Ten třetí - 2. kapitola

Chilhyun stále spí…

…ale ne nadlouho, pokud se ihned neuklidníš. Musíš přestat panikařit. Všechno bude v pořádku, bude, rozumíš? To, že nás našla, nic neznamená. Překonáme to. Hlavní je utajit to před Chilhyunem. Protože… víš, že on je schopen všeho, jen aby nás ochránil.

Jenomže to není správné. A my to nesmíme dovolit. Nesmíme –

Pst! Slyšels to?

※※※

Jonghoon s křečovitým úsměvem vypoklonkoval bandu dětiček, co si říkala hudební skupina a jejíž název zapomněl vteřinu potom, co mu tu školku jejich manažer hrdě představil. Doopravdy, to je dneska nějaký trend pojmenovávat kapely tak debilními (a nezapamatovatelnými) názvy?

"Je to jen můj pocit nebo se hudební skupiny jmenují čím dál praštěněji?" zabručel Sungmin, jako by mu četl myšlenky.

"Já chytám mnohem horší žaludeční vředy z těch jejich pošahaných pseudonymů," zašklebil se Kyuhyun. "Přísahám, že jestli se nám sem ještě jednou přijde fotit týpek, co si říká po písmenu až dvou, vytahuju brokovnici!"

"Máš pravdu, pseudonymy jsou kapitola sama o sobě," přitakal Jonghoon.

"Úděsná kapitola," dodal Sungmin.

"Kdybych byl celebrita já," prohlásil nejmladší, "byl bych prostě Kyuhyun, i kdyby se společnost třeba stavěla na hlavu."

"Já bych si jméno taky neměnil," zamyslel se Lee.

"A to já jo," usmál se Jonghoon. "Chtěl bych být Yesung!"

Kolegové se podívali na sebe, pak na něj a uznale pokývali hlavami. "To vůbec nezní tak pitomě, jak bych očekával," zamručel Kyuhyun.

"No že?!"

"Hyung!" vyhrkl Sungmin, když se k nim s nosem zabodnutým v dokumentech připojil zamračený Heechul. "Kdybys byl idol, používal bys pseudonym?"

"Ani hovno," ujistil ho dlouhovlasý blahosklonně. "Kim Heechul je značka!"

"Hoši, založíme kapelu!" rozhodl Kyuhyun. "Heechule, umíš zpívat?"

"Jistěže umím zpívat. Ale nebudu to potřebovat, protože já budu visual. A netvařte se tak dotčeně, obludky, v hloubi duše víte, že krásný jedinec vám ve vaší bezesporu talentované, ale vzhledově chabé sestavě prostě chybí."

"On říká, že jsme oškliví!" urazil se Sungmin.

"A vůbec mu to není blbý," nevěřil svým uším Kyuhyun.

"Ignorujte ho," poradil jim suše Jonghoon.

Čehož se Cho okamžitě a milerád chytil. "Už mám vymyšlený i náš název!" pochlubil se. "Kyuhyun&SS!"

"SS?" zopakoval nedůvěřivě Sungmin.

"Zkratka pro 'Senilní Senioři'."

"Kdo je u tebe senilní?!" prskl Jonghoon.

"Kdo je u tebe senior?!" rozčiloval se Heechul.

"Já se spíš bojím, aby nás za to SS nezavřeli," odkašlal si Min.

"Jo, aha…" Kyuhyun zadumaně našpulil pusu. "A co Kyuhyun&SSS? Super Senilní Senioři?"

"Co je na senilnosti super?"

"Nebuď detailista. No tak, lidi! Co bude? Musíte souhlasit!"

"Fajn. Schválím Super Senilní Seniory," prohlásil Heechul, za což si od Jonghoona a Sungmina vysloužil ukázkové fanouškovské zabučení, "pod podmínkou, že z názvu vyškrtneme toho 'Kyuhyuna'."

"No to ne," protestoval fotograf. "Já nejsem senior. A už vůbec ne senilní. A už vůbec ne super senilní senior!"

"Buďto budeme SSS všichni nebo nikdo!"

"Ale –!"

"Kuš!"

"Nekušuj mě!"

"Můžu tě kušovat, jak chci!"

Jonghoon právě začal vážně uvažovat o tom, že si zajde udělat kafe, protože jak znal Heechula a Kyuhyuna, nebude mít jejich slovní přestřelka krátkého trvání, když se mu v kapse rozvibroval mobil. Volal Zhou Mi.

"Ano, zlato?"

"Ahoj, Jonghoonnie. Neruším?"

"Kdepak. Zrovna zakládáme hudební skupinu."

"Cože?"

"Zhou Miii!" zaječel za Jonghoonovými zády Kyuhyun. "Super Senilní Senioři! Přidáš se? Schází nám mezinárodní složka!"

"Jasně."

"Fakt?" udivilo Jonghoona. "Hodláš být Super Senilní Senior?"

"Přece tě v tom nenechám samotného," zasmál se Mi.

"To je od tebe moc milé," ušklíbl se Kim a spěšně vklouzl do prázdné kanceláře. Všichni kolegové jejich hovor poslouchat nemusí… "Jsi v pořádku? Nestalo se něco?" Jo, možná dělal z komára velblouda, ale měl o něj starost. Co se včera vrátil od doktora, choval se Zhou Mi… divně.

Druhá strana linky oněměla krátkým zaváháním. "C - co by se mělo dít?" Živě viděl, jak jeho přítel s úsměvem vrtí hlavou. "Chtěl jsem slyšet tvůj hlas, nic víc."

Kruci. Jonghoon potlačil nutkavou potřebu praštit čelem o zeď. Nezáleželo na tom, že ho zná už skoro rok a momentálně před ním nejspíš cosi tají, MiMi byl prostě a jednoduše k sežrání.

"Kdy se mi dneska vrátíš?"

"Končím v půl čtvrté, takže do čtyř bych měl být doma… Snad ti není smutno?"

"Je. Hrozně moc," vyhrkl Zhou Mi a Jonghoon vyprskl smíchy.

"Čemu se směješ? Můj stesk ti přijde vtipný?!"

"Velice, ano," přisvědčil starší upřímně. "Zároveň mě ale nehorázně těší."

"Zloduchu," frkl Číňan pobaveně. "Miluju tě."

"A já tebe."

Jakmile zavěsil, položil Hoon telefon na stůl a povzdechl si. Štvala ho vlastní podezíravost… smísená s jakousi hloupou neurotickou ustaraností. Vědomí, že je Zhou Mi nemocný, ač doopravdy neví, cože mu vlastně je, ho v podobných případech pronásledovalo s hrozivou naléhavostí. Tolik se chtěl nechat ukolébat sladkým koncem jejich krátké rozmluvy; nepřemýšlet nad neodůvodněnými, z prstu vycucanými problémy. A přesto… to zaváhání, to Miho krátké zaváhaní mu nedalo klid.

Do kanceláře vešel Heechul. Když si všiml kolegova zachmuřeného výrazu, zarazil se. "Je všechno v pohodě?"

Jonghoon automaticky přikývl.

※※※

Plastový obal třískl o linoleum a prášky se rozsypaly po podlaze. Zhou Mi na to veledílo zkázy pár vteřin bez hnutí zíral – ruce stále pozvednuté, jako by zamrzlé v momentě, kdy v nich krabičku ještě bezpečně držel – načež se s tichým zaklením sehnul a začal rozkutálené pilulky mechanicky sbírat.

Vzápětí se k němu přidal i druhý pár rukou a on k Jonghoonovi omluvně zvedl oči. "Promiň," zamumlal. "Jsem nemehlo."

Starší jeho poznámku nechal bez odpovědi. Mlčky Mimu pomohl sklidit léky a víčko na krabičce prozíravě utáhl. Netřeba lovit tablety v příští minutě znovu, že.

"Děkuju," usmál se Číňan rozpačitě. Chtěl si od Jonghoona medikamenty přebrat, ten ale zavrtěl hlavou a prošpikoval ošívajícího se přítele významným pohledem.

"Tak mluv. Co se děje?"

"Nic."

"Myslíš, že to nevidím, Zhou Mi?" zamračil se Jonghoon. "Máš to napsaný na čele… No, a taky jsi pěkně mizernej lhář."

Brunet sklopil hlavu.

"Nějaký problém u doktora Kima…?"

"Cože? Ne."

"Tak co tedy?" vzdychl Hoon nešťastně a vzal ho za ruku. "Mně se přece můžeš svěřit."

Zhou Mi si nervózně skousl ret. Měl by mlčet. Rozhodně by měl, nesmí mu to říct. Jenže když mu neodpoví, nedá mu Jonghoon pokoj…

Uklidni se!

…a bude se trápit a on nesnáší, když se kvůli němu Jonghoon trápí.

"Je – je to pitomost," zasmál se, aby zamaskoval, že válčí sám se sebou. Poví mu poloviční pravdu, ano. Ta… nikomu neublíží. "Úplná volovina, já… jsem trochu paranoidní, víš?"

"Co se stalo?"

"No… cestou od doktora Kima… měl – měl jsem pocit, že mě někdo sleduje…"

"Kdo?" svraštil Jonghoon čelo.

"Nevím. Nevím, kdo to byl. A nejspíš vůbec o nic nešlo. Jak říkám, jsem paranoidní."

"Muž, žena?"

"Žena."

"Víš, jak vypadala? Mluvil jsi s ní?"

Uklidni se!

"Ne," zalhal Zhou Mi chvatně. "Šla za mnou. Víc nic."

"A proto jsi už dva dny jako na trní?" kontroval Jonghoon nedůvěřivě. "Jen proto, že za tebou po ulici šla nějaká neznámá ženská?"

"Vidíš, vůbec to nestojí za řeč."

"Proč tě to tak vyděsilo?"

Zhou Mi, klid!

"Jsem… poslední dobou nějaký přecitlivělý," pokrčil mladší nonšalantně rameny. "Vrátíš mi, prosím, ty léky?"

Jonghoon mu krabičku antipsychotik podal, aniž by jí věnoval jediný pohled. "Kdybys měl jakýkoli problém, se kterým by sis nevěděl rady… pověděl bys mi to, že ano?"

"Samozřejmě," přitakal Mi a než mohl Jonghoon jeho zjevnou lež napadnout, vyskočil na nohy a kývl k hodinám na stěně. "Měl by sis pospíšit, přijdeš pozdě do práce."

Když jeho přítel o tři minuty později opouštěl byt, svíraly Zhou Miho zcela rozporuplné pocity. Uklidnit se, jak ho úpěnlivě nabádal hlas v hlavě, nebyl schopný ještě několik dlouhých hodin.

※※※

"Kim Jonghoon?"

Černovlasý zavřel kufr auta a tázavě se ohlédl. Stála za ním vysoká a štíhlá, krátkovlasá bruneta. Bylo zvláštní, že ho znala jménem, protože by přísahal, že se nikdy nesetkali. Možná některá ze zákaznic…? Ty ale většinou stalkují Heechula, ne jeho.

"Ano?"

"Musím s vámi mluvit," prohlásila slečna tónem nepřipouštějícím námitky.

Jonghoon srazil obočí. "Promiňte… ale my se známe?"

"Ne," zavrtěla dívka po krátkém přemýšlení hlavou. "A omlouvám se, že vás tak přepadám…" Zaváhala. "Jmenuji se Choi Sooyoung. A vím pár věcí, které… byste o Zhou Mim měl vědět i vy."