Like a Doll - 5. kapitola

"Udělal jsem, co jsi navrhovala," poznamenal Hongbin jen tak mezi řečí příštího dne odpoledne. Siyeon se zprvu zatvářila nechápavě, pak ale vědoucně vykulila oči. Na jeden nádech na Boru vychrlila, že se moc omlouvá, ale že teď musí s Hongbinem něco urgentního probrat, chňapla mladíka za loket a prakticky ho odtáhla do zahradního domku.

Tam jí Hongbin dopodrobna vylíčil svou včerejší noční návštěvu Leova pokoje. Při zmínce o "někom, kdo v odrazu zrcadla seděl na panenčině místě… jako by uvězněný v jejím těle", se Siyeon nervózně zamračila.

"To je divný."

"Myslíš, že kecám?" ohradil se Hongbin.

"Ne," potřásla dívka hlavou, "jasně že ne… říkám jen, že je to ještě divnější, než jsem si představovala… Nádoba… tak to stálo v těch Dongwanových zápiscích, že jo?"

"Dveře té skříně se otevřely po tom, co jsem se o nádobách zmínil…"

"Hmm, zdá se, jako by Leo přesně na to reagoval…"

"Ah, to je přece blbost!" zasmál se Hongbin rozpačitě. "Leo je panenka. Panenky neumějí otevírat skříně!"

"No, telekineticky to neumím ani já," podotkla Siyeon suše.

"Žádná telekineze, byla to… prostě náhoda! Průvan. Ta skříň je stará a ty dveře už pořádně nedrží. Nebo… co já vím!"

"Jasně. Náhoda."

"Siyeon, já nechci pracovat kolem domu, ve kterým majitel schovává panenky s telekinetickými schopnostmi," odfrkl Hongbin rozmrzele. "Tomu snad rozumíš."

"Tím, že to budeš popírat, si moc nepomůžeš."

"Ale vždyť je to kravina!"

"Viděls, jak hýbal závěsy? Viděl. Viděls, jak otevřel skříň, aby ti v zrcadle ukázal svoje skutečné já? Viděl." Siyeon s významně povytaženým obočím založila ruce na prsou. "Možná jsem fakt nenáročná, ale mně to teda jako důkaz bohatě stačí."

"Skutečné já?" zamumlal Hongbin zachmuřeně "Takže… Leo, kterého vidím, není Leo?"

Siyeon pokrčila rameny. "Třeba žádný "Leo" nikdy nebyl. Třeba je to jen jméno, které se líbilo Erikovi, a tak jím panenku pokřtil."

Hongbin se zamyšleně zadíval z okna. "Jestli je "Leo" jakožto panenka nádoba," zauvažoval nahlas, "a skrývá se v ní… čísi duše nebo tak něco… ví o tom Eric?"

"Pochybuju."

"Vážně?"

"Přece si nemyslíš…?"

"Kde seženeš takovou panenku, Siyeon? Kde seženeš tři takové panenky?"

"To… netuším," přiznala dívka zaraženě.

"Co tě napadne jako první?"

"Že brousíme do vod černé magie…?"

Hongbin zadumaně přitakal. "Co když je Eric šílený sběratel, který pro nový exemplář neváhá obětovat nevinnou duši?"

"Říká ten, podle něhož jsou telekinezi ovládající panenky kravina," ušklíbla se Siyeon.

"Ale uznej, že k tomu tříletému cyklu by to krásně sedělo!"

"To zní jako dost komplikovanej koníček… A vůbec, jak bys do podobnýho rámce dosadil souvislost s místními legendami?"

"Možná se Dongwan tak úplně netrefil…?"

"Čarodějnictví? Kult čtyř?" připomněla mu Siyeon skepticky. "Něco takovýho by si z prstu nevycucal. Musí na tom něco být."

"Tak snad se to dozvím zítra," povzdechl si Hongbin. "Hele, nedáš si čaj? Kafe?"

"Čaj, děkuju. Takže zkusíš štěstí U Shnilýho pomeranče?"

"Jo. Doufám, že se mnou páni rybáři budou ochotní mluvit," zabručel Bin a zapnul rychlovarnou konvici.

"Nevím, proč by nebyli. Na Dongwanově smrti nebylo nic podezřelého."

"Jsi si tím jistá?"

"Skolil ho infarkt."

"Nebyl na infarkt trochu mladej?"

"No… jo, to byl, ale… stává se to." Siyeon svraštila čelo. "Nemyslíš si přece, že je za tím… někdo z domu?"

Hongbin neurčitě trhl rameny, beze slova zalil čaj a kouřící hrnek postavil na stůl před Siyeon.

"Erikovi kupříkladu nevěřím ani ten fešnej nos mezi očima," řekl konečně.

"Eric je divnej patron, to ti rozhodně vyvracet nebudu, ale -"

"Nejde o to, že je divnej," zavrtěl Hongbin hlavou, "jde o to, že mi na něm něco nesedí… něco… zásadního… Copak ty to necítíš?"

"Nikdy jsem s Erikem neměla nejmenší problém."

"Ani trochu tě neděsí?"

"Jediný, kdo mě v tom domě děsí, je Kangta," odsekla Siyeon. "A ty, zdá se, zapomínáš na to hlavní, Hongbine."

"A to je…?"

"Že se Dongwan nebál Erika. Bál se jeho panenek."

"Brzdi, drahá," zarazil ji Hongbin. "Telekinezi ovládající panenky, ač s výhradami, beru, ale," zamračil se, "vraždící panenky fakt ne."

"Nikdy jsi neviděl Dětskou hru? Nebo Annabelle…?"

"Vypadá snad Leo jako Chucky?!"

"Ne. Leo a jeho umělí bratři vypadají jako reální lidé. A o to jsou strašidelnější."

"Copak ty doopravdy věříš, že jsou Erikovy panenky masoví vrazi?"

"Ale to přece netvrdím," povzdychla si Siyeon a dlaněmi obemkla horký keramický povrch puntíkatého červeného hrnku. "Prostě jen nejsem o jejich absolutní bezúhonnosti tak skálopevně přesvědčená, jako ty jsi o té Leově."

Hongbin zrudl. "Ne - nejde mi o Lea -"

"Jistěže jde. Dostal se ti pod kůži. Tak jako mně Kangta." Siyeon se nepřítomně zahleděla do hrnku. "Už je to skoro rok, co jsem ho - tváří v tvář - viděla naposledy, a přesto… přesto se mě stále zmocňuje ten neodbytný pocit, že mě Kangta volá… že chce, abych za ním přišla… abych… abych co?"

"Možná… abys mu pomohla."

"Možná. Ale jak? Jak mu můžu pomoct…?!"

Delirium. Bezprostřední představa, jakou v Binovi vzbudil tón Siyeona hlasu. Představa syrového zoufalství narkomana bažícího po další dávce…

"Ty to chceš udělat, že jo?" pochopil užasle. "Chceš za ním jít. Vzpíráš se tomu jenom proto, že máš pocit, že bys měla. Bojuješ s tím jako…" Zarazil se, zrozpačitěl.

"Jako se závislostí," přisvědčila dívka trpce. "Nevzpírám se tomu ale proto, že mám pocit, že bych měla, vzpírám se tomu proto, že vím, že musím. Bylo to… šílené, víš? Několik prvních měsíců… Proseděla jsem u něj hodiny. Jezdila jsem sem každý den, a to výhradně proto, abych byla s ním. Bora ze mě byla nešťastná, ale já si nemohla pomoct…"

"Jak ses z toho dostala?"

"Nedostala. Nikdy jsem se z toho nedostala. Strávit s Kangtou dva tři dny, propadnu té závislosti nanovo… Tehdy mě ale k smrti vystrašilo, když jsem si uvědomila, že… že jsem jím natolik posedlá, že ho miluju víc než Boru." Siyeon přestala neuroticky poklepávat nehty o hrnek a usrkla čaje. "Pochopila jsem, že takhle to dál nejde. V záchvatu paniky jsem se tu bizarní obsesi pokusila utnout naráz, ale… to přirozeně skončilo fiaskem. Zase jsem do toho spadla a odhodlání sbírala dalšího půl roku. Bora mi tenkrát moc pomohla… a pak už to šlo lépe. Sice pomalu, neskutečně pomalu, ale," ušklíbla se, "účinek se po čtyř a půl letech dostavil. Jak jsem řekla, už skoro rok jsem Kangtu neviděla, a ač bych za dvě minuty s ním klidně prodala i vlastní ledvinu, kdyby na to přišlo… zvládám to."

"Až na ten neutichající dojem, že tě Kangta stále volá."

"Jo. Ale toho se pravděpodobně nezbavím už do konce života…"

Hongbin si nervózně odkašlal. "Já ale, ehm, Lea nemiluju, jasný?"

"To je tvoje věc."

"Vyznělo to tak, že naše… případy hodnotíš stejně."

"Dostane tě, ať už ho zbožňuješ nebo jsi jen nevinně zvědavý. A co si budem, ty jsi mnohem víc než to."

"A Dongwan?"

Siyeon povytáhla obočí. "Co s ním?"

"Bora říkala, že ho Leo dost fascinoval."

"Hm, to je pravda. Nebýval u něj sice tak často jako já u Kangty…" Pokrčila rameny. "Nakonec ho to ale stejně přešlo. Nebo možná nepřešlo, ale povaha jeho vztahu k Leovi se diametrálně změnila."

"Začal se ho bát."

"Jo."

"Ty se ale Kangty přece taky bojíš."

"Ne proto, že ho pokládám za monstrum. Mě děsí, jaký na mě má vliv."

"Proto odjíždíš? Abys tomu utekla?"

Siyeon se zatvářila zmateně.

"Slyšel jsem, že se chystáš do Evropy," vysvětlil Hongbin.

"Ah, tohle… ano, do Dánska. Ale ne, ne kvůli Kangtovi. Prostě se naskytla příležitost a já se jí chopila. No," Siyeon nevesele se zasmála, "původně to měl být dárek. Pro Boru k narozeninám. To ale… nevyšlo podle plánu."

"Jo. To jsem, ehm, slyšel taky."

"Udělala mi hysterickou scénu a týden se mnou nemluvila," zabručela Siyeon. "Doteď nechápu, proč reagovala tak přehnaně… Byl to náš sen, víš? Cestovat. Vyjet si do světa. Spolu." Zachmuřila se. "A zrovna teď by byla ideální doba, ani jednu z nás tu nic… nedrží, jestli chápeš, jak to myslím."

Bin přikývl.

"Ale ona vyšilovala, jako by… jako by tu bez ní snad něco umřelo, kdyby odjela!" Siyeon potřásla hlavou. "Miluju ji, fakt moc, ale… občas jí vůbec nerozumím…"

"Takže pojedeš sama?"

"Už to tak vypadá."

"A kdy?"

"V půlce prosince."

"Třeba si to Bora do té doby ještě rozmyslí…"

"To by bylo hezké, ale moc tomu nevěřím. Celý tenhle rok je jakási… zvláštní," odfrkla Siyeon, dopila čaj a prázdný hrnek s poděkováním podala Hongbinovi. "Měli bychom se asi pomalu vrátit…"

"Žádný spěch, podezřele působíme tak jako tak."

"Jo. Ale čím podezřelejší budeme, tím vyšší je šance, že Bora bojkotuje tvůj zítřejší odvoz do města… A to nechceme."

"No to rozhodně ne!" souhlasil Bin a jako správný gentleman přispěchal, aby dámě otevřel dveře.

✣ ✣ ✣

Příštího večera, přesně podle jeho přání, vysadila Bora Hongbina před nesmyslně nenápadným podnikem nesoucím ten nesmyslně nejnápadnější název U Shnilého pomeranče.

"Zajedu si nakoupit a pak na tebe počkám vzadu na parkovišti," prohlásila, zatímco se mladík soukal ven z auta. "Kdybys byl náhodou hotový moc brzo, a já tam ještě nebyla, zavolej mi." S tím se rozloučila, zamávala mu a odjela.

Hongbin sledoval zadní světla jejího auta, dokud mu v první zatáčce nezmizela z dohledu. Oddechl si. Ani nevěděl, proč byl celou cestu tak nervózní. Snad očekával, že na něm bude Bora vyzvídat, o čem tak naléhavém to včera mluvil se Siyeon, Bora se o tom však nezmínila jediným slůvkem. Což ho na jednu stranu potěšilo, na stranu druhou…

Bylo to divné.

Bin zavrtěl hlavou, přehodil si popruh batohu na druhé rameno a zatlačil do dveří Shnilého pomeranče. Přivítal ho mnohohlasý tlumený hovor a veselé cinkání sklenic.

Bora měla pravdu. Byl to pajzl. Pravdu však měla i Siyeon. Protože ten pajzl rozhodně měl atmosféru.

Hongbin pozdravil obsluhu za barem, zběžně si prohlédl dvojici sedící za posledním stolem u okna - přičemž se snažil pokud možno ignorovat, že na něj zvědavě upírají oči prakticky všichni zdejší štamgasti - a suverénně vykročil vpřed. Bořin chabý popis na oba muže seděl. Jeden vysoký a druhý malý. Víc neměl, takže se s tím musel spokojit.

"Ehm, promiňte?"

Menší z mužů přestal cosi obšírně vysvětlovat tomu vyššímu a úkosem na Hongbina pohlédl. Vyšší muž pozvedl k ústům korbel piva a tázavě povytáhl obočí.

"Bude to znít asi zvláštně," ošil se Hongbin a rozpačitě se na ně usmál, "ale… Znali jste Kima Dongwana?"

"A kdo se ptá?" houkl ten menší, sedící k Hongbinovi zády, a natočil se tak, aby ze svého místa na mladíka lépe viděl.

"Jmenuji se Lee Hongbin a - což vás asi bude zajímat víc - pracuju jako zahradník u Erika Muna."

Muži si vyměnili významný pohled, pročež ten menší Binovi nabídl, ať se k nim posadí. "Lee Minwoo," představil se mu. "A tenhle fešák," poukázal na svého šklebícího se kolegu, "je Park Choongjae."

Vyšší muž kývl Hongbinovi na pozdrav.

"Jo, Dongwana jsme znali," přisvědčil Minwoo a mávl na vysokou, do rezava odbarvenou servírku, aby jejich novopečenému společníkovi přinesla pivo. "Co přesně vás zajímá? Jestli jde o Wanovo finální šílené období," trpce se pousmál, "nevíme o nic víc než kdokoli jiný tady."

Hongbin neřekl tak ani tak. Otevřel batoh, chvíli se přehraboval v přední kapse a pak Minwooovi podal papír, který onehdy našel ukrytý pod židlí v kuchyni.

Muž si seznam zamračeně prohlédl, načež ho posunul po desce stolu k Choongjaemu.

"Co to je?"

"Našel jsem to schované v zahradním domku," vysvětlil Hongbin. "Poznáváte Dongwanův rukopis?"

"Ano," zabručel Choongjae bez váhání. "Tohle určitě psal hyung."

"A tušíte, jakou místní legendu mohl mít na mysli…?"

"Samozřejmě," odvětili oba muži unisono.

Bin na ně vykulil oči. "Opravdu?"

"Každý v tomhle kraji tu pověru zná, ale Dongwan o ní žvanil v jednom kuse," povzdechl si Minwoo. "Je to hloupá hororová povídačka, součást místního folklóru. Rodiče jí s oblibou straší zlobivé děti."

"S velkou oblibou," odfrkl Choongjae.

"Jo," uchechtl se Minwoo, "všichni jsme tu z toho doživotně traumatizovaní."

"Podle té první poznámky na Dongwanově seznamu," podotkl Hongbin, odkazuje k nalezenému papíru, "soudím, že má ta pověra co do činění s čarodějnicemi, správně…?"

Choongjae se užuž nadechoval k odpovědi, ke stolu se však přichomýtla servírka s Hongbinovým pivem, a tak jen mrzutě semkl rty, vyčkávaje, až se žena vzdálí z doslechu.

"Ano, ale ne v podobě, jakou očekáváte," opáčil konečně. "Zdejší čarodějnický kult - kult čtyř - byl výjimečný. Zastupovali ho totiž výhradně muži."

Leo. Yesung. Kangta…? Hongbin tu stupidní myšlenku okamžitě zaplašil.

"A náš milý Dongwan si po půl roce fascinovaného žvatlání o tom, jak je Leo rozkošný, ze dne na den usmyslel, že čtyři hlavní aktéři té báchorky souvisejí s Munovými panenkami."

"Panenky jsou ale tři," namítl Hongbin.

Minwoo přikývl. "Tím jsme taky argumentovali. Jenže on se nenechal zviklat. Tvrdil, že existuje jakýsi tříletý cyklus, v jehož čtvrté fázi přijde čtvrtá panenka. A ta fáze že nastala letos. Jak příhodné."

"Nevěřili jste mu? Nic z toho…?"

"Dongwanovi hrabalo," zamračil se Minwoo. "Zcela evidentně. Takže ne, co začal o pomstychtivých čarodějích a ďábelských panenkách, nevěřili jsme mu ani slovo."

"Rád bych tu povídačku o pomstychtivých čarodějích slyšel," prohlásil Hongbin co možná nejbezelstněji. "Chci říct… kdybyste byli tak hodní…"

Minwoo pokrčil rameny. "Berte ale na vědomí, že nejsem dobrý vypravěč."

"To fakt není," ušklíbl se Choongjae a vytrhl Leemu z ruky pivní podtácek, který se po něm starší chystal hodit.

"Budu nadmíru shovívavý," ujistil je Hongbin pobaveně.