Dívám se do zrcadla. Ale nevidím v něm sebe.
Tohle prolínání je hrůzná věc, nemyslíš…? Ach, pravda, pro tebe ne. Vždyť přesně to byl od samého začátku tvůj velkolepý plán.
Třikrát
mě dnes Jessica oslovila tvým jménem. Poprvé mě to zarazilo, podruhé
jsem to statečně ignoroval, potřetí jsem měl sto chutí s ní zatřást, ať
se vzpamatuje, zařvat na ni, že takhle se já přece nejmenuju a že to ona moc dobře ví.
Taekwoone.
Taekwoone.
Taekwoone.
Jenže
k čemu by to bylo? Čeho bych tím dosáhl? Jí bych ublížil a tebe
královsky pobavil. A to nemám za potřebí. Ona si neuvědomuje, že dělá
něco špatného. Není to totiž v Jessice, není to ani v těch ostatních.
Je to ve mně. V nás.
Já
zmizím a ty mě nahradíš. A každý v mém okolí se na ten přerod pomalu
připravuje. Přirozeně. Automaticky. Aniž by si to reálně uvědomoval…
Pověz, projevíš nad mým koncem aspoň špetku lítosti? Vzpomeneš si někdy, že ten dokonale obyčejný
život, který žiješ a o němž jsi snil, není ve skutečnosti tvůj? Že jsi
ho ukradl? A že toho, komu patřil, jsi v podstatě chladnokrevně
zavraždil?
Ale po vraždě by zbyla stopa. Po mně nezbyde vůbec nic.
Neříkám,
že nechápu tvé motivy. Rozumím jim a soucítím s tebou. Neměl jsi na
výběr… Kdybych mohl, pomohl bych ti, snažil bych ti pomoci… Ale takhle
ne. Tahle cena za tvou spásu je příliš vysoká.
A o to horší, když se výsledná rovnice musí vynásobit šesti…
Žádné komentáře:
Okomentovat