Ten třetí - 11. kapitola

Dva roky jsou dlouhá doba. Jsi vyčerpaný, musíš nabrat síly. Je to přirozené, je to logické, chápu to. A přesto…

Vážně dovedeš odpočívat, Zhou Mi? Dovedeš před tím vším na několik týdnů zavřít oči, dovedeš se nevměšovat do věcí, jež zákonitě musejí přijít?

Ani trochu se o něj nebojíš…?

Nebo…

Tolik věříš Chilhyunovi?

※※※

Trvalo víc než hodinu, než byl Jonghoon schopný zvednout se z matrace. A ke svému rozčarování zjistil, že má takový hlad, až se mu dělají mžitky před očima. Což byla čára přes rozpočet, zařekl se, že těch sendvičů od Chilhyuna se nedotkne, protože jsou beztak otrávené a…!

Pět minut na ně upřeně civěl, polykal sliny a snažil se sám sobě namluvit, že vůbec nevypadají lahodně, dokonale obyčejně a naprosto nevinně. Jeho žaludek hlasitě protestoval, svíral se tak, že to téměř bolelo, a Jonghoonovi znovu problesklo hlavou, jak dlouho asi musel být mimo. Několik hodin? Možná celý den?

"Do háje."

Zahnal ten hysterický vnitřní hlásek trpící paranoiou a ("Jestli mám umřít, stejně umřu!") spořádal všechny tři sendviče na posezení. A zapil je sklenicí vody. A konečně se zase cítil jako člověk.

Jakmile si byl jistý, že se jeho končetinám vrátila ztracená koordinace, vyrazil na průzkum té obrovské místnosti, v níž se nacházel. Ze všeho nejdřív zkontroloval lampu; zjistil, že se intenzita světla dá tlumit a zesilovat jednoduchým otáčivým vypínačem, nastavil ji tedy na maximum, aby kolem sebe dobře viděl.

Místnost byla rozčleněna na čtyři části - ložnici, obývací pokoj, kuchyni a něco, čemu se dalo říkat předsíň. Do stěny protilehlé obývací části, kde Jonghoon stál, byly zasazeny dvoje dveře, jedny už na pohled těžké, s největší pravděpodobností vchodové, ty druhé, hádal, vedly do koupelny.

Podezřelý poznatek číslo 1: Není tu žádné okno. Ať se rozhlížel, jak chtěl, nikde nenašel ani náznak sebemenší okenní tabule.

Podezřelý poznatek číslo 2: Leží tu jen jediná matrace. Což by nepokládal za problém… kdyby ta matrace nebyla pro jednu osobu zbytečně velká.

Jonghoonovi přeběhl mráz po zádech. V nenadálém záchvatu paniky se rozběhl ke dveřím a zběsile zalomcoval klikou. Zamčeno, samozřejmě. Vrátil se z předsíně do kuchyňské části, bez přemýšlení popadl jednu ze čtyř židlí, stojících kolem jídelního stolu, a začal s ní do dveří zuřivě bušit. Znovu a znovu, několik minut v kuse.

Až už nebylo čím.

S tichým zaúpěním klesl Hoon na kolena, prohlížeje si ten neutěšený obraz zkázy před sebou. Židle skončila roztřískaná. Dveře vyšly z boje bez nejmenšího škrábnutí.

"Takhle to nepůjde," zamumlal a odsunul kusy zdemolovaného nábytku stranou. Musí počkat na Chilhyuna. Jakmile odemkne… Mohl by ho něčím omámit? Praštit po hlavě? Anebo… možná by stačilo jen ho překvapit… (chrstnout po něm kýbl vody?) a vyklouznout odsud dřív, než se Chilhyun z toho leknutí vzpamatuje.

Ano, přesně to udělá. Nebude na něj útočit, ne prvoplánově. Prostě uteče. Tak. Snad jenom… možná by nebylo od věci najít něco, čím by se mohl bránit, kdyby se ho Chilhyun pokoušel zastavit…

Nůž. Musí najít nůž.

Jonghoon vstal; příliš rychle, na okamžik se s ním zhoupla podlaha, a klopýtavě zamířil ke kuchyňské lince. Rozevřel dokořán dvířka obou skříněk nad dřezem a maličkým sporákem – talíře, misky, sklenice, hrnky a plastová ošatka s kořením – povytahoval první dvě zásuvky spodní skříňky vedle trouby. V té nejhornější našel příbory, v šupleti pod ní papírové ubrousky, utěrky a pytle do koše. Zavřel jej a trhl k sobě úchytkou třetího šuplete. Nic se však nestalo. Zkusil to znovu – se stejným výsledkem.

"Co to kruci…," zamumlal a sehnul se, aby si zásuvku lépe prohlédl. Pochopil, kde je problém. Byla zamčená.

"Tomu říkám důvěra," odfrkl Jonghoon a mrzutě nahlédl do vedlejší komody, kde byly schované hrnce a pánve. Suše se uchechtl: "Tak nože přede mnou zamkneš, ale toho, že tě umlátím pánvičkou se nebojíš…?"

…pomineme-li ten zásadní detail, že jako zbraň je pánev absolutně neskladná, nedá se pohodlně ukrýt a při útěku by mu jenom překážela…

Jonghoon se rozčileně hryzl do rtu.

Zběžně obhlédl obývací část místnosti, pak i vysoký regál v úseku ložnice, kterého si předtím nevšiml. Byl plný knih. Knih všemožných žánrů a velikostí. No, nudit se tu tedy rozhodně nebude… a v krajním případě by se Chilhyun nějakou tisícistránkovou bichlí možná i ubít dal…

"A pak že Zhou Mi je ten, kdo potřebuje psychiatra."

Potřásaje nevěřícně hlavou nad vlastními nápady, zkusil své štěstí v koupelně. Byla překvapivě prostorná; sprcha, záchod, sušička, pračka a nad ní bojler pro ohřev vody, umyvadlo se zrcadlem a pod ním malá skříňka. Ve stropě mezi záchodem a sprchou vězela úzká zamřížovaná ventilace, stejné si všiml i mezi ložnicí a obývákem a obývákem a kuchyní. Prosoukat se jí nedalo, to by musel být poloviční, než je teď, ale… Jisté je, že ta trubka někam vede. Někam na povrch. A když do ní zakřičí…

Patnáct minut se o to pokoušel, zvenku se však za celou dobu neozvalo ani pípnutí. Jonghoon neměl nejmenší představu, kolik může být hodin, spoléhal se na Chilhyunovo prohlášení, že se vrátí kvečeru. Což znamená, že je den. Dopoledne? Poledne? Odpoledne? Bůhví, tak jako tak se přece po městě musí courat spousta lidí…

Proč ho nikdo neslyší?

Nakonec své snažení neochotně vzdal, chopil se zeleného kbelíku, zasazeného spolu se zářivě žlutým lavorem na prádlo v miniaturní škvíře u zdi vedle pračky – s akurátní přesností profesionálního hráče tetrisu; ta myšlenka ho skoro rozesmála –, a čistě z principu obhlédl skříňku pod umyvadlem. Víru, že by v ní snad mohl najít cokoli užitečného, ztratil zhruba před půl hodinou.

Objevil v ní patero nerozbalených zubních kartáčků a past, různé krémy, šampony, sprchové gely… Vedle holicího strojku ležely nůžky na nehty. Užuž se chtěl Jonghoon naivně zaradovat… pak si ale všiml, že ona potenciální zbraň, jež by se dala pohodlně schovat v dlani, má bezpečně zakulacené špičky.

"To snad není pravda!" zaječel, mrštil nůžkami zpátky do horní police skříňky a vztekle přibouchl dvířka.

Nasupeně oddusal do kuchyně s ukořistěným kbelíkem (díky, bože, za ty dary!), třískl s ním do dřezu a pustil vodu. Nepřítomně sledoval, jak se kbelík pomalu plní, a jeho těla se zmocňovala čím dál větší hrůza.

Jak dlouho to Chilhyun musel plánovat? Jak dlouho musel tohle místo chystat…? Ale kdy? Kdy to stihl připravit? Vždyť byl dva roky u ledu, nemohl…!

Uvědomil si, že ten divný zvuk, co narušuje monotónní zurčení vody, vydávají jeho zuby, zuřivě jektající o sebe.

※※※

Bylo deset minut před šestou, doba, kdy se kolektivně odpočítávaly poslední chvíle do zavíračky ateliéru. Dnes ale ne. Dnes seděli Heechul, Kyuhyun a Sungmin v kanceláři, zaraženě civěli před sebe a už hezkou dobu nikdo z nich neřekl ani slovo.

Zavřeli hodinu po poledni; Heechul je tak instruoval po telefonu. Oba fotografové se přirozeně dožadovali vysvětlení "proč" a on – utlumený třemi ibalginy a zdolaný nespočtem marných pokusů se z té lapálie jakkoli vykroutit – navrhl, aby se ještě dneska, kolem páté, sešli v ateliéru a celou záležitost společně probrali. Neměl sice nejmenší představu, jak jim něco takového vhodně podat… na druhou stranu si Sungmin a Kyuhyun rozhodně zasloužili dozvědět se něco takového férově. Ne z televize, ne z novin, ale přímo od něj.

První to pochmurné, tíživé ticho prolomil Sungmin.

"Zhou Mi… Zhou Mi má zítra focení," hlesl plačtivě. "Musíme zavolat jeho agentovi… a taky redaktorovi…"

"Zařídím to," ubezpečil ho Heechul. "Domluvím se s nimi na nějakém… dočasném řešení…"

"Dočasném?" uchechtl se cynicky Kyuhyun. "V jejich bytě se našla mrtvola, hyung."

Heechul zpražil maknaeho nevrlým pohledem. "No a?"

"A to nabízí jenom dvě možnosti – buďto je někdo přepadl, a tím pádem jsou taky mrtví, nebo tu ženskou odkrouhli oni, a tím pádem jsou už několik hodin pryč ze země. To, že zmizelo Jonghoonovo auto a taky nějaké oblečení ze skříně, funkčnost téhle varianty dost podporuje…"

"Kyuhyune!" sykl Sungmin.

"Co? Jsem realista! Na rozdíl od vás dvou, jak vidno…"

"Jonghoon nikoho nezabil!" zavrčel Heechul.

"Jak si tím můžeš být tak jistý?" povytáhl Kyuhyun obočí.

Ano, Heechule, jak?

"Protože ho znám," zamručel rozpačitě, vědom si faktu, že do hodiny dospěje k docela opačnému názoru. A za další hodinu bude opět přesvědčený o Jonghoonově nevinně. A pak zase ne… Plácal se v téhle schizofrenní rozpolcenosti už od rána. "Vím, že by ničeho takového nebyl schopný."

Kyuhyun pohrdlivě odfrkl

"A vůbec, vyšetřování je na samém začátku! To, že nejsou vrazi, ještě nemusí znamenat, že jsou mrtví, a opačně! Možná…"

"Možná co? Odjeli na prázdniny k babičce?"

"Někdo je mohl unést," navrhl Sungmin.

"Co by s těma dvěma kdo dělal, prosím tě?" protočil Kyuhyun oči. "A i kdybychom tuhle variantu čistě hypoteticky vzali v úvahu… jak vysvětlíš, že se v jejich bytě našlo tělo Choi Sooyoung?"

"No… tvrdili jste, že ji Jonghoon hyung znal… tak třeba jen byla ve špatnou dobu –"

"Nebyli kamarádi, Sungmine," povzdechl si Heechul. "Věř, že domů na pokec by ji Jonghoon rozhodně nepozval."

"Snažím se tě podpořit!" zabrblal mladší otráveně.

"A já si toho cením, fakt hrozně moc, jenomže tenhle kurva nelogický detail jménem Choi Sooyoung prostě přehlížet nemůžu."

"Podle mě už s ní Jonghoonovi došla trpělivost," mlel si Kyuhyun dál tvrdohlavě svou. "Beztak se zase ochomýtala kolem domu, možná se dokonce pokoušela dostat dovnitř… a on toho měl tak akorát dost. Pustil ji dál, pravděpodobně s tím, že si spolu promluví, a zamordoval ji."

Sungmin skepticky potřásl hlavou. "Je dost chladnokrevný na to, aby ji zamordoval, aniž by kdokoli ze sousedů cokoli zaslechl nebo si čehokoli podezřelého všiml, ale při odchodu zapomene zabouchnout vchodové dveře? Vážně?"

"Třeba zpanikařil. Posléze. Nebo zpanikařil Zhou Mi, on ho potřeboval uklidnit a na nějaké pitomé dveře vůbec nemyslel –"

"Blbost. Je to moc okaté."

"Okaté?" zopakovali Kyuhyun a Heechul nechápavě.

"Jonghoon, kterého znám já, by ty dveře zkontroloval minimálně třikrát. Jonghoon, kterého znám já, by ještě ten večer napsal Heechulovi nějakou uvěřitelnou lež, jako že se jemu i Zhou Mimu udělalo po večeři hrozně zle a že zítra a nejspíš ani pozítří do práce nepřijdou. Jonghoon, kterého znám já, by prostě udělal všechno proto, aby se tělo Choi Sooyoung našlo co nejpozději a on měl dostatek času pohodlně zmizet.

Jenže tam se stalo něco nelogického. Ta chyba se dveřmi je tak nehorázně stupidní, tak neskutečně odporuje tomu…," Sungmin zaváhal, nemaje tušení, jak správně zkombinovat slovo vražda se slovem precizní, aby to nevyznělo psychopaticky a morbidně, "tomu předchozímu, takřka profesionální činu, že… Působí to na mě, jako by to někdo udělal schválně. Jako by ten někdo chtěl, aby byla mrtvola objevená co nejdřív. A aby podezření padlo na hyunga. Co nejdřív."

"Brzdi, Agatho Christie," zamračil se Kyuhyun. "Aby někdo zosnoval něco takovýho, musel by mít na Jonghoona jó pořádnou pifku. Jenže Jonghoon nepřátele nevede. Neví snad ani, co to je…"

"Ty sis prostě usmyslel, že Jonghoon musí být vrah, a přes to nejede vlak, co?!" vyštěkl Heechul.

"Hohó, ten, co je slepě přesvědčený, že jeho nejlepší kámoš být vrah v žádném případě nemůže, mě chce poučovat o nezaujatosti?!"

"Sklapněte oba dva!" zaječel Sungmin a vztekle vyskočil od stolu. "Jonghoon a Zhou Mi můžou být kdekoli, mohlo se jim stát kdovíco, ale pány tvorstva zajímá jenom to, jak dokázat, že mají pravdu! Posloucháte se vůbec?! Chováme se jako banda sobeckých, ješitných omezenců!"

Heechul a Kyuhyun po sobě rozčileně loupli očima, vzápětí ale oba schlípli a unisono zamumlali: "Promiň."

"Takže," Sungmin zamračeně založil ruce na prsou, "teď se rozejdeme a promluvíme si o tom v klidu zítra, nebo si dáme kafe a v klidu to celé probereme znovu a teď. Tak jako tak, kdo bude vřískat, ten skončí s propiskou v krku. A buďte si jistí, že nechcete skončit s propiskou v krku."

"Já – já bych si dal to kafe," utrousil Kyuhyun napůl úst.

"Já taky," souhlasil Heechul.

Sungmin spokojeně kývl. "Jdu postavit vodu."

※※※

Několik nekonečně dlouhých hodin dřepěl Jonghoon na židli, kterou si přistavil vedle dveří, zatímco soustředěně civěl na jejich kliku a naslouchal každému, byť sebenepatrnějšímu zvuku. Vodou napuštěný kbelík svíral v rukách tak křečovitě, že v nich chvílemi ztrácel veškerý cit. Ze svého strategického místa se zvedl pouze dvakrát… respektive byl nucen se zvednout; přirozená kapacita močového měchýře je holt přirozená kapacita močového měchýře.

Nohy už mu pomalu ale jistě dřevěněly, když se za dveřmi konečně ozvaly kroky.

Hoon trochu škobrtavě vystartoval ze židle, s kbelíkem v náručí víc nepřipravený než připravený k té směšné parodii frontálního útoku.

Bude to hračka. Stačí Chilhyuna zaskočit, prosmýknout se kolem něj ven… A potom už jenom utíkat. Utíkat jako o život.

Pět… čtyři…

Klíč zašramotil v zámku.

Tři… dva…

Dveře se otevřely.

Jedna.

Nedíval se napravo nalevo, nedíval se na něj; prostě vystřelil. Sprška vody zasáhla cíl, ten třetí vyjekl překvapením, a to Jonghoonovi stačilo – rozběhl se, protáhl se kolem zmáčeného Chilhyuna a vyletěl ven ze dveří.

Ven. Ven!

Radostný pocit euforie však vyprchal stejně záhy, jako přišel. Dostal se sice pryč z místnosti, jenže sterilně bílá chodba, jíž s úpěnlivou modlitbou na rtech prchal ke svobodě, ústila v další, už od pohledu nedobytné dveře.

Nedobytné dveře s digitálním zámkem.

"Ne!" vykřikl zoufale. "Ne!" Zalomcoval klikou. "NE!" Hystericky zabušil na ocelovou výztuž. "Pomoc! Slyší mě někdo?! Jsem tady…!"

"Jonghoone."

Černovlasý strnul, ztichl jako pěna. Na moment nebyl s to se nadechnout. Zlověstné cosi v tónu Chilhyunova hlasu rázně probudilo jeho adrenalinem utlumený pud sebezáchovy. Vzlykl, roztřásla se mu ramena.

"Vrať se zpátky. Hned."

Jonghoon zahnal sebevražedné nutkání prudce zavrtět hlavou; bázlivě se ohlédl. Chilhyun – promočený na kost, a přesto nelidsky úchvatný – stál na prahu vnitřních dveří a propaloval ho nevraživým pohledem. Hoon si bezděčně vzpomněl na Sooyoung… na Sooyoung bezhlese křičící přes lepicí pásku… na Sooyoung s podřezaným krkem… Před očima živě viděl, jak se k němu její krev valí přes desku stolu, a jeho žaludek udělal dvojité salto vzad.

Spěšně se od Chilhyuna, od jeho pohledu, odvrátil. Ten monstrózní kontrast mezi něžnou schránkou těla a maniakální zuřivostí duše byl doslova a do písmene šílený.

"Nechtěj mě rozzlobit, Jonghoone," povzdechl si Chilhyun a nezúčastněně vykroutil vodou nacucaný cíp promočené košile. "Moc tě prosím. Zpravidla to nekončívá dobře…"

Diplomatická výhrůžka zafungovala bezprostředně. Aniž by jim k tomu dal povel, nohy automaticky zanesly zkoprnělého Hoona zpět do místnosti.

"Hodný kluk," pochválil ho Chilhyun. "Nikam nechoď, hned jsem tu."

Mladší zůstal stát před louží vody v předsíni a udiveně hleděl na mužova záda mizející v koupelně. Vrátil se takřka vzápětí, na hlavě ručník a v ruce mop, který s úsměvem předal Jonghoonovi.

"Buď od té lásky a vytři tu potopu tady. Kbelík jsi nechal za dveřmi, mimochodem."

Hoon pohlédl na Chilhyuna, na mop, znovu na Chilhyuna, spolkl nejapnou poznámku, co se mu drala na jazyk, a raději se dal do práce. Zarputile se věnoval vytírání podlahy – zarputileji než kdy v životě –, dokud Chilhyuna neuslyšel hospodařit v kuchyni.

Otočil se, jen napůl, úkosem.

Chilhyun stál u linky, převlečený do suchého, a vyskládával z mokré igelitové tašky balíčky jídla. Jonghoon však nevěnoval pozornost večeři, Jonghoon tupě zíral na ten příliš velký modrý svetr, co měl Chilhyun na sobě, několik vteřin neschopen pochopit, proč se v něm při pohledu na ten ničím zajímavý kus oblečení všechno tak bolestně svírá.

Byl to Zhou Miho svetr.

"Copak?" povytáhl Chilhyun obočí.

Jonghoon potřásl hlavou a spěšně sklopil zrak k pozůstatkům kalužiny na zemi. Dva tři tahy a bude pryč. Tak do toho.

Vodu z podlahy, vyždímanou v kbelíku, vylil do záchodové mísy, kbelík vypláchl a i s mopem jej nechal stát vedle sprchového koutu v koupelně. Tiše se vyplížil zpátky do kuchyně, pošilhávaje po vchodových dveřích. Zbytečně. Byly už zase zavřené a nejspíš i zamčené na deset západů. Kruci.

"Pojď se posadit ke stolu," zavolal na něj Chilhyun od plotny. "Navečeříme se."

Jen co Hoon zaplul na židli, přistál před ním plný talíř. Ani si neuvědomil, jaký má zase hlad… Nedůvěřivě vzhlédl k Chilhyunovi, který se posadil naproti němu.

"Vypadám snad jako travič?" ušklíbl se ten třetí, jako by mu četl myšlenky. "Kdybych tě chtěl zabít, Jonghoone, jsi mrtvý už minimálně deset minut."

Černovlasý se zamračil. "Proč jsem vůbec ještě naživu?" Snaha ovládnout svůj třesoucí se hlas selhala na posledním slově.

"A proč bys nebyl?" opáčil Chilhyun otázkou a nabral na lžíci první sousto. "Nemám důvod tě zabíjet. Nicméně –" Způsobně pokousal a spolkl, co měl v ústech, než pokračoval: "– ber v potaz, že ještě jeden hloupý pokus o útěk, a přivážu tě na řetěz." Usmál se. Tak andělsky, div mu nad hlavou nevysvitla svatozář. "Rozumíme si?"

"Rozumíme," zamumlal Jonghoon. Nepochyboval, že ten magor tu nějaký řetěz určitě schovává. Preventivně. Pro každý případ. Nebo prostě proto, že je to magor, co rád poutá lidi řetězem. Uhm.

Pár minut jedli mlčky.

"Chilhyune?" ozval se Jonghoon.

"Hm?"

"Kde… kde to jsme?"

Brunet na něj beze slova pohlédl. Ve tváři se mu nehnul jediný sval.

"Já – teda – chci… chci říct," zakoktal mladší, "nemůže to být jen nějaký náhodně vybraný sklep… na to… na to je tu všechno až moc dokonale připravené…"

"To máš pravdu," přisvědčil Chilhyun.

"A - ale jak? Neměl jsi čas…"

"Myslíš?"

Jonghoon se zatvářil zmateně. "A měl snad? Zavřený na psychiatrii jsi mohl jen těžko něco připravovat… a poslední dva roky jsi… hibernoval, nebo bůhvíjak se říká stavu, do kterýho upadá třetí osobnost duševně nemocnýho týpka v době, kdy jí není třeba."

"Dva roky? Tvrdí kdo?"

"Ty. 'Dva roky jsou dlouhá doba,' tak jsi to řekl, vzpomínáš? Odkazoval jsi k časovému rozmezí, kdy byl vaší vůdčí osobností Zhou Mi."

"Ah, tohle." Ahn zavrtěl hlavou. "Špatně jsme se pochopili. To, že byl Zhou Mi naše vůdčí osobnost, neznamená, že já nebyl přítomen."

"Jak dlouho?"

Chilhyun se zamyslel. "Jak dlouho znáš Zhou Miho?"

"Rok."

"Tak vašeho seznámení jsem svědkem nebyl – a nesmírně toho lituju – ale do té doby… Měl jsem spoustu času."

"Takže…," Hoon se zběžně rozhlédl kolem sebe, "je tohle nějaký váš tajný úkryt pro případ nouze?"

"S tím záměrem byl zařízený, ano."

"Kde jsi sehnal prostory? A peníze na všechno vybavení?"

"Řekněme," pousmál se Chilhyun a vstal od stolu; na talíři mu přitom zbývala skoro polovina porce, "že jsem v tom nebyl tak docela sám. To ti musí stačit. A teď jez."

※※※

Po dlouhé sprše a nezbytné večerní hygieně si Jonghoon ustlal na té jediné a pro jednoho příliš veliké matraci a zachumlaný pod peřinou si – ryze proto, aby se nějak zabavil a zaměstnal myšlenky – prohlížel hřbety knih vystavených v regálu u stěny.

Chilhyun se probíral u konferenčního stolku nějakými papíry. Když s nimi skončil, zašel vynést kusy rozmlácené židle (Jonghoona nesmírně uklidnilo, že tuto nemilou skutečnost nijak nekomentoval), a jen co se vrátil zpátky, zmizel i on na dobrých deset minut v koupelně.

Jonghoon bezděčně zatajil dech, když uslyšel klapnout dveře. Okamžik nato potemnělo světlo lampy, místnost se propadla do neproniknutelné černoty. A Chilhyunovy lehké kroky neochvějně zamířily k lůžku.

Jakmile se matrace pod váhou těla druhého muže prohnula, vyšvihnul se Jonghoon v záchvatu paniky do sedu. "C - co to děláš?" vyjekl hystericky do tmy, odsouvaje se kvapem dál a dál ke kraji. Prázdno, které za sebou nahmatal vteřinu nato, ho přimělo polekaně vykřiknout, před pádem a naražením kostrče o podlahu ho však zachránila Chilhyunova paže.

Vytáhl mladšího zpět do bezpečné zóny středu matrace a než stačil Jonghoon ceknout, nekompromisně si jej přivinul do náruče.

"Jdu spát," odtušil věcně a se zívnutím zabořil nos do Hoonových černých vlasů. Zavřel oči. "Ty ne?"

Jonghoon neodpověděl, ztuhlý šokem neschopen slova ani pohybu. Ten způsob, jakým ho Chilhyun objímal… byl totožný se způsobem, jakým ho poslední dobou před spaním pravidelně objímal Zhou Mi.

Ježiši…

Tehdy mu to nijak divné nepřišlo, proč taky, MiMi prostě změnil zvyk, však co je na tom? Když nad tím ale přemýšlí teď…

Ježiši…!

Ví bůh, s kým vlastně usínal.