Behind - 17. kapitola

"Hyung?"

"Pořád odmítáš zdrhnout?" zabručel Sunho bez úvodu.

"Takže to víte."

"Samozřejmě. Chilhyun není takový vůl, aby věřil, že ho bezpodmínečně poslechneš. Pojistil se."

"Prozíravé." Minho poklepal nehtem ukazováku o kryt mobilu a zasmál se. "A zrovna dneska bych ho tak mile překvapil!"

Na druhém konci linky se rozhostilo užaslé ticho.

"Dal jsem výpověď. Z práce i z bytu," pokračoval mladík klidně. "Od zítřka se tak oficiálně stávám nezaměstnaným bezdomovcem na útěku - ah, vlastně jen nezaměstnaným bezdomovcem. Na útěku budu ode dneška…"

"Takže se to Jongwoonovi nakonec podařilo…"

"Hm. Sbalím ho s sebou, mimochodem."

"S tím počítám," opáčil Sunho suše. "Kdy odjíždíte?"

"V půl šesté, přímým spojem do Busanu."

"Dobře… Ale nezdržujte se v Koreji příliš dlouho."

"Nebojte. Hned na zítřek máme zabukované letenky do Singapuru."

Starší spokojeně zamručel. "Jednáš správně."

"Myslíte?"

"Ty snad ne?"

"Ani náhodou. Je to nefér," povzdechl si Minho. "Já uteču a zachráním si krk, fajn, ale co oni? Mohl bych je zachránit, a zatím… V životě jsem se nechystal provést nic sobečtějšího."

"Oni by na tvém místě byli sobečtí úplně stejně. Ne-li víc. Nesmíš si to tak brát."

"Pokusím se… Hyung?"

"Ano?"

Choi zaváhal. "Možná… možná o nic nejde, jen… to Junghyuk."

"Co je s Junghyukem?"

"Od toho večera u Yesunga se neukázal… Doteď jsem ho měl za zadkem pořád a najednou minou čtyři dny a nic… Nevěřím, že to vzdal. Ne, to je holá pitomost. Chlap, co se nevzdal skoro sto let, svoji snahu nemůže takhle nelogicky zahodit."

Sunho se v telefonu na několik vteřin přemítavě odmlčel. "Očekáváš tedy útok, chápu to správně?"

"Nevím. Ale nelíbí se mi to."

○○○

Vehementní objetí dvojice mužů na chodníku před nádražní budovou vzbudilo v jindy netečných kolemjdoucích náramnou zvědavost.

"Jongwoone, pusť mě. No tak! Všichni si nás fotí…!"

"Dopřej přece těm ubožákům trochu estetického zážitku, Sunho!"

"Estetického -? Nevkládáš ve svůj půvab trochu moc důvěry?"

"Říkáš, že jsem půvabný?"

"Ne, to jsem neřekl."

"Ale vyznělo to tak…"

"Jdi se bodnout."

Se širokým úsměvem rozkošného psychopata zmáčkl Yesung Sunha ještě pevněji. "Jsem tak strašně rád, že jsi přišel!"

"Jsi rád, že nám natolik nedůvěřuje, že radši přišel osobně zkontrolovat, zda skutečně odjedeme?" odkašlal si skepticky Minho.

"To zrovna ne… ale jsem rád, že se přišel rozloučit!" zazubil se černovlasý a lípl Sunhovi pusu na tvář.

"To je na veřejnosti běžně takhle kontaktní?" znejistěl Lee.

"Jak si ho jednou pustíte k tělu, není místa ani hodiny, kdy by vás o své lásce neujišťoval," přitakal Minho.

"Aha. Skvělé." Sunho přítulného Jongwoona váhavě poplácal po zádech. "Ale jak vidím, moje nedůvěra ve váš útěk nebyla vůbec neoprávněná." Zamračil se. "Kde ksakru máte kufry?"

"Už dva dny sbalený a uložený ve zdejší úschovně zavazadel," Yesung kývl k nádražní budově. "A nemusíš se strachovat, Minhův kufr jsem prohlédl. Dvakrát. Podle jeho obsahu se dá spolehlivě soudit, že doopravdy míní vycestovat."

"Hrabal ses mi v kufru?!" prskl nejmladší pohoršeně.

"Jistěže. Jsi idiot a já za tebe nesu zodpovědnost."

"Zodpovědnost? Ty?!"

"Tak to se nedožiješ ani těch šestadvaceti," konstatoval Sunho.

S cynickým pochechtáváním vyrazili k nádraží. Pár kroků před vchodem však Minho zničehonic chňapl oba muže za zápěstí a začal je tahat pryč.

"Co děláš?" vyhrkli Jongwoon a Sunho unisono.

Pobledlý tmavovlásek ukázal prstem na poslední stupeň nízkého schodiště, k rozevřeným proskleným dveřím. "Nichkhun," hlesl přiškrceně.

Udivená dvojice zatěkala očima mezi ryze korejským davem vcházejících a vycházejících lidí. Hloupost, samozřejmě. Když nemohou vidět Junghyuka, těžko zmerčí jeho jihovýchodoasijského předchůdce.

"Nichkhun?" zopakoval Sunho zmateně. "Copak ty vídáš i Nichkhuna?"

"Ne, ale - "

"To není vtipný, Minho," zamračil se Yesung.

"Nežertuju! Stojí přímo tam -!" Zarazil se.

Rysy Thajcovy krásné tváře se na kratičký moment zachvěly; varovně potřásl hlavou.

"A nechce, abychom šli dovnitř."

"Ha?!" vyštěkl Jongwoon.

"No, tak půjdeme druhým vchodem," pokrčil Sunho rameny.

"Ehm, nevím, jestli - " To už však jeho kolegové rázovali k vedlejším vstupu, a nejmladšímu tak nezbylo než se rozběhnout za nimi.

Prokličkovali mezi hojným počtem kafařů, postávajících kolem pojízdného stánku s kávou, a zahnuli vlevo, ihned však uskočili zpátky, vyhýbaje se hlučné skupince amerických turistů, jež se vyrojila ze dveří, ke kterým měli namířeno.

"Krucinál!"

"Klid, to jsou jen Američani," uklidnil Sunho Minha.

"Američani mě teď trápí ze všeho nejmíň," ujistil Minho Sunha. "Mnohem víc mě znervózňuje ten Minki támhle."

"Min - "

"No výborně!" zaskřípal Yesung zuby. "Žes neřekl, že si tví malovaní kolegové dávají sraz na nádraží!"

"Nepozvali mě."

"I ty chudáčku…!" rýpl si černovlasý posměšně.

Minhova napřažená ruka zamrzla v pohybu. Nehmotný Minki ladně odplul ode dveří a zpoza jeho zad se vynořil naprosto reálný Minwoo.

Sunho a Jongwoon se zajíkli leknutím, přičemž instinktivně přiskočili blíž k sobě, aby nejmladšího zaštítili vlastními těly.

M vystartoval jako hladová šelma.

"Pryč!" křikl Lee, popadl své komplice za lokty a vyřítil se s nimi mezi nepřehlednou masu lidí na hlavní třídu. Doufal, že se Minwooovi v davu snáz ztratí, avšak malíř se jim vytrvale držel v patách. "Rychleji, musíme ho se zbavit!"

"Vypadám snad jako olympijskej sprinter?!" zafuněl Jongwoon a sekl po jejich pronásledovateli vražedným pohledem. "Kdybych měl kabelku, přetáhnu ho s ní po čumáku!"

"Myslíte, že to ví?" hlesl Minho.

"Jak by -?" Sunhovi svitlo. "Junghyuk?"

"Jo."

"Zatraceně!"

"Co má zas Minwoo vědět?" zaúpěl Yesung.

"Všechno!"

"Takže - "

"Junho na pravoboku!" zařval Minho, když viděl, že se Sunho tím směrem chystá zatáčet.

Zmíněný mladík, opírající se ve vší své neskutečnosti ležérně o sloup lampy, se za prchající trojicí pobaveně zašklebil.

"Doufám, že některý z vás chápe a vysvětlí mi, o co tu jde," zavrčel tmavovlasý a protáhl se mezi dvěma proti sobě jedoucími kočárky. Minho a Jongwoon se na sebe podívali, trhli rameny a obratně podnikli totéž.

Vyděšené maminky počastovaly tu praštěnou postpubertální bandu několika srdečně peprnými nadávkami.

"Někdo další na obzoru?" houkl Sunho na Minha.

"Siwon. Asi sto metrů před náma. A," Choi se rozhlédl, "Minhyun - "

"Kde?"

"Napravo, při ústí další vedlejší ulice."

"Nalevo nikdo?"

"Nikdo."

"Fajn, tak doleva!"

Vběhli do úzké, nevábně vyhlížející uličky a schovali se za kontejner. Minho se s výdechem opřel rukama o stehna, Yesung vyčerpaně klesl do podřepu.

"S běháním-jsem-skončil," oznámil kolegům rezolutně.

To Sunho však na nějaký odpočinek neměl ani pomyšlení. "Počkejte tu," sykl a opatrně vyhlédl z úkrytu. "Zkontroluju ulici."

"Jestli tě Minwoo zabije, nečekej, že svůj život zasvětím pomstě tvojí cti," zabručel Sung.

"Ale on mě nemůže zabít," namítl Sunho.

"Víš, jak to myslím."

"Že jsi moc líný, zbabělý a sobecký?"

"Přesně!"

Minho s horkotěžko potlačovaným smíchem přičapl vedle Jongwoona, který nespokojeně sledoval Sunhova vzdalující se záda.

"Nic proti upřímnosti, Yesungu, ale mohl bys s ní trochu šetřit. Pro vlastní dobro."

"Proč?"

"Protože její nadužívaní tě v očích ostatních lidí staví… do podivného světla."

Kim povytáhl obočí. "Naznačuješ, že o sobě nemám říkat pravdu?"

"Ne, jenom - Ne. Kašli na to," mávl Minho rukou a usmál se. Správně. Co je mu po ostatních lidech? Yesung je prostě Yesung, na tom netřeba nic měnit. A kdo s tím má problém, může si trhnout nohou.

Uběhla slabá minuta a Sunho se - znatelně klidnější a beze šrámu - vrátil do skrýše za kontejnerem.

"Nikde Minwooa nevidím. Zdá se, že jsme ho setřásli."

"Díkybohu!" oddechl si Minho a Jongwoon uvážlivě pokýval hlavou.

"Můžeme se tedy zaměřit na náš druhý problém?"

"My máme druhý problém?" udivilo Sunha.

"Jistěže. Minhovy malované kolegy. Věříme jim?"

Choi a Lee si vyměnili překvapený pohled. "A záleží na tom…?"

"No to bych řekl!" zafrkal černovlasý. "Vždyť děláme přesně to, co chtějí. I v téhle smradlavé uličce jsme skončili kvůli nim."

"Myslíš, že je to past?" zbledl Minho.

"Může být."

"Uhm, ale třeba nám chtějí jenom pomoct," oponoval Sunho. "Kdybychom vlezli do té nádražní budovy, nejspíš bychom Minwooovi padli rovnou do rány. Nichkhun a Minki se Minha snažili varovat."

"Anebo se báli, abychom se s Minwooem uvnitř neminuli a nevzali definitivně roha," zabručel Sung. "Nevím, jak vy, ale být na jejich místě, udělal bych všechno pro to, abych Minhovi překazil odjezd, ne naopak."

"Pravda…" Nejstarší pár vteřin cosi zadumaně kalkuloval. "Zbývají Junghyuk a Dongwan. Když některého z nich uvidíš," kývl na Minha, "hlas."

"Půjdeme skrz?" Tmavovlásek si představil, jak se naschvál a neomaleně prodírá Junghyukovým nehmotným tělem. Musel se ušklíbnout.

"Tak," přisvědčil Sunho, načež se trochu bezradně rozhlédl kolem dokola. "Vůbec netuším, kde jsme, takže… vrátíme se?"

"Není třeba," řekl Minho. "Pokud se nemýlím, touhle uličkou se dostaneme do staré průmyslové zóny."

"Aha?"

"Polovina tamních fabrik nefunguje. Když projdeme kteroukoli z nich, dostaneme se k nádraží z opačné strany," vysvětlil Yesung.

"To zní jako zkratka," zaradoval se Sunho. "Tak fajn, jdeme!"

Jenže pět minut nato…

"Jsme úplně blbí!" konstatoval Sunho a rozčarovaně nakopl plechovku, co se povalovala na zemi.

"Nějaký nápad, jak mezi dvaceti zamčenýma dveřma najít co nejrychleji jedny odemčený?" obrátil se Jongwoon na Minha.

"Zkusit ty, před kterýma stojí Dongwan?" navrhl Choi a ukázal na oprýskaná plechová vrata, čtvrtý vchod zprava.

"Dongwan?" ujistil se Sunho.

"Dongwan."

"Tamty dveře?"

"Tamty dveře."

Poklusem (ano, jen poklusem, protože Yesung přeci neběhá!) vyrazili ke stanovenému místu. Lee stiskl kliku a zatáhl. Vrata zaskřípala a neochotně se pootevřela ve škvíru tak akorát velkou, aby se jí protáhl dospělý mužský.

"Dovnitř," zavelel a vklouzl do opuštěné budovy. Jongwoon a Minho jej poslušně následovali.

Než vstoupil, na kratičký okamžik se nejmladší nedůvěřivě zadíval na usmívajícího se Dongwana. Stoická rovnováha, zračící se v mužově hezké tváři, ho znervózňovala.

Pokud právě teď děláme to, co nechce, abychom dělali… proč vypadá tak spokojeně?

Pohlcený vlastními paranoickými myšlenkami nepostřehl, že se Yesung před ním zastavil, a on tak celou vahou napálil do jeho zad.

"Promiň!" vyhrkl a popadl vrávorajícího přítele kolem pasu. Zarazil se. Z nějakého důvodu měl o něm podvědomě vybudovanou jakousi-skoro-terminátorskou představu, ale… když ho teď držel v náručí… nikdy dřív si nevšiml, jak drobný Jongwoon ve skutečnosti je.

"Tak tomu říkám bordel," nakrčil Sunho nos a kýchl. Na to konto si Minho konečně pořádně prohlédl zšeřelý prostor před sebou.

Nacházeli se ve výrobní hale. Zem byla plná všelijakých krámů, všude kolem poletoval prach. Tmavovlásek zamžoural na schodiště u levé stěny a tázavě vzhlédl. Nad hlavami jim vedla kovová konstrukce, po níž se zjevně dalo veškerý ten pozemní svinčík bezpečně obejít.

"Hurá vzhůru?"

"Jen vzhůru. Nemáme na výběr," zabručel Lee. Vykročili ke schodišti.

"Yesungu?" šeptl Minho, když se na pár sekund zastavili na širší kovové podestě mezi zatáčejícími schody. Sunho supěl pět kroků před nimi.

"Hm?"

"Myslíš, že je to dobrý nápad?"

Černovlasý se po něm nechápavě ohlédl. "Proč se ptáš?"

"Mám z toho divný pocit - "

Trhli sebou, když zaslechli Sunhův překvapený výkřik. Nato se ozvala tupá rána a mužovo bezvládné tělo se těžkopádně zřítilo na podestu. Dvojice zaječela hrůzou.

"Hyung!"

A Minwoo se rozmáchl podruhé, zrezivělou tyčí udeřil do hlavy Jongwoona. Kim jen slabě zasténal a skácel se rovnou na Minha. Ten ztratil balanc, a oba tak spadli na podlahu.

"Yesungu!" Zpanikařil, když uviděl, že je přítelova černá ofina slepená krví, valící se ze šrámu na čele. "T - to ne…! Prober se, no tak… YESUNGU!"

M hysterického Minha okázale ignoroval, sestoupil z posledních dvou schůdků, a s povzdychem zamířil k chroptícímu Sunhovi. Chvíli si ho zamračeně prohlížel a pak do něj dloubl tyčí. "Zklamals mě," prohlásil skoro lítostivě, a ještě lítostivěji mu zavrtal špičku boty do boku. "Co sis vlastně myslel? Že ho zachráníš?" Ani tentokrát se neobtěžoval na Minha pohlédnout. "Že ti to náhodou jednou vyšlo s Chilhyunem, neznamená, že ze mě můžeš dělat idiota. Rozumíš, Sunho?"

Mladší zaskučel bolestí a Minwoo, zaujatě upíraje zrak na jeho ochromené, bezbranné tělo, v rukou významně potěžkal tyč. Vzápětí se však vedle Sunha zjevil rozzuřený Junghyuk a malíř od svého násilnického záměru chvatně upustil. Pravda, na seřezávání jeho rebelujícího milého se nedomluvili… Pokrčil rameny.

"No co, stejně ho nemůžu zabít," zamručel nonšalantně a ohlédl se po tmavovláskovi, jenž se dojemně pokoušel vytáhnout po schodech nahoru jak sebe, tak svého omráčeného černovlasého přítele.

Ušklíbl se. "Na rozdíl od něj."

"NE!" vřískl Minho a zoufale se natáhl přes Jongwoona, aby ho ochránil před další ranou. "Nechte ho, chcete přece mě…!"

"Ano, to chci," přisvědčil M. "Potíž je, že ty nespolupracuješ, zlatíčko."

"J - já…" Choi polkl vzlyk. Zadíval se do Yesungovy bledé, zakrvácené tváře, poté na Junghyuka sklánějícího se nad nehybným Sunhem.

Všechno je to moje vina.

"Když… když půjdu s vámi…" Na moment, než zvedl pohled k Minwooovi, se střetl s Munovýma zachmuřenýma očima. Bezděčně se zachvěl. "Už mu víc neublížíte?"

"Pokud budeš hodný…," povytáhl malíř obočí.

Minho přikývl.

○○○

Netrvalo to dlouho. Však múzin portrét byl již téměř hotov.

Minho se nepokojně zavrtěl na židli. Koutkem oka pošilhával po soustředěně pracujícím Minwooovi a jeho sedmi modelech, jež vyčkávavě postávali okolo plátna. Ano, oni všichni tu čekají na spásný zázrak, zatímco on má v hlavě jak vymeteno a jeho myšlenky chaoticky bloumají od ničeho k ničemu.

Zdali Jonghyun najde jeho vzkaz dříve, než bude veškerá jeho pětadvacetiletá existence vymazána z povrchu zemského…? Bylo to hloupé a zcela bezpředmětné, ale přál si to. Moc si přál, aby si Jonghyun ten lístek aspoň jednou jedinkrát přečetl…

Tak či onak, na výsledku to nezmění zhola nic. Až M dokončí obraz, on umře. Zmizí. Jako by se žádný Choi Minho toho dne a toho roku, tehdy a tam nikdy nenarodil.

Povzdechl si.

Ale… zapomenou všichni? Zapomene i Kangta? Byl toho celého přeci součástí, možná… Možná? Co na tom záleží? I kdyby se na něj jeden člověk na planetě pamatoval, jemu to po smrti stejně bude houby platné.

Náhle Minwoo ustrnul v pohybu, štětec v jeho ruce se zachvěl. A o vteřinu později se Dongwan po jeho boku rozplynul.

A po něm Junho.

Minki.

Minho užasle vydechl. Vypadalo to, jako by se barvy jejich nehmotných těl něžně rozpíjely ve vzduchu.

Siwon.

Minhyun.

Nichkhun.

A nakonec i Junghyuk. Srdečný úsměv, v němž ten doposud tak zasmušilý, rezervovaný muž zvlnil rty, spolehlivě potvrdil Minhova i Minwooova nejistá očekávání.

"To je konec," šeptla múza.

"Skutečný konec," přisvědčil malíř.

Minho zavřel oči.