Dead arms - prolog

Sluneční paprsky, deroucí se do nemocničního pokoje skrze zpola zatažené žaluzie, jemně ozařovaly bledý, strhaný obličej sotva sedmnáctiletého chlapce nehybně ležícího na lůžku.

Polykaje hořké slzy, s němou úpěnlivou modlitbou na rtech jej jemně pohladil po hřbetu ruky.

Chlapec se slabě usmál a namáhavě zvedl víčka. "Neplač, prosím," špitl tichounce a propletl prsty s těmi jeho. "Ne kvůli mně…"

"Omlouvám se," pokusil se usmát, ačkoli více než úsměv to připomínalo bolestný škleb.

"Hlupáčku." Mladík s unaveným smíchem zavrtěl hlavou. "To já jsem tu ten, který by se měl omlouvat. Za to, kolik starostí ti přidělávám… Promiň mi to."

"Takhle nemluv." Přitáhl si jeho dlaň ke rtům a vtiskl do ní něžný polibek. "Miluju tě."

"Taky tě miluju," knikl chlapec. Tentokrát se v očích zaleskly slzy jemu. "A vždycky budu. Já… vím, že umírám, ale… neopustím tě, Eriku." Jeho ústa se zvlnila ve vroucném milujícím pousmání. "Zůstanu s tebou. Napořád. Slibuju…"

***

Eric Mun pomalu otevřel oči.

Pach dezinfekce. Strohé bílé stěny. Otravné pípání přístrojů. "Nemocnice," zamumlal rozmrzele a protáhl se. Záda měl z toho dlouhého ležení celá rozbolavělá. Pokusil se posadit, avšak jeho tělo okamžitě rázně zaprotestovalo. Zasyčel bolestí. "No super," odfrkl ironicky.

Co se vlastně stalo? Byl docela zmatený. Pamatoval si jen střelbu, pak hnusný obličej toho zasraného pasáka, hlaveň jeho pistole mířící na Minwooa… Ano, Minwoo. Na pár vteřin si nehlídal záda a ten hajzl toho hodlal náležitě využít. Eric zavrčel a sevřel ruce v pěsti. Vrhl se ke svému nejlepšímu příteli, nerozvážně ho zaštítil vlastním tělem… Tři pronikavé výstřely. Ostrá palčivá bolest… a poté už nic. Jen tma, ticho a sladká nevědomost…

Z myšlenek jej nenadále vytrhnul mrazivý dotyk na zápěstí. Černovlasý sebou vylekaně trhnul, nevšiml si, že by v pokoji někdo byl nebo snad vešel, a otočil hlavu k osobě, jež s půvabným nenuceným úsměvem na rtech seděla na kraji postele.

V první chvíli ho napadlo, že ještě spí. Ten ledový dotek byl na snovou halucinaci však až příliš opravdový. Hloupost! Zuřivě zamrkal, aby vidinu svého dávno mrtvého přítele vyhnal, avšak přízrak bez jakéhokoli náznaku nereálnosti dál usměvavě seděl na místě. Starší než si jej pamatoval, ale i přesto… Eric nasucho polkl. Chtěl vykřiknout, ale z jeho úst nevyšla ani hláska.

Muž sedící na lůžku se usmál ještě zářivěji. Natáhl k Erikovi studenou mrtvolně bílou dlaň a pohladil jej po líci, palcem fascinovaně opsal konturu jeho plných rtů.

To přece nemůže být pravda…! zajíkl se černovlasý zděšeně, upíraje na svého mlčícího společníka vytřeštěný pohled. "Andy?" hlesl nevěřícně.

Přízrak jeho přítele se tiše rozesmál, načež se beze spěchu sklonil k Erikovu obličeji a krátce, žádostivě jej políbil.

Druhý jen naprázdno zalapal po dechu. Paralyzující chlad líně a smyslně obestřel jeho nitro. Hleděl do té známé milované tváře a hlubokých temných očí nad sebou s rozporuplnou směsicí strachu a radosti. Téměř nesměle polaskal bříšky prstů Andyho nepřirozeně bledou studenou pokožku. "Jak…?" šeptl rozechvěle.

Mladší z mužů pro ten letmý kontakt slastně přivřel oči. Usmál se. "Slíbil jsem přece, že tě nikdy neopustím."