Hra s ohněm - 17. kapitola

"Prosím?"

"Dobrý den, Kyuhyune."

Druhý konec linky však zůstal zaraženě zticha. "Lorde Choii?" ozvalo se teprve po pár vteřinách váhavě. "To jste vy?"

"Ano," přisvědčil Minho a zmateně se zamračil. Jak to, že neví, kdo mu volá? Ukládal si ho přece do kontaktů.

"Máte nové číslo?" zeptal se stejně zmateně a jako v odpověď na jeho myšlenky Kyuhyun.

"Ne, to nemám."

"Vážně? Hm… No, nejspíš jsem si vás špatně uložil. Promiňte."

"To nic," odvětil tmavovlásek s úsměvem v hlase. "Doufám, že vás neruším. Chtěl jsem se jen zeptat, jak jste pokročil. Zjistil jste už něco?"

"Zrovna na to koukám," zabručel mladík a odmlčel se. Bylo slyšet pouze rychlé klapání klávesnice… následované šokovaným zaklením.

"Kyuhyune?"

"Jo, lorde," vydechl oslovený ztěžka, "něco jsem o tom vašem Číňanovi zjistil. Ale nebude se vám to líbit."

Z Kyuových slov Minha nepříjemně zamrazilo. Copak může být tajemství Zhoumiho rodiny opravdu tak hrozné? "Mluvte," vyzval vážně mladšího, přičemž k vlastní nelibosti zjistil, že se mu třese hlas.

"Včera večer se mi povedlo dostat se do toho systému, k němuž náleží Zhouova karta. No, jenže ten systém je samozřejmě celý vedený v čínštině, takže chvíli - ehm, pár hodin - trvalo, než jsem pochopil, oč jde… ale je možný, že jsem to správně nepřeložil a mýlím se… víte co, měl bych to radši ještě jednou celý projít a - …"

"Nechte těch vytáček, Kyuhyune, moc vás prosím."

"No jak chcete… Já vás varoval." Cho si nešťastně povzdechl. "Vypadá to, lorde, že váš milý Číňan patří… k jedné z nejprominentnějších organizací nájemných zabijáků."

To jediné, na co se Minho v tom okamžiku bezprostředně zmohl, bylo, že strnule pohnul dolní čelistí, aby naprázdno lapl po dechu. Ne. Ne. Ne. NE…! Jeho vědomí zarputile odmítalo připustit, že by mohl mít Kyuhyun pravdu, protože… protože to by znamenalo…

"A co se mi pak z té záplavy divnejch zkratek a kombinací čísel povedlo vyluštit," dodal mladík zdráhavě, "tak jeho práce tady nějak… souvisí s vámi."

Tmavovlásek vytřeštil oči. Syrovou nelíčenou hrůzou. "Ještě vám zavolám," štěkl do telefonu a nedbaje káravého pohledu chodbou procházejícího profesora se, přednáška nepřednáška, vyřítil ze školy, jako by na tom závisel něčí život.

►►►

Bylo to snadné. Vlastně až příliš, pomyslel si Zhoumi.

Popravdě, doufal, že tentokrát to dokáže vyřešit nějak… humánněji než obvykle. Že se mu podaří Minha přesvědčit, aby Taemina opustil. Tím by totiž celá akce hasla a nikdo by nepřišel k úhoně.

Jenže když mu Choiova rodina dala ultimátum, neměl na výběr. On nedovolí, aby Minha zabili. Nedovolí, aby mu zkřivili jediný vlásek. Udělá cokoli, jen aby ho udržel v bezpečí. A proto musí Taemin umřít. Ano. Celý ten plán si v hrubých obrysech načrtl hned téže noci.

V úterý ráno zavolal Minhovi, aby ho pozval na oběd. Vybral restauraci dostatečně daleko od jeho bytu, aby měl jistotu, že mladík dorazí autem. A půl hodiny poté, co Minho překročil práh podniku, Henry "úplnou náhodou" naboural jeho vůz zaparkovaný u chodníku. Netrvalo dlouho a jedna ze servírek spustila povyk, úctyhodně podrobným popisem nabouraného auta hledajíc jeho majitele. V tom momentu nemilého překvapení Minho bez rozmyslu rozčileně vyběhl ven, aniž by se snad zdržoval oblékáním a svůj kabát i se všemi podstatnými drobnostmi v kapsách nechal přehozený přes opěradlo židle. Přesně, jak Mi přepokládal.

Pak už nebylo nijak těžké zmocnit se Minhova mobilu, zkopírovat z něj všechny soubory a data a vyměnit SIM kartu. To, co její výměnou z telefonu zmizelo, nahrál zpátky, načež důkladně překontroloval zprávy a výpisy hovorů. Jak vidno, Minho píše tomu škvrněti třikrát denně a mají se spolu sejít až v pátek, protože Minho je oba předchozí dny až do večera ve škole. Tak s těmihle podmínkami se dá šikovně pracovat. A co víc, volají si jen zřídkakdy, což Zhoumimu rovněž perfektně hrálo do karet.

Vymazal všechny esemesky i výpisy - to může Minho svést na nějaký zkrat v technice - a Taeminovo číslo přepsal na číslo svého (jak Henry a Hangeng rádi říkali) pracovního mobilu. Shodou kdovíjakých náhod si ta čísla byla velmi podobná, ale že by si Minho i bez toho všiml nějaké změny, Mi dost pochyboval. Protože pokud se dobře pamatoval, lordova paměť na podobné věci byla ještě mizernější než mizerná.

A tak pod Minhovým číslem celý den a půl vesele vypisoval Taeminovi a stejně vesele odpovídal na Minhovy esemesky pro Taemina a ti dva byli ve své blažené nevědomosti naprosto spokojení a ani jednoho z nich nenapadlo, že by snad mohlo být něco špatně, a otrávený Zhoumi se ve středu večer rozhodl, že po téhle akci zcela seriózně zažádá o předčasný důchod.

Čtvrtečního rána Taeminovi kromě obvyklé minhovsky sladce zamilované (bože, čím si tohle utrpení zasloužil!) zprávy napsal, že "má pro něj na dnešek přichystané překvapení a že doufal, že se mu povede ulít se na celý den ze školy, jenže dopolední přednášky bohužel vynechat nemůže, a proto pro něj kolem druhé někoho pošle, aby zatím stihl všechno připravit".

A nyní Mi čekal ve dveřích bytu, jehož adresu znal ze spisu svojí mise dříve, než letadlo vůbec přistálo na půdě Koreje, a nepřítomně sledoval, jak se Taemin s tím svým připitomělým úsměvem na rtech nešikovně souká do bundy a cosi přitom bez ustání vzrušeně štěbetá, zatímco on provinile myslel na Minha a na to, jak moc ho raní, až zjistí, že je jeho rozkošný mladinký přítel po smrti.

►►►

"Kruci, Taemine, proč mi to nezvedáš?!" zavrčel Minho zoufale a mrštil mobilem o sedadlo spolujezdce. Do háje! Prsty začal nervózně bubnovat o volant. Horší už to snad ani být nemůže!

Po patnácti nekonečně dlouhých minutách, kdy se mu konečně povedlo vymotat se z dopravní zácpy v centru a prokličkovat změtí ulic, prudce zabrzdil před domem, v němž se nacházel Taeminův byt. Chňapl po telefonu, vyletěl z Keyova auta (Keyova auto číslo bůhví kolik, které Minhovi po jeho úterní nehodě s Henrym ochotně zapůjčil) a, bere schody po dvou, rychlostí olympijského sprintera vyběhl do třetího patra. Dlouze a zuřivě zmáčkl zvonek. Otevřel mu Onew.

"Minho," brunetovo čelo zbrázdila zmatená vráska, "co tady - ?"

"Musím mluvit s Taeminem," skočil mu mladší zadýchaně do řeči.

Onew se zamračil. Tak teď už nechápal vůbec nic. "Co to žvaníš, prosím tě? Taemin jel přece za tebou."

"Za mnou?"

"No ano. Co se tváříš jak vyoraná myš? Vždyť jsi mu ráno psal, že pro něj máš nějaký překvapení, ale kvůli škole nestíháš, a proto sem pro něj kolem druhé někoho pošleš."

"Ale já přece nic…" A vtom to Minhovi došlo. Samým zděšením se mu zatmělo před očima. "Panebože…! Onewe, viděl jsi, kdo Mina vyzvedl? Jak vypadal?"

"No," starší se podrbal za uchem, "byl vysokej. Hodně vysokej. A hubenej. Krátký zrzavý vlasy, šikmá ofina. Taemin říkal, že je to tvůj kamarád ze střední. Počkej, myslím, že ho dokonce oslovil i jménem, ale teď si zaboha nemůžu vybavit - …"

"Zhou Mi."

"Jo! To je ono."

"Kam ho odvezl?"

"To nevím. Ani Taemin nevěděl, kam pojedou. Bylo to přece jen, no…" brunet se rozpačitě kousl do rtu, "překvapení."

Minho se se zoufalým výdechem opřel pravým bokem o futra, nechtěl riskovat, že tu sebou Onewovi sekne. Ten se chudák už beztak tvářil dost vyděšeně. Mátožně vytáhl z kapsy mobil a vytočil Kyuhyunovo číslo.

"Minho! Já si říkal, jestli slyším dobře." Z kuchyně vykoukl udivený Key se stejně udiveným Jonghyunem za zády.

"Co ty tady?" zeptal se Hyun. "Nemáš být dneska ve škole? Ne, počkat, co to Taemin ráno blábolil? Že se odpoledne sejdete…?"

"Haló? Lorde Choii?"

"Kyuhyune." Nevšímal si nechápavě na něj hledící trojice mladíků a vděčně sevřel mobil v dlani. "Prosím, řekněte, že má ta jeho karta v sobě nějaký sledovací čip nebo podobné udělátko a vy vidíte, kde právě teď Zhoumi je. Prosím."

"Kolik hackerů jste si na tuhle prácičku najal?" ozvalo se z druhého konce linky podezřívavě.

Minho se zarazil. "Jen vás," odpověděl upřímně, nemaje ponětí, kam tím Cho míří.

"Takže to se sledovacím čipem byl jenom výstřel naslepo?"

"Ano, já ale…" Dneska mu vážně všechno docházelo pomaleji než obvykle. "KYUHYUNE, ON TAM VÁŽNĚ JE?" zaječel hystericky a Key, Jonghyun i Onew zděšeně nadskočili.

"No jo," přisvědčil mladší vážně. "A řek' bych, že podle toho, jak rychle se ta tečka momentálně pohybuje, nejspíš Zhou Mi jede autem. Někam na sever po hlavní třídě."

"Můžete mě navigovat? Parkuju před Taeminovým domem."

"Beze všeho. Jenom chvilku strpení, musím si to tu nastavit…" zamručel Kyu za doprovodu klikání myši a klapání klávesnice. "Uhm, lorde? Asi se nemám ptát, co máte v plánu, viďte?"

Minhovu tvář zkřivil trpký úsměv. "Raději ne," souhlasil. Obrátil se k odchodu, ale Keyova ruka, svírající mu zápěstí, jej v pohybu zadržela.

"Nemysli si, že se odtud jen tak a bez jedinýho kloudnýho slova vypaříš, Choii," zamračil se na něj. "Mluv. Co se děje?"

Mladší zatěkal očima z Kibuma na Jonghyuna a Onewa. "Ozvěte se mi, až budete hotov," požádal Kyuhyuna a zavěsil. Pak se zadíval zpříma na černovlasého. "Zhoumi lhal. Nestuduje dějiny umění. Pracuje jako nájemný vrah." Slyšel, jak Jinki v čirém děsu zajíkavě zalapal po dechu. Protože pochopil. "A teď má Taemina."

"Ježiši…!" Key zbledl jako stěna a šokovaně si připlácl ruku k ústům.

"Ale… ale vždyť ta esemeska přišla od tebe!" Onew nešťastně zakroutil hlavou. "Psal jsi, že ho někdo vyzvedne, aby ho dovezl za tebou!"

"Jo, nájemný vrahoun," utrousil mdle Jonghyun, který vypadal, že brzo vyvrátí oběd.

Brunet Minha probodl pohledem. "Min mi tu zprávu ukazoval. Přišla z tvého čísla!"

"Ale já mu nic takového nepsal! Dneska jsme se přece vůbec sejít neměli, vždyť mám být až do večera ve škole!" štěkl tmavovlasý rozčileně. To ho tu Onew obviňuje, že snad Taeminův únos zinscenoval?! Potom si však vzpomněl na svůj první dnešní telefonát s Kyuhyunem. A svitlo mu.

'Máte nové číslo?'

"Keyi, zavolej mi."

"Cože?" zamrkal černovlásek překvapeně. Nebyl si jistý, zda slyšel správně.

"Zavolej mi. Hned."

Kibum nechápavě vytáhl z kapsy mobil, vyhledal příslušný kontakt a přiložil si přístroj k uchu. Očima přitom bezděčně sklouzl k mobilu v Minhově ruce. "Zvoní," zamumlal. Avšak Minhův mobil i nadále mlčel jako zařezaný. Key ještě jednou překontroloval, zda skutečně volá mladšímu mladíkovi, načež svůj bezúspěšný pokus se zaklením ukončil. "Do prdele! On ti určitě vyměnil SIMku! No jasně! Má tvoje číslo, takže napsal Taeminovi tu esemesku, a protože Min si myslel, že je ta zpráva od tebe…!"

"Musíme zavolat policii!" vyhrkl Jonghyun.

"To je vtip?" Key pohrdlivě odfrknul. "Nájemný zabijáky najímá šlechta. S tím nám policie nepomůže. Nemůže pomoct."

"Tak co budeme dělat?" hlesl Onew.

"Modlit se," odtušil Minho. "Já pojedu za nimi, Kyuhyun ví, kde Zhoumi je, bude mě navigovat."

"Kyuhyun? Cho Kyuhyun? Do čeho se to ten vůl zase namočil?" zabědoval Jinki. "Doopravdy, ten kluk Yesungovi jednou přivodí infarkt…!"

Key tázavě pozdvihl obočí a založil ruce na prsou. "Fajn, pojedeš za nimi. To je hezkej plán. No ale co uděláš pak? Knockoutovat cvičenýho vraha se ti asi nepovede, takže… Zhoumiho ukecáš, aby Taeminovi neprohnal kulku hlavou?" Vyděšené výrazy Jonghyuna i Onewa okázale ignoroval. "Ne, že bych ti nevěřil, zlato, ale výřečnost nikdy nepatřila k tvým silným stránkám."

"Až tam budu, něco vymyslím… nebo budu improvizovat." Zrovna tohle Minha momentálně trápilo ze všeho nejmíň.

"Tak fajn," černovlásek pokrčil rameny a stáhl z věšáku svoji bundu. "No co tak koukáš?" ušklíbl se na mladšího. "Snad sis nemyslel, že tě nechám jít samotnýho?"

►►►

Zhoumi hladce zabrzdil u chodníku a vypnul rádio. Taemin zvědavě vykoukl z okénka.

"Jé, to je taneční studio…" vyjekl překvapeně a tázavě se na staršího zadíval. "Ale pokud vím, už asi dva roky nefunguje. To je to překvapení? Je Minho uvnitř?"

"Však uvidíš," pousmál se Mi a pokynul mu, aby vystoupil.

Blonďák se vesele zazubil, vyskočil z auta a rozběhl se k proskleným dveřím. Podle očekávání bylo odemčeno. Nedočkavě se vhrnul dovnitř, ale po pár krocích se zarazil. Zšeřelý zrcadlový sál, jenž se před ním rozprostíral, zel pustou prázdnotou.

Couvl o dva kroky zpátky. Zaslechl, jak se dovřely vstupní dveře. "Zhoumi, jsi si jistý, že je to tady?" Couvl o další krok. "A kde je Minho? Neměl by - …?" Ztuhl. S dalším pokusem o ústup totiž ucítil, že jej do zad tlačí něco chladného a kovového.

"Být tebou, o nic se nepokouším," zasyčel mu u ucha Zhoumiho hlas. "Nemůžu ti totiž zaručit, že bych tě z tohohle úhlu nepostřelil tak nešikovně, že by pár hodně dlouhých minut trvalo, než bys vykrvácel. A to bys určitě nechtěl, že ne?"

Min se zděšeně zajíkl. Rozechvěla se mu brada.

"Že ne?"

Potlačil vzlyknutí, semkl víčka k sobě a zuřivě zavrtěl hlavou.

"Dobře." Zrzek se usmál. "Tak jdi," pobídl chlapce a s významně pozdviženým obočím ho dloubl ústím hlavně do lopatky.

Taemin mechanicky, trochu vrávoravě vykročil vpřed. V očích jej pálily slzy, musel zamrkat, aby viděl na cestu. "Zho - Zhoumi, p - přestaň, prosím," knikl zoufale. "M - Minho mě bude hledat…!"

"Nebude," odtušil starší věcně. "Minho je právě teď ve škole a o našem romantickém dostaveníčku nemá nejmenší tušení."

"A - ale… Psal mi přece zprávu, že dneska odpoledne - …!"

"Hmm, a jsi si jistý, že ta zpráva byla opravdu od Minha?"

"Samozřejmě!" vyštěkl Taemin hystericky. "Vždyť přišla z jeho čísla!"

"Víš, zlatíčko, na technice je děsivá jedna věc." Vstoupili právě do zrcadlového sálu, takže Taemin mohl v odrazech vidět, jak Zhoumi cosi vytahuje z kapsy svého krátkého černého kabátu. Bezděčně zalapal po dechu. Mladík za jeho zády zvedl zrak a ústa všech jeho zrcadlových dvojníků se zkřivila v trpkém úsměšku. "Že si nemůžeš být nikdy jistý, kdo je na druhé straně."

Okázale mladšímu předvedl, co z kabátu vytáhl. Mobil. Mobil vytáčející číslo. Jeho číslo.

Min s knedlíkem v krku roztřeseně vyndal ze zadní kapsy kalhot svůj zvonící telefon a zůstal nevěřícně zírat na jméno volajícího, posměšně na něj zářící z displeje. Minho.

Vlažný úsměv na Číňanových úzkých rtech potemněl. "Nevěřil bys, jak snadné je vypůjčit si na pár dní něčí SIM kartu…"

Minho o ničem neví. Nebude mě hledat. Nepřijde… Taeminovi se podlomila kolena. Svezl se na podlahu.

Zhoumi schoval mobil zpátky do kapsy a s povzdychem mladšího obešel. Sklonil se a natáhl k němu ruku. Chlapec se na něj zmateně podíval, pak na svůj telefon a znovu na Miho, načež mu přístroj automaticky odevzdal. Očima se co možná nejsnažněji vyhýbal výhledu na pistoli, mířící mu na čelo.

"Hodný kluk," mroukl spokojeně zrzek a narovnal se. "Stejně už ho nebudeš potřebovat." A mrštil mobilem o podlahu. Rozlomil se vejpůl.

Taemin při tom zvuku zděšeně zaječel a svěsil hlavu mezi ramena. Třásl se jako osika. "Proč to děláš, Zhoumi?!"

"Proč?" Starší naklonil hlavu ke straně. "Je to má práce, proto."

"Práce? Jaká práce? Vždyť Minho říkal, že studuješ - …"

"Lež. Jen další ze spousty lží, na kterých stojí můj mizerný veřejný život," odfrkl Mi a rozmrzele pohodil svojí dlouhou rezavou ofinou. "Pracuju jako nájemný vrah a Choiové si mě najali, abych se postaral o jistou nevhodnou známost jejich rebelujícího mladšího syna. No, abych byl upřímný, takhle jsem si to ukončit zrovna nepředstavoval, ale bohužel není zbytí."

"P - počkej!" Blonďák zatěkal zrakem od mladíkovy tváře ke zbrani v jeho ruce a zase zpátky. Mluvit! Musím s ním mluvit! O čemkoli, hlavně mluvit, co nejdýl to půjde! "Já - já tomu pořád nerozumím," vyhrkl a vychrlil ze sebe všechno, co ho zrovna napadlo: "Najala si tě Minhova rodina, ale Minho neví vůbec nic o tom, co ve skutečnosti děláš? A - a co Keyův děda? Ten si tě taky najal? To tys srazil Keyho? A cos myslel tím, že sis to takhle nepředstavoval? Vysvětli mi to, prosím!"

Zhoumi na něj zůstal na několik málo vteřin ohromeně hledět. "To jako vážně?" Že by po něm někdo s pistolí u hlavy chtěl vysvětlení celého příběhu jako v nějaké anglické detektivce se mu opravdu ještě nestalo. Ušklíbl se. "Snažíš se hrát o čas? Hezký pokus. Jenže sem tě nikdo zachránit nepřijde, Taeminnie."

"Tak to ber jako poslední přání," špitl chlapec a sklopil hlavu. První dvě beznadějné slzy se mlčenlivě roztříštily o studenou podlahu.

"Nemyslím si, že zbytečně to protahovat je dobrý nápad," zamračil se Mi. Taemin se trhaně nadechl a schoulil se, jak nejvíce to šlo. "Pokud si to ale přeješ… Času máme dost."

Díkybohu! "Keyův děda," vybafl Min kuse první věc, která mu z výčtu jeho náhodných dotazů přišla na mysl. Nechtěl riskovat, že si to Zhoumi rozmyslí.

"Ne, lord Myung Ki si mě nenajal. Nemám s nehodou lorda Kibuma nic společného."

"Aha… Takže to přece jen nebyla výhružka…"

"To jsem neřekl."

Chlapec zbledl jako křída. "Je vás tu snad víc?"

"Já a další dva," přisvědčil zrzek bez výrazu. A pak si dlouze povzdechl. "Víš, Taemine, nemuselo to zajít takhle daleko. Většina lidí totiž pochopí, že když jim někdo začne anonymně vyhrožovat, je asi něco špatně. Hodně špatně. Jenže ty jsi prostě nemohl dát od Minha ruce pryč, co?"

Min na něj ohromeně zamrkal. Tahle část se mu úplně vykouřila z hlavy. "Ty telefonáty a vzkazy… tos byl ty?"

"Tak napůl. No, byl to můj nápad dát ti možnost se z toho všeho ještě relativně v klidu vyvléknout. Vzkazy ti posílal náš člověk žijící už pár let tady v Soulu. Nemělo to bohužel žádný efekt, ale já si i navzdory nelibosti vedení prosadil, že si s tebou zkusím ještě párkrát pohovořit, abys pochopil, že je to myšleno skutečně vážně. Zjevně jsem však příliš přecenil tvou inteligenci," utrousil Mi uštěpačně. "Máš štěstí, že jsem ty zatraceně drahý mezinárodní hovory nemusel platit.

Žádná z mých velkorysých snah tedy nezafungovala, a tak jsem se musel vypravit do Koreje osobně. Popravdě, že jde v téhle věci o Minha, jsem zjistil až v okamžiku, kdy se přede mnou zjevil v té kavárně." S neveselým smíchem zakroutil hlavou. "Ze všech Choiů, co jich po Koreji běhá, zrovna Minho. A když o tobě začal mluvit, poznal jsem, jak moc mu na tobě záleží… a došlo mi, že pokud tě zabiju, hrozně moc mu tím ublížím. Proto jsem chtěl… doufal jsem, že to zvládnu vyřešit jinak…" Probodl mladšího očima. "Nejednat se o něj, zabil bych tě už dávno."

"Ty ho miluješ," pochopil Taemin užasle. "Miluješ Minha, že ano?"

Zhoumi zaskřípal zuby. Ano! Ano, miluju ho! A on miluje mě! měl chuť vmést mu do tváře, ale neudělal to. Ten kluk dneska stejně umře, tak proč mu ničit růžovou představu o jeho první a poslední lásce? "Co na tom záleží?" sekl po Taeminovi nehezkým pohledem.

"No… říkal jsi, že mu ublíží, pokud… mě zabiješ. Ale ty mu přece ublížit nechceš. Tak proč…?"

"Protože nemám na výběr!" zaječel starší a rozčileně si promnul levý spánek. "Příliš dlouho jsem váhal a rodina ztratila trpělivost! Pokud se tě nezbavím do konce týdne, odvolají mě. A ti, co sem přijdou místo mě, ihned a bez skrupulí zabijí nejenom tebe, ale…" Miho výrazný hlas nenadále přešel do nešťastného zlomeného šepotu, "taky Minha."

"Co - cože?" Blonďák šokovaně vytřeštil oči. "A - ale to přece nemůžou…! Minho je šlechtic, nemůžou…!"

"Omyl. Můžou. Rodina dala svolení."

"Svolení?" zopakoval Taemin nevěřícně. "To je vtip? Choiovi by přece nenechali zabít vlastního syna…!"

"Závidím ti tvou naivitu," ušklíbl se zrzek hořce. "Šlechtě jde zpravidla jen o dvě věci - mít dědice svého rodu a zachovat si za každou cenu dobré jméno. Minho svým jednáním dobré jméno rodiny poškozuje. A to oni nestrpí. Udělají cokoli, jenom aby jeho rebelantské manýry eliminovali. Cokoli. A naneštěstí je Minho až druhorozený syn, tudíž jeho skonem budoucnost rodu nijak neutrpí. Ano, je to smutné, ale je to tak. Lepší než pravidel nedbající Minho je pro Choiovy mrtvý Minho. Vítej v realitě."

"Panebože… A… tohle všechno věděl? Věděl, jaké podstupuje riziko, když… se mnou…"

Mi zavrtěl hlavou. "Ani já si nemyslel, že by Choiovi mohli zajít tak daleko, natož pak Minho. On…" Povzdechl si. "Může se tvářit, že je sebevíc nad věcí, ale já vím, že uvnitř stále doufá a věří, že ho jeho rodiče milují a porozumí mu. Tak jako každé dítě." Tak jako i já slepě věřil, že rodičům záleží na tom, abych byl šťastný. Že mě nakonec nechají si vybrat, jakým směrem chci já, aby se můj život ubíral. Že mě ušetří toho muset plnit odpornou povinnost, s níž se už po generace váže jméno Zhou.

Taemin s nepříjemným pocitem kolem žaludku sledoval, jak Zhoumi ukazováčkem lenivě pohladil spoušť pistole. A pak se zadíval zpříma na něj. A ten pohled říkal jediné. Čas vypršel.

"Měl jsi pravdu," usmál se zrzek. "Miluji Minha. A proto nemůžu dovolit, aby to tak skončilo." S konečnou platností namířil zbraní na chlapcovo čelo.

Z Minova hrdla se vydral hysterický výkřik. Chtěl se dát na útěk. Chtěl. Tělo zdřevěnělé strachem ho však neposlouchalo.

Neuteče.

Umře.

"Mrzí mě to, Taemine." Viděl, jak se Miho prst na spoušti nepatrně pohnul. Křečovitě semkl víčka. "Sbohem."

►►►

Hnal se městem jako šílenec. Nedbaje předpisů, semaforů, značek, chodců, ani svých tří zelených spolucestujících, kteří se tvářili, že budou každou chvíli zvracet. Před budovou starého tanečního studia zabrzdil tak prudce, až pneumatiky pronikavě zaječely na protest.

Plán? Žádný neměl. Radši. Prostě se bez přemýšlení vyřítil z auta, rozrazil dveře studia, proběhl tmavou chodbou a s úpěnlivou modlitbou na rtech vpadnul do zrcadlového sálu.

"ZHOUMI!" Jeho hlas se velkým prázdným prostorem roznesl v několikanásobné ozvěně.

Zrzek sebou zděšeně trhnul. Rysy jeho hezkého bledého obličeje se bolestně stáhly ve výrazu absolutního zoufalství.

"Min - Minho…!" Taeminovi, krčícímu se na zemi proti namířené pistoli, se roztřásla ramena. Samou úlevou se zajíkavě rozbrečel.

Tmavovlasý se bez váhání vrhl mezi něj a Zhoumiho. Popadl svého čínského přítele za ruku, v níž držel zbraň, a přiměl ho sklonit ji k zemi.

Starší očima zoufale zatěkal po Minhově tváři, skoro jako by doufal, že se mu to celé jen zdá, že mladík v příštím okamžiku zmizí, že se rozplyne…

Jenže nerozplynul.

"Ne…!" zašeptal zlomeně. "Co tady děláš? Ty tu přece nemáš být…!"

"Ššš." Minho jej konejšivě pohladil po líci. "Vím všechno, MiMi. Ale to vůbec nic neznamená, vůbec nic to mezi námi nemění," dodal honem, když viděl, jak se ze zrzkova obličeje vytrácí veškerá barva. "Nezáleží mi na tom, co děláš… Jenom tě prosím, neubližuj Taeminovi!"

Zhoumi se syčivě nadechl. "Ty to nechápeš…"

"Mi, prosím!" Mladík se k němu v naléhavé prosbě přitiskl tělo na tělo. "Kvůli mně…"

Číňanovy rty se zkřivily v trpkém šklebu. Tentokrát on pohladil Minha chlácholivě po tváři. "Právě kvůli tobě, miláčku." A pak se rázně vytrhl z jeho sevření. Chladnokrevně zamířil na Taemina a zmáčkl spoušť, ale Minho se mu s výkřikem pověsil na loket, a kulka tak místo uprostřed chlapcova čela skončila v jednom ze zrcadel. To se s rámusem vysypalo na podlahu.

Okolní vzduch prořízl Taeminův a Keyův pronikavý jekot. Minho zvedl hlavu. Z odrazů zrcadel na něj od vchodu do sálu vyděšeně hleděl nejen Kibum, ale taky Jonghyun a Jinki.

"Onewe, odveď odsud Taemina!"

"NE!" zařval Zhoumi a i s tmavovlasým, visícím mu na lokti, se zarputile pokoušel vmanévrovat ruku do lepšího úhlu. Onewovi se zatím povedlo vytáhnout usedavě vzlykajícího Mina na nohy a s Jonghyunovou pomocí ho klopýtavě vedl k východu.

"Přestaň, Zhoumi!" Minho se přechňapl z jeho lokte na zápěstí a skočil před něj. Druhou rukou hmátl po pistoli.

"Ty přestaň!" Mi se jej pokusil setřást, avšak bezúspěšně. Zoufale zbraní, a tudíž i Minhem, trhl k sobě. "Když ho nezabiju, zabijí oni tebe!"

Mladší na něj vyděšeně vytřeštil oči. Na moment ztuhnul.

Zrzek prosebně stiskl hřbet jeho ruky. "Minho…"

"Ne." Choi rozechvěle zavrtěl hlavou. "To - to nějak vyřešíme. Vyřešíme to, ano? Nemusíš zabíjet Taemina…"

"Já nedovolím, abys kvůli němu umřel!" zavrčel Zhoumi a škubnul pistolí prudce vlevo. Minho zavrávoral, ale pistole se nepustil. Naopak. Razantně jí škubl na druhou stranu.

Několik desítek vteřin se spolu o zbraň bezvýsledně přetahovali. A pak se ozval výstřel.

Ani jeden z nich si nebyl jistý, čí prst tak nešťastnou náhodou vlastně stiskl spoušť. Jisté bylo pouze to, že znenadání se Minho zapotácel, jeho ruka, jež se marně pokusila zachytit se Miho rukávu, sklouzla po černé látce a tmavovlásek se bezvládně odporoučel na kolena.

Zhoumi vykřikl hrůzou. Poklekl k Minhovi, objal jej rukama kolem ramen a beder, aby ho mohl co nejbezpečněji položit a s hysterickým vzlykotem si jej přitáhl do náruče. "Zavolejte sanitku!" zaječel na strnulého Keyho, zatímco si pravačkou stahoval z krku šátek, který následně přitiskl ke krvácející ráně na mladíkově břiše.

"Vydrž. Prosím tě, lásko…!" Přes slzy nic neviděl, ovšem Kibumův vřeštící hlas byl tak výrazný, že ani vidět nepotřeboval. "Pomoc už je na cestě. Brzo tu bude. Jen vydrž…"

"Mi," zachraptěl Minho a dotkl se jeho ruky na svém břiše. "To bude v pořádku." Pokusil se o úsměv. "Všechno bude v pořádku. Jenom mu neubližuj…" A pak zavřel oči. Pohltila ho sladká černočerná nevědomost.