Like a Doll - 3. kapitola

"Není ti nic?" zeptala se Bora příštího dne u oběda. Když Hongbin nereagoval, zamračeně do něj píchla vidličkou.

"Au!"

"První pravidlo přežití, pane Lee!" pokárala ho tmavovláska. "Nikdy. Neignoruj. Boru."

Obědvali sami, Hakyeon a Eric odjeli vyřídit nějaké záležitosti do Incheonu. Bora se tedy ujala vaření a Hongbin musel s hořkou slzou v oku konstatovat, že milá neteřinka po strýčkovi nepodědila jen atraktivní geny, ale i znamenité kuchařské dovednosti. Nebýt toho včerejšího trapasu, pomalu by uvažoval, že ji při nejbližší možné příležitosti požádá o ruku.

"Nevím, jak tady ve vidlákově," zabručel Hongbin uštěpačně, "ale u nás v Soulu se pravidla přežití učí předem. Ne s křížkem po funuse."

Bora přezíravě mávla rukou. "Mluv. Co tě žere?"

"Nic."

"Nehraj si na frajera, zlato. Z tvojí deprese má i moje deprese depresi, a to žádnou depresi nemám."

"Chceš to slyšet? Fajn!" odsekl Hongbin rozmrzele a odsunul prázdný talíř ke kraji stolu. "Velkolepě jsi rozcupovala mý ješitný ego, který už skoro dvacet hodin bulí jak malá holka. A já si připadám jako epochální idiot. Což spolu úzce souvisí, uhm… Jo, a mimochodem, děkuju za oběd. Byl vynikající."

Bora na něj vykulila oči. "Počkej, já to tak včera ale vůbec nemyslela…!" vyhrkla a s hlubokým povzdechem zoufale potřásla hlavou. Bylo zjevné, že obědová poklona zůstala nadobro ztracená kdesi v éteru. "Hele…," zaváhala, "věř, že kdybys byl slečna, jdu po tobě jak po uzeným."

Tentokrát vyvalil Hongbin oči na ni. Ohromením otevřel pusu, zíraje na ošívající se dívku jako na zjevení… nebo duhového jednorožce.

"Jo ták!"

"Jo."

"Takže -"

"Jo."

"Nejde tedy -"

"Ne."

"Oukej… ehm, fajn. Dobře. Jsem rád, že vím, na čem jsem."

"Omlouvám se za to nedorozumění… asi jsem ti to měla říct rovnou…"

"Ale houby. Nejsi povinná informovat každého na potkání o svojí sexuální orientaci."

"To nejsem, ale předešla bych tím všem podobným omylům," ušklíbla se Bora. "A než se zeptáš - ano, toto je ten osobní důvod, kvůli kterému nebydlím s rodiči. Nevyhodili mě, to ne, ale… inu, řekněme, že jim perfektně vyhovuje, když se za nimi jejich lesbická dcera zastaví jednou měsíčně na kafe." Netečně pokrčila rameny. "Nejsou v tomhle ohledu příliš otevření. Nikdy nebyli."

"A Eric je…?"

"Strýček prohlásil, že - cituji - dokud tím nikomu neubližuju, můžu šukat s kým chci."

"Moc pěkné," poznamenal Hongbin rozpačitě. "Takové… velkomyslné. Svojí myšlenkou, ne podáním."

Bora se smíchem vstala od stolu, posbírala prázdné talíře a odnesla je do kuchyně. "Dáš si moučník?" zavolala na Hongbina.

"My máme moučník?"

"No jo. Zdá se, že strýček včera pekl…"

"A cože upekl?"

"Ananasový řez."

"Hmm, to zní dobře…"

O dvě minuty později se již oba labužnicky ládovali kouskem zákusku.

"Když jsme u toho vyjevování tajemství…," načal Hongbin zdráhavě.

Bora polkla sousto a tázavě na něj pohlédla.

"O tom blonďatém pokladu, co Eric schovává v západním křídle, jsi mě taky mohla zavčas informovat…"

"Tys viděl Lea?"

"Koho?"

"Lea. Tu panenku," vysvětlila Bora.

"Ona má jméno?!"

"Samozřejmě, že má jméno. Všechny mají jména."

Hongbin zbledl. "Je jich tu víc?"

"Tři." Bora nabrala poslední kousek řezu a způsobně jej vložila do úst. Hongbin její úkon mechanicky zopakoval, ač jej na zbytek dezertu dávno přešla chuť. Pohlcený v chmurných úvahách, nepřítomně žvýkal a civěl na rýhu v desce stolu, která vyčuhovala zpod talíře.

"Chceš je vidět?"

Mladík se s trhnutím probral ze zamyšlení. "Vidět?" zopakoval zmateně. "Vidět co?"

"Strýčkovu unikátní sbírku přeci," usmála se Bora rozpustile.

"Já - ne - nejsem si jistý," zakoktal Hongbin. Vzpomínka na výjev ze včerejší noci, na skoro dva metry vysokou, nepřirozeně živě vyhlížející panenku, pedantsky akurátně posazenou v křesle u okna, ho zamrazila v zádech. Leo. Co je to vůbec za hloupé jméno? Na nic lepšího nepřišli…? Zamračil se. Ne, nestojí o to vidět další dva exempláře Erikova panoptika, to milerád přenechá někomu jinému -

"Snad se nebojíš," odfrkl Bora posměšně.

"Jasně, že ne!" Jasně, že jo. "Prostě jenom…"

"Co?"

Proč jsem vlastně tak vyděšený? napadlo Hongbina. Nemám přece důvod, je to přesně tak, jak včera řekl Hakyeon.

Jsou to jenom panenky.

"Fajn," sykl sebejistěji, než se cítil. "Ukaž mi Erikovu sbírku."

✣ ✣ ✣

Bora dramaticky vpochodovala do západního křídla, a ještě dramatičtěji rozrazila dveře prvního pokoje na levé straně chodby. Kdyby Hongbin necítil srdce až v krku, srdečně by se té její cirkusové grotesce zasmál.

"Tak. S Leem už se znáte."

Hongbin váhavým půlkrokem nahlédl do pokoje. Panenka seděla na stejném místě jako včera, ve stejné pozici jako včera, hledíc na ně nevidomýma černočernýma očima. Bin se trochu zastyděl za svoji přehnanou reakci. Na denním světle Leo nepůsobil nijak hrozivě… vlastně byl docela hezký.

"Strýčkův první exemplář," podotkla Bora tónem muzejní průvodkyně. Vyčkala, až se Hongbin dostatečně vynadívá, zavřela dveře a vyrazila ke druhé straně chodby, ke třetím dveřím od vchodu. Mladík ji poslušně následoval.

Panenka uvnitř byla naaranžována v sedu na kraji postele. Kontrast mezi ní a Leem Hongbina překvapil. Byla drobná - mnohem menší než Leo, menší než Hongbin sám. Na rozdíl od blonďatého Lea s ostře řezanou tváří byla panenka černovlasá a měla jemné rysy. Ani ona však nebyla krásná, rozhodně ne na první pohled.

Hongbin přistoupil blíž, zkoumavě si panenku prohlédl zblízka. Byla stejně zvláštní a hrozivě realistická jako Leo. Typicky panenkovský půvab, který jejímu světlovlasému sourozenci zcela chyběl, byl v jejím obličeji o něco patrnější, přesto si Hongbin neuměl představit, že by si takhle vyhlížející hračku koupilo dítě. Tak jako Leo neměla ani tahle panenka v očích žádný náznak zornic. A tak jako Leo vyzařovala cosi… temného… a nepříjemně skličujícího.

"Tohle je Yesung," představila ji Bora se širokým úsměvem, "náš nejmladší přírůstek. Tři roky starý." Bodře panenku poplácala po bledých tvářích, skoro jako by jí chtěla dodat trochu barvy. "No není rozkošný?"

"Ehm…"

"Jo, já vím, vypadá trochu démonicky, ale když se na něj podíváš znovu… a pak třeba ještě jednou, zjistíš, že vůbec není tak děsivý, jak se zdálo."

"Budu na to myslet, až se s ním někdy příště uvidím," přislíbil Hongbin, že by však dívčiným slovům důvěřoval, to s čistým svědomím prohlásit nemohl. Odkašlal si: "A ta třetí panenka…?"

Ať už to mám z krku…

Bořiny rty zvlnil pyšný úsměšek. "Drž si bradu!" doporučila Hongbinovi v žertu a se smíchem vyběhla z pokoje. "A zavři za sebou dveře, děkuju!"

Bin se ještě naposledy ohlédl po Yesungovi, semkl rty a spěšně opustil místnost. Bera za kliku, očima hledal Boru. Mířila ke dveřím na samém konci chodby. Hongbin popoběhl, aby ji dohnal.

"Existuje nějaký fantastický důvod, proč je každá panenka zavřená v jiném pokoji?"

"Jasně. Aby po nocích nepodřezávaly černé kočky a nevzývaly Satana."

"Haha," odfrkl Hongbin otráveně.

"Se hned nečil," zašklebila se Bora. "Ne, žádný fantastický důvod není. Prostě máme barák velkej jako kráva, a zdálo se nám hloupé cpát všechny tři do jedné cimry, když je jich tu volných dalších dvacet." Otevřela dveře, nechala Hongbina vejít jako prvního. "Kochej se," pošeptala mu do ucha.

Mladík se poněkud skepticky rozhlédl po místnosti. Byla menší, zato daleko prosvětlenější než pokoje, které ve východním křídle dosud navštívil. I její interiér a celková atmosféra působily… jinak. Hongbin mrkl na Boru; z jejího výrazu hrdé matky usoudil, že tenhle pokoj musela zařizovat ona.

Třetí exemplář Erikovy skromné, leč unikátní sbírky seděl na starožitné otáčivé židli u toaletního stolku a zhlížel na sebe do zrcadla. Byla to umně připravená scéna a Bora, která neslyšnými krůčky cupitala přes vysoký koberec, s ní až děsivě přirozeně souzněla.

Z té myšlenky Hongbinovi naskočila husí kůže.

Bora přistoupila k panence a v její tváři se mihl stín emoce, jakou Hongbin nedokázal popsat. Tři čtyři vteřiny se nikdo ani nehnul; vyvstalé ticho bylo ohlušující. Pak Bora konečně pohlédla na vyčkávajícího mladíka.

Usmála se. Vzala panenku za ramena a obrátila ji čelem k němu.

Hongbin úžasem zalapal po dechu.

Seděla před ním ta nejlíbeznější bytost, jakou v životě spatřil. Byla natolik skvostná, že zpočátku odmítal uvěřit jejímu realistickému provedení, protože… Vzhled Lea i Yesunga mohl být inspirován podobou skutečného, živého člověka, ale tahle panenka… ta vystoupila přímo z říše fantazie, ideálů a snových představ.

Měla překrásný tvar obličeje i nosu, měla nádherné veliké oči, měla dokonale vykrojené rty. Hongbina však upřímně překvapilo, jak lidsky nesouměrné ty rty jsou. Že by nakonec nebyla tak nepřirozeně bezchybná…? Prohlédl si ji znovu, pečlivěji, a naznal, že těch pár miniaturních nedostatků, které na ní objevil, činí panenku ještě krásnější.

Vysoká mohla být zhruba jako Yesung, a snad byla i o něco robustnější… Zdravá tělesná stavba však něžné panence ani v nejmenším neubírala na éteričnosti. Být světlovlasá jako Leo, napadlo Hongbina, člověk by skoro očekával, že stačí jeden silnější závan větru a ona se rozplyne.

"Ta je…," několik rozpačitých chvil hledal to nejpříhodnější slovo, jakým panenku popsat, pročež byl nucen spokojit se s absolutně nedostačujícím: "Úchvatná."

Bora se nadšeně zazubila. "Můj nejoblíbenější kousek," přiznala a pohladila panenku po lehce zvlněných medových vlasech. "Jmenuje se Kangta."

"Kde k nim tvůj strýc vlastně přišel?" zeptal se Hongbin, když opustili zadní pokoj a vydali se chodbou zpátky k hlavní budově.

Bora pokrčila rameny. "Kdoví."

"Neptala ses?"

"Nikdy to nikomu neprozradil," opáčila dívka nepřímo.

"Proč mají všechny tři úplně černé oči?" vyzvídal Hongbin dál. "Nejde mi to na rozum. Někdo si s nimi dal takovou práci a pak svoje realistické snažení narušil nerealistickýma očima… Proč?"

"Překvapuje mě, že sis toho všiml…"

"Toho si nejde nevšimnout."

"Hakyeonovi to pár dní trvalo," pousmála se Bora a pokrčila rameny. "Možná je to autorův podpis. To tě nenapadlo?"

"Dost divný podpis," nakrčil Hongbin nos.

"Podle mě jsou ty oči fascinující."

"Jsou děsivý!"

"Ale fascinující."

"Ty seš umanutá," zabrblal Hongbin mrzutě. Bora ho šťouchla loktem do boku a rozesmála se.