Ten třetí - 14. kapitola

Strach není špatný. Naopak. Přiměřená míra strachu má na vše živé pozitivní vliv.

Jenže tvá míra strachu není ani v nejmenším přiměřená, Zhou Mi. Tvá míra strachu tě paralyzuje, kontroluje a řídí tvé jindy svobodné jednání. A bude-li to takhle pokračovat…

Sám to nezvládnu. Rozumíš? Pokud se naskytne ta příležitost… vím, že je to nepravděpodobné, ale kdyby přece… Pak tě budu potřebovat.

Ty nesmíš dovolit strachu, aby tě omezoval. Čím vyděšenější budeš, tím on bude silnější. Bojuj, Zhou Mi. Bojuj.

Bez tebe se z Chilhyunova područí už nikdy nevymaníme.

※※※

Kim Ryeowook vypnul nahrávku, zavrátil hlavu přes opěradlo křesla a zavřel oči. Přemýšlel. Zvažoval. Analyzoval…

Na holých předloktích mu naskočila husí kůže.

"Kruci."

Popaměti nahmatal na klávesnici mezerník a znovu jím spustil hlasový záznam. Jeden a stále tentýž. Slyšel ho už nejmíň šestkrát… a přesto se stále zdráhal uvěřit tomu, co slyší.

Byla to nahrávka ze dne, kdy Zhou Miho – po hysterickém telefonátu Kima Jonghoona – neplánovaně navštívil u něj doma. Promluvili si, klidně a rozumně, pacient uznal svou chybu, přijal krabičku s léky a slíbil, že bude antipsychotika pravidelně užívat.

Změnil své přesvědčení rychle. Až moc rychle, na Ryeowookův vkus.

Požádal Zhou Miho, zda by si mohl promluvit se Siwonem. Ani nevěděl, co si od toho tehdy sliboval, prostě cítil, že by měl. Všechny rozhovory s pacientovou druhou osobností si Ryeowook poctivě nahrával, a improvizuje, svou zásadu dodržel i toho dne; diktafon nahradil lékařův mobil.

Samotný dialog byl dosti předvídatelný: Ryeowook oklikami vyzvídal, zda nemá Siwon ponětí, co způsobilo Zhou Miho diametrální změnu v pohlížení na vlastní duševní stav, a Siwon, tako jako vždy, opakoval, že nic neví a že ho to nezajímá.

Ne, obsah řečeného nic užitečného nepřinesl. To, co Ryeowookovi dělalo vrásky na čele, bylo podání.

Když se Siwonem mluvil naživo, vše bylo v pořádku, nic nevybočovalo z normálu, to může odpřisáhnout. Ale teď, v zas a znova přehrávaném audiu z počítače, to jasně slyšel.

Dva hlasy. Na té nahrávce hovořily současně dva odlišné hlasy. Jeden jasný, jeden zastřený, ale rozhodně dva.

Ryeowook rozčileně sáhl do tašky, vytáhl peněženku a z ní vizitku detektiva Leeho. Pár chvil bez hnutí civěl na uvedený telefonní kontakt, načež se natáhl pro mobil a navolil číslo.

Lee Jihoon přijal hovor po pátém zazvonění.

"Dobrý den, detektive, tady Kim Ryeowook. – Ano, Zhou Miho psychiatr. Našel jsem něco, co by vás mohlo zajímat. – Netvrdil bych ani tak s případem, jako spíš… s vaší teorií. – Hm. – No, stavit se klidně můžete, budu v ordinaci celý den, jenže… Má to háček. – Přesně tak. – Dobře, ozvěte se mi, až to povolení seženete. – Vy taky. Nashle."

※※※

Heechul něco tuší.

Zvažuje tuto nepříjemnou myšlenku, s pohledem upřeným na vlastní odraz v zrcadle si Chilhyun zamračeně upravil límeček košile, vykukující zpod červeného svetru.

Nejdřív měl pocit, že se mu to jen zdá, že vidí bubáky i tam, kde nejsou… když pak ale Sungmin poznamenal, že "má šéf nějakou nezvykle nevraživou náladu a obzvlášť na něj že tak divně kouká… což je fakt zvláštní, protože normálně na něj hledívá jak na svatej obrázek…" Pochopil.

Ač se snažil Zhou Miho hysterické fňukání ve svojí hlavě ignorovat, na konci focení naznal, že má Číňan vlastně pravdu. I kdyby ho Heechul podezíral, není čím by ho mohl ohrozit. Nemá proti němu jediný důkaz. A osočovat ho bez důkazů… Chilhyun se ušklíbl. Tím by ze sebe udělal jen naprostého blázna.

Není tedy třeba riskovat. Likvidace může posečkat.

Prozatím.

Přehodil si tašku přes rameno a vyšel ze šatny. Rozloučil se se Sungminem, zavolal na Kyuhyuna, který se před víc než půl hodinou ztratil v maskérně (tj. "oblbuje stylistky trapnými vtipy," jak mu Sungmin s vážnou tváři vysvětlil), a zamířil ke dveřím ateliéru. Heechulovi, pozorujícímu ho zpoza žaluzií svojí kanceláře, zamával s provokativně sladkým úsměvem na rtech.

Pršelo. Roztáhl deštník a užuž chtěl vykročit doprava, směrem k parkovišti – cestu mu však zahradila jiná osoba. Chilhyun se zarazil, ucouvl. Úkrokem naznačil, že míní neznámého obejít zleva, ten ale pozvedl svůj deštník, odhalil tvář a překvapený Chilhyun v něm poznal detektiva Leeho.

"Zdravím," zazubil se Jihoon rozpačitě.

"Ah, dobrý den! Rád vás zase vidím," usmál se Chilhyun. Nebyla to pravda, ale ani tak úplně lež. "Nesete Heechulovi nějaké novinky…?"

"Nejdu za Heechulem," zamumlal detektiv; Chilhyun si všiml, že ukazováčkem nervózně poklepává o rukojeť deštníku. "Vlastně… tu čekám na vás."

"Na mě?"

"Hm."

"A to to nemohlo počkat… do trochu lepšího počasí?"

"To asi mohlo," uznal Jihoon, "ale… Pak by to nebylo tak romantické."

Chilhyun se rozesmál. "Dobrá, za atmosféru vám rozhodně připisuju plusové body."

"A zohledníte je, když… se vás pokusím pozvat na kafe?"

"Zhou Mi!"

Ten třetí strnul. Emoce vzpomínky, Zhou Miho vzpomínky, které se až do dnešního dne z bůhvíjakého důvodu nedokázal zmocnit, ho zavalily jako lavina. Jihoonův obličej splynul s Jonghoonovým.

"Víš… napadlo mě… Máš teď čas? Mohli bychom, ehm, zajít třeba na skleničku…?"

Na což mu Zhou Mi popravdě odpověděl, že alkohol nepije, okamžitě ale dodal – než stačil Jonghoon poníženě utéct – že má docela hlad. Vlastně ne docela, má pořádný hlad. Takže kdyby mu to nevadilo, pozval by se na večeři.

Jonghoonův úsměv by rozpustil i ledovec.

Chilhyun zamrkal, s obtížemi se vrátil do přítomnosti. Uvědomil si, že ho Jihoon drží za rameno a tváří se ustaraně.

"Jste v pořádku?"

"Ano, omlouvám se, já…," Chilhyun věnoval detektivovi chabý náznak úsměvu. "Jen se mi udělalo trochu slabo."

"Nechcete jít zpátky dovnitř?" Jihoon kývl k ateliéru. "Na chvíli se posadit…?"

"Není třeba," zavrtěl Chilhyun hlavou. "Ale…"

…nebylo by úplně od věci mít milého pana detektiva na svojí straně…

"…to kafe bych si dal."

Jihoonův úsměv by rozpustil i ledovec.

※※※

"Hyung?"

"Hm?" zabručel Heechul, aniž by vzhlédl od Chilhyunových fotek. Byly dobré. Sakra dobré.

Sungmin si nejistě skousl ret. "Co…," zaváhal, "co máš s Chilhyunem za problém?"

"Žádný problém s ním nemám."

"Nelži. Už dva dny se tváříš, jako by ti odkrouhl kočku. Minimálně."

Heechul se zamračil a odložil Sungminův fotoaparát. Nemohl mluvit upřímně, nemohl mu vykládat, že během návštěvy detektiva Leeho spatřil sotva na vteřinu v Chilhyunově tváři něco, co mu od toho dne nedalo spát. Vždyť i jemu samotnému to znělo naprosto šíleně!

"Poslední dobou špatně spím," opáčil vyhýbavě. "Nejde o Chilhuyna, nejde o nikoho. Jsem prostě jenom unavený." Rozmrzele si promnul spánky. "A s tím souviseje i podrážděný," dodal.

"To je všechno?"

"Všechno."

Sungmin nedůvěřivě povytáhl obočí, námitku pálící ho na jazyku však nevznesl a raději se dal do sklízení svého fotografického náčiní.

"Ty ho máš rád, že?" zeptal se Heechul po chvíli zamyšleného mlčení. "Chilhyuna."

"Každý ho tu má rád," pokrčil Sungmin rameny. "Je milý. Moc."

Což byl nezvratný fakt, to musel Heechul uznat.

"A vlastně bychom měli být vděční, že ho tu máme. Po zveřejnění jeho fotek přicházejí objednávky z tolika obchodů, časopisů a internetových magazínů, že některé musíme i odmítat!"

"Hmm… tak jako v posledním měsíci ateliér ještě nikdy neprofitoval…"

"Přesně! A nadšení jsou nejen noví klienti, ale i ti původní. Chilhyun je Zhou Mimu docela podobný, takže ta neplánovaná změna hlavního modela nebyla pro nikoho zase až takový šok. Myslím dokonce, že –"

"Zopakuj to!" skočil mu Heechul sípavě do řeči.

Sungmin se zatvářil nechápavě.

"To, co jsi teď řekl. Zopakuj to."

"Že – že to pro nikoho nebyl takový šok, protože Chilhyun je podobný Zhou Mimu…?"

"Ježiši. No samozřejmě! Jak jsem mohl být tak slepý?!" zaúpěl Heechul a nedbaje Sungminova vyděšeného dotazování, co se děje, vřítil se zpátky do kanceláře, rozvalil dveře skříně, v níž schovával složky se všemi dokumenty zaměstnanců, a vytáhl smlouvu Zhou Miho a smlouvu Ahna Chilhyuna. Položil je vedle sebe na stůl a zahleděl se na jejich fotografie, přichycené ke spisům barevnými kancelářskými sponkami.

"Čumím a nevidím," zavrčel si nevěřícně pod vousy.

Ač byla Chilhyunova tvář v každém ohledu dokonalejší, klasicky krásnější než ta Zhou Miho, fyzická podobnost obou mužů byla zcela nesporná. A on si jí za celý měsíc nebyl schopný všimnout! Heechul měl chuť dát si pěstí do zubů.

Zamračeně klesl do křesla, naklonil se vpřed, a po očku sleduje fotografie, bradu si podepřel dlaněmi. Dobrá, s propastným zpožděním odhalil, že je Chilhyun podobný Zhou Mimu… Znamená to ale něco? Vyplývá z toho něco? Dokazuje to něco…?

"Ne," odpověděl sám sobě s povzdychem.

Nebo…?

Neznamená to nic pro toho, kdo nevěří pomateným teoriím Choi Sooyoung o různých fyzických podobách různých Zhou Miho osobností.

※※※

Lee Jihoon vypnul nahrávku a znepokojeně pohlédl na doktora Kima.

Bylo pondělí, půl desáté dopoledne. Za běžných okolností by v tuto hodinu neměl lékař na detektiva čas, v pátek v podvečer se mu však z dnešní dopolední schůzky telefonicky omluvil angínou stižený pacient, a Ryeowook se rozhodl, že si uvolněné místo v diáři preventivně ponechá prázdné. Jihoonovu návštěvu tak jako tak očekával.

"Nikdo jiný v té místnosti nebyl? Ani nikde poblíž?" ujistil se detektiv.

Ryeowook zavrtěl hlavou.

"Nemůže to být… ozvěna?"

"Hovoří současně. A každý hlas zní jinak."

"Mohu…?"

"Samozřejmě."

Jihoon se s tichým díky obrátil zpátky k monitoru a přehrál si záznam ještě jednou.

"Není to Zhou Miho hlas…?" navrhl posléze.

"V žádném případě," zatrhl Ryeowook kategoricky ten nápad.

"Takže, ehm, říkáte, že Siwonův hlas zní jinak než ten Zhou Miho?"

"To není u mnohočetné poruchy osobnosti nic neobvyklého."

"Kolik rozhovorů se Siwonem máte nahraných?"

"Všechny."

"A kontroloval jste je? Objevil se ten neznámý hlas i na některé další?"

"Ano, kontroloval, a ne, neobjevil. Chcete-li se přesvědčit sám, prosím." Doktor se chopil myši počítače a otevřel složku se Siwonovými záznamy.

Jihoon namátkou vyslechl několik z nich, aby mohl s klidným svědomím konstatovat totéž co Ryeowook. Žádný druhý hlas na nich diktafon nezachytil.

"Čím to?" zamumlal nepřítomně.

Ryeowook pokrčil rameny. "Faktem každopádně je," podotkl po kratičkém zaváhání, "že všechny starší nahrávky spadají do klidové doby; tedy údobí, kdy Mi pravidelně užíval svoje léky. Kdežto ta poslední…"

Jihoon na něj vytřeštil oči. Došlo mu, co doktor naznačuje. "Třetí osobnost," vydechl užasle. "Na poslední nahrávce se mohla projevit jeho třetí osobnost!"

"Čistě hypoteticky, ano."

"Ale napadlo vás to."

"Vzpomněl jsem si na vaše spekulace," připustil Ryeowook neochotně. "A protože tahle hypotéza by do nich hezky zapadala, zavolal jsem vám. Abych vám udělal radost."

Jihoon se ušklíbl. "To je od vás milé."

"Že?"

"Mimochodem, máte nějaké nahrávky rozhovorů s Zhou Mim…?"

"Rozhovory s Zhou Mim jsem nikdy nenahrával," zklamal ho doktor.

"Škoda. Zajímalo by mě, jestli ten cizí hlas přizvukuje i jemu," zamyslel se Jihoon.

"Přísahám, že když jsem se Siwonem hovořil naživo," odkašlal si Ryeowook, "dvěma hlasy rozhodně nemluvil."

"Nic jiného si ani nemyslím," ubezpečil ho detektiv spěšně.

"Vždyť to nedává smysl."

"Nedává. V hororech jsou ale duchové taky občas vidět jen přes kameru…"

"Tohle není žádný duch," odfrkl Ryeowook.

"Tajemství duše. Zní to líp?"

"Ani ne."

"A máte lepší vysvětlení?"

"Až ho najdu, omlátím vám ho o hlavu."

"Platí," zazubil se Jihoon. "Můžu si tu poslední nahrávku půjčit? Nechal bych naše techniky, ať se na ni podívají… bylo by fajn oddělit Siwonův hlas od toho druhého."

"Poslužte si," mávl Ryeowook velkoryse rukou.