Škola prokletých - 60. kapitola

"To byl děs!" zafuněl Key, položil na stůl tác s obědem a plácl sebou na židli.

"Vyučování?" povytáhl Onew obočí.

"Vyučování s Aronem," upřesnil Minho a okázale na vidličku napíchl jeden připečený hranolek. "Škoda, že jste u toho nebyli. Zažili byste vrchol deprese."

Ren znepokojeně svraštil čelo. "A kde vůbec je?" zeptal se, rozhlížeje se po jídelně.

"Nejspíš v pokoji. Po tom psychoušském čísle, co předvedl v angličtině, mu Yesung a Hangeng velice důrazně doporučili, aby si šel odpočinout."

Veškeré osazenstvo stolu zůstalo na Minha konsternovaně zírat. Žádného vysvětlení se od něj však nedočkalo, a tak se spěšně obrátilo ke sdílnějšímu zdroji informací.

"Vlastně není o čem mluvit," zklamal je Kibum. "Měli jsme konverzaci, téma "moje rodina"… a trochu se to zvrtlo."

"Trochu hodně," opravil ho Minho.

"Jo…" Blonďák se zašklebil. "Jonghyun prostě udělal tu chybu, že vyvolal Arona. Já vlastně ani pořádně nevím, o čem mluvil - protože když nasadí ten svůj perfektní americký akcent, rozumí mu možná tak maximálně Henry -, ale bylo to tak skličující a agresivní zároveň, že minimálně polovina naší třídy, včetně mě, cítí nutkání navštívit psychologa…"

"Proč ho Jonghyun nezastavil?" podivil se Taemin.

"Snažil se. Jenže Aron se nenechal; mluvil čtyřicet minut v kuse. Když zazvonilo, najednou prostě zmlkl, zvedl se z lavice a bez jedinýho slova opustil učebnu. Do zítřejšího poledne z něj bude nová hororová legenda Akademie… a pokud ne do poledne, tak do večera určitě."

"Myslíš, že trumfne Yesunga?" zamyslel se Minho.

"Yesung už je značka. Toho nemůže trumfnout!"

"Pravda…"

"Ale bylo by to zajímavé…"

"To tedy rozhodně bylo."

Ren očima zamračeně přelétl z jednoho na druhého, evidentně dotčený, že Minho ani Key neberou situaci dostatečně vážně. "Zuřil?"

"Proč by měl zuřit?" Key si vyměnil nechápavý pohled s Minhem.

"No proč asi? Určitě mluvil o Erikovi!"

"Samozřejmě, že mluvil o Erikovi," protočil Minho oči. "Takže je logické, že vzteklý vážně nebyl."

"Když ví, co Eric udělal? Každý daemon by byl vzteklý!"

"Je vidět, jak špatně svýho daemona znáš," zabručel Kyuhyun.

Rázem se k němu stočila pozornost všech přítomných. Dokonce i Zhoumi, který do té doby předstíral, že se ho rozhovor absolutně netýká, zaujatě pozdvihl obočí.

Ren zrudl ponížením. "Vždyť tady vůbec nejde o to, jak dobře Arona znám," ohradil se rozhořčeně, "mluvím o daemonském instinktu!"

"Jo, jenže tvůj daemon je daemonsky jaksi… rozbitý, nevšiml sis?"

"No ale… Mi má Erika taky rád a je naštvaný!"

"To je něco jiného," zamumlal Číňan.

Kdyby Renův pohled uměl zabíjet, byl by Zhoumi už půl vteřiny mrtvý.

"Fakt sorry, naše pravá od Mattela," ušklíbl se Kyuhyun, "ale srovnávat Zhoumiho vztah k Erikovi s Aronovým vztahem k Erikovi je epochální kravina. Vždyť moc dobře víš, že vévoda je to jediný, co drží tvýho daemona ještě relativně pohromadě!"

"To je přemrštěný tvrzení," odfrkl Minki.

"On se bojí, Rene," zavrčel Zhoumi. "Bojí se být bez Erika, copak to nechápeš? Kyu má pravdu, to jediné, co Arona drží pohromadě, je Eric. Eric, který ho ochrání před ním samým, Eric, na kterého se vždycky může spolehnout. A když tu Eric není…"

"…je Aron v háji. Tak si to vsugeroval, a tak to je," přikývl Minho, přičemž se na svého daemona usmál: "Jsem na tebe hrdý!"

"Nebuď. Erika jsem na milost nevzal," odsekl Mi. "To jenom… že mám starost o Arona."

"Ale když se tu přece Aron a Ren zjevili poprvé - teda podruhé, ale pro nás poprvé, chápete," odkašlal si Onew, "Eric tu s ním nebyl. Dorazil až potom, co se s Hyesungem vrátili z té dovolené na Havaji… a Aron to zvládal dobře."

"Jasně, protože tehdá byl Eric jen na dovolené, Aron věděl, že dřív nebo později tu pro něj zase bude, a tím pádem bylo všechno v pořádku. Jenže teď?" rozhodil Minho rukama. "Bůhví jestli se Eric vůbec ještě vrátí… Když vidím ten všeobecný přístup, moc tomu nevěřím."

Onew, Henry a Donghae zahanbeně sklopili oči.

"Takže tomu asi nevěří ani Aron," navázal Kyuhyun. "A ta představa ho děsí. Strašně ho děsí. A tak panikaří. A hroutí se. A tak."

"Ještě že jste vy dva takoví psychologové!" utrousil jedovatě Ren, nikdo si ho ale nevšímal.

"Rozumím tomu správně?" hlesl Taemin, užasle těkaje zraky mezi Minhem a Kyuhyunem. "Vám dvěma nevadí, co Eric udělal?"

"Třem!" opravil ho pyšně Key.

"Čtyřem," ozval se váhavě Siwon. "Že "mi to nevadí", ovšem pokládám za nepřesně zjednodušenou definici…"

"Jo," souhlasil Kyuhyun, "není to tak, že bych schvaloval, že odkrouhl svoji lidskost, to ani náhodou, je to hnusný a nedělá se to, ale… Zrovna teď, řekl bych, nemám nejmenší právo ho odsuzovat. Neznám okolnosti, nevím, co tomu předcházelo, nevím, proč to udělal. A teda pardon, ale vyvozovat závěry bez dostatku informací je zrovna tak stupidní jako Renovo idiotské srovnávání nesrovnatelného."

"Ale svoji lidskost zabil. To je přece fakt," připomněl mu Donghae.

"Jo. Ale nemyslím si, že by ho to nějak těšilo."

Na moment se kolem stolu rozhostilo zadumané ticho.

"No, ehm… uznávám, že Eric určitě není ten typ démona, který by vraždil proto, že lidi považuje za bezcennou verbež," poznamenal Onew. "Kdokoli jiný snad, ale Eric ne… Eric je…"

"Hodnej až je blbej?" odcitoval Zhoumi s povzdychem Minhova včerejší slova.

Jinki se zatvářil rozpačitě, ale přikývl. "To je… velmi výstižné, ano."

Henry a Donghae si vyměnili dlouhý pohled. "Díky za podněty k zamyšlení," odtušil ten mladší uvážlivě. "Mimochodem… ví někdo z vás o té jeho lidskosti něco?"

Zhoumi se s povytaženým obočím zadíval na Minha, který jako jediný nezakroutil hlavou.

Tmavovlásek protáhl obličej. "Co? Víme přece, že se jmenovala Mun Junghyuk, a víme, že jejím daemonem byl Kangta!"

"Kang –? Jo, aha," vzpomněl si Siwon a ukázal na sebe a na Zhoumiho, "ten náš neznámej příbuznej z ročenky."

"Možná bychom ty ročenky měli znovu projít," napadlo Taemina. "Třeba tu Mun Junghyuk taky studoval…?"

Nadšený ohlas, jaký Minův návrh sklidil, přiměl Minha k pobavenému úsměšku, zůstal však prozíravě zticha.

"Víte ale, co mi vrtá hlavou?" vyhrkl Kyuhyun znenadání. "Proč ho sakra Eric nevzal s sebou? Myslím Arona."

"Kdybych já byl démon," zamyslel se Siwon, "o kterém zrovna vyšlo najevo, že před šedesáti lety zabil svoji lidskost… měl bych asi velké obavy z toho, jak na mě bude pohlížet můj skoro adoptovaný daemonský syn…"

"Chceš tím říct…?" zamračil se Ren.

"Že se Eric bojí, jo. Jiným způsobem než Aron, zato stejně moc."

•••

Aron položil mobil na noční stolek, otočil se na druhý bok a s tichým vzlyknutím zabořil tvář do polštáře.

Neměl nejmenší ponětí, po kolikáté už se Erika snažil kontaktovat, ta cifra se však rozhodně blížila trojmístnému číslu. A i navzdory tomu stále neúspěšně. Vévoda měl mobil vypnutý a Hyesung, Andy, dokonce i Junsu jeho hovory ignorovali.

V očích ho zaštípaly slzy, vztekle je setřel rukávem. Měl pocit, že za posledních dvacet čtyři hodin toho nabrečel víc než za celý svůj dvaadvacetiletý život. A byla mu zima. Tak strašná zima…

Kdosi zaklepal na dveře. Jednou, pak podruhé, ale Aron se ani nehnul. Neměl náladu na návštěvy, byl rád, když Chansung konečně vzdal svou otravnou snahu jej za každou cenu rozveselit a nechal ho v pokoji o samotě. Kolem čtvrté se tu pak zastavil Yesung… ale ani jeho dovnitř nepustil. Nechtěl nikoho vidět.

Nechtěl nikoho kromě Erika.

Neznámý za dveřmi pochopil, že není vítán, a vzdálil se. Na místo oddechnutí však Aron pevně semkl víčka a peřinu si přitáhl až k bradě. Chlad byl čím dál nesnesitelnější. Objímal ho. Doslova ho svíral v náručí.

"Ne - není to skutečné," zadrmolil zoufale, zuby jektaje o sebe. "Namlouváš si to, jenom si to namlouváš… není to skutečné, není…"

Jenže ono bylo a on to moc dobře věděl. Byl tady s ním. Přesně jak říkal…

Pobývám, kde chci. S tebou. Pořád.

Aronovi se udělalo zle, měl pocit, že najednou nemůže popadnout dech –

V tu chvíli se na nočním stolku rozezvonil mobil. Ron vystartoval, popadl telefon a zadíval se na displej. Neznámé číslo. Zarazil se. Ale… třeba si Eric číslo změnil…? Roztřeseně hovor přijal.

"Haló…?"

"Ahoj, Arone," ozval se na druhém konci linky známý hlas. "To - to jsem já." Krátké zaváhání. "Minhyun."

Zklamání, jaké cítil, bylo menší, než by upřímně čekal. "Ahoj, Minhyune," zamumlal Aron a položil hlavu zpátky na polštář.

"Jak je ti?"

"Takže to víš."

"Ví - ví to celé Podsvětí," zakoktal Minhyun rozpačitě. "Minwoo je z toho dost mimo…"

"Nevěděl to?" podivil se Aron.

"Nikdo to nevěděl. Teda kromě Hyesunga a Andyho…"

"A Min Ha."

"Před démonem smrti asi smrt svojí lidskosti utajíš jen těžko…"

"Pravda… A jak dlouho už to víš ty? Popravdě."

"Huh? Co tím –?"

"'Neumím si představit horší život než být lidskostí prokletého… Taková lidskost nikdy neskončí dobře. A její daemon zrovna tak.' Tos řekl Minhovi. Tehdy v muzeu. Mluvils o Junghyukovi a Kangtovi, ne snad?"

Minhyun si povzdechl. "Yoona se… toho dopátrala asi před půl rokem," přiznal provinile. "Držela to ale v tajnosti, tvrdila… že toho jednou využije…"

"Jak?" zamračil se Aron.

"Nevím, víckrát o tom nemluvila. Nebo aspoň se mnou ne…" Minhyun se odmlčel. "Můžu… mohl bych pro tebe něco udělat?"

"Ne. Ale jsi hodný."

"Vážně? Není tu nic, co bych –?"

"Viděls ho?" vyhrkl Aron znenadání.

"Erika? Ne, bohužel…"

"Doufám, že je v pořádku… Já… chtěl bych s ním mluvit, ale nedaří se mi ho kontaktovat –"

"Nedivím se."

"Hm?"

"Být na jeho místě, taky bych se ti vyhýbal."

"Proč proboha?" hlesl Aron ohromeně.

"Bál bych se, že mě zavrhneš."

"To… ne. On ví, že to bych neudělal!"

"A vážně to ví?" podotkl Minhyun významně. "Nechci znít škrobeně a stereotypně… ale ty jsi přece daemon. Každý daemon by démona za něco takového odsoudil."

"Měl bych ho nenávidět?"

"Příslušníci tvé rasy tak zpravidla reagují."

"Jenže já jsem dost nepovedený příslušník svojí rasy… Myslíš, že je příliš sobecké, když je mi fuk, co udělal?"

"Co je na tom sobeckého?"

"Je mi to fuk, protože vím, že ho potřebuju."

"To není sobecké, prostě je to prozíravé."

"Jo," zasmál se Aron hystericky, "prostě jen nutné opatření, jak definitivně nezešílet."

"Možná… ale řekl bych," opáčil baron, "že v prvé řadě jde výhradně o to, že ho znáš a máš ho rád."

Na daemonových rtech zahrál neveselý úsměv. "To je to nejhezčí, co mi kdo za poslední rok až dva řekl, víš o tom?"

"Zajdu za ním."

"Eh?" zareagoval Aron nedůvtipně; byl si jistý, že se přeslechl.

"Zajdu za Erikem," zopakoval Minhyun odhodlaně. "A vyřídím mu… povím mu to, cos pověděl ty mně. Aby věděl, že z tebe nemusí mít strach."

"Nemáš ho rád," připomněl mu rudovlásek udiveně. "Proč bys to dělal?"

"Neřekl bych, že ho nemám rád," ohradil se Minhyun. "Já se ho regulérně bojím."

Aron se rozesmál na celé kolo. "Tak proč bys to dělal?"

"Pro tebe."

Bezprostřednost Minhyunovy odpovědi vzala Aronovi slova.

"Jsi přece můj nejlepší kamarád," vysvětlil démon, evidentně trochu zaražený tím, že jeho nejlepší kamarád nic neříká. "Záleží mi na tobě… a mám tě rád… a když máš někoho rád, jsi tu přece pro něj a pomáháš mu, když to potřebuje. Nebo –?"

Aron popotáhl. "Budu brečet," oznámil mu vyčítavě.

"Omlouvám se!" vyjekl Minhyun v absolutní panice. "Já - promiň! - nechtěl jsem - co - co jsem řekl špatně?"

"Vůbec nic."

"Tak proč…?"

"Dojals mě."

"A… to je špatně…?"

"Samozřejmě! Budu ti do telefonu bulet jak malá holka!"

Minhyun se dal smíchu. "Nemám nic proti."

"Ale já jo!"

"Pšt."

"Já ti dám takový pšt –!"

"Zajdu za ním hned zítra. Odpoledne."

Aron se rázem přestal naoko uraženě dohadovat a usmál se. "Jsi hrozně hodný."

"No, hlavně budu stoprocentně nečekaný…!"

"Ta změna je skoro neuvěřitelná, víš?"

"Jo, aha," zasmál se Minhyun rozpačitě. "No, Minhova terapie byla účinná. Ale… zase ne příliš, to ne. Nejsem - nesnažím se být hodný na každého. Jenom na ty, co si to podle mě zaslouží… Ale na Erika hodný budu," ujistil Arona spěšně, "na to se můžeš spolehnout!"

"Děkuju, toho si velice cením."

"Nezlobíš se, že ne?"

"Proč bych se měl zlobit?" nechápal Aron.

"Ani nevím," démon nočních můr se nervózně zasmál, "nevím, jestli jsem to s tou angažovaností třeba nepřehnal… Nechci ti lézt na nervy…"

"To se rozhodně neděje, můžeš být v klidu. Jsem ti za tu angažovanost neskonale vděčný."

"Když to vyjde… pomůže ti to, že jo?"

"To zním tak špatně?" uchechtl se Aron.

"Pomůže?" zopakoval Minhyun naléhavěji.

"Ano." Daemon prozíravě upustil od cynického žertování, pochopil, že si o něj Minhyun dělá daleko větší starosti, než tušil. "Ano, určitě mi to pomůže."

•••

Min Ho zaťukal na dveře apartmánu a zkusmo vzal za kliku. K jeho překvapení bylo odemčeno, a tak vešel dovnitř.

Yesung, stojící u okna, pohlédl úkosem na vetřelce. Když ale zjistil, že je to jen jeho muž, bez zájmu se odvrátil a pokračoval v zadumaném pozorování dešťových kapek, co stékaly po skle.

"Ahoj," zavolal Min Ho a trochu rozpačitě se zastavil vprostřed obývacího pokoje. Najednou si nebyl tak jistý, že popadnout Yesunga do náruče je dobrý nápad…

"Už jsme se dneska viděli," připomněl mu starší stroze.

"A to vadí?"

"Co chceš?"

"Promluvit si."

"Promluvit si o čem?"

"O tom, jak to zvládáš."

"Jak zvládám co?"

Min Ho se zamračil. "Tím, že budeš protivný, Erika zpátky nepřivedeš."

Sung si povzdechl. Nesnášel, když měl ten idiot pravdu… "Nijak," zabručel. "Nezvládám to nijak. Nehodlám nic vyvozovat dřív, než budu znát všechna fakta."

"To je… rozvážné," pochválil ho hrabě.

"Musím jednat s rozvahou," hlesl Yesung, palcem levé ruky bezděčně přejel po zjizveném zápěstí ruky pravé. "Když jsem naposledy jednal impulzivně…," stejně náhle, jako se ztratil ve vzpomínkách, vrátil se zpět do reality a zahanbeně stáhl rukávy svého volného černého svetru až ke konečkům prstů, "…neskončilo to dobře."

Min Ho polkl hořkou pachuť v ústech, pocit viny, jenž se ho zmocňoval, kdykoli pomyslel na to, co Yesung před šedesáti lety po jeho odchodu udělal… Nechal analyzování situace analyzováním situace, vykašlal se na pravidla, osobní prostor i to, či na něj jeho drahý zrovna má nebo nemá náladu. Třemi kroky byl u něj a beze slova ho objal.

Yesung strnul, na moment. Vzápětí se k Min Hovi obrátil čelem, v pěstech sevřel látku jeho světlé kárované košile. "Promiň," špitl rozčileně. "Nechtěl jsem… neměl jsem –"

"To nic," zamumlal démon a pohladil ho po vlasech. "Hlavně zůstaň rozvážný, ano?"

"Hm. V tom jsem machr."

"Víš, Sungie… nejsou to sice podložená fakta, ale…"

"Ale?"

"Eric je přesně takový, jakého ho znáš," prohlásil Min Ho s neochvějnou jistotou v hlase, "to ti můžu odpřisáhnout. Nikdy se před nikým tady nepřetvařoval, nikdy se nesnažil hrát si na někoho lepšího. Ano, udělal chybu, ale –"

"Chyby děláme všichni," přisvědčil Yesung tiše.

"Mysli na to. Moc tě prosím."

"Budu." Starší se lehce vymanil z Min Hovy náruče, přistoupil k nejbližšímu regálu a ze třetí police vytáhl kalendář. Zítřejší datum, pátek, bylo zakroužkováno červeně a vedle něj připojená poznámka 'Tony An, 14:30'.

"Tony An?" podivil se hrabě, nahlížeje Yesungovi přes rameno. "Kdo je to?"

"Psychiatr."

"Psychiatr?"

"Jo, ale klidně ho měj třeba za zmrzlináře…"

"Zapomněls mi něco oznámit nebo…?"

"Staral se o Kangtu."

Min Ho nesouhlasně svraštil obočí. "Proto se s ním chceš sejít?"

"Byl bys snad radši, kdyby šlo o můj psychický problém?" ušklíbl se Yesung.

"Ne, jasně že ne! Jenom… je to nutné?"

"Chci si o té situaci udělat co možná nejplastičtější obrázek, Min Ho. A k tomu potřebuju informace z různých zdrojů. Chápeš?"

"Asi ti to nerozmluvím…"

"Ne, miláčku, nerozmluvíš."

Hrabě si povzdechl. "Tak tě zítra aspoň můžu zavézt na místo určení. Můžu…?"

"To by od tebe bylo milé," usmál se Yesung.

•••

Andy se lehce opřel do pootevřených dveří Aronovy ložnice a nahlédl dovnitř. Jeho ústa zkřivil trpký náznak úsměvu.

Byl tu. Samozřejmě, že tu byl.

Přešel k posteli, po kolenou přelezl přes matraci k sedícímu Erikovi a ruce mu položil na ramena. "Netrapte se tím," zašeptal mu do ucha, "nemá to smysl. My dva pravdu známe… a na tom, co si myslí ostatní, nezáleží."

"Mně je jedno, co si myslí ostatní," zamumlal Eric nepřítomně. "To jenom…" S povzdychem pohladil flanelové povlečení polštáře. "Nenávidí mě, Andy?"

"To netuším. Ačkoli… je daemon, takže…"

"Junjin by mě nenáviděl, viď?"

"Nejspíš." Mladší začal opatrně masírovat Erikovy ztuhlé krční svaly. "Junjin nejspíš ano… Zpočátku."

"Jenže Aron není Junjin."

"A to je dobře…?"

"To kdybych věděl," povzdechl si vévoda.

Několik následujících minut strávili oba v důvěrné mlčenlivosti. Andy umně pokračoval v masírování, Eric si jeho péči labužnicky užíval. Vše bylo v pořádku, alespoň natolik v pořádku, jak jen být mohlo.

A pak se Andy bez varování naklonil přes Erikovo rameno, dvěma prsty něžně natočil jeho tvář k té svojí a políbil ho.

Vévoda na okamžik šokovaně strnul, ucukl, aby se dostal ze sirénina bezprostředního dosahu. "Co - co to děláš?" zakoktal vyděšeně.

"Potřebujete se uvolnit," zavrčel Andy a než stihl Eric cokoli namítnout, už mu obkročmo seděl na klíně a lačně spojil jejich rty v dalším polibku.

"Ale - ne takhle," vyrazil ze sebe Eric zadýchaně, když se mu - s obtížemi - povedlo dostat se z Andyho dosahu na milimetrovou vzdálenost podruhé.

"Proč ne? Chcete to stejně jako já, to nepopřete."

"Nemůžeme –"

"Ale jistěže můžeme," zašeptal Andy, rty něžně laskaje kůži na Erikově krku. Cítil, jak se starší pod jeho doteky chvěje.

"Ne. Je to - je to příliš nebezpečné. A ty –"

"Zvládnu to." Občas neskutečně litoval toho, že neumí být lepší lhář…

Vyjekl leknutím, když jej ze sebe vévoda v příští vteřině nesmlouvavě shodil a on jak dlouhý, tak široký skončil nadmíru neelegantně vysypaný na matraci.

Eric se nad ním zamračeně sklonil, svou božskou tvář zatvrzelou ve výrazu nesouhlasu, obav a… holého neštěstí.

"Nezvládneš, Sun Ho."

Napůl zlostně, napůl prosebně si pár dlouhých vteřin vzájemně hleděli do očí; nakonec to byl Eric, kdo ten podivný kontakt přerušil, zavrtěl hlavou a zvedl se k odchodu.

Andy se bleskově vyšvihl do sedu, popadl staršího za zápěstí. "Milujete mě!" vzlykl zoufale.

Úsměv, který mu Eric věnoval, byl to nejbolestnější, co kdy Andy viděl.

"Ano, miluju tě," přisvědčil Mun tiše. "A právě proto to neudělám. Protože ti nechci ublížit."

"Tímhle mi snad neubližujete?!"

"Ubližuju. Ale nezabíjím."

…a občas neskutečně litoval, že Eric není sobecký parchant, kterému na něm ani za mák nezáleží.

Poraženecky pustil jeho ruku, nechal démona strachu jít. Protože musel být rozumný… a nic rozumnějšího udělat nemohl.

Jen co se za Erikem dovřely dveře, schoulil se Andy do klubíčka a rozplakal se.