Nameless - 1. kapitola

Pršelo. Lezavý chlad se snoubil se sychravým, podzimním večerem a v matně osvětlených ulicích se líně povalovaly chuchvalce šedivé mlhy.

Aron Kwak si zimomřivě zvedl klopy kabátu až k bradě, když mu tlumené zapípání z tašky ohlásilo příchozí zprávu. Zastavil se pod nejbližší pouliční lampou a vytáhl mobil.

Stonehenge

Dvě tři vteřiny na displej nechápavě hleděl, než mu došlo, co chtěl oním vyčerpávajícím sdělením jeho postarší anglofilní kolega říci.

Aronovi zacukalo levé oko. Londýn, královská rodina, Agatha Christie a teď Stonehenge? Stonehenge?! Co je to sakra za téma?! To se má pětatřicet minut bavit s bandou puberťáků o balvanech? Doopravdy?!

Nakopl kamínek, příhodně ležící přímo před ním, schoval telefon do kapsy a rozhlédl se po ztichlé ulici. Zachvěl se. Psa by v téhle slotě ven nevyhnal, upřímně ho proto zaskočilo, když na protějším chodníku spatřil kohosi schouleného u plotu, bez deštníku, promoklého na kost.

Černovlásek svraštil čelo.

Potkat v téhle poklidné čtvrti bezdomovce, narkomana či jiné pochybné individuum bylo značně neobvyklé. Téměř nemožné. A zrovna jemu se podaří narazit na výjimku…? Čím déle si však Aron dotyčného prohlížel, tím menší té myšlence přikládal váhu. Mladíkův uhlazený zevnějšek životu na ulici v žádném ohledu neodpovídal. Kdyby nedřepěl v půl osmé večer v lijáku uprostřed Soulu, neshledával by na něm vlastně vůbec nic podezřelého.

Možná je zraněný…? Nebo se mu udělalo zle…?

Černovlásek se rozpačitě zhoupl na patách, načež pomalu, nejistě překročil silnici. Voda mu hlasitě čvachtala pod nohama, avšak mladíka ten zvuk evidentně nijak nezaujal. Jeho pohled zůstával dál apaticky upřený na dlažební kostky.

"Promiňte…? Jste v pořádku?"

Blonďák si přestal mnout zkřehlé paže a překvapeně trhl rameny. Zadumaně k Aronovi zvedl oči, jako by důkladně zvažoval, jak správně odpovědět.

Ne, nezdálo se, že by potřeboval zdravotnickou pomoc, spíš jen horkou sprchu, ručník a suché oblečení. Teorii o smradlavém pobudovi Aron definitivně zavrhl. Byl to prostě obyčejný zmoklý kluk. Nutno podotknout, že velice pohledný, i navzdory tomu, že promočené, do bíla odbarvené vlasy se mu lepily k čelu a skrze dešťové kapky mžoural jako poloslepý krtek.

"Dovolíš…?" Kwak jej s pousmáním zastřešil svým modrým deštníkem. Mohli být zhruba stejně staří, nepokládal proto za nutné hovořit s ním ve striktně formální rovině. "Uhm, ty tu na někoho čekáš?"

Blonďák potřásl hlavou.

"Ne? Tak proč tu sedíš?" povytáhl Aron udiveně obočí a přidřepl k němu. Cítil se nepříjemně autoritativně, když na něj mluvil ze shora. "Nachladíš se."

Mladík se zatvářil zmateně a Američan automaticky zapřemýšlel, jakou pitomost to zase plácl. Při konverzaci v korejštině s oblibou používal úplně jiná slova, než měl na mysli, a věta pak přirozeně ztrácela smysl. Žil v Koreji už čtvrtým rokem, takže v opravování svých jazykových omylů stačil získat náležitou praxi, jenže… teď nějak nebyl s to žádný nelogický přehmat odhalit.

No nic.

"Ztratil ses?"

Neznámý váhavě přitakal.

"Aha… A kde bydlíš? Třeba bych ti mohl…ehm… poradit - "

"Nevrátím se tam!"

Hochova vyděšená reakce černovláska zaskočila. Asi začínal chápat, odkud vítr vane… "Ty jsi utekl?"

"Ano."

"Proč?"

"Chtěl se mě zbavit."

"Zbavit?" zopakoval Aron šokovaně. "Kdo?!"

"On."

"Kdo on?"

Blonďák semkl rty. Mlčel jako zařezaný.

Kwak se bezradně poškrábal za uchem. "Dobře, ale… tady zůstat nemůžeš… Máš nějaké… příbuzné? Babičku? Tetu…?"

"Ne."

"Vůbec nikoho?"

"Ne."

"A co nějací známí, u kterých bys mohl zůstat?"

"Známí?"

"Kamarádi," zkusil to Aron jinak. Uf. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna on se svou omezenou slovní zásobou bude hledat korejská synonyma, aby něco objasnil Korejci.

Blonďák se zamyslel. "Ne. O žádných nevím," odtušil pak.

"Doopravdy?"

"Doopravdy."

Aron si povzdechl. "Fajn… Jak se jmenuješ?"

"Nemám jméno."

"Prosím?"

"Nemám jméno," prohlásil mladík bezelstně.

"Ale… každý má přeci jméno," namítl černovlásek ohromeně. "Musí ho mít…"

"Já ne."