Ten třetí - 6. kapitola

Chilhyun tě napomíná.

Okřikuje tě, peskuje jako malého kluka. Je zvláštní to sledovat, je zvláštní, že pro jednou není spokojený s tím z nás, který ho poslouchá na slovo. Zvláštní.

Zklamal jsi ho. Neúmyslně, ale zklamal.

Protože jsi vyděsil Jonghoona.

A to on nestrpí.

Jonghoona nesmíš děsit. Jonghoona ne.

※※※

"Tys mu to vyžvanil?!" načepýřil se Jonghoon a vztekle vyskočil od stolu. Tři papíry ze štosu, který ležel na jeho kraji, se snesly na podlahu.

Černovlasý cosi neartikulovaně zavrčel a sehnul se, aby je zvedl.

"Měl by přece vědět, s kým pracuje," opáčil Heechul a nenápadně ukořistil dvě cherry rajčata z kolegova zeleninového talíře. Během pěti minut už asi popáté. Takže ne, nenápadné už to rozhodně nebylo.

Zařval leknutím, když ho do čela trefila Jonghoonova propiska.

"Nešahej na moje rajčata!"

"Buď kámoš!"

"Říká ten pravej," zavrčel mladší. "Tak co, kolik dalších lidí ještě musíš o Zhou Miho problému informovat, hm? Sungmina, vizážistky… ah, nezapomeň na uklízečku!"

Heechul se nafoukl jako žába, než ale stačil něco jedovatého odseknout, otevřely se dveře a do kanceláře nadšeně vpadl důvod jejich sváru.

"Jonghoon hyung ~!" zatrylkoval Kyuhyun. "Páni, ještě teď jsem z toho mimo. Nikdy bych se nenadál, že zrovna Zhou Mi…! To je naprosto boží!"

"Boží?" zopakoval Hoon nevěřícně.

"Naprosto!"

"Uvědomuješ si, že je nemocný, ano?"

Kyuhyun se zarazil. "No jasně… jo. Ale chápej, je přece takřka unikátní. Jako ta jeho nemoc, myslím. Vždyť kolik dalších lidí s mnohočetnou poruchou osobnosti znáš?"

"Žádného."

"Vidíš?"

"A jsem za to rád."

"Ale no ták –!"

"To není legrace, Kyuhyune!"

"Nejsi nějak moc napruženej?" nakrčil fotograf nos. "Co tě žere? Bojíš se, že přijdeš domů a najdeš doktora Kima v obýváku zapíchnutýho nůžkama?"

"Nebudeš tomu asi věřit," odfrkl Jonghoon suše, "ale my doma máme nože."

"Nůž je na Zhou Miho moc mainstream."

"Proč to zní, jako bys ho vychvaloval?"

"Protože přesně to dělám?"

Jonghoon potřásl hlavou. "Vyřídím mu, že ho pokládáš za nadmíru nekonvenčního vraha," ujistil mladšího jízlivě, popadl svůj hrnek čaje a rozčileně odrázoval z místnosti.

Dveřmi třískl tak zuřivě, div se nevysypalo sklo.

Kyuhyun a Heechul si vyměnili významný pohled.

"Hrabe mu?"

"Víc, než Hoonovo momentální psychické rozpoložení, mi dělá starost, jak zareagoval na tvoji poznámku o mrtvole v obýváku," odtušil rozmrzele Kim.

Cho na něj vykulil oči. "Ty snad myslíš, že o té možnosti reálně uvažuje?" Zamračil se. "Proboha, byl to jenom blbej vtip…!"

"Myslím, že on sám nemá ponětí, jaký postoj k celé té věci vlastně zaujímá," povzdechl si Heechul.

※※※

Bezprostředně po návratu domů Jonghoon skutečně pro jistotu zkontroloval všechny pokoje. Zhou Mi jeho počínání pár desítek vteřin sledoval s udiveně povytaženým obočím, než pochopil, jakouže inspekci to tu jeho příteli provádí.

Říci, že ho to rozladilo, by byl téměř výsměšný eufemismus.

"Jestli hledáš doktorovu mrtvolu," odkašlal si, skepticky přihlížeje, jak Jonghoon ostřížím zrakem obhlíží koupelnu, "tak tu jsem vyhodil do kontejneru."

Černovlasý ztuhl z půli pohybu.

"Jen žertuju," protočil Číňan oči. "Kdy jsi sakra přišel o smysl pro humor?"

Na to Jonghoon neřekl ani slovo.

Mi s povzdychem sáhl do kapsy. Vytáhl krabičku s léky, demonstrativně jí zatřásl a hodil Jonghoonovi. Byla plná.

"Spokojený?"

"Nejde přece o mě," namítl Hoon.

"Jistěže jde," odsekl Zhou Mi, najednou ale schlípl, jako by dostal facku, a honem nasadil méně útočný tón: "Já ty zázračný pilule brát nechci. Ale co chci ještě míň, je, aby ses nás bál. Takže ano, dělám to pro tebe. "

Starší nakrčil čelo. "Co se stalo, Zhou Mi? Ještě před týdnem jsi se svojí diagnózou souhlasil, souhlasil jsi s léčbou, souhlasil jsi se vším. A najednou… Co se změnilo?"

"Nejsem nemocný," prohlásil Číňan rezolutně. Opět tatáž písnička jako dneska ráno.

"Předpokládám, že to jsi doktoru Kimovi nepověděl," zamračil se Hoon.

"S psychiatrem musíš souhlasit. Aspoň na oko," mávl Zhou Mi rukou. "Jinak ti nedá pokoj."

"Takže jsi mu lhal."

"Chceš-li to takhle formulovat…"

"Zhou Mi –!"

"Ah, vždyť přece vůbec nezáleží na tom, jaký mám názor!" štěkl brunet. "Vám oběma jde jenom o účinky tohohle!" Namířil prstem na léky v Jonghoonově ruce, jako by je obviňoval z nepromíjitelného zločinu. "Dokud je beru, je pro vás všechno v pořádku, ne snad?" Načež se se zaúpěním svezl do podřepu, hlavu svěsil mezi ramena a vlasy zoufale sevřel v pěstech. "Zmlkni už konečně!" vřískl hystericky.

Šokem paralyzovaný Jonghoon zůstal několik dlouhých vteřin zírat na vzlykajícího mladíka na podlaze, než svoje chvějící se tělo přiměl hnout se.

Sklonil se k němu, nemotorně ho objal. Mi se rozplakal ještě usedavěji.

"Omlouvám se. Promiň… promiň, že jsem na tebe křičel… už – už to nikdy neudělám…!"

"No tak, MiMi, neblázni," vyhrkl starší spěšně. "Nic se přece neděje, nezlobím se –"

"Jenže on ano."

Jonghoon polkl nepříjemnou pachuť v ústech. "Proč se zlobí?"

"Byl jsem na tebe zlý," hlesl Zhou Mi a vzhlédl k němu, "a to nesmím, nesnáší, když jsem na tebe zlý."

"Ale proč?"

"Co proč?"

"Proč se stará o to, jak se ke mně chováš?"

"Má tě rád. Nechce, abys od nás utekl."

"Nemíním utíkat," ujistil ho Jonghoon. "Miluju tě. To, že se občas neshodneme, na věci nic nemění."

"Děkuju. Ale…," Mi se vymanil z jeho náruče a vstal, "musím být hodný. Nic menšího si ode mě nezasloužíš."

※※※

Cítil jeho neklid. Cítil, jak rozpačitý v jejich přítomnosti je. Nedivil se mu, jistěže ne. Zvlášť ne po tom všem, co mu Zhou Mi tak neuváženě vyzvonil… Jakoukoli jinou, méně bázlivou reakci by tedy, upřímně, považoval za jasně patologickou.

Ale Jonghoon, ač mohl, se nevzdával, nebral do zaječích. K oboustranné spokojenosti tvrdošíjně předstíral, že je všechno takové jako vždycky. Se zaťatými a zuby a trochou té křečovitosti, ale snažil se. Jednomu by to samým dojetím vehnalo slzy do očí.

Trvalo dlouho, než usnul. Neustále se v posteli převaloval z jednoho boku na druhý, každých pět minut po očku přezkoumával, co zrovna dělá on – co dělá Zhou Mi.

Ač to nebylo nejpříjemnější trávení nastupující noci, nijak se proti jeho obezřetnému jednání neohrazoval. Kdykoli se na něj Hoon podíval, usmál se – jakkoli si neliboval v Zhou Miho přespříliš dlouhé tělesné konstituci, usmívat se uměl Číňan naprosto ukázkově – a Hoon mu úsměv pokaždé zdráhavě, trochu omluvně oplatil. Měl o něj pouze starost, v jeho pohledu nebyla ani stopa po jakémkoli podezření.

Vůbec nic netuší.

Aniž by se rozmýšlel, pojednou objal Jonghoona kolem pasu a přitáhl si jej do náruče.

Černovlasý sebou polekaně trhl, vzápětí se ale rozesmál vlastní hlouposti. Není na tom přeci zhola nic divného. Chvilku v jeho objetí hledal tu nejpohodlnější polohu pro spánek, načež zavřel oči a spokojeně vydechl.

Neviděl tak ten cizí, triumfální úsměšek, jenž zkřivil Zhou Miho rty.

Vůbec nic netuší.