Ten třetí - 5. kapitola

Chilhyun plánuje. Našeptává.

Připravuje se k frontálnímu útoku. Chystá se –

Okřikuješ mě. A ano, uznávám. Chovám se paranoidně, nejde přece o nic radikálního.

Jako vždy jedná s rozvahou, vše pečlivě zvažuje. Dává si načas, ví, že nemá smysl věci zbytečně uspěchávat. Nebezpečí kolem nás krouží, ale zatím se skrývá ve stínech. Ještě nemá dost odvahy, nemá dost odvahy konfrontovat nás tváří v tvář.

A Chilhyun si je toho dobře vědom.

A tak plánuje. Našeptává…

…a ty mu nasloucháš.

※※※

"Tak tomu se dá jen těžko uvěřit," shrnul situaci Heechul a zamračeně pokynul k Jonghoonovu prázdnému šálku. "Dáš si ještě kafe?"

Mladší přikývl a hrnek mu podal. "Dík."

Heechul zapnul kávovar, a naslouchaje jeho hučení, zamyšleně si sám pro sebe znovu rekapituloval Jonghoonovo prapodivné vyprávění. Aby byl upřímný, dotklo se ho, že se mu svěřil až dneska, celý týden po rozmluvě s doktorem Kimem. Na druhou stranu, když si představil sám sebe na Hoonově místě, dospěl k závěru, že může být vlastně rád, že ho přítel do věci zasvětil tak brzo.

"A ty myslíš, že říká pravdu?" zeptal se, postavil před nepřítomně se tvářícího Jonghoona nově uvařenou kávu a posadil se zpátky naproti němu. "Ta… jak se jmenuje… Sooyoung?"

"Nevím. Doopravdy nevím. O Siwonovi nelhala. Proč by si vymýšlela to ostatní?"

"Ale šílená třetí osobnost, o které neví ani Zhou Miho doktor?"

"Zhou Mi tu možnost nevyvrátil…"

"Ale ani nepotvrdil."

"Ne. To je fakt." Jonghoon si povzdechl. "A není šílená. Je jen… přehnaně ochranitelská."

"V tomhle kontextu je to prašť jako uhoď," zabručel Heechul. "Hele… a co ten doktor, který ten masakr na Severovýchodní psychiatrické klinice přežil?" napadlo ho. "Není to zase tak dávno, a pokud tam Zhou Mi skutečně pobýval, určitě si vzpomene, jestli nějakou třetí osobnost měl nebo ne. Nezkoušel jsi ho kontaktovat?"

"Zkoušel. Umřel před půl rokem. Rakovina."

Heechul protáhl obličej. "Tak to je trapas."

"Jo."

"Ale – ah, to je fuk, nepotřebuješ přece přeživšího mrtvýho doktora, aby tě ujistil, že tvůj přítel není masovej vrah!"

"Samozřejmě. Zhou Mi masový vrah určitě není. Zhou Mi nedokáže zabít ani pavouka," odtušil Jonghoon suše.

"A že by se masový vrah ukrýval v jednom těle spolu s Zhou Mim?" pokračoval Heechul ve zjevném skepticismu. "Bez toho, aniž by to tvůj hysterický pacifista Zhou Mi dal jakkoli najevo?"

"Hmm. To je asi blbost," uznal mladší váhavě.

"Řekl bych, že pokud Sooyoung nekecala a nějaká třetí osobnost fakticky byla, pak se stalo přesně to, co jsi navrhoval ty – ten třetí se po dokončení práce prostě vypařil." Po dokončení práce. Heechul se nad tím výběrem slov musel ošít. "A mohl být silný, jak chtěl," dodal, když viděl, že se Jonghoon nadechuje k další námitce. Kruci, člověk by čekal, že bude jeho snahy o prokázání Zhou Miho neviny vítat, ne podrývat!

"Já… já nevím. Nevím. Je to divný. Nechci, aby ta Sooyoungina hororová povídačka byla pravdivá, ale… něco mi na tom celém prostě nesedí," zamručel Hoon a uvážlivě (jako hotový anglický gentleman) upil kávy. "Taky jsem se," krátká odmlka, "pokoušel dohledat cokoli o Choii Siwonovi."

"A?"

"Pár záznamů z nižší střední školy."

"Fajn… To přece nic nedokazuje."

"Naopak. Dokazuje to toho spoustu. Dokazuje to, že Siwon, na rozdíl od Zhou Miho, má plnohodnotnou minulost. Dokazuje to, že Sooyoung nelhala a Zhou Mi je nejspíš skutečně ten druhý."

"To nevíš. Nevíš, jestli ten Siwon, kterého ti ukázala a k němuž jsi našel informace, je Zhou Miho další osobnost." Starší potřásl hlavou. "A beztak není, vždyť ta unikátnost se změnou podoby je… no, to už je přes čáru. Jsem ochoten připustit, že ve všem ostatním ti tvrdila čistou pravdu, ale v tomto si z tebe udělala dobrý den, to se na mě nezlob.

Zná Zhou Miho, ví o jeho nemoci, ví o Siwonovi. Jednoho pěkného dne náhodou na internetu najde reálného Choie Siwona s Zhou Mimu podobným koním ksichtem a z nějakého nepříčetného důvodu si v tu chvíli usmyslí, že by byla prča vycucat si z prstu pohádku o ubohém bratranci, kterému tvůj přítel ukradl tělo." Pokrčil rameny. "Jo, vsadil bych se, že z její strany šlo jen o blbý, nemístný vtip."

"Proč by to dělala?" zamračil se Jonghoon.

"Možná je taky pošahaná? Však ti neprozradila, odkud se s Zhou Mim zná. Třeba se potkali v čekárně u psychiatra."

"Zapomínáš na jeden důležitý bod."

"Který?"

"Že Zhou Mi začal oficiálně existovat teprve před dvěma lety."

"Ale to ti přece vysvětlil," namítl Heechul.

"Ovšem, přišel o doklady při požáru, a proto mu museli celou jeho identitu vystavit nově… Před dvěma lety ale taky vyhořela Severovýchodní psychiatrická klinika. Trochu moc příhodné načasování, nezdá se ti?"

"To se mohlo stát, Hoone. A doteď ti nedělalo problém tomu věřit."

"Správně. Doteď." Černovlasý mrzutě odfrkl, zabořil se do opěradla židle a ke rtům si přitáhl hrnek; nenapil se však. Jeho přirozeně temná, tak trochu démonická aura dokázala nějakým zázrakem ještě o stupeň potemnět.

"Začínám chápat, proč jsi tak umanutě nechtěl nic vědět," povzdechl si Heechul.

Jonghoon demonstrativně mlčel.

"Fajn. Dobře. Hypoteticky připusťme, že teorie o změně podoby je pravdivá, připusťme, že Zhou Mi možná skutečně je druhá osobnost Choie Siwona," protočil starší oči. "Změní se tím pro tebe něco? Přijdeš domů, přetáhneš ho mopem po hlavě a s křikem utečeš?"

"Ne, jasně, že ne."

"Tak kde je problém?"

"Myslel jsem, že Zhou Miho znám."

Heechul svraštil čelo. "Však ano. Zhou Mi je přece pořád Zhou Mi, a nezáleží na tom, jestli má jednu nebo deset dalších osobností. Ať už se před dvěma roky stalo cokoli, on nic špatného neprovedl, na to nesmíš zapomínat."

Hoon polkl rozmrzelý povzdych a odložil hrnek s vlažnou kávou zpátky na stůl. "Pokusím se," zamumlal.

※※※

Když si svůj rozhovor s Heechulem cestou domů zpětně přehrával, sám se divil, co to do něj vjelo. Mluvil jako zhrzená panička před rozvodem, a přitom na odchod ani ve snu nepomýšlel. Byl z toho všeho znepokojený, to ano, Zhou Mimu však ani slůvkem nic nevyčetl, vždyť neměl nejmenší důvod. Pralo se v něm podezřívavé, bojácné přesvědčení s přesvědčením zcela opačným, shodným tomu, jaké v jejich debatě zastával Heechul.

Zhou Mi je pořád Zhou Mi, na tom se nic nemění.

A on Zhou Miho miluje. Miluje ho a důvěřuje mu. Tak to bylo a tak to je. Jediná reálná životní jistota, kterou momentálně má, je tahle oboustranně platná rovnice.

Večer proběhl nádherně normálně, noc ještě nádherně normálněji. Když se v šest ráno se zazvoněním budíku hrabal z postele, neodpustil si sladce spícího Miho rozněžněle políbit na tvář.

Později ho poněkud hořce napadlo, že kdyby nebyli oba tak zapomnětliví, vůbec k tomu, co následovalo, nemuselo dojít. Naneštěstí se u nich pravidelně stávalo, že kalendář obraceli na novou, aktuální stranu třeba až ve středu, ve čtvrtek. A zrovna teď, jak tak Jonghoon seděl u stolu a bezmyšlenkovitě žvýkal snídani, padl jeho pohled na kalendář, který – jak taky jinak – hrdě hlásal data minulého týdne.

S povzdechem se zvedl a přistoupil k polici. Přitáhl si kalendář blíž ke kraji, aby na něj pohodlně dosáhl, a otočil stránku. Když ho vracel zpátky na místo, nešikovně jím vrazil do krabičky s Zhou Miho léky. Plastová nádobka se zakymácela a s typicky dutým plesknutím dopadla na podlahu.

Jonghoon na ni zůstal ohromeně zírat.

Neozvalo se žádné očekávané zarachocení pilulek, žádný zvuk, který by potvrzoval přítomnost čehokoli uvnitř.

Nejistě se sehnul a krabičku zvedl. Zatřásl s ní. Nic. To přece… Odšrouboval víčko a nahlédl dovnitř. Žádné tablety.

Ani jedna jediná.

"Jonghoone?"

Vyplašeně sebou trhl a otočil se.

Zhou Mi bez výrazu shlédl k otevřené krabičce v jeho ruce. "Co to tu děláš?"

"K - kde máš léky, Zhou Mi?"

"Nemám. Vyhodil jsem je."

"Proč?" hlesl starší přiškrceně.

"Žádné léky nepotřebuju."

"Ale ano, potřebuješ. Jsi nemocný."

"To je věc názoru, miláčku," usmál se Číňan zářivě.

Jonghoon usilovně zadoufal, že ta ošklivá cizost, kterou v tom známém úsměvu cítí, je pouze hloupá vidina jeho paranoii.

"Žádná věc názoru, ale ověřená lékařská diagnóza," zavrčel, v marné snaze krotit svůj třesoucí se hlas. "Jsi nemocný a potřebuješ svoje léky!"

Zhou Mi si jej pár vteřin zaujatě prohlížel, jako vědec zkoumající laboratorní krysu v teráriu. "Ty se mě bojíš," konstatoval posléze.

"Nebojím."

"Lžeš."

"Nebojím se tebe," ucedil Hoon skrz zaťaté zuby.

Mi na něj udiveně zamrkal, načež pomalu, soustředěně naklonil hlavu ke straně. Jako by… jako by komusi naslouchal. "On ti ale nechce ublížit," prohlásil bezelstně. "Má tě rád, víš?"

"Kdo? Siwon?"

Zhou Mi pobaveně přimhouřil oči a suše, shovívavě se na přítele pousmál. Zdálo se, že aniž by to zamýšlel, podařil se Jonghoonovi opravdu skvostný vtip.

"Říká, že jsem si nemohl vybrat líp… No není to rozkošné?"

Jonghoonovi se roztřásla kolena.

Musí pryč. Okamžitě.

Popadl ze židle tašku, snídani nechal snídaní a prodral se kolem Zhou Miho do chodby. Obutý byl tak rychle jako ještě nikdy v životě. Choval se směšně, jistě, ale v tu chvíli mu bylo nějaké "zachování tváře" naprosto ukradené. I přes veškerou snahu o bleskový úprk však nebyl natolik rychlý, aby se k jeho uším nedonesl Miho jízlivý, koketní smích.

Naskočila mu husí kůže. Nikdy dřív ho neslyšel takhle se smát.

"Přeji hezký den, drahý!"

Teprve až za sebou zabouchl (a zamknul) dveře auta, se Hoon dokázal relativně uklidnit. Opřený o volant pár chvil vydýchával svůj olympijský sprint, načež z tašky neohrabaně vylovil mobil a z peněženky vizitku Kima Ryeowooka.

Při vytáčení čísla se dvakrát úplně zbytečně spletl. Když se napotřetí na druhé straně linky konečně ozval doktorův nezaměnitelný vysoký hlásek, málem se rozbrečel úlevou.

"Pane doktore, t - tady Kim Jonghoon. Nevím, jestli se pamatujete, viděli jsme se minulý týden –"

"Zhou Mi," prohlásil Ryeowook neochvějně. "Samozřejmě, že se pamatuju. Tak mluvte, co se stalo? Zníte, jako byste viděl ducha."

"Mi vyhodil svoje léky."

Doktor se krátce odmlčel. "Kdy?"

"To – to netuším… Viděl jsem ho brát si je toho dne, kdy jsem navštívil vás, ale od té doby…" Hoon vztekle polkl ten pitomý knedlík v krku. Uvědomoval si, že reaguje naprosto přehnaně, jenže si nedokázal pomoct.

"Tvrdí, že je nepotřebuje. Že není nemocný."

"To je překvapivý obrat," zamumlal Ryeowook zamyšleně. "Nic tak hrozného se ale neděje," dodal vzápětí. "Zhou Mi není nebezpečný ani sobě, ani svému okolí. Všechno bude v pořádku, ale vy se musíte uklidnit."

Jonghoon zavřel oči a třikrát se zhluboka nadechl. Byla to laciná terapie, ale fungovala. Alespoň většinou.

"Lepší?"

"Řekl bych, že jo."

"Dobře. Bude dnes dopoledne Zhou Mi doma?"

"Dneska…?" Vybavil si prázdnou kolonku data v kalendáři. "Ano, nejspíš ano."

"A chodívá nakupovat nebo tak něco?"

"Hm, většinou kolem desáté."

Na druhém konci linky zašustily přetáčené stránky diáře. "V půl dvanácté bych ho tedy doma měl zastihnout…?"

"Předpokládám, že ano…"

"Výborně. Stavím se u vás a promluvím s ním."

"Vážně?" vydal ze sebe Jonghoon s ulehčením. "Děkuju! Už jsem začínal nanovo panikařit, jak ho v tomhle rebelantském rozpoložení sakra dostanu k vám do ordinace…"

"Tak nepanikařte," zasmál se Ryeowook. "Udělám ze sebe malé nepříjemné překvapení, co bude viset na zvonku tak dlouho, dokud ho Zhou Mi nepustí dál. Souhlasíte?"

"Děkuju, doktore. Strašně moc vám děkuju."

Na zlomek vteřiny Jonghoona napadlo, že by měl lékaři přeci jen povědět o celé té bizarní historii, jež se vznášela kolem Miho tajemné – a pravděpodobně kompletně smyšlené – třetí osobnosti. Rozmyslel si to však.

Vždyť je to hloupost.