Like a Doll - 6. kapitola

"Legenda praví, že před čtyřmi sty lety, na přelomu zimy a jara, se ve zdejším kraji zjevili čtyři cizinci," spustil Minwoo. "Nikdo nevěděl, kdo jsou, ani odkud přišli. Jejich jména neznáme, zachoval se jen chabý popis - respektive to, že měli vlasy barvy sněhu, medu, ohně a noci. - To se, mimochodem, velice zamlouvalo Dongwanovi. Leo je blonďák, že?"

Hongbin přikývl.

"Nu, roky ubíhaly, a cizinci nezestárli ani o den. Řečí, že jsou to bezpochyby čarodějové, přibývalo… Oficiálně však proti nim nikdo žádné obvinění nevznesl, přece jenom… to tiché příměří bylo pro obě strany nadmíru výhodné."

"Jak výhodné…?"

"Toto si můžete reálně historicky dohledat," poznamenal Choongjae a tázavě mrkl na Minwooa, který se však jeho přerušením nezdál nijak dotčený; zádumčivě přitakal jeho slovům a stylem jako "prosím, můžeš pokračovat" si přihnul piva.

"Od sedmnáctého do poloviny devatenáctého století se zdejšímu kraji vyhýbaly epidemie, živelní pohromy i neúroda. Prostě sto padesát let nepřirozeného klidu. Dodneška nikdo nedokáže vysvětlit, čím to mohlo být způsobeno."

"Podle legendy za tím samozřejmě stáli čarodějové," pokračoval Minwoo. "Jedna verze tvrdí, že pouhá jejich přítomnost všechny rozmary přírody odháněla, podle druhé verze drželi čarodějové nad místními lidmi ochrannou ruku. Jako poděkování za to, že je nechávali na pokoji, chápete."

"Co se pokazilo?"

"Moc čarodějů rostla. A místní se jich začali bát. Nejprve jim zakázali vstup do města, pak zahradili cestu k jejich domu… a nakonec, pod vlivem nějaké davové hysterie či čeho se rozhodli jejich dům podpálit."

Hongbin se zamračil. "A udělali to?"

"Udělali. Jenže ne tak, jak měli původně v plánu," zabručel Choongjae. "Když se fanatický dav s pochodněmi srotil kolem jejich domu… uvnitř panovalo podezřelé ticho. Dva lidé se nakonec odvážili vstoupit a našli všechny čtyři čaroděje ležet bez známek života na podlaze haly."

"Spáchali sebevraždu?"

Choongjae potřásl hlavou. "Zdáli se mrtví, ale mrtví nebyli. Dýchali. Jako by spali, ale probudit se je nepodařilo."

"V podlaze haly byl prý vypálený obrovský pentagram," připomněl mu Minwoo.

"Ah, ano. Od něj se odvíjí teorie, že čarodějové odpoutali své duše od těl a trpělivě vyčkávají, až pro ně nastane bezpečná doba."

"Bezpečná doba?" zopakoval Hongbin zmateně. "Bezpečná k čemu?"

"Aby se mohli vrátit. A pomstít se."

Bin se natáhl pro papír s Dongwanovými poznámkami a zkoumavě se na něj zadíval. "Odchod duše z těla, to jest záchrana před smrtí," zamumlal a zamyšleně poklepal nehtem o šestou odrážku na seznamu. "Jaký význam má nádoba?"

"Duše musí ve světě živých někde přebývat," pokrčil rameny Minwoo.

"V panence?"

"Kupříkladu."

"Takový návrat by si ale čarodějové určitě nenaplánovali," namítl Hongbin. "Přebývat v panence přece není žádný život."

"To jsem Dongwanovi říkal taky."

"Co on na to?"

"Nic. Odmítal si připustit sebemenší trhlinu ve své pošahané teorii."

"Jak to nakonec dopadlo?" obrátil se Hongbin k Choongjaemu. "Co místní udělali, když zjistili, že… jsou čarodějové jen těla bez duše?"

"Pohřbili je. Na zahradě vedle domu a ten pak zapálili. Neptejte se mě, proč to dělali tak složitě," mávl Choongjae rukou, když si všiml Hongbinova výrazu, "prostě to tak udělali. Někdo tvrdí, že to bylo tím místem. Že je přinutilo, aby nenechali těla čarodějů strávit ohněm. Možná…," Choongjae zaváhal, "možná proto, že oheň je obecně známý jako taková definitivní očistná záležitost."

"A zhruba sto dvacet let nato," navázal Minwoo, "koupil pozemek, kde jejich dům stál, nějaký maník s napoleonským komplexem, který si na něm dal zbudovat pompézní sídlo inspirované anglickým venkovem."

"Anglickým…?" Hongbin na něj vyvalil oči. "Chcete snad říct…?"

"Že je to tentýž dům, který před devíti lety koupil Eric Mun," přisvědčil Minwoo.

✣ ✣ ✣

"Tak jak to šlo?" zeptala se Bora, když Hongbin o čtvrt hodiny později otevřel dveře auta a s tichým "čau" dosedl na místo spolujezdce. "Dozvěděl ses, co jsi chtěl?"

"Ne všechno… ale dozvěděl jsem se toho dost."

Povyprávěl Boře o místní legendě. Dívka strnule naslouchala, upřeně zírajíc na silnici. Za celou dobu nevěnovala Hongbinovi jediný mizerný pohled. Nezaujatý přihlížející by ji málem nazval nejpozornější řidičkou desetiletí…

"Váš dům stojí přesně na tom místě," podotkl mladík, když se ani po skončení vyprávění od Bory nedočkal žádné reakce.

"Vážně?" opáčila bez zájmu.

"Není to zvláštní náhoda?"

Bora po něm sekla očima. "Přece té báchorce nevěříš."

"Neříkám, že jí věřím, říkám, že je to zvláštní."

"Nechci tě strašit, ale Dongwanova psychóza taky začala tím, že se mu na strýčkových panenkách zdálo cosi "zvláštního"."

"Ty jsi hned se vším hotová, co?" odfrkl Hongbin. "A co Siyeon a Kangta, hm?"

Všiml si, jak sebou Bora při zaslechnutí panenčina jména trhla.

"To není zvláštní?"

"Zklamu tě, ale obsese neživými předměty nejsou můj obor."

"No tak, Boro! Mluvíme tu o tvojí holce! Ten problém se tě musel nějak dotknout!"

"Dotknul," odsekla dívka mrazivě. "Dotknul se mě víc, než bych chtěla. To ale neznamená, že v něm musím vidět něco nadpřirozeného!"

Hongbin rozmrzele odvrátil pohled ven z okna. "Kde vzal tvůj strýc ty panenky?"

"Na to už ses mě ptal."

"Ptám se znovu."

"Já nevím, Hongbine. Nevím, kde k nim přišel."

"Přibude letos nová?"

Bora svraštila čelo. "Prosím?"

"Tříletý cyklus přece. Yesunga přidal Eric do sbírky před třemi roky. Tos mi sama řekla."

"No… ano."

"Takže letos by měla přibýt další panenka, ne?"

Bora pokrčila rameny. "Budoucí plány svojí sbírky se mnou strýc neprobírá."

"Opravdu ne…?"

"Myslíš, že ti lžu?"

"A lžeš?" hlesl Hongbin bezbarvě.

Bora neodpověděla.

✣ ✣ ✣

Návštěvu Lea ještě téhož večera si Hongbin po zdlouhavém přemítání nakonec rozmyslel. Mínil se do východního křídla vetřít v sobotu, nedostal k tomu však příležitost, protože Hakyeon a Eric za celý den nevytáhli paty z domu. Zato neděle, ta jako by mu přímo nahrávala do karet.

Tedy… skoro.

Siyeon si dopoledne vyzvedla Boru, Hakyeon po obědě odjel do města a půl hodiny nato zmizel v garáži i Eric. Hongbin, předstíraje že okopává záhon, netrpělivě pošilhával po vratech, garáž se však stále ne a ne otevřít.

"Možná se ani nikam jet nechystá," zabručel si rozmrzele pod vousy a odložil motyku. Ještě asi dvě minuty zamračeně přecházel před vraty sem a tam, a když se nic nedělo, obrátil se na podpatku a vykročil k hlavnímu vchodu. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby byl Eric pryč… ale zavřený dole v garáži jistě nezaznamená, že se Hongbin propašoval do domu. No ne?

Co nejtišeji se proplížil ke schodišti, pak po špičkách nahoru do patra. Z garáže bylo tlumeně slyšet rádio; ten fakt Hongbina svým podivným způsobem uklidňoval.

Proběhl chodbou, vklouzl do Leova pokoje a opatrně za sebou dovřel dveře.

Pátravě očima přelétl místnost. Panenka, tak jako posledně, seděla na posteli, protější skříň byla pevně zavřená. Možná i zamčená…? Všiml si, že ze zámku, který měla skříň spíš na okrasu, trčí stříbrný klíček.

Z Hongbinova hrdla se vydralo rozpačité uchechtnutí. S rukama v kapsách se nejistě přitočil k panence a dřepl před ni.

"Ahoj… Jo, to jsem zase já, nejotravnější zahradník roku." Bin se zasmál. Nervózně. "Přišel jsem se ti omluvit, uhm… Neměl jsem odsud utíkat. Bylo to ode mě hloupé. A bezohledné. Promiň mi to." Zkoumavě se zadíval do Leova bledého obličeje. Dokonale nehybného, samozřejmě. Hongbin si povzdechl. "Poslyš, Leo… nebo jak se vlastně jmenuješ… jestli jsi obyčejná, prostě jen moc realistická panenka, fajn. Uznám, že mi hrabe a půjdu se léčit. Ale jestli ne… jestli mě slyšíš, dej mi to nějak znát. Jakkoli. Prosím."

Vteřina. Dvě. Tři. Hongbin propaloval pohledem Lea, Leo nevidomě hleděl do prázdna nad mladíkovou hlavou. Čtyři. Pět. Šest. Sedm -

Rozsvítilo se světlo.

Hongbin vyjekl překvapením, ztratil rovnováhu a kecl na zadek. Vytřeštěnýma očima užasle zatěkal od světla k vypínači, od vypínače zpátky ke světlu a od světla k Leovi. Rozzářil se. "Ty jsi… to je… panebože!" Vyšvihl se ze sedu do pokleku a nadšeně vzal panenku za ruku. "Dovedeš to světlo teď vypnout…?!"

Trpělivě vyčkávaje, v duchu počítal. Sedm vteřin trval první úkon. Kolik času zabere ten druhý? Bude rychlejší? Nebo naopak…?

S desátou vteřinou žárovka zhasla.

"Je to náročné, viď?" zamumlal omluvně a pohladil Lea po bílých vlasech. Usmál se. "Děkuju. Děkuju, že jsi to pro mě udělal."

Říci, že bizarnější monolog ještě nevedl, by byl eufemismus eufemismu.

"Mluvil jsem s Minwooem a Choongjaem, Dongwanovými přáteli," nadhodil Hongbin po chvíli zadumaného ticha. Zvedl se ze země a posadil se vedle panenky na postel. "Pověděli mi o té legendě, o čarodějích, o tom, že… odchod duše z těla tě může zachránit před smrtí." Přemítavě naklonil hlavu ke straně, prohlížeje si Leův profil. "Dongwan se tě bál," konstatoval bezvýrazně. "Ale já si nemyslím, že jsi zlý. Nechceš mi ublížit, že ne…?"

Cvakla klika ode dveří. Hongbin sebou trhl a vmžiku leknutím vyskočil na nohy.

Na prahu pokoje stál Eric.

"Žil jsem v domnění," povytáhl jeho zaměstnavatel výsměšně obočí, "že jsem vás najal jako zahradníka, pane Lee."

"Já - samozřejmě, ano, já… už jdu," zakoktal Hongbin a poslušně vystřelil z místnosti, pronásledovaný Erikovým pohrdavým pohledem.

"Už si vás tu nepřeji vidět. Nikdy. Rozumíte?"

Bin se zarazil, provinile se ohlédl po Leovi. Už to skoro vypadalo, že něco namítne… pak ale svěsil ramena a bez jediného dalšího slova odešel.

Eric sledoval, dokud Hongbin nezmizel na schodišti, setrval, dokud neuslyšel bouchnutí vchodových dveří. Potom zamračeně zamířil k panence.

"Leo, Leo… Copak to zase provádíš? Už jsi zabil jednoho. To ti nestačí?" Potřásl hlavou. "Jsou s tebou jen problémy. Od samého začátku. Neučili tě snad slušnému chování? Divné, protože já si to pamatuju jinak…" Usmál se. A byl by to krásný úsměv.

Kdyby dosáhl k očím.

Výhružně se nad panenkou sklonil, pošeptal jí do ucha: "Už to nepokazíš. Nezabráníš tomu, i kdyby ses snažil třeba sebevíc. Chápeš? Já ti to nedovolím. Znovu už ne. Nemáš šanci.

Rozumíme si, Leo?"