A jiní nesmějí žít mezi námi - 18. kapitola

Pod rouškou neviditelnosti vklouzli Boram, Kangta, Nichkhun a Minho do budovy centrálního policejního okrsku. Proběhli chodbou k šatnám, pootevřenými dveřmi se protáhli dovnitř a co nejtišeji je za sebou zavřeli.

"Tak fajn," Boram lusknutím prstu sejmula neviditelnost z Nichkhuna, "měla by to být skříňka 36."

Thajec vytáhl z kapsy klíče a ten nejmenší ze svazku zkusil zasunout do zámku příslušné skříňky. Pasoval.

Dnes ráno si s Boram vytipovali policistu, mířícího domů z noční, který svojí postavou nejvíc odpovídal Nichkhunovi. Sledovali ho do bytu a poté, co jeho přítelkyně odešla do práce – dělala v nedalekém zverimexu, jak vypátral Nichkhun –, neviděni neslyšeni nic netušícího muže přepadli, umlčeli, svázali a zamknuli v koupelně. To všechno proto, aby si mohli vypůjčit jeho klíče, identifikační kartu, odznak a policejní uniformu.

Khun odemkl skříňku, a když v ní našel, po hledal, svlékl si kalhoty a tričko a spěšně se napasoval do uniformy. Byla mu sice trochu těsnější, ale v rámci možností…

"Jak vypadám?"

"Jako idiot," ujistil ho Minhův hlas na pravoboku, načež mu někdo z jeho neviditelných kolegů narazil na hlavu policejní čepici.

"Perfektní," konstatoval Kangta.

"Děkuju. Takže teď, ehm, zpátky na chodbu, pořád rovně až na konec ke schodišti… nahoře u dveří zazvonit, nechat nahrát identifikační kartu a do kamery ukázat odznak."

"A dívat se pořád do země," dodala Boram, skládající Nichkhunovo oblečení do svého pastelově růžového baťůžku. "Nechceme, aby sekuriťáci viděli tvůj obličej."

Nichkhun přitakal, že bere na vědomí.

"Potřebuju jen, aby ty dveře zevnitř otevřeli," připomněl jim Kangta. "Stačí škvíra - naruší jejich antijinou technologii, já pak můžu dveře bez problému vyrazit a zneškodnit ochranku."

"Definitivně?" nadchl se Minho.

"Provizorně. Jsme tu, abychom zachránili Changmina, ne vyvraždili zaměstnance ÚBJ."

"Zvládli bychom obojí!"

"Minho," zavrčel Kangta. "Štvi mě ještě chvíli a doopravdy tě z toho okna vyhodím!"

Nejmladší dotčeně odfrkl, avšak prozíravě už neřekl ani slovo.

"Tak," odkašlal si Nichkhun, "myslíte, že máme všechno…?"

"Pouta!" vzpomněla si Boram.

"No jo!" Thajec bleskurychle prohledal policistovu skříňku. "Jsou tu jen dvoje…"

"Nezbývá než doufat, že to postačí," kontroval Kangta bezvýrazně. Vteřinu nato se, zdálo by se samovolně, otevřely dveře do chodby, pročež hledaný číslo dvě sykl: "Vzduch je čistý!"

Neviditelná skupinka v čele s viditelným Nichkhunem tak poklusem zamířila do druhého křídla budovy, kde sídlila ta část korejské policie známá jako Útvar pro boj s jinými.

Dříve, než bylo Khunovi milé, pak všichni stanuli před šedivými pancéřovými vraty.

"Tak do toho," špitla kdesi za jeho zády vyplašená Boram.

Nichkhun cítil, jak se mu nervozitou bolestně svírá žaludek. "Kangto…?"

"Jsem tady," zamumlal Chilhyun a povzbudivě stiskl mladíkovo rameno.

"Kdyby se cokoli pokazilo," prohlásil seriózně Minho, "jsme tady s tebou, jasný, Horvejkule? Kryjeme tě."

"To mě bohužel příliš neuklidnilo, vzhledem k tomu, že to říká zrovna ten, jehož schopnost je v celém objektu blokovaná," utrousil Thajec sarkasticky.

"Až ti ochranka při útěku prostřelí stehenní tepnu, nechám tě vykrvácet na podlaze!"

"Nejsi nějaký přecitlivělý…?"

"Chcípni, Horvejkule, fakt že jo!"

"Přestaň ho prudit," sykl Kangta Nichkhunovi do ucha.

"Ochráníš mě nebo ne?" znejistěl Thajec.

"Ochráním. Před po zuby ozbrojeným komandem."

"A před Minhem…?"

Z Kangtových úst vyšlo krátké, cynické a velmi jednoznačné uchechtnutí. Nichkhun už na nic dalšího nečekal, s hrůzou v očích přiskočil ke dveřím, zazvonil a ke čtecímu zařízení pod zvonkem přiložil identifikační kartu. To jakože dřív, než Minho nazná, že ho vlastně nepotřebují ani na to krátké divadlo, které tu má teď sehrát, a odkrouhne ho… a jeho mrtvolu schová pod rohožku… Nebo tak něco.

Totožnost ověřena, zablikalo na displeji čtecího zařízení. Ham Jaehwan.

Zíraje na policistovo zeleně zářící jméno, zvedl Nichkhun k rozsvícené kameře nad svojí hlavou policejní odznak.

"Už jsem ti to říkal minule, mladej," vyštěkl z dveřního mluvítka chraplavý hlas člena ochranky, "abych tě mohl pustit dovnitř, musíš do kamery ukázat obličej. Obličej!"

Khun předstíral, že neslyší a dál umanutě civěl na displej.

"Jaehwane, ty vole, tak seš hluchej?!"

Khun přesunul pohled od displeje k hodinkám na svém zápěstí v jasném a srozumitelném nonverbálním gestu: Proč to trvá tak dlouho?

"Hej…! Je ten mikrofon rozbitej nebo co…? Woojine, dojdi zkontrolovat hlavní dveře! - Jo, teď hned! - Protože buďto je ten nováček Ham úplně natvrdlej, nebo nám zase blbne mikrofon. Anebo možná obojí…"

Nichkhun se zhluboka nadechl, v marné snaze zklidnit bušící srdce. V tutéž chvíli však jeho zpocenou dlaň stiskla Minhova ruka a Khunův hrudní koš mohl být upřímně rád, že ho zběsile bušící srdce neroztrhalo na cáry.

"Bude to dobrý," broukl mu Minho konejšivě do ucha.

"Promiň!" zadrmolil Nichkhun bez dechu. "Choval jsem se jako vůl, neměl jsem -"

"Teď se hlavně soustřeď. Až Kangta sejme toho sekuriťáka, který každou chvílí otevře dveře, zajdeme my dva vyřídit toho, co sedí v kanclu."

"Jak ho chceš -?"

"Co nejrychleji. Připrav si pouta."

Ozvalo se cvaknutí zámku a pancéřové dveře se překvapivě lehce pootevřely.

"Tak co, Jaehwane, s čímpak máš problém dnes –?" Víc už na krátko ostříhaný pořízek, jenž s posměšným výrazem ve tváři stanul na prahu, říci nestačil. Kangtova telekinetická síla bez varování rozrazila dveře dokořán a šokovaným členem ochranky třískla o protější stěnu. Bezhlese se sesunul k zemi jako pytel brambor.

"Pojď!" sykl Minho a táhne Nichkhuna za sebou, vřítil se volným průchodem do budovy ÚBJ. Rozhlédl se, ostře zabočil vlevo a ramenem nabral postaršího bělovlasého muže, chystajícího se zrovna vyhlédnout z otevřených dveří první místnosti vedle vchodu.

Strážný zavrávoral a kecl na zadek, zcela zmatený tím, že jediný, koho vidí, je nějaký cizinec v policejní uniformě, a ten rozhodně neměl možnost ho srazit, vždyť stojí minimálně tři metry daleko… Automaticky zašmátral po pistoli a vysílačce na pásku svých kalhot –

Minho jej nekompromisně udeřil loktem do spánku a muž padl nazad jako podťatý.

"Nestůj tam jak tvrdý y a spoutej ho!" houkl na zaraženého Nichkhuna, když mužovo bezvládné tělo odtáhl hlouběji do kanceláře a kravatou mu převázal ústa.

Thajec poslušně přikvačil a po krátké analýze předestřené situace usoudil, že nejlepší bude připoutat strážného k radiátoru. Což Minho ocenil neartikulovaným souhlasným zabručením.

"Hotovo?" ozval se ode dveří Kangta.

"Jo." Khun se zamračil. "A je fakt nepříjemný, že nikoho z vás nevidím… Boram, můžeš mě zase zneviditelnit?"

"Kam jste vlastně uklidili toho sekuriťáka?" napadlo Minha.

"Do kumbálu na košťata," odvětil Kangta.

"To jako fakt?"

"Vypadám snad, že žertuju?"

"Nevypadáš a jsem rád, že to vidím," zazubil se Nichkhun, s Boraminou pomocí opět perfektně kamuflovaný a propojený se svými totožně maskovanými kolegy. Neviditelnost je boží. Ať si říká, kdo chce, co chce.

Kancelář ochranky nechali za sebou a vykročili chodbou vpřed. K dalším zabezpečeným dveřím s digitálním zámkem, nad nimiž se skvěl stručný nápis "laboratoř".

"Dobře," zamumlal Chilhyun. "Jsme tady. Úspěšně. Beze ztrát na životech."

"Tragičtěji by to nešlo?" protočil Minho oči.

Kangta jeho poznámku okázale ignoroval. "Musíme se dostat támhle. Do laboratoří. A k tomu potřebujeme heslo."

"Takže… počkáme až odtamtud někdo vyleze?" navrhla Boram.

"Buď. Anebo," Kangta kývl hlavou k proskleným dveřím jedné z kanceláří, kde seděl kdosi za stolem, "zmáčkneme vyšetřovatele."

"Asi tomu nebudeš věřit," poznamenal Minho, tvářící se jako nevinnost sama, "ale přesně to byl vždycky můj sen!"

"Buď něžný," požádal ho Chilhyun, rty zkřivené v ironickém úsměšku.

Bez jakéhokoli rozpakování rozvalil Minho dveře vyšetřovatelovy kanceláře a po špičkách vcupital dovnitř. Kangta, Nichkhun a Boram jako myšky vběhli za ním.

Muž za stolem udiveně zvedl hlavu od práce. Pár vteřin na dveře zmateně hleděl, pak ale zavrtěl hlavou, zvedl se a došel je zavřít. Zřejmě celou záležitost připisoval průvanu. Nebo něčemu podobnému. Což byl přesně ten dojem, jaký v něm chtěl Minho vyvolat.

Nejmladší z čtyřčlenné skupinky neviditelných jiných se postavil za křeslo, vyčkávaje, až do něj vyšetřovatel opět usedne. Byl vcelku vysoký a svým způsobem velmi hezký. Takovým něžným, skoro až dívčím způsobem. Samozřejmě nebyl tak hezký jako Kangta, ale… (protože nikdo není hezký jako Kangta) dost. A pokud odhadoval správně, mohli být s Chilhyunem zhruba stejně staří… Určitě už jeho jméno někdy zaslechl, vždyť Eric měl až patologicky dobré povědomí o tom, proti komu - a to každému jmenovitě - jejich rodina stojí, a sem tam se v téže oblasti pokoušel vzdělávat i ostatní, Minho však Erikovým edukativním chvilkám zpravidla nevěnoval pozornost, a tak nebyl s to k mužově tváři žádné konkrétní jméno přiřadit.

Nijak výrazně ho to však netrápilo.

Jen co se vyšetřovatel posadil, popadl ho Minho zezadu za vlasy a prudce udeřil jeho čelem o desku stolu. Muž vykřikl bolestí.

Než se stačil vzpamatovat z prvotního šoku, vytáhl jej jiný zpátky k opěradlu, jednou rukou mu zacpal ústa, tou druhou ho co možná nejpevněji přitlačil do křesla, aby nemohl utéct.

Agent se z neviditelného sevření pokoušel vykroutit, mrskal sebou jako ryba na suchu, a když už se zdálo, že Minhův stisk povoluje, strhl Kangta muži z krku slušivou tmavě modrou kravatu a svázal mu jí ruce za zády.

"Co?" odsekl, když si všiml výrazů svých kolegů. "Sekuriťáci byli dva, pouta nám došla!"

Boram a Minho si vyměnili krátký pohled a pokrčili rameny. Nichkhun se jakékoli reakce zdržel; beztak měl na práci důležitější věci, musel se soustředit…

"Přístupový kód ke dveřím do laboratoře!" sykl Minho vzpouzejícímu s vyšetřovateli do ucha. Ten na okamžik strnul, zjevně nechápal, co po něm jiný chce, vždyť mu i nadále znemožňuje mluvit –

"Mám to," řekl Nichkhun a agent, polekaný dalším hlasem, nerozuměl už vůbec ničemu.

"Děkujeme ~," zatrylkoval Minho hláskem sladkým jako cukrkandl, vytáhl muži z kapsy saka identifikační kartu a úhledně složený bílý kapesník. Kartu hodil Nichkhunovi, aniž by jí věnoval jediný pohled, a kapesník nacpal vyšetřovateli do úst jako roubík. Poté spěšně vyběhl zpoza křesla, aby Kangtovi už nic nebránilo pohnout dubovým pracovním stolem z masivu a přišpendlit jím vyšetřovatele ke stěně.

Čistě pro jistotu.

A tak, znovu s Nichkhunem v čele, zamířila skupinka jiných k zabezpečeným dveřím laboratoře. Jakmile stanuli na místě, rozhlédli se, nezjevil-li se v chodbě někdo další ze zaměstnanců Útvaru, okolní prostory však zely prázdnotou. K jejich podezřelému štěstí…

Khun přistoupil ke kódovému zámku, načetl agentovu identifikační kartu - jméno: Shin Hyesung - a vyťukal heslo.

0216

Chilhyun znepokojeně svraštil čelo.

"Hyung…?" šeptl Minho, zmatený Kangtovým výrazem. Dveře totiž tichým pípnutím stvrdily, že zadaný kód je správný, a odemknuly se.

Ahn očima ještě chvíli nedůvěřivě propaloval zeleně svítící displej zámku, pak ale zavrtěl hlavou a jako první překročil práh laboratoře.

Trakt budovy, v němž se ocitli, připomínal nemocnici. Studenou, sterilní, dezinfekcí páchnoucí nemocnici. Chodbou vykachlíkovanou od podlahy až ke stropu se potměšile rozléhala ozvěna jejich kroků, ať už se snažili kráčet sebetišeji.

"Tady je to hnusný," otřásla se Boram.

"Hnusnější, než jsem si představoval," souhlasil Minho přiškrceně.

…a Changmina tu drží už půl roku…

Vstupní chodba, kterou vešli, se po pár metrech napojila na širší koridor, jehož oba konce ústily v bílé dvoukřídlé dveře. Dveře tvořily také většinu jeho pravé stěny a asi polovinu stěny levé. Kam jen oko dohlédlo, všude sama laboratoř, kancelář, archiv… Naráz se však po levé straně otevíral rozlehlý prostor, v němž bylo napasováno osm prosklených cel.

Osm prosklených cel pro jiné… pro pokusné králíky.

Osm prosklených cel, z nichž pouze jediná byla obsazená.

Minho bez přemýšlení vystartoval, ale Kangta byl rychlejší. Popadl mladíka za rameno a prudce jím trhl zpátky.

"Nejprve zjistíme, jak celu odemknout."

"Ale -!"

"Minho."

Choi odtrhl toužebný pohled od osoby schoulené na podlaze páté cely, a přikývl.

"Fajn," zavrčel Kangta, "teď zkontrolujeme –"

"Ale… neměli by tu být dva?" skočila mu do řeči zmatená Boram.

Chilhyun, Minho a Nichkhun se na ni nechápavě podívali.

"Jiní. Neříkala Jiyeon, že podle myšlenek agenta Kima zajalo ÚBJ dva jiné?"

Kangta zbledl.

"Klídek, hyung," zabručel Minho. "Chápu, že se vyžíváš v konspiračně apokalyptických teoriích, ale tohle se určitě dá nějak rozumně vysvětlit. Možná… ho zdejší vědátoři prostě přetestovali."

"Myslíš, že je po něm?" povytáhl Nichkhun obočí.

"Zní to pravděpodobně, ne?"

Na místo odpovědi ukázal Khun na dveře čtvrté cely. "Koukněte. Visí tam nějaký papír."

Všichni čtyři se po špičkách přesunuli k cele sousedící s tou Changminovou. Nechtěli předčasně přitahovat jeho pozornost, zdálo se však, že Changmin okolní svět ani nevnímá. Seděl k nim otočený zády, hlavu sklopenou, téměř neznatelně pohupoval tělem ze strany na stranu. Snad si i broukal, to ale nemohli slyšet.

Minho, ač si nic nepřál víc než rozběhnout se za Changminem, odolal nutkání vykašlat se na Kangtovy paranoické obezřetnosti a po vzoru svých kolegů zamžoural na zprávu, visící na prosklených dveřích prázdné cely. Byla sepsaná v čínštině.

"Kde je Tao, když ho člověk potřebuje!" zabrblal si Nichkhun pod vousy.

"Píše se tu něco ve smyslu," Kangta v paměti vydoloval to málo, co se kdysi naučil z psané čínštiny, "že si na zajatce činí nárok čínská vláda…"

"Co je to za pitomost?" zamračil se Minho. "Jakej můžou mít Číňani nárok na jinýho, kterýho zajali Korejci?"

"…z důvodu… ne, z důvodu… jako náhradu za odcizení… výrobních plánů…"

"Výrobních plánů? Čeho?"

"Lokalizátorů," odvětil Kangta a prohlédl si razítko a podpis na konci dokumentu. Vše se zdálo autentické.

"Tak už víme, kde vyšetřovatelé tak najednou vzali funkční lokalizátory," uchechtla se cynicky Boram. "Ukradli je Číňanům."

"Dává to smysl," zamumlal Kangta. A ač by ho to logické vysvětlení mělo těšit, netěšilo. Cítil, že tu něco nehraje.

"Potřebujeme kód," podotkl Nichkhun a kývl k elektronickému zámku na dveřích cely. "Ten, který odemkl dveře sem, to asi nebude…"

"Počkáme, až se tu zjeví někdo ze zaměstnanců," rozhodl Chilhyun a s povzdychem kecl na podlahu. Boram a Nichkhun ochotně následovali jeho příkladu. Ne, že by toho až tolik naběhali… psychické vypětí však bylo únavnější než kdejaká fyzická zátěž.

"Uhm, hyung…?" Minho nervózně přešlápl z nohy na nohu, přelétl pohledem od Kangty k Changminovým zádům, opřeným o prosklenou stěnu vedlejší cely. "Mohl bych…?"

Ahn nesouhlasně svraštil čelo.

"Nebudu na něj mluvit," vyhrkl Minho, "neuslyší ode mě jediné slovo, přísahám! Chci jenom… chci ho vidět. Prosím."

Nichkhun se zamračil, Boram se zatvářila rozpačitě, jejich reakcí však Minho nedbal. Důležité bylo pouze to, že Kangta po chvíli přemýšlení odtušil: "Dobře."

Tmavovlásek bez meškání vyrazil vpřed, oběhl sousední celu a zastavil se na její protilehlé straně, tak, aby Changminovi uvnitř viděl do tváře –

Strnul.

Byl to Changmin, samozřejmě, že to byl jeho Changmin… pár vteřin však trvalo, než ho v té vyzáblé osobě, krčící se na podlaze cely, rozpoznal.

Z hrdla se mu vydralo tiché vzlyknutí; v jakémsi stavu rezignovaného ohromení si Minho uvědomil, že má tváře zmáčené slzami.

Changmin přestal civět na cosi, co křečovitě držel v rukách, a nepřítomný pohled nepřirozeně velikých očí upřel přímo na něj. V tu chvíli by se v mladíkovi krve nedořezal. Byla to pouhá náhoda, on však i přesto bezděčně zatajil dech. Changmin ho neviděl, nemohl ho vidět, to jenom… nejspíš podvědomě vycítil, že ho někdo pozoruje.

Několik vteřin na sebe, aniž by to jeden z nich vůbec tušil, upřeně zírali. Pak Changmin potřásl hlavou a sklonil zrak zpátky k té věci, jež do té doby uzurpovala veškerou jeho pozornost.

"Minho." Kangta položil chlapci ruku na rameno. Tmavovlásek ztěžka polkl, zamrkal, aby zahnal slzy, deroucí se mu nanovo do očí, a bez jediného slova sevřel o půl hlavy menšího Chilhyuna v medvědím objetí. Po většinu času mu jeho přehnaná mateřská starostlivost lezla na nervy, teď byl ale neskonale vděčný, že ho tu má.

"Hyung – co – co když –?"

"Všechno bude v pořádku," zašeptal Kangta, který i z Minhova nesouvislého jektání pochopil, že ani minutu od minuty reálnější hrozba navrátivšího se ozbrojeného komanda ho neděsí tolik jako zjevná nepříčetnost, zračící se v Changminově propadlé sinavé tváři. "Pomůžeme mu," prohlásil s daleko větší důvěrou, než jakou cítil. Na jeho dojmech však nesešlo, hlavní bylo, že ta milosrdná lež uklidnila Minha.

Netrvalo dlouho a z jedněch dveří vycupitala drobounká slečna v bledě modrém stejnokroji. Nestačila ale ujít ani tři kroky, když se k ní Minho přiřítil, chňapl ji pod krkem a přirazil ke zdi. Papíry, které děvče drželo v ruce, se rozletěly kolem dokola.

"Jaký je kód k Changminově cele?!"

Dívčin pokus o křik byl umlčen dříve, než mohl být zrealizován.

"Ten. Kód!" zavrčel Minho.

Nichkhun se pár chvil soustředěně probíral dívčinými chaotickými myšlenkami – byla hysterická a roztěkaná až hrůza! –, než se mu povedlo najít tu správnou. "Jedna devět sedm devět," řekl a Minho děvčetem bez váhaní praštil o futra. Bezvládně se mu zhroutilo do náruče.

Zatímco ji s Khunovou pomocí pokládal na podlahu, Boram zadala určený kód do zámku Changminovy cely. Souhlasil. Samozřejmě, že souhlasil. Jakmile se dveře s pípnutím odemknuly, ustoupila stranou, aby Minhovi nebránila v přístupu dovnitř.

Tetelila se radostným opojením, bylo to snazší, než si představovala, všechno jim tak skvěle vycházelo…! Pak si ale všimla Kangtova výrazu a její nadšení kleslo na bod mrazu.

"Oppa…? Děje se něco…?"

"Nula dva jedna šest. Jedna devět sedm devět…"

"Cože?"

"Měli bychom odsud co nejdřív vypadnout," zamumlal Chilhyun bezbarvě.

"Ale –?"

"Boram noona."

Bezradná černovláska se otočila k Minhovi.

"Mohla bys…?" Kývl k cele a pak jednoznačným mávnutím ruky obsáhl své zneviditelněné tělo. Ovšem. Svého zachránce by Changmin asi měl vidět…

Boram z něj sňala masku neviditelnosti a Minho s hlubokým, rozechvělým nádechem otevřel dveře a vstoupil do cely.

Changmina ani odemknutí, ani otevření dveří nezajímalo, dál umanutě civěl na fotku ve svém klíně. Neměl náladu ani na doktora Leeho, ani na agentku Park. Snad když jim to dá jasně najevo… Jenže ten, kdo stanul na prahu, mlčel. A vyčkával. A to neměl ve zvyku ani jeden z nich… Changmin nedůvěřivě vzhlédl – a naznal, že právě musel definitivně zešílet. Jo. Už má halucinace.

Zavrtěl hlavou, promnul si oči, ale vidina nezmizela. Ba naopak, udělala krok k němu. Usmála se. A promluvila:

"Ahoj, hyung."

Věděl, že je to šílenství, věděl, že tu nemůže být… ale když – střelil očima od halucinace k fotografii a zase zpátky – jevil se tak skutečný…!

"Min-ho?" hlesl v absolutním úžasu a jeho božská halucinace se usmála ještě zářivěji.

Jestli je to sen, modlil se, ať se z něj už nikdy neprobudí.

Minho překonal ty poslední dva metry mezi nimi, vrhl se k Changminovi a objal ho. Starší zalapal po dechu, pomalu, skoro bázlivě položil Minhovi ruce na záda.

"To – to se mi nezdá…?"

"Ne," zasmál se Minho plačtivě a něžně, maličko, jen na tu nejmenší nezbytnou vzdálenost se od Changmina odtáhl. Pohladil ho po tváři. "Jsem tady. Odvedeme tě odsud."

Changmin jako omámený shlédl od jeho tváře k fotografii. Při pohledu na vlastní školní podobenku zkřivil Minhovy rty hořký úsměšek; bez přemýšlení překryl starý umolousaný snímek dlaní.

Changmin tázavě povytáhl obočí a Minho jej s úsměvem políbil na tvář.

"To už nepotřebuješ," ujistil ho.