Ten třetí - 10. kapitola

Ticho. Absolutní ticho. To nejstrašlivější ticho, jaké jsem kdy zažil. Odporně se snoubí s tím svíravým pocitem prázdna… a samoty… Doléhá, dusí…

Ale to je přece absurdní. Nikdy jsem tu nebyl sám. Nikdy. Nemůžu tu být sám. Rozhodně ne. Není-li tu Chilhyun, musíš tu být ty –

Zhou Mi?

Slyšíš mě?

Zhou Mi…?

※※※

Heechul vypnul motor auta a nevěřícně se rozhlédl po bizarním ruchu na jindy polomrtvém parkovišti. Kam oko dohlédlo, stály policejní vozy a davy čumilů. Vchod panelového domu, kde – aspoň dodneška – bydlel v uzoufaní nudném poklidu jeho kolega, hlídali dva statní muži zákona, mrzutě odhánějící bandu hyperaktivních reportérů a jejich kameramanů.

I páreček jednorožců na vycházce by ho udivil míň.

Heechul ještě naposledy vytočil Jonghoonovo číslo, tak jako pokaždé byl ale přesměrován do hlasové schránky. Už hodinu a půl se mu snažil dovolat, protože už hodinu a půl měl být pečlivý, dochvilný Jonghoon v práci. Jenže nebyl. A nikomu nedal vědět, co se děje. A to u něj rozhodně nebylo zvykem.

Schoval mobil do tašky, tu zvedl ze sedadla spolujezdce a vystoupil z auta. Suverénně si to nakráčel k policistům a suverénně jim do očí zalhal, že v tomhle domě bydlí, že se právě vrátil z práce (prostě v půl desáté dopoledne… každý se z práce vrací v půl desáté dopoledne, že jo) a že na něj v bytě čeká hladová kočka. Pokud chtěl tou poslední, naprosto bezdůvodnou poznámkou zahrát na city, namáhal se zbytečně. Strážníci ho beze slova pustili dovnitř.

Cestou k výtahu Heechul trochu dotčeně přemýšlel, jestli fakt vypadá jako člověk po extrémně dlouhé noční směně… nebo prostě jen vyzařuje perfektně nenovinářskou auru. Pevně doufal ve variantu b.

Z výtahu vystoupil o patro níž, než kam měl namířeno. Záměrně. Ano, jednal paranoidně a jeho opatření byla skoro (až) směšná, nechtěl však nic pokazit. Bůhví, co v patnáctém podlaží najde. A nehlučný příchod po schodech zákonitě budí menší pozornost než příjezd výtahem.

Pootevřel dveře oddělující schodiště od koridoru a kradmo do něj nahlédl; skýtal se mu dokonalý výhled na dveře Jonghoonova bytu. Na dokořán otevřené dveře Jonghoonova bytu přehrazené policejní páskou.

"Do hajzlu," sykl nevěřícně. "Cos tu vyváděl, Jonghoone?!"

V chodbě bytu se znenadání zjevil uniformovaný policista a Heechul chvatně zaplul zpátky na schodiště. Napjatě naslouchal, zdálo se, že strážník, hovořící s kýmsi po telefonu, opouští byt a kráčí… k výtahu? Ano, cinknutí a šoupavý zvuk automaticky otevíraných dveří jeho domněnku potvrdily. Heechul vyčkal, dokud si nebyl na sto procent jistý, že je policista pryč, načež se hbitě protáhl do ztichlého bytového koridoru. Obezřetně se rozhlédl napravo i nalevo, předvídal minimálně jednoho až deset šmírujících sousedů, ale nikde nebyla ani noha. Zamračil se. Že jsou lidi v Jonghoonově baráku divní, to věděl, ale že až tak divní? Po chodbách jim tu pobíhá policie, a je to nezajímá… No co, dobře pro něj.

Nápad, co se mu zrovna zrodil v hlavě, mohl z fleku aspirovat na cenu "pitomost roku".

Nebo spíš desetiletí.

Heechul se zhluboka nadechl, pěti dlouhými kroky přerázoval k otevřeným dveřím Jonghoonova bytu a podlezl policejní pásku. Na pár vteřin zadržel dech, napůl očekával, že se na něj zpoza rohu vyřítí ozbrojené komando… Nic takového se však nestalo, jeho nezákonný vstup zůstal nepovšimnut. Díkybohu. Heechul se narovnal, zběžně očima překontroloval předsíň a chodbu a poté váhavě vykročil vpřed.

Automaticky zamířil ke kuchyni. Ložnice byla sice o něco blíž, nedávalo mu však moc smysl čmuchat tam v deset ráno. Už takřka překračoval práh, když ho znenadání kdosi popadl za rameno, otočil s ním o sto osmdesát stupňů a ruku mu zkroutil za zády. Heechul vyjekl leknutím.

"Vám novinářům není svaté ale vůbec nic, co?" zasyčel mu do ucha hluboký, překvapivě zpěvavý mužský hlas. Heechula poněkud iracionálně napadlo, že se jeho nositel nešťastně minul povoláním, protože jako – policajt, ts! – muzikálový zpěvák by rozhodně trhl kariéru.

"Nejsem novinář!" ohradil se, prudce se policistovi vytrhl (popravdě, on ho nijak silně nedržel…) a důstojně se k němu obrátil čelem. Načež na důstojnosti zase rychle ztratil, protože čelist spadená u kolen vypadá všelijak, jen ne důstojně. Myslel, že má co do činění se strážníkem, kterého viděl s mobilem u ucha odcházet, jenže to se spletl. Tenhle byl oblečený civilně. A vypadal líp. O dost líp. Jo, na divadelních prknech by mu to fakt slušelo…

Soustřeď se, ty idiote!

"Hledám svého kolegu. Nepřišel do práce. A nezvedá mi telefon. A ano –," dodal po krátkém zaváhání, "bydlí v tomhle bytě."

Policista povytáhl obočí. "Vaše jméno?"

"Kim Heechul." Bez vyzvání předal muži svoje doklady. Ten je zamračeně zkontroloval.

"Kde vy a váš pohřešovaný kolega pracujete?"

"Vlastníme fotoateliér." Heechul z peněženky vytasil vizitku.

Policista si prohlédl na ní vytištěná jména, přikývl a vrátil Heechulovi legitimaci.

"Detektiv Lee Jihoon," představil se, prokazuje svá slova odznakem. "Oddělení vražd."

"Vražd?"

Detektiv ponechal Heechulovu zaskočenou otázku bez odpovědi. "Kdy jste viděl Kima Jonghoona naposledy?"

"Včera. Při odchodu z práce."

"V kolik hodin odcházel?"

"Chvíli po šesté."

"Znáte spolubydlícího pana Kima?"

"Zhou Miho? Jistě. Pracuje u nás."

"Jeho jste naposled viděl kdy?"

"Předevčírem, měl focení."

"Od té doby o něm nic nevíte?"

"To jsem neřekl. Včera v devět a pak ve tři volal Jonghoonovi, jako obvykle. Během druhého hovoru jsem s ním chvilku mluvil i já sám. Takže ne, neviděl jsem ho, ale ano, vím, že ve tři odpoledne byl v naprostém pořádku, to vám můžu odpřisáhnout." Heechul svraštil čelo. "Stalo se snad Mimu něco…?"

"To prozatím nevíme. Jisté je pouze to, že ho nemůžeme najít. Stejně jako vašeho kolegu. A jeho auto." Detektiv si Heechula zkoumavě přeměřil. "Kdyby byli – čistě hypoteticky – vaši přátelé na útěku… napadá vás, kam by zamířili?"

"Proč by měli utíkat?"

"Odpovězte."

Heechul zavrtěl hlavou. "Nemám tušení." Načež trochu ironicky dodal: "Žádný tajemný, polorozpadlý dům v lesích, ke kterému nevede cesta a není vyznačený na mapě, ani jeden z nich nezdědil, jestli myslíte tohle."

"Nějací příbuzní?"

"Celá Jonghoonova rodina žije tady v Soulu. Zhou Mi žádné příbuzné nemá."

Detektiv vzhlédl od svého rozkošně puntíkatého zápisníku. "Říká vám něco jméno Choi Sooyoung?"

"Bohužel." Heechul se zašklebil.

"Znáte ji?"

"Ne, to ne, nikdy jsem se s ní nesetkal. Ale Jonghoon mi o ní vyprávěl."

"Odkud ji zná pan Kim?"

"Vyhledala ho, asi před měsícem."

"Proč?"

"Aby si s ním promluvila."

"O čem?"

Heechul se zamračil. "Poslyšte, detektive, ta… ta osoba je magor, takže ať už vám navykládala cokoli, neberte ji vážně. A vůbec, co kdybyste ji zatknul? Minimálně dvěma slušným lidem byste tím vrátil klidné spaní."

"Smím vědět," odkašlal Lee Jihoon, "proč bych měl slečnu Choi zatýkat?"

"Protože Zhou Miho a Jonghoona obtěžuje!"

"V jakém slova smyslu?"

"Stalking."

"Stalking?"

"Co se tak tváříte?" odfrkl Heechul. "Nemůže snad ženská stalkovat chlapa?"

"Víte, oč přesně šlo?"

"Slečna Choi se rozhodla, že Jonghoona za každou cenu přesvědčí o své pološílené pravdě ohledně…," Chul zaváhal, "nazvěme to "nutností eliminovat Zhou Miho". S čímž ji Jonghoon samozřejmě poslal do háje, a to se jí ani trochu nelíbilo."

"Promiňte, ale," detektiv se zatvářil zmateně, "můžete tu "nutnost eliminace" nějak rozvést?"

"No," Heechul protáhl obličej, "hádám, že byste to stejně vyčmuchal… Ale aby bylo jasno, nijak mě netěší, že se v tom s vámi musím… přehrabovat. Není to moje věc, tudíž mi ani v nejmenším nepřísluší o tom mluvit –"

"Rozumím vám," detektiv promptně zarazil jeho morální kázání. "Zdá se nevhodné šířit se o soukromých věcech našich přátel… Byl bych vám však neskonale vděčný, kdybyste mi pověděl vše, co o sporu mezi vaším kolegou a slečnou Choi víte."

Heechul teatrálně pokrčil rameny, jako by beztak neměl na výběr. Hovořil však s takovým zápalem, že by mu jeho předstíranou upjatost nevěřil ani ten nejhloupější z nejhloupějších. Jihoon se nepatrně ušklíbl, docela by ho zajímalo, koho se milý pan spoluvlastník fotoateliéru snaží svým divadlem vlastně zmást.

"Zhou Mi je nemocný. Psychicky nemocný. Mnohočetná porucha osobnosti. Je ale úplně neškodný, léčí se. Jeho psychiatr vám to potvrdí. Jmenuje se," Heechul chvíli lovil v paměti, "Kim Ryeowook."

Jihoon si zapsal lékařovo jméno. "Jak do toho zapadá slečna Choi?"

"Slečna Choi si to přihasila s báchorkou, že Zhou Mi je ve skutečnosti druhá osobnost jejího bratrance, která převzala kontrolu nad jeho tělem."

"Aha?"

"Vydržte, to ještě není to nejpošahanější. Podle ní každá Siwonova osobnost – Siwon má být ten její bratranec – vypadá fyzicky jinak."

"Utahujete si ze mě?"

"Ani v nejmenším. Teď už věříte, že je ta ženská magor?"

Než stačil Jihoon odpovědět, ozvaly se z chodby hlasy. Detektiv vyhlédl zpoza rohu, svraštil čelo a potom přemítavě pohlédl na Heechula. Pokynul mu k nejbližším dveřím. "Mohli bychom se přesunout do ložnice, prosím?"

Heechul tázavě pozdvihl obočí, nevyptával se však. Posečkal, než mu policista otevře, a poslušně vešel do pokoje.

Rozevřená skříň a v ní pedantsky dokonale vyrovnané komínky oděvů bezprostředně upoutaly jeho pozornost. Člověk by při pohledu na ně intuitivně očekával absolutní souměrnost, jenže… ta jim scházela. A scházela jim z prostého, směšně neelegantního důvodu – ve čtyřech komíncích několik kusů oblečení zřetelně chybělo.

Copak doopravdy odjeli?

Ne, hloupost, Jonghoon by nikdy nezmizel bez toho, aniž by ho předem upozornil. Na to je příliš poctivý, rozhodně by mu jen tak zničehonic nehodil na krk celý chod ateliéru… A Zhou Mi má přece zítra focení! Ne, bez omluvy by ti dva nikam neodjeli. Tak kde tedy jsou? Heechul se hryzl do rtu. A proč Jonghoon nebere mobil?

"Řekl jste, že slečna Choi pana Kima kontaktovala, aby mu… pověděla tuhle pochybnou historku." Detektivův hlas vytrhl Heechula ze zamyšlení. "Tušíte, co si od toho slibovala? To doufala, že jí pan Kim pomůže jejího bratrance zachránit nebo tak něco?"

"Houby, o bratrance jí vůbec nešlo."

"Ne?"

"Slečna Choi má bytostný problém s jejich třetí osobností, která je podle všeho inkarnovaný Satan," mávl Heechul rukou. "Jelikož ale o žádné třetí osobnosti nic neví ani Zhou Miho psychiatr, přikláním se k názoru, že si ji slečna Choi z nějakého pomateného důvodu vymyslela. Chtěla po Jonghoonovi, aby dal Zhou Miho zavřít do ústavu, víte? Aby byl ten třetí pod dohledem."

"To k panu Zhouovi chovala takové antipatie?"

"Zjevně. Jejich důvod mi však znám není."

"A panu Kimovi?"

"Pochybuju. Kdyby jo, řekl by mi to."

"Naléhala tedy, aby byl pan Zhou umístěn do psychiatrického zařízení, ano?"

Heechul přikývl.

"Pan Kim s tím však nesouhlasil."

"Zásadně."

"A to se slečně Choi nelíbilo… Myslíte, že mohla být agresivní?"

"Nedivil bych se."

Jihoon střelil očima k dvoulůžkové posteli vprostřed ložnice. "Chápu správně, že pan Kim a pan Zhou jsou partneři?"

"No to si pište! A že cukrkandlovější pár byste hledal jen stěží," ušklíbl se Heechul.

"Takže kdyby chtěla slečna Choi ublížit panu Zhouovi – ať už fyzicky nebo psychicky – pan Kim by ho jistě bránil, že?"

"Rozhodně."

"Všemi prostředky?"

"No… nejspíš."

"Zabil by?"

Heechul na detektiva vyvalil oči. "Zabil? Jonghoon? Ne, to nikdy."

"A co opačně? Pan Zhou…?"

"Zhou Mi nezaplácne ani pavouka."

"A co jeho druhá osobnost? Nemá násilnické sklony?"

"Mi bere léky, detektive. Jeho druhá osobnost, i kdyby byla sebenásilnější, se nemůže projevit navenek."

"Za pravděpodobnějšího vraha mám tedy považovat Kim Jonghoona?"

"Cože? Ne!" vyprskl Heechul pobouřeně. "Jonghoon by nikdy nikoho nezabil!"

"Ani v krajním případě? Kdyby šlo kupříkladu o život… jemu nebo panu Zhouovi?" navrhl Jihoon nevinně, div mu nad hlavou nevysvitla svatozář.

"Kdybyste Jonghoona znal, taková myšlenka by vás nemohla ani napadnout," odsekl Heechul. "A vůbec, k jakéže vraždě vás to sem kruci povolali?! Tvrdil jste, že Jonghoona a Zhou Miho hledáte, takže ti tu mrtví ležet nemůžou. A pokud vím, nikdo jiný –," v ráži rozčileného monologu přerázoval ke dveřím ložnice, prudce je rozrazil – a ustrnul na jejich prahu. Dva muži v bílých kombinézách vynášeli z kuchyně lidské tělo.

"Kdo – kdo to –?" Než se stačil vymáčknout, Jihoon dveře přibouchl a mrtvola skrytá pod plachtou zmizela z jejich zorného pole.

Heechul si uvědomil, jak špatně se mu najednou dýchá. Klopýtl vzad, s detektivovou pomocí klesl na kraj postele. Když Jihoon otevřel okno a vpustil do místnosti čerstvý vzduch, věnoval mu ten nejvděčnější úsměv, na jaký se zmohl. Přesněji řečeno náznak úsměvu… Anebo možná taky zmírající škleb; nevkládal ve své ztuhlé mimické svaly mnoho důvěry.

"Čí je to tělo?"

"Choi Sooyoung," zněla detektivova kusá odpověď.

Heechul na něj nechápavě zamrkal. "Cože?"

"Soused si v půl šesté ráno, při odchodu do práce, všiml, že jsou dveře bytu pana Kima pootevřené. Když na jeho volání nikdo nereagoval, vešel dovnitř a… v kuchyni našel tělo slečny Choi."

"A to – to už byla…?"

"Mrtvá několik hodin," přisvědčil Jihoon.

Heechul zmateně potřásl hlavou. "Já… já to nechápu… Co dělala u Jonghoona doma?"

"Ptám se na totéž. Soudě dle vašeho vyprávění by ji ani pan Kim, ani pan Zhou rozhodně dál nepozvali."

"Ne. To určitě ne."

"Snad se dovnitř nějak vnutila… Dá se předpokládat, že ze strany vašich přátel mohlo jít o… nepřiměřenou formu sebeobrany –"

"Jonghoon ji nezabil!"

"Tak proč není k nalezení, hm? Pokud je v tom nevinně, proč utekl?"

"To – to nevím, ale…!" Ale co? Heechul nešťastně svěsil ramena. Tohle bylo šílené. Celé to bylo šílené. A co hůř, jeho skálopevné přesvědčení začala nahlodávat bázlivá pochybnost.

Jak vlastně můžu vědět, co by Jonghoon v extrémní situaci udělal či neudělal…?

"Nemůžete popřít, že měl velice pádný důvod chtít se jí zbavit," podotkl Jihoon jemně.

"To přece nic neznamená."

"Neznamená. Ale nabízí to možnosti." Detektiv podal Heechulovi svoji vizitku. "Kdyby se vám Kim Jonghoon ozval, dejte mi vědět."

"Abyste ho mohl zatknout?" zasmál se Heechul suše.

"Aby mi objasnil, co se včera večer stalo," opravil ho Jihoon nevzrušeně. "Nebudu vašeho kolegu zatýkat, nemám proti němu žádný přímý důkaz, což moc dobře víte. Ale musím s ním mluvit. Je-li nevinný – čemuž věříte – a mám-li jeho nevinu prokázat, potřebuju jeho výpověď. Tak mi pomozte. Prosím."

Heechul polkl hořkou pachuť v ústech. Tak takhle se cítí zrádce? Kývl.

"Pokud se Jonghoon ozve, zavolám vám."

※※※

Jonghoon se se zaúpěním obrátil z přeleželého boku na záda. Bylo to ošklivé procitnutí; motala se mu hlava, žaludek měl jako na vodě. Jak dlouho mohl být mimo? Poprvé se probral v kufru auta, a to stále se zalepenými ústy. Netušil, kde Chilhyun zastavil, ani kam ho odtáhl. Jen co otevřel kufr, znovu ho omámil chloroformem. A teď… teď leží… kde vlastně?

Místnost se topila v šeru, světlo lampy svítící kdesi za jeho hlavou naznačovalo obrysy nábytku. Nebylo ho tu mnoho, dvě křesla, stolek, komoda. A jedna pevná, kvalitní matrace.

Pokusil se na svém provizorním lůžku vytáhnout do polosedu, rychle si však svůj pošetilý nápad rozmyslel a klesl zpátky na záda. Do háje. Zavřel oči, pokusil se uvolnit a dlouhými, hlubokými nádechy zklidnit narůstající žaludeční nevolnost. Ještě to tak! Zvracení na podlahu se milerád vyhne –

Ztuhl, když za sebou zaslechl kroky. Lehké, tiché. Vzápětí ucítil něžné pohlazení po vlasech a vteřinu nato už Chilhyun s aristokratickou způsobností usedal na kraj matrace.

"Omlouvám se," zamumlal a otřel Jonghoonovi obličej mokrým kapesníkem. Mladší se bezděčně otřásl zimou, neodtáhl se však. Dotyk studené látky byl překvapivě příjemný.

"Vedlejší účinky za pár hodin odezní, ale do té doby… měl bys zůstat v klidu."

"Kde to jsem?" zachraptěl Jonghoon. Metalista po koncertě hadr.

"V bezpečí."

"To není odpověď na moji otázku."

Chilhyun se andělsky usmál. Pohladil Hoona po tváři, ale ten před jeho dlaní prudce ucukl.

"Chci mluvit s Zhou Mim!" vyhrkl hystericky.

Ahn povytáhl obočí. Pokud se ho Jonghoonova odmítavá reakce dotkla, nedal to na sobě znát. "Obávám se, že to nepůjde," prohlásil kategoricky. "Zhou Mi je příliš vyčerpaný. Dva roky jsou dlouhá doba… Musí nabrat síly."

Jonghoon na něj vytřeštil oči. "Bude v pořádku?"

"Samozřejmě," uklidnil ho Chilhyun. "Jenom si potřebuje odpočinout. Stejně jako ty." Odhrnul Hoonovi vlasy z čela, překryl jej kapesníkem a vstal.

Mladší sledoval, jak ten třetí odchází, napjatě naslouchal – pravděpodobně – zvukům z kuchyně. Brzy byl Chilhyun zpátky, položil na stolek talíř se třemi sendviči a sklenici vody.

"Nemám hlad," odfrkl Jonghoon.

"Až se ti udělá lépe, budeš ho mít," opáčil Ahn s úšklebkem. "Vrátím se kvečeru. Hezky se tu bav."