Ten třetí - 3. kapitola

Chilhyun se probouzí.

Cítím to. A ty to bezpochyby cítíš taky. Tu změnu. To, že slábneme. Oba. Musíme být opatrní. Možná… možná, že když se budeme snažit, zarazíme to. Přemůžeme ho, dokud máme šanci…

Přemůžeme Chilhyuna.

Ale ty vrtíš hlavou. Nevěříš tomu. Ne, ani já nevěřím.

※※※

"Znáte Zhou Miho dobře?" otázal se Jonghoon po dlouhé chvíli ticha, kdy se on i jeho společnice beze slova usilovně věnovali míchání svých latte, a odložil lžičku na podšálek.

"To ani ne," odvětila Sooyoung a ochutnala mléčnou pěnu posypanou skořicí. "To, co vím, s ním ale velmi úzce souvisí," dodala.

Jonghoon mlčel.

"Víte, že je Zhou Mi duševně nemocný?" ujistila se bruneta.

"Ano. Léčí se."

"A znáte diagnózu?"

"Ne."

"Neptal jste se ho?"

"Předpokládám, že vy mě s ní zevrubně seznámíte," zabručel Hoon suše.

Sooyoung s vlažným úsměvem sáhla do kabelky, vytáhla dvě fotografie a jednu z nich přisunula po stole k Jonghoonovi. Byla to podobenka hezkého tmavovlasého mladíka; působil zasněně, široce se usmíval a tváře mu zdobily rozkošné ďolíčky.

Trochu mu připomínal Zhou Miho, avšak neznal ho, tím si byl Jonghoon jistý.

"Kdo je to?"

"Choi Siwon, můj bratranec," vysvětlila Sooyoung a dlouze se na Jonghoona zadívala. "Povězte, co vás napadlo jako první, když jste tu fotku uviděl?"

"Že je podobný Zhou Mimu."

"Výborně. To si zapamatujte."

Černovlasý udiveně povytáhl obočí.

"Když bylo Siwonovi sedm, stal se svědkem smrti obou rodičů. Vraždy matky a sebevraždy otce. Takový zážitek musí být pro dítě nesmírně traumatický, souhlasíte?"

"To rozhodně."

Sooyoung se napila kávy a pokračovala: "Zdálo se však, že v Siwonově případě to žádné následky nezanechalo. Moc toho nenamluvil, pravda, ale jinak to byl pořád ten samý Siwon, jakého jsme znávali. Bydlel u nás, preventivně jednou měsíčně docházel na sezení k psychologovi a všechno bylo v pořádku. To trvalo deset let."

"A pak?" pobídl ji Jonghoon jemně, ač nechápal, jak rodinná tragédie jejího bratrance souvisí s psychickou nemocí jeho přítele. "Něco se zvrtlo?"

"První si toho všiml psycholog. Upozornil nás, ať dáváme na Siwona větší pozor, ať si všímáme každé sebemenší zvláštnosti v jeho chování. Zabralo nám pár dní, než jsme pochopili, co tím myslí. Že ty podivné změny jsou hlubší, než si vůbec dovedeme představit. Už si to nevybavuju přesně, ale myslím, že nás to trklo potom, co začal mluvit čínsky."

"Čínsky?"

"V jednu chvíli s námi mluvil korejsky a najednou bez varování plynule přešel do čínštiny. Jenomže Siwon neuměl čínsky ani pozdravit. Nedávalo to smysl. A podobné incidenty se začaly stávat čím dál častěji."

"Incidenty s čínštinou?"

"Čínština byla ten nejmenší problém," povzdechla si Sooyoung.

"Nešlo tedy o žádnou nečekanou jazykovou genialitu," konstatoval Hoon.

"To ani náhodou. Schopnost hovořit čínsky není u Číňana nijak epický úspěch."

"Moment – vždyť Siwon je Korejec."

"Siwon ano."

Jonghoonovi spadla brada. "Chcete říct, že Siwon už nebyl Siwon? Teda nejen Siwon?"

Sooyoung přikývla.

"Rozdvojila se mu osobnost?"

"Oficiální verdikt zněl: mnohočetná porucha osobnosti."

"To je celkem vzácné onemocnění, nemám pravdu?" zeptal se starší nejistě.

"Máte, ano. A co hůř, to Siwonovo ještě navíc vykazovalo jisté… unikátnosti." Sooyoung přemítavě zaťukala nehty o skleněný hrnek. "Různé osobnosti člověka s takovou poruchou si jedna druhou většinou ani neuvědomují. V Siwonově případě mezi nimi ale docházelo ke zjevné spolupráci, vzájemné komunikaci…" Krátce zaváhala. "Siwon věděl o Zhou Miho existenci a Zhou Mi si byl vědom té Siwonovy."

Jonghoon na ni zamrkal. Dvakrát. "To… je nějaká hloupá shoda jmen?" zasmál se.

Sooyoung neodpověděla. "Největší haló však v psychiatrických kruzích způsobilo to, že se změnou Siwonovy osobnosti se dokázalo proměnit taky jeho fyzické tělo. Neuvěřitelné, ale logické. Jde přeci o dvě úplně rozdílné osoby. Nacházejí se sice v jednom těle, ale každá je zcela individuální. Tohle je Siwon," kývla ke snímku na stole před Jonghoonem, "a tohle," posunula k němu druhou fotografii, "Zhou Mi."

Jonghoon na fotku dlouho upřeně hleděl, jako by tím snad mohl nějak zázračně změnit, co na ní vidí. Kouzlo se však nekonalo, šálení smyslů neprokázalo. Zpodobněný své vzezření nezměnil. Byl mladší a černovlasý, ale byl to jeho Zhou Mi.

"Vy to… myslíte opravdu vážně?" hlesl bez výrazu.

"Věřte mi, pane Kime, mám hodně blbý smysl pro humor, ale o tomhle bych nežertovala."

"Tvrdíte, že Zhou Mi – tenhle Zhou Mi," zabodl ukazovák do fotky na stole, "je druhá osobnost vašeho bratrance?"

"Přesně tak," přisvědčila Sooyoung. "Ale nechápejte to, prosím, špatně, termín druhá osobnost nijak neznevažuje jeho plnohodnotnost jakožto lidské bytosti. Ah, kruci, kdyby šlo jen o tohle, vůbec bych vás do toho nezatahovala," zabručela rozmrzele. "Zhou Mi je hodný, moc hodný, a evidentně se mu daří žít tak správně a normálně, jak to jenom jde… Ne, Zhou Mi není problém, problém je… ten třetí."

Nastalo ticho.

"Třetí?" zopakoval Jonghoon konečně a mechanicky se napil vlažné kávy. Dávno ho na ni přešla chuť. "Siwon má další osobnost?"

"Potom, co vyšlo najevo, že jeho… transformace v Zhou Miho umí být kompletní a dokonalejší, než kdy kdo viděl, projevila o něj – o ně – zájem zdejší Severovýchodní psychiatrická klinika." Sooyoung znovu sáhla do kabelky a vylovila z ní poněkud sešle vyhlížející noviny. "Možná jste o ní slyšel."

Jonghoon si prohlédl článek na titulní straně. "Aha, ten požár před dvěma lety…" Zamračil se. "Ta nemocnice neměla nejlepší pověst, pokud se dobře pamatuju. Lidé proti ní několikrát protestovali, nelíbilo se jim, jak se tam zachází s pacienty." Všiml si, jak Sooyoung provinile uhnula očima. Věděla to. Věděla to, a přesto…! Cítil, že se v něm začíná vařit krev. "Ale vy jste ho tam stejně nechali zavřít," sykl znechuceně. "A pak – oh, nechte mě hádat! Chovali se k němu jako k nesvéprávné laboratorní kryse, což ho samozřejmě traumatizovalo, a přesně z toho důvodu se jeho rozdvojená osobnost rozdělila ještě o jednu další." Ironicky zatleskal. "Pevně doufám, že je to aspoň pořádný satan."

"Tak to vás potěším. Ten třetí je totiž čisté zlo."

Černovlasý skepticky nakrčil čelo. "Nepřeháníte trochu?"

Sooyoung ukázala na novinový článek. "Tohle byla jeho práce."

"Ten požár?"

"Ano. Povraždil všech sedm zřízenců a pak celý objekt podpálil."

Jonghoon očima spěšně přelétl zprávu. "Podle policie byl viníkem někdo zvenčí," podotkl.

"Jelikož byly zničeny všechny materiály, nebylo nikdy oficiálně potvrzeno, kolik pacientů v nemocnici pobývalo. Doktor, který měl ten den volno – a to mu zachránilo život –, uvedl počet třiadvacet. Našlo se třicet těl, proto policie usoudila, že jsou po smrti rovněž všichni pacienti.

Rok a půl jsme si mysleli, že je Siwon mrtvý, chápete? Ten škvarek, co z něj že prý zbyl, leží na hřbitově hned vedle jeho matky," zavrčela Sooyoung. "A já pak jednoho krásného dne náhodou otevřu jistý módní časopis a tam uvidím Zhou Miho. Zhou Miho, který zákonitě musel umřít spolu se Siwonem. Jenže jak vidno, Zhou Mi neumřel. A to znamená, že jestli je naživu on –"

"– musí být naživu taky Siwon."

"A ten třetí. Nemám pro to důkazy, ale jsem si jistá, že v tom masakru má prsty právě on. Celé to hezky nafingoval, aby odtamtud mohli utéct, a přitom je nikdo nehledal. Takřka geniální. A odporné."

"Chránil je. Siwona a Zhou Miho."

"Zabil třicet nevinných lidí!" připomněla mu Sooyoung ostře.

"Třiadvacet. O nevinnosti personálu by se dalo polemizovat," odvětil Jonghoon. "Ale na to nezapomínám, nebojte se. Jen říkám, že nemůžu tvrdit, že nechápu jeho motivy. Protože pokud tomu rozumím správně, stvořilo ho Siwonovo podvědomí přesně pro tohle. Aby je bránil před zlými lidmi, kteří jim ubližují."

"Takové byly i závěry lékařů, ano," přisvědčila Sooyoung neochotně. "Že v obranné reakci probudil nezvykle silnou osobnost, která mu v partě tak výrazně chyběla… Váš pohled na věc je, upřímně, ale velmi zvláštní, pane Kime."

Jonghoon pokrčil rameny. "Žádný člověk není čisté zlo. I kdyby byl sebehorší, mezi černou vždycky probleskuje nějaká bílá… nebo minimálně šedá. Uhm, chápete, co chci říct?"

"Ano, myslím, že ano. Úplně s tím sice nesouhlasím, ale uznávám, že váš názor má logiku…"

Kim zamyšleně shlédl k fotografiím Siwona a Miho. "Jak se ten třetí jmenuje?"

"To nevím," potřásla Sooyoung hlavou. "Nikdy svoje jméno neprozradil."

"Fotku nemáte?"

"Žádná neexistuje. Nikomu se nepovedlo ho vyfotit."

Hoon udiveně pozdvihl obočí.

"Svoji skutečnou podobu ukazoval jen dost sporadicky. Já ho vlastně nikdy neviděla. Mluvila jsem s ním asi dvakrát a pokaždé vypadal jako Siwon. Sestry a doktoři, kterým se ho poštěstilo spatřit, se však jednohlasně shodli, že z nich tří je on ten nejkrásnější." Ušklíbla se. "Že vypadá jako anděl."

"To je poněkud morbidní ironie," uznal Jonghoon.

"Takže se střezte každýho pěknýho chlapa, který je podobný těmhle dvěma. Preventivně."

"Moment. K tomu, aby se dostal na koně, by přece musel z vůdčího postu odsunout Zhou Miho, ne?"

"To zvládne rychleji, než vy stačíte mrknout," odfrkla Sooyoung. "Pamatujete? Nezvykle silná osobnost. Nejsilnější. V každém ohledu."

"Znám Zhou Miho rok, slečno Choi, a celou tu dobu je to pořád Zhou Mi."

"Jste si jistý?"

"Prosím? Myslíte, že nerozpoznám svého přítele od cizího chlapa?" urazil se Jonghoon.

"Pardon, nechtěla jsem…" Sooyoung si rozpačitě skousla ret. "Překvapilo mě to, to je vše. Oni se dřív "střídali" dost často, víte? Co se objevil ten třetí, klidně i několikrát denně. Je zvláštní, že to ustalo…"

"Nechtějí budit pozornost, ne?"

"To je fakt. Střídání identit by maskování moc neprospělo."

"Anebo…" Jonghoon se přemítavě odmlčel. "Je možné, aby některá z osobností prostě… zmizela?"

"To vám nepovím, ale jestli naznačujete, že se ten třetí po prokázání služby svým ušlápnutým kolegům prostě rozplynul, tak to ne. To rozhodně ne. Mohl by zmizet Zhou Mi. Mohl by zmizet klidně i Siwon, tomu bych věřila, ale on ne. Na to je příliš –"

"Silný?"

"Jo. Ale vy mi nevěříte," povzdechla si Soo.

"Stále jsem ve stádiu zpracovávání."

"To nezní o moc líp."

"Nemůžete po mně chtít, abych bez váhání uvěřil tak šílené historce," zabručel Jonghoon. "Na druhou stranu… na to, abyste si ji vymyslela, je šílená až příliš…"

Synchronizovaně se chopili svých hrnků a usrkli studenou kávu.

"Poslyšte… to jste byla vy, kdo Miho sledoval cestou domů od doktora, viďte?" vzpomněl si Hoon.

"Ah, před pár dny, ano," přitakala Sooyoung. "Náhodou jsem na něj narazila v autobuse… Přišlo mi to jako skvělá příležitost se na vlastní oči přesvědčit, že je to skutečně Zhou Mi. Zmínil se?"

"Zběžně. Mluvila jste s ním?"

"Ano, ale jen krátce. Řekla jsem mu, že chci mluvit se Siwonem. Dost ho to rozhodilo, mám pocit."

To nebyl jenom pocit, pomyslel si Jonghoon trpce. Jestli je Sooyoungin příběh o Zhou Mim pravdivý, dávalo by smysl, proč ho její zmínka o Siwonovi tolik vyděsila. A stejně tak to, proč jemu lhal o jejich kontaktu. Mnohočetná porucha osobnosti? Neuvěřitelné… Nikdy by ho nenapadlo, že… Doopravdy Zhou Mi ukrývá další dvě identity? Nevěděl, co si myslet, zdálo se mu to dost přetažené za vlasy, navíc se vším tím dramatem okolo. Záhadná bezejmenná třetí osobnost? Likvidace psychiatrického personálu? Zahlazení stop požárem a pak dokonalý útěk? Ale prosím vás, tohle se stává leda v akčních filmech!

Jenže co když…?

S tichým povzdychem dopil kávu a zkontroloval čas na mobilu. 18:10. Zvedl se od stolu. "Musím už jít," omluvil se. "Nechci, aby měl Zhou Mi starost."

"Samozřejmě," kývla Sooyoung a rovněž vstala. "Buďte, prosím, opatrný. To, že se rok nic nedělo, neznamená, že se nemůže začít dít třeba hned zítra."

Jonghoon si mlčky zapnul mikinu. Neměl co říct. Ne teď. Pokynul dívce na rozloučenou a obrátil se k odchodu.

"Jak vás můžu kontaktovat, pokud bude třeba?"

Pokud bude třeba? Zamračil se, přesto ale vytáhl z tašky bloček a propisku, načmáral na lístek své telefonní číslo a podal ho Sooyoung. "Doufám, že nebude," zabručel si pod vousy.