Hra s ohněm - 18. kapitola

Bílá. Všude jenom bílá.

Nahoře. Napravo. Nalevo… Pár vteřin zůstal otupěle hledět na bílý stolek u bílé zdi, na němž stála masivní skleněná váza a v ní…

Slunečnice?

Zamrkal. Přepadl ho neodbytný pocit jakéhosi déjà vu.

"Minho!" ozvalo se znenadání vedle něj. Poplašeně sebou trhl. A než stačil otočit hlavu, hlas od jeho lůžka už se vykláněl do chodby a nadšeně volal: "Sestři, probudil se!"

►►►

Jakmile lékař i sestra opustili Minhův pokoj, vrátil se Key i se svým třetím kelímkem kávy, co neměla s kávou nic společného, do křesla vedle mladíkovy postele.

"Tak co říkal doktor?"

"Že si mě tu pro klid duše ještě na pár dní nechají, ale jinak že se mu prý zatraceně líbím… Čímž samozřejmě myslel můj zdravotní stav!" zrudl tmavovlasý po Kibumově bezprostředním výbuchu smíchu.

"Promiň," starší si otřel slzy, "jsem tak strašně rád, že jsi v pořádku že…" A propukl v další salvu hysterického řehotu. "Neumíš si představit, jak moc jsme se o tebe báli! Tři dny jsi byl úplně mimo. Byla to prostě hrůza. Taemin se od tebe odmítal hnout, ale Onew včera rozhodl, že pro vlastní dobro musí začít zase normálně fungovat, takže ho vykázal do školy… No vidíš, musím jim zavolat!"

Zatímco Key u okna telefonoval s Jonghyunem, Minho zamyšleně sledoval kytici žlutých slunečnic, jediný živý středobod zářící v mrtvolně chladné bělobě všude okolo.

"Přinesl je kurýr. Předevčírem," odtušil černovlasý, když viděl, kam směřuje mladíkův pohled, a posadil se zpátky do křesla. "Žádné jméno, žádný vzkaz, co by - …"

"Jsou od Zhoumiho."

Kibum svraštil obočí.

"Když jsem byl ve druháku, dost ošklivě jsem si vymknul kotník. Snad při fotbalu, už ani nevím. Musel jsem několik dní zůstat na ošetřovně… a Zhoumi mi přinesl slunečnice." Ta vzpomínka vykouzlila Minhovi na rtech něžný úsměv. "Prý proto, že jsou to moje květiny. Květiny, které se otáčejí za sluncem… ale jen co spatří mě, 'na nějakou pitomou žhavou kouli na obloze v tu ránu zapomenou'," odcitoval Miho slova a rozesmál se. Tiše. Ponuře. Žalostně.

"Uhm, poslyš, Minho," nakousl Key opatrně, "pamatuješ si, co se stalo, že jo? Víš, proč tu ležíš?"

"Protože mě Mi postřelil," odvětil mladík prostě. "Ačkoli je taky dost dobře možné, že jsem tu spoušť stiskl já sám, kdoví…"

"Je fuk, kdo z vás vystřelil. V konečném součtu to stejně celé byla jeho vina. Ah, copak nejsi ani trochu naštvaný?"

"Nejsem naštvaný."

"Vždyť ten chlap je vrah! Lhal ti, postřelil tě, chtěl zabít tvého přítele… a ty mu to nevyčítáš?!"

"To jsem neřekl."

Key se zhluboka nadechl, načež vzduch z plic dlouze a pomalu zase vypustil. Minhova apatie se mu ani v nejmenším nelíbila. Vždyť… je to nepřirozené! Vážně si je ten doktor jistý, že je Minho v pořádku?

"Mám ti od Jonghyuna vyřídit, že do půl hodiny tu s Taeminem budou."

"Dobře, díky," zamumlal mladší a znovu se nepřítomně zadíval na květiny ve váze.

Cítil, jak se mu žaludek stahuje úzkostí.

Ne, nebude to hezké. Rozhodně ne. Ale není zbytí.

Musí to udělat.

Pro ně oba.

►►►

"Lásko!" zavýskl Taemin, vřítil se do nemocničního pokoje jako uragán a svým horlivým objetím Minha přidusil v peřinách.

"Ehm," Jonghyun si vyměnil jeden všeříkající pohled s Keyem, "tak my vás tu necháme o samotě…"

Vzápětí za nimi už jen diskrétně klaply dveře. Ne však natolik diskrétně, aby v Minhovi ten zvuk neevokoval vidinu soudcovského kladívka.

Obnovený proces.

A doznání, které může změnit rozsudek smrti nad nevinným.

Jemně od sebe mladšího odstrčil.

"Minnie, musím ti něco říct."

Blonďák zvědavě povytáhl obočí, načež staršímu lípl pusu na tvář a posadil se do křesla. "Tak povídej." S úsměvem jej vzal za ruku.

Zářil štěstím. Doslova. A Minhovo srdce při pohledu do jeho jasné rozradostněné tváře krvácelo. Vážně to všechno musí zničit?

Jistěže ano. A moc dobře to ví. Jen tak změní vynesený ortel.

Polkl, v marném pokusu zbavit se knedlíku v krku. Jeho dlaň se naléhavě vysmekla z té Taeminové.

Chlapec na něj překvapeně pohlédl, načež ublíženě vyšpulil spodní ret. "Minho, co - …?"

"Podvedl jsem tě."

Slova Minovi umřela na jazyku. Nevěřícně na Minha vytřeštil oči a zuřivě zavrtěl hlavou. V nastalém tichu mu však ta odporná věta nadále zněla v hlavě jako výsměšná ozvěna.

NE!

"Lžeš. To - to bys neudělal. Tomu nevěřím. Proč něco takového říkáš?!"

"Protože je to pravda." Vlastní hlas mu ve své falešné bezcitné netečnosti zněl naprosto cize. Ale takhle to bude nejjednodušší. Přímý a rychlý spád. Bez emocí a projevované lítosti. Ocejchovat se rolí hajzla a být nenáviděn. Vždyť o to přeci jde. "Spal jsem s Zhoumim."

Mladší naprázdno zalapal po dechu. Měl pocit, že se dusí. Roztřásla se mu brada. "PROČ?!" zaječel zoufale.

"Protože ho miluju." Žádné pohádky, žádné fantazírování. Jenom průzračně čistý a krutý fakt.

Taemin se s usedavým pláčem schoulil v křesle. "Tak proč jsi mě zachraňoval?" vzlykl a zbytečně si hřbetem ruky otřel tváře od slz. Ihned je nahradily nové. "No proč?!"

Proč? Proč? Proč? Stále tatáž otázka.

"Mohls svého miláčka nechat, ať mě zabije. Beztak by se nikdo nedozvěděl, co se stalo, prohlásili by mě za pohřešovaného a tím by to celé haslo. Tak proč? Víš, co je zač. Jedna další vražda by tvým přesvědčením přece neotřásla… Nebo snad," špitl s nadějí v hlase, když užasle zaznamenal Minhovu bezděčnou, tudíž nekontrolovanou a ani zhola lhostejnou reakci, "otřásla?"

"Vážně si myslíš, že tvoje smrt by pro mě byla totéž, co jedna další? Že bych se dokázal přenést přes vědomí, že tě Zhoumi zabil?"

"Miluješ mě?"

Ten dotaz Minha zaskočil. Tak moc, že zareagoval rychleji, než se stihl zamyslet, zda by právě teď nebylo lepší lhát. "Ano, miluju."

"Tak proč jsi - …?" zajíkl se Min. Zmateně, nechápavě, vyděšeně. Proč co vlastně? Proč ho podvedl? Nebo proč ho dál nenechal žít v té sladké naivní nevědomosti? Snad obojí. Snad nic z toho. "Já ti nerozumím, Minho!"

Se slzami v očích utekl pryč z pokoje.

►►►

Toho odpoledne už se Taemin nevrátil. A Minho si mohl vlastně pogratulovat. Chtěl ho od sebe odehnat a taky odehnal. Že by jej to však těšilo, se rozhodně říci nedalo.

V půl páté dorazil na návštěvu Heechul, s navrátivším se Keyem v těsném závěsu. Společně přišli, společně odešli. Zdrželi se asi hodinu. A z toho, jak se Kibum úzkostně snažil udržovat konverzaci v jistých mantinelech (čili z témat hovoru zcela vytěsnit Siwona (kvůli Heechulovi), Taemina a toho vytáhlého čínského parchanta, jemuž vzteky nemohl přijít na jméno), Minho pochopil, že všechno ví.

Všehovšudy pět minut poté, co se oba Kimové odporoučeli, přinesla sestra večeři. A Minho, navzdory tomu, že prospal celé tři dny, byl tak unavený, že jen co dojedl, zavrtal se pod přikrývku a usnul.

Nedokázal odhadnout, jak dlouho spal. Cítil se pořád stejně rozlámaně, takže to mohla být klidně jenom slabá půlhodinka, vrchní prosklenou polovinou dveří však bylo vidět, že světla na chodbě jsou již decentně ztlumena, což poukazovalo, že venku vládne hluboká noc. A bylo-li Minhovi dobře známo, v nemocnicích noční návštěvy povoleny nejsou. Tak proč má pocit, že v pokoji není sám…?

Zadržel dech a zaposlouchal se do ticha. Kdesi za ním slabounce zašustila látka oblečení, načež se měkce ozvaly čísi lehké, prakticky neslyšné kroky. Netrvalo dlouho a temná vysoká silueta se objevila v Minhově zorném poli. A ačkoli k němu stál muž obrácený zády, tmavovlasý jej okamžitě poznal.

"Jak ses sem dostal?"

Jestliže ho vylekal, nedal to na sobě nijak znát. Docela nerušeně vytáhl z vázy jednu slunečnici, a zatímco přemýšlel nad společensky nejvhodnější odpovědí, pohrával si s jejími okvětními lístky.

"Řekněme, že… mám svoje metody," odtušil pak.

Mladší snažně zadoufal, že ony metody nezahrnují kupříkladu vyvraždění celého oddělení.

"Proč jsi přišel?"

Zhoumi odložil květinu na stůl. "No, původně jsem měl v plánu pokračovat v tom, co tu provozuju už tři noci za sebou. Držet tě za ruku, mluvit na tebe, prosit, ať se probudíš… Ale když mě ta milá uplacená sestřička informovala, že jsi vzhůru - teda, že spíš, ale už nejsi v bezvědomí - nějak jsem…," hořce se usmál, "ztratil odvahu… k čemukoli."

"Byl jsi tady… se mnou každou noc?"

Mi mlčky poklekl vedle postele, vzal Minha za ruku a přitáhl si jeho dlaň ke rtům. "Tolik mě to mrzí…" šeptl sklíčeně. "To všechno, co jsem udělal… Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, miláčku. Tobě ne…"

Tmavovlásek zavrtěl hlavou. "Já se nezlobím, MiMi." Se smutným usmáním jej pohladil po tváři.

Staršímu se v očích zaleskly slzy.

"Ale neodpustím ti, že jsi chtěl zabít Taemina."

A Zhoumi sklopil hlavu a zoufale se rozesmál. Tak zoufale, že Minhovi přeběhl mráz po zádech.

"To, co se stalo, všechny dost vykolejilo. Jak tvoje rodiče, tak mé nadřízené. A rozhodli se ještě týden vyčkat. Týden, který já rozhodně nemíním prosedět s rukama v klíně a čekat, až si to sem nakráčí banda nových vrahů a zlikviduje vás oba. Nenechám tě kvůli němu umřít, rozumíš? Já ho musím zabít, Minho."

"Ne, nemusíš. Je po všem."

"Po všem?" Zrzek zmateně nakrčil čelo.

"Pověděl jsem Minovi o nás dvou. Je konec. A to přece mí drazí rodičové chtěli, ne?"

"A - ano," vykoktal Zhoumi, neschopen uvěřit právě vyslechnuté informaci. "Jen si… nejsem úplně jistý, že to bude stačit k tomu, v co doufáš."

"V co doufám?"

"Že zachráníš Taemina."

Mladší se kousl do rtu. "A co když odjedu?" navrhl. "Když zpřetrhám veškeré styky, když nikdo z mých známých nebude vědět, kde jsem. Pak ho nechají na pokoji?"

"No, primárně to samozřejmě závisí na rozhodnutí tvých rodičů, ale… myslím, že když budou vědět, že jste od sebe dostatečně odloučeni, vyhazování dalších nemalých částek peněz za provedení prakticky už nesmyslné vraždy si milerádi odpustí. Mluvím z vlastní zkušenosti, při akci už se mi to párkrát stalo. Nechají ho nejspíš ještě nějakou dobu sledovat, aby se ujistili, že nejste v kontaktu… A tím to hasne."

"Takže stačí, když zmizím."

"Ano. Co nejdřív."

Minho přikývl. "Zítra o tom dám vědět otci. Kdyby si to s mým brzkým propuštěním snad doktor rozmyslel a můj odjezd by se tím pádem zdržel… kdyže tě odvolají?"

"V pátek," odtušil Mi a zamyšleně se na mladíka zadíval. "Kam pojedeš?"

"Ještě nevím. Každopádně pryč z Koreje."

"Hm." Starší si rozpačitě odkašlal. "Mohl bych… jet s tebou, kdybys chtěl."

"A víš, že mě to taky napadlo?" zasmál se Minho. "Jak hezké by bylo, kdybys mohl jet se mnou… Jenže to nejde."

"Proč?"

"Protože s tebou bych byl šťastný. Příliš brzy potom, co jsem Taeminovi zničil život. A to si nezasloužím."

"Minho…"

"Ne, MiMi. Nesnaž se mě zviklat, prosím tě. Povedlo by se ti to, bezesporu, a to já nechci."

Zrzek se zamračil. Nelíbilo se mu, že se Minho míní podít bůhví kam. Sotva se znovu našli, sotva si navzájem přiznali, co k sobě cítí, a už se zase musejí rozloučit? Ne, ani trochu se mu to nelíbilo. Ale neodvažoval se nectít Minhovo přání. Rezignovaně si povzdechl. "Uděláš pro mě ještě naposledy něco?"

"Copak?"

"Šoupni se."

Mladší vyprskl smíchy, ale bez řečí udělal, co po něm Mi žádal, a posunul se k pravému kraji postele. Jakmile k němu mladík přilehl, stulil se mu do náruče.

"Miluju tě," zašeptal Zhoumi Minhovi láskyplně do vlasů a něžným polibkem jej polaskal na spánku. "Nezapomeň na to."

"Nezapomenu." Minho s úsměvem zvedl hlavu a políbil Miho na rty. "Nikdy na to nezapomenu."

►►►

Dva dny nato Minha propustili z nemocnice. Cestou domů se od Keyho dozvěděl, že Heechul pro něj na zítřejší odpoledne plánuje velkou akci s účastí povinnější než povinnou a prý ať si ho nepřeje, jestli si pro něj bude muset dojít. Což Minho mlčky okomentoval pouze letmým nečitelným usmáním.

S balením dlouho neotálel. Hned jak se za Kibumem zavřely dveře, povytahoval ze skříně v ložnici veškeré oblečení, systematicky je protřídil a to nejnutnější pak naskládal do cestovního kufru. Stejně postupoval i s věcmi ve všech dalších místnostech bytu. S tím, co tu nechá, si poradí buďto správce komplexu, nebo někdo od Choiů.

V šest hodin, zrovna když už asi potřetí přerovnával pedantsky úhledné hromádky v kufru, zazvonil zvonek. Minho ho chtěl ignorovat, vždyť nikoho nečeká, a dál umanutě pokračoval v přeskládávání dokladů a dokumentů, ale vřeštění zvonku neustávalo, a tak se s otráveným povzdychem vydal otevřít.

Jen co stiskl kliku, dveře se rozletěly a do bytu se mu vřítil udýchaný Taemin. Zastavil se asi v polovině chodby, dostatečně daleko, aby ho starší nemohl čapnout za ruku a vyrazit zpátky ven, ať už za to neurvalé vniknutí nebo za cokoli jiného.

Minho na něj v čirém údivu i děsu hleděl jako na zjevení.

"Šel jsem… za tebou do nemocnice," vysvětlil Min a nervózně si prohrábl ofinu. "Chtěl jsem s tebou mluvit, ale řekli mi, že tě dneska propustili… No, tak jsem tady."

Výraz totální konsternace z tmavovlasého tváře ne a ne zmizet, a tak Taemin pokračoval: "Víš, přemýšlel jsem a… Jo, Onew si myslí, že jsem vůl. A má pravdu, jasně, ale… Zachránils mě a miluješ mě a - a já miluju tebe a chci s tebou být, takže…," s rozpačitým smíchem rozhodil rukama, načež se otočil na podpatku a za trvajícího neklidu z nějakého nepochopitelného nervového popudu vykročil k ložnici, "mohli bychom na to zapomenout a… pokračovat prostě dál. Spolu…" Pár kroků před prahem pokoje, v momentě kdy se mu odhalila scéna v něm, užasle strnul na místě. Úsměv mu zamrzl na rtech. Prudce se obrátil k Minhovi. "Ty někam jedeš?"

Starší sklopil oči k zemi. Dost výmluvně na to, aby chlapec pochopil.

"Stěhuješ se?" vydechl Taemin přiškrceně. "Proč?!"

Minho mlčel. A mladší si nebyl jistý, zda proto, že jej nepovažuje hodného odpovědi, nebo proto, že odpověď je jasná jako facka. Upřímně doufal v první možnost.

Zamrkal, aby zahnal slzy. "A to tě nenapadlo mi to… třeba oznámit?"

"Nehodlal jsem ti to oznamovat," odtušil tmavovlasý bezbarvě.

"Ne…?"

"Ne. Spoléhal jsem se, že se to dozvíš, až už budu pryč."

Min s tichým zajíknutím zavřel oči a rukou se tápavě opřel o zeď. "Kdy?" špitl. "Kdy odjíždíš?"

"Zítra ráno."

"A kam?"

"To ti nemůžu říct, i kdybych stokrát chtěl." Minho chlapce s nešťastný pousmáním pohladil po líci.

"To kvůli mně?" vzlykl blonďák. Chytil staršího za zápěstí, aby jeho dlaň udržel na své tváři ještě o něco déle. "Abys mě ochránil?"

"Oni by tě zabili, Taemine."

"A co když odjedu s tebou? Někam daleko, někam - …"

Tmavovlasý zavrtěl hlavou. "I kdybychom odjeli třeba na druhý konec světa, stejně by nás našli. A popravili. Nemůžeme být spolu. Prostě ne." Políbil Mina na čelo. "Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhl."

"Zatáhl jsem se do toho sám," zasmál se mladší a objal Minha kolem ramen. Odevzdaně se k němu přitiskl. "Takže to nakonec byl jen příliš krásný sen…"

Kéž by šlo odejít a prostě zapomenout. Nechat v tomhle bytě všechno za sebou…

Min se nosem mazlivě otřel o Minhův krk. Jeho horký dech jej zašimral na kůži. Tichounce zašeptal.

Nevinně.

Svádivě.

Prosebně.

"Smím tu zůstat přes noc?"

►►►

Mlčky, s očividnou nevraživostí přihlížel, jak Minho balí poslední věci. Ano, měl chuť ten kufr popadnout, vysypat z něj všechno ven a vyhodit ho z okna. Pro ten krásný prchavý pocit triumfu a zadostiučinění. Ale neudělal to. Nemělo žádný smysl hrát si na hysterku. Protože Minho ho opustí. Bez ohledu na to, jakými šílenostmi by se tomu pokusil zabránit, opustí ho. Pro jeho dobro, což bylo na celé situaci nejparadoxnější.

Jako stín následoval tmavovlasého do chodby, kam Minho přenesl kompletně přichystané zavazadlo, a odtud do kuchyně, kde spolu v tichosti pojedli.

Něco po půl osmé se vystřídali ve sprše. První šel Taemin, zatímco Minho sklidil a umyl nádobí po večeři, a tak teď blonďák, v Minhově tričku namísto pyžama, seděl v posteli s peřinou u brady a čekal, až bude starší hotový. Naslouchal tlumenému zvuku tekoucí vody a přemýšlel.

Netrvalo dlouho a tmavovlasý stanul ve dveřích ložnice. Váhavě přešlápl z nohy na nohu, jako by si nebyl jistý, zda vstoupit či ne. A Taeminovo srdce se při pohledu na mladého aristokrata zběsile rozbušilo. Zrovna jako když jej spatřil poprvé, jeho přirozená krása mu doslova vzala dech. Snad proto, že věděl, že jej vidí naposledy, snad proto, že i s vlasy nedbale staženými a ve vytahaném domácím oblečení vypadal jednoduše úchvatně.

Natáhl k němu ruce, v jasném gestu a se širokým úsměvem na rtech, ačkoli jeho nitro svírala temná a bezbřehá úzkost.

Naposledy.

Minho očima tázavě zapátral v jeho obličeji. Vteřinu. Dvě. Tři. Jeho čelo zbrázdila hluboká starostlivá vráska.

"Nerozmyslel sis to? Vážně tu chceš zůstat?"

"Chci," ujistil ho Taemin. "A přísahám, že jestli nepřestaneš stepovat na tom prahu, dotáhnu tě do postele násilím." Okázale nadzvedl peřinu a starší pod ni se smíchem poslušně zaplul.

Min se mlčky položil vedle něj, rukou se natáhl po gumičce, aby Minhovi rozpustil vlasy. Usmál se. Je tak krásný, tak neskutečně krásný… Prsty rozkošnicky pročísl tmavé lokýnky, načež se naklonil blíž a žádostivě se vpil do mladíkových rtů.

Zaskučel blahem, když jej Minho po prvotním momentu strnulé pasivity povalil pod sebe a jal se mu polibky hladově oplácet.

A Taemin se rozhodl, že dnešní noc, dnešní poslední společnou noc, nesmí za žádnou cenu promarnit.

►►►

Když se probudil, ležel v posteli sám. Se zatajeným dechem se zaposlouchal do mlčenlivého ticha bytu, aby mohl konstatovat, že Minho skutečně učinil, jak mu po něžném nočním milování ospale slíbil. Že zmizí tak, aby ho tu Taemin po probuzení už nenašel.

Chlapec se dlaní rozechvěle dotkl prostěradla, v místech, kde viděl staršího před pár hodinami usínat. Ještě nevychladlo. Překulil se na druhou polovinu lůžka.

Schoulil se do klubíčka a obličej zabořil do látky povlečení. Nasál jeho vůni. Minhovu vůni.

Zavřel oči.

Slzy se bezhlese vpíjely do polštáře.