Ten třetí - 8. kapitola

Chilhyun se připravuje k poslednímu kroku.

Bláhově jsem věřil, že tentokrát to tak daleko nezajde… jenže není zbytí. Pokazila to. A rozhodla se dráždit hada bosou nohou. Hada s vlastní morálkou, hada, který neváhá ukusovat hlavy, cítí-li se v ohrožení.

A to všechno ona ví. Ví to, a i přesto…

Ztratila jsi snad pud sebezáchovy, milá sestřenko?

※※※

"To už ale opravdu přehnala!" vyprskl Heechul. "Volals policii?"

"A co bych jim asi tak řekl?" protočil Jonghoon oči. "Že slečna, která má kdovíproč pifku na mého přítele, si prohlížela jména na zvoncích? To je trochu málo, nemyslíš?"

"Hyung má pravdu," podpořil Kyuhyun mladšího Kima dřív, než ten starší stihl začít protestovat. "Nic na tu Choiovou nemá. Akorát by se mu vysmáli."

"Jenže ta ženská je prokazatelně pošahaná!" rozhodil Heechul dramaticky rukama. "Sakra, Hoone, vždyť ona si na tebe musela počíhat a sledovat tě domů! To přece není normální!"

"Není. Nemůžu jí to ale nijak dokázat."

"Ah, kecy –!"

"Zatím neprovedla nic nezákonného," zamračil se Kyuhyun, kterého Heechulova omezená potřeba spravedlnosti zjevně pomalu přestávala bavit. "Ano, je otravná a taky značně děsivá, ale z ničeho konkrétního ji Jonghoon obvinit nemůže. Mám ti to vysvětlit ještě v dalším jazyce? Čínsky třeba?"

"Ty umíš čínsky?" zarazilo Heechula.

"Jasně! Na profesionální úrovni 'otevřu-pusu-a-každý-Číňan-s-křikem-uteče'!"

"Štěstí, že nejsem Číňan."

"No jak pro koho…"

Heechul po drzounovi uraženě hodil jablkem, do nějž se už asi deset minut chystal zakousnout. "Jak to vůbec snáší Zhou Mi?" obrátil se k Jonghoonovi.

"Kyuhyunovu čínštinu?"

"Nesnaž se být vtipný, moc tě prosím."

Mladší pokrčil rameny. "Je z toho dost… vykolejený," odtušil nejistě.

"Ale ne." Heechul si povzdechl.

"Co?"

"Tenhle výraz znám. Něco se stalo a ty zase spřádáš konspirační psycho teorie!"

"Něco se stalo?" svraštil Kyuhyun čelo.

"Pořád se něco děje," zabručel Jonghoon.

"Souvisí to něco s Miho druhou osobností…?"

Hoon sekl nevraživým pohledem po Heechulovi.

"Já tomu Satanovi nic neřekl!" bránil se starší vehementně.

"Neřekl," přisvědčil Kyuhyun (zvaný Satan). "Spřádám vlastní konspirační psycho teorie."

"Ach bože."

"Ano, byla by to boží literární předloha… co literární, filmová!"

"Cením si tvého nadšení pro mnohočetnou poruchu osobnosti, Kyuhyune," odkašlal si Jonghoon, "ale není to takové terno, jak si představuješ –"

"Už jsi s ním mluvil? S tím druhým?" Když si Cho všiml, jak Heechul varovně kroutí hlavou, protáhl obličej. "Co zas? Zajímá mě to!"

"Ne," odtušil Jonghoon bez výrazu, "nemluvil. Proto bere Zhou Mi léky. Aby se ten další nemohl navenek projevovat."

"Vůbec?"

Zaváhal, na vteřinu. "Vůbec."

"Škoda," podotkl Kyuhyun zamyšleně. "Bylo by to zajímavé… a vlastně i praktické. Jen považ, s jedním se pohádáš, nemůžeš ho ani cítit, tak ho pošleš na chvíli k ledu a budeš si užívat s jeho druhou půlkou! Hotový ideální manžel toto…"

"Na něco tak pitomého můžeš opravdu přijít jenom ty," žasl Heechul.

Jonghoon se dal do smíchu. "Věř nebo ne," ušklíbl se na Kyuhyuna, "jeden Zhou Mi mi bohatě stačí a pro spokojený partnerský život rozhodně žádnou jeho další verzi nepotřebuju."

"No ale –!"

"Ne-e."

Cinkot zvonku nade dveřmi oznámil příchod zákazníka. Heechul tázavě pohlédl na hodiny.

"Ah, to bude určitě paní Namová."

"Jde si pro fotky vnoučátek?" zapitvořil Kyuhyun. "Hyung, jestli sem ty uječený smrady přivede ještě jednu, přísahám, že je utopím. Hned po paní Namové!"

"To klidně můžeš, ale teď se chovej slušně."

"A pomůžeš mi pak s likvidací mrtvol…?"

"Padej už!"

Jen co Kyuhyun vystřelil z kanceláře, zahleděl se Heechul s významně pozdviženým obočím na Jonghoona. "Další?"

"Cože?" Mladší nechápavě zvedl pohled od monitoru počítače.

"Mluvíš o něm jako o dalším, ne o druhém."

"Záleží na tom?"

"Já nevím." Heechul naklonil hlavu lehce ke straně. Přimhouřil oči. "Záleží?"

Jonghoon neodpověděl.

※※※

"Pořád slídí kolem," zamumlal Zhou Mi a zabodl vidličku do plátku masa na talíři. Jednou. Podruhé. Potřetí…

Jonghoon jeho neurotickému konání rozpačitě přihlížel. "To kuře za to ale nemůže," poznamenal, když nebohá večere dosáhla vzezření po zásahu kulometem.

Mi se zarazil. Pohlédl na maso, na Jonghoona a znovu na maso, na okamžik se zdálo, že po starším rozcupovaný plátek vztekle mrskne. Nestalo se však. Uklidnil se, způsobně kousek masa ukrojil a vložil do úst. "Omlouvám se."

"Není třeba. Máš právo být rozrušený."

"Hm, to asi mám…"

"Ale nekontaktovala tě, nebo jo?"

Číňan potřásl hlavou. "Jenže je mi jasné, že něco chystá." Zamračeně zamíchal zeleninový salát ve skleněné misce. "Nedá si pokoj, chce nás vidět pod zámkem… Neskončí to dobře…"

"To neříkej." Jonghoon se natáhl přes stůl a vzal ho za ruku. "Třeba… třeba to nakonec vzdá a vrátí se tam, odkud přišla."

Zhou Miho rty zkřivil trpký úsměšek. Zadíval se příteli do očí, zdálo se, že mu chce něco povědět. Nadechl se – a víc nic. Jestli se o své myšlenky ještě před vteřinou podělit plánoval, rozmyslel si to.

Dojedli mlčky.

"Vzal sis dneska léky?" nadhodil Jonghoon, zatímco pod studenou vodou oplachoval umyté talíře.

Mi po něm loupl pohledem. "Proč se ptáš?"

"Jen mě to tak napadlo."

"Nevěříš mi?"

"Nic takového jsem neřekl," ohradil se starší, ale to už Zhou Mi nabroušeně odrázoval z kuchyně do obýváku. Copak se vážně budeme hádat kvůli každé prkotině?

Jonghoon s povzdychem dodělal nádobí a vešel do vedlejšího pokoje za ním. Číňan seděl v křesle, kolena u brady, a umanutě zíral z okna.

"Jenom jsem se ujišťoval," zabručel Jonghoon podrážděně a praštil sebou na pohovku. "Nechci, aby došlo k čemukoli, co by Choiové poskytlo záminku volat na nejbližší psychiatrické oddělení."

"Jako trsat nahý na balkoně?" navrhl Zhou Mi ironicky.

"Přitvrď. Toto bychom uhráli na alkoholový rauš."

"Vždyť nepiju."

"Ale to víme jen my dva! No, a možná doktor Kim…"

Mladšímu zacukaly koutky. "To bys kvůli mně lhal?"

"Já? A lhát? Nikdy. Pouze bych poupravil skutečnost."

"Toho si cením."

"No to bys měl."

Mi se na zamračeného Hoona váhavě pousmál. Černovlasý rozmrzele svěsil ramena.

"Proč si poslední dobou všechno tolik bereš?" houkl dotčeně. "Startuješ po mně už málem i za to, že tě pozdravím. Chápu, že jsi ve stresu a že ten… ten další se na mě nejspíš stále zlobí, ale to tě neopravňuje chovat se jako hulvátská hysterka."

"Promiň…"

"Na Sungmina jsi byl dneska pěkně odporný."

"Omlouvám se."

"Jenže to nestačí, Zhou Mi," zachmuřil se Jonghoon. "Vůbec tě nepoznávám."

Číňan na něj vyplašeně pohlédl. "Jsem to já," hlesl přiškrceně, jako by se mu najednou nedostávalo vzduchu. "Jenom… prostě se necítím ve své kůži. Mrzí mě to, Jonghoonnie, budu… budu se snažit."

"Nepřeháněj to jako posledně," utrousil starší suše. Když Mi snaživě přitakal, div si nevylomil krk, s povzdychem založil ruce na prsou a zadíval se na něj zpod svraštělého obočí. "Nikomu nedovolím, aby tě odvedl, jasné?"

"Děkuju."

"Za takovou samozřejmost se neděkuje, ty pako."

Pod vlivem Zhou Miho druhého (a o poznání nakažlivějšího) úsměvu už se dál mračit nedokázal; usmání mu oplatil a posunul se blíž ke kraji gauče, aby se k němu mladší pohodlně vlezl. Ten spěšně přisedl na uvolněné místo, objal Jonghoona kolem ramen a přivinul si ho k boku. Hlavou se opřel o jeho temeno.

"Nezlobí se na tebe."

"Hm?"

"Že se na tebe nezlobí," zopakoval Číňan, dávaje si záležet na pečlivé korejské výslovnosti. "Už ne."

"A - aha." Hoon polkl nepříjemnou pachuť v ústech. Ač se snažil sebevíc, na Miho poznámky o tom, co si myslí ten další v jeho hlavě, si stále nebyl schopný přivyknout. "No, tak to je dobře. Jsem – jsem rád, že to pochopil.

"Trápilo ho to, víš? Bál se, že se v tobě spletl."

"Siwon?"

"Siwon?" Brunet zafrkal smíchy. "Ten se stará jen o sebe a své čisté svědomí."

Třetí. Ten třetí. Jonghoon potlačil nutkavou potřebu od sebe Zhou Miho odstrčit, vyskočit na nohy a utéct. A možná by to v tu chvíli skutečně udělal. Kdyby ho mladší nesvíral tak pevně.

"Třeseš se," podotkl Zhou Mi takřka… pobaveně.

"Je – je mi zima. Můžeš mi z ložnice přinést svetr?"

Byla to naprosto průhledná lež a oba to dobře věděli. Vlastně ne oba.

Všichni tři.

Všichni čtyři.

※※※

Uběhl týden. Na nynější poměry nezvykle poklidný týden.

O Choi Sooyoung ani tom třetím už se Zhou Mi nezmínil a jakékoli Jonghoonovy pokusy zavést na to či ono téma řeč, umně bojkotoval. V práci se všem (i těm kterým nemusel) omluvil za svoje nerudné chování, což byla vlastně jenom taková zdvořilostní formalita, protože jakmile nasadil "do boje" svoji veselou, ležérně okouzlující stránku, na pocit oprávněné křivdy neměl nikdo ani pomyšlení.

Jonghoona nejednou při pohledu na ten známý, zářivý úsměv napadlo, že jestli je to póza, je excelentně zahraná.

A protože Zhou Mi působil šťastně, zdravě a v pořádku, nebral Heechul kolegovy dohady a nepodložená podezření vážně. Proč taky. Nakonec i sám Jonghoon naznal, že babrat se v tom k ničemu nevede, a že dokud zůstane Zhou Mi takhle nezvykle normální, není důvod se zbytečně stresovat.

Což ocenil jak Heechul, tak Zhou Mi.

"Jsem doma!" zavolal Jonghoon čtvrtečního večera, přesně v 18:46, do útrob ztichlého bytu. Kdyby se v kuchyni nesvítilo, myslel by, že je Zhou Mi pryč. "MiMi?"

Žádná odpověď. Jen… šramot. Zvláštní šramot z kuchyně.

Proč neodpovídá…?

"Zhou Mi?" Vstoupil do jediné osvětlené místnosti v bytě, prošel kolem linky – a z výhledu, jaký se mu naskytl, ohromeně strnul na místě.

U jejich stolu seděla Choi Sooyoung. Připoutaná k židli, s roubíkem v ústech. Scéna jako vystřižená z nějakého béčkového gangsterského filmu. Byl to natolik bizarní výjev, že Hoona v první chvíli nenapadlo nic jiného, než že je to hloupý vtip.

Pak sebou ale Sooyoung znenadání přestala šít, hrůzou vytřeštila oči na kohosi za Kimovými zády.

Nestačil se otočit. Tupá rána do týla ho nekompromisně připravila o vědomí.