Like a Doll - 2. kapitola

S pánem domu se Hongbin oficiálně seznámil následujícího dne u oběda. Či spíše… u oběda pána domu zaznamenal. Eric Mun totiž za celých dvacet minut řekl sotva dvě věty; tři, započteme-li pozdrav. Kdyby ten chlap nevypadal jako bůh, jeden by si ho snad ani nevšiml… čistě hypoteticky, protože Erika Muna se nedalo přehlédnout ani se sebevětším úsilím. Tak nádherný byl.

A tak zlověstně působil.

Možná šlo ryze o Hongbinův zkreslený první dojem a možná - pravděpodobně byly jeho nedůvěřivé dojmy zcela mylné, avšak… od první chvíle měl ze svého zaměstnavatele divný pocit. Vlasy na zátylku se mu ježily hrůzou už z pouhé jeho přítomnosti. V konečném součtu byl tedy neskonale vděčný - stokrát víc než včera - že veškeré jeho pracovní záležitosti spravuje Hakyeon, a jakýkoli vyskytnuvší se problém tak bude povinen řešit výhradně s ním.

Odpoledne pak Hongbin pokračoval v sečení trávníku v zadní části zahrady. Aby byl upřímný, ulevilo se mu, že práci na přední části pozemku má úspěšně za sebou, stála ho totiž… značné nervové vypětí. Neustále se neuroticky ohlížel přes rameno, kontroloval inkriminované okno v prvním patře západního křídla domu, odkud ho celé dopoledne kdosi sledoval. Hakyeon tuto možnost vyvrátil, jistě, jenže Hakyeon nebyl v Hongbinově kůži a rozhodně neměl jeho nekalé životní zkušenosti. A Hongbin přece sakra pozná, jestli ho čtyři hodiny v kuse někdo šmíruje za záclonou nebo ne.

V půl páté se v zahradě zjevila Bora se dvěma šálky kávy a talířem sušenek. Hongbin se nenechal dlouho pobízet a zasedl s dívkou k pozdní svačině do útulného dřevěného altánku. V kofeinovo-sacharidovém opojení mu pak Bora konečně nabídla tykání, což Hongbin nadšeně odsouhlasil. Však mohli být zhruba stejně staří a konverzování v uctivě formálním tónu působilo mezi nimi… nu, minimálně zvláštně.

Při poznámce o plus minus shodném věku se Bora shovívavě pousmála, jako by se Hongbinovi právě neúmyslně povedl hloupý, leč pozoruhodný vtip. Co tak humorného na jeho prohlášení shledávala, však mladíkovi neprozradila.

"Kdy to tu tvůj strýc vlastně koupil?"

"Před devíti lety," opáčila dívka bez nejmenšího zaváhání. Když si ale všimla Hongbinova překvapeného výrazu, zarazila se: "Co je?"

"Nic, vůbec nic," zasmál se Hongbin, "jenom… udivuje mě, že si to tak přesně pamatuješ. Kdykoli jsem se zeptal… vlastně kohokoli, jak dlouho už bydlí tam nebo tam, vždycky to číslo chvíli lovil v paměti. Ty ale ne, tys ho vypálila okamžitě."

Bora pokrčila rameny. "Blíží se ke konci další tříleté období… Dobře se to pamatuje."

"Tříleté období?"

"Hm. Před devíti lety strýček koupil tenhle dům, před šesti lety jsem se sem nastěhovala já, před třemi lety se k nám připojil Hakyeon…"

"A teď tu máte mě."

"Kouzelné, že?"

"Ehm, osobně bych použil asi trochu jiné slovo," zamumlal Hongbin a natáhl se pro sušenku. "Hele, Boro…"

"Copak?"

"Opravdu v západním křídle nikdo není?"

Dívka povytáhla obočí. "V západním křídle?"

"Jo. Jsem si jistý, že mě odtamtud někdo sleduje. Je to… druhé okno zprava v prvním patře."

"Druhé okno zprava…?" Bora se zamračila a potřásla hlavou. "Ne, to není možné."

"To říkal Hakyeon taky," povzdechl si Hongbin. "Jenže já se nemůžu zbavit pocitu, že -"

"Doléhá na tebe nové prostředí. Věř mi, vím, o čem mluvím. Já se s tímhle domem sžívala měsíc. A ty jsi tu teprve druhý den, takže… dej tomu chvilku, zvykneš si."

"Ehm, děkuju za povzbuzení, ale… smím vědět, proč jsi tu zůstávala?" svraštil Hongbin udiveně čelo. "Když ti tohle místo nebylo příjemné, proč ses prostě nevrátila k rodičům? Nebo snad…" Zarazil se.

"Mí rodiče jsou naživu, jestli narážíš na tohle," ušklíbla se Bora. "A ne, nikdy mě netýrali, ani nezneužívali. Já miluju je a oni milují mě, máme dokonale zdravý, láskyplný vztah. Je tu však… jistý osobní důvod, který by našemu soužití pod jednou střechou zrovna neprospíval, to zaprvé. Zadruhé, zní to jako klišé, ale chtěla jsem vypadnout z velkoměsta. A zatřetí… jako jediná z rodiny se strýčkem bez problému vycházím."

"To zbytku příbuzných něco provedl…?"

"Ale vůbec ne. Vlastně je to úplně směšné, oni jenom… Co se strýc vrátil ze své desetileté cesty kolem světa, příbuzenstvo se mu… kolektivně vyhýbá. Nikdy jsem nepochopila proč a nikdo z nich mi to nikdy nedokázal vysvětlit; myslím, že oni sami to nevědí…"

"Bojí se ho?" Navzdory stoupavé intonaci vyzněla Hongbinova poznámka spíše jako konstatování zjevného faktu.

"To je trochu silně řečeno," usadila ho Bora káravě, vzápětí však neochotně přiznala: "Veskrze by se to tak ovšem dalo popsat…"

"Taky není divu," zamručel si Hongbin pod vousy.

"Copak ty se ho bojíš?" Bora se zatvářila ohromeně.

"To je trochu silně řečeno," oplatil jí mladík stejnou mincí, "ale… mám z tvého strýce divný pocit, jo."

"Můžeš to specifikovat?"

"Ne, to nemůžu, promiň. Já nevím, co mi na něm nesedí, ale něco tu prostě je… Ehm, doufám, že to nebereš osobně… nechci Erika nějak hanět nebo tak…"

"Ah, kdepak. Tvá reakce je vlastně docela běžná… spočítala bych na prstech jedné ruky, kolik lidí nemělo proti strýčkovi po prvním setkání výhrady. Jenom bych prostě už od někoho konečně chtěla slyšet, co přesně jim na něm tolik vadí. Nerozumím tomu. A štve mě to."

Hongbin se pomalu, uvážlivě napil kávy. "Samotnému mi to přijde absurdní," přiznal. "Chci říct… vždyť on neudělal nic špatného, nic špatného neřekl, nemám sebemenší důvod proti němu cokoli mít. A stejně…"

"Něco ti na něm nesedí."

"Jo."

"Zvláštní…" Bora zamyšleně přimhouřila oči. "Vůči mé maličkosti žádné neopodstatněné námitky nemáš?"

"Měl bych mít?"

"Jen se ptám. Přece jen jsem Erikova příbuzná."

"To jsi, ale z tebe mi mráz po zádech neběhá… Možná jsi nepodědila tolik Munovic genů…?"

Bora se rozesmála. "A víš, že máš možná pravdu? Celý život slýchám, že jsem Kimová každým coulem. 'Ty vypadáš úplně jako tatínek!' Jo, jo, dodneška má z téhle věty mé předškolní já těžké trauma…"

"Až tak?" podivil se Hongbin.

"Jako malá holčička v růžových šatičkách doopravdy nechceš slyšet, že vypadáš jako tvůj testosteronem nabitý otec," ušklíbla se Bora a Hongbin, který v tu chvíli nadmíru nerozumně usrkl kávy, se začal dusit smíchy.

Kafe v plicích fakt není žádné terno.

"Přísaháš mi tedy," opáčil po dvou minutách kašle hodného tuberkulózou stiženého pacienta, "že ve východním křídle neschováváte žádného degenerovaného příbuzného, ano?"

"Degenerované příbuzné nevedeme," ujistila ho Bora a teatrálně pohodila vlasy. "Nevidíš snad, jak nechutně jsme dokonalí?"

"Právě že vidím. V tom musí být už z principu nějaká zrada."

"Atraktivita podmiňuje degeneraci?"

"Zní to logicky, ne?"

"Vcelku… Uvažuju, jestli chci vědět, kde v tom případě skladuješ ty desítky degenerovaných příbuzných ty…"

Hongbin na ni laškovně zamrkal. "Měl bych se červenat?"

"Ale já s tebou neflirtuju, zlato," odfrkla Bora pobaveně. Chopila se prázdného šálku, ladně vyskočila z křesla a se smíchem odtančila zpátky k domu.

Zkoprnělý Hongbin, neschopen slova, za ní zůstal hledět jako opařený.

✣ ✣ ✣

Dvacet minut po půlnoci, po dvou hodinách tvrdého spánku, se Hongbin naráz a zdánlivě bez důvodu probudil a co hůř, zaboha nedokázal znovu zabrat. Čtvrt hodiny tupě civěl do stěny, než naznal, že takhle asi únavou neodpadne, a tak se zvedl a zašel si do kuchyně napustit sklenici studené vody.

Mechanicky upíjeje, přistoupil k oknu a bezmyšlenkovitě vyhlédl do noční zahrady. V ten moment by se v něm krve nedořezal. V jediném okně v domě, v prvním patře západního křídla, v tom nejpodezřelejším okně ze všech oken se svítilo. A za závěsem se zřetelně rýsovala číši nehybná silueta.

"Tak a dost," zavrčel Hongbin. Položil sklenici na stůl, ze spodní zásuvky kuchyňské linky vytáhl baterku, přehodil přes sebe mikinu, nazul si boty a klíč od domu, visící na háčku vedle dveří, nacpal do kapsy. "Vola tu ze mě nikdo dělat nebude."

Za chabého světla baterky vyběhl ze zahradního domku, připlížil se k hlavnímu vchodu sídla a co nejtišeji odemkl. Pár vteřin vyčkal na prahu, aby se ujistil, že nikoho uvnitř neprobudil, načež za sebou zavřel dveře a po špičkách přecupital halu, odkud pokračoval po schodišti vzhůru do patra.

Nevěnuje jediný pohled chodbě vedoucí do východního křídla, spěšně zabočil vlevo do křídla západního. "Druhé okno, druhé okno…," mumlal si neslyšně pod vousy. První okno, které minul, bylo zasazeno ve stěně chodby, což znamenalo, že okno, jež hledá, musí být -

"V nejbližším pokoji."

Proužek světla, linoucí se zpod dveří, jeho úsudek zdárně dotvrzoval. Mladík zaváhal, na okamžik. A pak se s hlubokým nádechem chopil kliky a prudce otevřel.

Brada mu poklesla úžasem.

Seděla v křesle, přímo naproti dveřím. Vysoká, povážlivě štíhlá a tak dokonale autentická, že Hongbin bezprostředně nabyl klamného dojmu, že hledí na živou bytost.

Byla to panenka. Ta nejpodivnější panenka, jakou kdy viděl.

Měla podobu mladého světlovlasého muže. Její rysy byly ostré, téměř nehezké; vůbec se nehodily pro uměle vymodelovanou tvář něčeho, co mělo v prvé řadě sloužit jako dekorace. Panenčino syrově realistické vzezření korunovaly temné kočičí oči, kterýma bezduše, a přitom jasně, vědoucně, zpytavě zírala na Hongbina.

Mladík jako ve snách odložil rozsvícenou baterku na komodu vedle dveří, ohromeně přistoupil k panence. Prsty zlehka pročísl jemné platinové vlasy, obkroužil linii toho zvláštního porcelánového obličeje. Byl vypracován do nejmenších detailů: přes obočí, řasy, pihu pod pravým okem až po měkké růžové rty. Původ materiálu, z nějž bylo panenčino tělo vyrobeno, se Hongbin neodvažoval ani zhruba odhadnout, neměl tušení. S hořkým úsměškem však konstatoval, že oblečení, které to tělo halí, je luxusnější, dražší a kvalitnější než cokoli, co měl kdy na sobě on sám. Nemluvě o botách. Ty musely stát majlant.

"Tebe má někdo moc rád, co?" poznamenal Hongbin suše a odhrnul panence ofinu z čela. Naklonil se blíž, zkoumavě si prohlížel její neobvyklé oči. Nerozuměl tomu, panenka vypadala jako živá, takovou práci si s ní někdo dal… Tak proč nebyl v jejích očích vykreslený ani nepatrný náznak zornic? Splývaly s duhovkou v kompletní černotě. Divné. Černé oči přece neexistují. Pokoušel se snad autor o fantaskní prvek? Chtěl jím rozbít tu hrozivou reálnost svého výtvoru…?

Pokud ano, podařilo se mu panence dodat ještě hrozivější nádech démoničnosti.

"Co tady děláš?!"

Hongbin nadskočil leknutím, klopýtl od panenky a vyjukaně se obrátil za hlasem. Hakyeon, nabručený, rozcuchaný a s otiskem vzorku polštáře na tváři, stál s rozčileně založenýma rukama ve dveřích a probodával mladšího nevraživým pohledem.

"Já - já -," zakoktal se Bin, nemaje ponětí, co říct. Já co? Pohlédl na panenku, na Hakyeona, znovu na panenku a hystericky vyhrkl: "Co to ksakru je?!"

Hakyeon povytáhl obočí. Ani se nepokoušel zastírat, že právě definitivně ztratil víru v existenci Hongbinova mozku. "Panenka. Nevidíš?"

"Vidím! Ale proč tu je?!"

"A proč by nebyla?" odsekl Hakyeon, třemi kroky byl u křesla a s pedantskou pečlivostí urovnal panenčinu trčící ofinu. "Někdo sbírá známky, někdo panenky."

"Že se Bora nezmínila…"

"Není Bořina."

Hongbin na právníka udiveně zamrkal. "Není…?"

"Ne."

"Tak čí teda je?"

"Erikova."

"Erikova?" zasmál se Hongbin. Byl si jistý, že si z něj Hakyeon utahuje. "Vážně?"

Jenže Hakyeon nežertoval.

"Máte s tím snad nějaký problém, pane Lee?"

"N - ne, jen… je to… trochu nevšední koníček, ehm…"

"I kdyby byl celosvětově unikátní, neopravňuje vás krást se sem v jednu ráno," pokáral ho zamračeně Hakyeon, navazuje na formální rovinu jejich interakce tak plavně, až by jeden zapomněl, že svému komunikačnímu partnerovi ještě před půlminutou velmi důrazně tykal.

Pokud si ale své drobné faux pas uvědomoval, nedával to na sobě nijak znát.

"Nikam jsem se nekradl!" ohradil se Hongbin zostra. "Svítilo se tu. Chtěl jsem se prostě jen ujistit, že je všechno v pořádku."

"Nevymýšlejte si pohádky."

"Já si nic nevymýšlím!"

"Nemohlo se tu svítit."

"Ale svítilo!"

Hakyeonovo čelo zbrázdila znepokojená vráska. Bezděčně střelil očima k panence, zachmuřil se a chňapl Hongbina za rukáv. "Jdeme," nakázal. "Vstávám v půl páté a rád bych se ještě nějakou tu hodinku vyspal."

Hongbin poslušně vycouval z pokoje; na druhý pokus, zapomněl totiž uvnitř baterku. Přihlížel, jak Hakyeon místnost zběžně kontroluje, zhasíná, chystá se zavřít dveře -

"Potom, co jste mi ukázal zahradu… Měl jsem dojem, že nás z domu někdo pozoruje, vzpomínáte?"

Hakyeon se zarazil a tázavě na mladšího pohlédl.

"Bylo to z tohohle pokoje," řekl Hongbin a zadíval se do tmy, kde víc tušil, než viděl nehybnou sedící figuru. Ošil se. Cítil na vlastní (husí) kůži, jak divoce podněcuje nezřetelnost temnoty lidskou představivost.

"Je to neživá věc, pane Lee," namítl Hakyeon jemně. "Vypadá perfektně lidsky, to ano, a rozhodně vás může děsit… nemáte ale nejmenší důvod se jí bát.

Je to jenom panenka."