A jiní nesmějí žít mezi námi - 19. kapitola

Kangta otevřel dveře ložnice a Eric, ležící na posteli, se spěšně vyšvihl do sedu.

"Tak co - au!"

"Mám tě k té posteli přikurtovat?!" zavrčel Chilhyun. "Řekl jsem, že máš ležet!"

"Ale no tak, nic mi přece není!" zaprotestoval Eric, snažně nenápadně si mne pravou stranu břicha.

"Jasně, proděravělej od kulek, ale nic ti není."

"Všechny kulky už jsi vyndal -"

"Neser mě a lehni!"

Starší našpulil pusu jako uražené děcko, poslušně se ale položil zpátky na matraci a z nočního stolku Kangtovi podal čistý kapesník a lahvičku dezinfekce. "Doufám, že po tomhle kole už se budu moct obléknout," odkašlal si. "Začíná mi být zima…"

"Ty že se chceš oblékat? Přede mnou? To je snad poprvé," ušklíbl se Kangta.

"Tedy… pokud mi tu rekonvalescenci míníš zpříjemnit…"

"Ale jistě. Budu ti předčítat Dostojevského."

Eric protáhl obličej. "Tak to abych si oblíkl i svetr," zabručel.

Kangta se smíchem namočil kapesník do dezinfekce a dal se do druhé etapy čištění ran, jež Eric utržil při konfrontaci s vyšetřovateli a polovinou soulského policejního sboru. "Sám musíš uznat, že sex je v rámci rekonvalescence trochu moc náročná činnost."

"Ne o moc náročnější než četba Dostojevského," sykl Eric skrz zaťaté zuby. Kapesník napuštěný dezinfekcí se dotkl rány na břiše, té nejhlubší a bolestivější.

"Promiň," zamumlal Chilhyun a zamračeně si zranění prohlédl. "Tahle rána je doopravdy ošklivá. Nevím jestli -"

"Zahojí se. Možná ne do zítřka jako ty ostatní, ale za pár dní po ní nebude ani památky."

"Stejně je to zajímavé."

"A co?"

"Že ti nezůstávají jizvy."

"Umíš si představit, jak bych vypadal, kdyby zůstávaly?!" rozesmál se Eric.

"Měl bych tě rád i jako Frankensteinovo monstrum," ujistil ho Kangta.

"Rád?"

"Ano."

"Takže bys mě nemiloval?"

"…"

"…"

"Žádné jizvy ti nezůstávají, je zcela irelevantní to řešit," mávl Kangta rukou.

"Ale -!"

"Víš co, Dostojevského si necháme na jindy, v rámci rekonvalescence ti povím pohádku."

"Mě ale zajímá odpověď na moji hypotetickou otázku," namítl Eric.

"Hypotetické odpovědi na hypotetické otázky za nic nestojí, věř mi."

"Tak… o Červené karkulce?"

"Cože?"

"Ta pohádka."

Kangta na něj dvě tři vteřiny beze slova hleděl, ruku s kapesníkem ustrnulou na půl cesty k ráně na rameni, a dal se do smíchu. "Jak si přeješ," broukl pobaveně a políbil Erika na rty.

"A zůstaneš tu se mnou? Chci říct… nebude tě Minho shánět?"

"Kdyby mě potřeboval, ví, kde mě hledat. Nemyslím si ale, že k tomu dojde… Na Changmina toho pro dnešek bylo až moc. Dostal sedativa, a měl by spát až do rána."

"Je to až tak zlé?" zachmuřil se Eric.

"Neřekl bych zlé," oponoval Kangta, "spíš… prostě jen potřebuje čas."

"Jinak ale všechno proběhlo dobře?"

"Až moc dobře."

Junghyuk svraštil čelo. Kangtův tón ho nemile zarazil. "Jak to myslíš?"

"Tak jak to říkám. Šlo to až podezřele snadno. A pak…"

"Co?"

"To…," Kangta zaváhal, "ty kódy k zámkům," zamručel neochotně.

"Kódy?"

"Hm. Ke dveřím laboratoře a k Changminově cele."

"A co je s nimi?"

"Nula dva jedna šest. Jedna devět sedm devět," odcitoval Ahn pomalu a důrazně. Zamračil se. "Nepřipomíná ti to něco?"

Erikovy veliké tmavé oči se rozšířily nelíčeným ohromením. Ihned ale - jako by nechtěl, aby Kangta věděl, že on ví - pohled odvrátil a na pár vteřin se zádumčivě odmlčel. "Musela to být náhoda," hlesl pak.

"Náhoda? Někdo náhodou nastavil tvoje datum narození jako heslo? Takové náhody se nedějí, Eriku!"

"A co jiného by to bylo?!"

"Soukromý cynický vtip?" navrhl Chilhyun znechuceně. "Těm třem," odkazuje k Boram, Nichkhunovi a Minhovi, "ta souvislost vůbec nedošla, však proč taky… Ať už to udělal kdokoli, chtěl upoutat tvoji pozornost."

"Kdo by…?"

Dongwan.

Ta myšlenka, skrytá, takřka mrtvá vzpomínka na dávného kamaráda, ho zaskočila. Nepomyslel na něj od Junjinovy smrti… vlastně si ani nebyl jistý, zda ho tam tehdy skutečně viděl nebo jen blouznil z bolesti, víc psychické než fyzické, a nadměrné ztráty krve.

Samozřejmě věděl, že Kim Dongwan pracuje ve vyšetřovacím týmu, a ano, ověřil si, že je to opravdu ten Kim Dongwan, kterého před pětadvaceti lety znal. Navzdory tomu však nebyl s to brát vyšetřovatele Kima Dongwana a dávného kamaráda Kima Dongwana jako jednu a tutéž osobu. Kamarád byl pryč, přišel vyšetřovatel. A vyšetřovatel nemá s kamarádem zhola nic společného. Pohlížel na věc naivně, skoro dětinsky… a přesně proto se o té věci nikomu z rodiny ani slůvkem nezmínil.

"Kdo by se tak namáhal?"

Kangta pokrčil rameny. "Nevím. Třeba ten doktor… jak o něm Minjun vyprávěl Taekovi. Lee… něco. Každopádně má anglický jméno…"

"Andy?"

"Jo, přesně ten! Tvoje fanynka číslo jedna."

"Snad nezávidíš?" Mun se nuceně uchechtl. "Možné to asi je… Ale proč by to dělal? Nebyla to past. Dostali jste se dovnitř, bez problému jste se dostali ven. Nedává to přece smysl…"

"Nebyls tam ty," podotkl Chilhyun.

"A on tím byl tak zklamaný, že nechal utéct Changmina a čtyři další jiné?" zavrtěl Eric hlavou. "To je blbost. Nezapomínej, že minimálně ty jsi stejně ceněná trofej jako já."

Kangta netečně trhl rameny a narovnal se. "Zajdu oprat ten kapesník. A pak si za tebou lehnu a popovídám ti pohádku o Červené karkulce. Souhlasíš?"

"Všemi deseti," zazubil se Eric. "Mimochodem, můžu už se obléknout? Nebo aspoň zakrýt…?"

"Zakrýt," opáčil Kangta po krátkém zamyšlení. "Přece jen se po té pohádce k nějaké formě zpříjemnění tvojí rekonvalescence možná dostaneme…"

✘✘✘

Minho, v rukou tác se snídaní, zatlačil loktem na kliku a otevřel dveře pokoje. Že na okamžik zaváhal, nebylo (kupodivu…) způsobeno tím, že se podvědomě děsil dalšího Changminova panického záchvatu, ne, znervóznila ho vzpomínka na to, co se v tomhle pokoji odehrálo předvčerejší noc; byl to Nichkhunův pokoj. Teď již bývalý, jistě, to však na situaci nic neměnilo…

Včerejší hra na škatulata měla prostý důvod: aby mohli Minho a Changmin opět bydlet spolu, bylo třeba přestěhovat Minhova dosavadního spolubydlícího, Taa. Což by za běžného provozu nebyl problém, prostě by počkali, až se Tao vrátí domů, hezky to s ním probrali, domluvili se… Problém byl v tom, že Changminův psychický stav se jevil minutu od minuty bídněji. Příčetní přítomní se jednohlasně usnesli, že bude nejlepší, když si Shim co nejdřív zaleze do postele a přemíru zážitků zaspí, pročež se Nichkhun dobrovolně nabídl, že namísto Taa se odstěhuje on a uvolní Minhovi a Changminovi svůj pokoj. Nu, a tak se i stalo.

Changmin ležel zachumlaný pod peřinou, otočený zády k němu a zdálo se, že spí stejně tvrdě jako před půl hodinou, kdy odsud Minho odcházel.

Bylo mu líto ho budit… na druhou stranu, před deseti minutami odbila desátá dopolední, což znamená, že spí už víc než třináct hodin v kuse. A navíc poslední jídlo, které jedl, jestli vůbec, byl včerejší oběd.

Minho položil tác na noční stolek vedle postele a zlehka se dotkl Changminova ramene. "Hyung?"

Starší se k němu vmžiku obrátil, napůl vyplašeně napůl… nedokázal ten výraz v jeho propadlé tváři popsat. Musel být vzhůru už nějakou chvíli, protože nevypadal ani trochu rozespale. Unaveně, to ano, ale ne rozespale. Minha bodl osten výčitky. Neměl ho tu nechávat samotného…

Křečovitě pozvedl koutky úst v úsměvu. "Dobré ráno. Přinesl jsem ti snídani."

Changmin ale plnému tácu nevěnoval jediný pohled. Upřeně, bez mrknutí zíral na Minha, skoro jako by se bál, že když ho jen na moment spustí z očí, ztratí se mu. Zmizí. Rozplyne se. Jako sen.

A on se znovu probudí do noční můry.

"Hyung," Minho usedl na kraj postele, vzal Changminovy studené, třesoucí se ruce do svých. "Nezdám se ti. Jsem tady. A ty jsi v bezpečí. Nemusíš se ničeho bát."

"Pořád tomu nemůžu uvěřit," zamumlal starší a skřípavě se zasmál. "Chovám se jako pitomec, co?"

Minho zavrtěl hlavou. "A i kdyby… máš na to svaté právo."

Changmin se pousmál, vzápětí ale rozpačitě uhnul očima a kousl se do rtu. "Já… dneska ještě nechci ven. Nechci nikoho vidět. Nevadí…?"

"No… Jiyeon sice umírá touhou skočit ti kolem krku… věřím ale, že do zítřka to vydrží."

"A ty?"

"Mně z nošení jídla na tácu ruce neupadnou."

Changmin provinile pohlédl na snídani, chladnoucí na nočním stolku. "Nemám hlad…"

"Hyung, ty ale musíš jíst," zamračil se Minho. "Včera jsi vynechal večeři, zapomeň na to, že ošidíš i snídani!"

"Jenže… taková porce… nejsem zvyklý tolik jíst…"

Mladší kriticky překontroloval množství jídla na tácu. Byla to úplně průměrná porce… pro gurmána Changmina - Changmina, kterého znával - vlastně až směšně maličká… Odkašlal si. Významně. "Trápili tě v laboratoři hlady nebo…?"

"Krmili mě strašně zdravými nepoživatelnými blafy," zašklebil se Shim.

"My tě ovšem budeme krmit Erikovými delikatesami," připomněl mu Minho vážně. "Teda…," kývl k pokrmu na tácu "toto není Erikova delikatesa, pravda, hyungnim si vzal na snídani dovolenou, ale oběd už bude jeho dílem a ty si určitě pamatuješ, jak moc miluješ Erikovo jídlo, že jo?"

Changmin nejistě přikývl. "Asi… ano?"

"Asi? Počkej… Fakt jsi zapomněl na Erikovo jídlo?" nevěřil Minho vlastním uším.

"Jediné, co jsem si… po všech těch testech…," ošklivá vzpomínka zkřivila Changminovu vyhublou tvář v bolestné grimase. Z hrdla se mu vydral stejný skřípavý a nucený smích jako před chvílí. "Jediné, co jsem si z normálního života reálně pamatoval," falešný pokus o veselí nahradil bezelstný výraz zbožné něhy, "jsi byl ty."

Minho ztěžka polkl, cítil, jak mu po celém těle naskakuje husí kůže. Zpanikařil, neměl nejmenší ponětí, jak na takové prohlášení - na jednu stranu nádherné, na druhou stranu absolutně odporné - reagovat. Napadlo ho, že by Changminovi nejspíš pomohlo, kdyby se ze svých temných zážitků vyzpovídal… on sám si ale nebyl vůbec jistý, jestli má žaludek na to jeho svědectví vyslechnout.

"Chceš o tom mluvit…?"

Starší potřásl hlavou. "Možná bych měl," hlesl bezbarvě, "teď k tomu ale nemám sílu, chuť… ani odvahu."

Za studeného, tíživého ticha do sebe Changmin nasoukal chabou čtvrtinu snídaně. Po deseti minutách otráveného nimrání se ve zbytku míchaných vajíček mu Minho tác sebral zpod rukou, zamumlal, že bude hned zpátky, a zbaběle utekl z pokoje.

"Moc tomu nedal, co?" zabručel Eric, když se Choi vplížil do kuchyně, chystaje se shrnout vajíčka a čtyři opečené toasty do koše.

Minho sebou trhl, načež trochu provinile svěsil ramena. "Hyungnim?"

"Hm?" Eric ustal v krájení cibule a tázavě se po něm ohlédl.

"Myslíš, že… bude všechno jako dřív?"

"Ne. Ale věřím, že to bude jen lepší a lepší."

Minho kývl, se sklopenou hlavou opláchl ve dřezu talíře, lžíci a hrnek a spěšně - na druhý pokus; při tom prvním narazil nedopatřením do futer - vycouval z kuchyně. Nechtěl, aby Eric viděl, že je mu do breku…

Neudělal však ani tři kroky a zarazil se. Ve dveřích jídelny stál Nichkhun a shlížel na něj s tak vědoucným výrazem, že měl Minho sto chutí vrazit mu pěstí. A pak mu padnout kolem krku. A vybrečet se mu na rameni. Přesně v tomto pořadí.

"Pláčeš," podotkl Thajec tiše.

Minho si hřbetem ruky setřel (ty pitomé!) slzy z tváří. "Něco mi spadlo do oka," odsekl nevrle.

"To určitě," ušklíbl se Nichkhun. "Jsi vyčerpaný. Potřebuješ si odpočinout."

"Vstával jsem před třemi hodinami."

"Ale spal jsi?"

Minho rozpačitě semkl rty. Khun měl pravdu, většinu noci strávil tím, že tupě civěl do stropu a lekal se každého sebemenšího šustnutí z vedlejší postele. Děsil se toho, že Changmina popadne další záchvat, děsil se, že bude znovu křičet ta nepochopitelná slova…

Neměli jste mě zachraňovat… neměli jste mě sem brát… neměli jste…!

Zachvěl se.

"Budu v pořádku," opáčil méně ofenzivním tónem a pokusil se o smířlivý úsměv. "Nemusíš mít o mě starost. Jen co se dá Changmin trochu dohromady…"

"A to bude kdy? Zítra? Za týden? Za měsíc? Nikdy?"

Dveře od kuchyně se s tichým klapnutím zavřely. Respektive… někdo je snažně nenápadně zavřel. Minhovi zacukalo oko. Eric ho prostě schválně nechal Horvejkulovi napospas!

V duchu napočítal do pěti, potlačil nutkání ječet. Vždyť věděl, že to nemyslí špatně… Ani Eric, ani Nichkhun.

"Není to ani čtyřiadvacet hodin," připomněl mu a s rozpačitým úsměvem vrazil ruce do kapes. "No tak, je zbytečné panikařit, pár dní se ještě určitě nezhroutím," dodal v žertu.

Khun se nesouhlasně zamračil.

"No tak!"

"Víš ale," kapituloval Thajec s povzdechem, "že kdyby cokoli, můžeš přijít za mnou, ano?"

"A víš ty, co je na tom nejhorší?" zasmál se Minho suše. "Že já s tím počítám. Jako ten největší sobec… Automaticky počítám s tím, že tu pro mě budeš."

"Fajn."

"Fajn? To není fajn, Horvejkule. Je to hnusný, je to pokrytecký, je to… Rozhodně to není fajn!"

"Ale mě to těší," ohradil se Nichkhun a se zářivým úsměvem roztáhl ruce. "Znamená to, že mi důvěřuješ… nebo snad ne?"

"Sklapni," odfrkl Minho, a pohledem propaluje podlahu, připloužil se ke Khunovi a ochotně se nechal obejmout.

✘✘✘

Dongwan se zadumaně zadíval na temnou podlitinu na Hyesungově čele.

"Vždycky jsem se ti líbil. Opovaž se říct, že teď už ne," přimhouřil Shin výhružně oči a přitiskl si na bouli sáček s ledem. "Vlastně nemůžeš vůči mému napuchlému ksichtu říct ani půl slova, protože je to beztak tvoje vina…!"

"Omlouvám se, drahý můj. Nepočítal jsem s tím, že budou Munovi jiní tak… násilničtí."

"Násilničtí?" uchechtl Kibum. "Nezmlátili ho přece baseballkou, hyung, dostal ťafu o vlastní stůl."

"No a? Trpěl jsem!" Hyesung se začal dramaticky ovívat rukou. "Přísahám, Dongwane, že jestli z toho nic nekápne, jestli jsem si nechal zmalovat svůj překrásný obličej zbytečně, udělám bouli na hlavě já tobě. O beton!"

"Bude to fungovat," uklidnil ho Dongwan. "Vím, že bude. Teď jen musíme nějakou chvíli počkat -"

"Na co přesně?" povytáhla Soyeon obočí.

Agent lomeno jiný se k ní obrátil a usmál se: "Chci je ukolébat iluzí, že je všechno v pořádku. Že jim nic nehrozí. A až budou nejzranitelnější… zaútočíme."

"Ano," Minwoo Soyeoninu námitku umlčel mávnutím ruky, "Dongwan je tak trochu hračička, na druhou stranu… zas tak moc na tom přece nesejde. Jestli Muna a jeho bandu dostaneme dneska nebo za měsíc. Čekali jsme pětadvacet let. Pár týdnů ještě vydržíme."

"Nemůže je Changmin varovat?"

Dongwan zavrtěl hlavou. "Nemá povoleno mluvit, psát nebo jakkoli jinak se zmiňovat o mně anebo čemkoli, co se mnou souvisí."

"Neviditelná časovaná bomba," zamumlal Kibum.

"Přesně tak."

"Jak ale tu bombu odjistíte, až přijde čas?" Soyeon zůstávala skeptická. "Jak ho kontaktujete? Napíšete mu esemesku?"

Dongwan, neztráceje úsměv na rtech, si významně poklepal prstem o spánek. "Jinak, vážená slečno kolegyně. Kontaktuju ho jinak."

"Nejste telepat."

"Ne. Jsem lepší. A dovedu svým pokusným subjektům udělovat příkazy na dálku."

"Asi se nemám ptát, na kom jste to testoval."

"Na spoustě lidí… Pamatujete na to banánové latté, které jste si koupila před třemi dny?"

"Co s ním?" zamračila se Soyeon.

"Vy přece nesnášíte banánové latté," připomněl jí Dongwan rozpustile.

Agentka na něj vytřeštila oči. Zbledla jako stěna. "To - to je nemorální!" vyštěkla rozhořčeně.

"Mě přiměl koupit si tu nejodpornější kravatu, jakou kdy svět viděl," povzdechl si Minwoo. "Když se mi druhý den přiznal, že na mně testoval svůj rozsah, měl jsem sto chutí ho tou ohavností uškrtit…"

Kibum a Hyesung účastně přitakali.

"No to snad…!" Soyeon zaskřípala zuby.

"Vše v rámci studia!" Dongwan roztáhl ústa v širokém, odzbrojujícím úsměvu. "Pochopte, nemohl jsem vás o tom informovat předem, ani vás žádat o souhlas - ten pokus by ztratil veškerý smysl. A já se potřeboval ujistit."

"Už to nikdy nedělejte!"

"Už nemám důvod," ujistil ji Dongwan a Soyeon rozčileně odkráčela ze zasedací místnosti. Ve dveřích se málem srazila s Andym.

"Stalo se něco?" zeptal se doktor a zmateně se ohlédl po nasupené agentce.

Jeho kolegové si vyměnili dlouhý pohled a pak lhostejně mávli rukou.

"No nic, pánové," rozloučil se Minwoo, "já vás opustím. Musím si jít na ředitelství vyslechnout, jaká jsme to banda idiotů… Vrátím se tak…"

"Zítra?" ušklíbl se Hyesung suše.

"To jen když to dobře půjde," zazubil se Minwoo. "Jo, a Andy?"

"Ano, hyung?"

"Řekni mu to na rovinu. Vsadím se, o co chceš, že ten vůl na vaše rande zapomněl."

Trojice vyšetřovatelů na doktora Leeho udiveně zamrkala. Andy si rozpačitě odkašlal:

"Ehm, Dongwan hyung? Před čtvrt hodinou jsi měl být v laboratoři…"

"Já…?" Jiný se nechápavě podíval na hodinky. A rázem mu svitlo. "Ah, krevní testy! Do háje! Promiň, Andy!"

"Máš čas teď?"

"Jasně! Teda… nepotřebujete mě tu k ničemu, že ne?"

Kibum a Hyesung svorně zavrtěli hlavami.

"Bouli o beton ti můžu klidně udělat později," opáčil velkoryse agent Shin.

"Ale ono to bude fungovat…! Ah," Dongwan se s povzdychem zavěsil do Andyho, "pojď. Jsem celý jenom tvůj."

Vyrazili chodbou k laboratoři. Cestou minuli dvě asistentky, které se při pohledu na ně hystericky rozhihňaly.

"Co je jim k smíchu?" odfrkl Dongwan naoko dotčeně a propletl s Andym prsty. Doktor se zachechtal a rádoby upejpavě pleskl staršího přes rameno svou identifikační kartou.

Před elektronickým zámkem ke dveřím laboratoře se Andy najednou zarazil.

"Hyung?"

"Hm?"

"Proč jsi po mně chtěl, abych změnil kód ode dveří a od cely subjektu 035 na datum a rok narození Muna Junghyuka?"

Dongwan se pousmál. "Přišlo mi to hezky symbolické. Pro obě strany."

"Kódy se ale musejí po měsíci obměňovat," připomněl mu Andy. "Co kdyby se tu Munovi jiní během té doby nezjevili…?"

"Požádal bych tě, ať nové kódy nastavíš na nula dva jedna osm a jedna devět osm osm."

"To je… datum narození subjektu 035."

"Totožně symbolické, nemám pravdu?" zasmál se Dongwan srdečně.

Ano, podařil se mu vskutku skvostný vtip.