A jiní nesmějí žít mezi námi - 17. kapitola

"Do večera bychom snad měli být zpátky," zamručel Taecyeon a zkusmo pohnul hlavou, aby v Minjunově klíně našel pohodlnější polohu. Na třetí pokus se mu to podařilo. "Kdybys cokoli potřeboval, bude tu Hyomin… aspoň se konečně seznámíte."

"Pravda, zatím jsem měl tu čest jen s Jiyeon a s tou malou… s Boram," podotkl Minjun zamyšleně. "Hyomin je Park Sunyoung, že?"

"Hm."

"Má defenzivní schopnosti, pokud se správně pamatuju…"

"Tak, tak."

"Kouše?"

"Občas," prohlásil Taecyeon s vážnou tváří. Když ale uviděl Minjunův výraz, rozchechtal se na celé kolo. "Zlato…! Prokaž mi, prosím, laskavost, a zapracuj na své humoristické tuposti. Suchara si za ženu vzít nemůžu."

Minjun nehnul ani brvou. "Kdyže se to vlastně chceme brát…?"

"Já navrhuju prosinec."

"Není to divná doba na svatbu?"

"Mám rád zimu!" ohradil se Taec.

"Tak když ti to udělá radost…"

"Ohromnou!"

Starší jej se smutným úsměvem pohladil po vlasech. "Slib mi, že budeš opatrný," zašeptal.

Taecyeon se zatvářil komicky bezradně. "Máš agresivní příbuzenstvo nebo…?"

"Ty víš, o čem mluvím, Taeku."

"No jo," zabručel jiný. "Neměj strach, jsem vždycky opatrný."

"Tentokrát buď víc než vždycky."

Taecyeon na něj udiveně zamrkal. "Ty se o mě fakt bojíš?"

"Hodláte se mým krvežíznivým kolegům naservírovat jako hlavní chod na stříbrném podnose," zamračil se Minjun. "Fakt se musíš tak blbě ptát?"

Černovlasý se celý rozzářený vyšvihl do sedu, půl obrátkou se natočil k Junovi a lípl mu pusu na rty. "Vrátím se ti," ujistil ho. "Živý, zdravý a v celku."

"Prosím tě o to," hlesl Minjun. Objal Taeka kolem krku a čelem se opřel o to jeho. Mladší se lišácky uculil a políbil ho podruhé. A potřetí. A počtvrté -

"Ah, ty mě vůbec nebereš vážně!" nafoukl se Minjun, v nepovedeném pokusu vyznít dotčeně a naštvaně. Inu, snad kdyby si Taecyeonovu důkladnou péči tak okatě neužíval, jeden by mu to rozčilení možná i uvěřil.

Jejich nevinné pubertální oždibování sebe navzájem přerušil rytmický zvuk přibližujících se kroků. Agent Kim od sebe jiného (kterému, zdálo se, by bylo docela fuk, i kdyby se před mřížemi cely zjevila jeho nebiologická rodina v plném počtu; však Minjunův krk si rozhodně zaslouží víc pozornosti než nějaký neočekávaný šmírák příchozí) šetrně odstrčil a s naučenou profesní nedůvěřivostí se zadíval na roh chodby, zpoza nějž se tři vteřiny nato vynořila Jiyeon.

"Večeře, hrdličky ~!" zatrylkovala rozverně a s elegantní otočkou přitančila k mřížím. Otvorem v jejich spodní části vsunula dovnitř do cely tác s jídlem. "Ty máš večeři v jídelně," houkla na Taecyeona, odemykajíc dveře. Černovlasý se s povzdychem vyškrábal na nohy.

"Vy beze mě prostě nemůžete být, přiznejte to…!"

Dívka se nenápadně přiblížila k Minjunovi a zašeptala: "Hned, jak se nají, vám ho vrátím!"

"Nemusíte spěchat," opáčil vyšetřovatel suše.

"Ts!" urazil se Taecyeon, teatrálně pohodil hlavou, a ještě teatrálněji oddusal chodbou pryč. Jiyeon se s hurónským smíchem rozběhla za ním.

"Tak?" nadhodila tázavě, když si byla jistá, že jsou dostatečně daleko od cely.

"Co?"

"Jak to jde?"

"Dobře?" odtušil Taecyeon zmateně, nemaje tušení, o čem to Jiyeon mluví.

"No to by taky mělo…! Jakože ne, že by to předtím nešlo, že jo," rozumovala maknae a tvářila se u toho tak vážně a důležitě, že to Taecyeona zcela nepokrytě vyděsilo. Protože Jiyeon, seriózní ve chvílích, které serióznost nevyžadují (jako právě teď), rovná se zrada. Satanistická, pekelná, ďábelská zrada. A to vždycky.

"A vlastně… když teď nad tím uvažuju…"

"Nad čím uvažuješ, Jiyeon?"

"Jak moc nepohodlný je souložit přes mříže -"

"JIYEON!"

Prostě vždycky.

✘✘✘

Minho zavřel dveře koupelny a s knihou v podpaží a nepřítomným výrazem ve tváři zamířil ke svému pokoji. Užuž bral za kliku, když zaslechl, že se pootevřely protější dveře.

Kdyby nebyl zamyšlený, neohlédl by se. Jenže on zamyšlený byl. A tak se otočil. Automaticky. Teprve v půli toho pohybu se rozvzpomněl, kdože to má pokoj naproti němu a Taovi.

A sakra.

"Pojď za mnou," požádal ho Nichkhun. "Prosím."

"Nevím, jestli se mi chce," odsekl Minho a sevřel kliku tak pevně, až mu zbělaly klouby. Nerad si to přiznával, ale Nichkhun ho děsil. Ne, že by se bál, že mu ublíží, to ne, děsilo ho to útrpné neštěstí, které se v Khunových očích zračilo den ode dne znatelněji.

Vědomí, že důvodem toho smutku je jen a pouze jeho skvostná maličkost, bylo na celé věci nejhorší.

Thajcovy rty zkřivil hořký úsměšek. "Zítra tu už budeš mít Changmina," sykl, "tak buď od té lásky, a splň mi aspoň poslední přání. Nebo," zachmuřeně zaplul zpátky do pokoje, "mě fakt tolik nenávidíš?"

Minho několik vteřin tupě civěl na kliku, bojoval sám se sebou, než se strnule obrátil o sto osmdesát stupňů, a v duchu si nadávaje do idiotů, napochodoval za Nichkhunem.

Zastavil se na prahu, ruce upjatě zkřížené na prsou.

"Tak co bys rád?"

Khun přestal studovat podlahu pod svýma nohama a vzhlédl k němu. "Abys tu zůstal. Přes noc."

Mladší se zamračil.

"Nebudu po tobě nic chtít, Minho," povzdechl si Nichkhun. "Netuším ani, co bych měl chtít… teda tuším - asi - ale v životě mě nenapadlo, že bych si to chtěl někdy rozdat s klukem, takže… je to trochu zvláštní představa, ehm…"

"Když se mnou nechceš spát, tak co chceš?"

"Prostě… mít tě u sebe. Snad se tě i dotýkat… objímat tě… Ve vší počestnosti."

"Víš, že si to děláš jenom horší?" hlesl Minho.

"To je můj problém," prohlásil Nichkhun pevně. "Tak co? Obětuješ se pro mě na pár hodin…?"

Minho se rozpačitě hryzl do rtu.

"Prosím tě -"

Gestem ruky Khuna umlčel, otočil se na podpatku a spěšně odrázoval z pokoje.

Thajec jen s povzdychem svěsil ramena. Neprojevil sebemenší snahu Minha zastavit, proč taky. Stejně by ho neposlechl. A dělat ze sebe epochálního zoufalce hned dvakrát za jeden večer, na to neměl energii.

"Mohl jsi aspoň zavřít ty dveře," zabručel rozmrzele na Minhovu adresu. Pak nad tím ale mávl rukou a natáhl se na postel. Zavřel oči.

Jaké tedy bylo jeho překvapení, když asi minutu nato zaslechl, že se dveře skutečně potichu dovřely. Udiveně se posadil, a ještě udiveněji vykulil oči na Minha, který rozčileně zápolil se sukem na pásku od županu.

"Co?" houkl mladší nevrle a dramaticky ze sebe župan shodil. "Musel jsem to jít říct Taovi. Víš, co by udělal, kdyby nabyl mylného dojmu, že jsem utekl? Zburcoval by Kangtu!"

Nichkhun se se smíchem posunul na posteli blíž ke zdi, aby Minhovi udělal místo. Ten zhasnul světlo a po paměti se opatrně přišoural k lůžku. Vklouzl pod přikrývku.

"Netvrď mi," zabrblal, "že znáš něco děsivějšího, než je hysterickej Kangta!"

"Možná…"

"Neznáš, Horvejkule. Neznáš."

Nichkhun poslušně zavrtěl hlavou. "Rozhodně ne," zazubil se a spokojeně Minha objal. Mladík se v jeho náručí ještě chvíli vrtěl, to jak hledal tu nejpohodlnější polohu pro spánek, pak ale i on zachumlal tvář do polštáře a uvolnil se.

Dobrých pět minut neřekli jediné slovo.

"Takže," ozval se nakonec Minho do vyvstalého ticha, "můžu jít spát nebo máš v plánu o něčem seriózně debatovat?"

"No…"

"Debatovat, jasně."

"Nevím, jestli "debatovat" je to správné slovo," namítl Nichkhun chabě.

"Tak vymýšlet alternativní scénáře?"

"Hm… to spíš…"

Minho si povzdechl. "Tohle by se stejně nezměnilo."

"Ani kdybys - čistě hypoteticky - zjistil, že… Changmin už není?" opáčil Khun.

"Tvůj takt by jednoho dojal k slzám, věříš?"

"Jsem holt necitlivý hajzl."

"Záslužné, že to přiznáváš," ušklíbl se Minho.

"A sobec…"

"Čím dál lepší!"

"Ale tobě bych dal všechno," prohlásil Nichkhun svatosvatě.

"To vážně trpíš nutkavou potřebou si už tak bezvýchodnou situaci ještě víc ztěžovat?"

"Sobě nebo tobě?"

"To by se ti tak líbilo," odfrkl Minho. "Mně je tvůj zjevný masochismus ukradený, Horvejkule, mrzí mě pouze to, že si sám sebe evidentně nevážíš. A nelez mi do hlavy!"

Thajec mrzutě vzdal své telepatické snažení. "Jak to, že to vždycky poznáš?!"

"Jsi průhlednej, až to bolí," zívl mladší. "Zrovna teď se zoufale utěšuješ vizí, že lžu, jako když tiskne, protože se bojím sám sobě přiznat, že tě vášnivě miluju."

"Teda," zasmál se Khun rozpačitě, "ne, že bych si myslel, že umím svoje dojmy a pocity kdovíjak skrývat… to jsem nikdy neuměl… ale že jsem v tom až tak mizernej…"

"Jsi. Ukázkově. A co je vůbec nejhorší, tratí na tom tvoje důstojnost."

"Takhle to ty bereš…?" zamumlal Nichkhun a pohladil Minha po zádech. "Mně na tobě ale záleží víc než na vlastní důstojnosti. Co je na tom špatného?"

"Všechno, pokud vím. Nebo ti snad rozdíl mezi tvým vztahem ke mně a mým vztahem k tobě připadá fér?"

"Nemusíš se cítit provinile."

"Necítím se -!" naježil se Minho.

"Myšlenky pořád číst umím, zlato," usadil ho Nichkhun suše. Proti čemuž neměl mladší s čím vyrukovat, a tak se rozhodl demonstrativně mlčet. A protože mlčel mladší, prozíravě pomlčel i starší, a tak hezky v souladu demonstrativně mlčeli spolu.

A mlčeli dlouho. Nebo chvíli…? Čas Nichkhun nedokázal odhadnout, neměl důvod se jím zabývat. Nezáleželo na něm. Nezáleželo na ničem.

Nezáleželo na ničem vyjma Minha.

Držel ho v náručí, vnímal každičký jeho nádech, každičký výdech, vnímal nepokojný tlukot jeho srdce. A zatímco jej prsty něžně vískal ve vlasech, snažil se, pokud možno, nepřemýšlet nad zítřkem.

"Nichkhune."

Cítil, jak se Minho znenadání napjal, v černočerné tmě ryze po hmatu, nejistě hledaje rukama jeho tvář. Nichkhun se nehnul, nepromluvil; na několik dlouhých vteřin takřka zapomněl dýchat. Když se jeho hlava ocitla v rozechvělém sevření Minhových dlaních, bezděčně zavřel oči.

Mladší zaváhal, na okamžik. Bříškem palce zlehka obkroužil konturu Khunova spodního rtu, s tichým povzdychem jej políbil. Jen letmo, kratičce.

A přesto to bylo mnohem víc, než čeho by se Nichkhun kdy nadál.

"Ber to jako takové… nestoudně bezcitné poděkování," pošeptal mu Minho do ucha, než se s trpkým, cynickým smíchem otočil na druhý bok, schoulil se do klubíčka a peřinu si přitáhl k bradě. "Teď bys mě měl vyhodit, mimochodem."

"Po tom, cos mě konečně políbil? Nezbláznil ses náhodou?"

"Co jsme si říkali o důstojnosti, Horvejkule?"

"Ale no tak…! Před chvílí jsi mě oslovil jménem!"

"Nemíním tě oslovovat jménem, když se chováš jako vůl," zabručel Minho.

"To se snad vzájemně vylučuje?"

"Ano!"

"Odkdy?"

"Ode dneška."

"No, v tom případě…," Nichkhun mladíka objal kolem pasu a rty měkce polaskal jeho šíji; záchvěv husí kůže na Minhově krku jej přiměl zvednout koutky úst v pousmání plném zadostiučinění. "…zůstanu hrdým volem Horvejkulem."

"Jo, hrdý vůl, to zní přesně jako ty," utrousil Minho a šťouchl toho hrdého thajského vola loktem do břicha.

✘✘✘

Boram se už asi podvacáté během deseti minut nervózně rozhlédla po davech lidí, proudících ulicí. Sama netušila, proč je tak rozčilená. Nikdo z kolemjdoucích nevěnoval jejich čtyřčlenné skupince nejmenší pozornost. Jenomže co když…?

"Fakt nás nemám zneviditelnit?"

"Klid, Boram," opáčil Kangta polohlasně a naučeným pohybem si upravil sluneční brýle na nose. "Nikdo si nás nevšímá, nikoho nezajímáme."

"Což je s podivem, protože třeba já mám sto chutí požádat tě o autogram," ušklíbl se Minho. "Celebrita Horvejkul vedle tebe vypadá jako žabař!"

"To bude těmi stylovými brýlemi," prohlásil vážně Kangta, bez jediného dalšího slova si s Nichkhunem brýle vyměnili a důležitě se předvedli jak svému urýpanému kolegovi, tak své roztržité kolegyni. "No?"

"Do háje," zabručel Minho.

"Jo, měls pravdu, oppa," zasmála se Boram, "je to těmi brýlemi."

"Kolik je hodin?" zeptal se zdánlivě bez souvislosti Khun, zamračeně sleduje situaci kolem protější budovy, tyčící se za silnicí.

Chilhyun zkontroloval čas na hodinkách. "13:34… Jestli jde všechno podle plánu, měli by každou chvílí -" Nedořekl.

Z budovy se vyhrnul houf policistů, v jehož čele kráčela černě oděná trojice vyšetřovatelů. Dva muži a jedna žena. Všichni spěchali k parkovišti.

"A je to tady," zamumlal Minho.

"Máme s sebou vše potřebné?" obrátil se Kangta naposledy k Nichkhunovi.

Thajec v kapse kalhot nahmatal klíče, policejní odznak a identifikační kartu. Suvenýry z dnešní ranní výpravy s Boram. Přikývl.

"Tak jdeme," zavelel Ahn a popohnal své spolupachatele, aby se zvedli z lavičky. "Čím rychleji to vyřídíme, tím menšímu nebezpečí vystavíme Jiyeon, Taa, Taecyeona a Erika… Ah, Minho?"

"Ano, hyung?"

"Žádné kraviny. Jinak letíš z okna."