Behind - epilog

Toho dne bylo nehorázně ošklivo. Jako by si počasí vylévalo nad Korejským poloostrovem vztek. Avšak Sunhovo veselí nemohly zahnat ani ty nejškodolibější přírodní rozmary.

Po hektickém týdnu velkolepých premiér, kdy s celým štábem sjížděl zemi křížem krážem, byl Junghyuk konečně zpátky v Soulu a on se nemohl dočkat, až ho konečně sevře v náručí.

Vroucně, mocně, majetnicky.

Usmál se, ulicí, do níž zahnul, prakticky proběhl a stanul před malým dřevěným domkem s útulnou předzahrádkou.

Anonymní zašívárna, jak jejich tajnému hnízdečku lásky přezdíval Hyuk.

Chtěl zaklepat (přesně tak, jak si spolu onehdy z bezpečnostních důvodů nacvičili), jenomže si všiml, že vůbec není zavřeno. Zarazil se. Co se soukromí týkalo, byl Junghyuk až pedantsky pečlivý, a takhle lehkomyslně dovolit komukoli nepovolanému, aby se dostal do jeho skrýše, to se mu ani v nejmenším nepodobalo.

"Haló?" zavolal Sunho a zkusmo nahlédl do chodby. "Hyukie?"

Žádná odpověď.

S narůstajícím pocitem zlého tušení vešel do domu. Přivítal ho převrácený botník a shrnutý koberec, dveře k obývacímu pokoji vylomené z pantů, místnost sama pak připomínala opuštěné bojiště.

Sunhovi se hrůzou zatmělo před očima.

Minwoo. Našel ho.

Ne…!

"JUNGHYUKU!" vykřikl zoufale, obrátil se na podpatku a vyřítil se z domu.

Nedíval se nalevo napravo, nedbaje bodavé bolesti v plicích, hnal se k ateliéru. Kolik času mohlo uplynout? Minul se s nimi o pár minut? Nebo o hodinu? O několik hodin…?

Jenom z té představy se mu sevřel žaludek.

Jako šílený vpadl do inkriminované budovy - a veškeré jeho úpěnlivé naděje se rozpadly v prach.

Smutně na něj shlížel ze svého dokonalého, kompletně vyhotoveného portrétu. Obraz to byl tak nádherný, až se člověku úžasem tajil dech. Impozantní Mun Junghyuk, navždy zvěčněný ve své překrásné šestatřicetileté existenci.

A před plátnem se choulil zdrcený malíř, bezhlese polykající hořké slzy.

"Není to on," opakoval nevěřícně.

Sunhovi se podlomila kolena.

○○○

Otevřel oči a zmateně zamžikal na bílý strop nad sebou. Mozku pár vteřin trvalo, než rozlišil přítomnou realitu od snu o minulosti.

Kdosi ho pohladil po vlasech. Otočil hlavu.

"Ahoj," usmál se Jongwoon.

Sunho malátně zamžoural na zalepenou bouli na mladíkově čele. Jednou. Dvakrát. A pak chaotické střípky nedávných vzpomínek zapadly do sebe.

"Minho!" zachraptěl. "Kde - kde je Minho?"

Jongwoon nechápavě povytáhl obočí. "Minho? Jaký Minho?"

Hodinky na nočním stolku odpípaly celou. Nato se místnost ponořila do hrobového ticha.

Sunho na mladšího vytřeštil oči. Chtěl něco říct, ale nevydal ze sebe slova.

Tohle… je konec?

Jongwoon se zvedl ze židle a políbil dočista ohromeného Sunha na čelo. Nejspíš usoudil, že blouzní. "Zavolám doktora, dobře? Hned budu zpátky." A opustil nemocniční pokoj.

Sunho vyčkal, až za ním zaklapnou dveře, a pak zvolna, váhavě zvedl ruku a chvíli si ji upřeně prohlížel. Byla to však pořád ruka jako každá jiná. Zasmál se. Co vlastně čekal, že si začne před očima poeticky průsvitnět?

Zamrvil se, aby našel v přikrývkách pohodlnější polohu, a dlouze vydechl.

Konec.

Nadzvedl koutky úst v pokojném úsměvu. V životě nepocítil větší klid, klid tak blažený a bezbřehý, jako právě nyní. Smrti doslova na dosah. Konečně.

Jongwoon je v pořádku. Vše je v pořádku. A jeho tu už nic nedrží.

Hyukie…

Bledá clona spánku něžně a navěky zahalila Sunhovo vědomí.

○○○

V polovině chodby se Yesung i postarší lékař pojednou zmateně zarazili. Podívali se na sebe, zavrtěli hlavami a pokračovali každý svou cestou.

Neměli přeci důvod navštěvovat ten pokoj.

Vždyť žádný Lee Sunho nikdy nebyl.