Nameless - 2. kapitola

Eric Mun povytáhl levé obočí.

Odsunul stranou tác oběda, lokty se opřel o stůl a dlouze, nevěřícně si Arona přeměřil. "Cože jsi?" zopakoval zřetelněji svoji otázku.

"Vzal jsem ho k sobě," zopakoval černovlásek svoji odpověď.

"Smím vědět, kdy přesně se tvůj byt stal ubytovnou pro bezdomovce?"

"Ale on není bezdomovec - !"

Eric posměšně odfrkl.

"Dobře," přiznal Aron neochotně, "půl dne tak trochu bezdomovec byl, ale…"

"Nesmrděl a neměl vši a blechy?"

"Přesně!"

Tmavovlasý s hlubokým povzdechem zakroutil hlavou.

Střední škola, kde si Aron při studiu žurnalistiky přivydělával jako lektor angličtiny, zaměstnávala celkem tři učitele tohoto oboru, avšak Erika Muna - nemluvného, věčně rozmrzelého sedmatřicátníka s kouzelně břitkým humorem - měl ze všech kolegů nejraději. A to i přes to, že na rozdíl od ostatních s ním v běžné konverzaci (pro velké dobro Aronovy korejštiny) zásadně nepromluvil jediného slova anglicky. Což vzhledem k tomu, že Mun sám téměř deset let ve Státech žil a studoval, byl docela půvabný paradox.

"Kdybych věděl, že trpíš spasitelským komplexem, koupil bych ti týraný štěně."

Aron zmateně svraštil čelo. "Já přece… nechci štěně," namítl.

"Ovšem. Ty radši cizího chlapa," zabručel Eric a mladší ho s navýsost dotčeným výrazem kopl do holeně.

"Už zase mi ho šikanuješ?" ozvalo se suše za Aronem, načež se k jejich stolu posadil Lee Min Woo, nevysoký černovlasý učitel tělocviku.

"Jestli tu z nás dvou někdo někoho šikanuje, já to rozhodně nejsem," ohradil se Kwak.

"No to snad…! Slyšíš ho, surovce jednoho prolhanýho?" Eric se zatvářil jako to nejublíženější stvoření pod sluncem.

Černovlasý si prskající dvojici pobaveně prohlédl.

"Surovce? Ts, já po studentech neházím propisky!"

"Ale…! To je reflex! Tak jako ty zachraňuješ bezdomovce, já po studentech vrhám psací potřeby, no!"

"Co prosím?" zbystřil Min Woo.

Eric nonšalantně mávl rukou. "Naše malé americké si hraje na Matku Terezu."

Aron sklopil zrak a začal se zamračeně nimrat v talíři svého oběda. Jak tak poslouchal Munovo barvité líčení vlastního obětavého činu (ano, přesně tohle slovní spojení ten vůl použil a Min Woo se v tu chvíli málem udusil rýží), připadal si jako naprostý idiot.

"A co je nejlepší, ten týpek prý tvrdí, že nemá jméno."

Lee se zarazil. "Teda… v Koreji je možný všechno, to jo… ale nemít jméno? To je moc i na tyhle končiny…"

"Jasně. Dělá si z něj prdel," protočil Eric oči. "Anebo je to prostě magor."

"A magoři snad nemají jména?" opáčil Aron uštěpačně.

"Jedna z identit magorovy rozštěpené osobnosti mít jméno třeba nemusí…"

"Mi Hye ti zase před spaním povídala o práci?" zašklebil se Min Woo a Aron se rozesmál.

Tmavovlasý se na svého dlouholetého přítele nehezky zamračil.

"A až se ty," houkl na nejmladšího "vrátíš domů a tam na tebe bude s nožem v ruce čekat bezdomovcova třetí osobnost, mě s tím neotravuj."

Aron a Min Woo sklapli a vyměnili si zneklidněný pohled.

"V tom lepším případě," zavrčel Eric, "na tebe nebude doma čekat nic. A když říkám nic, myslím tím doopravdy nic."

"Tím chce říct, že tě tvůj bezdomovec dost možná okrade do posledního talíře," přeložil Lee tápajícímu Američanovi.

"Tak zaprvé," nadechl se Aron, "není to můj bezdomovec, a zadruhé, to, že je poněkud… ehm… zvláštní, přece neznamená, že hned musí být masový vrah!"

"Ale může."

"Víš, že jsi příšerně negativistický člověk?"

"Už od narození," ujistil ho Mun.

Min Woo spěšně polkl sousto a dychtivě se naklonil k Aronovi. "Je aspoň hezký?"

"Ehm…," zrudl černovlásek.

Eric se plácl do čela. "Tohle je naprosto irelevantní dotaz, Min Woo!"

"Ale mě to zajímá! Tak?"

"No… jo. Je hezký," konstatoval Aron váhavě.

"Jak moc? Na stupnici od jedné do deseti…?" Lee ukázal na Erika. "On je deset."

"Umm… osm. A půl."

"Vážně??"

"Sedm je málo, deset příliš."

"Díky, že zastáváš Min Wooovo přesvědčení o mé nepřekonatelné kráse," zafrkal Mun smíchy.

"Však samozřejmě," zazubil se Aron.

"Strašně toužím tu tvoji krasavici vidět," prohlásil zadumaně Min Woo.

"Odpusť si laskavě to přivlastňovací zájmeno!"

"Jsi divnej. Co já bych dal za to, abych si mohl jistou-nejmenovanou-krasavici alespoň slovně přivlastňovat…!"

Aron počastoval Erika významným pohledem.

"To nejde," bránil se starší. "Moje žena z toho má tiky."

"Tak jí to neříkej."

"Jenže ona se to vždycky dozví!"

"Já ti furt říkám, že podplácí Dong Wana!" zahořekoval Min Woo.

Aron se zarazil. "Dong Wan je Mi Hyein tajný informátor?"

"Jo!"

"Ne," odtušil Eric.

"Tvoje žena je toho schopná!"

"Ona ano, ale Dong Wan ne."

"Že ne? Vždyť je to dějepisář!"

"Min Woo má něco proti dějepisářům?" podivil se Aron šeptem.

"Evidentně," sykl Eric.

"Každopádně zpět k tvému bezejmennému bezdomovci - který vůbec není tvůj," dodal Lee honem, když si všiml, že se nejmladší užuž nadechuje k nějaké břitké poznámce. "Jestli je to člověk - jakože předpokládám, že je - musí mít jméno."

"Rozhodně," souhlasil Mun.

"Tak proč tvrdí, že ho nemá?" Černovlasý se zadumal. "A jak ho z něj dostat? Hmm… Mám nápad!"

"Ano?" hlesl Aron nedůvěřivě.

"Pojmenuj ho!"

"…"

"Prostě mu vymysli nějaký jméno a oslovuj ho jím. V každé druhé větě! Možná ho to tak vydeptá, že se radši rozhodne kápnout božskou!"

"Tvá genialita by jednoho rozplakala, zlato," posteskl si Eric.

"Náhodou, vůbec to není podezřelé," pokrčil Min Woo rameny. "Než aby ho oslovoval: "Hej, ty", bude Aronnie tak hrozně hodný a dá mu jméno, no."

Černovlásek tázavě pohlédl na Erika, který jenom pokrčil rameny.

"Uhm, fajn… a máš nějaký nápad? Protože korejská jména doopravdy nejsou moje parketa…"

"A je to určitě Korejec?"

"No, vypadá korejsky - "

"To ty taky," odtušil Min Woo suše.

"A perfektně ovládá korejštinu."

"V tom případě," Lee se napřímil, jako by spolkl pravítko, "mu vymyslíme ideální korejské jméno! Tak třeba… hm… hmmm…"

Uběhla přesně pátá minuta Min Wooova hlubokého, tvůrčího zahloubání, když Eric pozvedl ke rtům sklenici vody a otráveně nad ní zamručel:

"Min Hyun. Třeba."

Oba jeho kolegové se na něj překvapeně zadívali, načež Min Woo energicky potřásl hlavou a namítl: "To je moc obyčejný, chce to něco - "

"Ne," vyhrkl Aron. "Min Hyun se mi líbí. A dobře se to pamatuje… Snad."

S chápavým úšklebkem na rtech vytasil tmavovlasý z vnitřní kapsy saka propisku, natáhl se pro ubrousek a cosi na něj načmáral. Min Woo, který mu nahlížel přes rameno, do Muna zuřivě dloubl loktem.

"Taký kecy o tom, jak děláš všechno pro dobro Aronovy korejštiny… a nenapíšeš mu to v hangulu?!"

A tak Eric pod anglický přepis MIN HYUN okázale dopsal i korejské 민현.

◎◎◎

Po příchodu domů na Arona nečekal ani vybílený byt, ani neznámý s nožem v ruce. Vlastně ho přivítalo podezřelé ticho.

Odešel?

Svlékl si bundu, klíče pověsil na věšák nad botníkem a tázavě nahlédl do maličkého obývacího pokoje.

Blonďák seděl způsobně na zemi a studoval atlas.

"Ahoj," pozdravil ho Aron a s rozpačitým úsměvem vstoupil do místnosti.

Hoch zvedl oči od mapy Spojených států a pozdrav staršímu uctivě opětoval. Pak, jako by si náhle uvědomil, co mu leží v klíně, provinile pokynul k atlasu. "Nezlob se, já… Smím…?"

Černovlásek odložil tašku vedle dveří. "Jo, jasně," přisvědčil trochu udiveně. "Co tě ale tolik zajímá na Americe…?" Má přeci v knihovně spoustu záživnějších knih… a on si vybere zrovna tenhle otlučený atlas světa…?

"Říkals, že z Ameriky pocházíš," odvětil mladík bezelstně. A Aronovi tím na moment doslova vyrazil dech.

"A… proto si prohlížíš tu mapu?"

Blonďák bez váhání přikývnul a starší se musel rozesmát. Jeho přímost byla okouzlující. Připomínal mu malé dítě, bezprostřední a absolutně nezkažené.

Podřepl vedle něj a ukázal prstem na bod značící Los Angeles. "Tady jsem se narodil. A vyrostl a studoval… a tak." Pročež ho napadlo, že s takhle fascinovaným výrazem se snad nepotýká ani učitel ve tváři prvňáčka.

"No, a odkud jsi ty?"

"Odsud, ze Soulu."

"Uhm, a na své jméno sis pořád nevzpomněl…?"

"Nemám jméno," odtušil hoch.

"Museli ti přece doma nějak říkat."

"Nula osm nula devět."

Aron na něj zůstal nechápavě zírat. "Eh?" vypadlo z něj inteligentně.

"Ale nelíbí se mi to," podotkl mladší vážně, zavřel atlas a prosebně na Američana pohlédl. "Nebudeš mi tak říkat, že ne?"

"Ne. Ne, to určitě nebudu," slíbil mu Kwak zaraženě. 0809? Začínal o účinnosti Min Wooova geniálního plánu velmi silně pochybovat… No nic. Odkašlal si. "Když je to tak… ehm, můžu… můžu tě pojmenovat?"

Ježiši! Potlačil nutkavou potřebu plesknout se rukou do čela. Nic pitomějšího snad z pusy v životě nevypustil…!

"Pojmenovat mě?" zopakoval blonďák nedůvěřivě. Vzápětí se však jeho něžná tvář nadšeně rozzářila. "Doopravdy?"

"Hm." Aron v kapse kalhot nahmatal ubrousek ze školní jídelny. Usmál se. "Min Hyun," vyslovil s co možná nejnepatrnějším akcentem. "Může být?"

Hoch to jméno měkce zopakoval a usmání staršímu půvabně oplatil. Přikývl. "Je krásné. Děkuji."

"Mně neděkuj. Vymyslel ho můj kolega."

"Tak to mu, prosím, vyřiď mé díky."

"S radostí." Černovlásek vstal a kývl bradou ke kuchyni. "Večeřel jsi už?"

Blonďák zavrtěl hlavou. "Děkuji, nemám hlad."

"Určitě?"

"Určitě," ujistil ho mladší s úsměvem a obrátil se k černému regálu na protější stěně, aby na prázdné místo ve druhé polici vrátil vypůjčený atlas.

Aron s pokrčením ramen stanul na prahu vedlejší místnosti. A zamračeně se rozhlédl.

Všechno - naprosto všechno - bylo přesně v tom stavu, v jakém to tu ráno opouštěl. Žádná sklenice, žádný talíř, dokonce ani drobeček na lince. Jistě, mohl se najíst a kompletně po sobě uklidit, ale… že by i utěrku zmuchlal přesně tak, jak ji tu Aron ráno ve spěchu pohodil?

S nepříjemným tušením nahlédl do spíže, pak do lednice… Nic, vůbec nic nechybělo.

"Ehm… Min Hyune?"

"Ano?" ozvalo se z obýváku.

"Jedl jsi vůbec dneska něco?"

"Ne."

"Celý den?" vyhrkl Aron zděšeně. "Proboha, proč? Říkal jsem ti přece, že si… no, můžeš vzít cokoli, na co budeš mít chuť…!"

Min Hyun se sklopenýma očima vešel do kuchyně. "Já vím," broukl omluvně a s úsměvem přistoupil k Aronovi, který musel ke svojí nelibosti zvednout hlavu, protože navzdory veškeré svojí éteričnosti byla tahle světlovlasá osoba zatraceně vysoká. "A děkuji. Ale je to v pořádku. Skutečně. Nedělej si o mě starosti."