„Každý den se jím budeme moct kochat!“
„Ó, ano!“
„A já s ním budu ve třídě!“ zatetelil se Key nadšením.
Zhoumi v tu ránu zapomněl, že se chystal omdlít. Ohromeně pohlédl na Kibuma, pak svraštil čelo a zahloubal se. „Kdybych se odteď vybodl na všechny zbývající zkoušky…“ Ani u plánů na opakování třetího ročníku ale dlouho nezůstal, protože si všiml Junsua, který zrovna scházel po schodišti. Rozběhl se za ním.
„SU, UŽ JSI TO SLYŠEL?!“
Minho a Aron, postávající na druhé straně chodby, synchronizovaně povytáhli obočí.
„Byli vždycky takhle pošahaní?“ zeptal se Aron užasle.
„Bohužel,“ zabručel Minho a chňapl spolužáka za loket. „Pojď. Mám hlad.“
Sestoupili do přízemí a cestou posbírali Kyuhyuna, Onewa a Siwona, kteří se pokupě vytrousili z Yesungovy pěvecké třídy. Henryho nikde vidět nebylo, což Minha překvapilo. Nevyptával se však.
„Začínám Lee Hongbina nesnášet,“ brblal Kyuhyun, „a to mě ani nestačil nasrat osobně!“
„Dýchej,“ poradil mu Aron suše.
„Tobě se to mluví! Tvůj psychouš –!“
„Je taky fanynka Lee Hongbina.“
Kyuhyun se zarazil. „Fakt?“
„Fakt. A není to psychouš, má jméno.“
„Ale Minhyun ho ani z poloviny tak dobře nevystihuje…“
Siwon si zamyšleně poklepal prstem o bradu. „A co ty, Onewe?“ zajímalo ho. „Taky Lee Hongbina nesnášíš?“
„Proč bych to dělal?“ odtušil tázaný klidně. „Lee Hongbin nemůže za to, že je můj přítel idiot.“
Vešli do hlučící jídelny. Minhův pohled automaticky zabloudil k učitelskému stolu. Erikovo místo bylo prázdné. Zase.
„Co je s ním?“
„Min Ho tvrdí, že nic,“ povzdechl si Aron a chopil se jídelního tácu. „Mezi náma, očividnější lež jsem ho vyslovit ještě neslyšel.“
„To je divný,“ zamračil se tmavovlásek. „Jestli má Eric nějaký problém… proč by ho Min Ho znevažoval?“ Potřásl hlavou. Nedávalo to smysl.
A co taky nedávalo smysl, byl Andyho včerejší nenadálý odjezd. Zamyslel se. Že by to souviselo…? Podělil se o své dohady s Aronem.
„Nedivil bych se,“ připustil daemon, zatímco si na talíř nakládal dvě marinovaná kuřecí stehna. Minho jeho počínání napodobil, ač jej veškerá chuť k jídlu dávno přešla.
Neměl ze situace kolem vévody Muna dobrý pocit.
„Kvečeru za Erikem zajdu,“ podotkl Aron, jako by mu četl myšlenky. „Ať už se potýká s čímkoli, chci to slyšet od něj.“
•••
Bodré zabušení na dveře přimělo Yesunga iritovaně zvednout zrak od testu, který zrovna opravoval. Příchozí ani nečekal na vyzvání a stanul na prahu kabinetu s odzbrojujícím úsměvem na rtech.
„Pane profesore!“ zahlaholil Nichkhun rozpustile. „Máte chvilku?“
Yesung se užuž chystal odseknout, že ne, když tu si všiml, že Nichkhun v ruce drží lapač snů. To ho udivilo natolik, že ze samé zvědavosti odsunul písemky stranou a opáčil: „Samozřejmě.“
Nichkhun se posadil na židli naproti Yesungovi, lapač snů položil na stůl. Stříbrné nitky se v kuželu světla vrhaného lampou fantasticky třpytily.
„Co víte o vílách?“
Á, tak odtud vítr vane…
„Prakticky nic,“ přiznal Yesung. „Bývá jim přisuzována úloha strážkyní snů; to je jediná pořádná informace, jakou jsem o nich reálně kdy získal. Neexistují o nich žádné studie.“
„Ale víly existují… že?“
Učitel neurčitě trhl rameny. „S žádnou jsem se nesetkal, jestli se ptáš na tohle.“
Nichkhunovo čelo zbrázdila přemítavá vráska. Entuziasmus, s jakým do kabinetu vpadl, nahradila střízlivá umanutost. Yesunga ta nečekaná změna v mladíkově výrazu rozhodila, aniž by sám dobře chápal proč.
Natáhl se pro hrnek se zbytkem čaje, nenapil se však. „Jak –“ Odkašlal si. „Jak ses o nich vlastně dozvěděl ty?“
„Od Arona.“
„Od Arona…?“
„Hm. Minhyun měl očividně povídavou,“ zabručel Nichkhun, pohled upřený na lapač. Konečky prstů bezmyšlenkovitě pohladil sivá pírka. „Tak mě napadlo…“
„Ano?“
Thajec k Yesungovi vzhlédl. „Co kdybychom se do studia víl dali my dva? Podmínky pro to máme skoro optimální…“
„Víly si už nespočet tisíciletí drží takřka mytický status. Asi nebudou příliš otevřené socializaci s bytostmi jiného druhu,“ namítl Yesung. „Jak chceš tu svoji přesvědčit, aby s námi komunikovala?“ Ač se snažil mluvit nezaujatě, lhal by, kdyby tvrdil, že ho představa magického výzkumu nenadchla. Kdyby se jim podařilo zdokumentovat život víl… No páni!
Nichkhun se zamyslel nad Yesungovou otázkou, načež bezelstně opáčil: „Donutím ji.“
„To nezní zrovna civilizovaně.“
„Chcete vidět vílu, nebo ne?“
Yesung přitakal. Poněkud nejistě, ale přitakal.
„Fajn.“ Khun zvedl lapač snů do úrovně očí jich obou. „Víly jsou prý na své příbytky dost háklivé takže… zapalte ho.“
„Zbláznil ses?!“
„Tak jestli s tím máte problém, zapálím ho sám… máte tu sirky?“
„Jistěže ne!“
„Zapalovač?“
„Nepotřebuju sirky ani zapalovač!“
Nichkhun protočil panenky. „S ohnivými mágy se nedá pracovat,“ posteskl si, zvedl se od stolu a zamířil ke dveřím. Yesung ho s dvouvteřinovým zpožděním následoval.
„Není to dobrý nápad,“ upozornil Nichkhuna nervózně.
„V nejhorším případě budu mít po lapači. Stejně už ho nepotřebuju.“
„Třeba ještě budeš! Co když Minhyunovi hrábne, hm?!“
„A obrátí svou ctěnou pozornost znovu ke mně?“ ušklíbl se Nichkhun. „Kdepak, pane profesore, na to jsem málo Aron.“
Vešli do západního křídla. Do prvního patra vystoupali mlčky.
„Štve tě to?“ zeptal se Yesung v polovině schodiště.
„Že mě Minhyun mučil, pak jsem kvůli němu trpěl spánkovou deprivací, pak málem zabil Junsua, protože jsem se s ním odmítal družit, a když jsem se s ním teda ve finále družit začal, uvědomil si, že miluje Arona, a tak mě ze svého života decentně vyšachoval?“
„No… ano.“
„Míň než bych čekal,“ odtušil Nichkhun a vytasil z kapsy klíč od svého apartmánu. „Ne, že bych nad tím uměl kompletně mávnout rukou, ale… ještě míň mám zájem stát se druhým Hyesungem.“
„Druhým Hyesungem?“ zopakoval starší zmateně.
„I kdyby si Minhyun náhodou vybral mě, stejně by potřeboval Arona. Tak jako Eric potřebuje Andyho. Tenhle krásný příměr se k vám ještě nedostal?“
To Yesung ponechal bez odpovědi a raději se ujistil: „Aplikuješ tuhle filozofii, doufám, i na Zhoumiho?“
„Jistěže.“
„Tak to moc rád slyším. Chápu, že je nesmírně úžasný a tak, ale… přece jenom už bylo načase posunout se dál.“
„No to bylo, určitě… Kolik let že jste vy čekal na Min Ha…?“ rýpl si Nichkhun něžně.
„Bez komentáře,“ sykl Yesung, rudý až za ušima.
Vešli do apartmánu. Nichkhun z poličky nad televizí sebral zapalovač a instruoval Yesunga, ať se postaví kamkoli mimo koberec. Ten se úkrokem přiblížil zpátky k předsíni a Nichkhun jeho pohyb po krátké analýze hořlavosti nábytku v okruhu jednoho metru napodobil.
„Fakt si to nechceš rozmyslet?“ pokusil se Yesung ještě naposledy o zodpovědný přístup, po nějaké naléhavosti však nebyla v jeho hlase ani stopa.
„Ani náhodou. Dneska uvidíme vílu, pane profesore!“ opáčil Nichkhun sebejistě a připravil zapalovač. „Raz.“
Škrtl.
„Dva.“
Přiblížil hořící zapalovač k šedým pírkům lapače, který svíral ve druhé ruce.
„Tři!“
Oheň olízl nejbližší pírko. Místo pachu spáleniny se ozval zvuk tak pronikavý, že Yesunga přiměl zacpat si uši. Vzápětí se místností prohnal prudký poryv větru, který ohromenému Nichkhunovi vyrval doutnající lapač snů z ruky a jeho samotného vztekle odhodil na druhý konec obýváku.
Ne, že by si to tak docela nezasloužil.
Yesung se opatrně přiblížil k lapači a zvedl jej ze země. Zkontroloval ho; nezdál se poškozený. Užuž se nadechoval, aby Nichkhuna zklamal, že jeho pyromanský plán nevyšel, když tu…
„CHCÍPNI, TY VYŠINUTEJ MAGORE!“
Yesungovi spadla brada.
Kolem Khunovy hlavy poletovalo cosi třpytivého, co nadávalo jako špaček a zuřivě bolestí úpícího Thajce tahalo za vlasy.
„NEMŮŽU UVĚŘIT, ŽE SES MĚ CHYSTAL UPÁLIT!“ ječela ta bytůstka rozzuřeně.
A zatímco Nichkhun se jí snažně omlouval a dušoval se, že upálit ji rozhodně nechtěl, odvážil se Yesung o dva kroky přiblížit, aby si květnatě klející vílu mohl lépe prohlédnout.
A žasl.
Kdybych měl sestru, napadlo Yesunga, vyhlížela by přesně takhle.
Démonicky půvabně v tom nejtemnějším slova smyslu. Nebýt její maličkosti a nádherných průsvitných křídel, jež jí vyrůstala ze zad, termín víla by mu při pohledu na ni vůbec nepřišel na mysl. Což nebylo špatně, právě naopak. Její neotřelá image se mu velice zamlouvala.
Víla si všimla, že na ni Yesung zírá, a ve svém běsném ajfru se pustila i do něj: „A o vás jsem taky měla lepší mínění! Že je blbec Nichkhun, to bohužel vím, ale že i vy?!“
„Pardon,“ hlesl Yesung, koutky úst mu však cukaly nadšením. Obrátil se na Nichkhuna. „Ono to fakt vyšlo!“
„Jo!“ Thajec se důstojně vyškrábal do sedu. „Hele,“ oslovil mračící se vílu, „mrzí mě, že jsem tě ke komunikaci přiměl tak extrémním způsobem, ale… kdybych tě prostě požádal, aby ses ukázala –“
„Poslala bych tě do háje.“
„Tak vidíš!“
Víla nevěřícně potřásla hlavou. Povzdechla si, hluboce a trpitelsky, a s tím povzdychem jako by z ní rázem vyprchala všechna vzteklá energie. Svěsila ramena, náhle vypadala neskutečně vyčerpaně. Apaticky se usadila na Nichkhunově koleni.
„V pohodě?“
„No jasně,“ sykla víla ironicky. „Přežila jsem pokus o vlastní vraždu, ale jo, jsem v pohodě.“
„Už se to nebude opakovat, slibuju,“ ujistil ji Nichkhun svatosvatě. Yesung mu zběsile přitakával.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Siyeon.“
„Rád tě poznávám, Siyeon,“ usmál se Nichkhun zářivě a potřásl si s vílou malíčkem. „Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala.“
Siyeon mávla rukou a upravila si za ucho pramen dlouhých černých vlasů. „Můžu už se vrátit?“ zabručela mrzutě.
Nichkhun a Yesung si vyměnili krátký pohled plný absolutní paniky.
„To-to ne!“ zakoktal Thajec. „Nemůžeš zase zmizet! My tě chceme –“
„Potřebujeme!“ opravil ho Yesung.
„Potřebujeme, ano. Potřebujeme tě poznat. Zjistit o tobě všechno, co jen jde. Potřebujeme –“
„Nech mě hádat,“ ušklíbla se Siyeon. „Studijní materiál?“
„No… tak trochu.“
„Trochu?“
„Víc,“ uznal Nichkhun s povzdychem. „Takovou příležitost už mít nebudeme… Prosím.“
Siyeon významně povytáhla obočí. Podívala se na něj, pak na Yesunga… oba se tvářili jak ztracená štěňata. Zželelo se jí jich.
„Ale pod jednou podmínkou,“ stanovila důrazně.
•••
Brian se rozloučil se spolužáky a zahnul do boční uličky, zkracující mu cestu ke čtvrti, v níž bydlel. Za ty dva roky, co tudy pravidelně procházel, ho nenapadlo, že by se mohl čehokoli bát.
Až do včerejška.
Přesně na desátém kroku, tak jako včera, pocítil palčivé nutkání ohlédnout se. Dal na ně. A uviděl ty dvě blondýny. Držely se za ním v asi pětimetrovém odstupu. Kráčely bok po boku, ale nemluvily. Zrovna tak jako včera. Byla to situace doslova jako přes kopírák.
Brian nepatrně zrychlil.
Nechtěl panikařit, zdálo se mu to absolutně směšné. No tak za ním zase jdou ty dvě ženské. A co? Asi mají stejnou cestu jako on… Sice je v okolí nikdy dřív neviděl (a to všechny svoje sousedy dobře zná), ale to nic neznamená. Třeba se zrovna přistěhovaly. Jo, tak to určitě bude. Je jen zvláštní náhoda, že je potkal hned dva dny po sobě… a že se za ním kradou, jako by ho sledovaly… Ne, má jen moc bujnou fantazii. Nezná je, ani jednu z nich. A ony neznají jeho. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by se měl cítit sledován.
Tak proč se tak příšerně bojím?
Přistihl se, že nemá daleko k tomu se rozběhnout. Ah, plaší se úplně zbytečně! Nic mu nehrozí, však jsou to dvě slečny, proboha! I kdyby snad náhodou došlo ke konfrontaci –
Vážně bych se ubránil?
Brian se nad tou myšlenkou zadumal. Instinkt ho varuje. Proč? Vyhodnotil situaci chybně? Možná tu i kdyby pouze hypotetickou hrozbu podceňuje… Pracuje s domněnkou, že za ním kráčejí dvě lidské ženy… Ale co když…
Co když to vůbec nejsou lidé?
Dal se do běhu. Mráz, jenž mu líně klouzal po páteři, bičoval každičký nerv v těle.
Možná plaší zbytečně, ale lepší být paranoidní než mrtvý.
Domů vpadl skoro bez dechu. V boku ho bolestivě rýpalo, ale nedbal toho. Zamknul dveře a zkontroloval situaci venku skrze kukátko. Nic podezřelého však na ulici nezaznamenal.
O něco klidnější zamířil do kuchyně, kde postavil vodu na kávu, a zatímco čekal, až se uvaří, vypil polovinu lahve minerálky, kterou našel v lednici. Byl tak rozrušený, že si vůbec neuvědomil, jakou má vlastně žízeň.
Teprve mezi čtyřmi stěnami vlastního pokoje se dokázal volně nadechnout. Horkou kávu odložil na psací stůl a batoh hodil do rohu k posteli. Cestou ke skříni si stáhl kravatu a užuž se chystal rozepnout si knoflíček košile, když tu mu kdosi zaťukal na okno. Brian nadskočil leknutím.
Na parapetu seděl obrovský krkavec s jasně oranžovýma očima.
„Raven…?“ hlesl Brian udiveně, bez váhání však spěchal otevřít.
Pták se zlověstným (ale zjevně děkovným, jak Brian vydedukoval) zakrákáním vlétl dovnitř a ladně se snesl na podlahu. Nejdřív si kriticky prohlédl pokoj, pak poskočil směrem ke skříni. Pohlédl na Briana, na skříň a znovu na Briana.
Trvalo vteřinku, než mladík pochopil, co mu krkavec naznačuje. „Á, jasně! Hned to bude!“ Vytáhl ze skříně župan, který stejně nenosil, a položil ho před vyčkávající Raven. Načež se jako slušně vychovaný gentleman otočil, aby transformující se dámě poskytl dostatek soukromí.
„Díky,“ ozvalo se za ním během okamžiku. „Už můžeš koukat.“
Kontrast mezi tím, jak mohutně Raven vyhlížela ve své zvířecí podobě a jak drobounká je jako člověk, byl naprosto fascinující. Briana bezděčně napadlo, že by se do jeho županu vešla minimálně dvakrát.
„Doufám, že se domů nečekaně nevrátí rodičové,“ uchechtl se. „Nevím, jak bych jim vysvětlil, že mám v pokoji slečnu, která na sobě nemá nic vyjma mýho starýho županu.“
„Opeřence v pokoji bys obhájil líp?“
„Hůř. Mnohem hůř.“
„Chápu. Kdyby došlo na nejhorší, budu předstírat, že jsem tvoje milenka, co neumí ani zbla korejsky,“ slíbila mu Raven s pobaveným úšklebkem.
„Co tady vlastně děláš?“
Dívka zvážněla. „Dávám na tebe pozor. Všiml sis, že tě sledují, ne?“
Brian nasucho polkl. Tak přece… „Kdo to je?“
„Poloviční démonky. Patří k té, která se – zatím neúspěšně, díkybohu – snaží zlanařit Sungjina.“
„Ale co chtějí po mně?“
„Obávám se,“ zachmuřila se Raven, „že nějak vyčmuchaly, že jsi to jediné a výsostné privilegium, které se Sungjinem hne.“
„Jakože ho skrze mě přinutí skákat, jak ony pískají?“ Strach vystřídalo vzteklé podráždění. Brian se chopil hrnku a lokl si kávy; mračil se při tom jako nebe před bouřkou. Nikdo ho nebude využívat a už vůbec ne k tomu, aby vydíral Sungjina!
„Nelíbí se mi to,“ zamumlala Raven a začala neuroticky přecházet po pokoji. „Kdoví, čeho jsou schopné… Sice si nemyslím, že by ti hodlaly fyzicky ublížit… musí jim být jasné, že v takovém případě by je Sungjin roztrhl vejpůl, ale… asi bude nejlepší mu to říct –“
„Ne,“ namítl Brian rázně.
Raven na něj překvapeně pohlédla. „Sungjin tě dovede ochránit.“
„To já vím. Nechci ale, aby se za tuhle prapodivnou šlamastyku cítil zodpovědný. Znáš ho, víš, že přesně tak by reagoval. Bál by se o mě a hlídal mě na každém kroku. Ne, že by se mi nelíbilo mít ho za zadkem dvacet čtyři sedm…“ Ta představa vykouzlila Brianovi na rtech poťouchlý úsměv, ihned ji ale zaplašil a vrátil se do reality. Potřásl hlavou. „Nemíním dělat těm třem tu radost a budit v Sungjinovi pocit viny.“
•••
Zjištění, že se Eric demonstrativně odstěhoval (Hyesungova slova) z vlastního apartmánu, Arona silně znepokojilo. Když nyní spěchal vzhůru do pracovny ve východní věži, přistihl se, že bere schody po dvou, aby… co vlastně? Aby Erika našel včas? Zachránil ho? Ale před čím?
(Před ním samým?)
Hrozba, jíž se při myšlence na Erikův nepochopitelný manévr tak neskutečně obával, neměla podobu. Neměla ani tvar. Nedovedl ji popsat. Ale byla tu. Cítil, že tu je.
Zaklepal a jako na trní čekal, až mu Eric přijde otevřít. A když se tak stalo…
Aron vydechl úlevou. Eric se zdál naprosto v pohodě. Byl bledý a viditelně unavený, ale v pohodě.
Démon se široce usmál a pozval Arona dál. Chlapec s díky vstoupil. Při pohledu na rozestlanou pohovku lehce pozdvihl obočí, nahlas však tuto skutečnost nekomentoval.
„Spal jsi vůbec?“
„Chvíli jo,“ opáčil Eric nonšalantně a nabídl Aronovi židli. „Dáš si něco? Vodu, čaj…? Na kafe už je asi pozdě…“
„Vodu, děkuju. Co znamená chvíli?“
„Dvě hodiny.“ Eric vrátil lahev do ledničky a podal Aronovi sklenici. „Byl jsem si jistý, že mý kruhy pod očima nejsou až tak patrný…“
„Na dvě hodiny spánku vypadáš úžasně,“ ujistil ho Aron. Načež si dobrých deset vteřin prohlížel minerálku ve sklenici před sebou s takovou urputností, jako by stoupající bublinky byly to nejpozoruhodnější, co za celý svůj život viděl. „Máme –“ Odkašlal si. „Máme o tebe starost,“ hlesl rozpačitě a konečně k Erikovi znovu vzhlédl. „Co se děje? Min Ho tvrdí, že máš zlé sny –“
„Jak taky jinak.“
Aron svraštil čelo. Z té poznámky čišelo tolik sarkasmu… Eric se však namísto vysvětlení jen nečitelně usmál.
„To je mezi námi děvčaty. Netrap se tím.“
„A můžu ti nějak pomoct?“
„Ne, zlato. S tímhle se musím popasovat sám.“
„Zvládneš to?“
„Jako vždycky.“ Znovu se usmál a tentokrát k úsměvu – nebo jeho náznaku – přiměl i Arona. „Přišel jsem za ty dva dny dobrovolné izolace o něco zajímavého?“
„Si piš,“ zafrkal daemon. „Nichkhun se zbláznil.“
„Že má o kolečko víc, přece víme už dlouho…“
„Jo, ale až doteď to nebylo tak do očí bijící,“ protáhl Aron obličej. „Rozhodl se, prosím pěkně, vyvolat vílu.“
„Vílu?“
„Tu, co bydlí v jeho lapači snů.“
„Strážkyni?“ žasl Eric. „Ony fakt existují?“
„Existují.“
„No páni… Jak se podle Nichkhuna taková víla vyvolává?“
„Pokusem o její vraždu. Nebo minimálně zmrzačení…“
„A jéje.“
Aron kývl. „Vydedukoval, že bude super nápad svůj lapač zapálit.“
Eric se plácl do čela. „To je kokot. Pardon.“
„Minhyun reagoval stejně,“ uklidnil ho Ron.
„Takže jí dal na výběr buďto se mu ukázat, nebo uhořet?“
„Tak.“
„Doufám, že mu nakopala zadek,“ prohlásil vévoda bez legrace.
„Na to je bohužel moc malá… Prý mu ale vyrvala pár vlasů.“
„Dobře mu tak.“
„Asistoval mu u toho Yesung, mimochodem.“
Eric nevěřícně potřásl hlavou. „Tihle akademičtí vědátoři…“
„Přišli se nám s ní samozřejmě pochlubit. A chtějí ji zkoumat. Zaživa a bezbolestně,“ dodal Aron, když si všiml Erikova zhrozeného výrazu. „A víla souhlasí. Napůl. Má totiž podmínku.“
„Jakou?“
„Požaduje, abych já vyvolal svou vílu.“
„Tak pokud ti poradí nějaký humánnější způsob,“ pokrčil Eric rameny.
„Nevím, jestli se mi do toho chce,“ přiznal Aron váhavě. „Ne, že bych na ni nebyl zvědavý, ale… mám z toho divný pocit. Takový… nepatřičný.“
„Co na to říká Minhyun?“
„Podle něj je Sua dost excentrická… problém se socializací by mít neměla…“
„Sua?“
„Hm.“
„Nepochlubil ses, že znáš její jméno.“
„Záleží na tom?“
„Ne, ale je to dobrý začátek,“ podotkl Eric. „Chápu správně, že se s Minhyunem scházíš i přes týden?“
„Dojíždí za mnou.“ Aron se chopil sklenice a nervózně usrkl vody. „Hádám, že se mu to časově ani finančně absolutně nevyplatí…“
„Ty jsi jeho priorita. Zcela evidentně. Minhyuna čas ani peníze nezajímají.“
Daemon se nepokojně zavrtěl. Najednou, zdálo se, mu byla židle velice nepohodlná. „Upřímnost je pro fungování vztahu klíčová… že?“
„To záleží… Pokud má Minhyun oblíbenej svetr, ve kterým vypadá tlustě, není úplně nutné ho s tím konfrontovat.“
„Ale co když nás přítomnost toho svetru začne… ubíjet?“
„To musí být pěkně hnusnej svetr.“
„Teoreticky,“ ušklíbl se Aron. „Pouze teoreticky.“
„Pokud cítíš, že by to cokoli mohlo váš vztah negativně poznamenat, upřímně si o tom něčem promluvit určitě je správný krok,“ souhlasil Eric.
„I když tím Minhyuna možná raním?“
„Pomůže to dát věci do pohybu?“
„Myslím, že jo.“
„Pak je to ospravedlnitelné,“ ubezpečil ho vévoda. „Minhyun to možná neuzná hned, ale nepochybuju, že –“ Nedořekl. Zrak mu padl na poodhrnutý závěs. Nebyl ještě před chvílí kompletně zatažený…?
Za oknem se mihnul stín. Někdo
(Kangta)
je na ochozu.
Eric bez rozmyslu vystartoval. Prořítil se pracovnou, rozrazil francouzské okno a vběhl na ochoz. Dvakrát ho obešel kolem dokola; bez výsledku. Jak taky jinak…
„Eriku!“ Vůbec si neuvědomoval, že na něj mluví, dokud ho Aron nepopadl za ruku a nepřiměl podívat se přímo na něj. „Hej!“ luskl mu prsty před obličejem. „Vnímáš mě?!“
Ale Eric nereagoval. Ne slovně. Zíral na vyplašeného daemona, a v očích se mu vteřinu od vteřiny zračila větší panika. Kangta je slyšel. Viděl Arona? Pochopil…? Nebo už to ví? Řekl to sám: chce, aby Eric trpěl. A jestli má žaludek na to obětovat ve svém honu za pomstou nevinné…
…tak jako já obětoval Junghyuka…
Z té představy se Erikovi udělalo zle.
Nekompromisně dostrkal protestujícího Arona zpátky do pracovny. Prudce za nimi oběma zabouchl okno. Ochrana to byla mizerná, uvnitř se však přece jen cítil o ždibec bezpečněji.
„Co je to…?“ Aron se dotkl strupu na jeho krku. Eric bezděčně ucukl.
„Řízl jsem se… při holení.“
„Proč mi lžeš?“ zamračil se rudovlásek. „Co se děje?!“
„Měl bys jít. Je pozdě.“
„Žertuješ? Teď teda rozhodně nikam –!“
„Odcházíš,“ oznámil mu Eric. Použil tón natolik (nezvykle) autoritářský, že se ohromený Aron nezmohl na odpor. Tvářil se dotčeně, když ho démon vypoklonkoval na chodbu, ale neprotestoval.
„Slib mi, že se nebudeš potulovat sám. Nikde. Ani v areálu školy.“
„Eriku, co se děje? Děsíš mě!“
Vévoda polkl nutkání všechno Aronovi vyklopit. Aron by byl ideální vrba; nevysmál by se mu, dost možná by mu i uvěřil… a přesně proto to nemohl udělat. Jakmile by se mu svěřil, byl by v tom Aron namočený. Takový scénář Eric odmítal připustit.
S tichým povzdychem chlapce objal. „Všechno bude v pořádku,“ zamumlal mu do vlasů. „Jenom udělej, co říkám. Moc tě prosím.“
Po návratu z večeře dobrou hodinu strávil tím, že Naylu, jež se mu terapeuticky usadila na klíně a u toho předla o sto šest, mechanicky hladil po hřbetě, a přitom nepřítomně civěl do rohu.
Napadlo ho, že kdyby tu s ním Nayla zůstala, byl by v naprostém bezpečí. Kangta by se neukázal. Nevěděl, jak to ví, ale byl si jistý, že jeho krásná Nemesis nestojí o svědky…
A Nayla by určitě neprotestovala. Má ho ráda. Kdyby ji požádal o pomoc…
Pohrával si s tou myšlenkou, analyzoval ji a zaobíral se jí ze všech možných úhlů, dokud konečně nenaznal, že jediné, co ta zbabělá úvaha zasluhuje, je hodně, hodně hluboký hrob. Nemůže se před vlastním svědomím schovávat za Zhoumiho Stín. To by nebylo ani trochu fér.
Chvíli před devátou se tedy s Naylou rozloučil. Ta, jak bylo jejím oblíbeným zvykem, se hlavou otřela o Erikovu holeň, mňoukla na pozdrav a pak bez jediného ohlédnutí seběhla po schodišti dolů.
Na jednu stranu Erika ten zjevný nezájem ranil, na stranu druhou jej vítal. Když vyplašeně sledoval, jak mu Nayla nekompromisně mizí z dosahu v zákrytu kamenné stěny, musel se kousnout do jazyka, aby zůstal zticha a nezavolal ji zpátky.
Kdyby se na něj podívala, bezpochyby by to udělal.
Bál se mnohem víc, než byl ochoten si – pro vlastní dobro – připustit.
Couvl, s hlubokým nádechem zavřel dveře a pak se s výdechem otočil čelem k pracovně. Útulný dojem, jaký v něm ta malá, praktická místnost až doposud evokovala, byl tentam.
Spěšně zamířil k oknům; ujistil se, že vstup na věžní ochoz je zavřený, a pak zatáhl závěsy. Umyl hrnek, utřel ho a schoval do skříňky. Následně rozložil pohovku a uchystal si místo ke spaní. Osprchoval se, převlékl se do pyžama a vyčistil si zuby. Zhasnul v koupelně, přistoupil k vypínači v pracovně a stiskl jej. Přistihl se, že všechny ty triviální činnosti provádí s až morbidní pečlivostí.
V naprosté tmě zamířil po paměti k pohovce. Ulehl, aniž by cítil byť jen minimální únavu. Proč? Netušil. Mohl si číst, mohl pracovat, mohl se zabavit jakkoli jinak… Instinkt mu však velel zalézt do postele. Jednání takřka sebevražedné, když s hrůzou očekává Kangtův příchod… Je snad tak moc narušený, že ho jeho podvědomí nabádá stvořit scénu identickou té ze včerejší noci…?
Jak tak nečinně ležel a strnule zíral do tmy, začala jeho mysl překrucovat vše, o čem byl až doposud skálopevně přesvědčený. Jakože má Andy možná pravdu. Možná byl Kangta doopravdy jen výplodem jeho zjitřené fantazie. Zdál se mu reálný, jistě, to ale ještě neznamená, že reálný skutečně byl… Kangta je mrtvý. Není způsob, jak by se přes balkon dostal do ložnice ve druhém patře. Je mrtvý. Celé to byla jen příliš živá noční můra. Tak. Nic mu nehrozí. Zítra se Andymu a Hyesungovi zajde omluvit… A Min Hovi taky. Těmi hloupými řečmi o oživlé mrtvole ho zrovna dvakrát nepotěšil –
Klika francouzského okna zavrzala.
Eric v tu ránu dočista zapomněl dýchat.
Část pracovny na moment zalilo bledé měsíční světlo, než závěs s tichým zašustěním lehce dosedl zpátky za místo. Kročeje příchozího sebejistě zamířily od okna přímo k rozestlané pohovce.
Eric pevně semkl víčka. Potlačil dětinské nutkání schovat se pod peřinu. Zalitoval, že mu není pět a nemůže se z celé situace vykroutit neprůstřelnou „když nevidím já tebe, nevidíš ty mě!“ logikou.
Kangta nonšalantně přilehl na volnou polovinu matrace. „Tak jsem tě našel,“ konstatoval suše. „Zítra hrajeme co? Vybíjenou?“ S povzdychem založil ruku za hlavou. „Zklamals mě. Čekal jsem od tebe víc prozíravosti. Schovávat se ve východním křídle, které bývá v noci zcela opuštěné? Vážně? Než by ses dovolal pomoci, vykuchal bych tě jako rybu.“
„A nezasloužím si to snad?“ zamumlal Eric do peřiny.
„Chystáš se zemřít mojí rukou?“
„Chystáš se mě zabít?“
„Přemýšlím o tom,“ připustil Kangta.
„Jen do toho,“ vyzval ho démon bezbarvě. „Nebudu se bránit.“
„Vzdáš se tak snadno?“
„Dlužím ti život.“
„To není odpověď na moji otázku.“
„Já bych řekl, že je. A dostatečná.“
„Páni. Tvůj přerod z ječící hysterky v dokonalého stoika během jediného dne je obdivuhodný,“ žasl Kangta uštěpačně.
V příští vteřině ucítil Eric na krku chlad oceli.
„Podívej se na mě.“
Potřásl hlavou. Při tom pohybu jej ostří nože pořezalo na kůži. Bezděčně ucukl, aby se dostal z jeho dosahu.
„Vida, vida.“ Jedovatost byla v Kangtově hlase takřka hmatatelná. „Zdá se, že se svým koncem nejste smířený tak, jak blahosklonně předstíráte, Vaše Výsosti…“ Naklonil se nad Erika, rty se téměř dotýkal jeho ucha. „Zabít tě? Jenom tak? Za koho mě máš?“ cedil nenávistně skrz zaťaté zuby. „Zničils mi život a já se postarám, aby sis to vyžral i s úroky. Pomalu. A bolestivě.“
Tlak na krku náhle povolil. Eric ztěžka polkl. Zběsilý tlukot vlastního srdce cítil až v hlavě. Mozek panikařil, tělo však nebylo s to se hnout. Dobrou minutu, možná i déle. Kangta za jeho zády se může chystat k čemukoli, a on tu namísto defenzivy leží jako podťatý.
Z morbidních úvah vytrhl démona závan chladného nočního vzduchu. Psychickým vypětím vyvolaná paralýza odezněla jako mávnutím kouzelného proutku. Eric se vymotal z peřiny, zběsile máchl rukou. Veškeré elektrické spotřebiče zablikaly, načež prázdnou pracovnu ozářilo žluté světlo žárovky.
Odešel?
Eric nedůvěřivě prohledal celou místnost, nahlédl do koupelny, pak zkontroloval i ochoz věže. Nenašel však živou duši.
Kangta byl skutečně pryč.
Bezmyšlenkovitě si mna lehce krvácející škrábanec na krku, vrátil se do pracovny. Jeho roztěkaný pohled upoutalo cosi na pohovce. Přistoupil blíž, aby si tu věc prohlédl.
Byl to nůž na dopisy.
Nůž, který nechal od včerejška ledabyle povalovat na stole. Nůž, jehož špička byla nyní umazaná od krve.
•••
Min Ho udělal, jak mu Eric poradil: zprávu o zítřejším nástupu Lee Hongbina na Akademii Černých bratří veřejně rozhlásil. Efekt to mělo přesně takový, jaký očekával. Zhoumi a Key hystericky zjančili.
Jakmile zvonek ohlásil konec šesté hodiny, nezávisle na sobě oba vyrazili ze svých tříd a šťastnou náhodou se střetli přímo ve středu chodby v patře nad jídelnou. Choreografie celé té akce byla až nesmyslně dokonalá; těžko uvěřit, že si ji nenacvičili předem.
„Panebože!“ vřískl Kibum a v zápalu hraničních emocí předvedl cosi podobného piruetě. „Uvidíme Hongbina! Dotkneme se Hongbina! Bude tady! S náma! Skutečnej! Z masa a kostí! ÁÁÁÁ!“
„Nemůžu tomu uvěřit,“ lapal Mi teatrálně po dechu a ještě teatrálněji se ovíval notovým sešitem. „Já z toho snad omdlím!“
„Každý den se jím budeme moct kochat!“
„Ó, ano!“
„A já s ním budu ve třídě!“ zatetelil se Key nadšením.
Zhoumi v tu ránu zapomněl, že se chystal omdlít. Ohromeně pohlédl na Kibuma, pak svraštil čelo a zahloubal se. „Kdybych se odteď vybodl na všechny zbývající zkoušky…“ Ani u plánů na opakování třetího ročníku ale dlouho nezůstal, protože si všiml Junsua, který zrovna scházel po schodišti. Rozběhl se za ním.
„SU, UŽ JSI TO SLYŠEL?!“
Minho a Aron, postávající na druhé straně chodby, synchronizovaně povytáhli obočí.
„Byli vždycky takhle pošahaní?“ zeptal se Aron užasle.
„Bohužel,“ zabručel Minho a chňapl spolužáka za loket. „Pojď. Mám hlad.“
Sestoupili do přízemí a cestou posbírali Kyuhyuna, Onewa a Siwona, kteří se pokupě vytrousili z Yesungovy pěvecké třídy. Henryho nikde vidět nebylo, což Minha překvapilo. Nevyptával se však.
„Začínám Lee Hongbina nesnášet,“ brblal Kyuhyun, „a to mě ani nestačil nasrat osobně!“
„Dýchej,“ poradil mu Aron suše.
„Tobě se to mluví! Tvůj psychouš –!“
„Je taky fanynka Lee Hongbina.“
Kyuhyun se zarazil. „Fakt?“
„Fakt. A není to psychouš, má jméno.“
„Ale Minhyun ho ani z poloviny tak dobře nevystihuje…“
Siwon si zamyšleně poklepal prstem o bradu. „A co ty, Onewe?“ zajímalo ho. „Taky Lee Hongbina nesnášíš?“
„Proč bych to dělal?“ odtušil tázaný klidně. „Lee Hongbin nemůže za to, že je můj přítel idiot.“
Vešli do hlučící jídelny. Minhův pohled automaticky zabloudil k učitelskému stolu. Erikovo místo bylo prázdné. Zase.
„Co je s ním?“
„Min Ho tvrdí, že nic,“ povzdechl si Aron a chopil se jídelního tácu. „Mezi náma, očividnější lež jsem ho vyslovit ještě neslyšel.“
„To je divný,“ zamračil se tmavovlásek. „Jestli má Eric nějaký problém… proč by ho Min Ho znevažoval?“ Potřásl hlavou. Nedávalo to smysl.
A co taky nedávalo smysl, byl Andyho včerejší nenadálý odjezd. Zamyslel se. Že by to souviselo…? Podělil se o své dohady s Aronem.
„Nedivil bych se,“ připustil daemon, zatímco si na talíř nakládal dvě marinovaná kuřecí stehna. Minho jeho počínání napodobil, ač jej veškerá chuť k jídlu dávno přešla.
Neměl ze situace kolem vévody Muna dobrý pocit.
„Kvečeru za Erikem zajdu,“ podotkl Aron, jako by mu četl myšlenky. „Ať už se potýká s čímkoli, chci to slyšet od něj.“
•••
Bodré zabušení na dveře přimělo Yesunga iritovaně zvednout zrak od testu, který zrovna opravoval. Příchozí ani nečekal na vyzvání a stanul na prahu kabinetu s odzbrojujícím úsměvem na rtech.
„Pane profesore!“ zahlaholil Nichkhun rozpustile. „Máte chvilku?“
Yesung se užuž chystal odseknout, že ne, když tu si všiml, že Nichkhun v ruce drží lapač snů. To ho udivilo natolik, že ze samé zvědavosti odsunul písemky stranou a opáčil: „Samozřejmě.“
Nichkhun se posadil na židli naproti Yesungovi, lapač snů položil na stůl. Stříbrné nitky se v kuželu světla vrhaného lampou fantasticky třpytily.
„Co víte o vílách?“
Á, tak odtud vítr vane…
„Prakticky nic,“ přiznal Yesung. „Bývá jim přisuzována úloha strážkyní snů; to je jediná pořádná informace, jakou jsem o nich reálně kdy získal. Neexistují o nich žádné studie.“
„Ale víly existují… že?“
Učitel neurčitě trhl rameny. „S žádnou jsem se nesetkal, jestli se ptáš na tohle.“
Nichkhunovo čelo zbrázdila přemítavá vráska. Entuziasmus, s jakým do kabinetu vpadl, nahradila střízlivá umanutost. Yesunga ta nečekaná změna v mladíkově výrazu rozhodila, aniž by sám dobře chápal proč.
Natáhl se pro hrnek se zbytkem čaje, nenapil se však. „Jak –“ Odkašlal si. „Jak ses o nich vlastně dozvěděl ty?“
„Od Arona.“
„Od Arona…?“
„Hm. Minhyun měl očividně povídavou,“ zabručel Nichkhun, pohled upřený na lapač. Konečky prstů bezmyšlenkovitě pohladil sivá pírka. „Tak mě napadlo…“
„Ano?“
Thajec k Yesungovi vzhlédl. „Co kdybychom se do studia víl dali my dva? Podmínky pro to máme skoro optimální…“
„Víly si už nespočet tisíciletí drží takřka mytický status. Asi nebudou příliš otevřené socializaci s bytostmi jiného druhu,“ namítl Yesung. „Jak chceš tu svoji přesvědčit, aby s námi komunikovala?“ Ač se snažil mluvit nezaujatě, lhal by, kdyby tvrdil, že ho představa magického výzkumu nenadchla. Kdyby se jim podařilo zdokumentovat život víl… No páni!
Nichkhun se zamyslel nad Yesungovou otázkou, načež bezelstně opáčil: „Donutím ji.“
„To nezní zrovna civilizovaně.“
„Chcete vidět vílu, nebo ne?“
Yesung přitakal. Poněkud nejistě, ale přitakal.
„Fajn.“ Khun zvedl lapač snů do úrovně očí jich obou. „Víly jsou prý na své příbytky dost háklivé takže… zapalte ho.“
„Zbláznil ses?!“
„Tak jestli s tím máte problém, zapálím ho sám… máte tu sirky?“
„Jistěže ne!“
„Zapalovač?“
„Nepotřebuju sirky ani zapalovač!“
Nichkhun protočil panenky. „S ohnivými mágy se nedá pracovat,“ posteskl si, zvedl se od stolu a zamířil ke dveřím. Yesung ho s dvouvteřinovým zpožděním následoval.
„Není to dobrý nápad,“ upozornil Nichkhuna nervózně.
„V nejhorším případě budu mít po lapači. Stejně už ho nepotřebuju.“
„Třeba ještě budeš! Co když Minhyunovi hrábne, hm?!“
„A obrátí svou ctěnou pozornost znovu ke mně?“ ušklíbl se Nichkhun. „Kdepak, pane profesore, na to jsem málo Aron.“
Vešli do západního křídla. Do prvního patra vystoupali mlčky.
„Štve tě to?“ zeptal se Yesung v polovině schodiště.
„Že mě Minhyun mučil, pak jsem kvůli němu trpěl spánkovou deprivací, pak málem zabil Junsua, protože jsem se s ním odmítal družit, a když jsem se s ním teda ve finále družit začal, uvědomil si, že miluje Arona, a tak mě ze svého života decentně vyšachoval?“
„No… ano.“
„Míň než bych čekal,“ odtušil Nichkhun a vytasil z kapsy klíč od svého apartmánu. „Ne, že bych nad tím uměl kompletně mávnout rukou, ale… ještě míň mám zájem stát se druhým Hyesungem.“
„Druhým Hyesungem?“ zopakoval starší zmateně.
„I kdyby si Minhyun náhodou vybral mě, stejně by potřeboval Arona. Tak jako Eric potřebuje Andyho. Tenhle krásný příměr se k vám ještě nedostal?“
To Yesung ponechal bez odpovědi a raději se ujistil: „Aplikuješ tuhle filozofii, doufám, i na Zhoumiho?“
„Jistěže.“
„Tak to moc rád slyším. Chápu, že je nesmírně úžasný a tak, ale… přece jenom už bylo načase posunout se dál.“
„No to bylo, určitě… Kolik let že jste vy čekal na Min Ha…?“ rýpl si Nichkhun něžně.
„Bez komentáře,“ sykl Yesung, rudý až za ušima.
Vešli do apartmánu. Nichkhun z poličky nad televizí sebral zapalovač a instruoval Yesunga, ať se postaví kamkoli mimo koberec. Ten se úkrokem přiblížil zpátky k předsíni a Nichkhun jeho pohyb po krátké analýze hořlavosti nábytku v okruhu jednoho metru napodobil.
„Fakt si to nechceš rozmyslet?“ pokusil se Yesung ještě naposledy o zodpovědný přístup, po nějaké naléhavosti však nebyla v jeho hlase ani stopa.
„Ani náhodou. Dneska uvidíme vílu, pane profesore!“ opáčil Nichkhun sebejistě a připravil zapalovač. „Raz.“
Škrtl.
„Dva.“
Přiblížil hořící zapalovač k šedým pírkům lapače, který svíral ve druhé ruce.
„Tři!“
Oheň olízl nejbližší pírko. Místo pachu spáleniny se ozval zvuk tak pronikavý, že Yesunga přiměl zacpat si uši. Vzápětí se místností prohnal prudký poryv větru, který ohromenému Nichkhunovi vyrval doutnající lapač snů z ruky a jeho samotného vztekle odhodil na druhý konec obýváku.
Ne, že by si to tak docela nezasloužil.
Yesung se opatrně přiblížil k lapači a zvedl jej ze země. Zkontroloval ho; nezdál se poškozený. Užuž se nadechoval, aby Nichkhuna zklamal, že jeho pyromanský plán nevyšel, když tu…
„CHCÍPNI, TY VYŠINUTEJ MAGORE!“
Yesungovi spadla brada.
Kolem Khunovy hlavy poletovalo cosi třpytivého, co nadávalo jako špaček a zuřivě bolestí úpícího Thajce tahalo za vlasy.
„NEMŮŽU UVĚŘIT, ŽE SES MĚ CHYSTAL UPÁLIT!“ ječela ta bytůstka rozzuřeně.
A zatímco Nichkhun se jí snažně omlouval a dušoval se, že upálit ji rozhodně nechtěl, odvážil se Yesung o dva kroky přiblížit, aby si květnatě klející vílu mohl lépe prohlédnout.
A žasl.
Kdybych měl sestru, napadlo Yesunga, vyhlížela by přesně takhle.
Démonicky půvabně v tom nejtemnějším slova smyslu. Nebýt její maličkosti a nádherných průsvitných křídel, jež jí vyrůstala ze zad, termín víla by mu při pohledu na ni vůbec nepřišel na mysl. Což nebylo špatně, právě naopak. Její neotřelá image se mu velice zamlouvala.
Víla si všimla, že na ni Yesung zírá, a ve svém běsném ajfru se pustila i do něj: „A o vás jsem taky měla lepší mínění! Že je blbec Nichkhun, to bohužel vím, ale že i vy?!“
„Pardon,“ hlesl Yesung, koutky úst mu však cukaly nadšením. Obrátil se na Nichkhuna. „Ono to fakt vyšlo!“
„Jo!“ Thajec se důstojně vyškrábal do sedu. „Hele,“ oslovil mračící se vílu, „mrzí mě, že jsem tě ke komunikaci přiměl tak extrémním způsobem, ale… kdybych tě prostě požádal, aby ses ukázala –“
„Poslala bych tě do háje.“
„Tak vidíš!“
Víla nevěřícně potřásla hlavou. Povzdechla si, hluboce a trpitelsky, a s tím povzdychem jako by z ní rázem vyprchala všechna vzteklá energie. Svěsila ramena, náhle vypadala neskutečně vyčerpaně. Apaticky se usadila na Nichkhunově koleni.
„V pohodě?“
„No jasně,“ sykla víla ironicky. „Přežila jsem pokus o vlastní vraždu, ale jo, jsem v pohodě.“
„Už se to nebude opakovat, slibuju,“ ujistil ji Nichkhun svatosvatě. Yesung mu zběsile přitakával.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Siyeon.“
„Rád tě poznávám, Siyeon,“ usmál se Nichkhun zářivě a potřásl si s vílou malíčkem. „Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala.“
Siyeon mávla rukou a upravila si za ucho pramen dlouhých černých vlasů. „Můžu už se vrátit?“ zabručela mrzutě.
Nichkhun a Yesung si vyměnili krátký pohled plný absolutní paniky.
„To-to ne!“ zakoktal Thajec. „Nemůžeš zase zmizet! My tě chceme –“
„Potřebujeme!“ opravil ho Yesung.
„Potřebujeme, ano. Potřebujeme tě poznat. Zjistit o tobě všechno, co jen jde. Potřebujeme –“
„Nech mě hádat,“ ušklíbla se Siyeon. „Studijní materiál?“
„No… tak trochu.“
„Trochu?“
„Víc,“ uznal Nichkhun s povzdychem. „Takovou příležitost už mít nebudeme… Prosím.“
Siyeon významně povytáhla obočí. Podívala se na něj, pak na Yesunga… oba se tvářili jak ztracená štěňata. Zželelo se jí jich.
„Ale pod jednou podmínkou,“ stanovila důrazně.
•••
Brian se rozloučil se spolužáky a zahnul do boční uličky, zkracující mu cestu ke čtvrti, v níž bydlel. Za ty dva roky, co tudy pravidelně procházel, ho nenapadlo, že by se mohl čehokoli bát.
Až do včerejška.
Přesně na desátém kroku, tak jako včera, pocítil palčivé nutkání ohlédnout se. Dal na ně. A uviděl ty dvě blondýny. Držely se za ním v asi pětimetrovém odstupu. Kráčely bok po boku, ale nemluvily. Zrovna tak jako včera. Byla to situace doslova jako přes kopírák.
Brian nepatrně zrychlil.
Nechtěl panikařit, zdálo se mu to absolutně směšné. No tak za ním zase jdou ty dvě ženské. A co? Asi mají stejnou cestu jako on… Sice je v okolí nikdy dřív neviděl (a to všechny svoje sousedy dobře zná), ale to nic neznamená. Třeba se zrovna přistěhovaly. Jo, tak to určitě bude. Je jen zvláštní náhoda, že je potkal hned dva dny po sobě… a že se za ním kradou, jako by ho sledovaly… Ne, má jen moc bujnou fantazii. Nezná je, ani jednu z nich. A ony neznají jeho. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by se měl cítit sledován.
Tak proč se tak příšerně bojím?
Přistihl se, že nemá daleko k tomu se rozběhnout. Ah, plaší se úplně zbytečně! Nic mu nehrozí, však jsou to dvě slečny, proboha! I kdyby snad náhodou došlo ke konfrontaci –
Vážně bych se ubránil?
Brian se nad tou myšlenkou zadumal. Instinkt ho varuje. Proč? Vyhodnotil situaci chybně? Možná tu i kdyby pouze hypotetickou hrozbu podceňuje… Pracuje s domněnkou, že za ním kráčejí dvě lidské ženy… Ale co když…
Co když to vůbec nejsou lidé?
Dal se do běhu. Mráz, jenž mu líně klouzal po páteři, bičoval každičký nerv v těle.
Možná plaší zbytečně, ale lepší být paranoidní než mrtvý.
Domů vpadl skoro bez dechu. V boku ho bolestivě rýpalo, ale nedbal toho. Zamknul dveře a zkontroloval situaci venku skrze kukátko. Nic podezřelého však na ulici nezaznamenal.
O něco klidnější zamířil do kuchyně, kde postavil vodu na kávu, a zatímco čekal, až se uvaří, vypil polovinu lahve minerálky, kterou našel v lednici. Byl tak rozrušený, že si vůbec neuvědomil, jakou má vlastně žízeň.
Teprve mezi čtyřmi stěnami vlastního pokoje se dokázal volně nadechnout. Horkou kávu odložil na psací stůl a batoh hodil do rohu k posteli. Cestou ke skříni si stáhl kravatu a užuž se chystal rozepnout si knoflíček košile, když tu mu kdosi zaťukal na okno. Brian nadskočil leknutím.
Na parapetu seděl obrovský krkavec s jasně oranžovýma očima.
„Raven…?“ hlesl Brian udiveně, bez váhání však spěchal otevřít.
Pták se zlověstným (ale zjevně děkovným, jak Brian vydedukoval) zakrákáním vlétl dovnitř a ladně se snesl na podlahu. Nejdřív si kriticky prohlédl pokoj, pak poskočil směrem ke skříni. Pohlédl na Briana, na skříň a znovu na Briana.
Trvalo vteřinku, než mladík pochopil, co mu krkavec naznačuje. „Á, jasně! Hned to bude!“ Vytáhl ze skříně župan, který stejně nenosil, a položil ho před vyčkávající Raven. Načež se jako slušně vychovaný gentleman otočil, aby transformující se dámě poskytl dostatek soukromí.
„Díky,“ ozvalo se za ním během okamžiku. „Už můžeš koukat.“
Kontrast mezi tím, jak mohutně Raven vyhlížela ve své zvířecí podobě a jak drobounká je jako člověk, byl naprosto fascinující. Briana bezděčně napadlo, že by se do jeho županu vešla minimálně dvakrát.
„Doufám, že se domů nečekaně nevrátí rodičové,“ uchechtl se. „Nevím, jak bych jim vysvětlil, že mám v pokoji slečnu, která na sobě nemá nic vyjma mýho starýho županu.“
„Opeřence v pokoji bys obhájil líp?“
„Hůř. Mnohem hůř.“
„Chápu. Kdyby došlo na nejhorší, budu předstírat, že jsem tvoje milenka, co neumí ani zbla korejsky,“ slíbila mu Raven s pobaveným úšklebkem.
„Co tady vlastně děláš?“
Dívka zvážněla. „Dávám na tebe pozor. Všiml sis, že tě sledují, ne?“
Brian nasucho polkl. Tak přece… „Kdo to je?“
„Poloviční démonky. Patří k té, která se – zatím neúspěšně, díkybohu – snaží zlanařit Sungjina.“
„Ale co chtějí po mně?“
„Obávám se,“ zachmuřila se Raven, „že nějak vyčmuchaly, že jsi to jediné a výsostné privilegium, které se Sungjinem hne.“
„Jakože ho skrze mě přinutí skákat, jak ony pískají?“ Strach vystřídalo vzteklé podráždění. Brian se chopil hrnku a lokl si kávy; mračil se při tom jako nebe před bouřkou. Nikdo ho nebude využívat a už vůbec ne k tomu, aby vydíral Sungjina!
„Nelíbí se mi to,“ zamumlala Raven a začala neuroticky přecházet po pokoji. „Kdoví, čeho jsou schopné… Sice si nemyslím, že by ti hodlaly fyzicky ublížit… musí jim být jasné, že v takovém případě by je Sungjin roztrhl vejpůl, ale… asi bude nejlepší mu to říct –“
„Ne,“ namítl Brian rázně.
Raven na něj překvapeně pohlédla. „Sungjin tě dovede ochránit.“
„To já vím. Nechci ale, aby se za tuhle prapodivnou šlamastyku cítil zodpovědný. Znáš ho, víš, že přesně tak by reagoval. Bál by se o mě a hlídal mě na každém kroku. Ne, že by se mi nelíbilo mít ho za zadkem dvacet čtyři sedm…“ Ta představa vykouzlila Brianovi na rtech poťouchlý úsměv, ihned ji ale zaplašil a vrátil se do reality. Potřásl hlavou. „Nemíním dělat těm třem tu radost a budit v Sungjinovi pocit viny.“
•••
Zjištění, že se Eric demonstrativně odstěhoval (Hyesungova slova) z vlastního apartmánu, Arona silně znepokojilo. Když nyní spěchal vzhůru do pracovny ve východní věži, přistihl se, že bere schody po dvou, aby… co vlastně? Aby Erika našel včas? Zachránil ho? Ale před čím?
(Před ním samým?)
Hrozba, jíž se při myšlence na Erikův nepochopitelný manévr tak neskutečně obával, neměla podobu. Neměla ani tvar. Nedovedl ji popsat. Ale byla tu. Cítil, že tu je.
Zaklepal a jako na trní čekal, až mu Eric přijde otevřít. A když se tak stalo…
Aron vydechl úlevou. Eric se zdál naprosto v pohodě. Byl bledý a viditelně unavený, ale v pohodě.
Démon se široce usmál a pozval Arona dál. Chlapec s díky vstoupil. Při pohledu na rozestlanou pohovku lehce pozdvihl obočí, nahlas však tuto skutečnost nekomentoval.
„Spal jsi vůbec?“
„Chvíli jo,“ opáčil Eric nonšalantně a nabídl Aronovi židli. „Dáš si něco? Vodu, čaj…? Na kafe už je asi pozdě…“
„Vodu, děkuju. Co znamená chvíli?“
„Dvě hodiny.“ Eric vrátil lahev do ledničky a podal Aronovi sklenici. „Byl jsem si jistý, že mý kruhy pod očima nejsou až tak patrný…“
„Na dvě hodiny spánku vypadáš úžasně,“ ujistil ho Aron. Načež si dobrých deset vteřin prohlížel minerálku ve sklenici před sebou s takovou urputností, jako by stoupající bublinky byly to nejpozoruhodnější, co za celý svůj život viděl. „Máme –“ Odkašlal si. „Máme o tebe starost,“ hlesl rozpačitě a konečně k Erikovi znovu vzhlédl. „Co se děje? Min Ho tvrdí, že máš zlé sny –“
„Jak taky jinak.“
Aron svraštil čelo. Z té poznámky čišelo tolik sarkasmu… Eric se však namísto vysvětlení jen nečitelně usmál.
„To je mezi námi děvčaty. Netrap se tím.“
„A můžu ti nějak pomoct?“
„Ne, zlato. S tímhle se musím popasovat sám.“
„Zvládneš to?“
„Jako vždycky.“ Znovu se usmál a tentokrát k úsměvu – nebo jeho náznaku – přiměl i Arona. „Přišel jsem za ty dva dny dobrovolné izolace o něco zajímavého?“
„Si piš,“ zafrkal daemon. „Nichkhun se zbláznil.“
„Že má o kolečko víc, přece víme už dlouho…“
„Jo, ale až doteď to nebylo tak do očí bijící,“ protáhl Aron obličej. „Rozhodl se, prosím pěkně, vyvolat vílu.“
„Vílu?“
„Tu, co bydlí v jeho lapači snů.“
„Strážkyni?“ žasl Eric. „Ony fakt existují?“
„Existují.“
„No páni… Jak se podle Nichkhuna taková víla vyvolává?“
„Pokusem o její vraždu. Nebo minimálně zmrzačení…“
„A jéje.“
Aron kývl. „Vydedukoval, že bude super nápad svůj lapač zapálit.“
Eric se plácl do čela. „To je kokot. Pardon.“
„Minhyun reagoval stejně,“ uklidnil ho Ron.
„Takže jí dal na výběr buďto se mu ukázat, nebo uhořet?“
„Tak.“
„Doufám, že mu nakopala zadek,“ prohlásil vévoda bez legrace.
„Na to je bohužel moc malá… Prý mu ale vyrvala pár vlasů.“
„Dobře mu tak.“
„Asistoval mu u toho Yesung, mimochodem.“
Eric nevěřícně potřásl hlavou. „Tihle akademičtí vědátoři…“
„Přišli se nám s ní samozřejmě pochlubit. A chtějí ji zkoumat. Zaživa a bezbolestně,“ dodal Aron, když si všiml Erikova zhrozeného výrazu. „A víla souhlasí. Napůl. Má totiž podmínku.“
„Jakou?“
„Požaduje, abych já vyvolal svou vílu.“
„Tak pokud ti poradí nějaký humánnější způsob,“ pokrčil Eric rameny.
„Nevím, jestli se mi do toho chce,“ přiznal Aron váhavě. „Ne, že bych na ni nebyl zvědavý, ale… mám z toho divný pocit. Takový… nepatřičný.“
„Co na to říká Minhyun?“
„Podle něj je Sua dost excentrická… problém se socializací by mít neměla…“
„Sua?“
„Hm.“
„Nepochlubil ses, že znáš její jméno.“
„Záleží na tom?“
„Ne, ale je to dobrý začátek,“ podotkl Eric. „Chápu správně, že se s Minhyunem scházíš i přes týden?“
„Dojíždí za mnou.“ Aron se chopil sklenice a nervózně usrkl vody. „Hádám, že se mu to časově ani finančně absolutně nevyplatí…“
„Ty jsi jeho priorita. Zcela evidentně. Minhyuna čas ani peníze nezajímají.“
Daemon se nepokojně zavrtěl. Najednou, zdálo se, mu byla židle velice nepohodlná. „Upřímnost je pro fungování vztahu klíčová… že?“
„To záleží… Pokud má Minhyun oblíbenej svetr, ve kterým vypadá tlustě, není úplně nutné ho s tím konfrontovat.“
„Ale co když nás přítomnost toho svetru začne… ubíjet?“
„To musí být pěkně hnusnej svetr.“
„Teoreticky,“ ušklíbl se Aron. „Pouze teoreticky.“
„Pokud cítíš, že by to cokoli mohlo váš vztah negativně poznamenat, upřímně si o tom něčem promluvit určitě je správný krok,“ souhlasil Eric.
„I když tím Minhyuna možná raním?“
„Pomůže to dát věci do pohybu?“
„Myslím, že jo.“
„Pak je to ospravedlnitelné,“ ubezpečil ho vévoda. „Minhyun to možná neuzná hned, ale nepochybuju, že –“ Nedořekl. Zrak mu padl na poodhrnutý závěs. Nebyl ještě před chvílí kompletně zatažený…?
Za oknem se mihnul stín. Někdo
(Kangta)
je na ochozu.
Eric bez rozmyslu vystartoval. Prořítil se pracovnou, rozrazil francouzské okno a vběhl na ochoz. Dvakrát ho obešel kolem dokola; bez výsledku. Jak taky jinak…
„Eriku!“ Vůbec si neuvědomoval, že na něj mluví, dokud ho Aron nepopadl za ruku a nepřiměl podívat se přímo na něj. „Hej!“ luskl mu prsty před obličejem. „Vnímáš mě?!“
Ale Eric nereagoval. Ne slovně. Zíral na vyplašeného daemona, a v očích se mu vteřinu od vteřiny zračila větší panika. Kangta je slyšel. Viděl Arona? Pochopil…? Nebo už to ví? Řekl to sám: chce, aby Eric trpěl. A jestli má žaludek na to obětovat ve svém honu za pomstou nevinné…
…tak jako já obětoval Junghyuka…
Z té představy se Erikovi udělalo zle.
Nekompromisně dostrkal protestujícího Arona zpátky do pracovny. Prudce za nimi oběma zabouchl okno. Ochrana to byla mizerná, uvnitř se však přece jen cítil o ždibec bezpečněji.
„Co je to…?“ Aron se dotkl strupu na jeho krku. Eric bezděčně ucukl.
„Řízl jsem se… při holení.“
„Proč mi lžeš?“ zamračil se rudovlásek. „Co se děje?!“
„Měl bys jít. Je pozdě.“
„Žertuješ? Teď teda rozhodně nikam –!“
„Odcházíš,“ oznámil mu Eric. Použil tón natolik (nezvykle) autoritářský, že se ohromený Aron nezmohl na odpor. Tvářil se dotčeně, když ho démon vypoklonkoval na chodbu, ale neprotestoval.
„Slib mi, že se nebudeš potulovat sám. Nikde. Ani v areálu školy.“
„Eriku, co se děje? Děsíš mě!“
Vévoda polkl nutkání všechno Aronovi vyklopit. Aron by byl ideální vrba; nevysmál by se mu, dost možná by mu i uvěřil… a přesně proto to nemohl udělat. Jakmile by se mu svěřil, byl by v tom Aron namočený. Takový scénář Eric odmítal připustit.
S tichým povzdychem chlapce objal. „Všechno bude v pořádku,“ zamumlal mu do vlasů. „Jenom udělej, co říkám. Moc tě prosím.“
Žádné komentáře:
Okomentovat