Behind - prolog

Odpusť.

Bolí to. Vidět v tvých očích tolik zášti. Tolik hněvu… Zvláštní. I oni se na mě tak dívali. Ti všichni před tebou. Nesčetněkrát jsem čelil jejich čiré a zuřivé nenávisti. Netečně a bez úhony. Tvá nenávist je ale jiná. Mučí mě. Sžírá zaživa.

Chápu. Věřil jsi mi. A já tě zradil. Snad ti dokonce ublížil…?

Ale neměl jsem na výběr.

Já ji musím najít. Musím, nemohu přestat. Jen tak se z toho nekonečného koloběhu konečně vymaním. Protože až ji najdu, bude konec.

Nádherný definitivní konec.

Je to skličující, víš? Toužit po smrti a být jí neustále odmítán… Nikdo si to zoufalství nedokáže představit. Staletí své existence jsem už dávno přestal počítat.

Nežiju. Přežívám. A hledám.

Hledám ji.

A stále marně.

Dongwan byl první, v koho jsem vkládal naději, že mě zachrání. A potom Junho. A Minki…

Omyl. Omyl. Omyl.

Siwon.

Minhyun.

Omyl. Omyl. Žádná naděje nezbyla.

Nahradila ji holá beznaděj.

Strhla mě a zničila. Rozdupala na kousíčky. Neměl jsem sílu pokračovat. Ale pak se objevil Nichkhun.

Učaroval mi jako žádný před ním. Snad jsem ho i miloval. Díky němu jsem totiž mohl znovu doufat. Byl jsem si tak jistý, že tentokrát jsem se nespletl. Že je to on. Že v něm ji najdu.

Zlomilo mi srdce, když se ukázalo, že ne.

Mé znovuzrozené odhodlání však nepolevilo, naopak. Cítil jsem, že je blízko. Že ji získám. Brzy.

A potkal jsem tebe.

Teď už rozumíš?

Jsi to ty. Musíš být. Náklonnost k Nichkhunovi nebyla ničím ve srovnání s city chovanými k tobě. Nemůže existovat jiná možnost. Když ne ty, tak kdo?

Je-li to tak, bude konec. A pokud není… jen z té představy mě zachvacuje hysterie. Tobě můj neúspěch ale nikterak neuškodí. Zůstaneš mladý a krásný. Bezvěký. Navždy můj. Další z mých věčných modelů…

Avšak ty jsi víc. Vím, že ano. Jsi ona. Má múza. Má absolutní múza. Má jediná spása. Nepochybuji o tom.

Protože když ne ty, tak kdo?

Úsměv, Hyukie. Tvůj obraz bude mé mistrovské dílo.