Like a Doll - 1. kapitola

"To se mi snad jenom zdá."

Lee Hongbin věnoval mladému - a nyní značně rozmrzelému - právníkovi rozpačitý úsměv. Představil se mu jako Cha Hakyeon. A vypadal velmi sympaticky. Tedy dokud neotevřel Hongbinův životopis a nezjistil, že milý chlapec neumí nic z toho, co by podle doporučení umět měl.

Hakyeon se ještě jednou podíval do dokumentů, které držel v ruce, a nevěřícně zakroutil hlavou. "Můžete mi vysvětlit, co jste paní Kwonové nakukal, že mi vás sem poslala s plným doporučením?!"

"Abych byl upřímný," odkašlal si Hongbin, "já jí toho vlastně moc neřekl…"

"Nechte mě hádat. Udělal jste na ni smutný očička a ona vás samozřejmě nemohla odmítnout."

"Tak nějak, ano."

Hakyeon s povzdychem zavřel složku. "Víte o zahradničení aspoň něco?"

"No…," ošil se Hongbin.

"Umíte posekat trávník?"

"To precizně!"

"Fajn," zabručel Hakyeon tónem, který dával okázale na srozuměnou, že "fajn" to rozhodně není, a vykročil cestou, vyskládanou bílými oblázky, vinoucí se kolem domu. Hongbin popoběhl, aby s ním srovnal tempo.

"Máte štěstí, že zahradníka nutně potřebujeme a jiní zájemci nejsou."

"Vážně ne?" zaskočilo Hongbina. "Proč?"

Nabízený plat byl více než skvostný, zahrada nádherná a za dům samotný by se jistě nestyděl ani sebeváženější anglický šlechtic; zdejší prostředí působilo skoro pohádkově.

"To kvůli lokaci," vysvětlil Hakyeon. "Hodina jízdy autem do nejbližšího města… to pro uchazeče není zrovna atraktivní vyhlídka." Pokrčil rameny. "Samoty holt nejsou v kurzu."

"Hmm."

"Vám tahle izolace nevadí?"

"Dokonale mi vyhovuje," ujistil ho Hongbin.

Hakyeon se zatvářil nedůvěřivě, neřekl však ani ň.

Najmout co nejrychleji někoho, kdo se bude starat o zahradu, je pro pána domu zjevně doopravdy zatraceně žádoucí, konstatoval Hongbin v duchu. Což je dobře. On tu práci potřebuje. Nebo spíš… potřebuje se na nějakou dobu schovat. A tohle odlehlé místo je pro to jako dělané.

"Co se vlastně stalo s předchozím zahradníkem?" napadlo ho.

"Skolil ho infarkt."

"Oh. To - to mě mrzí."

"Dost nás to zaskočilo. Všechny," připustil Hakyeon. "Nebylo mu ani čtyřicet."

Hongbin se zarazil. "To je ale docela divné, ne?"

"Docela. Ale stává se."

Obešli celé sídlo za doprovodu Hakyeonovy naučné přednášky, kde co speciálního roste. Asi v polovině přestal Hongbin nadobro poslouchat, příliš vyjukaný představou, že jenom posečením trávy na tomhle monstrózně obrovském pozemku stráví minimálně celý den.

"Jste ochoten se vše potřebné doučit?"

"C - cože?"

Právník přimhouřil oči. "Doučit se. Všechno, co je třeba."

"A - ano, samozřejmě."

Hakyeon kývl a zamířil k pěknému zahradnímu domku porostlému břečťanem. Stál nalevo od vjezdu, naproti západnímu křídlu rezidence.

"Tady budete bydlet," oznámil Hongbinovi. "Pokud by vám uvnitř cokoli chybělo, stačí říct. Vařit si můžete sám, ale není to nutné. Na oběd a večeři s vámi počítáme. Co se snídaně týče, ta tu povětšinou funguje stylem "ulov si, na co máš chuť" - Posloucháte mě, pane Lee?"

Hongbin odtrhl pohled od okna v patře, kde se pohnula záclona. "Ah, ano, promiňte. Já jenom… zdá se, že nás někdo kontroluje."

"Kontroluje?"

"Tam z toho okna."

Hakyeon se zadíval směrem, kterým Hongbin ukazoval, a zavrtěl hlavou. "To je hloupost," zamítl kategoricky.

"Ale -"

"V domě teď nikdo není, pan Mun i jeho neteř odjeli do města. A navíc…"

"Co?"

"V téhle části se nebydlí."

"Jakože se nepoužívá?"

"Ale používá. I když patro jen sporadicky… Všechny ložnice leží v prvním patře východního křídla."

"Aha." Hongbin ještě jednou vzhlédl k inkriminovanému oknu, avšak bez výsledku. Žádný další pohyb už za ním nezaznamenal. "Ale přísahal bych…."

✣ ✣ ✣

Poté, co podrobně prozkoumal svůj pronajatý domek a vybalil těch pár věcí, které si s sebou přinesl, strávil Hongbin následující hodiny seznamováním se se zahradou. Nic produktivnějšího vlastně ani dělat nemohl - Hakyeon musel neplánovaně zajet vyřídit cosi životně důležitého, tudíž ho tu zanechal samotného s ospravedlněním, že prohlídka rezidence přijde na program hned, jak se vrátí. Což naneštěstí nějakou dobu potrvá.

Hongbin právě obhlížel majestátní vrbu sklánějící se nad jezírkem v rohu zahrady, když se za ním nečekaně ozvalo veselé: "Dobré odpoledne!"

Ohlédl se. Mířila k němu drobounká tmavovlasá slečna, v jejíž tváři zářil úsměv tak nakažlivý, že nebyl s to jí jej neoplatit.

"Zdravím." Hongbin vstal a vykročil dívce vstříc. "Vy jistě budete ta slavná neteř pana Muna."

"Neteř ano, ale jestli slavná, to netuším… Kim Bora," představila se se smíchem.

"Lee Hongbin, moc mě těší."

Jakmile byly odbyty nutné formality, Bora rázem zvážněla a prohlédla si nového zaměstnance od hlavy až k patě. "Nevypadáte jako zahradník," podotkla významně.

Hongbin povytáhl obočí, ve snaze skrýt nervozitu za zdání posměšného údivu. Vždycky je lepší působit jako arogantní floutek než vyplašený paranoik. Strach totiž vzbuzuje otázky.

"A… jak má podle vás vypadat takový správný zahradník?"

"Rozhodně ne jako vy," ubezpečila ho Bora suše, načež pokynula bradou k rezidenci a obrátila na úplně jiné téma: "Všimla jsem si, že je Hakyeonovo auto pryč…"

"Ano, musel odjet něco zařídit. Netuším, oč šlo, neptal jsem se."

"A stihl vám ukázat dům?"

Hongbin zavrtěl hlavou.

"Nu, pokud nic nenamítáte, můžu vás tu provést já," navrhla dívka. "Hakyeon má všechno perfektně nastudované, o tom žádná, ale co se týká domu… myslím, že ho přece jen znám o trošičku lépe." Usmála se. "Tak co říkáte?"

"Bude mi ctí."

A že prohlídka to byla vskutku stylová. Sídlo nevyhlíželo aristokraticky pouze zvenku, stejně vznešený dojem budil i jeho interiér. Zádveří hlavního vchodu bylo zjevně nedávno, avšak elegantně sloučeno s prostornou halou, které dominovalo schodiště vedoucí do patra. Bora Hongbina ochotně obeznámila se všemi místnostmi v přízemí; nalevo s knihovnou a obývacím pokojem, přes nějž se člověk nejsnáze dostal do zimní zahrady, napravo pak s takzvaným kuřáckým salonkem a samozřejmě nepostradatelnou jídelnou a kuchyní.

"Promiňte, ale je tu ubytovaný vůbec nějaký personál?" svraštil Hongbin čelo, když prošli druhými dveřmi z kuchyně do dřevem obložené zadní chodby, prostoru dříve vyhrazenému především služebnictvu, jak ho poučila Bora.

"Není. Každý čtvrtek sem přesně v deset naběhne banda uklízeček, celý dům vysmýčí a kvečeru zase odjede. Jo, a v zimě se nám jeden maník z města stará o příjezdovou cestu… Vyjma zahradníka je ale tohle veškerý "personál", který strýc zaměstnává."

"Nemáte ani kuchaře?"

"Strýc vaří sám, baví ho to. A hlavně je v tom zatraceně dobrý. Však uvidíte. Teda ochutnáte."

"Ehm, neberte to zle," kousl se Hongbin rozpačitě do rtu, "ale k čemu si váš strýc kupoval tak obrovský dům, když v něm bydlíte všehovšudy tři?"

"Na to se mě neptejte," ušklíbla se Bora. "A pokud toužíte po logické a smysluplné odpovědi, neptejte se ani jeho. Já vím jenom to, co mi vyprávěl. Že si po návratu z ciziny plánoval koupit v Koreji vlastní dům, a tak půl roku projížděl celou zemi křížem krážem, ale žádná z nabízených nemovitostí ho, cituji, správně neoslovila. Realitní agent už z něj pomalu začínal být zoufalý, čistě z recese ho proto jednou přivezl před tuhle samotu… a strýček se osudově zamiloval."

"Osudově?"

"Osudově."

"Nedivím se, dům je to přepychový," uznal Hongbin, "ale… podle mého značně nepraktický."

"To ano, ale má své nepopiratelné kouzlo." Bora kývla ke dveřím vlevo: "Pokoje služebnictva. Jak už jste ale pochopil, my pro tuhle část domu nemáme potřebné využití, takže je zamčeno." Následovala přednáška o funkci místností za všemi ostatními dveřmi v chodbě, postupně zleva doprava - dva kamrlíky, kam se schovávalo prakticky všechno náčiní určené k úklidu, vedle nich koupelna, toaleta a prádelna a jako poslední dveře vedoucí do garáže.

"Mám povoleno pohybovat se i v patře?" zeptal se Hongbin, jakmile se vrátili do haly.

"Jistě, nic moc zajímavého tam ale nenajdete. Hodit by se vám mohlo snad jen… vidíte ty dveře napravo, hned nad schody? Tam je Hakyeonova kancelář. Jakékoli technické i pracovní záležitosti řešte s ním."

Hongbin přikývl.

"Kdybyste ale přece jenom potřeboval něco probrat přímo se strýcem, tak ten má pracovnu ve dveřích nalevo."

"A kde máte pracovnu vy?" opáčil Hongbin v žertu.

"Já si bohatě vystačím s ložnicí," zasmála se Bora. "Ty jsou mimochodem ve východním křídle - chodbou doprava."

"Ano, o tom se pan Cha zmiňoval… A patro západního křídla? Bylo mi řečeno, že se příliš nepoužívá. Proč?"

"Hm. Západní křídlo je… takové výstavní," vysvětlila Bora po krátkém zamyšlení. "Strýčkovo soukromé muzeum -"

"Vidím, že se prohlídka domu obešla i beze mě."

Hongbin i Bora se ohlédli. Kráčel k nim Hakyeon, s mobilem v jedné a černou aktovkou ve druhé ruce.

"Ano, drahý, jsi dokonale postradatelný," ujistila ho s teatrální vážností Bora.

"Zloduchu." Hakyeon se zašklebil. "Volal mi Eric, že se do večeře vrátit nestihne. Máš být tak laskavá a připravit nám to, co zbylo od včerejška."

"Laskavá? To vážně řekl?"

"Jasně, že ne. Jako bys neznala svýho strýce… Jo, a mimochodem, potkal jsem tvýho drsnýho muže."

Bora se zamračila.

"Mám ti vyřídit, že hrát mrtvýho brouka nic nevyřeší."

"Nehraju mrtvýho brouka," odsekla Bora, "já ji okázale ignoruju. V tom je rozdíl."

Hakyeon si povzdechl. "Měly byste si promluvit."

"A zase se dohádat jak koně? Děkuji, nechci," odfrkla Bora. Pak se podívala na Hongbina a roztržitě se usmála. "A teď mě omluvte, pánové. Hořekováním se jídlo neohřeje."

Nehnutě a mlčky sledovali její vzdalující se záda, dokud jim dívka nadobro nezmizela z dohledu v jídelně.

"Trable ve vztahu?" povytáhl Hongbin obočí.

Hakyeon přitakal. "Její drahá polovička plánuje odjet na stáž. Do Dánska."

"Do Dánska?" Hongbin pár vteřin usilovně přemýšlel, kde tahle Atlantida vůbec leží. Zřejmě v Evropě… "Na jak dlouho?"

"Minimálně na rok. A Bora je z toho celá špatná." Hakyeon vzdychl podruhé, načež zavrtěl hlavou a s omluvným pousmáním se podíval na Hongbina. "No nic," potěžkal v ruce aktovku, "měl bych jít uložit dokumenty. Večeře bude tak… za půl hodiny."

Rozdělili se. Hakyeon vyrazil po schodech vzhůru k pracovně, Hongbin vyšel ven z rezidence a zamířil ke svému zahradnímu domku. Nejspíš to nebylo nutné, o dress codu se nikdo nezmiňoval, chtěl se však převléknout do něčeho… slušnějšího.

Zrovna odemykal, když se ho nanovo zmocnil ten nepříjemný pocit, že je pozorován. Otočil se, automaticky se zaměřil na totéž okno západního křídla, kde se před několika hodinami pohnula záclona -

Nebylo pochyb. Kdosi se za ním mihnul znovu.