Ten třetí - 9. kapitola

Chilhyun převzal kontrolu. Směšně snadno, směšně rychle. Protože ani jeden z nás nebyl s to mu vzdorovat… co hůř, my mu ani vzdorovat nechtěli.

Vyslechls její hovor, pochopils, co chystá, a oba jsme zpanikařili. Nechali jsme se tou hrůzou neuváženě strhnout, ač dobře víme, že pro Chilhyuna neexistuje k činu silnější motiv.

Už není cesty zpátky.

Máme na rukou její krev, Zhou Mi. Chilhyun, ty i já.

※※※

Jonghoonovo probuzení stálo doslova a do písmene za starou belu. Bolela ho hlava, nemohl hýbat – pravděpodobně svázanýma – rukama za zády, pusu měl přelepenou páskou. Pár vteřin nebyl schopen pochopit, co se vlastně děje, ani proč za stolem naproti němu sedí hysterická Sooyoung, rovněž znehybněná a umlčená. Pamatoval se, že přišel domů a pak… pak co? Vešel do kuchyně… a někdo ho praštil. Jo. Ale to pořád nevysvětluje, co tady pohledává Sooyoung. (Připoutaná k židli.) Jak se kruci dostala dovnitř? Nechtělo se mu věřit, že by ji pustil –

Zhou Mi.

Jonghoon se zarazil a rozhlédl se, co mu to jeho momentálně omezené fyzické dispozice dovolovaly. Zhou Mi… Kde je Zhou Mi?

"Vidím, že jsi vzhůru."

Jonghoon sebou při zaslechnutí neznámého mužského hlasu polekaně trhnul. Vystrašená Sooyoung křečovitě semkla víčka, jako dítě, jež nechce za žádnou cenu spatřit bubáka, a přidušeně se rozvzlykala.

"Doufám, že to příliš nebolí." Hoon ucítil, jak ho mužovy prsty něžně pohladily po vlasech. Nasucho polkl. Netušil, jak je to možné (Vždyť toho chlapa nezná.), ale v jeho doteku bylo… cosi blízkého, intimního.

Z té myšlenky mu přeběhl mráz po zádech.

"Nikdy jsem ti nechtěl ublížit," zapředl nezvaný laškovně těšně u Jonghoonova ucha, načež s tichým smíchem obešel stůl – a postavil se pro změnu za Sooyoung, která se v tu ránu roztřásla jako osika – a předvedl se Hoonovi v celé své kráse.

Nebýt lepicí pásky, spadla by černovlasému brada.

…sestry a doktoři, kterým se ho poštěstilo spatřit, se však jednohlasně shodli, že z nich tří je on ten nejkrásnější… že vypadá jako anděl…

"Konečně se oficiálně potkáváme," usmál se Zhou Miho éterický dvojník zeširoka. "Jsem Ahn Chilhyun, Siwonova třetí osobnost. Moc mě těší, Jonghoone!"

Oslovený na něj užasle zamrkal. Tahle situace byla ke zdvořilostem vhodná asi jako dostat záchvat smíchu na pohřbu, a přesto mužova slova nezněla ani směšně, ani neupřímně. Kruci, vždyť on sám měl co dělat, aby mu – čistě automaticky – nezačal způsobně přitakávat!

Siwonova třetí osobnost.

S půlminutovým zpožděním Hoonovi došlo, jakže se to Chilhyun, ten třetí, vlastně představil. Jako Siwonova osobnost. Siwonova. Ne Miho.

Sooyoung říkala pravdu.

"Naneštěstí –," Chilhyun s nespokojeným povzdychem potřásl svojí nádhernou hlavou a Jonghoonova roztěkaná pozornost rázem zapomněla na vše, čím se do té doby znepokojeně zaobírala. Bylo to jako reflex. Zda zahrnoval každého (extrémně) pěkného chlapa či byl jeho mozek naprogramovaný ryze na tuhle něžnou princeznu, těžko říct, ale fungoval stoprocentně.

"– takhle jsem si naše seznámení skutečně nepředstavoval… Škoda. Ale nemám jinou možnost. Tady Sooyoungie," dívka zděšeně nadskočila, když se Chilhyun dotkl její paže, "totiž byla moc hloupá."

Posunul k Jonghoonovi po stole její mobil. Hoon se tázavě zadíval na svítící displej, jenž mu ochotně předkládal výpis Sooyounginých hovorů.

"To číslo úplně nahoře… Vidíš, kolikrát na něj volala?"

Jonghoon přitakal. Ta třímístná cifra v závorce ho dosti zaskočila. Ano, možná Sooyoung patologicky ráda telefonuje, ale… proč tedy ostatní volaná čísla, uvedená v seznamu, vytočila maximálně osmkrát?

Chilhyun vytáhl z kapsy Zhou Miho mobil, chvilku v něm cosi hledal, načež Hoonovi výsledek svého pátraní ukázal. Byla to nějaká internetová stránka, jejíž kontaktní údaj se shodoval s číslem, na které tak zarytě vyvolávala Sooyoung.

"Prosím, Jonghoone, přesvědč se. Jsou stejná?"

Jonghoon naposled překontroloval číslo v mobilu na stole, pečlivě je porovnal s číslem z mobilu v mužově ruce a pak rozhodně přikývl.

"Děkuji," usmál se na něj Chilhyun a posunul stránku vzhůru. V záhlaví stálo "Psychiatrická nemocnice sv. Marka".

Jonghoon střelil po Sooyoung vzteklým pohledem. Tak ona si nedala pokoj…!

"Ano," přisvědčil zamračeně Chilhyun, "naše Sooyoungie po dobu minimálně dvou týdnů několikrát denně volala ke svatému Markovi, aby zdejší personál umanutě přesvědčovala, že je nutné hospitalizovat Zhou Miho. Ještě chvíli a možná by toho skutečně dosáhla… už proto, aby se jí u svatého Marka zbavili.

Jenomže Sooyoungie byla neopatrná a jeden takový telefonát dnes velice nerozumně uskutečnila před tímhle domem." Chilhyun si rozmrzele posteskl, jako by ho snad dívčina lehkomyslnost osobně urážela. "Zhou Mi šel vynést odpadky… a náhodou celý její hovor vyslechl. Umíš si to představit, Jonghoone? Ten šok? Zpanikařil, samozřejmě. Bože, kdybys viděl, jak byl vyděšený… A pak už to šlo ráz naráz."

Sklonil se k vzlykající Sooyoung, levou rukou jí pevně sevřel rameno a přitlačil k židli, aby sebou přestala šít. "Chtělas jim ublížit," konstatoval bez výrazu.

Dívka zuřivě potřásla hlavou.

"Ale ano, chtěla. Proč bys jinak tak zarytě usilovala o to, abychom za každou cenu skončili v blázinci, hm? Pro naše dobro? Ale prosím tě. Pro dobro ostatních? Víš, Soo," Chilhyunův hlas přešel do studeného šepotu, "ironií je, že kdyby ses v tom nevrtala a nechala Zhou Miho v klidu žít, neměl bych sebemenší důvod se projevovat. Ani vnitřně, ani navenek. Zůstal bych tady," výmluvně si poklepal prstem o spánek, "a nikdo už by o mně nikdy neslyšel.

Jenže ty ses prostě rozhodla, že nás zničíš. Že Siwona definitivně rozložíš na kousíčky, které už nikdy nikdo neseskládá dohromady. Ale to já nedovolím. Nikomu." Přistoupil ke kuchyňské lince, ze stojanu vytáhl nůž a s výrazem chirurga připravujícího se k operaci si důkladně prohlédl jeho čepel.

Teprve teď, koutkem oka zneklidněně sleduje Chilhyunovo chladnokrevné, profesionální počínání, si Jonghoon všiml, že má muž nasazené rukavice.

"Včera jsi ho brousil, že?"

Černovlasý na toho třetího nevěřícně vytřeštil oči. Sooyoung hystericky vřískla (což ale přes roubík nebylo prakticky slyšet) a začala sebou zběsile mrskat ze strany na stranu, ve snaze uvolnit spoutané ruce.

"Ale, ale… copak je to za výraz, Jonghoonnie?" povytáhl Chilhyun obočí. "Nepopírám, že je tvá naivita kouzelná, ale… Ani ty si přece nemůžeš myslet, že stačí jednou důrazně pohrozit a naše paličatá Sooyoung s honem na čarodějnice nadobro přestane." Zavrtěl hlavou. "Tak to nefunguje, v jejím případě rozhodně ne. Siwon ji moc dobře zná, ví, co od ní čekat. A když to ví Siwon, vím to přirozeně i já.

Ona nám nedá pokoj. Bude nás stíhat tak dlouho, dokud nás nedostane. Chceš snad, aby Zhou Mimu ublížila víc, než mu ublížila doteď? Pevně doufám, že ne, drahý. To bys mě velice zklamal…"

Jonghoon zatěkal pohledem mezi zoufale se zmítající Sooyoung a ledově klidným Chilhyunem, jenž nožem líně poklepával o svoji otevřenou dlaň.

Že se Sooyoung nedožije rána… o tom nebylo pochyb. Otázka zní, co chce ten třetí od něj? Očekává, že Hoon odsouhlasí to, k čemu se tu neodvratně schyluje? Zachrání si tím život? Anebo… nebo ho zabije, ať už se vyjádří jakkoli…?

Má tě rád.

Nechce ti ublížit.

Říká, že jsem si nemohl vybrat líp…

Jak vážně byl Zhou Mi s to svá prohlášení myslet? Doopravdy stačí jen…?

Jonghoon se zhluboka nadechl, napočítal do tří a pak poslušně zavrtěl hlavou. Nechci, aby Zhou Mimu ubližovala. Což byla pravda. Ocenil by však… méně drastické řešení problému.

"Jsem rád, že si rozumíme," usmál se Chilhyun srdečně. Nato si přehodil nůž do druhé ruky, dvěma kroky byl u Sooyoung, popadl ji za vlasy a hlavu jí trhnutím zavrátil vzad.

"Teď bych ti doporučoval nedívat se," upozornil Jonghoona.

Byla to dobře míněná rada. A proto jí Hoon samozřejmě neuposlechl.

Vše se seběhlo tak neuvěřitelně rychle.

Jediným plavným pohybem podřízl Chilhyun dívce hrdlo. Vytrysknuvší krev zmáčela část stolu; hrůzou strnulý Jonghoon se nemotorně, jakoby samočinně pokusil od rozrůstající se rudé louže co nejdál odsunout.

Tohle musí být sen, prohlásil jeho mozek kategoricky. Jen hnusná noční můra. Za chvíli se probudí, celý nechutně zpocený, ale šťastný, protože nic z toho, co se tu stalo, není reálné. Nemůže být. Ne. Je to jenom sen. Jenom příliš živý sen –

Tak proč tedy reálně brečím?

Chilhyun trpělivě vyčkal, dokud sebou Sooyoungina umírající schránka nepřestala cukat, teprve pak nechal její hlavu klesnout na zakrvácený stůl a nůž takřka obřadně položil na desku před ni. Nato přistoupil k pobledlému Jonghoonovi, omluvně se na něj usmál a židli, na níž černovlasý seděl, otočil zády k mrtvole.

"Není to hezký pohled," broukl s povzdechem. Vzápětí přemítavě svraštil čelo, nechal Jonghoona Jonghoonem a spěšně odrázoval z kuchyně.

Pět minut - možná déle - mohlo trvat, než Hoon zaslechl, že klaply dveře ložnice, a Chilhyunovy kroky, zdálo se, zamířily ke vchodovým dveřím.

Odchází?

Zacinkání klíčů.

K čemu potřebuje…?

Auto. Samozřejmě. Bere si klíčky od auta. Chce utéct –

"Hned se vrátím!"

Nebo ne? V tu chvíli nechápal Jonghoon už vůbec nic.

Jakmile si byl jistý, že ten třetí odešel z bytu, dal se do zběsilé snahy uvolnit svoje svázané ruce. Stejně jako Sooyoung však dosáhl pouze toho, že mu pouta sedřela kůži na zápěstích. Pročež jakýkoli další, i sebemenší pohyb pálil jako čert.

No to sis fakt pomohl.

Hoon se zoufale rozhlédl po kuchyni a ještě zoufaleji zaúpěl. Kolem bylo tolik věcí, jež by se daly použít… kdyby na ně dosáhl. V záchvatu čiré frustrace posunul sebe i s židlí blíž ke kuchyňské lince, než ale mohl uvést do provozu svůj nedomyšlený plán "ulov nůž zuby", zachrastily v zámku klíče.

Je zpátky. Přesně, jak slíbil.

Když vešel Chilhyun do kuchyně a uviděl, že Jonghoon – se zcela jasným úmyslem – pozměnil své dosavadní stanoviště, káravě povytáhl obočí, nijak však ten stupidní pokus nekomentoval.

"Je čas přejít k poslednímu bodu programu." S potměšilým úsměvem na rtech zvolna prošel kolem mladšího, stanul za ním.

Jako první udeřil Jonghoona do nosu těžký, nasládlý zápach. Pak si všiml bílého kapesníku v Chilhyunově ruce. Pochopil, proč má jeho věznitel nasazenou roušku.

"Sladké sny, Jonghoonnie ~."

※※※

Jakmile Jonghoonovo vzpírající se tělo ochablo, přeřezal mu Chilhyun pouta, jejichž zbytky nacpal do kapes Zhou Miho mikiny. Pak se zvedl, otevřel obě okna, která v kuchyni byla, a zamyšleně se vrátil zpátky k Jonghoonovi.

Chvíli si ho prohlížel. Zhodnocoval. A dospěl k závěru:

"Tohle bude práce pro tebe, Siwone."

Nato Ahn Chilhyun udělal dva kroky vzad, zavřel oči. A během několika málo sekund vyrostl, zmohutněl, vlasy mu ztmavly, rysy tváře se proměnily. Stále si byl podobný, ne že ne… a přesto vypadal docela jinak.

Choi Siwon nevěnoval mrtvému tělu své sestřenice jediný pohled. Jednal přesně, takřka mechanicky. Poslušně zvedl omámeného Jonghoona do náručí a opustil s ním byt.