Lee
Taemin se přetočil na druhý bok a spokojeně se zachumlal do peřiny.
Pohodlná postel, měkoučké, příjemně vonící ložní prádlo, žádný hluk,
který by ho předčasně budil… snad ještě nikdy se tak úžasně nevyspal.
Protáhl se a otevřel oči. První místo, kam dopadl jeho stále rozespalý pohled, byla tmavě modrá stěna. Modrá? Nebyla zeď v jeho pokoji vždycky světle zelená? A odkdy má v pokoji křeslo? A co ty dvě bílé komody? Kam se poděla jeho velká skříň?
Kruci, vždyť tohle není můj pokoj!
Protáhl se a otevřel oči. První místo, kam dopadl jeho stále rozespalý pohled, byla tmavě modrá stěna. Modrá? Nebyla zeď v jeho pokoji vždycky světle zelená? A odkdy má v pokoji křeslo? A co ty dvě bílé komody? Kam se poděla jeho velká skříň?
Kruci, vždyť tohle není můj pokoj!
Rázem
byla všechna rozespalost tatam. Taemin se zděšeně posadil. Co se to u
všech všudy včera vlastně stalo? Pozdě večer odešel z bytu, to si
pamatoval. Nechával Onewovi a Jonghyunovi vzkaz. Jel k tomu obrovskému,
podivně moderně vyhlížejícímu domu kousek od centra. Už zdálky bylo
slyšet, že mladí aristokraté pořádají další bujarý večírek. S bušícím
srdcem dobrou půlhodinu obcházel kolem domu. Proč ale?
Protože jsem chtěl vidět Minha.
Musel se pro sebe pousmát. Byla to hodně hloupá otázka. Kvůli komu jinému by byl klidně umrznul venku, jen aby mohl na okamžik spatřit zblízka jeho překrásnou tvář? Tedy, zblízka… no, určitě z bližší vzdálenosti, než každé všední ráno, kdy za oknem se zatajeným dechem čekal, až Minho projde okolo.
Musel se pro sebe pousmát. Byla to hodně hloupá otázka. Kvůli komu jinému by byl klidně umrznul venku, jen aby mohl na okamžik spatřit zblízka jeho překrásnou tvář? Tedy, zblízka… no, určitě z bližší vzdálenosti, než každé všední ráno, kdy za oknem se zatajeným dechem čekal, až Minho projde okolo.
A pak? Co se stalo
potom? No jo, jak tak stepoval venku a vyhlížel, až Minho vyjde ven,
zavolal na něj správce domu a pozval ho dovnitř. Jenže v té hezky
vytopené hale na něj padla únava, začaly se mu klížit oči…
Sakra, já tam usnul! To se fakt může stát jenom mně! Měl chuť začít mlátit hlavou o zeď. S povzdechem se začal vymotávat z peřiny.
Náhle však ztuhnul. Zaslechl na chodbě nějaký zvuk. Kroky. Upřel vystrašený pohled na dveře. Ten, kdo za nimi stál, chvíli zaváhal. Taemin očima přímo hypnotizoval kliku a třásl se strachy.
Klika se pohnula. Taemin vyděšeně vyjekl a přitáhl si přikrývku až k bradě. Byl připravený začít z plných sil ječet, kopat, mlátit nebo i kousat, i když tušil, že by mu to k ničemu nebylo. Ale jak známo, tonoucí se stébla chytá, takže mu hlavou bez ustání vířily zoufalé nápady, jak ubránit svou vlastní čest.
Jenže když se dveře otevřely, všechny Taeminovy myšlenky na zneškodnění neznámého v mžiku zmizely. Hlas mu uvízl v hrdle a jen třeštil oči.
Copak pořád ještě spím? Pro jistotu se pořádně štípl do ruky, a to ho ujistilo, že mladík stojící ve dveřích rozhodně není jen sen. Taeminův výraz se z vyděšeného změnil ve fascinovaný.
Vysoká vypracovaná postava. Po ramena dlouhé tmavě hnědé zvlněné vlasy. Nádherné čokoládové oči. Plné, smyslné rty. Byl přesvědčený, že o něčem takovém může jenom snít. Že se se svým princem nikdy tváří v tvář nesetká. Jenže teď stál před ním, jako vždy tak božsky krásný. Taemin nasucho polkl.
Minho váhal, má-li vejít do pokoje, nebo raději zůstat ve dveřích. Chvíli tedy vyčkal a když viděl, že si ho blonďák sedící na posteli už neprohlíží vyděšeně, ale spíš se zájmem, vstoupil a roztáhl závěsy. Pokoj zaplavilo sluneční světlo. Minho odstoupil od okna a podíval se na chlapce.
Vážně vypadá jako anděl, prolétlo mu hlavou. Aniž by tušil, kde se to v něm vzalo, zatoužil dotknout se těch lesklých světlých vlasů, které se nyní pod náporem světla zdály téměř bílé. A od vlasů pokračovat po té dokonalé tváři až k těm sladkým rtům, přímo vybízejícím k polibku…
Zděšeně přetrhl tok svých myšlenek. Na co to proboha myslím?! Asi jsem strávil moc času s Heechulem! No to je ale pěkně chabá výmluva, za tyhle myšlenky Chul zodpovědný není a ty to moc dobře víš, ozvalo se uštěpačně jeho svědomí. Jak moc si Minho přál ho umlčet nebo alespoň sám sebe přesvědčit, že se protentokrát jeho vnitřní hlas mýlí! Jenže žádná kladná odezva se nekonala.
Ani jeden z nich si nějak neuvědomil, že je v pokoji stále takové hrobové ticho. Protože zatímco Minho vedl vnitřní souboj se svědomím, Taemin bojoval s naprostým zatemněním mozku. Věděl, že by měl něco udělat, něco říct, jenže Minhova přítomnost omamně tupila jakékoli uvažování.
Poděkovat! Měl bych mu poděkovat. Mohl mě tam přece klidně nechat, vždyť mě vůbec nezná, mohlo mu být úplně jedno, co se mnou bude.
"Ehm, děkuju. Díky moc." Chlapcův nesmělý hlas Minha vytrhl ze zamyšlení. "A - omlouvám se. Nechtěl jsem ti - tedy Vám přidělávat starosti."
"Nemáš se za co omlouvat," usmál se. "Jak se jmenuješ?"
On chce znát moje jméno!
"Taemin. Lee Taemin," představil se blonďák tak ohromeně a nevěřícně, že se Minho musel rozesmát. Pak však zpozoroval Taeminův ublížený výraz a okamžitě zvážněl.
"Promiň. Nechtěl jsem -."
Min zvedl hlavu. "To nic," zamumlal a vstal z postele. "Kde mám bundu? Měl bych už jít."
"Na chodbě," odvětil Minho. "Nechtěl jsem tě dotknout, věř mi," dodal provinile. "Zlobíš se?"
Vážně je mu to líto? Taemina překvapil a zároveň potěšil tón aristokratova hlasu. "Ne," pousmál se a vyšel z pokoje.
Na to zareagoval onen vnitřní hlas, se kterým Minho tak urputně válčil. On ti zdrhááá! Jestli nepohneš zadkem, už ho nikdy neuvidíííš.
"Moment! Chtěl jsi se mnou přece mluvit!" křikl Choi, zavřel dveře a rážně vypochodoval do chodby.
Taemin zatím celkem snadno našel u dveří malou místnůstku, která sloužila jako šatna. Sundal z věšáku svou bundu, ale místo toho, aby si ji obléknul, zůstal zkoprněle stát.
"Co - cože?" vykoktal a vyplašeně se k Minhovi otočil.
"Správce toho domu říkal, že se mnou chceš mluvit."
"Cože?" zopakoval Taemin, přičemž mu hlas poskočil o něco výš.
"Chtěl jsi přece mluvit s Choiem Minhem, ne? Já jsem Choi Minho."
"Já vím," špitl blonďák a sklopil oči. Jeho tváře nabraly mírně nachový odstín. Samozřejmě, že to vím… Proboha, co mě to napadlo, říkat, že s ním chci mluvit? Nechtěl jsem s ním mluvit, jen ho vidět! Jenže co jsem měl říct, když se mě správce zeptal, proč čekám venku? Přece jenom "čekám tu, protože potřebuji mluvit s panem Choiem Minhem" nezní tak divně jako "čekám tu, protože chci vidět pana Choie Minha"!
"Taemine?" oslovil ho měkce tmavovlasý. "Jsi v pořádku?"
Slyšet svoje jméno pronesené Minhovým hlasem bylo jako pohlazení a zásah elektrickým proudem v jednom.
"Uhm, jasně, jasně. Nic mi není. Hele, myslím, že to správce nějak domotal. Jsem si jistý, že jsem mu neříkal, že s tebou chci mluvit."
"Tak co jsi tam dělal, smím-li se zeptat?" pozvedl Minho levé obočí. "Na takovém místě asi volný čas obvykle netrávíš."
"To rozhodně ne."
"Takže?"
"Nooo," ošil se blonďák a tváře mu ještě víc zahořely. Nemůžu mu to říct! Vysměje se mi! Bože, jsem jak potrefená, zamilovaná puberťačka! No tak, vzchop se, Taemine!
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Bohužel bohudík, jistá část jeho osobnosti si řekla, že je třeba jednat, a tak dřív, než se stačil zarazit, vyhrkl: "Chtěl jsem tě vidět!" Načež si zděšeně připleskl ruku k ústům.
Minho na něj v upřímném údivu vykulil oči. Došla mu jakákoli slova.
Taemin na sebe bleskurychle navlékl bundu, dvěma skoky se dostal ke dveřím a otevřel je dokořán. "Vážně už musím jít!" Chtěl vyběhnout z bytu, což ovšem tak nějak nebylo možné uskutečnit. Přede dveřmi totiž stál zhruba stejně vysoký černovlasý mladík se stejně překvapeným výrazem, jaký hrál na tváři jemu samotnému.
Toho využil Minho, chňapl Taemina za loket, vtáhl ho zpět do bytu a nechápajícímu Keyovi zabouchl dveře před nosem. Ten se však nenechal tak lehce odbýt a začal zběsile bušit. "Okamžitě otevři ty dveře, Choii! Slyšíš?!"
Minho si dlouze povzdechl. Zabodl do Taemina pronikavý pohled, zasyčel: "Nikam!" a pootevřel vchodové dveře.
"No hurá!" ozval se Keyův uštěpačný hlas "Jsem moc rád, že jsi pořád naživu."
"Díky. Já vím, že bych ti chyběl. Jdeš ale dost nevhod. Stav se později."
"Později? Ts, nemůžu uvěřit tomu, že tomu blonďákovi dáváš přednost přede mnou!"
"Snad jsem ti nezlomil srdce."
"Srdce? Ne, ego."
"Tak se s tím smiř."
"Jsi pěkně hnusnej, víš to?"
"Já vždycky, vždyť mě znáš."
"No právě. Nevím, co jsem čekal. Tak fajn, přijdu odpoledne."
"Beru na vědomí. Zatím!" rozloučil se Minho a s pobaveným úšklebkem na rtech zavřel dveře.
Taemin po něm neustále rozpačitě pokukoval a když se k němu Minho znovu otočil, vychrlil jedním dechem: "Ne - nemůžu Vás už déle zdržovat. Opravdu bych měl jít!"
Tmavovlasý na to nic neřekl. Zkoumavě si prohlížel Minův obličej.
"Vyděsil jsem tě?" zeptal se pak.
"Ne. Trochu. Proč - proč se ptáte?"
"Nechtěl jsem být hrubý. Omlouvám se. A přestaň mi vykat, prosím."
Taemin se zmohl na pouhé přikývnutí.
Minho ho stále bedlivě pozoroval, takže mu neunikl ten okamžik, kdy se v blonďákově tváři mihl šťastný výraz neuvěřitelného nadšení. Neubránil se úsměvu. "No, i když máš zřejmě naspěch, nenechám tě odsud odejít s prázdným žaludkem. Měl by ses nasnídat."
"Když na tom trváte - trváš," opravil se Min a následoval Minha do kuchyně.
"Posaď se. Tak, co bys řekl třeba…," zkoumal tmavovlasý obsah spíže, "toastu?"
"Mňam!" zazubil se na něj Taemin. Svlékl si bundu, přehodil ji přes opěradlo židle a posadil se ke stolu.
Zatímco mu Minho připravoval snídani, zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Byt působil velmi útulně. Byl pravděpodobně jen o něco větší než ten, ve kterém bydlel on sám s Onewem a Jonghyunem. A to ho zarazilo.
"Zvláštní…," zamumlal.
"A co?" zajímalo Minha, který právě na stůl pokládal tři sklenice různých druhů marmelády.
"No, čekal bych, že někdo tvého postavení bude mít takový ten obrovský, luxusní apartmán se dvěma služkami a komorníkem."
"Nevidím důvod mít něco takového. I tenhle byt je pro jednoho člověka velký až moc," odvětil a položil před Taemina talíř s křupavými toasty. "Mléko?"
"Ano, díky," obdařil ho oslnivým úsměvem a natáhl se pro marmeládu.
Minho otevřel ledničku, vytáhl krabici mléka a nalil je do sklenice. Když sklenici podával Taeminovi, rozdrnčel se zvonek u dveří.
Min spolkl sousto. "Čekáš návštěvu?"
Starší pohlédl na hodiny a zavrtěl hlavou.
Zvonek se dlouze rozezněl podruhé.
"Už jdu!" houkl Minho a vydal se ke dveřím. Třetí zazvonění. "Copak hoří?" zabručel si pro sebe a otevřel.
"Přejete si?" otázal se mladého muže na prahu. S těmi delšími, světle hnědými vlasy a hezkým, kulatým obličejem by byl působil sympaticky, kdyby si Minha neměřil tak nepřátelským pohledem.
"Kde je Taemin?" zavrčel Onew, ani nečekal na odpověď, odstrčil udiveného Minha stranou a vešel do bytu.
"Minnie!" Jestli mu ten zazobaný fracek něco udělal…!
"Onewe! Co tady děláš?" vyjekl Taemin užasle. Stál ve dveřích vedoucích do kuchyně, v jedné ruce sklenici mléka, ve druhé toast namazaný marmeládou.
"Hledám tě, co jiného! Jestli sis nevšiml, za chvíli je poledne. To jsi nemohl aspoň napsat, co s tebou je?!"
"Promiň… Báli jste se o mě?"
"Ne. Jak bychom mohli. Je přece úplně běžné, že celou noc lítáš bůhvíkde," pronesl Onew ironicky.
"Já nikde nelítal. Spal jsem," odporoval Taemin. "Proto jsem se neozval."
"Já vím. A stejně je to fuk. Hlavní je, že jsi v pořádku," usmál se na něj. Pak se pokradmu podíval směrem, kde tušil, že stojí majitel bytu. "A už laskavě dosnídej, otravoval jsi tu myslím dost dlouho."
Blonďák uraženě našpulil pusu. "Já neotravuju. Nikdy, nikde a nikoho."
"S tím bych vcelku souhlasil." Až doteď mlčenlivý Minho přešel ode dveří ke dvojici mladíků. "Taemin je naprosté zlatíčko." S odzbrojujícím úsměvem položil blonďákovi ruku na rameno. "Představíš nás?"
"No jo, jasně. Samozřejmě," vyhrkl. Proč musí stát tak blízko? On mi to snad dělá schválně!
"Ehm, Minho, tohle je Onew - teda, chci říct Lee Jinki, můj spolubydlící. No a, Onewe, tohle je Choi Minho." Můj pohádkový princ.
"Těší mě," kývl Onew hlavou. "Omlouvám se, že jsem sem tak vpadnul."
"V pořádku. Asi bych v takové situaci jednal stejně. Šlechticům totiž není radno věřit," ušklíbl se Minho. "Nedělám si o své vrstvě žádné iluze," vysvětlil, když viděl Onewův ohromený výraz.
Taemin se vítězoslavně uculil. Ha! Já věděl, že není jako oni! Přesně to říkal pohled, který Jinkimu věnoval.
"V tom případě je skvělé, že na Vás Minnie narazil." Onew na tváři vyloudil úsměv, Choi Minho se konec konců přece jen jevil sympaticky. "Půjdeme, " pobídl Taemina.
Blonďák rychle dojedl poslední kousek toastu. "Jen si skočím pro bundu."
Onew se zdviženým obočím pohlédl na téměř plnou sklenici mléka, kterou Min držel v ruce. "Myslím, že počkám venku," vzdychl a obrátil se k Minhovi. "Rád jsem Vás poznal."
"Nápodobně," odvětil tmavovlasý a doprovodil Onewa ke dveřím. Pak se tiše připlížil zpět do kuchyně.
Taemin k němu stál zády a zrovna odkládal prázdnou sklenici na stůl. Minho se neslyšně přikradl až za něj a zavrněl: "To vážně hodláš jen tak zmizet?"
Min vyděšeně vypískl a prudce se otočil, aby na Minha upřít mohl nechápavý pohled.
"Dostanu aspoň telefonní číslo?" Choi nasadil prosebný kukuč.
Taeminovo srdce vynechalo jeden úder. Já umřel. Umřel jsem a teď jsem v nebi. To je ale blbost, to by museli být mrtví i Minho a Onew. A kdyby byl Minho mrtvý, bylo by mu moje číslo asi celkem k ničemu... Bože, on doopravdy chce moje číslo!
"Když mi podáš papír a tužku…"
Náhle však ztuhnul. Zaslechl na chodbě nějaký zvuk. Kroky. Upřel vystrašený pohled na dveře. Ten, kdo za nimi stál, chvíli zaváhal. Taemin očima přímo hypnotizoval kliku a třásl se strachy.
Klika se pohnula. Taemin vyděšeně vyjekl a přitáhl si přikrývku až k bradě. Byl připravený začít z plných sil ječet, kopat, mlátit nebo i kousat, i když tušil, že by mu to k ničemu nebylo. Ale jak známo, tonoucí se stébla chytá, takže mu hlavou bez ustání vířily zoufalé nápady, jak ubránit svou vlastní čest.
Jenže když se dveře otevřely, všechny Taeminovy myšlenky na zneškodnění neznámého v mžiku zmizely. Hlas mu uvízl v hrdle a jen třeštil oči.
Copak pořád ještě spím? Pro jistotu se pořádně štípl do ruky, a to ho ujistilo, že mladík stojící ve dveřích rozhodně není jen sen. Taeminův výraz se z vyděšeného změnil ve fascinovaný.
Vysoká vypracovaná postava. Po ramena dlouhé tmavě hnědé zvlněné vlasy. Nádherné čokoládové oči. Plné, smyslné rty. Byl přesvědčený, že o něčem takovém může jenom snít. Že se se svým princem nikdy tváří v tvář nesetká. Jenže teď stál před ním, jako vždy tak božsky krásný. Taemin nasucho polkl.
Minho váhal, má-li vejít do pokoje, nebo raději zůstat ve dveřích. Chvíli tedy vyčkal a když viděl, že si ho blonďák sedící na posteli už neprohlíží vyděšeně, ale spíš se zájmem, vstoupil a roztáhl závěsy. Pokoj zaplavilo sluneční světlo. Minho odstoupil od okna a podíval se na chlapce.
Vážně vypadá jako anděl, prolétlo mu hlavou. Aniž by tušil, kde se to v něm vzalo, zatoužil dotknout se těch lesklých světlých vlasů, které se nyní pod náporem světla zdály téměř bílé. A od vlasů pokračovat po té dokonalé tváři až k těm sladkým rtům, přímo vybízejícím k polibku…
Zděšeně přetrhl tok svých myšlenek. Na co to proboha myslím?! Asi jsem strávil moc času s Heechulem! No to je ale pěkně chabá výmluva, za tyhle myšlenky Chul zodpovědný není a ty to moc dobře víš, ozvalo se uštěpačně jeho svědomí. Jak moc si Minho přál ho umlčet nebo alespoň sám sebe přesvědčit, že se protentokrát jeho vnitřní hlas mýlí! Jenže žádná kladná odezva se nekonala.
Ani jeden z nich si nějak neuvědomil, že je v pokoji stále takové hrobové ticho. Protože zatímco Minho vedl vnitřní souboj se svědomím, Taemin bojoval s naprostým zatemněním mozku. Věděl, že by měl něco udělat, něco říct, jenže Minhova přítomnost omamně tupila jakékoli uvažování.
Poděkovat! Měl bych mu poděkovat. Mohl mě tam přece klidně nechat, vždyť mě vůbec nezná, mohlo mu být úplně jedno, co se mnou bude.
"Ehm, děkuju. Díky moc." Chlapcův nesmělý hlas Minha vytrhl ze zamyšlení. "A - omlouvám se. Nechtěl jsem ti - tedy Vám přidělávat starosti."
"Nemáš se za co omlouvat," usmál se. "Jak se jmenuješ?"
On chce znát moje jméno!
"Taemin. Lee Taemin," představil se blonďák tak ohromeně a nevěřícně, že se Minho musel rozesmát. Pak však zpozoroval Taeminův ublížený výraz a okamžitě zvážněl.
"Promiň. Nechtěl jsem -."
Min zvedl hlavu. "To nic," zamumlal a vstal z postele. "Kde mám bundu? Měl bych už jít."
"Na chodbě," odvětil Minho. "Nechtěl jsem tě dotknout, věř mi," dodal provinile. "Zlobíš se?"
Vážně je mu to líto? Taemina překvapil a zároveň potěšil tón aristokratova hlasu. "Ne," pousmál se a vyšel z pokoje.
Na to zareagoval onen vnitřní hlas, se kterým Minho tak urputně válčil. On ti zdrhááá! Jestli nepohneš zadkem, už ho nikdy neuvidíííš.
"Moment! Chtěl jsi se mnou přece mluvit!" křikl Choi, zavřel dveře a rážně vypochodoval do chodby.
Taemin zatím celkem snadno našel u dveří malou místnůstku, která sloužila jako šatna. Sundal z věšáku svou bundu, ale místo toho, aby si ji obléknul, zůstal zkoprněle stát.
"Co - cože?" vykoktal a vyplašeně se k Minhovi otočil.
"Správce toho domu říkal, že se mnou chceš mluvit."
"Cože?" zopakoval Taemin, přičemž mu hlas poskočil o něco výš.
"Chtěl jsi přece mluvit s Choiem Minhem, ne? Já jsem Choi Minho."
"Já vím," špitl blonďák a sklopil oči. Jeho tváře nabraly mírně nachový odstín. Samozřejmě, že to vím… Proboha, co mě to napadlo, říkat, že s ním chci mluvit? Nechtěl jsem s ním mluvit, jen ho vidět! Jenže co jsem měl říct, když se mě správce zeptal, proč čekám venku? Přece jenom "čekám tu, protože potřebuji mluvit s panem Choiem Minhem" nezní tak divně jako "čekám tu, protože chci vidět pana Choie Minha"!
"Taemine?" oslovil ho měkce tmavovlasý. "Jsi v pořádku?"
Slyšet svoje jméno pronesené Minhovým hlasem bylo jako pohlazení a zásah elektrickým proudem v jednom.
"Uhm, jasně, jasně. Nic mi není. Hele, myslím, že to správce nějak domotal. Jsem si jistý, že jsem mu neříkal, že s tebou chci mluvit."
"Tak co jsi tam dělal, smím-li se zeptat?" pozvedl Minho levé obočí. "Na takovém místě asi volný čas obvykle netrávíš."
"To rozhodně ne."
"Takže?"
"Nooo," ošil se blonďák a tváře mu ještě víc zahořely. Nemůžu mu to říct! Vysměje se mi! Bože, jsem jak potrefená, zamilovaná puberťačka! No tak, vzchop se, Taemine!
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Bohužel bohudík, jistá část jeho osobnosti si řekla, že je třeba jednat, a tak dřív, než se stačil zarazit, vyhrkl: "Chtěl jsem tě vidět!" Načež si zděšeně připleskl ruku k ústům.
Minho na něj v upřímném údivu vykulil oči. Došla mu jakákoli slova.
Taemin na sebe bleskurychle navlékl bundu, dvěma skoky se dostal ke dveřím a otevřel je dokořán. "Vážně už musím jít!" Chtěl vyběhnout z bytu, což ovšem tak nějak nebylo možné uskutečnit. Přede dveřmi totiž stál zhruba stejně vysoký černovlasý mladík se stejně překvapeným výrazem, jaký hrál na tváři jemu samotnému.
Toho využil Minho, chňapl Taemina za loket, vtáhl ho zpět do bytu a nechápajícímu Keyovi zabouchl dveře před nosem. Ten se však nenechal tak lehce odbýt a začal zběsile bušit. "Okamžitě otevři ty dveře, Choii! Slyšíš?!"
Minho si dlouze povzdechl. Zabodl do Taemina pronikavý pohled, zasyčel: "Nikam!" a pootevřel vchodové dveře.
"No hurá!" ozval se Keyův uštěpačný hlas "Jsem moc rád, že jsi pořád naživu."
"Díky. Já vím, že bych ti chyběl. Jdeš ale dost nevhod. Stav se později."
"Později? Ts, nemůžu uvěřit tomu, že tomu blonďákovi dáváš přednost přede mnou!"
"Snad jsem ti nezlomil srdce."
"Srdce? Ne, ego."
"Tak se s tím smiř."
"Jsi pěkně hnusnej, víš to?"
"Já vždycky, vždyť mě znáš."
"No právě. Nevím, co jsem čekal. Tak fajn, přijdu odpoledne."
"Beru na vědomí. Zatím!" rozloučil se Minho a s pobaveným úšklebkem na rtech zavřel dveře.
Taemin po něm neustále rozpačitě pokukoval a když se k němu Minho znovu otočil, vychrlil jedním dechem: "Ne - nemůžu Vás už déle zdržovat. Opravdu bych měl jít!"
Tmavovlasý na to nic neřekl. Zkoumavě si prohlížel Minův obličej.
"Vyděsil jsem tě?" zeptal se pak.
"Ne. Trochu. Proč - proč se ptáte?"
"Nechtěl jsem být hrubý. Omlouvám se. A přestaň mi vykat, prosím."
Taemin se zmohl na pouhé přikývnutí.
Minho ho stále bedlivě pozoroval, takže mu neunikl ten okamžik, kdy se v blonďákově tváři mihl šťastný výraz neuvěřitelného nadšení. Neubránil se úsměvu. "No, i když máš zřejmě naspěch, nenechám tě odsud odejít s prázdným žaludkem. Měl by ses nasnídat."
"Když na tom trváte - trváš," opravil se Min a následoval Minha do kuchyně.
"Posaď se. Tak, co bys řekl třeba…," zkoumal tmavovlasý obsah spíže, "toastu?"
"Mňam!" zazubil se na něj Taemin. Svlékl si bundu, přehodil ji přes opěradlo židle a posadil se ke stolu.
Zatímco mu Minho připravoval snídani, zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Byt působil velmi útulně. Byl pravděpodobně jen o něco větší než ten, ve kterém bydlel on sám s Onewem a Jonghyunem. A to ho zarazilo.
"Zvláštní…," zamumlal.
"A co?" zajímalo Minha, který právě na stůl pokládal tři sklenice různých druhů marmelády.
"No, čekal bych, že někdo tvého postavení bude mít takový ten obrovský, luxusní apartmán se dvěma služkami a komorníkem."
"Nevidím důvod mít něco takového. I tenhle byt je pro jednoho člověka velký až moc," odvětil a položil před Taemina talíř s křupavými toasty. "Mléko?"
"Ano, díky," obdařil ho oslnivým úsměvem a natáhl se pro marmeládu.
Minho otevřel ledničku, vytáhl krabici mléka a nalil je do sklenice. Když sklenici podával Taeminovi, rozdrnčel se zvonek u dveří.
Min spolkl sousto. "Čekáš návštěvu?"
Starší pohlédl na hodiny a zavrtěl hlavou.
Zvonek se dlouze rozezněl podruhé.
"Už jdu!" houkl Minho a vydal se ke dveřím. Třetí zazvonění. "Copak hoří?" zabručel si pro sebe a otevřel.
"Přejete si?" otázal se mladého muže na prahu. S těmi delšími, světle hnědými vlasy a hezkým, kulatým obličejem by byl působil sympaticky, kdyby si Minha neměřil tak nepřátelským pohledem.
"Kde je Taemin?" zavrčel Onew, ani nečekal na odpověď, odstrčil udiveného Minha stranou a vešel do bytu.
"Minnie!" Jestli mu ten zazobaný fracek něco udělal…!
"Onewe! Co tady děláš?" vyjekl Taemin užasle. Stál ve dveřích vedoucích do kuchyně, v jedné ruce sklenici mléka, ve druhé toast namazaný marmeládou.
"Hledám tě, co jiného! Jestli sis nevšiml, za chvíli je poledne. To jsi nemohl aspoň napsat, co s tebou je?!"
"Promiň… Báli jste se o mě?"
"Ne. Jak bychom mohli. Je přece úplně běžné, že celou noc lítáš bůhvíkde," pronesl Onew ironicky.
"Já nikde nelítal. Spal jsem," odporoval Taemin. "Proto jsem se neozval."
"Já vím. A stejně je to fuk. Hlavní je, že jsi v pořádku," usmál se na něj. Pak se pokradmu podíval směrem, kde tušil, že stojí majitel bytu. "A už laskavě dosnídej, otravoval jsi tu myslím dost dlouho."
Blonďák uraženě našpulil pusu. "Já neotravuju. Nikdy, nikde a nikoho."
"S tím bych vcelku souhlasil." Až doteď mlčenlivý Minho přešel ode dveří ke dvojici mladíků. "Taemin je naprosté zlatíčko." S odzbrojujícím úsměvem položil blonďákovi ruku na rameno. "Představíš nás?"
"No jo, jasně. Samozřejmě," vyhrkl. Proč musí stát tak blízko? On mi to snad dělá schválně!
"Ehm, Minho, tohle je Onew - teda, chci říct Lee Jinki, můj spolubydlící. No a, Onewe, tohle je Choi Minho." Můj pohádkový princ.
"Těší mě," kývl Onew hlavou. "Omlouvám se, že jsem sem tak vpadnul."
"V pořádku. Asi bych v takové situaci jednal stejně. Šlechticům totiž není radno věřit," ušklíbl se Minho. "Nedělám si o své vrstvě žádné iluze," vysvětlil, když viděl Onewův ohromený výraz.
Taemin se vítězoslavně uculil. Ha! Já věděl, že není jako oni! Přesně to říkal pohled, který Jinkimu věnoval.
"V tom případě je skvělé, že na Vás Minnie narazil." Onew na tváři vyloudil úsměv, Choi Minho se konec konců přece jen jevil sympaticky. "Půjdeme, " pobídl Taemina.
Blonďák rychle dojedl poslední kousek toastu. "Jen si skočím pro bundu."
Onew se zdviženým obočím pohlédl na téměř plnou sklenici mléka, kterou Min držel v ruce. "Myslím, že počkám venku," vzdychl a obrátil se k Minhovi. "Rád jsem Vás poznal."
"Nápodobně," odvětil tmavovlasý a doprovodil Onewa ke dveřím. Pak se tiše připlížil zpět do kuchyně.
Taemin k němu stál zády a zrovna odkládal prázdnou sklenici na stůl. Minho se neslyšně přikradl až za něj a zavrněl: "To vážně hodláš jen tak zmizet?"
Min vyděšeně vypískl a prudce se otočil, aby na Minha upřít mohl nechápavý pohled.
"Dostanu aspoň telefonní číslo?" Choi nasadil prosebný kukuč.
Taeminovo srdce vynechalo jeden úder. Já umřel. Umřel jsem a teď jsem v nebi. To je ale blbost, to by museli být mrtví i Minho a Onew. A kdyby byl Minho mrtvý, bylo by mu moje číslo asi celkem k ničemu... Bože, on doopravdy chce moje číslo!
"Když mi podáš papír a tužku…"
Žádné komentáře:
Okomentovat