Ten třetí - 1. kapitola

Chilhyun spí.

Kolik už dní, ptáš se? Inu, dost na to, abychom si oba oddychli, ale… upřímně řečeno… nevím, přestal jsem je počítat. Spí, a to je dobře. A tak to taky musí zůstat. Rozumíš? Ne, ne, ne, žádné výmluvy! My dva to zvládneme. Nedovolíme, aby se to opakovalo.

Vše bude v pořádku. Dokud bude Chilhyun spát…

※※※

"Ty mě vůbec neposloucháš!"

Kim Jonghoon přestal skrze žaluzie kanceláře šmírovat dění v ateliéru a s provinilým úsměvem se podíval na svého zamračeného kolegu, který ho zpoza obrouček černých brýlí úkladně zabíjel pohledem. "Promiň. Co jsi říkal?"

"To je fuk," zabručel Kim Heechul, dramaticky povstal od stolu a postavil se k prosklené stěně. Když zmerčil, co Jonghoona tolik fascinovalo, udělal ještě dramatičtější: "Hmm!" a založil ruce na prsou. "Měl bych ho vyhodit," konstatoval posléze.

"To bys ale musel nejdřív prodiskutovat se mnou," připomněl mu mladší.

"Nebylo by divný diskutovat s tebou o vyhazovu tvýho chlapa?"

"To teda bylo."

"A proto budu od té lásky a ušetřím tě toho!"

Jonghoon obrátil oči v sloup. "Zajímalo by mě, jak bys ten jeho vyhazov odůvodnil…"

"Rozptyluje tě od práce!"

"Heechule. My nepracovali. My blbě žvanili."

"Rozptyluje tě od poslouchání mých blbých keců!"

"Za to by zasloužil metál," zahučel Jonghoon, načež s jekotem skočil šipku na podlahu, aby se vyhnul Heechulově napřažené ruce.

Starší zkřivil rty v pobaveném šklebu a mrkl do ateliéru, kde se Jonghoonův čínský přítel zrovna smál čemusi, co prohlásil jejich přidrzlý fotograf Cho Kyuhyun.

"Ale stejně je to kus," řekl zamyšleně a kriticky loupl očima po Jonghoonovi, který se půl metru od něj co nejelegantněji sbíral ze země. "Nechápu, co na tobě vidí!"

"Jsem to nejkrásnější, co kdy spatřil!" ohradil se Jonghoon a okázale si z čela odfoukl černou ofinu.

"Jo. Tak to toho chudák, jak vidno, za těch třicet let života příliš neviděl," odfrkl Heechul uštěpačně.

"Praštím tě," ujistil ho Jonghoon. "Ale později. Teď musím jít umlčet támhle výživového poradce."

"Výživového…?" zopakoval Heechul nechápavě, pak ale uviděl, kdo vtrhl do ateliéru, a v záchvatu smíchu vyběhl z kanceláře za Jonghoonem. U toho musí být!

"Zhou Mi!" Jejich druhý, služebně starší fotograf Lee Sungmin, kterého pokřtili epitetem otravný, rozzářeně sevřel vysokého Číňana v náručí. "Ani nevíš, jak rád tě vidím!"

"Hlavně mu nerozmaž make-up!" zaječela odkudsi zezadu jedna ze stylistek.

"Kašli na make-up, ten vůl mu mačká hadry," rozchechtal se Kyuhyun.

"TO JE NEJNOVĚJŠÍ KOLEKCE!"

Sungmin a Zhou Mi se podívali na sebe, pak na oblečení, co měl ten vyšší na sobě, pročež Sungmin sykl: "Vyžehlím to!" a Zhou Mi zavolal: "Bez obav, vše je v naprostém pořádku!" A protože Kyuhyunův hýkavý řehot právě dosáhl závratně nebezpečných výšin, které značně znevažovaly Zhou Miho prohlášení, hodil po něm Jonghoon pantofel.

Čímž on i jeho kolega přišli o výhodu momentu překvapení. Kruci.

"Ah, šéfstvo je tu! Zdravím!" zazubil se Sungmin, vzápětí se ale káravě zamračil na Jonghoona: "Hyung! Zhou Mi je hubenější než posledně!"

"To si vyřiď s jeho vražedným metabolismem," odsekl Kim.

"Houby, týráš ho hlady!"

"Sakra, Zhou Mi, braň mě!"

Než se ale brunet stačil nadechnout, poplácal ho Sungmin po rameni a odtušil: "To nic, vím, že kdybys řekl pravdu, měl bys doma peklo."

Kyuhyun (s boulí na hlavě) přestal nadávat a skácel se smíchy potřetí. Heechul mu zdatně sekundoval.

"Výborně, Sungmine. Odhalils moji násilnickou stránku. Teď tě můžu bez vytáček ubít Heechulovou tunovou kabelkou." Jonghoon si začal vyhrnovat rukávy.

"Není to kabelka!" zaprskal Heechul.

"Ne, ale tunu váží."

"Necelou…"

Sungmin se prozíravě schoval za Zhou Miho. "Můžeš k nám chodit na večeře," nabídl mu šeptem.

"Jo, to bude Saeun noona děsně ráda," ušklíbl se Kyuhyun.

"Jeden další strávník není žádný problém."

"A do háje. Rozluč se s kariérou modela, MiMi, po dvou týdnech večeření u Leeů budeš stejně vypasený jako tady Sungminnie."

"No dovol!" urazil se kolega. "Nejsem vypasený, jsem dobře živený! Na rozdíl od někoho se o mě moje žena totiž stará." Zpražil Hoona významným pohledem zpod ještě významněji povytaženého obočí.

"Nemůžeme vyhodit jeho?" požádal Jonghoon Heechula.

"Teoreticky… klidně můžeme…"

"Heechul hyung!" Než ale stačil Sungmin zaprotestovat bouřlivěji, Zhou Mi – už nějakou chvilku nervózně sleduje nástěnné hodiny nad Kyuhyunovou hlavou – mu skočil do řeči:

"Kyu? Jsme hotoví?"

Tmavovlasý mrkl na Číňana, na fotoaparát a pak znovu na Číňana. Kývl. "Dneska to šlo jedna báseň… Byls fotogeničtější než normálně. Máme tolik fotek, že skoro lituju chudáka, který z nich bude muset vybrat těch pár nejlepších…" Odkašlal si stylem jako já to totiž rozhodně nebudu!

"Ujmu se toho," ubezpečil ho Jonghoon.

Zhou Mi se na něj široce usmál. "Půjdu se převléknout," omluvil se, třemi dlouhými kroky přerázoval ateliér (přesněji jeho větší polovinu) a zmizel v chodbě. Okamžik nato klaply dveře od šatny.

"Cože má tak naspěch?" podivil se Heechul.

Jonghoon pokrčil rameny a obul si botu, jíž tak umně sejmul Kyuhyuna.

※※※

Zaťukal a vstoupil do šatny. Zhou Miho odraz v zrcadle mu věnoval jeden ze svých nejkouzelnějších úsměvů.

Jonghoon k příteli mlčky přistoupil, přitulil se k jeho zádům a po hmatu mu dopnul zbývající knoflíky na košili. Mi jeho ne zrovna plavné konání pobaveně pozoroval.

"Jonghoonnie? V kolik dneska končíš?"

"Dobrá otázka," zamumlal černovlasý, spokojený, že úspěšně překonal nesnáz posledního knoflíčku, a objal mladšího kolem pasu. "Oficiálně v pět, ale znáš Heechula…"

"Už si dlouho nevyléval srdce, co?" zamyslel se Zhou Mi.

"Právě. A ráno prohodil cosi ve smyslu, že cítí nutkavou potřebu se ožrat, takže…"

"To zní jako souvislost… No, pokud tě Heechul zaměstná jako gardedámu, dej mi vědět. Sice domů dorazím nejdřív v půl osmé –" Všiml si Jonghoonova překvapeného pohledu. "Mám schůzku s doktorem Kimem," vysvětlil.

"Aha… A nemám tě tam zavézt?"

"Ne, to není třeba," zavrtěl Zhou Mi hlavou.

"Nebo tě pak aspoň vyzvednout…? Víš, mohl bych tě k němu vozit," odtušil Jonghoon trpce. "Bylo by to rychlejší a hlavně pohodlnější, než hodina a půl jízdy autobusem."

"Mně to nevadí. A ty máš práci. Nedělej si se mnou starosti, ano?"

"Tvá ohleduplnost mě bere za srdce, zlato, opravdu, ale –" Zmlkl, když se Mi prudce otočil, ukazovákem mu odhrnul vlasy z čela a vtiskl na ně letmé políbení.

"Místo sjíždění po městě mi radši uvař něco dobrého k večeři. Dostaneš od Sungmina plusové body!"

"Sungmin si svoje plusové body může strčit –"

"Oba víme kam," přerušil ho Zhou Mi se smíchem. "Na druhou stranu, můžeš se Heechulovi vymluvit na to, že prostě musíš domů, abys něco ukuchtil, aby tě Sungmin přestal šikanovat…"

"Jo, to by mohlo zabrat," uznal Jonghoon. "Jen to šikanování vynechám… Chul by ze mě měl prdel ještě příští měsíc…"

Dohadování o odvozu tím definitivně padlo, a tak Jonghoon vyprovodil Miho z ateliéru a popřál mu šťastnou cestu. Rozloučili se, ale teprve, až Číňan na konci ulice zabočil vlevo a zmizel mu z dohledu, se Hoon vrátil zpátky dovnitř.

"Je pryč?" povytáhl Heechul obočí, když kolega vešel do kanceláře a zasedl ke stolu. "Čekal jsem, že mě jako obvykle přijde prosit, abych tě pustil dřív domů… Zatraceně, skoro jsem se na to těšil…!"

"Má schůzku s doktorem Kimem," zabručel Jonghoon. Otevřel laptop a zadal přihlašovací heslo. Zařekl se, že tentokrát bude Heechula i jeho moralistické projevy ignorovat, avšak nepříjemně hlasité ticho, které zavládlo u druhého stolu, mu řádně cuchalo nervy. "Co zas?!" vyštěkl. Starší si ho zkoumavě prohlížel, jako nějaký nový, bizarní živočišný druh.

"Už ti pověděl, o co jde?" zeptal se Heechul klidně. Odpověď na tu otázku znal samozřejmě předem.

"Ne. A já to z něj nebudu páčit. Kdyby o tom chtěl mluvit, řekl by mi to."

"Hele," starší si povzdechl, "ty víš, že mám Zhou Miho rád. A fakt mě těší, že se milujete a všechno je skvělý a sluníčkový, ale… Kdyby moje drahá polovička navštěvovala psychiatra, chtěl bych vědět proč." Zamračil se. "Netvrď mi, že tebe to ani trochu nezajímá."

"Zajímá mě spousta věcí, na které neznám odpověď," opáčil Jonghoon úsečně.

"Jo, ale ta spousta věcí s tebou nežije pod jednou střechou."

"To jako vážně? Bojíš se o mě?"

"Uhm… ne. Ne, nemyslím si, že je Zhou Mi vyšinutý maniak, jenom… je to divný, chápeš?"

"Léčí se."

"Ne každá psychická porucha jde vyléčit."

"Kdyby to nezvládal, nenechal by ho doktor přece volně pobíhat po Soulu," namítl Jonghoon pragmaticky. "Ať už má můj muž jakýkoli problém, evidentně s ním dokáže normálně žít. Ještě něco?"

"Nesnáším tvoje logický závěry," zabrblal Heechul mrzutě.

※※※

Ta žena ho zcela nepokrytě sledovala.

Všiml si již v autobuse, že si ho podezřele důkladně prohlíží, ale nevěnoval tomu pozornost. Pak ale vystoupila s ním a od té doby se mu drží v patách jako nevyžádaný stín…

Zhou Mi zrychlil tempo.

Měl neblahý pocit, že ji zná, ale… zaboha nedokázal její tvář zařadit. Nejspíš už to bude doba, co ji viděl naposledy… Anebo… Srdce se mu zběsile rozbušilo, mráz přeběhl po ztuhlé páteři. Ta myšlenka ho vyděsila, téměř ho přiměla ke zbabělému útěku.

Co po mně chce? Co po mně může chtít?

Zaťal čelist, přerázoval k pouliční lampě a v jejím světle se obrátil ke svému něžnému pronásledovateli. K jeho vzteku to dívku z míry nijak nevyvedlo a sebejistě přistoupila až k němu, skoro jako by právě na to čekala.

"Přejete si?" otázal se Zhou Mi, jak nejnetečněji dovedl.

Dívka se na něj studeně usmála. "Ano, přeji." Měla sytý, vysoký hlas. "Přeji si mluvit se Siwonem."

Zhou Mi na ni vytřeštil oči, bezděky o krok ucouvl. Tohle se mu zdá. Jo, musí to být zlá a hnusná halucinace. Asi by měl doktora Kima požádat o silnější antipsychotika.

"Ž - žádného Siwona neznám!" vyhrkl hystericky a ustoupil o další krok.

Ať zmizí, bože, ať zmizí…!

"To je ale veliká lež, Zhou Mi," mlaskla káravě neznámá. "Já vím, že znáš Choie Siwona lépe než kdokoli jiný."

Tehdy Mi pochopil, že hrát si na hrdinu ho před tímhle přízrakem cizí minulosti nespasí. A proto udělal přesně to, k čemu ho nabádal instinkt. Zbaběle utekl.