Ten třetí - 13. kapitola

Už je to měsíc. Odpočinul sis? Zotavil ses…?

Pověz, Zhou Mi, až tě Jonghoon zavolá…

…přijdeš?

※※※

Heechul odložil noviny a zamračeně sepjal prsty. Dennodenně zprávy kontroloval, pátral po novinkách v případu… marně. Kauza vraždy Choi Sooyoung, zdálo se, ustrnula na mrtvém bodě.

Několik desítek vteřin nepřítomně zíral na desku stolu, na špinavé kolo od hrnku kávy ze včerejška, utopený v nesouvislých myšlenkách. Do reality jej vrátilo jakoby váhavé zaťukání na dveře. Heechul se automaticky narovnal v zádech, pramen dlouhých černých vlasů upravil za ucho.

"Dál."

Do kanceláře nahlédl Sungmin. "Hyung, máš tady návštěvu."

"Návštěvu…?" podivil se Heechul; vzápětí ohromením vyskočil na nohy. Za Sungminem stál detektiv Lee.

Fotograf, vida že šéf neprotestuje, nechal hosta vejít a v tichosti se zdekoval. Beztak měl dost svojí práce. A ti dva se vskutku netvářili, že by stáli o společnost.

"Neruším?" pousmál se rozpačitě Jihoon.

"Ah, kdepak!" ujistil ho Heechul a pokynul k Jonghoonově židli. Netušil, co ho to popadlo, své podřízené běžně odháněl od kolegovy prázdné židle zlomenou násadou na koště… Najednou ale pocítil nutkání vidět to místo obsazené. Kýmkoli. A štěstěna padla zrovna na detektiva Leeho. "Posaďte se, prosím. Dáte si kafe?"

"Rád."

Heechul připravil hrnek, nalil vodu do kávovaru a zapnul ho. "Čemu vlastně vděčím za vaši návštěvu?" povytáhl zvědavě obočí. "Objevilo se v případu něco nového…?"

"Kéž by," zabručel Jihoon. "Posledním rádoby posunem bylo nalezení Jonghoonova auta v bazaru kousek od Daejeonu."

"To bylo před… dvěma týdny, že?"

"Šestnácti dny," přikývl detektiv. "Od té doby ani ťuk."

"A? Dozvěděli jste se od majitele toho bazaru něco?"

"Myslíte kromě toho, že si o nákupech vozů vede takřka nulové záznamy?" povzdechl si Jihoon. "Že ten, kdo tohle konkrétní auto prodal, si přišel na pěkný balík, protože bylo v lepším než perfektním stavu, skoro nové –"

"Jo, Hoon ho kupoval před necelým půlrokem."

"– a že ten někdo nebyl ani Kim Jonghoon, ani Zhou Mi. Kamerové záznamy, ač nekvalitní, jeho výpověď potvrzují."

"Tak to je dobře, ne? Myslím pro Hoona."

Detektiv zavrtěl hlavou. "Mohl to auto cestou někde střelit, mohl ho vyměnit za jiné… Ten záznam nic nedokazuje ani nevyvrací. Kim Jonghoon pro nás i nadále zůstává hlavním podezřelým." Zamračil se. V té grimase bylo cosi rozvážně skeptického.

"Chápu." Heechul před něj položil hrnek horké kávy a cukřenku. "Pro vás to ale… není finální verdikt, viďte?" podotkl tázavě.

Jihoon zamručel cosi neartikulovaného, co neznělo ani jako souhlas, ani jako protest. "Pořád mi… vrtá hlavou ta… věc s Zhou Miho možnou třetí osobností," přiznal.

Heechul se zatvářil překvapeně. "To myslíte vážně?"

"Mluvil jsem s doktorem Kimem…"

"A?"

"A dozvěděl jsem se přesně to, co jste mi řekl vy. Že o žádné třetí osobnosti nic neví."

"Pak ale nechápu…?"

"Nemusí to prý však nutně znamenat, že Zhou Miho třetí osobnost neexistuje."

"Úmyslně se skrývá?"

"Možná. Nebo ji úmyslně skrývá Zhou Mi."

"Protože jde o šíleného masového vraha?" odfrkl Heechul posměšně.

"Nebyl by to snad nakonec ten nejlepší závěr?"

"Zhou Mi, zavřený v blázinci za něco, co spáchal někdo, s kým sdílí jedno tělo? Bez urážky, ale ten nejlepší závěr, jak říkáte, si představuju rozhodně jinak."

Jihoon se prozíravě zdržel komentáře. Chopil se hrnku a zdvořile upil čerstvé kávy, na niž ho po Heechulově poslední větě přešla veškerá chuť.

Zavládnuvší ticho bylo až nepříjemně hlasité.

"Věříte tomu všemu?" zeptal se majitel ateliéru znenadání.

"Promiňte…?"

"Všemu, co o Zhou Miho osobnostech prohlašovala Choi Sooyoung."

Jihoon zavrtěl hlavou. "Nápad, že by se s osobností změnil i vzhled jedince, je podle mě přetažený za vlasy."

"Souhlasím. Ta představa ale…"

"Je děsivá."

"A zároveň fascinující," zamumlal Heechul zamyšleně.

"Měl jsem za to, že celou tu historku pokládat za snůšku nesmyslů…?"

"Taky že jo. Jen říkám, že by to byl dobrý hororový námět. Mimochodem, ta psychiatrická léčebna, o které jsem vám říkal… Zjistil jste něco?" Na tuhle část příběhu si Heechul náhodou vzpomněl asi týden potom, co Jonghoon a Zhou Mi zmizeli. Váhal, jestli s tím detektiva Leeho otravovat… po rozhovoru s Kyuhyunem ale naznal, že je lepší hlásit každou zbytečnost než zamlčet jednu, která by, ač se to zdá nepravděpodobné, mohla třeba nakonec pomoci jejich přátele najít.

"Hmm, Severovýchodní psychiatrická klinika," Jihoon sáhl do kapsy a vytáhl svůj puntíkatý notes. "Budu upřímný. Existuje o ní příliš málo záznamů, abych mohl s jistotou tvrdit, že ten požár byla skutečně jen tragická nehoda… Identitu pacientů neznáme a to, že jejich počet sedí s počtem nalezených těl, nám zaručuje pouze slovo přeživšího doktora."

"Který už je taky po smrti, pokud je mi známo…"

"Správně. Vše, co má souhlasit, sice souhlasí, nemáme však víc než slovo toho doktora. A to by mohl být problém. Jestli o počtu pacientů z nějakého důvodu lhal…"

"Mohl jeden utéct a nikdy by se na to nepřišlo." Heechul se hryzl do rtu. "Copak se je nesnažili identifikovat?"

"Snažili. Jenže neměli jak. K většině těl se navíc nepřihlásili žádní pozůstalí, nebylo od čeho se odpíchnout… Proč myslíte, že na Severovýchodní klinice mohly panovat poměry, jaké panovaly? Rodiny se svých nemocných příbuzných, které na kliniku odložily, prakticky zřekly, návštěvy probíhaly dost sporadicky… pokud vůbec. Ti lidé nikoho nezajímali, nikdo zvenku se nestaral, jestli žijí, nebo jsou mrtví."

"To je strašné!" otřásl se Heechul.

Jihoon přikývl. "Na druhou stranu… svým způsobem to asi i chápu. Ne to nelidské zacházení lékařů a sester s pacienty, myslím rozhodnutí rodiny přenechat péči o nemocného jiným. Povolanějším… Kdyby tohle potkalo někoho mně blízkého… nevím, jak bych reagoval. Jestli bych byl s to to unést." Zadumal se. "Pan Kim to věděl od začátku?"

"Od začátku ne, Mi se s tím na potkání nechlubil. Řekl mu to… asi tři měsíce potom, co spolu začali oficiálně chodit." Chul se při té vzpomínce pobaveně uchechtl. "Víte, aby to náhodou nebylo málo dramatické, Jonghoon se mu zrovna ten večer, kdy na něj Zhou Mi naráz vysypal, že je vlastně tak trochu magor, co navštěvuje psychiatra, chystal romanticky darovat klíč od svého bytu. Což teda nakonec i udělal, ale… představte si tu scénu."

"Červená knihovna hadr."

"No že?"

"Váš kolega na to šel ale docela hopem… společné bydlení po třech měsících vztahu…"

"Myslím, že kdyby Zhou Mi nebydlel v tom ohavném mrňavém krcálku, v jakém bydlel, Hoon by s tím sestěhováváním tolik nespěchal… Ačkoli… nevím, co se Zhou Miho týkalo, jednal Jonghoon obecně dost nejonghoonovsky."

Detektiv Lee povytáhl obočí. "To je výtka?"

"Naopak," zazubil se Heechul.

"Panu Kimovi to tedy… nijak nevadilo? Že je jeho přítel…"

"Magor? Na Zhou Mim ale nebylo nic takového znát, detektive. Byl úplně normální. Někdy snad jen trochu moc úzkostný, to když byl ve stresu, ale… to se běžně děje i duševně zdravým lidem."

"Pak ale přestal brát léky."

"Jo, to je fakt. Tvrdil Jonghoonovi, že žádné pilule nepotřebuje. Že není nemocný."

"Divný obrat, nemyslíte?"

"Dost divný… Byl to ale jen chvilkový zkrat," pokrčil Heechul rameny, "po rozmluvě s doktorem Kimem se zase všechno vrátilo k normálu."

"Zdánlivě, ano." Jihoon zamyšleně poklepal nehty o hrnek. "Jak ale můžeme vědět, že Zhou Mi ta antipsychotika skutečně bral?"

"No…"

"Kontroloval ho Jonghoon?"

"Ano. Teda…," Heechulovo čelo zbrázdila zmatená vráska, "neseděl u něj, když ty prášky polykal, jestli se ptáte na tohle. Viděl, že prášky má, a viděl, že ty prášky postupně ubývají."

"Což nemusí znamenat, že je jedl…," zamumlal Jihoon a chrabrou salvu Heechulových protestů umlčel mávnutím ruky. "Zmínil se Zhou Mi někdy o tom, že pobýval na Severovýchodní klinice?"

"Ne. To tvrdila Choi Sooyoung."

Jihoon nahlédl do svých poznámek. Pokýval hlavou. "V tom případě to souhlasí. Podle doktora Kima totiž Zhou Mi žádné jiné psychiatrické zařízení nikdy dřív nenavštívil."

"Ale… to je blbost," namítl Heechul.

"Proč myslíte?"

"Protože Zhou Mi Jonghoonovi řekl, že byl už jednou na psychiatrii zavřený."

"Za doktorem Kimem přišel Zhou Mi před patnácti měsíci s tím, že si myslí, že má problém," zamračil se Jihoon. "Ani slůvkem se nezmínil, že o povaze svojí nemoci ví a že navštěvoval i jiného lékaře."

"Proč by svému psychiatrovi zatajoval něco takového?"

"To netuším… je to ale značně podezřelé."

Než stačil Heechul odpovědět, zaklepal někdo na dveře. Upřímně zalitoval, že po Sungminově odchodu nevytáhl žaluzii. Takhle neviděl, kdo mu sem zas leze.

"Dále!" houkl mrzutě.

Do kanceláře vešel Chilhyun. Tak jako pokaždé měl Heechul dojem, že celá místnost rázem zkrásněla. Pragmatický realista Jihoon zůstal na příchozího hledět s otevřenou pusou.

"Omlouvám se, nevěděl jsem, že máš návštěvu. Nebudu rušit," Chilhyun spěšně vycouval zpátky na chodbu. "Chtěl jsem se jen rozloučit, pro dnešek máme hotovo."

"Ty nikdy nerušíš," ubezpečil ho Heechul a pokynul mu, ať se k němu a Jihoonovi připojí. Hyun tedy s rozpačitým úsměvem vstoupil nanovo.

"Náš nový model, Ahn Chilhyun. Tohle je detektiv Lee Jihoon, vyšetřuje Miho a Jonghoonovo zmizení," představil je Heechul.

Jihoon si při zaslechnutí svého jména uvědomil, že na muže stále zírá s otevřenými ústy, honem je proto zavřel, a za doprovodu nervózního odkašlání mu podal ruku.

Potřásli si.

"Těší mě."

"Mě taky," usmál se Chilhyun zeširoka a Jihoona stálo nemalé úsilí udržet čelist na místě. V životě neviděl nádhernějšího chlapa… v životě neviděl nádhernější bytost.

"Nesete dobré zprávy?"

"Ani dobré, ani špatné," zavrtěl detektiv hlavou a nejistě se pousmál. "Pro jednou rozhlašují naši úhlavní nepřátelé reportéři pravdu – v tomhle případu zoufale chybějí stopy a bez těch se pracuje těžko…"

"Vyšetřování ale stále probíhá…?"

"Probíhá. Nikam se však neposouvá."

"Něco se objeví," skočil Heechul rázně do Jihoonova negativistického komentování situace, rozladěný jeho skepticismem, a očima bezděčně zalétl k Chilhyunovi.

Strnul. Na moment, zlomek sekundy, okamžik tak kratičký, že rezolutně naznal, že muselo jít o hru světla a stínů, o zjitřenou iluzi jeho představivosti, spatřil v jeho tváři cosi… cizího, triumfálního a neskutečně zlého.

※※※

Jonghoon vypnul CD přehrávač, který od Chilhyuna dostal spolu s vyžádaným retro budíkem (a ano, vážně byl retro), odložil knihu a zvedl se z matrace. Měl dojem, že Chilhyuna slyší přicházet… Nespletl se. Vteřinu nato klíc zachrastil v zámku.

Ahn s pozdravem vešel dovnitř, tašku – tak jako pokaždé – odložil vedle pohovky a s platem vajec v náručí zamířil k lednici. V půli cesty se však udiveně zarazil, pohled upřený na hrnce na sporáku.

"Tys vařil?" zeptal se skoro nedůvěřivě.

Jonghoon pokrčil rameny. "Nudil jsem se, tak mě napadlo, že bych mohl zkusit něco ukuchtit…"

"To je úžasné! Děkuju!"

"Ehm, nemáš zač? Teda… nevím, jestli to víš, ale moje kuchařské umění je těžce průměrné…"

"To vůbec nevadí," ujistil ho Chilhyun se zářivým úsměvem. Nákup schoval do lednice, Jonghoonovo kulinářské dílo si nandal na talíř a dal ho ohřát do mikrovlnky. Když s večeří konečně zasedl ke stolu, Hoon, rozpačitě přešlapující z nohy na nohu, se posadil naproti němu.

Nemluvili, nebylo třeba. Chilhyun spokojeně jedl a Jonghoon, vida, že se strávníkovi jeho jídlo v krku nepříčí, spokojeně přihlížel. Tedy dokud…

Zhou Mimu moje jídlo taky vždycky chutnalo.

Ta palčivá myšlenka přišla bez varování a zkřivila jeho rty v trpkém šklebu.

Zvedl se, přistoupil ke dřezu a opřel se o linku, vyčkávaje, dokud Chilhyun nedojí. Cítil na sobě jeho oči, takřka hmatatelně vnímal otázku, která se za tím pronikavým pohledem skrývala… žádný komentář však nepadl a on s vysvětlováním začínat nemínil. Když se Ahn pak chystal odnést prázdný talíř, natáhl k němu ruku, nádobí přebral a opláchl ho ve dřezu.

Ten třetí Jonghoona chvíli zamračeně pozoroval; hodnotil, analyzoval. Nebyl však naštvaný, ne, tvářil se… ustaraně. "Neuvěříš, koho jsem dnes v práci potkal," nadhodil znenadání a okamžitou proměnu Hoonova výrazu z nepřítomného na tázavý odměnil nádherným úsměvem. "Detektiva, který pracuje na tvém případu!"

"Mém případu?" zašklebil se Jonghoon. "Asi bych měl být poctěn, když to říká sám ctnostný vrah, co?"

Chilhyun se rozesmál.

"Takže? Co jsi zjistil? Jsou ti na stopě? Nebo mně nebo komu vlastně?"

"Kdepak. Nemají vůbec nic."

"Pak ale," povytáhl Jonghoon obočí, "mě odsud můžeš pustit, ne?"

Úsměv Chilhyunovi zmrzl na rtech.

"Nemají-li nic, co by proti mně mohli použít, nemusíš mě skrývat."

"Pořád jsi hlavní podezřelý."

"Proti kterému nejsou důkazy. Což je logické, protože já nic neudělal –"

"Zůstaneš tady," odsekl Ahn nesmlouvavě.

Jonghoon rozčileně zaťal pěsti. "Nejsem žádná tvoje panenka na hraní, Chilhyune!"

"Když se budeš dál takhle snažit, s radostí si ji z tebe udělám."

"Neuděláš," zamračil se Hoon. "To bys neudělal."

"Myslíš?"

"Vím."

"Tvá důvěra mě dojímá."

"Tak ji nezklam."

Chilhyun uštěpačně pozvedl koutky. "Začínám přesně chápat, proč Heechulovi tolik chybíš." Účinek té vypočítavé poznámky se dostavil ihned vzápětí.

Jonghoon na něj v čirém šoku vytřeštil oči. Rukama se musel chytit linky, pomoct vratkým nohám, aby se roztřeseně nesesunul na podlahu.

"Ty… ty žertuješ, že ano?" zašeptal přiškrceně.

"Aspoň už víš, proč jsem o svém pracovišti nechtěl mluvit," ušklíbl se starší.

"Vetřel ses do našeho ateliéru?!"

"Tak to si vyprošuju! Nikam jsem se nevetřel, byl jsem pozván. Sungminem. Náhodou jsme na sebe narazili… byl ze mě nadšený."

"Náhodou?" sykl Hoon. "Nechtěj mě rozesmát! Moc dobře jsi věděl, že budou shánět náhradu za Zhou Miho. A kdo by mohl být lepší než jeho dvojník!"

Ahn se usmál. Z toho úsměvu naskočila Jonghoonovi husí kůže.

"Co máš v plánu, Chilhyune?"

"Prozatím… sledovat dění."

"A pak?"

Odpovědi se Jonghoon nedočkal.

※※※

Když Chilhyun o tři hodiny později zhasnul světlo a ulehl na matraci, Jonghoon – ač stále dotčený, naštvaný a vyděšený – se mechanicky stulil k jeho pravému boku. Cítil, jak starší na moment ztuhl, zjevně překvapením, a on k vlastní nelibosti zjistil, že není schopen zařadit emoci, která v přímé reakci na to sevřela jeho nitro.

Snad jen… že nebyla nepříjemná.

"Copak? Ty už nejsi uražený?" zamumlal Chilhyun do tmy. V hlase mu zaznívalo pobavení smísené… s nejistotou.

"Jsem," opáčil lakonicky Hoon, a neobtěžuje se s dalším vysvětlováním, přitáhl si peřinu blíž k bradě a dlouze zívl. Čistě proto, aby dal jasně najevo, že se s ním na toto téma nemíní dál vybavovat.

Stalo se to před dvěma dny. Po čtyřech týdnech nuceného usínání v jeho náručí jej Chilhyun toho večera nechal spát samotného. Prostě jen tak, zničehonic. On ležel na své půlce matrace, Jonghoon ležel na své půlce matrace.

První půl hodinu byl Jonghoon nadšený… než si uvědomil, že zaboha nedokáže usnout. Že se cítí nesvůj, že si připadá zranitelný, že… Tolik si navykl na Chilhyunovo objetí, že teď, ač ležel jen pár centimetrů od něj, ale nedotýkal se ho, se Jonghoon regulérně bál. Bál se jako malé dítě, jež je samo vydáno napospas strašidlům, číhajícím v temnotě nočního pokoje. Do půl druhé se převaloval z boku na bok, střídavě zíral do tmy a schovával hlavu pod peřinou. Nakonec přestal sám sebe trápit a překulil se na Chilhyunovu půlku matrace. Přitiskl se k jeho zádům, pravou paži mu ovinul kolem pasu. Do deseti minut spal jako nemluvně.

Nelíbilo se mu, že si vypěstoval jakousi groteskní závislost na Chilhyunově blízkosti, na druhou stranu… pocit hrůzy bez Chilhyunovy blízkosti se mu zamlouval ještě míň.

I teď se mu klížily oči, tak jako vždy v tom zvláštním bezpečí Ahnovy náruče, musel však únavu překonat, musel vydržet a zůstat vzhůru, protože…

Jakmile si byl jistý, že Chilhyun hluboce spí, jemně se od něj odtáhl, jen kousek, aby mu dobře viděl do tváře. Tedy, viděl… Malá světelná zařízení, zasazená v zásuvkách, která se aktivovala po vypnutí lampy, místnost osvětlovala tak akorát na to, aby se člověk nepřizabil, když jde kupříkladu v noci na záchod, zároveň však nijak nerušila usínání a spánek samotný. Rozeznával tak především obrysy, pokojný výraz v Chilhyunově spící tváři víc hádal, než skutečně viděl… Muselo to ale stačit.

"Zhou Mi?" zašeptal. "Zhou Mi, slyšíš mě?"

Rozechvěle zatajil dech, několik nekonečně dlouhých vteřin vyčkával… Nic se však nestalo.

"MiMi? MiMi, zlato, to jsem já, Jonghoon. Slyšíš mě?" špitl naléhavěji.

Chilhyun svraštil čelo, neklidně se zavrtěl. Nevzbudil se však, za což Hoon němě děkoval všem svatým.

"Zhou Mi," něžně muže pohladil po vlasech. "Vím, že by za to asi Chilhyun ani jednoho z nás nepochválil… ale já tě potřebuju. Potřebuju s tebou mluvit. Jestli…," zarazil se nad výběrem správných slov, "jestli můžeš přijít, moc tě prosím, přijď za mnou."

Znenadání ten třetí prudce trhl hlavou, rysy se mu zkřivily… zdálo se jakoby v náporu bolesti, nevydal však ani hlásku. Jonghoon polekaně ucukl.

"Mi…?"

Chilhyun otevřel oči. Jeho prázdný pohled ožil, zmateně zamrkal, a ještě zmateněji zamžoural na Jonghoonův vyděšený obličej.

"Co se děje? Nemůžeš spát…?"

Hoon zavrtěl hlavou a kvapem zabořil nos do látky Chilhyunova pyžama.