Ten třetí - 12. kapitola

Tvá odevzdanost mě irituje. Neskutečně mě irituje…

Irituje mě, protože jí nerozumím. Být já na tvém místě… bojoval bych. Od plic bych si to s Chilhyunem vyříkal a nastavil mu jasné hranice.

Nejspíš… Možná… Asi…

Ty ovšem můžeš pragmaticky namítnout, že moje názory na tuto konkrétní situaci jsou zcela bezpředmětné, a ano, měl bys naprostou pravdu. Protože já nikdy nikoho romanticky nemiloval. Neznám ten pocit, netuším, jaké to je. Nemám nejmenší ponětí…

A přesto… Přesto věřím, že kdyby byl Jonghoon moje životní láska, nedovolil bych Chilhyunovi činit si na něj jakékoli nároky…

※※※

Jonghoon neměl nejmenší tušení, kdy se mu té noci podařilo usnout. Možná chvíli potom, co Chilhyun zhasnul světlo… a možná taky po hodinách civění do tmy odpadl únavou až někdy nad ránem. Tak či onak, když se z toho neklidného, bezesného spánku probudil, byl už Chilhyun pryč.

Pár vteřin si Hoon pohrával s myšlenkou zavřít znovu oči a zkusit se ještě trochu prospat, cítil se totiž všelijak, jen ne odpočatě, nakonec si to ale rozmyslel a se zívnutím se vyhrabal z peřiny. Spát beztak může celý den.

Zašel se umýt do koupelny, potom se převlékl z pyžama a ustrojený jako civilizovaný člověk zamířil do kuchyně připravit si něco k snídani. Nebo ke svačině. Nebo možná k obědu…? Bůhví kolik je vlastně hodin. Zkusí Chilhyuna požádat o hodinky… nebo o budík… Znervózňovalo ho, že nemá reálné ponětí o čase.

Po přezkoumání obsahu lednice a vedlejší skříně, jež sloužila jako spíž, naznal, že vlastně nemá až takový hlad, a tak si do misky nasypal cereálie, zalil je mlékem a posadil se s nimi ke stolu. Zatímco automaticky nabíral sousto za soustem, podpíraje si hlavu rukou zasmušile přemítal, co si počít dál.

Ke druhému pokusu o útěk už neměl odvahu. Co hůř, nebyla tu ani šance dotáhnout potenciální druhý pokus do konce. Protože přes digitální zámek na dveřích se ven prostě nedostane. A pak skončí připoutaný řetězem… Díky, ne, to si milerád odpustí.

Naději, že by se mu z Chilhyuna kód k zámku třeba podařilo nějakým způsobem vymámit, pohřbil rychleji, než stačila vůbec vzklíčit. Pitomost. Chlap, který tohle všechno precizně naplánoval už dva roky dopředu, se nenechá oblbnout ani tím sebelepším divadlem. Nezáleží na tom, jak velkou má pro Jonghoona slabost –

A pak mu to náhle došlo. Zhou Mi. Samozřejmě, musí probudit Zhou Miho! Probudit Zhou Miho a Chilhyuna poslat k ledu!

Jak se ale taková druhá osobnost probouzí, neměl představu. Stačí ji zavolat? Jen tak? Nebo v nějakou konkrétní dobu? Nevěděl. A pak, Chilhyun přece říkal, že je Zhou Mi zesláblý, že teď kontrolu převzít nemůže, že musí odpočívat –

Že to říká Chilhyun, ovšem neznamená, že je to pravda, připomněl si káravě. Co když mu záměrně lže? Lže, protože se bojí, že kdyby Jonghoon Zhou Miho skutečně probudil, přišel by on o veškerou kontrolu…?

"Blbost," zamumlal si Hoon sám pro sebe a rozčileně zamíchal zbytek cereálií v misce. Chilhyun je Siwonova nejsilnější osobnost. Tak to aspoň tvrdila Sooyoung. A kdyby se mu Zhou Mi postavil…

Jenže dovedl by mu Zhou Mi vůbec vzdorovat?

※※※

Sungmin, ztracený v myšlenkách, spěchal k ateliéru. Přemítal o celé situaci, o včerejší rozmluvě s Heechulem a Kyuhyunem, o tom, co si počnou se zakázkou od čtyř magazínů, jimž má stát Zhou Mi tenhle měsíc modelem. Nemluvě o měsících následujících…

Zraky bezděčně zabloudil na protější chodník, vyměnil si pohled s plavovlasým mužem, kráčejícím v opačném směru.

Sungmin strnul; spadla mu brada, vytřeštil na neznámého oči.

Kéž bychom za Miho do zítřka sehnali plnohodnotný záskok… Heechulova slova vytanula s pronikavostí neonového nápisu v jeho ohromené mysli.

Zaváhal, na vteřinu. Protože nebylo proč váhat.

"Počkejte!" vykřikl a rozběhl se za mužem.

※※※

"Asi víte, proč jsem tu," odkašlal si detektiv Lee a posadil se na nabízenou židli.

"Kvůli Zhou Mimu," přikývl doktor Kim. "Ale nepotěším vás. Zhou Mi tu ženu totiž určitě nezabil."

"Vaše jistota mě překvapuje," povytáhl Jihoon obočí.

"Zhou Mi by nedokázal zabít člověka, věřte mi."

"Dejme tomu… Jak dlouho k vám docházel jako pacient?"

"Rok a tři měsíce."

Detektiv si udělal poznámku do notesu. "Mnohočetná porucha osobnosti, že?"

"Správně."

"Jaký byl jeho stav?"

"Výborný. Zvládal svou nemoc více než dobře… Až do minulého měsíce neměl sebemenší problém," odvětil Ryeowook popravdě.

"Co se stalo minulý měsíc?"

"Netuším, ale Zhou Mi začal odmítat brát svoje léky."

"To za vámi přišel a oznámil vám to?"

"Kdepak, já bych o tom neměl tušení. Upozornil mě na to jeho partner, Kim Jonghoon."

"Takže jste Zhou Mimu promluvil do duše?"

"Chcete-li tomu tak říkat…"

"A? Pomohlo to?"

"Předpokládám, že ano," pokrčil doktor rameny. "Pan Kim už mi znovu nevolal."

"Jak dobře ho znáte?" zeptal se Jihoon, jen co dopsal další heslovitou poznámku.

"Kim Jonghoona?"

"Ano."

"Mluvil jsem s ním všehovšudy třikrát. Z toho jen jedinkrát osobně," zklamal Ryeowook detektiva.

"Ale Zhou Mi vám o něm jistě vyprávěl."

"To ano. Jestli existuje supermuž, je to rozhodně Kim Jonghoon."

Jihoon se ušklíbl doktorovu suchému žertu. "Dobře. Podle vás tedy Zhou Mi Choi Sooyoung zavraždit nemohl. Nedokázal by to."

"Tak jest."

"A co jeho druhá osobnost? Ta by toho byla schopná?"

Ryeowook zavrtěl hlavou. "Siwon je dokonale pasivní a nekonfliktní. Navíc nemá potřebu se navenek projevovat, a to vůbec."

"Ani kdyby mu – jim hrozilo nebezpečí?"

"Krizové situace nejsou jeho doména, krize řeší Zhou Mi. Ač zatraceně nerad… Jak jsem řekl, detektive, Mi ani Siwon to neudělali. Musíte hledat jinde."

"A co," Jihoon kratičce zaváhal, "ten třetí?"

Lékař se zamračil. "Kdo vám řekl, že má Zhou Mi třetí osobnost?"

"Kolega Kima Jonghoona."

"Hm… to mě nepřekvapuje…"

"Pročpak?"

"Při našem prvním – a jediném – setkání se pan Kim o Miho třetí osobnosti zmínil. Neřekl mi ale, jak k takovému nápadu přišel."

"Vy o třetí osobnosti tedy nic nevíte?"

"Znám Zhou Miho a znám Siwona. Nikoho dalšího se mi v tomtéž těle kontaktovat nepodařilo."

"Mám to chápat tak," podivil se Jihoon, "že tu je hypotetická možnost, že v Zhou Miho těle spolu se Siwonem koexistuje třetí osobnost, která nechce, abyste o ní věděl?"

"Lidská duše skrývá mnohá tajemství," odvětil Ryeowook neurčitě.

※※※

Kyuhyun za sebou zavřel dveře šatny, a s pohledem upřeným na šéfovu prosklenou kancelář, v níž Heechul s kýmsi hovořil, houkl na Sungmina: "On snad nakonec za Zhou Miho přece jen někoho našel?"

"Ne on. Já," pochlubil se kolega. "A je to kost!"

Kyuhyun se zarazil. "Našels chlapa, že jo?"

"Samozřejmě."

"Asi bych si měl vážně promluvit se Saeun noonou…"

Sungmin mrzutě odfrkl: "To už si ani nemůžu svobodně zafangirlit nad pěkným mužským?!"

"Jsi ženatý, Sungmine."

"No a?"

"A máš evidentně bordel ve svojí sexuální orientaci."

Starší mávl rukou. "Až ho uvidíš, pochopíš."

"Hovno. Nejsem teplej."

"Budeš, chlapče. Budeš."

Maknae mínil něco jízlivého odseknout, než ale stačil otevřít pusu, Heechul a Sungminova "kost" vyšli z kanceláře; Kyuovi spadla brada takřka ke kolenům.

"Vida, a tady je náš druhý fotograf, Cho Kyuhyun," zatrylkoval Heechul a velice nenápadně svého zaměstnance, zírajícího na muže před sebou jako na zázrak boží, nakopl do holeně. "Seznamte se!"

Neznámý se na Kyuhyuna široce usmál. "Ahn Chilhyun. Moc mě těší."

"Mě – mě taky těší," zakoktal fotograf, načež bez varování chňapl Chilhyuna za ruce a upřeně se mu zadíval do očí. "Nevýslovně mě těší…!"

"Fajn," zavrčel Heechul, nabral Kyuhyuna loktem do břicha a osvobozeného Chilhyuna pak spěšně popostrčil směrem k východu, "radši pojďte, než vás ten nadrženej vůl stihne odtáhnout na radnici.

Víte, jak jsem mluvil o bezrizikovém pracovišti…? Ehm, přísahám, že tohle je jediné zdejší riziko… Zpacifikovatelné riziko. Postarám se o něj. Takže… doufám, že i přes to s vámi můžu na zítřek počítat…?"

Chilhyunovy rty zkřivil pobavený úsměšek. "V deset jsem tu jako na koni," přislíbil rozpačitému Heechulovi.

"Výborně! Ani nevíte, jak rád to slyším."

A tak se rozloučili, a Ahn Chilhyun, jejich zbrusu nový fotomodel, odešel z ateliéru.

"Měls pravdu, Sungmine," prohlásil vážně Kyuhyun. "Chci se s ním vyspat."

"Na to zapomeň," zamračil se Heechul.

"Proč?! Četl jsem, že je jen prospěšné mít za život aspoň jeden homosexuální zážitek!"

"To sis teď vymyslel."

"Ne-e!"

"Tak si pro svůj homosexuální zážitek najdi laskavě někoho, s kým nepracuješ!"

Kyuhyun začal brblat cosi o útlaku a šikaně, a Heechul se pro dobro a zdraví jich obou rozhodl jeho kecy prozíravě ignorovat.

"Fakt nevím, jak ti dostatečně poděkovat," obrátil se vděčně k Sungminovi, který se dmul pýchou jako páv. "Je božský; takovou princeznu bychom v žádné modelingové agentuře nesehnali."

"A kolik že mu vlastně je?" napadlo Kyuhyuna.

"No…," Heechul vzdal své matematické snažení. "Ročník sedmdesát devět."

"Co?!" vyprskl fotograf.

"Co co?"

"Je starej! Proboha, vždyť je starší než ty!"

"Já nejsem zas tak starej," ohradil se Heechul.

"Šéfe, ty dneska sršíš vtipem!"

Chul vlepil maknaemu záhlavec. "Takže už s ním nechceš spát?"

"To jsem neřekl…"

"Vytrhnul nám trn z paty," zamumlal Sungmin. "Jo, rád bych zalezl pod deku, vykašlal se na práci a mučednicky prokrastinoval do doby, než se nám Jonghoon a Zhou Mi ve zdraví vrátí… jenže to nejde."

"Přesně," souhlasil Heechul. "Kdyby Jonghoon zjistil, že jsem kvůli němu odřekl zakázky, sežral by mě!"

"Můžu něco cynického poznamenat?" ozval se Kyuhyun.

"Ne. Nemám náladu na tvoje depresivní scénáře."

"Ale –!"

"Řekl jsem ne," štěkl Heechul a rozmrzele oddusal zpátky do kanceláře. Dveřmi za sebou třískl tak, až se Kyuhyun i Sungmin divili, že celou svoji okázale prosklenou kancelář nevysklil.

※※※

"Kdy mě odsud pustíš?" zeptal se Jonghoon a odsunul stranou prázdný talíř od večeře. Kterou byl pod něžnou pohrůžkou "dokud to nesníš, neodejdeš od stolu" nucen zkonzumovat do posledního drobečku. Ač byla ta myšlenka absurdní a naprosto nevhodná, svým striktním stravovacím přístupem mu Chilhyun připomínal jeho matku.

"Zeptej se znovu za půl roku," odtušil Ahn suše, vytáhl z tašky noviny a hodil je před Jonghoona na stůl. Mladší je vzal nechápavě do rukou a přečetl si titulek na přední straně.

"No to snad…!"

"Všechna média tvrdí to samé."

Jak vidno, veřejnost měla zcela jasno v tom, kdo zavraždil Choi Sooyoung.

"Ale vždyť já nic neudělal!" vyprskl Jonghoon pobouřeně. "To – to nemůžou…!"

"Zažaluj je. Budu ti fandit," ušklíbl se Chilhyun.

Jonghoon po něm sekl očima. "Kdybys byl gentleman, šel bys se mnou na nejbližší policejní stanici a přiznal se! Sakra! Nemusels ji přece zabíjet…!"

"Zaprvé, nemám v plánu nechat se na zbytek života zavřít do cvokárny. Zadruhé, musel. Viz předchozí bod. A teď, když dovolíš, umyju ten talíř."

Jonghoon rozladěně sledoval, jak se Chilhyun s obratností profesionální hospodyňky ochomýtá kolem linky, a musel konstatovat, že tahle situace je to nejbizarnější, co kdy viděl: chlap, který před pár dny chladnokrevně podřezal mladou holku, vesele baletí po kuchyni s utěrkou přes rameno.

Hotová psychedelická halucinace.

"Ne každá psychiatrická léčebna musí být taková, jako byla Severovýchodní klinika," poznamenal Hoon po chvíli zahloubaného mlčení, napjatě sleduje, jak Chilhyun – do té doby ukázkově vyrovnaný – rozčileně zatíná pěsti. "Tam už se nevrátíš. Ani nemůžeš; o to ses postaral."

"Neudělal jsem nic, čeho bych měl litovat," prohlásil ten třetí bezbarvě.

"Že ne? Nechals zaživa uhořet třiadvacet nevinných pacientů."

"To se ale pleteš, milý Jonghoone," usmál se Chilhyun. "Když vypukl požár, byli už dávno mrtví."

Černovlasý na něj vytřeštil oči. "Jak…?"

"Milosrdně. Místo svých léků dostali toho večera jeden speciální. Po němž pokojně usnuli a už se neprobudili." Chilhyun založil ruce na prsou a posadil se ke stolu naproti Jonghoonovi. "Můžeš ten čin odsuzovat, můžeš s ním nesouhlasit, ale jedno nezpochybníš – že netrpěli. Byla to krásná smrt."

"Jak…?" zopakoval Hoon nevěřícně.

"Říkal jsem ti přece, že jsem v tom nebyl sám."

Jonghoonovi začala ta prostá věta neúprosně šrotovat v hlavě. Přemítal, uvažoval, vymýšlel… Chilhyun nemluvil o Zhou Mim nebo o Siwonovi, rozhodně ne, to by nedávalo smysl… musel to být někdo jiný… někdo… někdo…

"Ten doktor!" vydechl ohromeně. "Ten doktor, co jako jediný požár přežil a policii namluvil, že bylo na klinice místo čtyřiadvaceti jen třiadvacet pacientů. On tě kryl!"

"Bravo, Jonghoone."

"Ale proč? Proč se spolčil s tebou?"

"Protože zjistil, že umírá. A dostihlo ho svědomí."

"Nechal tě popravit svoje kolegy!"

Chilhyunova tvář potemněla. "Ty nevíš, jak se k nám chovali," sykl. "Nevíš, jak s námi zacházeli. A on, v náhlé hrůze z blížícího se božího soudu či co já vím, prozřel. A zoufale toužil odčinit napáchané hříchy."

"Masovou vraždou?" zapochyboval Jonghoon.

"Spravedlivou odplatou," opravil ho Ahn. "Snažil se svým kolegům domluvit, jistě. Přesvědčit je, že to, co se na klinice děje, je špatné, že se jejich přístup musí změnit… Ale oni se mu vysmáli. Do jednoho."

"A tak vypustil Nemesis."

"Cením si tvého zdvořilého poetismu."

"Eh?" Jonghoon na něj vteřinu dvě zmateně hleděl, než pochopil hořký význam Chilhyunových slov. Než pochopil, co si Chilhyun představuje, že si za pojmenování Nemesis dosazuje on.

Šílence.

Monstrum.

Zrůdu.

Potřásl hlavou. "Nemáš důvod," zabručel, ve snaze vyznít co možná nejlhostejněji. "Nesnažím se být zdvořilý. Říkám, co si myslím."

A Chilhyun se usmál. Vroucně, bez špetky studené jízlivosti, s níž se usmíval doteď, doslova a do písmene rozkvetl. Byl nádherný. Tak nádherný, až to bralo za srdce.

Jonghoon spěšně odvrátil zrak, cítil, jak mu hoří tváře. Děkoval bohu, že sedí, protože v opačném případě by ho jistě už dávno zradila kolena. "Vsadím se," zabrblal, "že milý pan doktor byl jedním z těch, kterým se na klinice poštěstilo tě spatřit." Netušil, proč o tom vůbec začal, vzpomněl si na Sooyoungina slova docela náhodou, nebyl nejmenší důvod parafrázovat je nahlas… a co hůř, to pitomé, nepotřebné prohlášení vyznělo jako ukřivděné fňukání žárlivé milenky.

Chodit kanály je málo!

"Nepopírám," opáčil Chilhyun, bavící se Jonghoonovým utrpením, "že když chci," koketně se k němu přes stůl naklonil blíž, "umím být velice, velice přesvědčivý…"

Mladší zrudl a s hysterickým zajíknutím vyskočil ze židle. Chilhyun vyprskl smíchy.

"Na tom není nic vtipného!" ohradil se Jonghoon. Neesteticky odsunuté židli nevěnoval jediný pohled – čistě proto, aby tomu perfekcionistickému mizerovi přivodil tik! – a důstojně přerázoval z jídelní části místnost do ložnice, kde navýsost uraženě kecl na matraci. Samozřejmě zády k Chilhyunovi.

Ahn s přetrvávajícím pochechtáváním vstal, přisunul svou i Jonghoonovu židli ke stolu a douklidil, co zbývalo z umytého nádobí na odkapávači. Dobře věděl, že po něm Hoon nenápadně pokukuje, předstíral ale, že si toho nevšiml.

"Tak se nezlob," broukl, přistoupil k matraci a vzal Jonghoona za rameno. "Už se nebudu smát, dobře?"

Černovlasý přezíravě odfrkl.

"Jonghoonie ~."

"Dej mi pokoj."

"Omlouvám se!"

"To určitě."

Chilhyun rozmrzele našpulil rty. "Ale já to myslím vážně! No tak… Co mám udělat? Udělám, co budeš chtít!"

"Pustíš mě?" povytáhl Jonghoon obočí.

"Cokoli kromě toho…"

"Že se vůbec ptám… Ale jo," zabručel Hoon, "jedno skromnější přání mám."

"A to…?"

"Budík."

"Budík?" zarazil se Chilhyun.

"Jo. A ať je pořádně retro!"