Ten třetí - 4. kapitola

Chilhyun naslouchá.

A sbírá síly. Pomalu. Trpělivě. Ví, že nemá důvod spěchat. Zatím ne. Ale ta chvíle přijde.

Brzo.

Zdáš se překvapený. Skutečně? Copak to necítíš? Visí to ve vzduchu. Předzvěst čehosi… zlého. Čehosi, co nám chce ublížit. Tak jako tenkrát… A stejně jako tenkrát, až nadejde čas, nás Chilhyun zachrání. Protože… takový on prostě je.

Ale… ty se usmíváš…?

Pravda, proč si lhát do kapsy. Milujeme ho. Oba. Patří k nám. Je náš.

Náš Chilhyun.

Ač s jeho jednáním občas nesouhlasíme, ač z něj občas máme husí kůži, víme, že bez něj se neobejdeme. Potřebujeme ho. Bez něj… bez něj nemáme šanci v tomhle odporném světě přežít. Potřebujeme ho, protože teprve s ním…

…teprve s ním jsme kompletní.

※※※

Jonghoon v mobilu naposledy rozpačitě zkontroloval adresu, kterou si ráno našel na internetu, a vypnul motor. Tak to by bylo. Vystoupil z auta, zamknul, načež nejistě vzhlédl k moderní čtyřpatrové stavbě, před níž stál. Pár vteřin si ji prohlížel; veliká zrcadlová okna druhého podlaží zkoumal velmi pozorně. Přesně tam měl totiž namířeno. Do ordinace doktora Kima.

Zamračil se. Už asi posté se sám sebe ptal, co si od toho vlastně slibuje. Doktor mu stejně nic určitého říct nemůže, je přece vázán lékařským tajemstvím. (což ví i malé dítě) Takže se tu namáhá zbytečně. A jenom ze sebe udělá idiota. (což mu jde opravdu královsky, jen tak mimo záznam)

Naposled nervózně přešlápl z nohy na nohu a pak – dřív než si to inteligentnější polovina jeho mozku definitivně rozmyslí – chvatně vyrazil k budově. Na recepci v přízemí se ujistil, že psychiatrickou ordinaci skutečně najde ve druhém patře, vystoupal po schodišti a po chvíli zmateného hledání stanul před příslušnými bílými dveřmi vedoucími do čekárny.

Zaklepal a vešel.

Mladá plavovlasá sestřička zvedla oči od monitoru počítače. "Přejete si?"

"Dobrý den. Potřeboval…" Jonghoon si odkašlal. "Potřeboval bych mluvit s doktorem Kimem, bylo by to dneska možné?"

"Je mi líto, od října nové pacienty neregistrujeme… Ale mohu vám dát kontakt na doktora Junga –"

"Ne, děkuji, špatně jste mě pochopila. Nejsem tu jako pacient."

"Aha. Dobře. Vaše jméno?"

"Kim Jonghoon."

"Vydržte moment," řekla sestra, ťukla na dveře ordinace a nahlédla dovnitř. Minutku s někým (pravděpodobně s doktorem) polohlasně diskutovala, pak kývla na souhlas a vrátila se ke stolu.

"Pan doktor za hodinu a půl končí," oznámila Hoonovi. "Jakmile vyřídí posledního pacienta, přijme vás."

"Skvělé. Děkuji moc," usmál se na ni černovlasý vděčně.

"Nemáte vůbec zač," ujistila ho sestřička a pokynula k židlím rozestavěným podél dvou sousedních stěn. Jonghoon ještě jednou poděkoval a šel se posadit. Čtveřice pacientů v čekárně mu automaticky odpověděla na pozdrav, zběžně nově příchozího zhlédla a (protože na něm neshledala nic převratného) vrátila se ke svým předchozím činnostem.

※※※

"Dále."

Jonghoon s hlubokým nádechem vstoupil do ordinace a zavřel za sebou dveře. Vstříc mu vyšel drobný usměvavý klouček, který vypadal, že sotva dokončil univerzitu. Tak tohle je Zhou Miho doktor? Jonghoona stálo nemalé úsilí, aby skepticky nepovytáhl obočí.

Pozdravil a představil se.

"Kim Ryeowook. Těší mě," zaintonoval mladík zpěvavě. Měl velice vysoký hlas, kupodivu však nijak nepříjemný. A ještě pořád se usmíval. Rozkošně a zcela bezelstně. Jonghoon nikdy nepřemýšlel nad tím, jak si představuje prototyp psychiatra, ale věděl jistě, že Kim Ryeowook byl té nezformované představy pravým opakem.

"Jste tu kvůli Zhou Mimu, viďte?"

"A - ano," zakoktal starší zaskočeně. "Jak to víte?"

"Umím číst myšlenky," prohlásil doktor nonšalantně a naznačil Hoonovi, aby se posadil. Když ale viděl jeho výraz, rozesmál se. "Dělám si legraci. Uvedl mi vás jako kontaktní osobu se všemi pravomocemi."

"Vážně?" hlesl Jonghoon překvapeně. Ve skutečnosti na tom nic překvapivého nebylo, Mi neměl žádnou rodinu, Jonghoon mu tak přirozeně byl tou nejbližší osobou v každém ohledu i smyslu. A přesto jej to zjištění zarazilo.

"Nezmínil se vám…?" dovtípil se Ryeowook.

"Co se týče téhle části života," zabručel černovlasý a příznačně se rozhlédl po ordinaci, "je Mi bohužel extrémně nesdílný."

"Vím," přitakal mladší. "Kolikrát jsme o tom mluvili… Je to zvláštní, nikomu nedůvěřuje víc, a přesto se vám se svým problémem zdráhá svěřit." Zamyšleně sepjal prsty.

"Čím to?"

"Kdoví. Já se domnívám, že vás prostě nechce zatěžovat."

"Zatěžovat mě? Co je to za volovinu?! Pardon."

"Zhou Mi vás zbožňuje, pane Kime. Trápí ho však přesvědčení, že vám dostatečně nevrací všechno, co mu dáváte. Cítí se… trochu nepatřičně, abych tak řekl. Je pro něj proto absolutně nemyslitelné přidělávat vám vrásky svými malichernými záležitostmi. Chápete?"

"Oh."

"Druhá věc ale samozřejmě je, že jeho mlčení vás znervózňuje daleko víc než doznání té nejhorší duševní choroby."

"A to on si neuvědomuje," povzdechl si Jonghoon.

"Možná… zkuste na to zavést řeč vy sám."

"Na jeho… problém?"

"Přesně tak," přisvědčil Ryeowook. "Projevte zájem, převezměte iniciativu. Když ho zbavíte pocitu, že vás obtěžuje, věřím, že se mu bude hovořit mnohem snadněji."

"Dobře. Zkusím to." Nikdy se Zhou Miho na rovinu nezeptal, protože nechtěl být vlezlý, ale jak se zdá, jeho snaha o ohleduplnost měla docela opačný efekt. Kruci. "A omlouvám se," dodal zahanbeně. "Musíte mě mít za pořádného ignoranta…"

"Kdepak," zavrtěl doktor hlavou a usmál se. "Kvůli rozebírání Zhou Miho vnitřních pochodů jste sem ale nepřišel, předpokládám…"

"Ne, ale děkuji za zasvěcení. Uhm, jak otevřeně můžeme mluvit?"

"Zhou Mi podepsal prohlášení o souhlasu se sdělováním informací a uvedl v něm vaše jméno. Tím pádem máte právo ptát se na cokoli."

"Já… jenom chci vědět, jestli ten problém, který Zhou Mi má… jestli ho zvládá. Zvládá?"

"Zvládá. A excelentně. Nemusíte mít obavy."

Jonghoon pár vteřin zadumaně propaloval pohledem špičky svých bot. "Mluvil jste s ním?" zamumlal konečně. "S tím druhým?"

Ryeowook na něj udiveně pohlédl.

"Se Siwonem."

"Jak víte o Siwonovi?"

"Pověděla mi o něm jedna Zhou Miho známá," opáčil Jonghoon neurčitě. "Prý jde o… mnohočetnou poruchu osobnosti, je to pravda?"

"Netušil jsem, že má Zhou Mi ve svém okolí někoho, kdo zná pravou povahu jeho nemoci," svraštil doktor čelo.

"To já až do včerejška taky ne."

Odmlčeli se.

"Se Siwonem mluvívám, ano," prohlásil Ryeowook zvolna. "Je to součást terapie."

"A… je možné, že jsem s ním někdy do kontaktu přišel i já…?"

"Na devětadevadesát procent ne. Siwon se nerad projevuje. A i kdyby snad přece jen chtěl, léky, které Zhou Mi bere, mu to znemožňují."

"A," Jonghoon krátce zaváhal, "co ten třetí?"

"Třetí? Jaký třetí?" nechápal Ryeowook.

Černovlasý neodpověděl. "Zhou Mi má tedy jen jednu další osobnost?"

"Pokud vím, tak ano. Ale… vy se zdáte informovanější," podotkl lékař významně.

"Ne, ne, to… to je hloupost." Že by si tajemnou třetí osobnost, chladnokrevného masového vraha, Choi Sooyoung vymyslela? Ale proč by to dělala? Nedává to smysl. Možná… spíš… třeba se třetí osobnost nakonec skutečně vypařila. Třeba její síla nakonec nebyla tak herkulovská, jak Sooyoung tvrdí.

Zvedl se. "Neměl bych vás už déle zdržovat. Děkuji za váš čas, pane doktore."

"Rád jsem pomohl. Nebo… aspoň doufám, že jsem pomohl," zrozpačitěl Ryeowook. Pak ale pokrčil rameny, usmál se a podal Jonghoonovi vizitku. "Kdyby se cokoli dělo, zavolejte."

"Mělo by se něco dít…?"

"To neříkám. Jen pro jistotu. Například kdybyste si chtěl popovídat o tom něčem, co se týká Zhou Miho, a čemu se zrovna teď vyhýbáte jako čert kříži…"

"Nevyhýbám," ohradil se starší. Nutno dodat, že dosti chabě.

"Samozřejmě, že ne," ušklíbl se ironicky Wook. "Ale kdyby náhodou…"

Jonghoon vizitku svědomitě uložil do vnitřní kapsy saka.

※※※

"Promluvme si."

Zhou Mi postavil na konferenční stolek dva hrnky čaje, usedl na pohovku vedle Jonghoona a věnoval mu tázavý pohled.

"Byl jsem za doktorem Kimem."

"Cože?" vyjekl Číňan ohromeně. "P - proč?"

"Přepadla mě… nutkavá potřeba promluvit si s někým o tvém problému," povzdechl si starší.

"Mohl sis promluvit se mnou."

"Jasně. Jenže znáš mě. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě."

Mi se tiše zasmál. "Pravda, to jsi celý ty… Takže?" nadnesl váhavě. Hlas mu zakolísal. "Co všechno jsi zjistil?"

"To není podstatné," zavrtěl Jonghoon hlavou a vzal Zhou Miho dlaně do svých. "Nezáleží na tom, co řekl doktor, já to všechno chci slyšet od tebe."

Mladší dobrou půlminutu neřekl ani slovo. "Děsím tě?" zašeptal posléze, aniž by z přítele spustil oči.

"Jaks přišel na takovou blbost?" zamračil se Hoon.

"Víš, jak moc nejsem normální. Bylo by pochopitelné se mě bát."

"Houby. Normalita se přeceňuje."

"Jo?"

"Zcela a naprosto."

Mimu pobaveně zacukaly koutky. Na okamžik. Vzápětí zase zvážněl a sklopil zrak k podlaze. "Mnohočetná porucha osobnosti," konstatoval bezvýrazně. "Pro lepší představu by se možná hodilo říct," krátce zaváhal, "rozdvojená osobnost. Prostě přesně to, co si lidé často a rádi pletou se schizofrenií." Poklepal si prstem na spánek. "Spolu se mnou je tu druhá, úplně samostatná a kompletní osobnost. Ano, znám ji, a ano, vím o ní všechno. Je… to trochu zvláštní, ale je to tak. Jmenuje se Siwon. Choi Siwon. A - ale můžu tě ujistit," vyhrkl spěšně, "že s tebou jsem tu vždycky jenom já. S tím druhým občas mluví doktor Kim, když provádí nějaký ty svoje psychiatrický triky, jinak se ale neprojevuje. Netouží po tom. A vlastně ani nemůže. Proto beru ty léky. Ne, že by… byl Siwon zlý nebo tak, to jenom… asi by to bylo pro běžný život trochu… nepohodlné. Jak pro mě, tak pro tebe. Nevědět, vedle koho se zítra probudíš." Nervózně se zachichotal.

"Můžu mít otázku?"

"Prosím. Horší už to nebude."

"Je to jen Siwon? Nebo ještě někdo další?"

Na zlomek vteřiny se v Miho tváři mihlo cosi… hrůzostrašně šokovaného. Byl to však takový mžik, že si Jonghoon vůbec nebyl jistý, zda pouze nezapracovala jeho příliš bujná fantazie.

"Ale? Chtěl bys nás tu víc?" ušklíbl se Číňan. "Nemyslíš snad, že dvě osobnosti jsou na jedno tělo až dost?"

"Jasně, promiň," zasmál se černovlasý křečovitě a natáhl se pro hrnek s čajem. Usrkl, ač si div nepopálil jazyk. "To byla… nevhodná otázka."

"No, spíše než její nevhodnost mě udivuje, jak tě to vůbec napadlo?"

"Viděl jsem… moc pošahanejch filmů?" navrhl Jonghoon.

Zhou Mi na něj konsternovaně zamrkal. A rozesmál se; tentokrát upřímně a zplna hrdla: "Tohle bylo nevhodné!"

"Fakt?"

"Ano!"

"Slovo pošahaný není politicky korektní?"

"Ani trochu. A už vůbec ne, když ho použiješ před duševně narušeným jedincem."

"Ehm, omlouvám se, duševně narušený jedinče?"

"Ty jsi děsný pako, Jonghoone," posteskl si Zhou Mi a hravě staršímu rozcuchal vlasy. "Máš hlad?"

"Když o tom teď mluvíš… docela jo."

Mi kývl a vstal. "Půjdu ohřát večeři," řekl a s úsměvem lípl Hoonovi pusu na čelo. "Fakt se mě nebojíš?"

"Proč mám takový pocit, že když řeknu "ne", přesvědčíš mě v noci o opaku…?"

"To si ještě rozmyslím!" zasmál se Číňan a zmizel v kuchyni.

Jak tak za ním černovlasý mlčky hleděl, došlo mu, že dotaz ohledně třetí osobnosti vlastně Zhou Mi zanechal bez jasné odpovědi.