A jiní nesmějí žít mezi námi - 20. kapitola

Uběhly tři dny. Pokoj opouštěl Changmin i nadále jen velmi sporadicky, kontaktu s kýmkoli vyjma Minha se pokud možno vyhýbal. Nikdo se tomu nepodivoval, nikoho ani nenapadlo mu to zazlívat. "Jistě se to spraví," opakovali. "Potřebuje čas. Jenom víc času."

Changminova nepochopitelná slova "Neměli jste mě zachraňovat… neměli jste mě sem brát…!" nedala Minhovi klid. Nedokázal vysvětlit, co ho na nich tolik dráždí a panicky děsí zároveň, ale - ač by to nikdy nahlas nepřiznal - vnímal v nich pachuť jakési… anonymní hrozby. Třetího večera od návratu domů se Changmina konečně odvážil zeptat, co konkrétně tím prohlášením mínil, a starší s nervózním smíchem odvětil, že si vůbec nevzpomíná, že by takovou hloupost řekl. S čímž by se Minho snad i spokojil… kdyby to nebyla tak zjevná lež.

"Myslím, že si to Minho prostě celé představoval trochu jinak," zakončil Taecyeon svoje vyprávění a propaluje očima hromádku dřevěných tyčinek, pokusil se jednu z nich ukořistit. Bez úspěchu, vedlejší exemplář se - v rozporu s herními pravidly - pohnul. "Kruci," odfrkl mrzutě. "Proč vůbec hrajem tuhle pitomou hru?!"

"Tys ji sem přinesl," připomněl mu Minjun a s noblesou mistra se chopil tyčinky, se kterou marně zápolil Taec. "Jdeš na to moc zhurta," poučil ho.

"Nesnáším mikádo," povzdechl si Taecyeon a za doprovodu širokého zívnutí změnil pozici z lehu na břiše do sedu na patách. Pozoroval, jak se Minjun soustředěně propracovává k dalším a dalším tyčinkám, chladnokrevný jako zkušený lékař při operativním zákroku.

"Tebe je jako vyšetřovatele fakt škoda," podotkl, když se Minjun po osmé bezchybně ulovené tyčince narovnal a jal se hromádku zamyšleně obhlédnout z nového úhlu.

"Jo?"

"Nenapadlo tě být třeba chirurgem?"

Starší se ušklíbl. "Strčil bys mi do ruky skalpel na základě toho, že obstojně zvládám mikádo?"

"Byl bys sexy chirurg," zazubil se Taecyeon. Naklonil se přes zbývající tyčinky, rozhozené po podlaze, a lípl Junovi pusu na rty. Ten se rozpustile usmál, pohladil Taeka po tváři a pak se s tichým "Měli bychom pokračovat," vrátil ke hře před sebou.

A tak pokračovali. Minjun precizně odebíral jednu dřevěnou tyčinku za druhou a Taecyeon jeho počínání učenlivě sledoval. Během čtvrtého opakování nejúčinnějšího manévru se však Minjun najednou zarazil a zdánlivě zcela bez kontextu se zeptal:

"Nechce to vzdát, že ne?"

Taecyeon se zatvářil zmateně. "A kdo?"

"Minho."

"Ah, to ne, rozhodně ne! Zaprvý to nemá v povaze a zadruhý," Taec pokrčil rameny, "jde o Changmina. A Changmin je středobod Minhova vesmíru."

"A Minho toho Changminova," podotkl Minjun nepřítomně, ztracený v těch několika málo vzpomínkách, kdy veskrze z donucení dělal při návštěvách laboratoře garde Kibumovi, který byl na proměny subjektu 035 hrozně zvědavý, ale příčilo se mu absolvovat je sám. Proto do Minjuna pokaždé hučel tak dlouho, až kolega mrzutě svolil, že ho doprovodí. Spočítal by na prstech jedné ruky, kolikrát během toho půl roku Shima Changmina skutečně viděl. S každou jejich návštěvou byl jiný hubenější, ztrhanější a zjevně i šílenější, jen jediná věc zůstávala neměnná: Changminovo zbožné opakování Minhova jména.

Taecyeon spolkl rýpavou poznámku, jakpak asi pan vyšetřovatel Kim k takovému závěru došel,

(vytahovat ze skříně kostlivce vztahu neprospívá)

a přitakal: "Jo. Jestli si nejsou souzení ti dva, pak nikdo."

"To jsem rád… Doufám, že -"

"JESTLI SE TAM VYKUSUJETE, OKAMŽITĚ S TÍM PŘESTAŇTE, DÍK!" zařvala odkudsi z chodby Boram.

Minjun ztichl, podíval se na Taecyeona, Taecyeon na něj, načež se ten starší smíchy zlomil v pase a mladší se s trpitelským zaúpěním pleskl dlaní do čela.

"NE, RAMBO, NIKDO SE TU S NIKÝM NEVYKUSUJE!"

Dívka obezřetně vykoukla zpoza stěny. Když se ujistila, že jí Taecyeon nelže, zafrkala: "No co! Musela jsem se zeptat!" A chrastíc klíči, přicupitala k cele. "Tvoje žena mě chápe. Že mě chápeš, Minjune?"

"Samozřejmě," zazubil se agent.

"Vidíš?!"

Taecyeon nešťastně potřásl hlavou. "Občas si říkám, jestli přece jen nebylo lepší, když jsi mojí ženě chtěla otrávit rýži," posteskl si.

Narážel na Boraminu dva dny starou zpověď ("Víš, původně jsem ti jakožto svému sokovi mínila otrávit jídlo… ale pak jsem naznala, že je Taecyeon debil a že by bylo absolutně nesmyslné ukončovat kvůli němu tvůj život, takže… ti ho prostě nechám. Však je to beztak ten největší očistec, jakej můžeš zažít."), která - naprosto nelogicky - zapříčinila, že se ona a Minjun téměř spřátelili. A ač navenek chytal Taecyeon z toho nečekaného spojenectví tiky, ve skutečnosti byl nesmírně rád, že dal konečně někdo z rodiny Minjunovi otevřeně šanci.

Jiní se odebrali do jídelny na oběd a agent začal s pobrukováním sklízet tyčinky mikáda. Taecyeon beztak ve hře pokračovat nemínil. Zrovna dovíral krabičku, když z chodby zaslechl kroky. Udiveně se ohlédl.

"Taecyeone?" zavolal. "Zapomněl sis něco -"

Stoupavá intonace otázky Minjunovi odumřela na jazyku; užasle na příchozího vytřeštil oči. Nebyl to Taecyeon, ale subjekt 035.

Vypadal lépe, než když jej viděl posledně. Ne dobře, ani zdravě, ale lépe. S velkou dávkou představivosti by snad v jeho tváři už i dokázal najít toho krásného mladíka s laníma očima, kterého ÚBJ zajalo před půl rokem.

Dobrou minutu na sebe vyšetřovatel a jiný jen bezhlese zírali. A pak Changmin zašeptal něco podivného.

"Pomoc."

Minjun na něj zmateně zamrkal. Pomoc? Chce, abych mu pomohl…? Než se však ve svém absolutním údivu zmohl k reakci, dolehl k nim Minhův hysterický jekot:

"Hyung! Hyung, kde jsi?!"

Changmin si skousl ret a nešťastně sklopil hlavu. Mlčel.

"Hyung!"

"Je tady!" křikl Minjun, ač si nebyl vůbec jistý, či to měl nebo neměl udělat. Co má tahle situace znamenat? Proč se Changmin zapírá před Minhem? Utíká před ním? Ale… to přece nedává nejmenší smysl…

Minho se bez dechu vyřítil z chodby. Když spatřil Changmina, živého a zdravého, se zoufalým vzlykem mu skočil kolem krku.

"Hyung! Tolik jsem se bál…!"

Changmin mladšího sevřel v náručí. Zcela automaticky a přirozeně. A i když se v jeho tváři stále zračila beznaděj, Minhova blízkost zafungovala stejně jako jeho fotografie; nesporně Shima Changmina rozzářila. Bylo zvláštní vidět, jak se v jeho výrazu v tutéž chvíli mísí dvě zcela protichůdné emoce.

On má z něčeho strach, pochopil Minjun. A trne hrůzou, že to něco ublíží Minhovi.

Minho si Changmina starostlivě prohlédl, vzal jeho hlavu do dlaní. "Jsi v pořádku? Co jsi tu hledal?"

"Nic," hlesl starší. "Zabloudil jsem."

Proč mu lžeš?

Minho povytáhl obočí, ta očividná smyšlenka ho neobalamutila. Nahlas ale Changmina nekonfrontoval, prostě jen trpně kývl hlavou, o krok ustoupil a vzal ho za ruku.

"Půjdeme, ano?"

Shim poslušně přitakal.

"Děkuju vám!" zavolal Minho přes rameno na Minjuna a s Changminem v patách vyrazil zpátky do centrální části krytu.

Ještě než agentovi zmizel z dohledu, se Changmin naposledy ohlédl. Jeho pohled křičel jediné.

Pomoc.

✘✘✘

Asi o dvě hodiny později se před celou zjevil Nichkhun.

"Uhm, zdravím. Můžeme si promluvit?" rozpačitě požádal Minjuna. "Posílá mě Minho," dodal.

"Tebe že posílá Minho?" ušklíbl se Taecyeon. "Tak to chlapec musí být fakt hodně zoufalej!"

"Zmlkni," odsekl Thajec.

Minjun Khunovi nabídl židli stojící u stěny před celou. Ten se jí s díky chopil a postavil naproti agentovi. Nebýt mříží mezi nimi, vypadali by jako dva rovnocenní diskutující.

"Minho původně mínil přijít sám, jenže… rozmyslel si to. Nerad nechává Changmina samotného," vysvětlil Nichkhun svou tlumočnickou roli a posadil se.

Taecyeon se užuž nadechoval k další rádoby vtipné poznámce, Minjun ho ale prošpikoval tak zabijáckým pohledem, že raději prozíravě zůstal zticha.

"Chápu," obrátil se agent k Nichkhunovi. "Já ale nevím, proč sem Changmin přišel. Je mi líto."

"Neřekl něco?"

"Pomoc. Řekl pomoc."

Khun svraštil čelo. "Chtěl, abyste mu pomohl?"

"Nejspíš. Nemám ale ponětí jak, ani s čím."

"Proč by chtěl Changmin pomoc od tebe?" zamračil se Taec.

"Netuším."

"Když jste byli… ehm, ještě tam u vás," odkašlal si Nichkhun, "byli jste spolu nějak víc v kontaktu…?"

"Právě že vůbec ne," rozhodil Minjun bezradně rukama. "Pokud si dobře vzpomínám, nikdy jsem s ním nemluvil." Nebo se o to spíš ani nepokoušel. Se subjektem 035 se totiž konverzovat nedalo.

"Co má vyšetřovatel a my ne?" zamyslel se Khun.

"Až tak?" podivil se Taecyeon.

"Přišel za ním. Ne za nikým z nás - teda z vás, mě prakticky nezná."

"No… když to podáš takhle…"

"Nejsem jiný," pokrčil Minjun rameny. "Jiný rozdíl mě nenapadá."

"A co z toho můžeme vyvozovat?" zeptal se Nichkhun.

"Tak na to se mě neptejte."

"Kruci."

"Ale mám teorii."

Oba jiní se na vyšetřovatele dychtivě zadívali.

"Myslím, že se Changmin bojí něčeho, co by mohlo ohrozit Minha."

"Co by mohlo ohrozit Minha?!" naježil se Nichkhun.

"Nevím. Nevím co. Říkám jen, že tak to na mě působilo," odvětil Minjun. "Možná se mýlím. Je to teorie," připomněl mu, "ne ověřený fakt."

"Dej si pohov, Romeo!" houkl Taecyeon, kterého evidentně nakrklo, že Nichkhun bezdůvodně vříská po jeho Minjunovi. "Navíc se plašíš úplně zbytečně, Changmin by nikomu nedovolil, aby ublížil Minhovi. Nikdy."

"Že to tak bylo tehdy, neznamená, že to platí i teď," ohradil se Nichkhun.

"Hele, já vím, že bys strašně uvítal, kdyby se ukázalo, že je Changmin vlastně absolutní zlo, ti dva se rozešli a zdrcený Minho se ti vrhnul do náruče," odfrkl Taec, "ale to se nestane. A čím dřív se s tím smíříš, tím líp pro tebe."

Thajec zrudl ponížením. Vyskočil na nohy a mrštil židlí zpátky ke zdi. "Nevíš vůbec nic!" zasyčel a vztekle odrázoval pryč. Poděkování, které mínil věnoval agentu Kimovi, tak vzalo definitivně za své.