Škola prokletých - 61. kapitola

Později téhož večera ležel Andy ve svojí ložnici a zamračeně civěl do knihy, když se mu na polštáři vedle hlavy rozvibroval mobil. Hmátl po něm, a aniž by se podíval, kdo volá, hovor přijal.

"Hm?"

"Ahoj, lásko ~!" zatrylkoval mu do ucha Minhův medový hlásek.

"Ah - ahoj."

"No tomu teda říkám nadšení."

Andy se zasmál. "Rád tě slyším, nejdražší můj," zkusil to podruhé. "Neumíš si ani představit, jak moc v tvé nepřítomnosti trpím!"

"O tom vůbec nepochybuju. Tuším ale, že tu depku nemáš ze strádání po mé úchvatné maličkosti…"

"Jakou depku?" zarazil se démon.

"Máš depku."

"Nemám depku."

"Nech toho, Andy, slyším to až sem."

"Jsem v pohodě," zalhal starší umanutě. A možná by mu to i vyšlo. Kdyby se nedohadoval s Minhem.

"Tak dost. Kdo ti co udělal? Půjdu ho zmlátit!"

"Nikdo -"

"Sun Ho!"

Andy si poraženecky povzdechl. "Žádný mlácení. Kdybys to udělal, musel bych zmlátit já tebe a… věř, že do toho se mi fakt nechce."

"Eric," shledal Minho po dvou vteřinách zadumaného ticha. "Je za tím Eric, no jasně. A já ho začínal mít rád, ts…"

"Eric za nic nemůže!"

"Uvědomuješ si, že zníš jako týraná manželka?"

"Jdi do háje," odsekl Andy mrzutě.

"Takže nejde o Erika…?"

"Není to jeho vina."

"A-ha. Takže se to Erika týká, ale přitom je v tom velevážený vévoda úplně nevinně… To mi budeš muset vysvětlit."

"Nemám chuť o tom mluvit."

"Začni," vyzval ho Minho tónem nepřipouštějícím námitky a Andy si povzdychl podruhé.

"Nemusím ti asi vysvětlovat, v čem spočívá takzvané kouzlo milenců…"

"To je ta věc, kterou automaticky dělá každý daemon, ne? Že dá svému Vyvolenému svoje srdce. Aby… byli duševně propojení nebo jak to srozumitelně popsat…"

"Správně. To kouzlo ale není vyhrazené pouze daemonům. Svoje srdce může někomu dát klidně i člověk nebo démon. V takovém případě jde výhradně o tu… romantickou stránku věci. To, že jsi svému milovanému blíž. A že všechno s ním intenzivněji prožíváš… Chápeš."

"Jasně…" Minho se na moment přemítavě odmlčel. "Takže když může - teda vlastně musí - dát daemon srdce člověku, znamená to, že může dát člověk svoje srdce daemonovi?"

"To rozhodně může."

"A démoni? Démoni taky můžou dát svoje srdce… komukoli? Daemonovi? Nebo člověku?"

"Není to zakázané, ale… nedoporučuje se to."

"Proč?"

"Daemoni patří svým Vyvoleným. A lidé… lidé jsou prostě pro démony příliš smrtelní."

"Bolí to? Když umře ten, komu jsi dal svoje srdce?"

"Daemoni v takovém případě zpravidla páchají sebevraždy. To, myslím, o mnohém vypovídá," odtušil Andy suše.

"No jo… to byla blbá otázka."

"Pokud sebevraždu žalem spáchá démon, je to ten lepší scénář. V tom horším žalem zešílí a promění se ve vraždícího maniaka."

"Takže už se to někdy stalo."

"Pár případu v historii bylo, ano. A všechny prokázaly, že takové jednání je pitomost toho nejvyššího kalibru."

"A co když… Můžeš dát srdce někomu, kdo už svoje srdce dal někomu jinému?"

"Můžeš." Andyho rty křivil hořký úsměšek. "Ale nikdy to nedělej."

Na druhé straně linky se rozhostilo užaslé ticho. Deset vteřin, možná déle. "Proboha," hlesl Minho konečně. "Tys dal svoje srdce Erikovi!"

"Tvá zděšená reakce je velice příhodná," uchechtl se Andy cynicky.

"Ale on dal srdce Hyesungovi… A tys to věděl? Myslím, ehm, když -?"

"Jasně, že jsem to věděl. Sakra, hledal ho dvě stě padesát let. Komu jinýmu by asi dal svoje srdce, když ne Hyesungovi?!"

"Byla to od něj pěkná pitomost…"

"Patří jí třetí místo na našem žebříčku romantických pitomostí, jo. Ale s tím už nikdo nic nenadělá. Jak jednou někomu své srdce dáš, nemůžeš to vzít zpátky."

"Co to znamená pro tebe?" zeptal se Minho po krátkém zaváhání.

Andy si pár vteřin zamračeně rozmýšlel odpověď. "Chápeš, proč jsem to tehdy udělal?" opáčil namísto toho.

"No… asi ti to připadalo správné, ne?"

"Je-li to diplomatické označení pro touhu jednoho bláznivě zamilovaného vola udělat velké gesto, tak ano, asi mi to připadalo správné. A nejhorší na tom je, že i kdyby ten vůl dostal šanci vrátit se v čase, stejně by do toho šel znovu…"

"Aby byl Erikovi blíž?"

"Aby byl Erikovi blíž," pokýval Andy hlavou a zasmál se. "Musí ti to připadat ubohé…"

"Jen nevýslovně nešťastné," opravil ho Minho.

"Díky."

"Nemáš za co. Takže… kde je to ale? Pokud to chápu správně, duševní propojení funguje. Cítíš Erikovy pocity. A o to přece předně šlo…"

"Ano. Na dálku to funguje bezvadně. Být asexuál, vlastně nemůžu být spokojenější."

"Chceš říct, že…"

"Jo."

"Kruci."

"Tak nějak."

"Jakože… to nejde?"

"Ah, jistěže to jde," odfrkl Andy. "Kouzlo milenců z tebe neudělá impotenta. Ačkoli v tomhle případě by asi bylo lepší, kdyby udělalo… Ne, ty vesele můžeš a třeba i sakra chceš, jenže máš smůlu. Sex s tvým milovaným je tabu. Protože tvůj milovaný oficiálně patří někomu jinému a tobě to tvoje pouto s ním dává sežrat. A tvůj milovaný, pokud tě miluje, tě samozřejmě nechce vidět trpět, a proto s tebou odmítá spát. Což ty naprosto chápeš, jenže občas ti prostě ujedou hormony a pokusíš se svého milovaného svést, a pak - i když víš, že to dělá jen pro tvoje dobro - brečíš, protože před tebou utekl, a tobě to přijde hrozně líto. A tak. Chápeš."

"To se tedy dneska stalo?"

"V kostce, ano."

"Eric se s tebou nechtěl vyspat?"

"Když to řekneš takhle, zní to ještě uhozeněji, než jak uhozené to ve skutečnosti je."

"Sexuální frustrace je vážná věc!"

"Nemusíš mě litovat," ušklíbl se démon a založil ruku za hlavou. Zavřel oči. "Když nad tím přemýšlím teď, s odstupem, jsem mu vděčný, že mě zarazil. Jo, jsem nadrženej, až to bolí, ale… užít si by bolelo víc. Posléze."

"Jak… se to projevuje?"

"Máš pocit - doslova, protože je to celé jen v tvojí hlavě - že tě chce něco rozervat zevnitř. Netrvá to dlouho… ale ta bolest je příšerná."

"Po sexu?"

"Po sexu."

"A kolikrát jsi to, ehm," Minho si rozpačitě odkašlal, "podstoupil…?"

"Dvakrát."

"Dvakrát…? Znáte se dvě stě padesát let."

"A spali jsme spolu dvakrát, jo. Poprvé, to o mém velkém gestu ještě neměl tušení. Podruhé se mi ho povedlo svést asi o století později… měsíc před svatbou, ehm…"

"Vy se nezdáte, pane Lee…!"

"No že?" zasmál se Andy. "Nejsem na to hrdý, ale nebudu tvrdit, že toho lituju. Protože nelituju. Jediné, co mě trápí, je fakt, že Eric na vlastní oči viděl, o kolik se můj následný stav oproti prvnímu incidentu zhoršil. Vyděsilo ho to. Strašně moc. Zařekl se, že mě tomu už nikdy nevystaví. A, jak slyšíš, drží se toho přesvědčení zuby nehty."

"A to je… dobře, viď?" konstatoval Minho nejistě.

"Udržuje mě tím ve stavu psychické příčetnosti," přisvědčila siréna zamyšleně. "Jakkoli nesmyslně to asi zní…"

"Budeš v pohodě?"

"Budu. Nemusíš mít strach. Zrovna já si nemám z čeho dělat těžkou hlavu…"

Ta narážka byla zjevná.

"Jak na tom Eric je?"

"Drží se."

"Hele, jestli jde o Arona… jsem si jistý, že celou situaci bere extrémně nedaemonsky."

"To ti řekl?"

"No, to přímo ne… On od včerejška prakticky s nikým kloudně nepromluvil," o incidentu v hodině angličtiny Minho prozíravě pomlčel, "a od dnešního dopoledne je zavřený v pokoji a umně zapírá vlastní existenci, ale -"

"To vůbec nic nedokazuje," zklamal ho Andy. "Nebo hůř… může to dokazovat to, co nikdo z nás nechce, aby se k Erikovi dostalo."

"Snad si nemyslíš, že si Aron hraje na emařskýho hikikomoriho proto, že plánuje Erikovu vraždu? No tak, je to Aron!"

"Vyšinutej Aron."

"To… uhm… dobře, ale… takhle přece vyšinutej není."

"Předpokládáme, že není. Jistě to nevíme."

"Ty to Erikovi prostě nechceš říct," zabručel Minho.

"Ne, dokud nebudu mít důkaz. Chápu, že vědomí, že za ním Aron stojí, by z něj momentálně udělalo tu nejšťastnější bytost ve vesmíru, jenomže… kdyby se nakonec ukázalo, že to není pravda…"

"Složilo by ho to."

"Přesně," zamračil se Andy. "Budit v něm falešné naděje, by bylo příliš kruté."

•••

"Provedl jsem něco?"

Zhoumi se zarazil a nechápavě si Nichkhuna prohlédl. "Měl jsi snad něco provést…?"

"Ne, ale ty se tváříš hrozně naštvaně," opáčil Thajec nejistě.

"Hroutí se mu jeho daemonské přesvědčení," vysvětlil Minho a s úšklebem Zhoumiho poplácal po rameni.

"Nic se mi nehroutí," odsekl Mi a mrzutě přítelovu ruku setřásl. "Jen sumíruju, jak velcí jste vy pošuci!"

"Nezapomínej laskavě, s kým mluvíš!"

"S tebou?"

"Ano, s tvým božským Vyvoleným!"

"Zase to s tou sebeláskou nepřeháněj…," zabručel Zhoumi a zamračeně ukázal na Nichkhuna. "Ty. Chci slyšet tvůj názor."

"Názor na co?"

"Na dnešní počasí," protočil daemon oči. "Názor na Erika!"

Nichkhun si sundal tašku z ramene a posadil se na jednu z kamenných lavic, lemujících stěnu chodby. "Žádný názor nemám," řekl pak. "Nesouhlasím s tím, co udělal, ale… nevěřím, že to udělal bezdůvodně. Eric si lidského života příliš váží…"

Zhoumi svraštil čelo. "Na to jsi přišel jak?"

"Zdráhal se Junsua proměnit v démona."

"A to je všechno?"

"Všechno," přisvědčil Khun. "Víc k tomu názoru znát nepotřebuju."

"No… jo, bylo to nebezpečné, ale… nakonec to přece vyšlo. A Sua to zachránilo."

Nichkhun odvrátil pohled stranou. "Tys u toho nebyl," hlesl. "Eric měl pravdu, ten… ten proces byl regulérní mučení. V životě jsem nebyl svědkem ničeho odpornějšího… a to mám sakra silný žaludek."

Minho usedl vedle Khuna a vzal ho za ruku. Zhoumi nerozhodně přešlápl z nohy na nohu, nakonec se však i on posadil a pohladil staršího po zádech. Thajec jim věnoval vděčný úsměv.

"Byla to blbost," přiznal.

"Hyung žije a má se fajn," připomněl mu Minho.

"Junsu je nezmar. Junsu přežije všechno. Ale kdyby to byl kdokoli jiný…"

"Byl to Junsu hyung. A ten krok, ač riskantní, ho zachránil. Konec, tečka."

"Miluju tě, víš to?" zasmál se Nichkhun a opřel se hlavou o Minhovo rameno.

"Dobře. To asi chápu." Zhoumi přestal civět do prázdna a narovnal se. Minho i Nichkhun na něj zmateně pohlédli.

"Chápeš, že miluju Minha?"

"Ne. Teda… jo, to chápu taky. Ale chci říct, že chápu, jak jsi ke svému pozitivnímu názoru na Erika došel. A asi i chápu, jak k němu došel Junsu. Je démon a démoni… drží pospolu. Asi."

"Není démon zase tak dlouho," podotkl významně Minho.

"Kuš." Zhoumi se zamračil. "Radši mi řekni, jak jsi k němu došel ty?"

"K pozitivnímu názoru na Erika?"

"Ano!"

Tmavovlásek zaváhal, na moment. "Po Munovic oslavě… To, jak se málem nechat zabít vlastní magií jen proto, aby nás ostatní udržel v bezpečí… To by zlý člověk - démon prostě neudělal." A byla to pravda. Částečně. Nelíbilo se mu, že před MiMim svou speciální schopnost stále tají, cítil však, že čas vyjevit ostatním, že může komunikovat se zemřelými lidskostmi, ještě nenadešel. Poví jim to. Určitě. Ale… později.

"Hmm. To beru," zabručel Číňan. "Mohl by to vlastně být důvod i pro Kibumův názor… ovšem nevysvětluje Kyuhyuna, protože Kyuhyun nebyl v té chvíli při vědomí. A ani Siwona, protože ten se tam vůbec nevyskytoval…"

"Pro názor přece nepotřebuješ důkaz," namítl Nichkhun. "Je lepší ho mít, samozřejmě, protože pak si ho líp obhájíš, ale… někomu holt stačí vlastní pocit."

"Třeba Ryeowookovi?" odfrkl Zhoumi. "Ten mě dnes ráno nazval zabedněným daemonským idiotem…"

"Chansunga včera nazval hůř," uklidnil ho Minho.

"Když je řeč o Ryeowookovi…," zamyslel se Nichkhun. "Jsme vlastně v háji, co?"

Středoškoláci se zatvářili nechápavě.

"Přece když tu není Eric," objasnil jim Khun své myšlenkové pochody, "nemá Ryeowooka kdo trénovat. A když není, kdo by Ryeowooka trénoval, všichni umřeme. Tak to Chansung viděl, ne?"

Minho zbledl. Zhoumi srazil obočí a potřásl hlavou.

"Eric není jediný, kdo Ryeowooka může trénovat. Vezme si ho na starost někdo jiný. Třeba Yesung, ten je k tomu kompetentní dost -"

"Tak to nefunguje."

Khun, Mi i Minho nadskočili leknutím a otočili se za novým hlasem. Blížil se k nim Changmin.

"A proč ne?" oponoval mu daemon. "Yesung je zkušený mág se spoustou praxe -"

"Tak to nefunguje, Zhoumi," zopakoval hrabě Shim. "Ani tak skvělý mág jako Yesung nemá na to, aby Ryeowookovi pomohl zvládnout jeho mentální schopnosti."

"Proč?"

"Protože Yesung není monstrum."

Trojice strnula šokovaným úžasem, nevěříce že Changmin Erika právě nahlas nazval monstrem. Minho se užuž chystal k ofenzivně defenzivnímu protestu, démon ho ale umlčel mávnutím ruky:

"Eric byl monstrum dávno předtím, než zabil svoji lidskost."

"V jakém slova smyslu?" podivil se Nichkhun.

"Tom magickém."

Minho a Zhoumi si vyměnili zmatený pohled, Khun však přemítavě přitakal.

"Myslím, že tomu rozumím," zamumlal.

"Jo…?"

"Jde o to, že množství živelní magie, jaké ovládá Eric, by… nemělo patřit jednotlivci. Není normální, aby v sobě takovou moc soustředil jeden jediný démon." Thajec tázavě pohlédl na Changmina, který přikývl.

"Nikdo jiný než Eric Ryeowooka nemůže správně připravit, protože nikdo jiný jeho síle nedokáže správně porozumět."

"Chceš říct," odkašlal si Zhoumi, "že Ryeowook je… taky monstrum?"

"Samozřejmě. Ne sice v tom primárním magickém ohledu - jako Eric - ale monstrum rozhodně je," pokrčil Changmin rameny a obdařil studentstvo zdvořilým úsměvem. "A teď mě, prosím, omluvte, musím v Min Hově kanceláři najít jeden dokument, vyfotit ho a co nejdřív mu ho poslat."

Khun povytáhl obočí. "Neodjel Min Ho náhodu před chvilkou do města?"

"Odjel. Jenže manažer jisté firmy si ten dokument naneštěstí zrovna teď naléhavě žádá."

"Co vůbec potřebuje ve městě…?" zamručel si Minho pod vousy.

"Min Ho nejspíš nic, vezl tam Yesunga… Ale co ten ve městě shání, to netuším," odvětil Changmin, rozloučil se a vykročil chodbou dál.

Zhoumi, plácaje se v apokalyptických scénářích všeho druhu, si rozpačitě skousl spodní ret. A pak se nadechl a zavolal: "Maxi?"

Changmin se ohlédl.

"Co když se Eric nevrátí?"

"Pak všichni umřeme," prohlásil démon věcně. "Tak to Chansung viděl, nebo ne?"

 

•••

Majordomus otevřel dveře a trojice démonů se se znaveným "díky" vploužila dovnitř.

"Je každé setkání s vašimi rodiči tak… ehm… náročné?" odkašlal si Junsu, svlékaje si z ramen Erikovo sako. Ne že by sám sako neměl… jen ho jaksi nenapadlo si ho sbalit. Však kdo by předpokládal, že ho Grace a Simon Munovi pozvou na oběd, no ne?

"I náročnější," přitakal vážně Eric. Hyesung ho dloubl loktem do boku.

"Zvykneš si," ujistil Junsua.

Majordomus taktně vyčkal, či bude jejich konverzace pokračovat, a když naznal, že nikoli, přitočil se k Erikovi a promluvil: "Máte návštěvu, Výsosti. Čeká na vás v přijímacím salonku."

Eric sebou při těch slovech poplašeně trhnul.

Hyesung přelétl očima z manžela na majordoma a zamračil se. Termín návštěva se v posledních třech dnech stal synonymem pro bulvární parazity. Ohledně těch měl ale personál domu přece jasné instrukce… "Kdo je to?"

"Baron Hwang, pane."

"Hwang Minhyun?"

"Ano, pane."

Hyesung a Eric si vyměnili udivený pohled.

"Připomeň mi," zamyslel se ten starší, "proč jsem vlastně stahoval tu bariéru kolem našeho domu…?"

"Protože pro tebe bylo příliš vyčerpávající ji udržet… a protože aristokracie středního věku by nás sežrala zaživa, kdyby se k ní doneslo, že bráníme ve vstupu do domu jiným démonům tak agresivním kouzlem, ehm," objasnil mu Sung.

"Jo, pravda."

Majordomus tu nepřímou narážku pochopil okamžitě. "Mám barona poslat pryč?"

"Samozřejmě -," odfrkl Hyesung znechuceně, Eric mu však skočil do řeči.

"Ne. Není třeba. Vyslechnu ho."

Hyesung a Junsu na něj překvapeně pohlédli. Vévoda se rozpačitě ošil a snažně netečně pokrčil rameny.

"Když už je tady…"

"Vážně?" nevěřil Shin vlastním uším. Sledoval, jak Eric spěšně mizí mezi antickým sloupořadím na pravé straně haly, a potřásl hlavou. "Co sakra čeká, že se od Hwanga dozví?"

"Něco o Aronovi," zabručel Junsu.

Hyesung na něj nechápavě zamrkal.

"Jsou teď přece nejlepší kámoši, Aron a Minhyun," ušklíbl se mladší. V jeho tónu zaznívala notná dávka cynismu. "Tuším, že hyungnim podvědomě doufá, že Hwang něco ví… Ale můžu se mýlit."

Mezitím Eric - povážlivě rychle - dorazil ke dveřím inkriminované místnosti. Nespěchal proto, že by se snad barona nemohl dočkat (haha), prostě jen neměl chuť čelit Hyesungovým otázkám. A podezíravým pohledům. Zvlášť pak, když sám dost dobře nevěděl, co si od interakce s Minhyunem vlastně slibuje.

Pár vteřin otálel, než se zhluboka nadechl, vzal za kliku a vstoupil dovnitř.

Minhyun vyskočil na nohy a vysmekl vévodovi devadesátistupňovou úklonu. "Vaše Výsosti."

Nikdy nepochopil, kde Jessica, Junsu a ostatní vidí Minhyunovu fyzickou podobu s Aronem. Minhyun vůbec nevypadá jako Aron. Ani trochu. Aron je úplně jiný… Aron je…

Eric si zahanbeně uvědomil, že nemá daleko k tomu, aby se dal do breku. Sakra.

Pokynul mladšímu, ať se posadí, a sám usedl do protějšího proutěného křesla.

"Nu? Co tě sem přivádí?" Zamyšleně přimhouřil oči. Minhyunův strach byl takřka hmatatelný. Už dlouho zřetelně vnímal, že se jej démon nočních můr bojí, avšak až dodneška netušil jak moc. Až dodneška spolu totiž nikdy nemluvili mezi čtyřma očima, vždy u toho byl přítomen někdo další, což celou analýzu zkreslovalo… Jedinkrát ho nenapadlo, že je Minhyunova hrůza z něj tak velká. A o to méně nyní rozuměl tomu, proč Minhyun, sedící jako by spolkl pravítko, dobrovolně přišel do jeho domu. Jaký by mohl mít důvod…?

"Musí to být opravdu důležité…"

Vyměnili si krátký pohled. A Minhyunův strach znenadání přebila jiná emoce. Silná, neskutečně silná… Emoce, která neměla se strachem zhola nic společného.

"Ano. Je to velice důležité," přisvědčil baron tiše.

Emoce, která byla jeho přesným opakem.

"Jsem tu kvůli Aronovi."

•••

Yesung vytáhl z kapsy mobil, aby zkontroloval aktuální čas, když se za ním ozvalo tázavé: "Profesor Yesung…?"

Ohlédl se a stanul tváří v tváří drobnému usměvavému muži. "Tony An," představil se mladšímu zvesela a podal mu ruku.

Potřásli si.

Yesunga bezděčně napadlo, že jestli tenhle chlápek chodil s Kangtou, nevypadá on vedle Min Ha vůbec tak nepatřičně, jak se domníval. Ne, že by byl Tony přímo ošklivý… spíše jen k uzoufaní obyčejný.

Notně nezáživně společensky konverzujíce, usadili se v nedaleké kavárně U Černé kočky. Tony vyčkal, až se servírka s jejich objednávkou vzdálí, a promluvil; tentokrát již k tématu: "Chcete se tedy dozvědět něco o Kangtovi."

Yesung přikývl. "Proto jsem tady, ano."

"Kde jenom začít…"

"Možná… od vašeho seznámení? Poznal jste ho na Akademii, viďte?"

Doktorovy rty zbrázdil nostalgický úsměv. "Chodil o ročník níž… Strávili jsme spolu rok a půl. Čtvrtý ročník jsem dostudoval ve Státech," vysvětlil, "o šest let později získal titul z medicíny… Ještě ten rok jsem se vrátil do Koreje a našel si místo u svatého Jana. Ani ve snu by mě nenapadlo, za jakých okolností se o tři roky později s Kangtou shledám." Zasmál se. Trpce.

"Věděli jste, co se mu stalo?"

"Ne. Nikdo nám to přímo neřekl. Každopádně… jednoho dne přinesla ta malá Japonka, která Kangtu pravidelně navštěvovala - Yuki? Yumi? tak nějak se jmenovala - fotku. Byl na ní Kangta a někdo, kdo vypadal úplně stejně jako ten démon, co po smrti Kangtovy matky a bratra každý měsíc pravidelně financoval jeho pobyt na klinice. Když se jí Miryo - jedna ze sester - zeptala, jestli je to on, jenom zavrtěla hlavou a řekla: "Tenhle Mun už není."

Nu, nemá-li ctihodný vévoda jednovaječné dvojče, nabízí se jen jediná možnost…"

"Lidskost."

"Taková byla naše soukromá teorie, ano. Daemon, démon a jeho mrtvá lidskost."

"Eric tedy platil za Kangtův pobyt u svatého Jana?" svraštil Yesung čelo.

"Vy ho znáte?" zpozorněl Tony.

Černovlasý zaváhal, na moment. Ač se mu Tonyho strohý tón nezamlouval, on se přece neměl za co stydět. "Ano," přiznal popravdě, "znám Erika Muna."

Než stačil starší cokoli poznamenat, přinesla servírka jejich kávu. Čímž bylo debatování na toto téma definitivně promlčeno.

"Asi dva týdny potom, co došlo k tomu neštěstí v Ryuovic domě -," Tony povytáhl obočí, "slyšel jste o té kauze?"

"Vím jen, že Kangtovy příbuzné našli mrtvé a nikdy se nezjistilo, co se tehdy odehrálo."

"Nebiologické příbuzné," přiblížil mu Tony. "A nejen je. Našli tam těch mrtvol minimálně deset." Nasypal si do kávy cukr a zamíchal. "Otce Kangta nikdy nepoznal a jeho matka umřela, když mu bylo šest let. Ujala se ho její nejlepší přítelkyně, Ryu Ji Hye, která měla syna - stejně starého jako Kangta - jménem Ji Hoon. Paní Ryu byla známá svou… nechutí k čemukoli, co souviselo s démony. A ráda se obklopovala lidmi, kteří s jejím postojem souhlasili. Nechci tvrdit, že vedla sektu, ale… démony z duše nenáviděla a ve svých stoupencích tuhle myšlenku podněcovala, jak jen to šlo."

"Chcete říct, že ti další mrtví v jejich domě byli její antidémonsky založení přisluhovači?"

Tony přitakal. "Spekulovalo se, že v tom mají démoni prsty… dokud policie nevydala prohlášení, že sedm z těch deseti… nebo jedenácti lidí spolklo pilulku s jedem. Včetně paní Ryu. Dva nebo tři pak měli zlomený vaz, minimálně jeden však proto, že spadl - nejspíš při útěku - ze schodů. Nejzajímavější úkaz však přinesla pitva Lee Ji Hoona: jeho orgány byly rozleptané zevnitř."

"Démonská krev?" zamračil se Yesung. "Ale takový průběh… to by znamenalo…"

"Že Lee Ji Hoon byl poloviční démon, jo."

"Tím se asi paní Ryu nikomu na potkání nechlubila…"

"Pochybuju, že vůbec vysvětlila samotnému Ji Hoonovi, co jeho potřeba pití krve skutečně znamená… Dokonale se tím ale vysvětluje, proč dělala mezi svými syny tak propastné rozdíly."

"Protežovala Kangtu?"

"Aniž by o to stál," povzdychl si Tony. "Ale ono se není moc čemu divit… Kangta byl prostě ideální dítě. Milé, slušně vychované, ve škole prospívající na výbornou. Na základní a nižší střední škole navíc obrážel klavírní soutěže, ze kterých zpravidla odcházel jako vítěz. Měl vlastně nastoupit na konzervatoř… z toho ale sešlo, když se u něj projevilo magické nadání. Výjimečné, jak taky jinak… ohnivých mágů se rodí málo." S úšklebkem usrkl horké kávy. "V polovině prváku navíc zjistil, že dovede hýbat věcmi pomocí svoji mysli. Telekineze se tomu, myslím, říká…?"

Yesung přikývl.

"A k tomu všemu připočtěte, jak nelidsky úchvatně vypadal… Možná vám to bude připadat směšné, ale já se ho bál."

"Nemiloval jste ho…?"

"Byl jsem do něj zamilovaný od chvíle, co jsem ho poprvé uviděl," zasmál se Tony. "Zbožňoval jsem ho, nevýslovně moc, a zároveň se ho děsil. Protože… byl prostě příliš dokonalý. Nedává to asi smysl, ale nevím, jak lépe to popsat…"

"Myslím, že rozumím," zamumlal Yesung a pozvedl ke rtům svůj šálek.

"Abych se ale vrátil k vaší původní otázce: dva týdny po smrti Ryu Ji Hye a Lee Ji Hoona se na klinice zjevil Eric Mun - v té době ještě zcela anonymní -, jediné, co ho zajímalo, bylo, kolik u nás stojí pacientův pobyt na měsíc, a když mu sestra řekla cifru, ten obnos jí bez jediného dalšího slova položil na stůl, a odešel. Pod bankovkami pak našla lístek s tím, že odedneška hradí veškeré poplatky týkající se Kangtovy hospitalizace u svatého Jana on. Přicházel pravidelně každý dvacátý den v měsíci, přesně v deset dopoledne. Bez výjimky."

"Navštívil někdy Kangtu?"

"Odmítal se k němu jen přiblížit. A to je na tom celém to nejsmutnější. Protože Kangta na něj čekal. Celých těch pět let."

"Čekal…?" udivilo Yesunga.

"Kangtův běžný den vypadal tak, že seděl na posteli a zíral ven ze zamřížovaného okna. Bez hnutí, několik hodin v kuse. Když měl o stupeň živější náladu, zašel do společenské místnosti zahrát ostatním pacientům na piano… většinou ale neopouštěl pokoj a jen neúnavně vyhlížel. Že čeká na něj jsem zjistil tři měsíce potom, co se u nás Mun zjevil poprvé.

Kangta byl už od svého příchodu na kliniku dokonale prázdný. Nemluvil, neprojevoval se, jenom přežíval. Ale to dopoledne… pamatuju si, že jsem vešel do jeho pokoje a okamžitě jsem věděl, že je něco jinak. Jeho pohled, jeho výraz… najednou byl živý. Tak živý, jak jsem nevěřil, že ho ještě někdy uvidím." Tony zasmušile odvrátil zrak. "Když viděl, že Mun přichází, z vteřiny na vteřinu ožil. Když viděl, že odchází, zmocnila se ho znovu ta staronová letargie… Kolikrát jsem měl nutkání přestěhovat ho do pokoje na druhé straně budovy, odkud by neměl výhled na příjezdovou cestu… jenže Miryo mi to pokaždé vymluvila. Nevím, jestli naštěstí nebo bohužel. Mně přišlo kruté budit v něm falešné naděje, jí vzít mu to jediné, co v něm dovedlo probudit emoce."

"Řekli jste Erikovi, že ho chce Kangta vidět?"

"Já ne. Pokud mu to řekla Miryo, mně se o tom nezmínila."

Asi dobře věděla proč, napadlo Yesunga suše. Zajímalo by ho, jestli doktor An chová k Erikovi takové antipatie proto, že Kangtu zlomil, anebo proto, že pouze o něj Kangta projevoval zájem. Možná by nebylo od věci promluvit si i s tou sestřičkou Miryo… ta by mu o celé věci mohla podat objektivnější obrázek…

"Jak umřel?" zeptal se Sung po chvíli přemítavého ticha.

"Zápal plic. Bojkotoval léčbu. Všechny léky, které dostával, schovával pod matraci… A my to zjistili, až už bylo pozdě."

Skolil ho zápal plic. Nebo… spíš se jím nechal skolit. Leeteuk si ani neuvědomoval, jak výstižná jeho slova tehdy byla…

"Kdo zaplatil pohřeb?"

"Eric Mun." Nevraživost se z Tonyho tónu vytratila. Nahradilo ji smutné, melancholické smíření. "Na pohřbu pak do sebe zapadl i ten poslední dílek skládačky…"

Yesung zmateně nakrčil čelo.

"Leží pochovaný vedle Muna Junghyuka."

•••

Min Ho dobrou minutu nepřítomně civěl na ikonu souboru v otevřené složce. Zvažoval, či má nebo nemá náladu se jím zaobírat. Nakonec naznal, že nikoliv, a tak notebook s povzdychem zaklapl, zavřel oči a zavrátil hlavu o polstrované opěradlo židle.

Před půl hodinou dorazil zpátky na Akademii, nemaje sebemenší tušení, co se Yesung dozvěděl od toho psychiatra, se kterým se sešel. Chtěl vyzvídat… jenže Yesung byl tak zřetelně neochotný i vůbec otevřít pusu, že od své snahy raději upustil. Nebyl si však jistý, jestli to bylo správné rozhodnutí. Vlastně by vůbec nemuseli mluvit o tom, co mu pověděl ten doktor (ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nezajímá), nemuseli vůbec mluvit o Kangtovi nebo Erikovi, mohli mluvit o čemkoli… o jakékoli prkotině…

Jen kdyby mluvili.

Nejspíš se plašil úplně zbytečně, Yesung se přece zdál být v naprostém pořádku… Jenže jeho včerejší slova Min Ha přespříliš vyděsila. Ne, nešlo o ta slova… byl to ten bezděčný posunek. To, jak se Sungie prsty dotkl šedesát let starých jizev na zápěstích.

Musím jednat s rozvahou… Když jsem naposledy jednal impulzivně… neskončilo to dobře.

Na stole se mu rozezvonil mobil. Min Ho otevřel jedno oko, natáhl se pro telefon a zamžoural na jméno volajícího.

"Hyesung?" zabručel rozmrzele, přesto však hovor přijal: "Co chceš?"

Druhý konec linky zůstal tři rozpačité vteřiny zticha. "Min Ho, to jsem já," ozvalo se konečně.

"Eriku!" Hrabě se přestal houpat na židli a s uštěpačným šklebem ve tváři se opřel lokty o stůl. "Tak vy jste neumřel?"

"Promiň… Měl jsem ti dát vědět."

"To teda měl."

"Omlouvám se."

"Ah, kašlete na to. Stalo se něco?"

"No, jak se to vezme… Mám na tebe prosbu. Vím, že už je pozdě -"

"Pozdě?" Min Ho se zamračil na hodiny visící nade dveřmi. "Ještě není ani šest."

"Ale než se vrátíš, bude minimálně devět."

"Vrátím odkud?"

"Mohl bys mi přivézt Arona? Ehm," Eric si nejistě odkašlal, "samozřejmě pokud bude chtít…"

Min Ho se zasmál. "Jestli bude Aron chtít?" zopakoval pobaveně. "Zbytečnější poznámku ještě nikdy nikdo z pusy nevypustil!"

Pět minut nato už hrabě Choi klepal na dveře Aronova a Chansungova pokoje.

"Aronnie ~ Otevři ~," zahalekal zpěvavě. "Jestli neotevřeš, dojdu si pro náhradní klíč a otevřu si sááám. A ty víííš, že to udělááám ~!"

Zevnitř pokoje se ozvaly šouravé kroky, následované cvaknutím zámku. Dveře se pootevřely a ve škvíře, kterou by člověk sotva protáhl ruku, se zjevil Aronův nedůvěřivý obličej.

Min Hovy rty zvlnil spokojený dravčí úsměv. "Sbal si věci."

Chlapcův výraz se z podezíravého změnil v absolutně zmatený.

"A hni sebou. Eric ti mě jako osobního šoféra najal jen na hodinu a půl."

Aron vytřeštil oči; několik chvil na něj jen nehnutě beze slova zíral. Pak se mu z hrdla vydral tichý vzlyk… a on rozvalil dveře dokořán a skočil Min Hovi kolem krku.

•••

Když o hodinu a čtyřiatřicet minut později (Min Ho si pro efekt v mobilu nastavil stopky) zazvonili u dveří Munovic sídla, neotevřel jim majordomus, ale zubící se Junsu.

"Zdar! Kde se flákáte?"

"Než se Aron vypraví… je horší než ženská," povzdechl si Min Ho teatrálně a se smíchem se vyhnul daemonově napřažené ruce.

"Nevím, kdo z nás potřeboval celý ten proces balení fotograficky dokumentovat," odfrkl Aron.

"Máš to nafocený?" nadchl se Junsu.

"Všechno," ujistil ho Min Ho.

"Boží!"

"A pak že Minhyun je psychopat," utrousil Aron otráveně, šťouchl do Junsua cestovní taškou, aby si uvolnil cestu dovnitř, a vešel do domu.

Nechtěl svou bezprostřední reakci nijak přehánět… když ale uviděl Erika, scházejícího z posledního stupně schodiště, bez přemýšlení odhodil tašku, rozběhl se k němu, a usedavě vzlykaje, nadšeně démona objal.

"Nepřejte si mě, jestli vás ještě někdy napadne, že bych mohl být daemonsky uvažující daemon!"

"Odpusť mi to," zasmál se Eric a sevřel brečícího Arona v náručí.

Min Ho a Junsu celou scénu sledovali s přiblblými úsměvy na rtech.

"To je tak pěkný!" rozněžnil se Su.

"Až bych z toho zvracel, jo," zašklebil se Min Ho. "Mimochodem, co že Eric tak najednou změnil názor?"

"Minhyun."

"Minhyun?"

"Minhyun."

"Přišel sem, něco Erikovi řekl, ten dvě hodiny bloumal po domě jak ve snách, načež nám oznámil, že pošle pro Arona," pokrčil rameny Andy, který se zjevil po Min Hově pravici.

"A že si půjčuje můj mobil," dodal Hyesung, který se vynořil vedle Junsua.

"Wow," konstatoval Min Ho.

"Jo. Bylo to značně nečekané," přisvědčil Sung. "Zdržíš se chvíli, viď? Dáš si něco k pití?"

"No…" Hrabě zaváhal. Mínil se přece vrátit na Akademii co nejdřív, čistě pro vlastní dobrý pocit nenechávat Yesunga dlouho samotného…

"Kávu? Čaj?"

Chováš se jako blázen, okřikl se v duchu a tázavě vyčkávajícímu Hyesungovi věnoval křivé, snažně bezstarostné pousmání.

"Kafe. To nejmenší, jaký v kuchyni zvládnou uvařit."

•••

Zpátky na Akademii Min Ho dorazil před půl desátou. Cestou k západnímu křídlu zvažoval, jestli zamířit přímo k Yesungovu apartmánu, nakonec ale naznal, že bude lepší umýt a převléknout se u sebe, a teprve potom se dožadovat přijetí u své rozkošné ženy.

K jeho překvapení byly dveře jeho apartmánu odemčené. A uvnitř se svítilo. Že by…?

"Ahoj," zavolal neurčitě do útrob tichého bytu.

"Ahoj," odpověděl mu Yesungův hlas z kuchyně.

Min Ho se usmál a spěšně skopl boty. Společné trávení pátečního večera z Yesungovy iniciativy? To si rozhodně nechá líbit!

Zašel se opláchnout do koupelny, rovnou se převlékl do pyžama, které nechal na prádelníku válet od rána, a potom se po špičkách přikradl ke kuchyni.

To, co tam uviděl, ho vyděsilo natolik, že zareagoval rychleji, než stačil rozumně zapřemýšlet.

Vystartoval k Yesungovi, z ruky mu vyrazil nůž, který se zařinčením spadl na podlahu. Starší vyjekl leknutím.

"Co blbneš?!"

Min Ho neodpověděl; zíraje na nůž, těžce oddechoval, jako by právě uběhl maraton.

"Min Ho, pusť mě."

Pustit ho? Nerozuměl těm slovům. Nechápal, co znamenají. Nebyl s to předanou informaci správně zpracovat… Zíraje na nůž, sevřel Yesunga v náručí pevněji.

"Min Ho, to bolí!"

Ať už jeho mozek zatemnilo cokoli, vystrašený výkřik jeho milovaného všechnu tu mlhu rázem rozehnal. Min Ho od Sunga prudce odskočil. "O - omlouvám se!" vyhrkl, ruce chlácholivě pozvednuté.

Černovlasý očima konsternovaně zatěkal mezi ním a nožem na podlaze. "Co sis proboha myslel?" vyštěkl roztřeseně. "Že se chystám podřezat si žíly?!"

Min Ho provinile uhnul pohledem a Yesung s povzdychem zavrtěl hlavou.

"Ale no tak…" Přistoupil k démonovi a vzal jeho tvář do dlaní. "Podívej se na mě, Min Ho."

Démon, ač neochotně, poslechl.

"Nemusíš se o mě bát, jasné?"

"Já vím," hlesl hrabě. "Vím, že panikařím úplně zbytečně, protože vím, ty neuděláš žádnou pitomost, jenomže… ten včerejšek… já," obemkl prsty Yesungova zápěstí, palci pohladil zhojené jizvy, "nemůžu na to přestat myslet…"

Starší nakrčil čelo. "Jsou to jen jizvy."

"Já vím, ale…"

"Připomínají mi, co už nikdy nesmím udělat. Co to brát takhle?"

Min Ho se zamyslel. "Jo… to zní… dobře."

Yesung se s úsměvem vytáhl na špičky a políbil ho. "Uděláme si hezký večer?"

"Ano, prosím."

"Měl jsem v plánu nakrájet k zelenině i tamten sýr," Yesung pokynul ke camembertu na lince, "ale… možná to radši uděláš sám…?"

"Ano, myslím, že radši ano," zasmál se Min Ho rozpačitě. Zvedl ze země nůž, opláchl ho ve dřezu a dal se do díla.

Yesung vytáhl z lednice lahev vína a ze skříňky dvě sklenice.

"Kde jsi vlastně byl?" zeptal se, zatímco z hrdla odšroubovával korkovou zátku. "Kolem osmé jsem na tebe klepal v kanceláři - bez úspěchu - a pak jsem si všiml, že máš pryč auto…"

"Doručoval jsem Erikovi Arona."

"Vážně?" Yesung se rozzářil. "Tak konečně nějaká pozitivní zpráva!"

"No že? Bylo to tak sladký, že mi málem vypadaly všechny zuby."

"Oznámili jste to Chansungovi?"

"No… Aron mu nechal vzkaz na stole."

"Vzkaz na stole? To je krutý."

"Hele, buďme rádi, že udělal aspoň to. Renovi nenechal ani ten vzkaz…"

"S Renem nebydlí."

"Ale Ren je jeho Vyvolený!"

"To se přeceňuje."

"No, Yesungu!"

"Ryze na vztahu daemona a démonovy lidskosti není vůbec nic romantického, když se nad tím zamyslíš."

"No ryze možná ne, ale žádný daemon ke svému daemonství nepřijde minutu potom, co svého Vyvoleného poznal. Mají spoustu času svůj vztah romanticky rozvinout."

"Jenže jako daemon jsi nucený svého Vyvoleného upřednostňovat… naprosto před kýmkoli. Co když v průběhu času potkáš někoho, koho budeš milovat víc?"

"Tak jsi v prdeli," uznal Min Ho a odložil nůž. "Nemám ovšem pocit, že by Aron nějak… dramaticky zbožňoval Chansunga…"

"No jo… kruci… a já už chtěl říct, že je pan Hwang vlastně celej ty…"

"Chansung že je jako já?!"

"Jistě. Taky mu chybí sebeúcta," zazubil se Yesung andělsky, chopil se sklenic a s nonšalantním pobrukováním zamířil do obýváku.

"Ts… Jsem rád, že uznáváš, že jsi satan." Min Ho vzal do jedné ruky obložený talíř, do druhé otevřenou lahev vína, zhasnul v kuchyni světlo a připojil se ke smějícímu se Yesungovi.

Posadili se na pohovku. Sklenky melodicky zacinkaly, když si přiťukli na zdraví. Yesung zamyšleně schroupal dva kousky natenko nakrájené okurky a - pohled zkoumavě upřený na Min Ha - naklonil hlavu ke straně.

"Poslyš…"

Hrabě tázavě povytáhl obočí.

"Mohl bys mě v neděli dopoledne zavézt do Soulu?"

"Proč ne… Co potřebuješ v Soulu?"

"Mám domluvenou další psychiatrickou schůzku."

"Už zase?" zaúpěl Min Ho. "S kým?!"

"S jednou sestřičkou od svatého Jana."

"Rozhovor s doktorem ti nestačil?"

"Doktor byl do Kangty blázen. Chtěl bych slyšet objektivní verzi příběhu," vysvětlil Yesung a nabídl Min Hovi cherry rajče. Tmavovlasý je zamračeně sežvýkal.

"Ach jo…"

"Můžeš jít se mnou," navrhl Sung jen tak mimochodem.

Min Ho svraštil čelo. Ta nabídka ho zaskočila. "Fakt?"

"Pokud tě to zajímá…"

"Jasně, že mě to zajímá!" Věděl o Erikovi všechno. Všechno vyjma téhle šedesát let staré epizody. Epizody, která Erika strašila dodneška. "V kolik vyrazíme? V devět? V deset?"

"V půl desáté."

"Geniální."

"To jsem holt celý já," ušklíbl se Yesung.

•••

Eric schoval prázdnou cestovní tašku do skříně a spokojeně se rozhlédl po pokoji.

"Jsme hrozně šikovní," souhlasil s jeho nevyřčenou poznámkou Aron a dokončil finální úpravu - nad čelo postele zavěsil lapač snů, jehož oranžovočervená pírka evokovala iluzi tančících plamenů.

"Děkuju."

"Hm. Teď dovol, abych předložil své podmínky," usmál se démon zeširoka.

Aron se zarazil. "Podmínky?"

"Zaprvé, ač nepochybuju, že bydlení u Min Ha má své nesporné výhody, chci, aby ses přestěhoval sem."

"Jakože… oficiálně?"

Eric přikývl. "Zadruhé, kroužíme kolem toho sice už pět let, dodneška ale nepadlo žádné závazné vyjádření, takže… Neoficiálně oficiálně jsi moje dítě, Aarone Kwaku. Pokud s tím nesouhlasíš, máš smůlu. Formálně se samozřejmě můžeš obrátit na mého právníka… budeš tím ale jen zbytečně ztrácet čas."

Rudovlásek se dal do smíchu. "Nebojte, žalovat vás doopravdy nemíním."

"Odpovídáš tedy…?"

"Ano a ano. Jestli to chcete písemně…"

"To není nutné," zazubil se Eric.

"Je nějaké zatřetí?"

"Přání. Přestaň mi, prosím tě, vykat."

Aron se nejistě kousl do rtu. "To… bude náročnější…"

"Já vím, já vím, slyšel jsem toho o své netykatelnosti víc než dost," ujistil ho Eric s povzdychem. "Ty jsi ale moje dítě a moje dítě mi nemůže vykat!"

"To dává smysl…"

"Že?"

"Dobře. Budu se snažit," slíbil Aron. Okamžik nato jeho zrak zcela mimoděk padl na mobil ležící na nočním stolku. Chlapcovo čelo svraštila rozpačitá vráska. "Ehm, Eriku? Už jste - už jsi," opravil se spěšně, "zapnul mobil?"

"Ne, ještě ne. Proč?"

"No… až to uděláte, nelekněte se."

"A čeho?" Vévoda se zatvářil zmateně.

"Počtu zmeškaných hovorů," zamumlal Aron neochotně. "Ode mě."

"Je to tak zlé?"

"Horší."

"Dobře," zasmál se Eric trochu křečovitě, "děkuju za varování." Vzal daemona kolem ramen. "Už se to nikdy nestane. Přísahám."

Aron k němu s úsměvem zvedl hlavu. "Mám tě rád."

"Já tebe taky," hlesl démon strachu dojatě a přivinul si své neoficiálně oficiální dítě blíž k boku.