Like a Doll - 4. kapitola

Toho večera, po návratu domů, se Hakyeon zastavil v Hongbinově zahradním domku a obdaroval milého zahradníka, jenž neměl o zahradničení ani páru, taškou plnou odborné literatury. 100+1 způsob, jak správně pečovat o zahradu. Asi v pěti variacích. A jeden hrozivě veliký atlas okrasných rostlin a keřů.

"Vaše studijní materiály," vysvětlil a věnoval zmateně se tvářícímu Hongbinovi potměšilý úšklebek. "Naše dohoda zněla, že zaměstnáme-li vás jako zahradníka, vše potřebné se doučíte."

"Ano, ovšem, já jen… myslel jsem -"

"Žertování nemám v povaze, pane Lee. Čím dříve si to zapamatujete, tím lépe pro vás."

Příštího rána tedy Hongbin všechny knihy poslušně vyskládal na stůl a pustil se do studia. Či spíše se pokusil. Byla to totiž ještě větší nuda, než předpokládal. Od osmi do devíti se poctivě snažil prokousat se první kapitolou náhodně vybrané publikace, z přečetného si však nepamatoval ani ň.

Kdyby tenhle barák neležel v tak perfektní izolaci od okolního světa, poslal by Hakyeona s nějakými kytkami do háje a vypadl odsud. Jenže to nemohl; udržet si tohle pitomé místo a pohodlně přebývat v mrňavém domku obehnaném zděným plotem vprostřed lesů pro něj bylo… dost možná otázkou přežití.

Zkusil se začíst do druhé knihy, pak do třetí… nakonec rozmrzele otevřel atlas a dal se do chaotického prohlížení obrázků a fotografií okrasných rostlin. Studijní účinek to mělo minimální, vizuální paměť však rozhodně zaměstnal. A i to se počítá!

"Proč zrovna zahradník?!" zaúpěl, když po dvou a půl hodinách čistého času vzdal své mučení, a se širokým zívnutím se zhoupl na židli. "Nemohl Mun chtít - co já vím! - počítačového programátora?"

Ke svému údivu v tutéž chvíli na spodní straně sedáku židle cosi nahmatal. Výstupek, který na jinak rovné ploše lakovaného dřeva neměl co pohledávat.

Hongbin zamračeně vstal, židli otočil a překontroloval její spodní část. Kousek dřeva na okraji sedáku se odchlipoval, dost možná násilným přičiněním nože, a do vzniklé škvíry někdo zastrčil přeložený papír.

"Zvláštní schovka," zamumlal Bin, papír opatrně vytáhl a rozložil ho. Neúhledně, zjevně ve spěchu na něm bylo sepsáno devět zdánlivě nesmyslných bodů:

- čarodějnictví

- kult čtyř

- místní legenda? pověra?

- historický základ?

- odchod duše z těla → záchrana před smrtí

- "nádoba"

- tříletý cyklus?

- čtyři duše = čtyři nádoby

- tři panenky???

Hongbin povytáhl obočí, nechápavě nad tím prapodivným seznamem zakroutil hlavou. Jeho předchůdce - budiž mu země lehká! - měl zjevně pořádně bujnou fantazii. Nebo bral drogy. Anebo to byl prostě blázen, kterému solidně hrabalo.

Nebýt té poslední poznámky o třech panenkách, papír by zahodil a do minuty na něj zapomněl. Jenže… Nebylo pochyb, jaké tři panenky měl pisatel na mysli. A pak to slovo "nádoba"… Hongbin byl racionálně založený jedinec, to bez diskuzí, ani ten seberacionálnější člověk však nemohl popřít, že pojem "nádoba" a v každém ohledu děsivě realisticky vyhlížející panenka spolu až povážlivě korespondují…

"Místní legenda, hm?"

Rozhodl se, že se poptá Bory.

Vyšel z domku, zamknul za sebou dveře - a s pohledem upřeným na dům se zarazil. Parkovalo před ním cizí auto a vedle vozu stála Bora s dívkou, která jí byla podobná tak, že Hongbin na moment zauvažoval, jestli to není její sestra. O něco málo (více) vyšší a s menším nosem, ehm… a s poněkud démoničtější aurou… každopádně podobné si byly.

Zamířil k nim.

Jakmile si ho Bora všimla, se širokým úsměvem na rtech mu zamávala. Což bylo dobré znamení, evidentně je vítán… Kývl neznámé slečně na pozdrav.

"Konečně vás můžu seznámit!" vyhrkla Bora nadšeně, popadla dívku za ruku a přitáhla ji blíž k Binovi. A pak s hlubokým nádechem spustila: "Siyeon, tohle je Lee Hongbin, náš nový zahradník, o kterém jsem ti vyprávěla! Hongbine, tohle je Lee Siyeon, můj drsný muž."

"Ááá," pokýval Hongbin chápavě hlavou a zářivě se na černovlásku usmál: "Moc mě těší."

"Mě také," opáčila Siyeon způsobně, načež dloubla Boru loktem do boku. "Ten tvůj popis byl sakra chabý!" sykla. "Je daleko hezčí, než jsem si představovala!"

Po pár minutách upjatého zdvořilostního tlachání, které postupně přešlo v tlachání zcela bezprostřední, a prolomilo tak i poslední zbytky rozpačitosti na obou stranách, se Hongbin rozhodl - ač trochu oklikou - nakousnout to, s čím za Borou původně mířil. Zeptal se jí proto, jak dobře znala jeho zesnulého předchůdce.

"Dongwana?" podivila se Siyeon.

Hongbin povytáhl obočí.

"Kim Dongwan, tak se jmenoval," vysvětlila mu Bora, načež nejistě pokrčila rameny. "No, jak dobře… Kafe jsem s ním v altánu nepopíjela, jestli se ptáš na tohle."

"Oh, chceš říct, že to privilegium náleží výhradně mojí maličkosti?" zazubil se Bin. Bora na něj laškovně zamrkala, pročež vybuchla smíchy, když si všimla Siyeonina významně povytaženého obočí.

"A teď oba zemřeme rukou žárlivého manžela," konstatoval s teatrální seriózností Hongbin.

Děvčata se rozesmála.

"Proč tě vůbec tak najednou začal zajímat Dongwan?" vrátila se Bora k původnímu tématu.

Hongbin sáhl do kapsy, vytáhl nalezený seznam a podal jí ho. "Tohle jsem našel v domku. Schované pod židlí."

"Pod židlí?" Bora se do papíru konsternovaně začetla. Siyeon nahlédla přítelkyni přes rameno a procházejíc slovo za slovem, údivem svraštila čelo.

"Je to jeho rukopis?"

"Řekla bych, že ano," opáčila Bora váhavě. "Ale jistě to nevím… na něco takového by ses musel zeptat Hakyeona."

"Ale když se nad tím zamyslíš," podotkla Siyeon, "takřka dokonale by to vysvětlovalo, proč se mu tolik nelíbily Erikovy panenky…"

"Dongwan měl něco proti Erikovým panenkám?" zaujalo Hongbina.

"Zpočátku ne," upřesnila situaci Bora. "Naopak. Vlastně ho neuvěřitelně fascinovaly. Obzvlášť Leo… Ah, to ale tobě," ušklíbla se, "vysvětlovat nemusím, že…"

Hongbin jí úsměšek s vroucí kyselostí oplatil.

"No, a pak… asi dva měsíce před tím, než ho tak nešťastně zradilo srdce, se Dongwan doslova ze dne na den začal chovat… divně."

"Jak divně?"

"Byl úzkostlivý, paranoidní… a zhoršovalo se to. Nikdo z nás neví, co ho to tak najednou popadlo, jisté ale je, že ať už to bylo cokoli, muselo to být zatraceně vážné…" Bora se při vzpomínce na zmiňované období zachmuřila. "Shrnula bych to asi tak, že soudě dle jeho apokalyptických teorií je Satan v porovnání se strýčkovými panenkami bábovka."

Hongbin si vyměnil dlouhý pohled se Siyeon. "Nepřehání," ujistila ho dívka suše.

"Tušíte, o jaké místní legendě se to zmiňuje?" zeptal se Bin a kývl k papíru. Děvčata unisono zavrtěla hlavami.

"Pověsti tohohle regionu mě nikdy nezajímaly," zabručela Siyeon. "Zkus knihovnu. Nebo se poptej někoho z místních."

"A Dongwanova rodina…?"

"Ti žijí na druhém konci republiky," mávla Bora odmítavě rukou. "Vědí ještě míň než my."

"Co známí?" nevzdával se Hongbin. "Musel tu přece mít nějaké známé… s kým trávil nejvíc času?"

"Nejvíc času…?" Bora mu vrátila seznam, na moment přemítavě přimhouřila oči. "Každý pátek se ve městě scházel se dvěma chlápky… v lokále U Shnilého pomeranče - věř mi, ten pajzl tomu názvu dokonale odpovídá."

"Pajzl to je, ale má atmosféru," poznamenala Siyeon.

"Pravda, to se mu musí nechat… Viděly jsme je asi třikrát. Ty chlapy, myslím. Vždycky sedávali - a pořád sedávají - na stejném místě, u posledního stolu u okna. Skoro je podezírám, že tam mají permanentní rezervačku…"

"Znáte jejich jména?"

"Nikdo nás nikdy nepředstavil, bohužel," zklamala ho Bora. "Vím jenom, že pracují na moři -"

"Jsou rybáři?"

"Hm. Jeden velkej a druhej malej. Je na ně docela vtipnej pohled…"

"Takže U Shnilého pomeranče… poslední stůl u okna…" Hongbin věnoval Boře tázavý pohled. "Budeš mít tenhle pátek cestu do města?"

✣ ✣ ✣

Po vynikajícím obědě, který se Bora rozhodla pro ně tři zorganizovat venku v altánu, pověděl Hongbin děvčatům o svém domácím studijním úkolu od Hakyeona. A podal jej takovým způsobem, že se Siyeon i Bora div nepotrhaly smíchy.

Asi hodinu nato bylo jednohlasně stvrzeno, že by si všichni dali kávu ("Nejlépe s dezertem!" jak prohlásila Siyeon), a tak se Bora vypravila do domu ji uvařit. A možná i ulovit nějaký ten zákusek… Nabízený doprovod striktně odmítla.

Jen co osaměli, nakousl Hongbin váhavě: "Hele, Siyeon… jak dlouho vlastně víš o těch panenkách?"

"No," černovláska se zamyslela, "šest let. Necelých. Nebýt ale mojí zjitřené představivosti," ušklíbla se, "nejspíš by mi o nich Bora neřekla dodneška."

"To mě zajímá…"

"Budeš se mi smát."

"Slibuju, že nebudu!" odpřisáhl jí Hongbin svatosvatě.

Siyeon s povzdechem sklopila zrak ke svým rukám složeným v klíně. "Jednoho krásného dne jsem začala mít pocit, že… že mě tu někdo pozoruje. Z jednoho okna v západním křídle. Což je samozřejmě blbost, vím, že v západním křídle nikdo nebydlí -"

"Druhé okno zprava?" skočil ji Hongbin rozčileně do řeči. "Přímo naproti zahradnímu domku?"

Siyeon se zatvářila zmateně, načež ukázala prstem na středové okno v boční části západního křídla domu.

Teď se zmateně zatvářil Hongbin. "Ty mluvíš o Kangtovi?"

"A ty o Leovi, jestli jsem to správně pochopila," povytáhla Siyeon obočí.

"Do háje… Tenhle barák má negativní vliv na lidskou představivost!

"Trocha paranoie ještě nikoho nezabila."

"No, nevím, jestli by s tebou Dongwan souhlasil…"

"Kruci."

"Každopádně," odkašlal si Hongbin, "máš ten pocit pořád? Že tě Kangta sleduje?"

"Vím, že je to nesmysl."

"Na to jsem se neptal."

"Mám z té panenky husí kůži," přiznala Siyeon neochotně. "Moc dobře si uvědomuju, jak je úchvatná - v životě jsem vlastně neviděla nic úchvatnějšího, než je Kangta, a stejně… nahání mi strach. Nebo… možná ne přímo strach, ale… mám z ní hrozně divný pocit.

Jako by… jako by se mi snažila něco říct… jenže já nerozumím tomu co."

"To je zajímavý pohled na věc," poznamenal Hongbin zamyšleně.

"Pošahaný," opravila ho Siyeon s úsměvem na rtech. "Bora nesnáší, když o tom začnu."

"Říkala mi, že je Kangta její nejoblíbenější panenka…"

"Právě. A já si k ní vymýšlím hororové báchorky."

"Jako například?"

Siyeon pokrčila rameny. "Několikrát jsem viděla, jak se v Kangtově okně pohnula záclona. A jednou pak - a tím jsem si jistá - za tím oknem někdo stál. Jenže nebyl kdo, Bora byla se mnou venku a Eric a Hakyeon odjeli ten den do města. Sama jsem je viděla odjíždět."

"Věř nebo ne, zakusil jsem něco podobného," řekl Hongbin. "Pohyby za oknem, rozsvícená světla… Bora a Hakyeon tvrdí, že si představuju něco, co není, ale já vím, co jsem viděl."

"A tvoje paranormální zkušenosti se týkají Lea."

"Jo."

"No, tak teď už jen chybí, aby nám něco předvedl i Yesung…"

"Nestraš!" zhrozil se Bin. Siyeon se rozesmála.

"Měl bys s Leem zkusit pokecat," navrhla napůl v žertu. "S Kangtou mi to nevyšlo, tak třeba pořídíš líp…"

Čím déle nad tím Hongbin dumal, tím lepší se mu ten nápad zdál.

Znamená-li "lepší" méně šílený.

✣ ✣ ✣

Bylo pár minut po půlnoci. Poslední světlo v domě zhasnulo před půl hodinou, všude panoval klid a absolutní ticho.

Hongbin se opatrně plížil temným schodištěm vzhůru, našlapoval na špičky, aby jeho kroky nezpůsobily žádný hluk. Ze všeho nejmíň si teď přál nějakým hloupým nedopatřením probudit Hakyeona…

Bleskurychle se prosmýkl otevřeným průchodem do západní části domu, ještě bleskurychleji vklouzl do prvních dveří na levé straně chodby a neslyšně je za sebou zavřel. Teprve pak si dovolil dlouze vydechnout.

"Tak fajn."

Zašmátral po stěně, aby našel vypínač, a rozsvítil světlo v pokoji. Ke svému překvapení nenašel Lea sedět v křesle u okna, ale na posteli. Což jistě mělo zcela logické vysvětlení, někdo (nejspíš Eric?) ho prostě během dneška přemístil. Tak. Protože panenky se rozhodně po místnosti samy nepohybují. To ví přece každý.

A přesto se Hongbin nedokázal zbavit toho znepokojivého pocitu, obcházejícího mu po páteři.

Zvažoval, či zůstat nebo radši odejít, nakonec se ale odhodlal a přistoupil k panence blíž.

"Ehm, čau, to jsem zase já. Hongbin," zasmál se nervózně. "A štěstí, že v doslechu není nikdo jiný, protože by si musel myslet, že jsem se zbláznil." S povzdychem potřásl hlavou. "Víš, mám takový dojem, že ses onehdy dosti nevybíravě snažil upoutat moji pozornost… jenže já nevím proč a dost by mě to zajímalo." Zkoumavě se na Lea zahleděl. Panenka samozřejmě nejevila nejmenší známky života, bez hnutí nevidomě civěla do protější stěny. Jak už to tak u panenek bývá… Hongbin překonal nutkání zanadávat si do cvoků a pokračoval: "Ještě včera jsem si, ač neochotně, připouštěl možnost, že si se mnou hrála moje představivost. Když jsem se ale od Siyeon dozvěděl, že i ona má podobnou zkušenost s Kangtou… To nemůže být náhoda. No tak, Leo. Chceš mi něco říct? Něco mi ukázat? Naznačit…?" Zaváhal. "Něco, co souvisí s nádobami, kupříkladu…?"

Nadskočil leknutím, když se za ním ozvalo zavrzání. Ohlédl se. Dveře skříně se samy od sebe líně rozevřely, v zrcadle připevněném na vnitřní straně jednoho křídla dveří spatřil svůj pobledlý, vyděšený obličej. A za sebou Lea.

Nehybného přesně tak, jak už to u panenek bývá.

"Do háje," zabručel si Hongbin pod vousy. Podíval se na Lea, a pak znovu do zrcadla s tím, že dveře od skříně půjde zavřít -

Z hrdla se mu vydral přidušený výkřik.

Scéna, již zrcadlo odráželo, se proměnila. Na Leově místě seděl kdosi robustnější, černovlasý… měl sklopenou hlavu, takže do tváře mu Hongbin neviděl, zjevné každopádně bylo, že se ze všech sil snaží postavit, utéct…

…prolomit Leovu panenkovskou strnulost…

To Hongbinovi pro dnešek bohatě stačilo. A tak udělal to nejrozumější, co udělat mohl.

Utekl.