Ten třetí - 7. kapitola

Chilhyun otálí. Navzdory svému jednoznačnému triumfu si dává povážlivě načas.

I tobě to musí připadat zvláštní. Má nad námi absolutní moc, a nevyužívá jí po svém…? Skoro se zdá, že mu tohle schovávání se za tvoji identitu vyhovuje.

Netvrdím, že nemám podezření, proč to dělá. A ač by mě mělo těšit, že se nejedná o žádný krvavý, typicky chilhyunovský důvod, ba právě naopak… Netěší. Protože vidím, jak moc se tě ten důvod dotýká, a ty přesto jen trpně mlčíš a poslušně plníš rozkazy.

Uvědomuješ si, že kdybys tu pilulku, kterou se právě poslušně chystáš spláchnout do odpadu, spolkl, nemusel by ses s ním o Jonghoona dělit…?

Jenže ty Chilhyunovi odporovat neumíš.

Ani se o to nesnažíš.

※※※

"Takže je zase všechno v pohodě?" ujistil se Heechul, když před něj Jonghoon postavil hrnek čerstvé kávy.

Mladší mu věnoval nechápavý pohled.

"S Zhou Mim."

"Aha, tohle… Ano, asi ano."

"Asi?"

Jonghoon neochotně trhl rameny. "Občas mi připadá… cizí."

"Ale léky přece bere."

"Bere," přisvědčil Hoon, načež se křivě pousmál: "Ta moje paranoia začíná být na pár facek, co?"

"Dej tomu dva dny a vrazím ti hned mezi dveřma," přislíbil Heechul.

"To je od tebe moc milé!"

"Samozřejmě. Jsem ten nejmilejší milouš pod sluncem! Ale teď vážně," starší svraštil čelo, "uvědomuješ si, že ty tvoje obavy jsou naprosto bezpředmětné, že?"

"Uvědomuju," uklidnil ho Jonghoon. "Moc dobře vím, že dokud bere léky, nemůže to být nikdo jiný než Zhou Mi." Když si všiml kolegova zamračeného výrazu, nadzvedl koutky v náznaku úsměvu. "Přejde mě to, neboj."

Na Heechulovu odezvu nezbyl čas. Zrovna v tu chvíli se k nim totiž i přes zavřené dveře doneslo z ateliéru Kyuhyunovo horlivé: "A rozepni si knoflíček. A ještě jeden! Perfektní! A buď sexy. Nehorázně sexy…!"

"Kyuhyune!" Jonghoon s afektovanou dramatičností vyhlédl z kanceláře. "To je zakázka pro módní magazín, ne pro porno časopis!" Heechul za jeho zády se sesypal smíchy ze židle.

"Zhou Mi klidně zvládne obojí," ujistil ho Kyuhyun blahosklonně, přičemž se na Číňana potměšile zazubil. K jeho rozčarování však Mi jeho pokus o vtip ignoroval a s nervózním úšklebkem si začal lehce rozhalenou košili chvatně zapínat. "MiMi, no do háje, co to…?"

"Jonghoonovi se to nelíbí."

Nejmladší se zarazil, pak se podíval na stejně zaraženého Jonghoona a potom znovu na Miho. "Ale hyung to tak nemyslel –"

"Pokračujeme?" povytáhl Zhou Mi tázavě obočí a pokynul k fotoaparátu.

Byla to – a na jeho poměry rozhodně! – tak nepřirozeně upjatá reakce, že konsternovaného Kyuhyuna ani nenapadlo se s ním dohadovat.

Jonghoon beze slova zaplul zpátky do pracovny. Heechul mu zpoza monitoru počítače věnoval zneklidněný pohled.

"Co je?"

"To… to bylo divný," přiznal kolega ohromeně, načež se oba skrze prosklenou stěnu ještě jednou krátce zadívali do ateliéru.

"Zhou Mi přece nikdy nebral věci tak vážně."

"Nebral," přisvědčil Hoon a posadil se.

"Když podobná narážka padla posledně, naschvál si triko sundal!"

"A tys z toho byl velice nadšený, pokud se dobře pamatuju."

"Kdo by nebyl nadšený z polonahého Zhou Miho…! Ale o to tu vůbec nejde," mávl Heechul rukou. "Já nerozumím tomu, co to do něj najednou vjelo? Posedl ho duch ctnosti nebo co?"

"Mi žije poslední dny v jakési… utkvělé vizi, že musí být hodný a musí mě poslouchat na slovo," povzdechl si Jonghoon.

"Proč?"

"Protože tak to chce ten druhý." Nebo kolikátý vlastně…

"Siwon?"

"Nejspíš."

"Nejspíš…?" Starší se zamračil. "Tebe ještě pořád nepustila fantasmagorická povídačka té ženské?"

"Jaká?"

"Nehraj blbýho."

"Fajn," připustil Hoon, "občas nad existencí jeho třetí osobnosti doopravdy přemýšlím."

"Neshodli jsme se snad," odfrkl poněkud otráveně Heechul, "že pokud nějaká třetí osobnost byla, zmizela?"

"Když o něm Zhou Mi mluví, nikdy nepoužije Siwonovo jméno."

"No a?"

"A o Siwonovi tehdy mluvil úplně jinak." Mladší chvíli obezřetně vážil slova. "Těžko se to vysvětluje, ale… je to něco v jeho hlase, postoji. Způsob, jakým se mi o tom někom zmiňuje, se od způsobu, kterým mi tehdy podal informace o Siwonovi, diametrálně liší."

Heechul si přemítavě skousl ret, a na povážlivě dlouhou dobu se odmlčel. "No," houkl konečně, "dobré je, že – ať už je to kdokoli – chce, aby tě Zhou Mi poslouchal. Opačně by to byl totiž docela problém…"

"Hmm… Prý mě má rád…"

"Ten… další?"

"Jo."

"Ale to je hotový jackpot."

"Hotový," zabručel Jonghoon ironicky.

※※※

Dva dny nato, asi hodinu po poledni Jonghoonovi zazvonil mobil. Procházel zrovna v počítači Kyuhyunovy fotky (a neúspěšně se snažil sám sebe přesvědčit, že na nich Zhou Mi vůbec nepůsobí bezvýrazně a křečovitě… agenti módních magazínů, kteří si Zhou Miho pravidelně najímali, si pokaždé libovali, že ač Mi možná není ten nejkrásnější model, dovede celý časopis jen svojí přítomností jako kouzlem rozzářit… nu, až uvidí tuhle sérii fotografií, dost pravděpodobně změní názor…), a tak po telefonu namátkou hrábl a přijal hovor, aniž by zkontroloval, kdo vlastně volá.

"Ano?"

"Pane Kime?" ujistil se vysoký ženský hlas. "Dobrý den, tady Choi Sooyoung. Neruším vás?"

"Ah, zdravím," hlesl Jonghoon s ještě nicotnějším nadšením, než zamýšlel. Užuž ji chtěl odbýt tím, že skutečně ruší, pak si ale uvědomil, že by mu stejně zavolala později, a tak se radši zeptal: "Stalo se něco?"

"Na to bych se ráda zeptala já."

"U nás je všechno v naprostém pořádku," ubezpečil ji. Snad až příliš rychle.

"Vážně?"

"Ano!"

Heechul zvedl hlavu a tázavě se na něj podíval. "Co hysterčíš?" sykl, či spíše naznačil rty.

Hoon na jeden z volných papírů naškrábal Sooyoungino jméno a ukázal ho kolegovi. Chul na to tříslabičné sdělení vyvalil oči, přičemž cosi nesrozumitelně zaklel.

Sooyoung si na druhém konci linky – skoro jako by tušila, co se právě odehrává v kanceláři – dramaticky povzdechla. "Myslím, že by se na Zhou Miho měl podívat nějaký odborník," prohlásila s neomalenou samozřejmostí.

Jonghoon pocítil nutkavou potřebu začít ječet. Napočítal do deseti, než se odvážil otevřít pusu: "To není nutné. Má svého doktora."

"A pověděl svému doktorovi všechno?"

"To je jen Miho věc," odsekl, dobře však věděl, jak chabá jeho námitka je.

"Jde mi o vaše dobro."

"No to je nesmírně dojemné, ale Zhou Mi je v naprostém pořádku!"

"V tom případě se nemá čeho obávat," odvětila suše Sooyoung; neobtěžovala se skrývat, že Hoonovu prohlášení ani za mák nevěří. "Lékařská prohlídka bude prostě jen… taková pořádková záležitost. Všichni chceme znát pravdu, nebo snad ne?"

"Při vší úctě, milá slečno," zavrčel Jonghoon (a rozhodně ne uctivě), "strčte si ty svoje velkohubý rady za klobouk a dejte nám pokoj!"

Heechul ho pochválil zdviženým palcem.

"Poslouchejte přece –!"

"Ne. Vy poslouchejte. Nestojím o vaši pomoc, nikdy jsem o ni nestál a nikdy o ni stát nebudu. Takže přestaňte zbytečně plýtvat svojí drahocennou energií, nemá to cenu."

"Ale…! Vy to nechápete!" vyhrkla Sooyoung hněvivě. "Ten třetí –!"

"Sbohem," odsekl Jonghoon dřív, než stihla v načaté apokalyptické tezi pokračovat, a ukončil hovor. A když už byl v tom, raději rovnou vypnul celý mobil.

"Ta je teda umanutá," zakabonil se Heechul a věnoval kolegovu telefonu káravý pohled, jako by za to snad mohl on. "Co chtěla?"

"Dát Zhou Miho vyšetřit odborníkem," frkl mladší znechuceně.

"Dělá si prdel? Doktor Kim snad není odborník?"

"Doktora Kima zatím nestihla naočkovat. To jeho odbornost v jejích očích rozhodně snižuje."

Chul se zašklebil. "Takže teď už věříš, že je ta ženská magor?"

"Nevím, jestli je magor, zato vím, že je vlezlá a manipulátorská. Stydím se, že jsem to nepoznal hned," posteskl si Jonghoon hořce.

"Dobře si tě zpracovala. Evidentně ví, jak na to," pokrčil Heechul rameny. "Neber si to tak. Lepší prozřít pozdě než nikdy!"

"Ty teda umíš člověka potěšit…"

"Já vždycky!"

※※※

Domů dorazil Jonghoon chvíli před šestou. Odezvy na pozdrav se nedočkal, tudíž naznal, že se Zhou Mi nejspíš vydal někam ven. Pravděpodobně na nákup, nedivil by se, kdyby jim došlo něco kuchyni…

S poštou v ruce vešel do obýváku, jen letmo, bezděčně vzhlédl – a vykvikl leknutím. Jeho přítel seděl potmě v křesle a bez jediného slova na něj nevraživě zíral.

"MiMi!" Černovlasý se nervózně zasmál a rozsvítil. "Proč ses neozval? Myslel jsem, že nejsi doma –"

"Ty," zasyčel Číňan vztekle a namířil na Jonghoona prstem, jako by ho obviňoval z nepromíjitelného zločinu. "Myslel sis, že se nás tak lehko zbavíš?! Tak to ne, chlapečku, já se nenechám zavřít do cvokárny…!"

"O - o čem to mluvíš?"

"Poslals ji sem!"

"Koho?" vyjekl Jonghoon bezradně.

Mi neodpověděl; zuřivě vystartoval z křesla, popadl staršího za ramena a přirazil ho ke stěně. Hoon zaječel podruhé.

"Zhou Mi! Co to s tebou kruci –?!"

"Došla nám vajíčka. Tak jsem si řekl, že je zajdu koupit," cedil Číňan skrz zaťaté zuby. "Sejdu dolů – a přede dveřmi stojí ta… ta… Sooyoung! Ano, Sooyoung se jmenuje…"

Jonghoon zbledl. "Jak proboha zjistila, kde bydlíme…?"

"Takže přiznáváš, že ji znáš!"

"No… dobře, jo, jednou jsem s ní mluvil. Čekala na mě u auta a tvrdila, že má důležité informace o tobě… a já samozřejmě chtěl vědět, o co jde, takže… Promiň."

Mi se zamračil. "Kdy to bylo?"

"Asi… před dvěma týdny."

"A potom tě už nekontaktovala?"

"Uhm… dneska mi volala… ale poslal jsem ji do háje! Zeptej se Heechula, dosvědčí to."

"Kde vzala tvoje číslo?"

"Dal jsem jí ho," přiznal Hoon zahanbeně. "Větší blbost jsem nemohl udělat…"

"To teda fakt ne," zavrčel Zhou Mi. Nevěřícně potřásl hlavou, pak Jonghoona bez zájmu pustil a vrátil se do křesla. Kolena si přitáhl k bradě v jakési instinktivní bázlivé reakci.

Černovlasý si pár vteřin mlčky a usilovně mnul bolavé paže; bude zázrak, pokud se mu na nich nevybarví modřiny.

"Zlobí se na tebe."

Zarazil se a nechápavě na Miho pohlédl. Okamžik trvalo, než si význam jeho slov plně uvědomil. Zachvěl se, po zádech mu přeběhl mráz.

"Ale to není nic proti tomu, jak rozzuřený byl ve chvíli, kdy jsem se po nepřímé konfrontaci s ní vrátil do bytu," pokračoval mladší bezbarvě. "Stát poblíž, zakroutil by ti krkem."

"Nemůžu za to," ohradil se Jonghoon chabě. "Rozhodně ne za to, že se Choiová zjevila před naším domem."

"Což je tvoje jediné štěstí."

"Říkals, že… že mě má rád, ne?"

Mi přimhouřil oči. "Právě proto."

Takže až tak? Černovlasý nejistě přešlápl z nohy na nohu. "V kolik se to stalo? V kolik jsi ji tu viděl?"

"Mohlo být… něco po půl páté."

"A mluvil jsi s ní –? Ne, počkat, nazval jsi to "nepřímou konfrontací", takže…"

Číňan přikývl. "Ven jsem nevyšel, viděl jsem ji přes dveře. Zkoumala jména na zvoncích."

"A viděla ona tebe?"

"Nejsem si jistý. Na tom ale nezáleží, našla naše jména. Kolik Kimů a Zhouů žijících v jedné domácnosti asi v Soulu je, hm?"

"Nemile málo," povzdechl si Hoon, načež se oba poněkud rozpačitě odmlčeli.

Zhou Mi se na něj ještě asi půlminutu důrazně mračil, pak našpulil pusu a s výrazem ztraceného štěněte roztáhl ruce. Jonghoon se ulehčeně zasmál, třemi kroky byl u něj a nechal se obejmout.

"Mrzí mě to, MiMi," zamumlal a políbil přítele do vlasů. "Měl jsem ti o tom říct dřív… nebo ještě líp, měl jsem se s tebou nejprve poradit. A nescházet se s ní za tvými zády."

"Možná jsme… spolu od začátku měli o tomhle problému mluvit otevřeněji," poznamenal mladší váhavě. "Kdybych… víš, kdybych před tebou skutečnou povahu svojí nenormálnosti tak úzkostlivě netajil…"

"Jo, možná."

"Hm."

"Ale stejně nechápu, jak tě vůbec mohlo napadnout, že se tě chci zbavit," utrousil Jonghoon dotčeně.

"Takhle jsem to neměl podat, omlouvám se… Nemyslel jsem to tak, že bys to ty myslel špatně. Naopak…" Mi se ušklíbl. "Bůhví, co všechno ti ta potvora navykládala, a já… bál jsem se, že mě budeš chtít dát pod zámek – chápeš – pro moje dobro."

"Ani náhodou. Doktoru Kimovi plně důvěřuju."

"To mu vyřídím. Bude rád."

"MiMi?"

"Ano?"

"Tys… byl zavřený na psychiatrii?"

Cítil, jak se Číňan celý napjal, jak naráz zesílil objetí kolem jeho pasu. "Jednou," přiznal zdráhavě. "A… znovu o to rozhodně nestojím."

"To jsme dva," ujistil ho Jonghoon a s úsměvem pohladil mladšího po tváři. "A navíc," dodal v žertu, "pro blázinec je tě škoda."

"No že jo?!"

Rozesmáli se, přičemž si Mi stáhl Jonghoona na klín, a ten tím pádem přišel o svoji nevídanou výškovou výhodu. Sice proti tomu "podlému přerostlému komplotu!" ihned rázně zaprotestoval, avšak k ničemu mu to nebylo.

"To není fér!"

"Pšt. Buď maličký a rozkošný."

"Rozkošný? Já? Praštil ses do hlavy?!"

"Vole."

Hoon si s pobaveným úsměškem pohodlněji ustlal na Zhou Miho rameni. "Pořád se na mě zlobí?" zeptal se po chvíli.

"Fakt to chceš vědět?"

"Popravdě… ani ne, ale… myslím, že bych měl. Ty ten pocit nemáš?"

"Trhání hlav už ho přešlo, jestli ti jde o tohle," vyhnul se Číňan otázce.

Černovlasý cosi neartikulovaného zabručel, načež k Mimu tázavě zvedl pohled. "Kdy vlastně ty léky naplno zaberou?"

"Cože?"

"Už jsou to čtyři dny a ty ho pořád slyšíš."

V Zhou Miho tváři se na zlomek sekundy mihl výraz naprostého zděšení. "To – to ne," zakoktal a nepřesvědčivě lhostejně mávl rukou, "takhle to nefunguje. Antipsychotika ho neuspí nebo tak něco, jenom mu… zabraňují projevovat se navenek. Slýchám ho pořád, s léky i bez nich. I dřív to tak bylo."

"Vážně? Nikdy jsem si nevšiml, že bys…"

"Nevěděl si to," pokrčil Číňan rameny. "Těžko sis mohl všímat něčeho, o čem jsi nic netušil, nemyslíš?"

"No jo, to… to je asi pravda." Jonghoonovo čelo svraštila hluboká vráska. "Mi?"

"Hm?"

"Bereš ty léky, že ano?"

"Jasně, že jo!" zasmál se Číňan až podezřele bodře a naznačil mu, že míní vstát. Až podezřele náhle. "Nedáš si čaj?"