• Kangta zjišťuje, kdo a proč ho vykopal z hrobu, Hongbin se socializuje, Eric pověřuje Yesunga úkolem a Minhyun má druhé Vánoce... Jak by řekl klasik, sedmasedmdesátá kapitola hýří emocemi.
Když Kangta té noci vstoupil do pracovny, seděl Eric na rozestlané pohovce – záda ušlechtile rovná jako správný šlechtic – a očividně na něj čekal. Byla to překvapivá proměna. Copak ji jenom způsobilo…? Kangtovy rty zkřivilo trpké pousmání. Hádal, že ví.
„Dovolíš?“ podotkl čistě řečnicky a luskl prsty. Problikla mezi nimi zlatavá elektřina a světlo nad jejich hlavami se rozsvítilo.
Eric přimhouřenýma očima zatěkal mezi Kangtovým obličejem a jeho kouzlící rukou. „Viděl jsem dobře?“
„A to jsi ještě neviděl všechno.“ Daemon nechal ze svojí dlaně okázale vyšlehnout černobílý plamen. „Jo,“ posteskl si v reakci na Erikův užaslý výraz, „připadám si jak utečenec z panoptika.“ Přistoupil ke stolu, pár vteřin si prohlížel dokumenty rozházené na desce. Nezáživné. „Tak? Copak máš na srdci?“
„Chci, aby v jedné věci bylo jasno,“ prohlásil Eric. Hlas se mu lehce chvěl.
„Poslouchám.“
„Tvá pomsta – zcela oprávněná a opodstatněná – se nesmí dotknout nikoho nevinného. Msti se mně, výhradně mně, ale kohokoli dalšího z toho vynech.“
„Říká ten pravý,“ odsekl Kangta. „Nezdá se ti ta žádost poněkud pokrytecká?“
„Nic pokrytečtějšího jsem z pusy nikdy nevypustil,“ přiznal Eric popravdě. „A přesto…“ Zhluboka se nadechl. „Věřím, že jsi v tomhle ohledu lepší než já.“
„Kecy!“ vyštěkl Kangta. „Moje šlechetnost? Lidé ve tvém okolí? Ale prosím tě! Ty máš starost jen o to, abych náhodou neublížil tvému rozkošnému Aronovi!“ Hrůza, zjevivší se v démonově pobledlé tváři, nezapůsobila ani z poloviny tak uspokojivě, jak Kangta očekával. Rozčílilo ho to. Sám nevěděl, jestli se víc zlobí na Erika, nebo sám na sebe. „Ó, ano,“ sykl jedovatě, „Aron by byl prostě perfektní oběť. Vsadím se, že by sis nikdy neodpustil, kdyby kvůli tobě trpěl, co? A to by bylo tak moc fér –“
Erikův pohyb Kangta prakticky nezaznamenal. Ucítil, že jej popadl pod krkem, a pak najednou letěl. Letěl vzduchem a narazil do stěny. Na moment se mu zatmělo před očima, zalapal po vyraženém dechu.
Velmi neuváženě pozapomněl, že po fyzické stránce nemá proti démonovi sebemenší šanci.
„Se mnou si dělej, co chceš,“ cedil Eric skrz zaťaté zuby; sevření kolem Kangtova krku povážlivě zesílilo. „Ale Aronovi nezkřivíš ani vlásek!“
Kangta se ze sebe pokusil vyrazit odpověď, avšak bez úspěchu. Zoufale Erika popleskal po ruce, aby dal najevo, že nemůže dýchat. Napůl očekával, že nepovolí. Jakmile si však démon uvědomil, co vlastně činí, spěšně Kangtu pustil.
Dobrou půlminutu trvalo, než dokázal přidušený daemon dostat pod kontrolu dávivý záchvat kašle. Když mu Eric pojednou rozpačitě vecpal pod nos sklenici vody, bez váhání se jí chopil a vděčně svlažil podrážděné hrdlo.
„Jedna technická,“ zachraptěl, sotvaže polkl poslední hlt.
„Ne, ta voda nebyla otrávená,“ ujistil ho Eric.
„Výborně,“ Kangta se neubránil pobavenému úšklebku, „to byla moje další otázka. Ta původní zní: když se mi tedy tak velkoryse vydáváš na milost – jsi si jistý, že tvá smrt Arona nepoznamená?“ A vida Erikův zděšený výraz, vědoucně pokýval hlavou. „Myslel jsem si.“
Položil prázdnou sklenici na stůl a zamířil k pohovce. „Buď v klidu,“ opáčil a natáhl se na matraci, „nejsem taková hyena, abych psychicky deptal už tak psychicky zdeptanýho kluka.“
„Jak to víš?“ Eric se zatvářil nedůvěřivě.
„Mám svoje zdroje. Neposadíš se?“
Eric váhavě uposlechl.
„Máš ho rád, viď?“ nadhodil Kangta lehkým konverzačním tónem a usmál se. Byl to znepokojivý úsměv. „Tolik ti na něm záleží… a přesto jsi mě pustil. Proč?“
Eric svraštil čelo.
„Mohl jsi mě zabít. Zajistit, že Aronovi neublížím.“
„Však jsi to sám řekl,“ opáčil Eric, nejistý, o čem tu s Kangtou vlastně diskutuje. „Že nejsi hyena.“
„Ale tos nevěděl. Ne, dokud jsi mě držel pod krkem.“
„Nemám potřebu tě zabíjet.“
„Že ne?“
„Ne. Jednou mi to bohatě stačilo.“
Teď bylo na Kangtovi, aby udiveně svraštil čelo. „Můj skon si zjevně pamatujeme každý trochu jinak… Hádal bych se, že mě zabil neléčený zápal plic.“
„Jasně. Ale co tě k tomu bojkotování léčby dohnalo?“
„Máš na rukou moji krev?“
„A ne snad?“
„Fajn,“ zabručel Kangta a rozmrzele se poškrábal na krku. Jizva po raně střepem ho svědila jako černé svědomí. „Chápu, jak to myslíš.“
Rozhostilo se ticho. Kangta umanutě civěl do stropu, snažně se vyhýbaje Erikovu pohledu. Tváře mu hořely, a to jenom z toho, že se na něj ten mizera díval. Na pozornost je přece zvyklý odmalička, neznervózňuje ho, maximálně mu leze na nervy. Ale když na něj zírá Eric, najednou se bude pýřit jako školačka…! Hanbou by se nejradši propadl.
„To se ti tak líbím?!“ utrhl se na něj. Tón hlasu Kangtu naneštěstí zradil, nevyzněl ani přezíravě, ani posměšně, jak si představoval, a tak se na démona aspoň ošklivě zamračil. Toho však Kangtovo nepřátelství očividně královsky pobavilo:
„Copak ty se někomu nelíbíš?“
„Blbče,“ odfrkl daemon. Vzápětí se oba rozesmáli.
„Zdáš se být povážlivě v pohodě,“ poznamenal Kangta, když Eric nenuceně ulehl do peřin vedle něj. „Oproti včerejšku… a předvčerejšku…“
„Nechceš mi vraždit ani mučit Arona,“ pokrčil démon rameny. „Jsem spokojený.“
„Tobě ke štěstí stačí málo, co?“ ušklíbl se Kangta. Pohlédl na usmívajícího se Erika – a bolest v hrudi se ozvala s takovou intenzitou, až byl s výkřikem nucen schoulit se do klubíčka.
Démon a jeho lidskost jsou dokonalá identická dvojčata, jistě, Kangta však nikdy neměl problém odlišit Junghyuka od Erika a Erika od Junghyuka. A dokázal s Erikem interagovat, aniž by u něj vzpomínky na Junghyuka permanentně vyvolávaly panické ataky… Tak co je najednou jinak? Špatné světlo? Nebo ještě horší úhel…?
„Lituješ toho?“
Nemohl uvěřit, že tu otázku vyslovil nahlas. Agónie mu musela zatemnit mozek či co… Nestál o Erikovy omluvy. Proč taky? Ani to nejkajícnější sypání si popela na hlavu nezvrátí, co se tehdy stalo.
Junghyuk je mrtvý. Ránu v Kangtově hrudi – symbolickou, a přesto tak skutečnou – už nikdy nic nezacelí.
Obrnil se proti velkohubému sebemrskačství, to však nepřišlo. Eric neřekl ani slovo, jenom přikývl. A pak Kangtu objal. Trochu nemotorně, zato upřímně a opravdově.
Víc nebylo třeba.
Junghyuk je mrtvý a já se nechávám utěšovat jeho vrahem. Bizarnost té situace byla tak neuvěřitelná, že Kangta nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.
Neudělal však ani jedno. Jen nehnutě a bez hlesu ležel v démonově náručí, víčka pevně semknutá, a zhluboka vydýchával pomalu ustupující bolest.
„Cítíš se líp?“ zeptal se Eric, když mu Kangta pojednou naznačil, ze ho má pustit, a poslušně se odsunul zpět na druhý konec matrace.
„Hm. Díky,“ zamumlal Kangta. Obrátil se na záda a spěšně zkontroloval, kolik pohovky mu zbývá do pádu na podlahu. K vlastní hrůze zjistil, že žádná. Ač už se ho Eric nedotýkal, na intimitě, vznášející se mezi nimi, to nezměnilo zhola nic. A on neměl, kam se stáhnout.
To není dobré.
Odvrátil se od Erika, vyšvihl se do sedu a nohy spustil na zem. Cítil, jak každý jeho pohyb provází démonův upřený pohled. Zachvěl se.
Nejhorší na tom všem bylo, že kdesi v hloubi duše mu celá tahle podivná situace nebyla ani v nejmenším nepříjemná.
Chystal se vstát, když tu Erikův zastřený hlas prolomil rozpačité ticho:
„Kdo tě přivedl zpátky?“
Napětí, jež svíralo Kangtovo tělo, povolilo. Těšilo ho, že mu Eric zavdal důvod zůstat. „Nevím. Neměl jsem chuť to zjišťovat. Utekl jsem dřív, než mě stačil poctít návštěvou.“
„Proč?“
„Instinkt.“
„Daemonský?“
„Taky,“ přisvědčil Kangta a s povzdychem se vrátil do své původní polohy ležmo. „Ale spíš… Probudil jsem se ve sklepě připoutaný řemeny k nemocničnímu lůžku. To má ke vřelému přivítání hodně daleko.“
„Ve sklepě…?“ Erikovo čelo zbrázdila hluboká vráska. Jako by mu ta slova něco připomněla… „Poznal bys ten dům?“
„Tak moment,“ sekl po něm Kangta podezíravým pohledem. „Mám to chápat tak, že víš, kdo mi to provedl?“
„Mám povědomí o jisté nedávné sklepní příhodě…“
„Jak moc temné?“
„Dost.“
„Tak to by sedělo,“ založil Kangta ruce na prsou. „To místo bylo doslova nasáklé zlem.“
„Zvrátit smrt bez pomoci démona mrtvých dovede jenom nejdivočejší stará magie… A té je vždycky třeba zaplatit…“
„Krví, bolestí a smrtí.“ Kangta zbledl. „Ježišikriste.“
„Ty ses o to neprosil. Není to tvoje vina.“
„Ne, ale…“ Kolik utrpení se v tom plesnivém sklepě muselo odehrát, jen aby ho nějaký magor vytáhl zpod drnu? Kangta se otřásl hnusem. „Na tohle jedna sklepní příhoda stačit nemohla.“
„To je fakt,“ souhlasil Eric.
„Kolik lidí muselo umřít?“
„To si netroufám odhadnout.“
„A ta sklepní příhoda, které jsi byl svědkem…?“
„Ta dopadla dobře,“ usmál se démon. Bylo zjevné, že ho těší, že aspoň tím může Kangtu uklidnit. „Oběť přežila a zotavila se.“
„Po všech stránkách?“
„Pokud si nese nějaké psychické následky, skrývá to bravurně.“
„Přeju jí, aby nic skrývat nemusela. Neznám krutějšího nepřítele než vlastní nestabilní psýchu,“ prohlásil Kangta bezbarvě, načež se s povzdychem obrátil k zasmušilému Erikovi:
„Kdo za mým odporným zmrtvýchvstáním stojí?“
„S největší pravděpodobností lady Im Yoona.“ Eric se natáhl pro tentýž přístroj, který Kangta viděl u ucha každého druhého občana Podsvětí, chviličku na něm cosi kutil, načež Kangtovi ukázal fotografii krásné mladé ženy. „To je ona. Vlastní dům, kde se udála sklepní příhoda se šťastným koncem.“
Kangta zakroutil hlavou. Tvář ani jméno mu nic neříkaly.
„Ona a její nohsledi mají zálusk na tuhle školu,“ vysvětlil Eric a příznačně se rozhlédl kolem sebe. „V jejích základech je ukrytá silná koncentrace staré magie. Spící a nikým nedotčená. Tak, jak by to mělo být.“
„A Yoona ji chce pro sebe?“
„Stará dobrá touha po absolutní moci, ano.“
Kangta se zamračil. „Vždyť to je šílenství, k jejímu ovládnutí by musela… spáchat minimálně masovou vraždu!“
„Což Min Ho odmítá dopustit. To je taky důvod, proč se z Akademie stala základna naší obranné koalice.“
„Vrtalo mi hlavou, proč se velevážený vévoda Mun zdržuje na střední škole ve světě lidí, ale tohle…?“ Kangta nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pořád ale nechápu, jak s tím souvisím já? Proč mě Yoona oživila?“
„Nic tě nenapadá?“ pousmál se Eric trpce.
„Vždyť tu ženskou ani neznám! Nemám ponětí –“
„Yoona je jen strůjce, Kangto. Ty jsi ten hlavní důvod. Zlomený daemon, kterému démon před očima zavraždil jeho Vyvoleného. Daemon žalem zemřel, ale po mnoha desetiletích byl vzkříšen z mrtvých; dozví se, že démon, co mu sebral smysl života, stále žije. Co takový daemon udělá?“
„Půjde se démonovi pomstít.“
„Hádám, že to je to, v co Yoona doufá. Že za ni vyřešíš její problém.“
To Kangtu dopálilo. Vážně ho nějaká pitomá milostslečinka vytáhla tou nejhorší možnou cestou z hrobu jen proto, aby za ni odvedl špinavou práci?! „Jestli jí tak moc ležíš v žaludku, proč tě nezlikviduje sama?!“
„Prý mě předchází dost hororová pověst,“ opáčil Eric bezelstně. Když si všiml Kangtova skeptického výrazu, pokrčil rameny. „Taky nechápu, kde jsem k ní přišel.“
Kangta si v hlavě pár vteřin zamračeně sumarizoval, co z celé situace vlastně vyplývá pro něj. A bylo
(nebylo)
to k vzteku. „No to je teda výborný… Takže když tě zabiju, udělám radost nějaké narušené démonské fuchtli?! Nasrat! Když jí není proti srsti paktovat se se starou magií, zvládne tě odkrouhnout sama!“
Eric se rozpačitě poškrábal za uchem. „Promiň,“ zamumlal.
„Omlouváš se za to, že jsem ztratil chuť tě zabít?“
„Zdál ses do toho být fakt zapálený…“
„Vole.“ Kangta si s pobaveným uchechtnutím upravil polštář pod hlavou. „Zmínil jsi Yooniny nohsledy… Co jsou zač? Její podřízení? Nebo snad další vlivní démoni…?“
„Ti i ti. A připočti k tomu Lorda a jeho radu.“
„Lordova rada spolupracuje s démony?“ nevěřil Kangta svým uším. Osobně se setkal pouze s jedním jejím členem, pravda, svými protidémonskými postoji však byla Lordova rada vždycky proslulá… že by se za těch šedesát let obrátilo její smýšlení o sto osmdesát stupňů…?
„Stará dobrá touha po absolutní moci,“ zopakoval Eric, jako by mu četl myšlenky.
Žádná změna smýšlení. Jen hamižnost a prohnaná přetvářka. No jistě.
„Měl bych si dát pozor na někoho konkrétního z démonské smetánky?“
„Baron Kim JR,“ představil mu Eric fotku hezkého, ale odtažitě se jevícího mladíka. „Ten je v poslední době Yoonina pravá ruka.“ Pak, aniž by se na Kangtu podíval, ukázal mu další snímek. Byli na něm zachyceni dva vysmátí muži.
Lee Minwoo a Kim Dongwan, stálo pod fotkou.
Kangta svraštil čelo. Ne, že by toho o Erikovi věděl zase tolik
(jen skoro všechno)
ale…
„Nejsou to…?“
„Jsou.“
„To mě mrzí.“
Eric potřásl hlavou; jeho tvář neprozrazovala zhola nic. Junghyuk měl stejný talent. Čím hůř se cítil, tím líp uměl svůj výraz oprostit od jakýchkoli emocí…
Kangta démona bezmyšlenkovitě chytil za ruku.
Eric doslova nadskočil leknutím, vytřeštil na Kangtu oči. Vteřinu dvě na sebe zírali, jako by se viděli poprvé v životě, načež Kangta svou dlaň kvapem stáhl. Měl chuť dát si facku. Co ho to proboha jenom napadlo?! Naštěstí se Eric cítil stejně trapně jako on, sentimentální příhodu nekomentoval, a raději se trochu nuceně vrátil k předchozímu tématu:
„Hwang Minhyun, ehm, o tvém zmrtvýchvstání pravděpodobně neví vůbec nic, ale kdybys na něj náhodou narazil… Mohlo by se to dostat k Yooně. A to nechceme.“
Podobenku mladého barona si Kangta prohlížel o poznání delší dobu než všechny ostatní. Částečně proto, že získával čas, částečně proto, že Hwang Minhyun vyhlížel ze všech vyobrazených zloduchů nejznepokojivěji. Byl nádherný, to bez debat. Z jeho očí však vyžařovalo cosi… takřka bezcitného.
Displej potemněl, pak zhasnul úplně. Kangta vrátil přístroj Erikovi.
•••
Monumentální budova, v níž sídlila Akademie Černých bratří, se Hakyeonovi zalíbila na první pohled. Nemohl než žasnout. Jak okouzlující místo pro středoškolský život! Nadšeně se obrátil ke svému rozmrzelému spolujezdci.
Avšak Hongbina nechávaly půvaby evropské architektury naprosto chladným; zajímala ho jiná věc:
„Povíš mi už konečně, proč jsem tady, hyung?“
Hakyeon autem umně zacouval mezi vyznačené parkovací pruhy. Soustředil se na ten úkon tak okatě, že nebylo pochyb, že se snaží vyhnout odpovědi. Hongbin se však odbýt nenechal, trval na démonově vyjádření, pročež ten velmi neoriginálně opáčil: „Je to dobrá škola.“
„Dojímá mě, že ti tak moc záleží na kvalitě mého vzdělání,“ odfrkl Hongbin kousavě, „ale to načasování je prostě divné, nezdá se ti?“
Hakyeon prsty rozpačitě zabubnoval o volant. „Nechci se o tom plánu šířit,“ přiznal s povzdychem. „Kdoví jestli vůbec vyjde…“
„Ale já jsem jeho součástí!“
„Tou vůbec nejdůležitější.“
„A přitom vím velký kulový!“
„Uznávám, že to není zrovna fér, ale slibuju, že víc než přestup sem,“ Hakyeon kývl k budově za jejich zády, „po tobě chtít nebudu.“
„Proč je Akademie Černých bratří pro tvůj plán tak důležitá?“ zamračil se Hongbin.
„Patří démonovi. A hlavně je dost slušně zabezpečená.“
„Mají tu profesionální ochranku?“
„Mají tu magickou bariéru.“
„Fakt?“ Hongbin se udiveně rozhlédl. „Nezdálo se mi, že bychom měli jakýkoli problém s průjezdem.“
„Taky že neměli. Na lidi bariéra nepůsobí. A já jsem tvůj šofér.“
„Nic víc?“
„Kámoš…?“
Hongbin obrátil oči v sloup. „Tohle se ti zdá jako slušné zabezpečení, hyung?“
„V půlce příjezdové cesty jsem najednou dokázal myslet jen na to, že ano, opravdu, přivážím Lee Hongbina, k ničemu jsem ho nepřinutil, sedí vedle mě zcela dobrovolně. Hádám, že to byla zkouška. Kdybych jí neprošel, neprojeli bychom.“
„Působivé. Ale kde je to zabezpečení?“
„Měl bys krotit svůj skepticismus,“ poradil mu Hakyeon suše. „Život ti bude hned připadat krásnější.“
Hongbin se užuž chystal něco břitkého odseknout, když tu si všiml, že se k nim blíží sám majitel Akademie. Spěšně chňapl po klice. S Hakyeonem se může dohadovat jindy.
„Díky za odvoz, hyung!“ vyhrkl, vyskočil z auta, a ignoruje Hakyeonův zmatený výraz, zabouchl za sebou dveře. Zamířil ke kufru, po očku sleduje přicházejícího hraběte.
Byl zrovna tak nádherný, jak se o něm povídalo. Jeho půvab v sobě snoubil aristokratickou noblesu s rozpustilou rebelií. Na první pohled bylo znát, že se za svou pověst černé ovce rozhodně nestydí, a pozitivní, hrdá energie, jíž čišel, byla Hongbinovi nesmírně sympatická.
„Vítám tě na Akademii Černých bratří!“ usmál se Choi Min Ho zeširoka.
Hongbin si na záda hodil batoh a úsměv démonovi oplatil. „Děkuju. Je to čest.“
Min Ho přihlížel jeho počínání, načež s pozdviženým obočím podotkl: „Hakyeon tě nedoprovodí?“
„Ne.“ Hongbin upravil popruh cestovní tašky, zavěsil si ji na loket a zavřel kufr. „I jako řidič mě vyjde draho,“ prohlásil v žertu a zamířil k Min Hovi. V půlce druhého kroku se ale zarazil. Svraštil čelo. „Vy se znáte?“
„Tak bych to nedefinoval,“ potřásl hrabě hlavou. „Viděli jsme se asi dvakrát v životě… Uznej ale, že na někoho jako on se nezapomíná.“
Proti tomu Hongbin neměl co namítnout. „Smím mít dotaz?“
„Prosím.“
„Asi netušíte, proč můj přestup nemohl počkat na začátek nového školního roku, že?“
„Doufal jsem, že to mi vysvětlíš ty.“
„Nevysvětlím. Nemám nejmenší tušení.“
„Tak to je trapné.“
„Velice.“
„Zkusíme na tom zapracovat,“ zabručel Min Ho a pokynul k budově. „Můžeme?“
Hongbin přikývl. Zamával Hakyeonovi, chopil se tašky a poslušně hraběte následoval do útrob školy.
Promptně odmítl nabídku oběda s tím, že už jedl. Ne, že by mizerná oschlá bageta, kterou si koupil na benzínce, vydala na plnohodnotný oběd, ale zasytila. A o to šlo. Proto taky Hakyeona přinutil na té benzínce zastavit. Aby se bezprostředně po příchodu sem vyhnul návštěvě jídelny plné lidí.
K jeho úlevě nebyl Min Ho z těch, kdo pokládají okamžitou socializaci za nezbytnou, a tak prostě pokračovali. Prošli přes otevřené nádvoří k protilehlé budově. Severnímu křídlu, jak ho Min Ho poučil. V něm byli ubytování všichni místní studenti.
Pokoj, do nějž ho Min Ho zavedl, byl malý, ale měl vlastní koupelnu a miniledničku. A co Hongbina nadchlo nejvíc, povlečená byla pouze jedna postel.
„Budu bydlet sám…?“
„Je to problém?“
„Naopak.“ Hongbin přistoupil k posteli a položil na ni tašku a batoh. Potom se znovu, důkladněji rozhlédl po skrovných prostorách; z dojmu na druhý pohled vyšel pokoj ještě o poznání líp. Jo, tady dovede žít.
Na dveřích skříně viselo ramínko s jeho novou školní uniformou. Lemy černého saka zdobil proužek červené látky, tutéž barvu měla i kravata. Módní detail značící jeho živelní nadání.
Hongbin tázavě pohlédl na Min Ha. „Mám…?“
„Není třeba,“ mávl démon rukou. „Uniforma je povinná pouze při vyučování.“
Hongbin si školní stejnokroj ještě chvíli zálibně prohlížel, načež se spontánně chopil dvou listů papíru, kterých si všiml na psacím stole. Jednalo se o rozvrh hodin a základní harmonogram zdejšího společenského života. Pravidla existovala, ale celkový přístup, aspoň z toho mála, co Hongbin přelétl očima, se zdál docela liberální. Podrobnější průzkum mu však dopřán nebyl, Min Ho měl jiné plány.
„Zabydlíš se později,“ prohlásil s pohledem významně upřeným na hodinky, a než se Hongbin stačil rozkoukat, už spěchal za Min Hem vnitřním koridorem do sousedního východního křídla.
Návštěva ředitelny byla evidentně pouhou formální náležitostí, jelikož milý pan ředitel Leeteuk nepověděl Hongbinovi nic, co už by nevěděl od Min Ha. Jakmile byl Hongbin propuštěn, táhl ho Min Ho zpátky dolů na nádvoří. Kam se během těch patnácti minut, co skrze ně procházeli poprvé a nikde nebyla ani noha, slezla snad polovina studentstva.
„Dám tě na starost jednomu z tvých spolužáků,“ potvrdil Min Ho to, čeho se Hongbin obával, a opět zkontroloval čas na hodinkách. „Snad tě stihne provést po škole…“
Hongbin nasucho polkl. Jak rád by namítl, že to ale vůbec není třeba, že se tu nějak zorientuje svépomocí… jenže si uvědomoval, jak obrovský tenhle komplex je, a od něj se hned zítra očekává nástup na značkách. Na bloudění a metodu pokus omyl prostě nemá dost času.
Jen co vešli na nádvoří, s rozjařeným zavýsknutím se k nim rozběhla dvojice mladíků. Hongbin předpokládal, že jsou tak nadšení z příchodu Min Ha, to se však nemohl splést víc.
„Ahoj, Hongbine!“ Ten vyšší, podle slabého přízvuku zjevně cizinec, vykouzlil na rtech ten nejširší, nejzářivější a nejupřímnější úsměv, jaký Hongbin kdy viděl. „Jsem tak rád, že jsi konečně tady!“ Familiárně mu potřásl pravicí. „Já jsem Zhoumi.“
„Key!“ představil se neméně zapáleně i druhý hoch. Ten nevyčníval výškou – vlastně byl menší než Hongbin – ale na blond odbarvenými vlasy. „Hlásíme se dobrovolně,“ prohlásil a suverénně se vecpal mezi Hongbina a Min Ha. „Hledáš přece někoho, kdo mu ukáže školu, ne? Ujmeme se toho.“
Min Ha však, jak vidno, ta nabídka vůbec nepotěšila. Keyho odstrčil, Hongbina chňapl za loket a táhl ho od mladíků pryč. „Hleďte si svého!“
„Ale –!“ zaprotestovali Zhoumi a Key jednohlasně.
„Žádné ale!“ vyštěkl Min Ho. „A opovažte se za ním slídit!“
„Těšilo mě,“ zavolal Hongbin rozpačitě za zklamanou dvojicí, načež polohlasem sykl: „Co to sakra bylo?!“
„Fanynky,“ odvětil Min Ho suše.
„Moje?“
„Samozřejmě.“
„Myslel jsem,“ svraštil Hongbin čelo, „že můj fanklub sestává výhradně z démonů…“
„Bejvávalo, chlapče,“ uchechtl se Min Ho. „Připiš si i daemony a poloviční démony!“ Náhle se zastavil, tak nečekaně, že do něj Hongbin nedopatřením vrazil, a chvilku se zamračeně rozhlížel po přelidněném nádvoří. „Ah, támhle je. Arone!“
Hongbin očekával, že hlavu zvedne některý z chlapců, jež osaměle seděli na lavičkách a hleděli do svých učebnic. K jeho zděšení k nim ale zamířil drobný rudovlasý hoch, který se odpojil od největší a nejhlučnější skupinky soustředěné kolem Min Hova perfektního dvojníka.
Dostane ho na starost populární děcko. No potěš koště.
„Seznamte se,“ zašvitořil hrabě a popostrčil zdráhajícího se Hongbina před sebe. „Hongbine, tohle je Aron. Arone, Hongbin. Náhodou zrovna hledáme toho nejkrásnějšího, nejmilejšího a nejspolehlivějšího druháka, který by Hongbina provedl po škole…“
„Tak to vám přeju hodně štěstí,“ opáčil Aron suše. „Budete ho potřebovat.“
„Kotě, víš, že v nikoho nemám takovou důvěru jako v tebe.“
„A mě to opravdu těší, ale nemíním umřít rukou Zhoumiho a Kibuma.“
„Bez obav,“ zapřisáhl se Min Ho. „Dohlédnu, aby se k vám ti dva volové ani nepřiblížili.“
„Jo?“
„Jo. Máš moje slovo.“
„Tak fajn,“ souhlasil Aron a usmál se na Hongbina. „Do půl čtvrté mám čas, to bychom měli stihnout.“
Hongbin kývl, čistě proto, že měl pocit, že se to od něj očekává. Mnohem víc než konverzace jej totiž upoutal nevraživě se tvářící duch za Aronovými zády.
Duch nesmírně smutný, náramně zlostný a hlavně bezmezně zoufalý.
•••
Prohlídka školy za Aronovy instruktáže Hongbina naprosto uchvátila. Nebylo to ale ani tak zásluhou spolužákových průvodcovských schopností, jako spíš toho, jak nečekaně v pohodě se s ním Hongbin cítil.
Aron mu systematicky – patro za patrem, budovu za budovou – sděloval vše potřebné, sem tam prohodil i něco mimo téma, zároveň mu však nedělalo problém mlčet. A o to šlo. Nezáleželo totiž, či mluvili anebo ne, obojí působilo nenuceně, a Hongbinova jindy tak samotářská, introvertní dušička se tetelila radostí. Už dlouho si vedle prakticky cizího člověka nepřipadal tak… patřičně.
Ve druhém patře východního křídla se k nim na kousek cesty připojil mladík jménem Junsu, který pusu po celých deset minut pro změnu nezavřel, a Hongbin z něj měl podobný dojem jako z Zhoumiho a Keyho: je ohromně rád, že tu Hongbin je. Což nedávalo smysl. Nemohl však popřít, že ho to nevýslovně těšilo.
Celé to bylo divné. A vůbec nejdivnější byl fakt, že jeho silně asociální instinkt, který ho věčně nabádal nikomu se neotvírat a s nikým se nedružit, hrál mrtvého brouka. Čím to? Měl Yoon pravdu? Vážně by to tu mohlo být jiné…? Min Ho mluvil o daemonech a polovičních démonech, podle všeho tu studuje i jeho lidskost. Na magickou střední školu ve světě lidí je to povážlivě různorodá společnost… Na podivíny s bizarními schopnostmi by tu teoreticky mohli pohlížet přívětivěji než všude jinde… Že by konečně našel místo, kde by mohl být, kým je, a nikdo by ho za to neodsuzoval?
Mrkl za sebe a povzdychl si.
Aspoň nikdo živý.
Duch plující za ním a Aronem neměl z jeho přítomnosti radost. Uvědomoval si, že je viděn, a bylo mu to silně proti srsti. S takovou reakcí se Hongbin setkal vůbec poprvé. Nesčetněkrát už byl duchy ignorován či rovnou poslán do háje, ale nepřátelství jako nepřátelství vůči němu dosud žádný neprojevil.
Poznávací exkurzi zakončili v jídelně. Kde Hongbin, ač napůl přesvědčený, že v tomto kolektivu se chce socializovat, sklouzl ke svému naučenému strategickému zvyku. Přelétl očima prostory, a to, co viděl, ho silně zneklidnilo.
„Ten pohled znám,“ podotkl Aron jakoby mimochodem.
Hongbin povytáhl obočí.
„Hledáš stůl pro jednoho, maximálně pro dva, abys bezpečně eliminoval kontakt s ostatními strávníky. Jenže takový stůl tu není. Proto jsi znervózněl.“
Aronova interpretace byla zcela přesná. Hongbinovi přeběhl mráz po zádech.
„Jak jsi to poznal?“
„Snadno. Jednával jsem totiž úplně stejně,“ vysvětlil rudovlásek s úsměvem.
To upřímné přiznání Hongbina zaskočilo. O to víc, že na nádvoří – a v přítomnosti Junsua – neměl pocit, že by se Aron klasifikoval jako odstrkovaný outsider.
„Kde sedáváš?“
Aron ukázal k největšímu stolu.
„Tak si nepředstavuju místo pro někoho, kdo se snaží eliminovat kontakt s ostatními,“ namítl Hongbin podezíravě.
Aron se rozesmál. „Teď už ne. Dřív. Studuju tady už podruhé, víš? Fakticky je mi dvaadvacet.“
„To je vtip?“
„O svém nezletilém prokletí zásadně nežertuju.“
„Takže jsi přestal stárnout? Jak to?“
„Můj Vyvolený se proměnil v démona. Přestal jsem stárnout s ním.“
Další daemon, no to se podívejme…
Duch při zmínce o Vyvoleném znechuceně nakrčil nos. Byla to reakce nesmírně osobní a zaujatá. Ale proč? Hongbin svraštil čelo. Vrtalo mu hlavou, co je ta mrtvá blonďatá manekýna slídící za Aronem sakra zač.
„Každopádně,“ Aron si odkašlal, „pokud se chceš v jídelně vyhnout největším davům, na snídani choď co nejdřív a na oběd a večeři naopak co nejpozději. Rozpis jsi dostal, že?“
Hongbin přikývl.
„V půl sedmé ráno tu prakticky nikoho nepotkáš. Největší snídaňový nával přichází kolem půl osmé. Na oběd je zažitým zvykem chodit rovnou po vyučování; po půl druhé už tu bývá prázdno. A večeře… tu bych ti doporučoval nechávat na šestou.“
„Dobře. Díky za tip.“
„Nevýhodou pozdních obědů a večeří je, že si neužiješ ty nejlepší gastronomické mňamky. Zbydou jen málokdy.“
„To přežiju,“ ujistil ho Hongbin.
Aron zkontroloval čas na mobilu. Obočí mu samým překvapením zmizelo pod rudou ofinou. „To už je tolik? Budu muset jít…“ Vzhlédl k Hongbinovi. „Trefíš do pokoje?“
„Jasně. Stačí přejít nádvoří. A v severním křídle se budu orientovat podle čísel na dveřích.“
„Šikula,“ pochválil ho Aron tónem hrdého pejskaře. Zazubili se na sebe. „Mám tě kolem šesté vyzvednout? Že bychom šli na večeři spolu?“
Ta nabídka, ač příhodně se nabízející, Hongbina zaskočila. Na tak vstřícný přístup nebyl zvyklý. „No ale… přijdeš o nejlepší jídlo,“ připomněl mu.
„To přežiju,“ napodobil Aron laškovně jeho dřívější reakci.
Hongbinovu tvář rozzářil široký ďolíčkový úsměv.
•••
Ač do půl čtvrté ještě pár minut zbývalo, Minhyun už na něj čekal. Tak jako pokaždé.
Nádech, výdech.
Aron otevřel dveře auta, mystifikuje sám sebe, že se mu nervozitou ale vůbec netřesou kolena, a vklouzl na místo spolujezdce. Věnoval Minhyunovi to nejméně křečovité usmání, na jaké se zmohl.
„Dneska se nepůjdeme projít?“ podivil se démon.
Políbili se na přivítanou.
„Možná později,“ opáčil Aron neurčitě. Odtáhl se od Minhyuna, zády se opřel se sedadlo. Ne, že by tím vymezením prostoru získal víc kuráže. Spíš naopak. Sakra. Uvědomil si, že si rozčileně pohrává s rukávem svého béžového pulovru. Sevřel neklidnou ruku v pěst. „Teď bych si s tebou chtěl promluvit.“
Což byla lež. Nechtělo se mu do toho ani v nejmenším.
„U-udělal jsem něco?“ hlesl Minhyun. Byl zmatený; tentokrát však jeho typický výraz ztraceného kotěte opanovala čirá hrůza.
„Cože?“ Aron svraštil čelo. Půl vteřiny trvalo, než mu došlo, jak ta věta – obzvlášť pro Minhyuna – mohla vyznít. „Ne! Vůbec ne!“ vyhrkl a vzal démona za ruku. Byla jako led. „Ty jsi naprosto dokonalý.“
Minhyun jeho dlaň pevně stiskl v té svojí. Tvářil se nedůvěřivě. „Oč tedy jde?“ Když není problém ve mně? Z jeho tónu byl ten dodatek jasně patrný.
„Měli bychom k sobě být upřímní,“ podotkl Aron.
„To bychom asi měli, jo.“
„Ve všem.“
„Ideálně.“
„I když něco z toho všeho nebude fajn poslouchat?“
„Ne všecko v životě je fajn,“ pokrčil Minhyun rameny.
Aron přikývl. „Souhlasím. Takže… hádám, že si zasloužíš vědět, proč se tak nepřirozeně zdráhám se s tebou vyspat.“
Minhyun se zarazil. Bylo zjevné, že s tímhle tématem nepočítal. Zároveň se však viditelně uvolnil. „Máš času, kolik potřebuješ,“ ujistil ho.
„Já vím a jsem ti za to moc vděčný,“ usmál se Aron, zatímco promýšlel, jak nejlépe zformulovat své myšlenky. Nadechl se. „Pravda je, že s tebou spát chci. Opravdu. Zároveň ale,“ rozpačitě sklopil oči, „mám hrozný strach.“
„Strach?“
„Hloupé, co?“
„Strach z čeho?“
„Že… že až se s tebou konečně vyspím… ztratíš o mě zájem.“
Rozhostilo se ticho.
Aron potlačil zoufalý povzdech a vzhlédl k Minhyunovi. Svých slov litoval v momentě, kdy je vyřkl. Měla mnohem trpčí pachuť, než si představoval.
„Takže takovým dojmem na tebe působím?“ Minhyun nebyl naštvaný. Byl zklamaný. A o to to celé bylo horší.
„Ne.“ Aron potřásl hlavou. „Jsi ten nejnezištnější člověk, jakého znám. Obzvlášť co se mé osoby týče.“ Uvědomil si, že Minhyuna bezděčně označil „člověkem“, nechal to ale plavat. „Sakra, dobře vím, že kdyby ti šlo jen o sex, dávno bys to zabalil, protože na takové obstrukce, jaké zažíváš se mnou, bys neměl nervy… Vím, že se stresuju úplně zbytečně, a nechápu, proč jsem tak stupidně paranoidní, když vím, že to vím…“ Uchechtl se. Lehce hystericky. „Jsem sobec. Potřebuju tě. A představa – i když absolutně bezdůvodná – že bys mě mohl opustit –“ Zmlkl. Cítil, jak mu rudnou tváře. Do háje, žvaní víc, než by měl… „Omlouvám se!“ zadrmolil zoufale. „Vůbec jsem o tom neměl –“
„Neomlouvej se,“ zarazil ho Minhyun. „Jsem rád, že vím, co tě trápí. Jenom,“ zamyšleně se Aronovi zadíval do očí, „netuším, co s tím budeme dělat.“
„No co by? Musím se vzchopit,“ zabručel daemon.
„Připomínám, že jestli se Eric dozví, že kvůli mně děláš cokoli byť i jen trošilinečku proti svojí vůli, sežere mě.“
„Sakra. Na to jsem nepomyslel… Budu se snažit nekřičet.“
Minhyun vyprskl smíchy a Aron s ním. Tíživá atmosféra ve voze rázem vzala za své.
„Občas máš fakt blbej humor, víš o tom?“
„Jen občas?“
Minhyun Arona s úsměvem pohladil do tváři. „Nikam se nevypařím, jasné? Je fuk, jestli se se mnou vyspíš, nebo ne, já tě neopustím.“ Sklonil se k němu, rty se mazlivě otřel o ty Aronovy. „Miluju tě.“
„A já tebe,“ zněla tichá, zastřená odpověď.
Minhyun zalapal po dechu. Vytřeštil na Arona oči. Přeslechl se…? „Zopakuj to,“ vyzval jej rozechvěle. A Aron se nenechal pobízet.
„Miluju tě. To uvědomění mi trvalo dýl, než mělo,“ podotkl omluvně, „ale… už jsem si jistý.“
Miluje mě.
To sladké prozření Minhyunovi otevřelo úplně nový svět.
•••
„Je hezký,“ okomentoval Yesung zářivě modrý lapač snů, který Eric propaloval zamračeným pohledem. Na bílé stěně, kde dřív visel ošklivý kubistický obraz, se nádherně vyjímal.
„Jo. To je taky jeho jediné využití,“ zabručel vévoda. „Chudák víla. Bude pěkně zklamaná.“
„Nemíváte zlé sny?“
„Noční můru, před kterou se mě snaží spasit Andy, žádný lapač snů nezastaví. O to jde.“
Yesung svraštil čelo. „Můžete mě zasvětit? Zdá se, že diagnóza „Erikovi není dobře, ale žádné obavy, bude v cajku“, kterou umanutě hlásá Hyesung, je značně polovičatá.“
„Kulantně shrnuto,“ ušklíbl se Eric. „Možná radši polož ten hrnek.“
Yesung spěšně odložil šálek kávy na stolek.
„Kangta se vrátil.“
Yesung otevřel pusu do užaslého o.
„A nikdo ze zasvěcených mi nechce věřit, že tomu tak je.“
„Moment.“ Yesung nadmíru učitelským způsobem zvedl ukazovák a zhluboka se nadechl: „Chcete říct, že Kangta vstal z mrtvých?“
„Přesně to říkám, ano.“
„Jak?“
„Mám tě poučovat o magii? Tebe, Yesungu?“
„Stará magie, jasně… temná a zapovězená… ta, před kterou mě při mých konspiračních teoriích o zmrtvýchvstání varoval Min Ho.“ Yesung se otřásl. „K něčemu takovému je přece nutná spousta obětí… Kdo by si s tak divokou magií zahrával?“
„Sázím na Yoonu a její nohsledy,“ prohlásil Eric. „Pamatuješ na naše dohady, proč asi nechala unést a mučit Nichkhuna?“
„Snažila se nakrmit starou magii.“ Yesung nezdravě zesinal. „Do hajzlu!“
„Dává to smysl, že?“
„Jak vám ti tři ignoranti můžou nevěřit?!“
„K téhle spojitosti jsem dospěl teprve včera,“ mávl Eric chlácholivě rukou. „A musím uznat, ač nerad, že mé prvotní argumenty nebyly zrovna přesvědčivé. Nedůvěře třech ignorantů se vlastně není co divit. A navíc…“
„Co?“
„Oni mi nechtějí věřit, Yesungu. Bytostně popírají, že by to mohla být pravda. Pro Andyho je traumatizující Kangta samotný a pro Min Ha akt, jakým mu byl vrácen život.“
„A Hyesung?“
„Ten se logicky přiklání k většině. O celé záležitosti ví houby.“
„Hmm.“ Yesung se se zadumaným výrazem chopil hrnku a dopil zbytek kávy. „Můžu pro vás já něco udělat?“ zeptal se pak.
Eric se na něj povděčně usmál. Vypadalo to, že odmítne, když tu jeho pozornost náhodou upoutal mobil, nečinně ležící na desce stolu. Jeho tvář se rozzářila. „A víš, že možná ano?“ Vyskočil z pohovky a v příští vteřině už dosedal do křesla za pracovním stolem. U toho stihnul zapnout tiskárnu. „Mohl bys mi pomoct přesvědčit Min Ha.“
„Dobře, ale,“ Yesung udiveně sledoval, jak Eric cosi usilovně hledá na notebooku, „jak ho mám přesvědčit?“
„Dej mi chviličku.“
A tak Yesung způsobně zmlkl a čekal. Do dvou minut bylo hotovo. Eric mu podal papír s čerstvě vytištěnou mapou.
„To je…,“ Yesung zamžoural na údaje na papíře, „soulský hřbitov?“
„Správně,“ pochválil ho Eric a ukázal na rudě vyznačený bod. „Zadal jsem ti tam i přesnou polohu onoho konkrétního hrobu, ale… postačí, když Min Ha na ten hřbitov prostě vezmeš. On pozná, kam má jít.“
Yesung skepticky pozdvihl obočí. Zvažoval, či víc hrabe jemu, té mapě, nebo Erikovi.
„A nemusíš spěchat. Stačí, když si tam zajedete o víkendu…“
Erikovi. Rozhodně hrabe Erikovi.
„Nemusím spěchat? Děláte si legraci?“ vyštěkl Yesung rozčileně. „Copak Kangta po vás nejde?!“
„No…“ Démon se rozpačitě poškrábal na krku. „Když zjistil, že by mým zabitím udělal laskavost Yooně, vytočilo ho to doběla, takže… předpokládám, že už mě zabít nechce…?“
„Předpokládáte?“
„Řekl, že jestli chce Yoona moji smrt, ať si mě zabije sama. Je to na předpoklad málo?“
Yesung potlačil dětinské nutkání plácnout se do čela. „Chápu dobře, že vás tu Kangta navštěvuje?“
Eric kývl.
„Jak to, že projde bariérou?“
„Její účinnost se nevztahuje na nemrtvé daemony, hádám…“
„S tím ale Min Ho musí okamžitě něco –!“
„Ať tě ani nenapadne se o tom před ním zmiňovat!“
Několik desítek sekund se na sebe oba muži urputně mračili; první pohledem uhnul Yesung.
„Masochisto,“ zabručel.
Eric se na něj zazubil jako malý kluk.
„Myslíte, že je moje konspirační teorie správná?“ otázal se Yesung zvolna, když ho přestalo bavit předstírat, že studuje vytištěnou mapu hřbitova. „Teď, pod tíhou nových důkazů? Může Kangta být Zhoumiho harmonický partner?“
„Možné to určitě je,“ přisvědčil démon.
To Yesunga potěšilo. Ne tolik, jak očekával, ale potěšilo. Zhoumiho harmonický parťák přece nemůže být žádný zloduch, no ne?
„Tak fajn,“ kapituloval. Darovaný papír přeložil napůl a vstal z pohovky. „Romantický výlet na hřbitov spáchám s Min Hem o víkendu.“ Udělal dva smělé kroky ke dveřím, pak se ale s povzdychem vrátil zpět a pevně Erika objal. „Buďte opatrný,“ zamumlal mu prosebně do ramene.
„Děkuju.“
„Za co?“
„Že mi věříš,“ usmál se Eric.
•••
„Jaké bylo rande?“ zeptal se Hongbin, když se s úderem šesté chopil jídelního tácu. Aron měl pravdu. Jestli se v jídelně nacházelo deset lidí, bylo to moc.
„Kouzelné. Bál jsem se, že to bude katastrofa, ale… nakonec dopadlo dobře.“
„Počkej, ono to fakt bylo rande?“
„Si piš,“ blýskl po něm Aron lišáckým úsměvem. „Pochlubil jsem se svému drahému, že jsem odedneška tvůj spolužák, mimochodem. Byl nadšený.“
Hongbin nakrčil čelo. Další fanynka…? „Démon?“
Aron hrdě přitakal.
Fajn, tím by se fanouškovství vysvětlovalo. Na druhou stranu… „Daemon randí s démonem?“
„Šokuje tě to?“
„V tom nejlepším slova smyslu,“ ubezpečil ho Hongbin.
Obešli švédský stůl a s tácy obtěžkanými večeří zamířili ke stolku pro čtyři. Respektive Aron zamířil. A Hongbin ho následoval. Poslušně, navzdory tomu, že na místě, kam směřovali, už prokazatelně kdosi seděl.
„Přemýšlel jsem,“ broukl Aron, „kam tě usadit, kdybys náhodou někdy zatoužil jít se najíst v normální denní dobu. Tohle,“ pokynul bradou k inkriminovanému stolu před nimi, „se mi zdá jako ideální řešení. Trio, co tu sedává, je moc fajn. Jedním z nich je můj spolubydlící. Ahoj, Chansungu.“
Prvotní dojem, jaký na něj oslovený hromotluk s melancholickou tváří udělal, Hongbin nedokázal dost dobře zařadit. Byl to respekt? Nejspíš.
Hwang Chansung, jak se mu hromotluk představil, načež je oba přeochotně vyzval, ať se k němu posadí, nedal při pohledu na nového studenta najevo žádnou výraznou emoci. Naproti tomu oddaný psí pohled, jakým bez ustání zbožně častoval Hongbinova šarmantního společníka, mluvil zcela jasně.
Někdo je tu zamilovaný do Arona a nijak se tím netají…
K Hongbinově překvapení – i když ne až takovému – pohlížel duch za Aronovými zády na Chansunga s čirou nenávistí.
Chvíli se bavili docela nezávazně a veskrze o ničem, než Aron diplomaticky vyrukoval se svým dotazem, zda by se u tohohle stolu našlo pro Hongbina pravidelné místo.
„Jasně, žádný problém,“ odvětil Chansung bez zaváhání. „Upřímně ale,“ tázavě se obrátil přímo na Hongbina, „tebe bych tipoval spíš ke královskému stolu…“
„Kdepak,“ zasmál se Hongbin. „To není nic pro mě.“
„No, kdybys změnil názor,“ Aron nonšalantně napíchl na vidličku kyselou okurku, ukousl a sousto způsobně sežvýkal, „víš, kde mě hledat.“
Ta nenucená poznámka Hongbina zahřála u srdce.
„Není trochu divný měnit školu měsíc před koncem školního roku?“ podotkl Chansung a odložil hůlky. Ačkoli dojedl, nezdálo se, že by mínil odcházet.
„To rozhodně je,“ přisvědčil Hongbin. „Ale jestli čekáš, že ti povím, proč jsem to udělal…“ Pokrčil rameny. „Bylo mi oznámeno, že přestupuju. Tak jsem přestoupil. Důvod neznám.“
Chansung si vyměnil udivený pohled s Aronem.
„Běžně sebou, ehm, necháváš šibovat, aniž bys věděl proč?“
Hongbin zavrtěl hlavou. „Stalo se to poprvé.“
„Ale souhlasils s tím.“
„Měl jsem pocit, že bych měl. Že je to důležité.“
„Pro tebe?“ zajímalo Arona.
„To ani ne, spíš… tak nějak obecně.“
„Doufám, že kecáš,“ zabručel Chansung rozmrzele. „Jestli tvůj příchod sem uvedl do pohybu větší události, beru zpátky, že tě rád poznávám!“
„Chansung je naše vědma,“ vysvětlil Aron zmatenému Hongbinovi. „Jakmile se tu má semlít něco zásadního, ví o tom první. Trápí ho vize budoucnosti.“
„Trápí…?“
„Fyzicky je nesnáší příliš dobře.“
„Migrény, žaludeční nevolnost… znáš to.“ Chansung si s povzdychem podepřel hlavu dlaněmi. „Na umření to není, ale potýkat se s tím nechceš.“
„To zní jako pěkná otrava,“ opáčil Hongbin upřímně. Žasl. Poprvé v životě se setkal s někým dalším, kdo dostal do vínku schopnost nad rámec živelního nadání… a poprvé v životě byl vděčný za tu svoji; proklínanou, leč zcela bezbolestnou.
„Líp bych to nevyjádřil,“ přitakal Chansung. Velmi nápadně – proto taky po ruce dostal vidličkou – ukořistil z Aronova tácu předposlední kyselou okurku. Při jejím chroupání si Hongbina zkoumavě přeměřil. „Hele, a který živel že ti říká pane?“
„Oheň.“
„Fakt?“ Chansung na něj vykulil oči. „Min Ho nás sbírá nebo co…? Za takovou koncentraci ohnivých mágů na metr čtvereční by se nemusela stydět ani škola pro daemonské vojáky, sakra!“
Aron a Hongbin se rozesmáli. Chansung ale ne.
„Snažili se tě naverbovat mezi svoje ovečky…?“
„To asi každého ohnivého mága, ne?“ ušklíbl se Hongbin. Tuhle kratičkou epizodu považoval za největší paradox svého sedmnáctiletého bytí. Že jeho, člověka, kterého odmalička provází duch démona, se do svých řad snažila zlákat daemonská armáda. „Letáčky mají pěkné. Ten s mým jménem každopádně skončil rovnou v koši.“
„Neuvěřitelné,“ zamumlal Chansung. „Ne to, žes ten leták vyhodil, tos udělal jenom dobře. Myslím to, že se o nábory ohňovládců ještě pořád pokoušejí…“
„Nikdy jsem nepochopil, proč se daemonští pohlaváři zajímají výhradně o ohnivé mágy,“ přispěl Hongbin svým názorem k načatému tématu. „Jasně, chtějí z jich vychovat daemonské vojáky a daemoni jsou ohňovládci, ale… nebylo by efektivnější mít v armádě zástupce od každého živlu?“
„No přesně!“ Jak vidno, jeho kritická úvaha Chansunga nadchla.
„Že ses nepochlubil, že na tvém reformním seznamu figurovala i armádní diverzita,“ kontroval suše Aron.
„Oficiálně ne. Ale byla v pořadí.“
„Chansung je totiž i bývalý daemonský Lord,“ vysvětlil Aron už podruhé zmatenému Hongbinovi. Ten se v tu chvíli div neutopil v jablečném džusu.
„Cože?!“ vyhrkl, když přestal kašlat. „Jak?!“
„Nemyslím, že je tohle zrovna vhodná seznamovací story…,“ namítl Chansung vyhýbavě.
„Mluv, nebo začnu já,“ pohrozil mu Aron. Hongbin zuřivě přitakával.
A tak Chansungovi nezbylo než se dát do vyprávění.
„Dovolíš?“ podotkl čistě řečnicky a luskl prsty. Problikla mezi nimi zlatavá elektřina a světlo nad jejich hlavami se rozsvítilo.
Eric přimhouřenýma očima zatěkal mezi Kangtovým obličejem a jeho kouzlící rukou. „Viděl jsem dobře?“
„A to jsi ještě neviděl všechno.“ Daemon nechal ze svojí dlaně okázale vyšlehnout černobílý plamen. „Jo,“ posteskl si v reakci na Erikův užaslý výraz, „připadám si jak utečenec z panoptika.“ Přistoupil ke stolu, pár vteřin si prohlížel dokumenty rozházené na desce. Nezáživné. „Tak? Copak máš na srdci?“
„Chci, aby v jedné věci bylo jasno,“ prohlásil Eric. Hlas se mu lehce chvěl.
„Poslouchám.“
„Tvá pomsta – zcela oprávněná a opodstatněná – se nesmí dotknout nikoho nevinného. Msti se mně, výhradně mně, ale kohokoli dalšího z toho vynech.“
„Říká ten pravý,“ odsekl Kangta. „Nezdá se ti ta žádost poněkud pokrytecká?“
„Nic pokrytečtějšího jsem z pusy nikdy nevypustil,“ přiznal Eric popravdě. „A přesto…“ Zhluboka se nadechl. „Věřím, že jsi v tomhle ohledu lepší než já.“
„Kecy!“ vyštěkl Kangta. „Moje šlechetnost? Lidé ve tvém okolí? Ale prosím tě! Ty máš starost jen o to, abych náhodou neublížil tvému rozkošnému Aronovi!“ Hrůza, zjevivší se v démonově pobledlé tváři, nezapůsobila ani z poloviny tak uspokojivě, jak Kangta očekával. Rozčílilo ho to. Sám nevěděl, jestli se víc zlobí na Erika, nebo sám na sebe. „Ó, ano,“ sykl jedovatě, „Aron by byl prostě perfektní oběť. Vsadím se, že by sis nikdy neodpustil, kdyby kvůli tobě trpěl, co? A to by bylo tak moc fér –“
Erikův pohyb Kangta prakticky nezaznamenal. Ucítil, že jej popadl pod krkem, a pak najednou letěl. Letěl vzduchem a narazil do stěny. Na moment se mu zatmělo před očima, zalapal po vyraženém dechu.
Velmi neuváženě pozapomněl, že po fyzické stránce nemá proti démonovi sebemenší šanci.
„Se mnou si dělej, co chceš,“ cedil Eric skrz zaťaté zuby; sevření kolem Kangtova krku povážlivě zesílilo. „Ale Aronovi nezkřivíš ani vlásek!“
Kangta se ze sebe pokusil vyrazit odpověď, avšak bez úspěchu. Zoufale Erika popleskal po ruce, aby dal najevo, že nemůže dýchat. Napůl očekával, že nepovolí. Jakmile si však démon uvědomil, co vlastně činí, spěšně Kangtu pustil.
Dobrou půlminutu trvalo, než dokázal přidušený daemon dostat pod kontrolu dávivý záchvat kašle. Když mu Eric pojednou rozpačitě vecpal pod nos sklenici vody, bez váhání se jí chopil a vděčně svlažil podrážděné hrdlo.
„Jedna technická,“ zachraptěl, sotvaže polkl poslední hlt.
„Ne, ta voda nebyla otrávená,“ ujistil ho Eric.
„Výborně,“ Kangta se neubránil pobavenému úšklebku, „to byla moje další otázka. Ta původní zní: když se mi tedy tak velkoryse vydáváš na milost – jsi si jistý, že tvá smrt Arona nepoznamená?“ A vida Erikův zděšený výraz, vědoucně pokýval hlavou. „Myslel jsem si.“
Položil prázdnou sklenici na stůl a zamířil k pohovce. „Buď v klidu,“ opáčil a natáhl se na matraci, „nejsem taková hyena, abych psychicky deptal už tak psychicky zdeptanýho kluka.“
„Jak to víš?“ Eric se zatvářil nedůvěřivě.
„Mám svoje zdroje. Neposadíš se?“
Eric váhavě uposlechl.
„Máš ho rád, viď?“ nadhodil Kangta lehkým konverzačním tónem a usmál se. Byl to znepokojivý úsměv. „Tolik ti na něm záleží… a přesto jsi mě pustil. Proč?“
Eric svraštil čelo.
„Mohl jsi mě zabít. Zajistit, že Aronovi neublížím.“
„Však jsi to sám řekl,“ opáčil Eric, nejistý, o čem tu s Kangtou vlastně diskutuje. „Že nejsi hyena.“
„Ale tos nevěděl. Ne, dokud jsi mě držel pod krkem.“
„Nemám potřebu tě zabíjet.“
„Že ne?“
„Ne. Jednou mi to bohatě stačilo.“
Teď bylo na Kangtovi, aby udiveně svraštil čelo. „Můj skon si zjevně pamatujeme každý trochu jinak… Hádal bych se, že mě zabil neléčený zápal plic.“
„Jasně. Ale co tě k tomu bojkotování léčby dohnalo?“
„Máš na rukou moji krev?“
„A ne snad?“
„Fajn,“ zabručel Kangta a rozmrzele se poškrábal na krku. Jizva po raně střepem ho svědila jako černé svědomí. „Chápu, jak to myslíš.“
Rozhostilo se ticho. Kangta umanutě civěl do stropu, snažně se vyhýbaje Erikovu pohledu. Tváře mu hořely, a to jenom z toho, že se na něj ten mizera díval. Na pozornost je přece zvyklý odmalička, neznervózňuje ho, maximálně mu leze na nervy. Ale když na něj zírá Eric, najednou se bude pýřit jako školačka…! Hanbou by se nejradši propadl.
„To se ti tak líbím?!“ utrhl se na něj. Tón hlasu Kangtu naneštěstí zradil, nevyzněl ani přezíravě, ani posměšně, jak si představoval, a tak se na démona aspoň ošklivě zamračil. Toho však Kangtovo nepřátelství očividně královsky pobavilo:
„Copak ty se někomu nelíbíš?“
„Blbče,“ odfrkl daemon. Vzápětí se oba rozesmáli.
„Zdáš se být povážlivě v pohodě,“ poznamenal Kangta, když Eric nenuceně ulehl do peřin vedle něj. „Oproti včerejšku… a předvčerejšku…“
„Nechceš mi vraždit ani mučit Arona,“ pokrčil démon rameny. „Jsem spokojený.“
„Tobě ke štěstí stačí málo, co?“ ušklíbl se Kangta. Pohlédl na usmívajícího se Erika – a bolest v hrudi se ozvala s takovou intenzitou, až byl s výkřikem nucen schoulit se do klubíčka.
Démon a jeho lidskost jsou dokonalá identická dvojčata, jistě, Kangta však nikdy neměl problém odlišit Junghyuka od Erika a Erika od Junghyuka. A dokázal s Erikem interagovat, aniž by u něj vzpomínky na Junghyuka permanentně vyvolávaly panické ataky… Tak co je najednou jinak? Špatné světlo? Nebo ještě horší úhel…?
„Lituješ toho?“
Nemohl uvěřit, že tu otázku vyslovil nahlas. Agónie mu musela zatemnit mozek či co… Nestál o Erikovy omluvy. Proč taky? Ani to nejkajícnější sypání si popela na hlavu nezvrátí, co se tehdy stalo.
Junghyuk je mrtvý. Ránu v Kangtově hrudi – symbolickou, a přesto tak skutečnou – už nikdy nic nezacelí.
Obrnil se proti velkohubému sebemrskačství, to však nepřišlo. Eric neřekl ani slovo, jenom přikývl. A pak Kangtu objal. Trochu nemotorně, zato upřímně a opravdově.
Víc nebylo třeba.
Junghyuk je mrtvý a já se nechávám utěšovat jeho vrahem. Bizarnost té situace byla tak neuvěřitelná, že Kangta nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.
Neudělal však ani jedno. Jen nehnutě a bez hlesu ležel v démonově náručí, víčka pevně semknutá, a zhluboka vydýchával pomalu ustupující bolest.
„Cítíš se líp?“ zeptal se Eric, když mu Kangta pojednou naznačil, ze ho má pustit, a poslušně se odsunul zpět na druhý konec matrace.
„Hm. Díky,“ zamumlal Kangta. Obrátil se na záda a spěšně zkontroloval, kolik pohovky mu zbývá do pádu na podlahu. K vlastní hrůze zjistil, že žádná. Ač už se ho Eric nedotýkal, na intimitě, vznášející se mezi nimi, to nezměnilo zhola nic. A on neměl, kam se stáhnout.
To není dobré.
Odvrátil se od Erika, vyšvihl se do sedu a nohy spustil na zem. Cítil, jak každý jeho pohyb provází démonův upřený pohled. Zachvěl se.
Nejhorší na tom všem bylo, že kdesi v hloubi duše mu celá tahle podivná situace nebyla ani v nejmenším nepříjemná.
Chystal se vstát, když tu Erikův zastřený hlas prolomil rozpačité ticho:
„Kdo tě přivedl zpátky?“
Napětí, jež svíralo Kangtovo tělo, povolilo. Těšilo ho, že mu Eric zavdal důvod zůstat. „Nevím. Neměl jsem chuť to zjišťovat. Utekl jsem dřív, než mě stačil poctít návštěvou.“
„Proč?“
„Instinkt.“
„Daemonský?“
„Taky,“ přisvědčil Kangta a s povzdychem se vrátil do své původní polohy ležmo. „Ale spíš… Probudil jsem se ve sklepě připoutaný řemeny k nemocničnímu lůžku. To má ke vřelému přivítání hodně daleko.“
„Ve sklepě…?“ Erikovo čelo zbrázdila hluboká vráska. Jako by mu ta slova něco připomněla… „Poznal bys ten dům?“
„Tak moment,“ sekl po něm Kangta podezíravým pohledem. „Mám to chápat tak, že víš, kdo mi to provedl?“
„Mám povědomí o jisté nedávné sklepní příhodě…“
„Jak moc temné?“
„Dost.“
„Tak to by sedělo,“ založil Kangta ruce na prsou. „To místo bylo doslova nasáklé zlem.“
„Zvrátit smrt bez pomoci démona mrtvých dovede jenom nejdivočejší stará magie… A té je vždycky třeba zaplatit…“
„Krví, bolestí a smrtí.“ Kangta zbledl. „Ježišikriste.“
„Ty ses o to neprosil. Není to tvoje vina.“
„Ne, ale…“ Kolik utrpení se v tom plesnivém sklepě muselo odehrát, jen aby ho nějaký magor vytáhl zpod drnu? Kangta se otřásl hnusem. „Na tohle jedna sklepní příhoda stačit nemohla.“
„To je fakt,“ souhlasil Eric.
„Kolik lidí muselo umřít?“
„To si netroufám odhadnout.“
„A ta sklepní příhoda, které jsi byl svědkem…?“
„Ta dopadla dobře,“ usmál se démon. Bylo zjevné, že ho těší, že aspoň tím může Kangtu uklidnit. „Oběť přežila a zotavila se.“
„Po všech stránkách?“
„Pokud si nese nějaké psychické následky, skrývá to bravurně.“
„Přeju jí, aby nic skrývat nemusela. Neznám krutějšího nepřítele než vlastní nestabilní psýchu,“ prohlásil Kangta bezbarvě, načež se s povzdychem obrátil k zasmušilému Erikovi:
„Kdo za mým odporným zmrtvýchvstáním stojí?“
„S největší pravděpodobností lady Im Yoona.“ Eric se natáhl pro tentýž přístroj, který Kangta viděl u ucha každého druhého občana Podsvětí, chviličku na něm cosi kutil, načež Kangtovi ukázal fotografii krásné mladé ženy. „To je ona. Vlastní dům, kde se udála sklepní příhoda se šťastným koncem.“
Kangta zakroutil hlavou. Tvář ani jméno mu nic neříkaly.
„Ona a její nohsledi mají zálusk na tuhle školu,“ vysvětlil Eric a příznačně se rozhlédl kolem sebe. „V jejích základech je ukrytá silná koncentrace staré magie. Spící a nikým nedotčená. Tak, jak by to mělo být.“
„A Yoona ji chce pro sebe?“
„Stará dobrá touha po absolutní moci, ano.“
Kangta se zamračil. „Vždyť to je šílenství, k jejímu ovládnutí by musela… spáchat minimálně masovou vraždu!“
„Což Min Ho odmítá dopustit. To je taky důvod, proč se z Akademie stala základna naší obranné koalice.“
„Vrtalo mi hlavou, proč se velevážený vévoda Mun zdržuje na střední škole ve světě lidí, ale tohle…?“ Kangta nevěřícně zavrtěl hlavou. „Pořád ale nechápu, jak s tím souvisím já? Proč mě Yoona oživila?“
„Nic tě nenapadá?“ pousmál se Eric trpce.
„Vždyť tu ženskou ani neznám! Nemám ponětí –“
„Yoona je jen strůjce, Kangto. Ty jsi ten hlavní důvod. Zlomený daemon, kterému démon před očima zavraždil jeho Vyvoleného. Daemon žalem zemřel, ale po mnoha desetiletích byl vzkříšen z mrtvých; dozví se, že démon, co mu sebral smysl života, stále žije. Co takový daemon udělá?“
„Půjde se démonovi pomstít.“
„Hádám, že to je to, v co Yoona doufá. Že za ni vyřešíš její problém.“
To Kangtu dopálilo. Vážně ho nějaká pitomá milostslečinka vytáhla tou nejhorší možnou cestou z hrobu jen proto, aby za ni odvedl špinavou práci?! „Jestli jí tak moc ležíš v žaludku, proč tě nezlikviduje sama?!“
„Prý mě předchází dost hororová pověst,“ opáčil Eric bezelstně. Když si všiml Kangtova skeptického výrazu, pokrčil rameny. „Taky nechápu, kde jsem k ní přišel.“
Kangta si v hlavě pár vteřin zamračeně sumarizoval, co z celé situace vlastně vyplývá pro něj. A bylo
(nebylo)
to k vzteku. „No to je teda výborný… Takže když tě zabiju, udělám radost nějaké narušené démonské fuchtli?! Nasrat! Když jí není proti srsti paktovat se se starou magií, zvládne tě odkrouhnout sama!“
Eric se rozpačitě poškrábal za uchem. „Promiň,“ zamumlal.
„Omlouváš se za to, že jsem ztratil chuť tě zabít?“
„Zdál ses do toho být fakt zapálený…“
„Vole.“ Kangta si s pobaveným uchechtnutím upravil polštář pod hlavou. „Zmínil jsi Yooniny nohsledy… Co jsou zač? Její podřízení? Nebo snad další vlivní démoni…?“
„Ti i ti. A připočti k tomu Lorda a jeho radu.“
„Lordova rada spolupracuje s démony?“ nevěřil Kangta svým uším. Osobně se setkal pouze s jedním jejím členem, pravda, svými protidémonskými postoji však byla Lordova rada vždycky proslulá… že by se za těch šedesát let obrátilo její smýšlení o sto osmdesát stupňů…?
„Stará dobrá touha po absolutní moci,“ zopakoval Eric, jako by mu četl myšlenky.
Žádná změna smýšlení. Jen hamižnost a prohnaná přetvářka. No jistě.
„Měl bych si dát pozor na někoho konkrétního z démonské smetánky?“
„Baron Kim JR,“ představil mu Eric fotku hezkého, ale odtažitě se jevícího mladíka. „Ten je v poslední době Yoonina pravá ruka.“ Pak, aniž by se na Kangtu podíval, ukázal mu další snímek. Byli na něm zachyceni dva vysmátí muži.
Lee Minwoo a Kim Dongwan, stálo pod fotkou.
Kangta svraštil čelo. Ne, že by toho o Erikovi věděl zase tolik
(jen skoro všechno)
ale…
„Nejsou to…?“
„Jsou.“
„To mě mrzí.“
Eric potřásl hlavou; jeho tvář neprozrazovala zhola nic. Junghyuk měl stejný talent. Čím hůř se cítil, tím líp uměl svůj výraz oprostit od jakýchkoli emocí…
Kangta démona bezmyšlenkovitě chytil za ruku.
Eric doslova nadskočil leknutím, vytřeštil na Kangtu oči. Vteřinu dvě na sebe zírali, jako by se viděli poprvé v životě, načež Kangta svou dlaň kvapem stáhl. Měl chuť dát si facku. Co ho to proboha jenom napadlo?! Naštěstí se Eric cítil stejně trapně jako on, sentimentální příhodu nekomentoval, a raději se trochu nuceně vrátil k předchozímu tématu:
„Hwang Minhyun, ehm, o tvém zmrtvýchvstání pravděpodobně neví vůbec nic, ale kdybys na něj náhodou narazil… Mohlo by se to dostat k Yooně. A to nechceme.“
Podobenku mladého barona si Kangta prohlížel o poznání delší dobu než všechny ostatní. Částečně proto, že získával čas, částečně proto, že Hwang Minhyun vyhlížel ze všech vyobrazených zloduchů nejznepokojivěji. Byl nádherný, to bez debat. Z jeho očí však vyžařovalo cosi… takřka bezcitného.
Displej potemněl, pak zhasnul úplně. Kangta vrátil přístroj Erikovi.
•••
Monumentální budova, v níž sídlila Akademie Černých bratří, se Hakyeonovi zalíbila na první pohled. Nemohl než žasnout. Jak okouzlující místo pro středoškolský život! Nadšeně se obrátil ke svému rozmrzelému spolujezdci.
Avšak Hongbina nechávaly půvaby evropské architektury naprosto chladným; zajímala ho jiná věc:
„Povíš mi už konečně, proč jsem tady, hyung?“
Hakyeon autem umně zacouval mezi vyznačené parkovací pruhy. Soustředil se na ten úkon tak okatě, že nebylo pochyb, že se snaží vyhnout odpovědi. Hongbin se však odbýt nenechal, trval na démonově vyjádření, pročež ten velmi neoriginálně opáčil: „Je to dobrá škola.“
„Dojímá mě, že ti tak moc záleží na kvalitě mého vzdělání,“ odfrkl Hongbin kousavě, „ale to načasování je prostě divné, nezdá se ti?“
Hakyeon prsty rozpačitě zabubnoval o volant. „Nechci se o tom plánu šířit,“ přiznal s povzdychem. „Kdoví jestli vůbec vyjde…“
„Ale já jsem jeho součástí!“
„Tou vůbec nejdůležitější.“
„A přitom vím velký kulový!“
„Uznávám, že to není zrovna fér, ale slibuju, že víc než přestup sem,“ Hakyeon kývl k budově za jejich zády, „po tobě chtít nebudu.“
„Proč je Akademie Černých bratří pro tvůj plán tak důležitá?“ zamračil se Hongbin.
„Patří démonovi. A hlavně je dost slušně zabezpečená.“
„Mají tu profesionální ochranku?“
„Mají tu magickou bariéru.“
„Fakt?“ Hongbin se udiveně rozhlédl. „Nezdálo se mi, že bychom měli jakýkoli problém s průjezdem.“
„Taky že neměli. Na lidi bariéra nepůsobí. A já jsem tvůj šofér.“
„Nic víc?“
„Kámoš…?“
Hongbin obrátil oči v sloup. „Tohle se ti zdá jako slušné zabezpečení, hyung?“
„V půlce příjezdové cesty jsem najednou dokázal myslet jen na to, že ano, opravdu, přivážím Lee Hongbina, k ničemu jsem ho nepřinutil, sedí vedle mě zcela dobrovolně. Hádám, že to byla zkouška. Kdybych jí neprošel, neprojeli bychom.“
„Působivé. Ale kde je to zabezpečení?“
„Měl bys krotit svůj skepticismus,“ poradil mu Hakyeon suše. „Život ti bude hned připadat krásnější.“
Hongbin se užuž chystal něco břitkého odseknout, když tu si všiml, že se k nim blíží sám majitel Akademie. Spěšně chňapl po klice. S Hakyeonem se může dohadovat jindy.
„Díky za odvoz, hyung!“ vyhrkl, vyskočil z auta, a ignoruje Hakyeonův zmatený výraz, zabouchl za sebou dveře. Zamířil ke kufru, po očku sleduje přicházejícího hraběte.
Byl zrovna tak nádherný, jak se o něm povídalo. Jeho půvab v sobě snoubil aristokratickou noblesu s rozpustilou rebelií. Na první pohled bylo znát, že se za svou pověst černé ovce rozhodně nestydí, a pozitivní, hrdá energie, jíž čišel, byla Hongbinovi nesmírně sympatická.
„Vítám tě na Akademii Černých bratří!“ usmál se Choi Min Ho zeširoka.
Hongbin si na záda hodil batoh a úsměv démonovi oplatil. „Děkuju. Je to čest.“
Min Ho přihlížel jeho počínání, načež s pozdviženým obočím podotkl: „Hakyeon tě nedoprovodí?“
„Ne.“ Hongbin upravil popruh cestovní tašky, zavěsil si ji na loket a zavřel kufr. „I jako řidič mě vyjde draho,“ prohlásil v žertu a zamířil k Min Hovi. V půlce druhého kroku se ale zarazil. Svraštil čelo. „Vy se znáte?“
„Tak bych to nedefinoval,“ potřásl hrabě hlavou. „Viděli jsme se asi dvakrát v životě… Uznej ale, že na někoho jako on se nezapomíná.“
Proti tomu Hongbin neměl co namítnout. „Smím mít dotaz?“
„Prosím.“
„Asi netušíte, proč můj přestup nemohl počkat na začátek nového školního roku, že?“
„Doufal jsem, že to mi vysvětlíš ty.“
„Nevysvětlím. Nemám nejmenší tušení.“
„Tak to je trapné.“
„Velice.“
„Zkusíme na tom zapracovat,“ zabručel Min Ho a pokynul k budově. „Můžeme?“
Hongbin přikývl. Zamával Hakyeonovi, chopil se tašky a poslušně hraběte následoval do útrob školy.
Promptně odmítl nabídku oběda s tím, že už jedl. Ne, že by mizerná oschlá bageta, kterou si koupil na benzínce, vydala na plnohodnotný oběd, ale zasytila. A o to šlo. Proto taky Hakyeona přinutil na té benzínce zastavit. Aby se bezprostředně po příchodu sem vyhnul návštěvě jídelny plné lidí.
K jeho úlevě nebyl Min Ho z těch, kdo pokládají okamžitou socializaci za nezbytnou, a tak prostě pokračovali. Prošli přes otevřené nádvoří k protilehlé budově. Severnímu křídlu, jak ho Min Ho poučil. V něm byli ubytování všichni místní studenti.
Pokoj, do nějž ho Min Ho zavedl, byl malý, ale měl vlastní koupelnu a miniledničku. A co Hongbina nadchlo nejvíc, povlečená byla pouze jedna postel.
„Budu bydlet sám…?“
„Je to problém?“
„Naopak.“ Hongbin přistoupil k posteli a položil na ni tašku a batoh. Potom se znovu, důkladněji rozhlédl po skrovných prostorách; z dojmu na druhý pohled vyšel pokoj ještě o poznání líp. Jo, tady dovede žít.
Na dveřích skříně viselo ramínko s jeho novou školní uniformou. Lemy černého saka zdobil proužek červené látky, tutéž barvu měla i kravata. Módní detail značící jeho živelní nadání.
Hongbin tázavě pohlédl na Min Ha. „Mám…?“
„Není třeba,“ mávl démon rukou. „Uniforma je povinná pouze při vyučování.“
Hongbin si školní stejnokroj ještě chvíli zálibně prohlížel, načež se spontánně chopil dvou listů papíru, kterých si všiml na psacím stole. Jednalo se o rozvrh hodin a základní harmonogram zdejšího společenského života. Pravidla existovala, ale celkový přístup, aspoň z toho mála, co Hongbin přelétl očima, se zdál docela liberální. Podrobnější průzkum mu však dopřán nebyl, Min Ho měl jiné plány.
„Zabydlíš se později,“ prohlásil s pohledem významně upřeným na hodinky, a než se Hongbin stačil rozkoukat, už spěchal za Min Hem vnitřním koridorem do sousedního východního křídla.
Návštěva ředitelny byla evidentně pouhou formální náležitostí, jelikož milý pan ředitel Leeteuk nepověděl Hongbinovi nic, co už by nevěděl od Min Ha. Jakmile byl Hongbin propuštěn, táhl ho Min Ho zpátky dolů na nádvoří. Kam se během těch patnácti minut, co skrze ně procházeli poprvé a nikde nebyla ani noha, slezla snad polovina studentstva.
„Dám tě na starost jednomu z tvých spolužáků,“ potvrdil Min Ho to, čeho se Hongbin obával, a opět zkontroloval čas na hodinkách. „Snad tě stihne provést po škole…“
Hongbin nasucho polkl. Jak rád by namítl, že to ale vůbec není třeba, že se tu nějak zorientuje svépomocí… jenže si uvědomoval, jak obrovský tenhle komplex je, a od něj se hned zítra očekává nástup na značkách. Na bloudění a metodu pokus omyl prostě nemá dost času.
Jen co vešli na nádvoří, s rozjařeným zavýsknutím se k nim rozběhla dvojice mladíků. Hongbin předpokládal, že jsou tak nadšení z příchodu Min Ha, to se však nemohl splést víc.
„Ahoj, Hongbine!“ Ten vyšší, podle slabého přízvuku zjevně cizinec, vykouzlil na rtech ten nejširší, nejzářivější a nejupřímnější úsměv, jaký Hongbin kdy viděl. „Jsem tak rád, že jsi konečně tady!“ Familiárně mu potřásl pravicí. „Já jsem Zhoumi.“
„Key!“ představil se neméně zapáleně i druhý hoch. Ten nevyčníval výškou – vlastně byl menší než Hongbin – ale na blond odbarvenými vlasy. „Hlásíme se dobrovolně,“ prohlásil a suverénně se vecpal mezi Hongbina a Min Ha. „Hledáš přece někoho, kdo mu ukáže školu, ne? Ujmeme se toho.“
Min Ha však, jak vidno, ta nabídka vůbec nepotěšila. Keyho odstrčil, Hongbina chňapl za loket a táhl ho od mladíků pryč. „Hleďte si svého!“
„Ale –!“ zaprotestovali Zhoumi a Key jednohlasně.
„Žádné ale!“ vyštěkl Min Ho. „A opovažte se za ním slídit!“
„Těšilo mě,“ zavolal Hongbin rozpačitě za zklamanou dvojicí, načež polohlasem sykl: „Co to sakra bylo?!“
„Fanynky,“ odvětil Min Ho suše.
„Moje?“
„Samozřejmě.“
„Myslel jsem,“ svraštil Hongbin čelo, „že můj fanklub sestává výhradně z démonů…“
„Bejvávalo, chlapče,“ uchechtl se Min Ho. „Připiš si i daemony a poloviční démony!“ Náhle se zastavil, tak nečekaně, že do něj Hongbin nedopatřením vrazil, a chvilku se zamračeně rozhlížel po přelidněném nádvoří. „Ah, támhle je. Arone!“
Hongbin očekával, že hlavu zvedne některý z chlapců, jež osaměle seděli na lavičkách a hleděli do svých učebnic. K jeho zděšení k nim ale zamířil drobný rudovlasý hoch, který se odpojil od největší a nejhlučnější skupinky soustředěné kolem Min Hova perfektního dvojníka.
Dostane ho na starost populární děcko. No potěš koště.
„Seznamte se,“ zašvitořil hrabě a popostrčil zdráhajícího se Hongbina před sebe. „Hongbine, tohle je Aron. Arone, Hongbin. Náhodou zrovna hledáme toho nejkrásnějšího, nejmilejšího a nejspolehlivějšího druháka, který by Hongbina provedl po škole…“
„Tak to vám přeju hodně štěstí,“ opáčil Aron suše. „Budete ho potřebovat.“
„Kotě, víš, že v nikoho nemám takovou důvěru jako v tebe.“
„A mě to opravdu těší, ale nemíním umřít rukou Zhoumiho a Kibuma.“
„Bez obav,“ zapřisáhl se Min Ho. „Dohlédnu, aby se k vám ti dva volové ani nepřiblížili.“
„Jo?“
„Jo. Máš moje slovo.“
„Tak fajn,“ souhlasil Aron a usmál se na Hongbina. „Do půl čtvrté mám čas, to bychom měli stihnout.“
Hongbin kývl, čistě proto, že měl pocit, že se to od něj očekává. Mnohem víc než konverzace jej totiž upoutal nevraživě se tvářící duch za Aronovými zády.
Duch nesmírně smutný, náramně zlostný a hlavně bezmezně zoufalý.
•••
Prohlídka školy za Aronovy instruktáže Hongbina naprosto uchvátila. Nebylo to ale ani tak zásluhou spolužákových průvodcovských schopností, jako spíš toho, jak nečekaně v pohodě se s ním Hongbin cítil.
Aron mu systematicky – patro za patrem, budovu za budovou – sděloval vše potřebné, sem tam prohodil i něco mimo téma, zároveň mu však nedělalo problém mlčet. A o to šlo. Nezáleželo totiž, či mluvili anebo ne, obojí působilo nenuceně, a Hongbinova jindy tak samotářská, introvertní dušička se tetelila radostí. Už dlouho si vedle prakticky cizího člověka nepřipadal tak… patřičně.
Ve druhém patře východního křídla se k nim na kousek cesty připojil mladík jménem Junsu, který pusu po celých deset minut pro změnu nezavřel, a Hongbin z něj měl podobný dojem jako z Zhoumiho a Keyho: je ohromně rád, že tu Hongbin je. Což nedávalo smysl. Nemohl však popřít, že ho to nevýslovně těšilo.
Celé to bylo divné. A vůbec nejdivnější byl fakt, že jeho silně asociální instinkt, který ho věčně nabádal nikomu se neotvírat a s nikým se nedružit, hrál mrtvého brouka. Čím to? Měl Yoon pravdu? Vážně by to tu mohlo být jiné…? Min Ho mluvil o daemonech a polovičních démonech, podle všeho tu studuje i jeho lidskost. Na magickou střední školu ve světě lidí je to povážlivě různorodá společnost… Na podivíny s bizarními schopnostmi by tu teoreticky mohli pohlížet přívětivěji než všude jinde… Že by konečně našel místo, kde by mohl být, kým je, a nikdo by ho za to neodsuzoval?
Mrkl za sebe a povzdychl si.
Aspoň nikdo živý.
Duch plující za ním a Aronem neměl z jeho přítomnosti radost. Uvědomoval si, že je viděn, a bylo mu to silně proti srsti. S takovou reakcí se Hongbin setkal vůbec poprvé. Nesčetněkrát už byl duchy ignorován či rovnou poslán do háje, ale nepřátelství jako nepřátelství vůči němu dosud žádný neprojevil.
Poznávací exkurzi zakončili v jídelně. Kde Hongbin, ač napůl přesvědčený, že v tomto kolektivu se chce socializovat, sklouzl ke svému naučenému strategickému zvyku. Přelétl očima prostory, a to, co viděl, ho silně zneklidnilo.
„Ten pohled znám,“ podotkl Aron jakoby mimochodem.
Hongbin povytáhl obočí.
„Hledáš stůl pro jednoho, maximálně pro dva, abys bezpečně eliminoval kontakt s ostatními strávníky. Jenže takový stůl tu není. Proto jsi znervózněl.“
Aronova interpretace byla zcela přesná. Hongbinovi přeběhl mráz po zádech.
„Jak jsi to poznal?“
„Snadno. Jednával jsem totiž úplně stejně,“ vysvětlil rudovlásek s úsměvem.
To upřímné přiznání Hongbina zaskočilo. O to víc, že na nádvoří – a v přítomnosti Junsua – neměl pocit, že by se Aron klasifikoval jako odstrkovaný outsider.
„Kde sedáváš?“
Aron ukázal k největšímu stolu.
„Tak si nepředstavuju místo pro někoho, kdo se snaží eliminovat kontakt s ostatními,“ namítl Hongbin podezíravě.
Aron se rozesmál. „Teď už ne. Dřív. Studuju tady už podruhé, víš? Fakticky je mi dvaadvacet.“
„To je vtip?“
„O svém nezletilém prokletí zásadně nežertuju.“
„Takže jsi přestal stárnout? Jak to?“
„Můj Vyvolený se proměnil v démona. Přestal jsem stárnout s ním.“
Další daemon, no to se podívejme…
Duch při zmínce o Vyvoleném znechuceně nakrčil nos. Byla to reakce nesmírně osobní a zaujatá. Ale proč? Hongbin svraštil čelo. Vrtalo mu hlavou, co je ta mrtvá blonďatá manekýna slídící za Aronem sakra zač.
„Každopádně,“ Aron si odkašlal, „pokud se chceš v jídelně vyhnout největším davům, na snídani choď co nejdřív a na oběd a večeři naopak co nejpozději. Rozpis jsi dostal, že?“
Hongbin přikývl.
„V půl sedmé ráno tu prakticky nikoho nepotkáš. Největší snídaňový nával přichází kolem půl osmé. Na oběd je zažitým zvykem chodit rovnou po vyučování; po půl druhé už tu bývá prázdno. A večeře… tu bych ti doporučoval nechávat na šestou.“
„Dobře. Díky za tip.“
„Nevýhodou pozdních obědů a večeří je, že si neužiješ ty nejlepší gastronomické mňamky. Zbydou jen málokdy.“
„To přežiju,“ ujistil ho Hongbin.
Aron zkontroloval čas na mobilu. Obočí mu samým překvapením zmizelo pod rudou ofinou. „To už je tolik? Budu muset jít…“ Vzhlédl k Hongbinovi. „Trefíš do pokoje?“
„Jasně. Stačí přejít nádvoří. A v severním křídle se budu orientovat podle čísel na dveřích.“
„Šikula,“ pochválil ho Aron tónem hrdého pejskaře. Zazubili se na sebe. „Mám tě kolem šesté vyzvednout? Že bychom šli na večeři spolu?“
Ta nabídka, ač příhodně se nabízející, Hongbina zaskočila. Na tak vstřícný přístup nebyl zvyklý. „No ale… přijdeš o nejlepší jídlo,“ připomněl mu.
„To přežiju,“ napodobil Aron laškovně jeho dřívější reakci.
Hongbinovu tvář rozzářil široký ďolíčkový úsměv.
•••
Ač do půl čtvrté ještě pár minut zbývalo, Minhyun už na něj čekal. Tak jako pokaždé.
Nádech, výdech.
Aron otevřel dveře auta, mystifikuje sám sebe, že se mu nervozitou ale vůbec netřesou kolena, a vklouzl na místo spolujezdce. Věnoval Minhyunovi to nejméně křečovité usmání, na jaké se zmohl.
„Dneska se nepůjdeme projít?“ podivil se démon.
Políbili se na přivítanou.
„Možná později,“ opáčil Aron neurčitě. Odtáhl se od Minhyuna, zády se opřel se sedadlo. Ne, že by tím vymezením prostoru získal víc kuráže. Spíš naopak. Sakra. Uvědomil si, že si rozčileně pohrává s rukávem svého béžového pulovru. Sevřel neklidnou ruku v pěst. „Teď bych si s tebou chtěl promluvit.“
Což byla lež. Nechtělo se mu do toho ani v nejmenším.
„U-udělal jsem něco?“ hlesl Minhyun. Byl zmatený; tentokrát však jeho typický výraz ztraceného kotěte opanovala čirá hrůza.
„Cože?“ Aron svraštil čelo. Půl vteřiny trvalo, než mu došlo, jak ta věta – obzvlášť pro Minhyuna – mohla vyznít. „Ne! Vůbec ne!“ vyhrkl a vzal démona za ruku. Byla jako led. „Ty jsi naprosto dokonalý.“
Minhyun jeho dlaň pevně stiskl v té svojí. Tvářil se nedůvěřivě. „Oč tedy jde?“ Když není problém ve mně? Z jeho tónu byl ten dodatek jasně patrný.
„Měli bychom k sobě být upřímní,“ podotkl Aron.
„To bychom asi měli, jo.“
„Ve všem.“
„Ideálně.“
„I když něco z toho všeho nebude fajn poslouchat?“
„Ne všecko v životě je fajn,“ pokrčil Minhyun rameny.
Aron přikývl. „Souhlasím. Takže… hádám, že si zasloužíš vědět, proč se tak nepřirozeně zdráhám se s tebou vyspat.“
Minhyun se zarazil. Bylo zjevné, že s tímhle tématem nepočítal. Zároveň se však viditelně uvolnil. „Máš času, kolik potřebuješ,“ ujistil ho.
„Já vím a jsem ti za to moc vděčný,“ usmál se Aron, zatímco promýšlel, jak nejlépe zformulovat své myšlenky. Nadechl se. „Pravda je, že s tebou spát chci. Opravdu. Zároveň ale,“ rozpačitě sklopil oči, „mám hrozný strach.“
„Strach?“
„Hloupé, co?“
„Strach z čeho?“
„Že… že až se s tebou konečně vyspím… ztratíš o mě zájem.“
Rozhostilo se ticho.
Aron potlačil zoufalý povzdech a vzhlédl k Minhyunovi. Svých slov litoval v momentě, kdy je vyřkl. Měla mnohem trpčí pachuť, než si představoval.
„Takže takovým dojmem na tebe působím?“ Minhyun nebyl naštvaný. Byl zklamaný. A o to to celé bylo horší.
„Ne.“ Aron potřásl hlavou. „Jsi ten nejnezištnější člověk, jakého znám. Obzvlášť co se mé osoby týče.“ Uvědomil si, že Minhyuna bezděčně označil „člověkem“, nechal to ale plavat. „Sakra, dobře vím, že kdyby ti šlo jen o sex, dávno bys to zabalil, protože na takové obstrukce, jaké zažíváš se mnou, bys neměl nervy… Vím, že se stresuju úplně zbytečně, a nechápu, proč jsem tak stupidně paranoidní, když vím, že to vím…“ Uchechtl se. Lehce hystericky. „Jsem sobec. Potřebuju tě. A představa – i když absolutně bezdůvodná – že bys mě mohl opustit –“ Zmlkl. Cítil, jak mu rudnou tváře. Do háje, žvaní víc, než by měl… „Omlouvám se!“ zadrmolil zoufale. „Vůbec jsem o tom neměl –“
„Neomlouvej se,“ zarazil ho Minhyun. „Jsem rád, že vím, co tě trápí. Jenom,“ zamyšleně se Aronovi zadíval do očí, „netuším, co s tím budeme dělat.“
„No co by? Musím se vzchopit,“ zabručel daemon.
„Připomínám, že jestli se Eric dozví, že kvůli mně děláš cokoli byť i jen trošilinečku proti svojí vůli, sežere mě.“
„Sakra. Na to jsem nepomyslel… Budu se snažit nekřičet.“
Minhyun vyprskl smíchy a Aron s ním. Tíživá atmosféra ve voze rázem vzala za své.
„Občas máš fakt blbej humor, víš o tom?“
„Jen občas?“
Minhyun Arona s úsměvem pohladil do tváři. „Nikam se nevypařím, jasné? Je fuk, jestli se se mnou vyspíš, nebo ne, já tě neopustím.“ Sklonil se k němu, rty se mazlivě otřel o ty Aronovy. „Miluju tě.“
„A já tebe,“ zněla tichá, zastřená odpověď.
Minhyun zalapal po dechu. Vytřeštil na Arona oči. Přeslechl se…? „Zopakuj to,“ vyzval jej rozechvěle. A Aron se nenechal pobízet.
„Miluju tě. To uvědomění mi trvalo dýl, než mělo,“ podotkl omluvně, „ale… už jsem si jistý.“
Miluje mě.
To sladké prozření Minhyunovi otevřelo úplně nový svět.
•••
„Je hezký,“ okomentoval Yesung zářivě modrý lapač snů, který Eric propaloval zamračeným pohledem. Na bílé stěně, kde dřív visel ošklivý kubistický obraz, se nádherně vyjímal.
„Jo. To je taky jeho jediné využití,“ zabručel vévoda. „Chudák víla. Bude pěkně zklamaná.“
„Nemíváte zlé sny?“
„Noční můru, před kterou se mě snaží spasit Andy, žádný lapač snů nezastaví. O to jde.“
Yesung svraštil čelo. „Můžete mě zasvětit? Zdá se, že diagnóza „Erikovi není dobře, ale žádné obavy, bude v cajku“, kterou umanutě hlásá Hyesung, je značně polovičatá.“
„Kulantně shrnuto,“ ušklíbl se Eric. „Možná radši polož ten hrnek.“
Yesung spěšně odložil šálek kávy na stolek.
„Kangta se vrátil.“
Yesung otevřel pusu do užaslého o.
„A nikdo ze zasvěcených mi nechce věřit, že tomu tak je.“
„Moment.“ Yesung nadmíru učitelským způsobem zvedl ukazovák a zhluboka se nadechl: „Chcete říct, že Kangta vstal z mrtvých?“
„Přesně to říkám, ano.“
„Jak?“
„Mám tě poučovat o magii? Tebe, Yesungu?“
„Stará magie, jasně… temná a zapovězená… ta, před kterou mě při mých konspiračních teoriích o zmrtvýchvstání varoval Min Ho.“ Yesung se otřásl. „K něčemu takovému je přece nutná spousta obětí… Kdo by si s tak divokou magií zahrával?“
„Sázím na Yoonu a její nohsledy,“ prohlásil Eric. „Pamatuješ na naše dohady, proč asi nechala unést a mučit Nichkhuna?“
„Snažila se nakrmit starou magii.“ Yesung nezdravě zesinal. „Do hajzlu!“
„Dává to smysl, že?“
„Jak vám ti tři ignoranti můžou nevěřit?!“
„K téhle spojitosti jsem dospěl teprve včera,“ mávl Eric chlácholivě rukou. „A musím uznat, ač nerad, že mé prvotní argumenty nebyly zrovna přesvědčivé. Nedůvěře třech ignorantů se vlastně není co divit. A navíc…“
„Co?“
„Oni mi nechtějí věřit, Yesungu. Bytostně popírají, že by to mohla být pravda. Pro Andyho je traumatizující Kangta samotný a pro Min Ha akt, jakým mu byl vrácen život.“
„A Hyesung?“
„Ten se logicky přiklání k většině. O celé záležitosti ví houby.“
„Hmm.“ Yesung se se zadumaným výrazem chopil hrnku a dopil zbytek kávy. „Můžu pro vás já něco udělat?“ zeptal se pak.
Eric se na něj povděčně usmál. Vypadalo to, že odmítne, když tu jeho pozornost náhodou upoutal mobil, nečinně ležící na desce stolu. Jeho tvář se rozzářila. „A víš, že možná ano?“ Vyskočil z pohovky a v příští vteřině už dosedal do křesla za pracovním stolem. U toho stihnul zapnout tiskárnu. „Mohl bys mi pomoct přesvědčit Min Ha.“
„Dobře, ale,“ Yesung udiveně sledoval, jak Eric cosi usilovně hledá na notebooku, „jak ho mám přesvědčit?“
„Dej mi chviličku.“
A tak Yesung způsobně zmlkl a čekal. Do dvou minut bylo hotovo. Eric mu podal papír s čerstvě vytištěnou mapou.
„To je…,“ Yesung zamžoural na údaje na papíře, „soulský hřbitov?“
„Správně,“ pochválil ho Eric a ukázal na rudě vyznačený bod. „Zadal jsem ti tam i přesnou polohu onoho konkrétního hrobu, ale… postačí, když Min Ha na ten hřbitov prostě vezmeš. On pozná, kam má jít.“
Yesung skepticky pozdvihl obočí. Zvažoval, či víc hrabe jemu, té mapě, nebo Erikovi.
„A nemusíš spěchat. Stačí, když si tam zajedete o víkendu…“
Erikovi. Rozhodně hrabe Erikovi.
„Nemusím spěchat? Děláte si legraci?“ vyštěkl Yesung rozčileně. „Copak Kangta po vás nejde?!“
„No…“ Démon se rozpačitě poškrábal na krku. „Když zjistil, že by mým zabitím udělal laskavost Yooně, vytočilo ho to doběla, takže… předpokládám, že už mě zabít nechce…?“
„Předpokládáte?“
„Řekl, že jestli chce Yoona moji smrt, ať si mě zabije sama. Je to na předpoklad málo?“
Yesung potlačil dětinské nutkání plácnout se do čela. „Chápu dobře, že vás tu Kangta navštěvuje?“
Eric kývl.
„Jak to, že projde bariérou?“
„Její účinnost se nevztahuje na nemrtvé daemony, hádám…“
„S tím ale Min Ho musí okamžitě něco –!“
„Ať tě ani nenapadne se o tom před ním zmiňovat!“
Několik desítek sekund se na sebe oba muži urputně mračili; první pohledem uhnul Yesung.
„Masochisto,“ zabručel.
Eric se na něj zazubil jako malý kluk.
„Myslíte, že je moje konspirační teorie správná?“ otázal se Yesung zvolna, když ho přestalo bavit předstírat, že studuje vytištěnou mapu hřbitova. „Teď, pod tíhou nových důkazů? Může Kangta být Zhoumiho harmonický partner?“
„Možné to určitě je,“ přisvědčil démon.
To Yesunga potěšilo. Ne tolik, jak očekával, ale potěšilo. Zhoumiho harmonický parťák přece nemůže být žádný zloduch, no ne?
„Tak fajn,“ kapituloval. Darovaný papír přeložil napůl a vstal z pohovky. „Romantický výlet na hřbitov spáchám s Min Hem o víkendu.“ Udělal dva smělé kroky ke dveřím, pak se ale s povzdychem vrátil zpět a pevně Erika objal. „Buďte opatrný,“ zamumlal mu prosebně do ramene.
„Děkuju.“
„Za co?“
„Že mi věříš,“ usmál se Eric.
•••
„Jaké bylo rande?“ zeptal se Hongbin, když se s úderem šesté chopil jídelního tácu. Aron měl pravdu. Jestli se v jídelně nacházelo deset lidí, bylo to moc.
„Kouzelné. Bál jsem se, že to bude katastrofa, ale… nakonec dopadlo dobře.“
„Počkej, ono to fakt bylo rande?“
„Si piš,“ blýskl po něm Aron lišáckým úsměvem. „Pochlubil jsem se svému drahému, že jsem odedneška tvůj spolužák, mimochodem. Byl nadšený.“
Hongbin nakrčil čelo. Další fanynka…? „Démon?“
Aron hrdě přitakal.
Fajn, tím by se fanouškovství vysvětlovalo. Na druhou stranu… „Daemon randí s démonem?“
„Šokuje tě to?“
„V tom nejlepším slova smyslu,“ ubezpečil ho Hongbin.
Obešli švédský stůl a s tácy obtěžkanými večeří zamířili ke stolku pro čtyři. Respektive Aron zamířil. A Hongbin ho následoval. Poslušně, navzdory tomu, že na místě, kam směřovali, už prokazatelně kdosi seděl.
„Přemýšlel jsem,“ broukl Aron, „kam tě usadit, kdybys náhodou někdy zatoužil jít se najíst v normální denní dobu. Tohle,“ pokynul bradou k inkriminovanému stolu před nimi, „se mi zdá jako ideální řešení. Trio, co tu sedává, je moc fajn. Jedním z nich je můj spolubydlící. Ahoj, Chansungu.“
Prvotní dojem, jaký na něj oslovený hromotluk s melancholickou tváří udělal, Hongbin nedokázal dost dobře zařadit. Byl to respekt? Nejspíš.
Hwang Chansung, jak se mu hromotluk představil, načež je oba přeochotně vyzval, ať se k němu posadí, nedal při pohledu na nového studenta najevo žádnou výraznou emoci. Naproti tomu oddaný psí pohled, jakým bez ustání zbožně častoval Hongbinova šarmantního společníka, mluvil zcela jasně.
Někdo je tu zamilovaný do Arona a nijak se tím netají…
K Hongbinově překvapení – i když ne až takovému – pohlížel duch za Aronovými zády na Chansunga s čirou nenávistí.
Chvíli se bavili docela nezávazně a veskrze o ničem, než Aron diplomaticky vyrukoval se svým dotazem, zda by se u tohohle stolu našlo pro Hongbina pravidelné místo.
„Jasně, žádný problém,“ odvětil Chansung bez zaváhání. „Upřímně ale,“ tázavě se obrátil přímo na Hongbina, „tebe bych tipoval spíš ke královskému stolu…“
„Kdepak,“ zasmál se Hongbin. „To není nic pro mě.“
„No, kdybys změnil názor,“ Aron nonšalantně napíchl na vidličku kyselou okurku, ukousl a sousto způsobně sežvýkal, „víš, kde mě hledat.“
Ta nenucená poznámka Hongbina zahřála u srdce.
„Není trochu divný měnit školu měsíc před koncem školního roku?“ podotkl Chansung a odložil hůlky. Ačkoli dojedl, nezdálo se, že by mínil odcházet.
„To rozhodně je,“ přisvědčil Hongbin. „Ale jestli čekáš, že ti povím, proč jsem to udělal…“ Pokrčil rameny. „Bylo mi oznámeno, že přestupuju. Tak jsem přestoupil. Důvod neznám.“
Chansung si vyměnil udivený pohled s Aronem.
„Běžně sebou, ehm, necháváš šibovat, aniž bys věděl proč?“
Hongbin zavrtěl hlavou. „Stalo se to poprvé.“
„Ale souhlasils s tím.“
„Měl jsem pocit, že bych měl. Že je to důležité.“
„Pro tebe?“ zajímalo Arona.
„To ani ne, spíš… tak nějak obecně.“
„Doufám, že kecáš,“ zabručel Chansung rozmrzele. „Jestli tvůj příchod sem uvedl do pohybu větší události, beru zpátky, že tě rád poznávám!“
„Chansung je naše vědma,“ vysvětlil Aron zmatenému Hongbinovi. „Jakmile se tu má semlít něco zásadního, ví o tom první. Trápí ho vize budoucnosti.“
„Trápí…?“
„Fyzicky je nesnáší příliš dobře.“
„Migrény, žaludeční nevolnost… znáš to.“ Chansung si s povzdychem podepřel hlavu dlaněmi. „Na umření to není, ale potýkat se s tím nechceš.“
„To zní jako pěkná otrava,“ opáčil Hongbin upřímně. Žasl. Poprvé v životě se setkal s někým dalším, kdo dostal do vínku schopnost nad rámec živelního nadání… a poprvé v životě byl vděčný za tu svoji; proklínanou, leč zcela bezbolestnou.
„Líp bych to nevyjádřil,“ přitakal Chansung. Velmi nápadně – proto taky po ruce dostal vidličkou – ukořistil z Aronova tácu předposlední kyselou okurku. Při jejím chroupání si Hongbina zkoumavě přeměřil. „Hele, a který živel že ti říká pane?“
„Oheň.“
„Fakt?“ Chansung na něj vykulil oči. „Min Ho nás sbírá nebo co…? Za takovou koncentraci ohnivých mágů na metr čtvereční by se nemusela stydět ani škola pro daemonské vojáky, sakra!“
Aron a Hongbin se rozesmáli. Chansung ale ne.
„Snažili se tě naverbovat mezi svoje ovečky…?“
„To asi každého ohnivého mága, ne?“ ušklíbl se Hongbin. Tuhle kratičkou epizodu považoval za největší paradox svého sedmnáctiletého bytí. Že jeho, člověka, kterého odmalička provází duch démona, se do svých řad snažila zlákat daemonská armáda. „Letáčky mají pěkné. Ten s mým jménem každopádně skončil rovnou v koši.“
„Neuvěřitelné,“ zamumlal Chansung. „Ne to, žes ten leták vyhodil, tos udělal jenom dobře. Myslím to, že se o nábory ohňovládců ještě pořád pokoušejí…“
„Nikdy jsem nepochopil, proč se daemonští pohlaváři zajímají výhradně o ohnivé mágy,“ přispěl Hongbin svým názorem k načatému tématu. „Jasně, chtějí z jich vychovat daemonské vojáky a daemoni jsou ohňovládci, ale… nebylo by efektivnější mít v armádě zástupce od každého živlu?“
„No přesně!“ Jak vidno, jeho kritická úvaha Chansunga nadchla.
„Že ses nepochlubil, že na tvém reformním seznamu figurovala i armádní diverzita,“ kontroval suše Aron.
„Oficiálně ne. Ale byla v pořadí.“
„Chansung je totiž i bývalý daemonský Lord,“ vysvětlil Aron už podruhé zmatenému Hongbinovi. Ten se v tu chvíli div neutopil v jablečném džusu.
„Cože?!“ vyhrkl, když přestal kašlat. „Jak?!“
„Nemyslím, že je tohle zrovna vhodná seznamovací story…,“ namítl Chansung vyhýbavě.
„Mluv, nebo začnu já,“ pohrozil mu Aron. Hongbin zuřivě přitakával.
A tak Chansungovi nezbylo než se dát do vyprávění.
Žádné komentáře:
Okomentovat