A jiní nesmějí žít mezi námi - 1. kapitola

Zdálo se to beznadějné. Jako hledat jehlu v kupce sena. Přesněji Korejce v kupě Korejců. Skrývající se Korejce, kteří už roky úspěšně tají svůj úkryt před všemi vládními složkami, jež po nich bez ustání usilovně pátrají.

Idiote. Znechuceně potřásl hlavou. Co si vůbec myslel?

✘✘✘

Došlo k tomu osmého dne. Před polednem dorazil do malého jihovýchodního městečka, jehož jméno zapomněl hned potom, co si je přečetl na ceduli, a hladový se usadil v bistru, které sídlilo naproti pokladnám vedlejšího supermarketu. Objednal si a u stolu zamračeně překontroloval svoji tenčící se hotovost. Jak dlouho mu takový obnos vydrží? Tři čtyři dny? Snad pět, když si utáhne opasek.

Povzdechl si.

Jasně, teoreticky nemá proč si zoufat, může přeci platit kartou - nebýt toho velkého, rudě žhnoucího ale. Protože používání kreditek se hodlal, pokud možno, zcela vyvarovat. Z toho nejprostšího důvodu. Nechtěl zanechávat stopy.

A jak tak mrzutě zíral do talíře, zčistajasna se to stalo. V první chvíli jej to dočista ochromilo, nijak se nesoustředil, neočekával, že… Ty cizí myšlenky si k němu našly cestu úplně samy… Hotová prozřetelnost osudu.

Vyskočil ze židle a zběsile se rozhlédl kolem dokola. Trojice studentek u vedlejšího stolku se na něj udiveně zadívala, ale on jim nevěnoval pražádnou pozornost.

Kdo… tak kdo…?

Tam. Ano, ten černovlasý dlouhán u pokladny, ten, který laškuje s prodavačkou.

Hladce zabrousil hlouběji do mladíkovy mysli, systematicky třídil, analyzoval vše, co v ní našel - nebylo pochyb.

Je to on.

Rozechvěle polkl. Tak fajn, našel jednoho z nich. A co teď? Co by měl udělat? Rozmrzele si uvědomil, že jeho velkolepé úvahy pokaždé skončily v bodě nalezení. Že s něčím tak zásadním, jako je kontakt, si až doteď hlavu nelámal.

Idiote!

S výrazem ztraceného štěněte sledoval, jak mladík vyplácí pokladní přesnou sumu, děkuje, zvedá napěchovanou tašku, loučí se, odchází.

Do hajzlu!

Na rozpaky nebyl čas. Popadl svůj batoh, na stůl hodil dvě bankovky a vyřítil se ven.

Zkontroloval situaci, kšiltovku si narazil níž do čela a spěšně vykročil ulicí k severu. Držel se za černovlasým v dostatečném odstupu, tak aby to nepůsobilo nápadně, a zároveň, aby ho mezi ostatními kolemjdoucími neztratil z dohledu.

Asi po dvou stech metrech zahnuli doprava, potom doleva, pak znovu doprava - a najednou byl dlouhán pryč. A přitom neměl kam jinam odbočit, ulička, v níž se ocitli, byla z obou stran obehnaná zděným plotem…

"Kruci," zabručel odevzdaně, poupravil si batoh na zádech a energicky vyrazil vpřed. Přesně podle instrukcí svojí imaginární navigace.

Však on ho najde, je přeci napojený na jeho mysl.

Jen to nějakou dobu potrvá.

✘✘✘

Dva dny. Zabralo to celé dva dny, pokud nepočítá ty tři hodiny, které první noci neklidně naspal na lavičce před hřbitovem. Od té chvíle prakticky bez přestávky mašíroval přes vesnice schoulené v údolí, motivován vědomím, že se rozhodně blíží místu M, dokud po třetí odpolední nestanul na širé, prázdné pláni. Kam oko dohlédlo, všude jen tráva, houštiny a les.

Dojedl rozmačkanou čokoládovou tyčinku, postoupil o pět kroků a zaraženě přelétl opuštěnou louku očima.

Znejistěl.

Byl přece přesvědčený, že je téměř u cíle, že stačí ujít pár metrů a… Jenže tady není nic. Jenom les. A že by se celé ty roky skrývali v lese…? Skepticky protáhl obličej.

Na pár vteřin zavřel oči, nadechl se, vydechl. Promnul si kořen nosu. Tak fajn. Je unavený. Hodně. Možná má spánková deprivace na jeho schopnost vedlejší účinky. Zkresluje? Třeba v něm budí zdání, že svému hledanému už skoro dýchá na krk, a přitom se sekl o kilometry…

Jenomže intuice - ta zatracená intuice - ho zuřivě ujišťovala o pravém opaku. Že se nespletl. Že místo, které hledá, ač je to s podivem, skutečně leží přímo před ním.

No co. Dojde po kraj lesa a uvidí. Vrátit se může vždycky.

A tak došel ke kraji lesa, rozhlédl se, konstatoval, že nic ze své nijakosti nic neztratilo, a vrátil by se, nebýt toho, že jej znenadání cosi uhodilo přes nos.

Užasle strnul.

Udělal krok zpátky, pak znovu vpřed - ucítil tentýž nepřirozený tlak, jako by procházel skrze něco, co nevidí. Bariéra?

Odříkal si naučené informace o trojici celostátně hledaných, po nichž nyní pátrá i on sám, a spokojeně pokýval hlavou. Park Sunyoung, ta má podle vyšetřovatelů defenzívní schopnosti. Přítomnost bariéry tedy znamená stopu!

Potíž byla, že les vypadal pořád stejně nepřátelsky a liduprázdně jako na začátku. Kromě údajného štítu kolem nikterak zvláštního plácku, povětšinou zarostlého vysokým houštím, jeho teorii o tajném úkrytu minimálně čtyř lidí zhola nic nenasvědčovalo.

Chvíli nerozhodně přešlapoval na místě, pak ale usoudil, že pět minut oddychu ho nezabije, sundal si batoh z bolavých zad a protáhl se. Zpocené tričko se mu nepříjemně lepilo ke kůži, pohrával si s myšlenkou převléknout se do suchého, třebaže věděl, že plýtvání čistým oblečením není v jeho situaci zrovna nejrozumnější…

Koutkem oka zaregistroval pohyb.

Otočil se čelem k houštinám, prudký závan vzduchu jej pleskl po tváři. Nato mu kdosi zkroutil ruku za zády a on si s hrůzou uvědomil, že ten nenadálý studený dotyk na jeho krku patří čepeli nože. Přidušeně vyjekl.

"Co jsi zač?" zavrčel mu do ucha hluboký, rozčilený hlas. "Kdo tě poslal?"

"N - nikdo! Já - jme - jmenuju se Nichkhun Horvejkul a - " Nedořekl. Čelist mu užasle poklesla, když se z houští, a přesto odnikud vynořil světlovlasý muž. Celostátně hledaný číslo 2. V tu chvíli byl Nichkhunův vyděšený mozek schopen konstatovat pouze to, že "aktuální" podobizna, kterou vyšetřovatelé naslepo zhotovili podle mužovy poslední fotografie z vyšší střední školy, má svým vlažným půvabem do originálu setsakramentsky daleko.

"Pusť ho, Minho," vyzval hocha za Khunovými zády. Káravě a přitom měkce, jako milující rodič, v jehož tónu zůstává letmý nádech čehosi nevyřčeného.

Oslovený i s narušitelem prudce ucouvl o dva kroky. Jako by se bál, že snad Nichkhun po muži vystartuje, bude-li stát příliš blízko.

Anebo chtěl být prostě jenom připravený na to, co zákonitě muselo přijít. A taky přišlo.

"Ahn Chilhyun," vydal ze sebe Nichkhun ohromeně, a ani se nepokoušel skrývat, že v něm momentálně nic nebudí větší fascinaci než mužova panenkovsky úchvatná maličkost.

Minho stiskl jeho ruku pevněji. "Hyung!" ucedil varovně na Ahnovu adresu. "Na téhle straně průchodu se vůbec nemáš ukazovat…!"

"Naprášíš mě Erikovi?" ušklíbl se světlovlasý rozpustile a naklonil hlavu k rameni. "Tak pusť toho chudáka, bude to?"

Nůž Minhovi vyletěl z ruky, udělal ve vzduchu elegantní otočku a přistál v Chilhyunově okázale nastavené dlani. Jestli kdy Khun o mužových věhlasných telekinetických schopnostech pochyboval, právě byl toho práva definitivně zbaven.

"Hej!"

"Nebudu se opakovat, Minho."

"Podvádíš," zabručel mladší dotčeně. S neochotným zabručením nechal Horvejkula jít.

Ten, zatímco si mnul odkrvenou ruku, vrhl po nevrlci kradmý pohled.

Překvapil ho. Podvědomě očekával buď drsného, ošklivého ranaře anebo nevycválaného výrostka, z nějž čpí grázlovství na míle daleko. Minho však nebyl ani jedno, ani druhé, Minho byl ukázkový prototyp korejského krasavce, pohádkového prince s velikýma očima a rtíky k zulíbání. (A v tom případě by bylo asi nejtrefnější označit Ahna Chilhyuna za hezounkou princeznu… jakkoli humorně to vzhledem k jeho pokročilejšímu věku působilo…)

"Kruci, hyung!" Kde se vzal, tu se vzal, z houští, a přesto odnikud vyskočil neznámý ze supermarketu. "Šéf mě zabije, jestli zjistí -!" Zarazil se a vytřeštil oči na Nichkhuna. Kázání určené Chilhyunovi rázem pustil z hlavy. "Takže Hyomin nevyšilovala pro nic za nic… Fakt tu máme narušitele."

"Jo. Ale vládní špeh to nebude," podotkl Minho.

"Myslíš?"

"Rozhodně."

"Amatér?"

"Jak poleno."

"A představil se ti?"

"Představil."

"A?"

"Už jsem to jméno zapomněl. Znělo moc thajsky."

"Nichkhun Horvejkul," zopakoval mladík pomalu a zřetelně. Evidentně byl na podobné reakce zvyklý.

"Ah… dobře… Nichkhune," dlouhán chvíli sežvýkával správnou výslovnost. "Jaks nás našel?"

"No… sledoval jsem tě," přiznal Khun rozpačitě.

Černovlasý povytáhl obočí. Vyměnil si krátký, nedůvěřivý pohled se svými kolegy a pak se suše zachechtal. "Sorry, ale to není možný. Takže znovu a popravdě, ano?"

"Nemyslím fyzicky," zavrtěl Thajec hlavou, "ale…" Poklepal si prstem na spánek. "Umím číst myšlenky. A proto vás taky hledám! Protože jsem jako vy." Na moment zatajil dech, než ten společností proklínaný výraz vyslovil: "Jiný."

"Dokaž to," vybídl jej Ahn Chilhyun.

"Mám…?"

Chilhyun pokynul k dlouhánovi. "Co nám o něm můžeš povědět?"

Nichkhun se na černovlasého (pravda, ze všech tří doposud nejanonymnějšího) zpříma zadíval a soustředěně svraštil čelo. Zabrousil, zapátral… Naštěstí to nebylo složité, mladík se nebránil a z jeho mysli se dalo číst snáz než z otevřené knihy.

"Ok Taecyeon, narozený 27. prosince 1988 v Busanu… Máš starší sestru a… sedm let jsi žil ve Státech."

Taecyeon přikývl.

"O svojí schopnosti ses dozvěděl ve čtyřiadvaceti. Říkáš jí," Nichkhun se ušklíbl, "superrychlost? Doopravdy?"

"Nic výstižnějšího jsem zatím nevymyslel," zazubil se mladší.

"Půl roku jsi pak byl na útěku, než jsi - úplnou náhodou - narazil na tuhle tlupu a ona se tě ujala."

"Ještě něco?"

"Uhm, třeba, že jsi poněkud podezřelý kočkofil, a momentálně tě nejvíc ze všeho žere, že nevíš, kdo ti včera snědl večeři?"

"Tak tohle je důkaz!" Taec vybuchl smíchy. "Hyung, můžu si ho nechat? Prosím!"

Chilhyun uvážlivě semkl rty. "A přestaneš na týden otravovat s kočkou?"

"Klidně i na dva!"

"…"

"…?"

"Tak platí."

"Juchů!"

"Ehm," pípl Nichkhun, když ho Taecyeon nadmíru nadšeně přidusil v horlivém medvědím objetí.

"Budeš můj spolubydlící!"

"Spolubydlící?"

"Nebo jsi snad první výjimka, která větou "a proto vás hledám" nemíní "odedneška se k vám stěhuju"?" podivil se Ahn.

"Odedneška se k vám stěhuju, díky," usmál se Thajec zeširoka a hledaný číslo 2 mu úsměv oplatil.

Minho se od podezřele rychle přátelsky naladěné trojice s pohrdavým odfrknutím odvrátil.

"Nepřesvědčil jsem tě?" houkl za ním Nichkhun, až jej samotného zarazilo, kde se v něm ta drzost vzala. "Choii Minho?"

Všiml si, jak sebou Chilhyun trhl, předstíral však, že to nevidí. Vždyť dosáhl, čeho chtěl - Minho se zastavil a úkosem na něj pohlédl.

Uvědomoval si, jak moc je jeho jednání dětinské, avšak vystrašené, ponížené ego, co na krku stále cítilo chlad ocele, neprahlo po ničem menším než položit toho arogantního blbečka na lopatky.

Čistě metaforicky, samozřejmě.

"Devátý prosinec 1991, Incheon… Starší bratr… Oblíbená barva modrá, oblíbené číslo deset… Ó, jako dítě jsi snil, že se staneš profesionálním fotbalistou. Moc pěkné."

Tentokrát to bylo mnohem obtížnější, Minhova mysl se bránila… Ne, nebránila sebe, bránila něco. A to něco před ním urputně skrývala.

A on rázem zapomněl na lovení trapných senzací.

"Máš schopnost teleportace… a umíš otevřít průchod, kamkoli si jen zamaneš…" Nichkhun užasle pozvedl obočí. "Tak takhle se vám daří úspěšně tajit svoji polohu…"

Sakra! Už to skoro měl, to tajemné něco, co mu však na poslední chvíli bojácně proklouzlo mezi prsty.

"Bylo ti devatenáct, když ses k nim připojil…"

Tady, ano! Souvisí to s jeho novou "rodinou"… s někým z nich… s jedním z nich…

"To stačí," sykl Chilhyun.

A měl pravdu. Stačilo.

Na ten kratičký zlomek vteřiny totiž Minho povolil své soustředění, v nedobytné myšlenkové hradbě se objevila skulina - a bezútěšná síla toho, co se za ní skrývalo, smetla Nichkhuna na kolena.

Bolest tak bezbřehá, že měl pocit, že ho rozerve vejpůl.

"Kdo - kdo je Changmin?"

Déjà vu. Emoce, jež našel uzamčené v mysli, se do jediné jako děsivé echo promítly v Minhově tváři.

Jako by vyřčené jméno bylo klíčem.

A vzápětí mladíkova pěst zuřivě udeřila do Thajcovy spodní čelisti. Zuby klaply o zuby a šokovaný Nichkhun se svalil nazad do trávy.

"Minho, ne!"

Neviděl, co se děje před ním, avšak předpokládal, že se Taecyeon snaží zabránit mladšímu vrhnout se na něj a vymlátil z něj duši. Protože přesně tím se Choiovy rozzuřené myšlenky zaobíraly.

Teprve zpětně si uvědomil, že ten zvuk, který nedokázal zařadit, ten, který se ke rvačce přirozeně nehodil, byl Minhův usedavý pláč.

"Jsi v pořádku?" Chilhyun mu pomohl posadit se a s tichým povzdychem mu do dlaně vtiskl kapesník.

Khun přikývl a vyplivl krev. Naštěstí jenom krev, zuby - díkybohu - držely. Otřel si ústa.

"Minho! Minho, vrať se…!" vřískl vyděšeně Taecyeon.

Než se stačil Nichkhun v situaci před sebou zorientovat, byl nejmladší pryč. Taec s provinilým výrazem vrazil ruce do kapes a zašilhal po Chilhyunovi, jako by se bál, že dostane vyhubováno.

"Co jsem řekl?" zamumlal Nichkhun zmateně.

"V prvé řadě jsi neměl říkat vůbec nic," Ahn se na něj zamračil. "A o Changminovi už se nikdy takhle lehkovážně nezmiňuj. Nikdy."

Thajec chvatně přitakal. Ač doufal v poněkud obšírnější vysvětlení, Chilhyunův tón ho od dalšího vyptávání spolehlivě odradil.

"Kangta hyung?" Taecyeon nejistě kývl k místu, kde stál Minho naposledy. "Mám…? Možná - možná se mi ho povede najít…"

Světlovlasý zavrtěl hlavou. "Nech ho, vrátí se. Půjdeme?"

Khun se vyškrábal na nohy a srovnal s nejstarším krok. "Kang-ta?" podivil se tomu jménu.

"Kangta," přisvědčil Ahn s pousmáním. "Napůl krytí, napůl snaha zapomenout." Pokrčil rameny. "Chilhyun je pro celou Koreu zločinec. S takovým vědomím se nežije právě růžově."

"Chápu…"

"Takže bych velmi ocenil, kdybys mě tak oslovoval i ty."

"Dobře. Kangto."

Ahn Chilhyun se na něj usmál, vkročil do houští - a zmizel. Nichkhunovi spadla brada.

"Co - co to -?"

"Jen jdi," dloubl ho Taecyeon mezi lopatky a on s vyjeknutím vpadl mezi divokou flóru. Tedy až na ten drobný detail, že nevpadl mezi žádnou flóru, nýbrž do tmavé, studené chodby.

Zmateně se kolem sebe rozhlédl, a ještě zmatenější pohled upřel na Kangtu, který stál pod jedním ze světel, jež byla skromně rozeseta po celé délce koridoru.

"Vítej doma," ušklíbl se, pobavený Thajcovým ohromeným výrazem.

"To - to byl jeden z těch Minhových průchodů?"

"Správně."

"Super, že jo?" zasmál se zjevivší se Taecyeon a podal Khunovi batoh. "Tohle bude asi tvoje."

"Ah, děkuju moc!" Starší si svůj jediný a poslední majetek vděčně přitiskl k hrudi. "Úplně jsem na něj zapomněl…"

"Kangta oppa!"

Otočili se za hlasem. Běžela k nim drobounká slečna, snad by se hodilo říct holčička. Černé vlasy svázané ve vysokém ohonu se za ní v rytmu kroků půvabně komíhaly ze strany na stranu, ovšem zarputilý výraz působil v tom rozkošném kulatém obličeji téměř nepatřičně.

A aniž by to tušila, postarala se Nichkhunovi o pořádný šok. Když totiž velmi negentlemansky zapátral po jejím věku, zjistil, že tahle holčička je o dva roky starší než on sám.

Doopravdy, v Koreji se nedá věřit vůbec ničemu!

Děvče zadýchaně zastavilo před Chilhyunem. "Šéf je," v té chvíli si všimla Nichkhuna a vykulila na něj oči, "zpátky."

"Výborně…," odtušil světlovlasý spokojeně. "Taeku?"

"Ano?"

"Zajdi drahého informovat o našem novém přírůstku."

"Rozkaz," zakřenil se Ok, mrkl na Nichkhuna a v příští vteřině se proměnil v rozmazanou šmouhu, jež prosvištěla chodbou a ztratila se jim z dohledu.

Superrychlost. Thajec uznale pokýval hlavou.

Černovláska si významně odkašlala. "Přírůstek?" zopakovala a tázavě si mladíka prohlédla.

"Nichkhun Horvejkul," představil se jí se širokým úsměvem. "Čtení myšlenek."

"Těší mě. Jeon Boram - "

"Neviditelnost."

"Máš bod." Boram se na něj zazubila. "Jak jsi nás vypátral?"

"Přes Taecyeona. Potkal jsem ho ve městě na nákupech."

"Á… Tři dny zpátky, co?"

"Byla to neuvěřitelná náhoda," přikývl Nichkhun. "Ale," znovu se rozhlédl po prostoru, v němž se ocitli, "kde to vlastně jsme?"

"Pod zemí," řekl Kangta. "Ve vojenském krytu. Tak tajném, že o něm neexistují žádné oficiální záznamy."

"Armáda zbudovala kryt, o kterém neví, že ho zbudovala?"

"Pravděpodobně šlo o projekt pod japonskou taktovkou."

"Aha."

"Na nějž se po válce zapomnělo," dodala Boram. "Jiní to tu houfně využívají jako útočiště…"

"Původní nájemníky naneštěstí před devatenácti lety popravili vládní vyšetřovatelé." Kangta se zamračil na mrkající světlo nad svojí hlavou. "Jednou prostě vyrazili ven - a už se nevrátili. Boram, koupil Taecyeon žárovky?"

"Takže…?" hlesl Nichkhun.

"Nám přivandrovalcům už to tu tak nějak zůstalo, ano."

"Odkud berete elektřinu?"

"Prakticky odevšad. Jsme napíchnutí na tolik domácností po celé republice, že si ve finále žádná nevšimne, že platí o trochu víc, než by měla. Totéž platí o vodě."

"To všechno díky těm Minhovým průchodům?"

Kangta zaváhal. "Víceméně… Nejen díky Minhovým, abych byl přesný - "

Ze dveří nalevo se vyřítila vysoká, štíhlá brunetka. "BORAM UNNIE! KANGTA UNNIE!" vykřikla nadšeně.

Nichkhun si všiml, jak Chilhyunovi rozčileně zacukalo obočí. Maličká Boram jen stěží přemáhala smích.

"Jiyeon," zavrčel Kangta výhružně.

"Unnie?"

"Mohla bys s tím konečně přestat?!"

"Chceš být radši ahjumma?"

"Chci být chlap!"

"No, tak to máš smůlu," zašklebila se dívka uličnicky a vzápětí už se nakláněla k překvapenému Thajci. Byla překrásná jakýmsi zvláštním, nesnadno definovatelným způsobem. "Ahoj, Nichkhune!" Horlivě mu potřásla rukou. "Jsem Park Jiyeon. Taky umím číst myšlenky."

Khun jen užasle klapl pusou. S vědomím, že i jemu někdo vidí do hlavy, se najednou cítil jako nahý. A pod rentgenem. "T - to je - "

"Strašné, já vím. Ale uvědomuješ si -!"

"Komunikovat spolu budete jako normální lidi," zchladila kolegynin entuziasmus Boram. "Slovy."

"Proč?" nafoukla se brunetka.

"Protože já se tu taky neplížím neviditelná, ačkoli bych mohla!"

"Pravda, to děláš jen, když Taecyeonovi kradeš jídlo…"

"Pšt!" sykla starší a Jiyeon ji se smíchem objala kolem ramen.

"Pojď, chce s námi mluvit Hyomin." Mávla na Kangtu a Nichkhuna: "Zatím, vy dva - A! Unnie!" vzpomněla si.

Kangta pozdvihl obočí.

"Víš, že je šéf -?"

"Ano, Boram už mě zpravila."

Mlčky sledovali, dokud vzdalující se děvčata (jejichž výškový rozdíl by zasloužil ocenění vtip roku) nezmizela v jedné z pravotočivých bočních chodeb.

"Naše praštěná maknae," zabručel Chilhyun na Jiyeoninu adresu. "Věřím, že si budete rozumět."

"Uhm, Kangto?" Khun se rozpačitě hryzl do rtu. "Ten šéf, o kterém všichni mluví… Je to…?"

"Hledaný číslo 1," přisvědčil Ahn.

Mezinárodní zločinec.

Nichkhun nasucho polkl.