Škola prokletých - 62. kapitola

"Začínám chápat, proč si Eric vypnul mobil," zabručel Aron a rozmrzele odmítl další hovor. Za dnešek už desátý. A to, prosím, bylo teprve půl jedenácté dopoledne.

"Chansung?" zeptal se Junsu.

"Jo."

"A ozval se ti Ren?"

"Hm. Včera."

Su povytáhl obočí. "A od té doby nic?"

"Všechno jsem mu vysvětlil. Nemá důvod mi vyvolávat."

"A nepřijde ti trochu divný, že Chansung tě nahání už asi postý, ale tvýmu úžasnýmu Vyvolenýmu stačilo ke klidu duše jedno vysvětlení?"

"Ren ví, že nahánět mě nemá smysl," opáčil Aron klidně. Nezlobil se, byl zvyklý, že Junsu na Rena nasazuje při každé možné příležitosti.

Démon ostentativně ohrnul nos, aby dal nadmíru jednoznačně najevo, co si o Aronově názoru myslí, a mrzutě se zadíval z okna. Zamyslel se.

"Hele…," napadlo ho, "tys Min Kiho zabil proto, že Rena ohrožoval, že jo?"

"Správně."

"Ale jak ho mohl ohrožovat? Byli jste přece na Akademii. A tam Min Ki, předpokládám, neměl přístup. Jasně, byl Min Hův kámoš a tak vůbec, ale… pochybuju, že by Min Ho Min Kimu dovolil poflakovat v Yesungově blízkosti. Takže ve škole byl Ren přece v bezpečí. Podobně jako Nichkhun ještě nedávno před Minhyunem, ne?"

Aron se ušklíbl. "Přesně jako Nichkhun před Minhyunem, ano."

Daemonův cynický tón Junsua zmátl. Údivem svraštil čelo.

"Jak jsi řekl, Min Ki se k Renovi nemohl reálně přiblížit. A tak na to šel chytřeji. Oklikou. Nu, a jak vidno," Aron si významně poklepal prstem o spánek, "nesmírně se mu to zalíbilo."

"Počkej… Sny? To, čím zdeptal tebe, nejdřív prováděl Renovi?"

Rudovlásek přikývl.

"Ale," Junsu se zamračil, "to přece nemohl… byl živý, neuměl se Renovi dostat do hlavy, nemohl ho terorizovat ve snech -" A pak najednou všechny detaily a okolnosti secvakly dohromady a jemu to došlo. Vykulil na Arona oči. "Minhyun?"

"Snad tě to nepřekvapuje?" zasmál se daemon hořce. "Minhyun Min Kiho zbožňoval. Udělal by pro něj cokoli."

"Takže je to vlastně jeho vina!" odfrkl Junsu. "Všecko. A netvař se tak, Arone, ani ty nemůžeš věřit tomu, že by Minhyunova výpomoc Min Kimu vůbec nepomohla se ve světě snů tak dobře orientovat!"

"Netvrdím, že vůbec…"

"Ah, jak si s ním proboha může hrát na nejlepší kamarády, když víš, co ti udělal?!"

"Zaprvé," odsekl Aron, "na nic si nehrajeme. Neříkám, že je Minhyun můj nejlepší přítel, ale… mám ho svým způsobem rád. Rozumí mi. Zadruhé, neudělal to schválně. Naopak. Byl z toho vedlejšího účinku dost zoufalý." Chtěl jsem ho prostě naštvat. A věděl jsem, že lapač snů mu ztíží práci… že se k tobě nedostane tak snadno… Chtěl jsem ho dohnat k naprosté nepříčetnosti. "A zatřetí," polkl pachuť, která mu při vzpomínce na Minhyunova slova ulpěla na jazyku, "snažil se napáchané škody odčinit."

"Myslíš ten nápad s lapačem snů? To by vás nakonec taky napadlo."

"Ale napadlo by nás to včas?"

Junsu zaúpěl. "Posloucháš se vůbec?! Proč ho furt bráníš?! Minhyun je jasně zodpovědnej za to, že na tom jsi, jak na tom jsi! Jo, možná je za to zodpovědnej nepřímo, ale zodpovědnej je! A - a nějaké pitomé doporučení, týkající se lapače snů, kterej stejně skoro nefunguje, to nesmaže!"

Aron jeho výbuch sledoval s dokonale chladnokrevným výrazem ve tváři. "Ty nikdy nebudeš spokojený, viď?" konstatoval uštěpačně. "Když půjde o mě a kohokoli."

Junsu zrudl, rozpačitě odvrátil zrak. Aron ťal do živého. Junsu žárlil, samozřejmě, že žárlil. Ani si neuvědomoval, jak moc, dokud Aron nezareagoval na jeho zmínku o Minhyunovi… a přitom to nebylo žádné vychvalování, mluvil o něm docela obyčejně… Jenže právě ta nenucená obyčejnost byla nesnesitelná. Dráždila ho, aniž by přesně chápal čím. Snad… iritovalo ho, s jakou lehkostí Aron přijal Minhyunovu přátelskou žádost? Vyděsila ho snad ta změna? Pokládal Rona za obezřetného a vůči lidem/démonům/čemukoli veskrze nedůvěřivého… vždycky tomu tak bylo… Dokud se Hwang Minhyun nevytasil s tím mizerným kýčovitým prohlášením "Aron je můj nejlepší kamarád."

Rozumí mi.

Hloupost!

"Mám o tebe jenom starost," vyštěkl popuzeně. "Hwang je…

(magor)

dost problematický společník. Souhlasí vůbec s tím vaším kamarádíčkováním Eric?!"

Aron neurčitě trhl rameny. "Není z toho zrovna nadšený… ale nezakázal mi se s Minhyunem vídat."

"Možná by mu měl někdo navrhnout, ať to pro dobro svýho děcka udělá."

"To by se ten někdo zbytečně namáhal."

"Ale Hwang -!" namítl Su, svůj umanutý protest však nedokončil. Mobil v Aronově kapse se rozezvonil pojedenácté. Daemon se tázavě podíval, kdo volá, a usmál se.

Rozumí mi.

"My o vlku…," broukl pobaveně; hovor bez váhání přijal. "Ahoj, Minhyune."

Junsu ztichl jako pěna. Ublíženě sledoval, jak ho Aron, zpěvavě trylkující do telefonu, opouští. Jenže co bylo horší, Aron ho neopouštěl pouze fyzicky.

Vzdaloval se mu jako ten nejbližší z jeho nejbližších.

Vnímal, takřka hmatatelně, jak se mu den ode dne vzdaluje víc. A co bylo nejhorší, on to nemohl nijak zvrátit.

•••

Aron zaklepal na dveře pracovny a nečekaje na vyzvání nahlédl dovnitř. "Ahoj," zazubil se na Erika provinile.

Vévoda pozdvihl obočí. "Jestli ti zdrhnul jeden z těch pokusnejch křečků, který Hyesung chová ve sklepě, modli se, ať chcípne rychle." Tenhle Aronův výraz dobře znal. Předznamenával, že má chlapec na srdci něco, o čemž ví, že se Erikovi nebude líbit.

"K Hyesungovým radioaktivním křečkům jsem se ani nepřiblížil," ubezpečil ho rudovlásek a váhavě přistoupil ke stolu. Nervózně se zhoupl na patách. "Před chvíli mi volal Minhyun. Pozval mě k sobě na návštěvu… dneska. Že by mě vyzvedl někdy po obědě a… byl by rád, kdybych se zdržel na večeři…"

Eric se zamračil.

"Řekl jsem mu, že se nejdřív musím zeptat tebe."

"To je od tebe nesmírně pozorné," utrousil démon ironicky.

"Je - jestli nechcete, abych tam chodil, nepůjdu!" zadrmolil Aron horečně.

"Takže se bez námitek podvolíš mojí pravomoci "jsem tvůj otec, a dokud žiješ pod mojí střechou, budeš dělat, co já řeknu"?"

"Ano."

Eric se ponuře uchechtl. "Usiluješ o cenu nejposlušnější dítě roku?"

"Jen o tvoji bezvýhradnou přízeň."

"Tu už dávno máš."

"Jenže nezaslouženě," kontroval daemon a démon potřásl hlavou.

"Máš pravdu. Nechci, aby ses s ním scházel."

"Dobře."

"Jenže nebýt Minhyuna, nebyl bys teď tady."

"Dobře…?"

"Dlužím mu laskavost."

"Oba mu ji dlužíme," podotkl Aron významně.

Vévoda si povzdychl. "Pokud ho ty chceš - dobrovolně - navštívit, nebudu ti bránit."

"Děkuju."

"Říkals po obědě, že? Tak kolem jedné?"

"Hm."

"Zavezu tě tam."

"Ah, ale to není nutné, Minhyun říkal -"

"Zavezu tě tam."

"Jistě," zamumlal Aron, načež podezíravě svraštil čelo. "Nechcete ho vyděsit, že ne?"

"Já?" Erikovy rty zkřivil rozpustilý úsměšek. "Nikdy."

•••

Dopoledne strávila většina "odbojového" studentstva v knihovně. Což bylo dosti nezvyklé, protože byla sobota. Knihovnice Luna proti studijnímu zápalu už z principu nic nenamítala, tuhle vykutálenou bandu však po celou dobu ostražitě sledovala zpoza monitoru počítače, protože jí bylo jasné, že studijní zápal tu nehraje žádnou roli.

První kolektivní aktivitou - ve snaze najít Muna Junghyuka - bylo prohledávání čtyř ročenek, kompletní údobí Kangtova zdejšího studia, které přinesli Key, Taemin a Kyuhyun. Tato akce však žádné ovoce nepřinesla, a tak se mírně rozčarované studentstvo rozdělilo na dva tábory - první, pod vedeném Henryho, prohledával staré noviny, druhý, pod vedením Onewa, pročítal knihy zabývající se více či méně podrobně fenoménem démon a reinkarnace jeho lidskosti.

Zhoumi jedním okem pokukoval po textu v knize, která ležela před ním a Donghaem, a občas kolegu upozornil na nějakou zajímavou pasáž, o kterou se pak Hae nadšeně podělil s ostatními. Byla to naprosto ideální spolupráce, protože Mi neměl nejmenší chuť se nahlas projevovat, kdežto Donghae si diskutování náramně užíval.

Kolem jedenácté dozkoumali první publikaci a Zhoumi Haemu podal další knížku, která ležela na jedné z otevřených ročenek. Mladší do ní ihned s díky zabořil nos, nevšiml si proto, že Zhoumi zůstal zaraženě zírat na vybledlé fotografie ve studentském almanachu. Vlastně ne fotografie… fotografii. Jednu jedinou.

Kangtovu absolventskou podobenku.

Ač se to zdálo nemožné, byl na ní mladík ještě nádhernější než na fotce, kde jej shodou náhod spatřili úplně poprvé; líbezný půvab šestnáctiletého dítěte se vytříbil v dechberoucí krásu devatenáctiletého muže.

Yesung prohlásil, že je Kangta nádherný jako démon. To ale nebyla pravda. Kangtova krása neměla s tou démonskou co dělat, Kangtova krása tvořila vlastní, samostatnou kategorii. Nedala se nikam zařadit, nedala se s ničím srovnávat. Byla… ne, nebyla vlastně ani tak kategorií, jako spíš… unikátní entitou.

Speciální. Jedinečnou. Nebývalou. Zcela.

Tak jak může mít taková unikátní entita něco společného s ním?!

Jenom… mi někoho připomínáš.

(Mrtvého daemona, Andy?)

Víš, že jsi mu podobný?

(Mrtvému daemonovi Muna Junghyuka, Arone?)

Jo, řekl bych, že máš k Erikovu ideálnímu typu docela blízko.

(K mrtvému daemonovi Erikovy zavražděné lidskosti, Minho?)

Zhoumimu se zvedl žaludek. Vrávoravě vyskočil na nohy, z té přespříliš rychlé změny polohy se mu však zatmělo před očima a on poslepu zašmátral po hraně stolu, jedinému vyššímu pevnému bodu v okolí, aby se o něj mohl na pár vteřin opřít. Rukou se však ohnal tak prudce, že svrhl ročenku, která se zaduněním dopadla na podlahu.

Donghae, Onew, Siwon a Kyuhyun sebou vyplašeně trhli.

"Jsi v pořádku?" svraštil Choi ustaraně čelo.

Mi nepřítomně přitakal. "Musím na vzduch," zamumlal, a zuby nehty potlačuje nutkání utéct, spěšně vypochodoval z knihovny.

Nedíval se napravo nalevo, prostě šel. Nechal za sebou budovu školy, a nakonec i Min Hovu bariéru, šel a šel, až dorazil k houštinám na pravé straně jezera. Stál tu i jeden jediný osamělý strom, ve skrytu jehož stínu se Mi usadil, kolena si přitáhl k bradě a zahleděl se na třpytivou vodní hladinu.

Měl tohle místo rád. Chodíval sem, když mu bylo smutno, a blahodárné účinky zdejší atmosféry fungovaly… nu, skoro stoprocentně. A co bylo vůbec nejlepší, nikdy tu nepotkal ani živáčka.

Dobrých pět minut bez hnutí civěl na rodinku kachen, líně se houpajících na poklidných vodách jezera, a zarputile ignoroval svoje dotírající temné myšlenky.

Znenadání se kačerova zelená hlava ostražitě obrátila směrem k němu a Zhoumi si uvědomil, že za sebou slyší kroky. Překvapeně se ohlédl. Mířil k němu Junjin.

Jindy by ho to rozrušilo, zrovna tak jako když se s ním setkal poprvé, podruhé a vlastně i potřetí. Momentálně byl však Mi v tak divné náladě, že se neobtěžoval říct ani bú a bez zájmu se znovu zahleděl na kachny.

Junjin se mlčky posadil vedle něj.

"Zrovna jsem sám se sebou filozofoval, jak je hezké, že o tomhle místě nikdo neví," zabručel Číňan kousavě.

"Tak to tě musím zklamat," ušklíbl se Jin. "Za studií jsem sem chodíval často… debatovávat s Chansungem kupříkladu."

Mi povytáhl obočí. "Fakt?"

"Hm. A vypadá to tu pořád stejně… Jen stromů tenkrát rostlo víc."

"Bylo to lepší?" zeptal se zamyšleně Zhoumi. "Tehdy?"

Junjin pokrčil rameny. "Asi ano."

"Asi?"

"Nevracel bych se, jestli se ptáš se na tohle."

"Nebyl jste tehdy šťastnější?"

"Byl."

"A přesto byste se do té doby nevrátil, kdybyste dostal tu možnost…?"

"Kdybych to udělal, možná bych neublížil těm, kterým jsem ublížil," uznal starší. "Jenže… kdybych takhle žehlil svoje chyby, utíkal bych sám před sebou a svojí odpovědností, a to… to mi přijde zbabělé."

"Tak zbabělé, hm? Máte zajímavý pohled na věc…" Mi utrhl jednu z odkvetlých pampelišek a foukl. Bíle ochmýřená semínka se vznesla do vzduchu. "Proč jste vlastně přišel?"

"Abych se tě velmi neoriginálně zeptal: Jak ti je?" pousmál se Junjin skoro… omluvně.

"Vážně?" odfrkl Zhoumi. "Erikův neoficiálně adoptovaný syn se ptá mě, jak mi je? Nemělo by to být naopak?"

"Možná… ale Erikův neoficiálně adoptovaný syn se zeptal první. Takže?"

"Já nevím," hlesl černovlasý. "Nevím, jak mi je. Zní to asi nesmyslně, ale… Jsem zmatený, jako jsem ještě v životě nebyl. Moje instinkty vřískají, že zlynčovat ho je málo, a zdravý rozum oponuje, že kdybych to dopustil, strašně bych toho litoval, protože…" Roztržitě se hryzl do rtu.

"Protože ho znáš," doplnil za něj Junjin jemně. "A víš, že je hodný."

Mi přikývl.

"Naprosto tě chápu, první dva dny se to ve mně pralo úplně stejně," povzdechl si Lord. "Pro daemona vlastně neexistuje jednodušší rovnice, než démon plus vražda lidskosti rovná se likvidace démona. Jsme tak naprogramovaní. Do jednoho."

"To není pravda."

"Že ne?"

"Aron má všechny daemonský programy těžce na háku."

"No," Junjin se zamyšleně poškrábal za uchem, "Aaron Kwak je případ sám o sobě… A to nemyslím jako urážku."

"Tak to mu, s vaším svolením, vyřídím, až ho zase uvidím. Bude nadšený."

"Prosím. Každopádně běžní daemoni reagují zrovna tak, jako momentálně reaguješ na Erikovu situaci ty, takže nemáš jediný důvod se tím trápit. Je to tvá přirozenost."

"Děkuju."

"A vedeš si moc dobře, mimochodem."

"Snažíte se mě sbalit?" přimhouřil Zhoumi nedůvěřivě oči.

Jin se rozchechtal na celé kolo. "Ne, přísahám, že zrovna teď, jsou mé úmysly zcela nevinné," ujistil ho pobaveně. "Měl jsem na mysli to, jak se se vším okolo vyrovnáváš… respektive přemýšlíš o tom, což je základ. Daemon se nesmí nechat svými černobílými daemonskými instinkty slepě ovládat."

"To nezní jako rada, kterou bych čekal od daemonského Lorda."

Starší se usmál. "I daemonský Lord ví, že hodnotit stejně démona, který otevřeně nenávidí lidi a vyžívá se v zabíjení, a démona, který je bez nadsázky tou nejlaskavější bytostí, jakou kdy svět poznal, je epochální konina."

"Měl bych mu odpustit," zamumlal Mi. "Jenže nevím, jestli to dokážu… určitě ne dneska. Ani zítra, ani… nevím. Nevím kdy."

"Je jen na tobě, kolik času potřebuješ," broukl Junjin. "Nikdo nemá právo tě nutit."

"Děkuju," zopakoval Číňan tichounce a opřel se hlavou o mužovo rameno. Jin ho s úsměvem pohladil po vlasech.

"Nemáš vůbec za co."

 

•••

Auto přibrzdilo před doširoka rozevřenou tepanou branou a Aron se zadíval na dům, obehnaný elegantní kamennou zídkou. Za pět let svého života v Podsvětí se v jeho blízkosti ocitl přesně dvakrát - poprvé, když zvědavě prozkoumával celou šlechtickou čtvrť, podruhé, když s Erikem cestu z vánočních trhů nedopatřením vzali zacházkou. Pozemky a domy na nich byly v téhle části čtvrti menší, patřily povětšinou společensky níže postaveným členům aristokracie, baronům a vikomtům. Jednalo se o takzvaný západní blok a středovou část šlechtické čtvrti. Blok jižní a východní patřil hrabatům a severní část čtvrti náležela takřka celá rodině vévody Muna.

"Pořád ještě můžeš vzít roha," zabručel Eric.

"Nechci brát roha."

"Fakt ne?"

"Fakt ne."

Dveře domu se otevřely a z nich vyběhl Minhyun. S radostným úsměvem ve tváři se hnal k autu - znenadání se však zarazil, prudce ucouvl a pak rozpačitě přešlápl na místě.

Aron protočil oči a důrazně do Erika, který se profesionálně zabijáckým pohledem pokoušel vypálit baronu Hwangovi díru do čela, dloubl loktem. "Dej pokoj!"

"Vždyť nic nedělám!" Vévoda trucovitě odfrkl.

"Eriku, prosím."

Mun si povzdychl. "Kdyby cokoli, volej."

"Dobře."

"Kdyby měl divný řeči, kdyby povážlivě zvedl hlas, kdyby se podezřele dlouho zdržoval v kuchyni -"

Aron na něj nechápavě zamrkal. "Proč v kuchyni?"

"Protože jsou tam nože!"

K démonově zklamání se chlapec začal chechtat.

"Nesměj se," zamračil se, "to je vážná věc."

"Kombinace Minhyun a nůž?"

"Ano!"

"Mimochodem," Aron si zamyšleně poklepal prstem o bradu, "komu bych měl v případě nouze vlastně volat? Andymu? Junsuovi…?"

"Mně."

"Zapnete kvůli mně mobil?"

"Už jsem ho zapnul."

"A…," daemon se kousl do rtu, "vyděsil jste se?" Narážel na stovky svých zoufale hysterických pokusů se Erikovi dovolat.

Vévoda neodpověděl, jen chlapci s nečitelným úsměvem rozcuchal vlasy. "Měl bys jít, než tam ten tvůj psychouš vystojí důlek."

Aron se ohlédl po netrpělivě přešlapujícím Minhyunovi, naznačil mu, ať ještě chvilku počká, načež se spěšně obrátil zpátky k Erikovi a objal ho. "Večer se ozvu. Počítám tak… kolem sedmé?"

"Kdykoli," opáčil Eric; náznak úsměvu, ve kterém zvlnil ústa tentokrát, byl o poznání veselejší. "Budu čekat."

A tak se rozloučili. Aron vystoupil, zamával odjíždějícímu Erikovi a pak, široce se usmívaje, vykročil k Minhyunovi. Ten rázem zapomněl na svoje zdráhání, vyrazil daemonovi naproti a sevřel ho v náručí tak mocně, že to Aronovi na moment vyrazilo dech.

"Jsem tak rád, že jsi tady!" zadrmolil tmavovlasý nadšeně.

"Tak… to jsem rád, že jsi rád," zasmál se Aron, zaskočený natolik vřelým přijetím.

"Bál jsem se, že tě sem Eric nepustí," přiznal Minhyun a vyměnil nekompromisní sevření Arona jako celku za nekompromisní sevření Aronova lokte. Společně vykročili k domu.

"Nebyl z toho nápadu nadšený, naznal ale, že ti dluží laskavost."

"Já to ale… nedělal proto, aby mi byl zavázaný," svraštil Minhyun čelo. "Chtěl jsem jenom pomoct…"

"A Eric to dobře ví," uklidnil ho Aron. "Proto mu přišlo nefér nevyjít ti vstříc."

Démon pár vteřin zadumaně analyzoval Aronova slova, načež váhavě přikývl. "A můžeš tu zůstat na večeři?"

"Vypadnu, až mě vyhodíš," zazubil se rudovlásek rozpustile.

Minhyun se rozesmál: "To si zabavuju jako nové životní krédo!"

Nejprve provedl Arona po zahradě, poté prošli dům. Místnost za místností, patro za patrem. Vlídnost ustavičně usměvavého služebnictva Arona příjemně překvapila. Jakožto daemon měl zkušenost s upjatými, skoro až nepřátelskými reakcemi démonů, personál Minhyunova domu se však zdál upřímně potěšený, že ho vidí. Když se o tom zmínil svému hostiteli, mávl baron ledabyle rukou. "Nemívám návštěvy, proto jsou z tebe tak nadšení."

A tak uběhlo odpoledne a přišel večer. Po vynikající večeři, během níž se jak Minhyun, tak komorná třikrát nervózně ujišťovali, zda Aronovi chutná, se baron Hwang vytasil s milionem a jedním návrhem, "co mohou nyní dělat". Aron ho bez legrace podezíral, že si všechny ty činnosti abecedně sepsal a celé dopoledne se jejich seznam učil zpaměti. Což bylo na jednu stranu bizarní, na stranu druhou nebývale roztomilé.

Požádal Minhyuna, aby ho zavedl do salonku s nejlepším gaučem (Minhyunova slova), kde se oba posadili (nelhal, na lepším gauči Aron ještě neseděl), a bez obšírnějšího přemýšlení ho vyzval, ať mu o sobě povypráví.

Minhyun se zatvářil zmateně. "O sobě?"

"Proč ne?" pokrčil Aron rameny. "Když o tom teď uvažuju, prakticky všechno, co o tobě vím, mám z druhé ruky. Což není zrovna ideální…"

"Ale… co bych ti o sobě měl říct?"

"Cokoli, co uznáš za vhodné. Nebo klidně i nevhodné, prostě cokoli, co ti nevadí mi prozradit."

"Myslíš třeba… odkud pocházím? Nebo co mě baví?"

Rudovlásek přitakal.

"A tebe to zajímá?"

"Jistěže mě to zajímá!"

"Mluvíš jako Minwoo," zamumlal démon zaraženě. "Ten taky chtěl, ať mu o sobě něco povím… Nechápal jsem proč. Nikdo jiný se o nic takového nikdy nestaral."

"Když máš někoho rád, je přirozené, že o něm chceš vědět co nejvíc," namítl Aron.

"Znamená to," Minhyun se rozzářil jako sluníčko, "že mě máš rád?"

"Kdyby ne, nebyl bych tady."

Více baron Hwang slyšet nepotřeboval. Ochotně se pustil do vyprávění o neveselém dětství v Severovýchodním distriktu, o životě tady na Západě, o lásce k hudbě a takřka chorobné posedlosti úklidem ("Pravidelně po služebných utírám prach… a běhám s mopem… jo, jsou ze mě na nervy."), rozmluvil se o i Yooně a Minwooovi, nejobsáhlejším tématem však - jak se dalo očekávat - byl jeho vztah s Min Kim.

Aron poslouchal, mlčky upíjel čaj, který jim přinesla komorná, a chmurně přemítal nad tím, že jaktěživ neslyšel v hlase jedné bytosti tolik lásky, nenávisti, něhy a agrese současně. Minhyun Min Kiho zbožňoval; přitom si jasně uvědomoval, jak krutě jednostranná jeho láska je, a za to ho nesmiřitelně nenáviděl.

Toho večera Aron naplno pochopil, jak nešťastný musel Minhyun celý svůj život být.

•••

Stmívalo se. Aron už asi posté během posledních pěti minut střelil pohledem k hodinám nade dveřmi. Ukazovaly skoro devět.

První jeho pokus o nenápadné naznačení, že nadešel čas, aby se sbalil a odešel, překazila komorná, která jim přinesla sušenky. Podruhé, což bylo chvíli po osmé, vetoval jeho odchod Minhyun s tím, že "přece ještě není tak pozdě". Jistě, tak pozdě možná nebylo, jenže Aron se minutu od minuty strachoval víc, že jestli brzo nezavolá Erikovi, vyloží si to vévoda po svém (takže nejčerněji jak může) a přiřítí se sem v terminátorském stylu.

Vteřinová ručička oběhla kolem dokola, velká rafička se posunula blíž ke dvanáctce. Aron nasucho polkl, rozpačitý, nejistý, pak se ale zamračil a rezolutně vyskočil z pohovky.

"Už musím jít," vyhrkl, opětuje Minhyunův zmatený pohled. "Eric si bude dělat starosti a… nikdo nechceme, aby si Eric dělal starosti, protože když si Eric dělá starosti, padají hlavy - Ah, nekoukej tak na mě!"

Minhyunův výraz ztraceného kotěte dovedl nějakým zázračným způsobem ještě zintenzivnět.

"Můžu přijít zítra, jestli chceš -"

"Já chci, abys tu se mnou zůstal," prohlásil démon, popadl Arona za ruku a stáhl ho zpátky na divan. "Přespíš tady! Pyžamo ti půjčím a… nějaký volný kartáček se tu taky určitě najde."

Rudovlásek potřásl hlavou. "Nemůžu -"

"Lapač snů nepotřebuješ," kontroval Minhyun, a aby svému nedůvěryhodnému argumentu dodal na pádnosti, dodal: "Ochráním tě."

"Vážně?" povytáhl Aron skepticky obočí. "Renovi jsi tvrdil, že to nedokážeš."

Stalo se to před pěti lety. Den po Aronově druhém záchvatu se Ren sebral, a aniž by komukoli cokoli řekl, vypravil se za Minhyunem. Protože Arona děsily sny, předpokládalo se, že za celou věcí stojí pomstychtivý baron Hwang, a Ren ho mínil požádat, ať s tím přestane. Ten nápad byl neskutečně hloupý (Aron a Min Ho mu za něj taky řádně vyčinili), na druhou stranu objasnil několik zásadních věcí: Zaprvé, Minhyun o Rena jakožto démona ztratil veškerý zájem. Zadruhé, Min Kiho hororové návštěvy nemají původ v nočních můrách, ale v samotném strachu. A zatřetí, souviseje s bodem číslo dva, Minhyun Min Kimu v tom, co dělá, zabránit nemůže.

"Nelhal jsem," ohradil se démon. "Natrvalo Min Kimu zamezit přístup do tvých snů není v mojí moci… jde o kouzlo, které se musí každý den - nebo spíš noc - obnovovat, a hlavně… nefunguje na dálku."

"Musíme se nacházet ve stejné budově?"

"No… blíž."

Aronovo obočí takřka zmizelo pod ofinou. "Blíž?"

"Ideálně vedle sebe," vysvětlil Minhyun bezelstně. "Účinnost toho kouzla totiž závisí na vzájemném kontaktu -"

K jeho údivu se Aron rozchechtal na celé kolo.

"Co je?"

"Sofistikovaněji se mě do postele ještě nikdo dostat nepokoušel…"

Minhyun zrudl. "A - ale tak jsem to přece vůbec nemyslel!"

"Vždyť já vím," zazubil se Ron a dloubl démona pěstí do ramene.

"Takže zůstaneš? Budu tě bránit vlastním tělem… dalo by se říct. Každopádně slibuju, že se k tobě Min Ki nedostane."

"Bude naštvaný… Co když si vybije zlost na tobě?"

"Na to nemá," ušklíbl se Minhyun temně. "O mě se skutečně bát nemusíš."

Aron na pár vteřin zamyšleně semkl rty. "Musím zavolat Erikovi," opáčil pak.

"Jistě," hlesl tmavovlasý a vstal z pohovky. "Tak… já počkám vedle. Ať máš soukromí…"

"Děkuju," usmál se Aron a vytáhl mobil. Počkal, až za Minhyunem zaklapnou dveře, a s hlubokým výdechem vytočil vévodovo číslo. Vzal to po prvním zazvonění.

"Žiješ?!"

"Jsem v naprostém pořádku," ubezpečil jej Aron spěšně.

"Výborně. Jdu pro auto. Do deseti minut jsem tam."

"Ehm…"

"Viď, že to není to ehm, které se mi nebude líbit," povzdechl si Eric.

"Omlouvám se…"

"Tak co je to tentokrát?"

"Minhyun mi nabídl, že tu můžu přespat." Či na tom spíše zoufale trval, ale… to Eric vědět nemusí.

Druhá strana linky si s odpovědí dávala povážlivě načas.

"Eriku…?"

"A lapač snů?" zabručel vévoda konečně. "Pokud vím, nejsi bez něj schopný usnout."

"Minhyun tvrdí, že ho nepotřebuju… že mě před Min Kim ochrání. Myslíte, že je to možné?"

"Sny jsou Minhyunův obor. Tvrdí-li, že to dokáže, nejspíš to bude pravda."

"Věříte mu?"

"Ne. Ale taky nevěřím, že by ti lhal." Na moment se Eric zádumčivě odmlčel. "Takže… zůstáváš?"

Aron rozpačitě zabubnoval ukazovákem o kryt mobilu. "Zlobíš se?"

"Proč bych se měl zlobit, prosím tě?"

"Nesouhlasíš s tím."

"Ale věřím tvému úsudku. Zítra se mi ozvi, dobře?"

S přáním dobré noci se rozloučili a Eric zavěsil. Aron pár vteřin trochu bezradně hleděl na zčernalý displej mobilu, pak ale zavrtěl hlavou, vyšel z pokoje a ťukl na sousední dveře.

"Minhyune?"

Dveře se rozletěly, jako by do nich někdo vrazil beranidlem. "Tak?" vybafl démon rozčileně. "Co Eric říkal…?"

"Můžu zůstat."

Minhyun Arona s nadšeným zavýsknutím popadl kolem pasu a zatočil se s ním kolem dokola.

•••

"Kdybys to náhodou ještě nevěděl," prohlásil Aron, když o hodinu a půl později vstoupil do Minhyunovy ložnice, "máš fakt luxusní vanu!"

Baron se při pohledu na něj musel srdečně zasmát. Mokré vlasy nonšalantně rozcuchané, tváře zrůžovělé z horké vody a půjčené pyžamo, které měl na sobě, už od pohledu příliš velké. Prostě dokonalá kombinace!

"Něco proti zakrslým plemenům, ty žirafo?" ušklíbl se daemon.

"Kdepak, žirafa pouze ventiluje přemíru tvé roztomilosti," chytil se Minhyun dramaticky za srdce. "Má totiž tušení, že kdyby to neudělala, odváželi by ji odsud nohama napřed!"

"Jsem až tak vražedný?"

"Masově!"

"I ty lichotníku!" Aron si rádoby svůdně skousl ret, načež se oba hystericky rozchechtali.

"Mimochodem… přemýšlel jsem…"

"Ve vaně?"

"Jo, ve vaně se přemýšlí nejlíp. Hele, víš, že většina lidí by se zeptala spíš "o čem"?"

"Dávalo by to větší smysl, že? Má vizuální představivost byla naneštěstí přespříliš zaměstnána tou ideou…"

"Jakou ideou?"

"Aron ve vaně."

"Chci znát detaily?"

"Nó… A o čemže jsi přemýšlel?"

Aron se smíchem zavrtěl hlavou. "Byl tu už Nichkhun?"

"Ne, nebyl."

"Aha… A nemyslíš, že by bylo, no, vhodnější, abys nejdřív pozval jeho?"

"Jakože na přespání?"

"Hm."

"Ale," Minhyun se zatvářil jako neštěstí samo, "já tu chci tebe…! Je to špatné?"

"Není to špatné," uklidnil ho Aron a trochu nemotorně ho objal. "Holt svědomitě plníme Minwooovo přání."

"Minwooovo přání?"

"Chce, abys trávil čas s kamarády, ne?"

"Jo, to je pravda," zamumlal tmavovlasý, zdálo se však, že doopravdy hloubá nad něčím úplně jiným než rodičovským doporučením hraběte Leeho. "Arone?"

Rudovlásek tázavě vzhlédl.

"Máš mě rád?"

"Už jsem ti říkal, že ano -"

"Ne," sykl Minhyun a s jakousi zoufalou naléhavostí si daemona přivinul k hrudi ještě o poznání blíž. "Neřekls to."

Proč lpí na takové malichernosti? napadlo Arona. Protože to žádná malichernost není, odpověděl si ihned vzápětí. Reagovat na vyznání náklonnosti frázemi jako "já tebe taky" je sice pěkné, ale… ve vlastní reálné podstatě neskutečně prázdné. Člověk, který o sobě ví, že je milován, přijme podobné sdělení samozřejmě přesně tak, jak je zamýšleno, a nijak se nad ním nepozastavuje, ale… co si z něj může vzít bytost, která žila celý život v přesvědčení, že ji nikdo rád nemá?

Vytáhl se na špičky, do ucha zašeptal baronu Hwangovi ta čtyři prostá slůvka:

"Mám tě rád, Minhyune."

•••

Minhyunovo probuzení příštího rána bylo… neobvyklé. Ještě několik vteřin po procitnutí zřetelně vnímal magickou energii proudící jeho tělem, a jak se její stopa pomalu vytrácela, zmocňovala se ho příjemná únava. Ale i ta přejde, za pár nocí si na svou snovou službu navykne, tak jako vždycky. Nic, co souvisí se sny, nedokáže démona snů dlouhodobě vyčerpávat. Ba právě naopak.

Zívl a otočil hlavou na polštáři. Aron ležel stulený vedle něj a oddychoval jako to nejspokojenější nemluvně. Minhyun ho zlehýnka pohladil po tváři; s pocitem samolibého zadostiučinění naznal, že chlad, který se jako klíště držel Arona po celý včerejšek, ustoupil.

Co nejtišeji se zvedl z postele a zašel se opláchnout do koupelny. Osobně mínil informovat personál kuchyně, že snídani požaduje servírovat, až se jeho host probudí, nakonec však nemusel vůbec vystrčit nos z ložnice. Ve dveřích se totiž málem srazil s komornou, která přeochotně slíbila vzkaz vyřídit.

A protože vše potřebné bylo zařízeno a Aron stále spal, vrátil se Minhyun zpátky do postele. Pár chvil nepřítomně civěl do stropu, pak mu ale zvědavost nedala; překulil se na břicho, dlaněmi si podepřel bradu a se zatajeným dechem pozoroval daemonovu spící tvář. Vedla ho bezelstná, takřka dětská fascinace. Fascinace novou… ne, ne novou, spíše… vytouženou hračkou.

Je tak křehký, napadlo ho uchváceně. Daemoni jsou svým způsobem úplně stejní jako lidé… Stejně bezbranní, stejně smrtelní… Bylo by až směšně snadné…

…ho zabít, zašeptal ten druhý hlas v jeho hlavě.

Minhyun strnul, ta myšlenka ho vyděsila. Zabít…? Ale on přece Arona nechce zabít… ne! Ten druhý se mýlí -

Opravdu? Copak ty se mu nechceš pomstít? Za to, že zabil Min Kiho…?

Ne!

Dát Min Kimu vyžrat to, jak moc tě tenkrát ponížil?

S pohledem upřeným na Aronův vyzývavě odhalený krk, takřka se nabízející, aby jej někdo sevřel, se Minhyun ve vzpomínkách vrátil o pět a půl roku zpátky. K tomu pošmournému deštivému dni, kdy se Min Ki poprvé setkal s daemonem svého Vyvoleného. Bylo to upřímně poprvé a jedinkrát, kdy svého nejdražšího viděl tolik rozjařeného.

Bolelo to. Bolelo vidět, že to, o co on se marně pokoušel skoro sedmdesát let, se nějakému mizernému daemonovi povedlo za jediné dopoledne. Myslel si, že nic nemůže být horší než soupeřit o Min Kiho náklonost s Choi Min Hem, ale to se šeredně mýlil. Ten úsměv… ten opravdový úsměv v Min Kiho tváři rval Minhyunovo srdce na kousíčky.

Avšak tahle bolest nebyla nic v porovnání s bolestí, jakou mu způsobila ta prokletá věta. Dodneška Minhyun nechápe, proč ji Min Ki tehdy vlastně vyslovil. Náhlý popud? Nebo vypočítavá snaha ho co nejvíce zranit…? Tak či onak, toho odpoledne Min Ki najednou přerušil svůj monolog o tom, jak je Renův daemon sladký a k zulíbání, podíval se na Minhyuna a prohlásil: "Víš, že vypadá jako ty?"

I rána nožem do zad by byla snesitelnější.

Když Arona zabiješ, šeptal ten druhý hlas vemlouvavě, už ho Min Ki nikdy nenajde… Když Arona zabiješ, pomstíš se jim oběma.

Minhyun jako zhypnotizovaný civěl na Aronův krk, ten křehounký krček, který zlomit by ho nestálo ani tu nejmenší námahu. A možná… co když…? Pomalu k němu natáhl ruku -

Potom se ale stalo něco, co umlčelo hlas i vše s ním spojené. Aron otevřel oči, vteřinu dvě na Minhyuna rozespale mžoural, a usmál se.

"Dobré ráno."

"Dobré ráno." Temné myšlenky byly rázem tytam. "Jak ses vyspal?"

"Bez legrace? Nejlíp za posledních pět let," zívl Aron a protáhl se. "Mám pocit, jako by ze mě něco spadlo… i když to zní fakt divně… Chápeš, jak to myslím?"

Minhyun přitakal. Chápal to naprosto přesně.

"Kolik je vůbec hodin?"

"Něco po desáté."

Aron na něj vykulil oči. "Fakt? Nevzpomínám si, že bych někdy spal tak dlouho." Rozpačitě se uchechtl. "Asi jsem narušil tvůj denní harmonogram, co?"

"Denní harmonogram se umí přizpůsobit."

"Mám to chápat tak, že jsem nepropásl snídani…?"

"Ne, ty pako, samozřejmě že tě psychouš Hwang nechá umřít hlady," ušklíbl se ironicky Minhyun a bezmyšlenkovitě prsty pročísl Ronovy rozcuchané rudé vlasy. Teprve vzápětí si uvědomil, že ten samovolný úkon provedla tatáž ruka, která se daemonovi ještě před minutou chystala přelomit vaz.

Baron poplašeně ucukl.

"Děje se něco?" svraštil Aron udiveně čelo.

Vážně vypadá jako já…?

"Ne. Vůbec nic," zalhal Minhyun a spěšně se vyškrábal z postele. "Zajdu zorganizovat tu snídani… Trefíš do jídelny?"

"Myslím, že jo," opáčil Aron a posadil se. Zamračil se na dveře koupelny. "Kde že najdu make-up?"

"Ve skříňce za zrcadlem."

"Dobře, díky. Dorazím hned, jak si na ksicht namaluju obličej."

"Víš, že to ale vůbec není potřeba?"

Aron skepticky povytáhl obočí.

"Mně se líbíš i takhle," zazubil se Minhyun, a než se stačil daemon nadechnout k námitce, vystřelil z ložnice.

Nesmírně ho potěšilo, když o deset minut později zjistil, že si vzal Aron jeho slova k srdci.

•••

Yesung a Min Ho uctivě pozdravili usměvavou dlouhovlasou ženu a zasedli naproti ní ke kavárenskému stolu. Yesung měl trochu obavy, aby nebylo v neděli dopoledne v Soulu příliš rušno, podnik, který však Miryo, zdravotní sestra z psychiatrické kliniky u svatého Jana, pro jejich setkání vybrala, byl řešený s takovým důmyslem, že přítomnost ostatních hostů dokázal člověk snadno opomenout.

"Nejste vy hrabě Choi?" otázala se Miryo, když si Min Ha důkladně prohlédla. "Choi Min Ho? Démon mrtvých…?"

"Ano, to jsem já," přisvědčil tmavovlasý a nedůvěřivě se naklonil k Yesungovi: "Ono vás démonologických bláznů chodí po světě víc? Nejenom ty a Horvejkul?!"

Miryo se rozesmála. "O divnosti mého divného hobby jsem toho slyšela ažaž," ubezpečila pobaveně hraběte.

"To jsem skutečně rád."

"Víte ale, co je ještě divnější?"

"Ono existuje něco divnějšího než to, že má zdravotní sestřička nastudovanou societu nejvyšších démonů?"

"Můj laický zápal pro démonologii začal v době, kvůli které jste tady."

Min Ho se zamračil. "Eric a Kangta?"

Miryo přitakala. "Byla jsem příliš zvědavá, než abych se nezajímala. Doufala jsem, že když o vévodu Munovi zjistím dost informací, lépe pochopím… celý Kangtův případ…"

"A povedlo se?"

"Ne. Vše zůstalo u domněnek a spekulací." Omluvně pohlédla na Yesunga. "Bojím se, že vám nemám co objasnit."

"Postačí mi slyšet váš názor," opáčil profesor. "Víte, před pár dny jsem mluvil s doktorem Anem, tudíž základní informace mám, to jen… že jakožto zdroj se mi jeví příliš zaujatý."

"Tony je skvělý psychiatr," pousmála se Miryo trpce, "ale Kangtu léčit neměl. Tím neříkám, že něco zanedbal, staral se o něj svědomitě. Bral však celou věc osobně, a to ho ubíjelo."

"Je pravda, že Eric Kangtu nikdy nenavštívil?" zeptal se Yesung. "Respektive že se k němu odmítal přiblížit?"

"Částečně, ano. Bál se ho."

"To vám řekl?"

"Nemusel. Bylo to zjevné."

"Kangta ho ale chtěl vidět. Čekal na něj."

"A jeho vůle byla obdivuhodná. Není ale pravda, že by se za těch pět let jedinkrát nesetkali, to ne. Viděli se dvakrát… nebo… Eric Kangtu rozhodně dvakrát viděl."

"Zaživa?" odkašlal si hrabě Choi.

Miryo kývla. "V márnici to bylo potřetí."

Min Ho a Yesung si vyměnili zachmuřený pohled.

"Ráda bych mluvila méně cynicky, ale… nebylo to hezké. Nikdy. Za jejich první znovushledání jsem zodpovědná já a… dodneška toho lituju." Miryo počkala, až číšnice naservíruje objednanou kávu jejím společníkům, a než pokračovala ve vyprávění, uvážlivě upila svého cappuccina. "Jednou jedinkrát se vévoda opozdil s platbou za Kangtův pobyt na klinice. Dorazil o den později, což přirozeně nezapadalo do Kangtova vnitřního budíku či jak tu umanutost nevzdálit se od okna každý dvacátý den v měsíci nazvat. Jedenadvacátého byl proto ochotný hrát ostatním pacientům ve společenské místnosti na klavír.

Pamatuju si, že Erika ta skladba nevýslovně ohromila. Pověděla jsem mu, že ji hraje Kangta, a navrhla mu - jako už tolikrát -, že se za ním může jít podívat. K mému překvapení skutečně šel." Povzdechla si. "Prakticky v tomtéž momentě, kdy stanul na prahu, se Kangta otočil. Jako by tušil, že tam Eric je. Jestli se na sebe dívali vteřinu, je to moc. Když Eric viděl, že ho Kangta vidí, vzal nohy na ramena. Kangta vyrazil za ním, ale… nedostal se daleko. Naši ošetřovatelé ho zadrželi. Bylo to poprvé a naposled, co jsem ho slyšela promluvit.

Byla to moje chyba, neměla jsem Erika pobízet, ať ho navštíví. Kdyby tam tehdy nepřišel, bylo by to lepší. Pro ně oba. Eric by se neděsil toho, co by se stalo, kdyby ho Kangta dostihl, a Kangtu by neranilo, že před ním Eric utíká…" Chvíli bezmyšlenkovitě bubnovala nehty o keramický povrch hrnku, pak ale náhle přestala a zadumaně přelétla očima z jednoho muže na druhého. "Zabil Eric Kangtova Vyvoleného?"

Yesung se nadechl k odpovědi, pak se ale zarazil a pohlédl na Min Ha. Démon, mračící se na Miryo, neochotně přikývl.

"Tím se všechno vysvětluje," zamumlala černovláska.

"Vysvětluje?" odfrkl Min Ho. "Nedává to nejmenší smysl!"

"Že ne?"

"Ne! Zamyslete se nad Kangtovým chováním! Eric sice taky jednal iracionálně, ale u něj se to dá pochopit, sžírala ho vina. Ale Kangta? Proč by měl sakra chtít Erika poblíž?! Leda by se ho chystal zamordovat skalpelem, který někomu šlohnul, pak by to dávalo smysl dokonalý…"

"Kangta Erika nechtěl zabít. Miloval ho."

Na moment se kolem stolu rozhostilo hrobové ticho.

"Daemon, že miloval démona, který zabil jeho Vyvoleného?" uchechtl se jízlivě Min Ho. "Jste vtipná, vážně."

"To není vtip."

"Co že jste si tím tak jistá?" opáčil Yesung a pozvedl ke rtům šálek kávy.

"Měla jsem Kangtu pět let takřka dennodenně na očích, pane profesore. Za tu dobu něco takového prostě poznáte."

"Jestli je to pravda," zabručel Min Ho, "je to ještě horší, než jsem si představoval…"

Yesung mu s významným odkašláním dupl na nohu. "Říkala jste, že se setkali dvakrát, že?"

"Ano. Ale podruhé už na tom byl Kangta hodně špatně, pochybuju, že vůbec vnímal, že u něj Eric sedí." Miryo potřásla hlavou. "Umřel dva dny nato."

"Jak -?"

"Zápal plic. Bojkotoval léčbu," odvětil na Min Hovu otázku Sung a obrátil se zpátky k Miryo: "Kangtu prý pravidelně navštěvovala jedna dívka. Japonka. Vzpomenete si…?"

"Ah, ovšem. Yumi." Miryo se usmála. "Jeho Stín. Tedy… věříte-li mému odhadu. Nikdy jsem se jí na to nezeptala a ona o tom nikdy sama nezačala."

"Nevíte, co se s ní stalo? Kde bychom ji našli…?"

"Ne, je mi líto. Naposledy jsem ji viděla na pohřbu… Docela mě to mrzí, měla jsem ji ráda."

"A nevíte o někom, kdo by o ní něco vědět mohl?" zeptal se Min Ho.

"Možná Eric."

"Eric?" zopakovali Min Ho a Yesung udiveným jednohlasem.

"Z pohřbu odcházela s ním," vysvětlila Miryo.