Like a Doll - 8. kapitola

✣Utéct, či zůstat? To je, oč tu běží!

Dny ubíhaly a Hongbin byl stále nervóznější. Nedbaje Erikova zákazu, tvrdošíjně prohledával patro západního křídla, pokaždé ale se stejným výsledkem. Zamčené dveře zůstávaly zamčené. A po světlovlasé panence ani stopa.
Bora Hongbina kulantně označila za psychicky labilního, Siyeon však její názor nesdílela. Naopak, distancovala se od něj, jak jen mohla. Protože v tomhle domě se rozhodně děje něco divného a Hongbin není blázen. Dělo se to tu už dřív? Nejspíš. Tehdy se ale bála o tom vůbec uvažovat, natož pak takové obavy vyslovit nahlas. Kdo by jí taky věřil…?
Bylo úterý, půl třetí odpoledne. Siyeon se u Munů zjevila neohlášeně, pročež zjistila, že Bora není doma, že s Erikem odjela do města. Trochu ji to zklamalo, ale když už byla tady… Hongbin měl ještě nějakou práci vzadu na zahradě, prohlásil však, že do půl hodiny bude mít jistě hotovo, a tak se Siyeon rozhodla, že na něj počká v zahradním domku.
Navzdory původnímu záměru se však po pěti minutách civění do oken západního křídla sebrala a zamířila k domu. Binovi nechala na stole stručný vzkaz.
Vchodové dveře byly odemčené, tak jak tu bývalo zažitým zvykem. Tiše se proplížila do patra, kolem Hakyeonovy kanceláře prošla po špičkách. Nechtěla, aby ji tu právník přistihl, neměla totiž, jak svoje jednání srozumitelně vysvětlit. Vložila všechny své špionské naděje v chytlavost devadesátkových hitů linoucích se z rádia v kanceláři, které snad přehluší jak její kroky, tak (pokusy o) otevírání dveří, a přešla práh oddělující hlavní budovu a levé křídlo domu.
Postupovala chodbou a brala za kliku každých dveří, které míjela. Doufala, že třeba bude mít víc štěstí než Hongbin, ale nestalo se. Přístupný byl pouze Leův prázdný pokoj, ateliér, pokoj Yesunga… Při pohledu na překrytá plátna v ateliéru ji zcela mimoděk napadlo, že už šest let neviděla Boru nic nakreslit. Dřív přitom malovala tak ráda…
V momentě, kdy si uvědomila, že stojí před Kangtovými dveřmi, sebou zděšeně trhla a ucouvla. V ústech měla náhle nesnesitelně sucho.
Volala ji. Zase. Ta nelidsky krásná panenka ji úpěnlivě volala.
Siyeon zuřivě potřásla hlavou a strhla ruku z kliky, jíž se mechanicky chopila.
„Ne,“ zasípala a prudce se obrátila na podpatku. Dýchala ztěžka, jako by zrovna doběhla maraton. Zaťala zuby a roztřeseně se dala na ústup. Bolelo to. Takřka fyzicky ji ta zmařená touha vrhnout se Kangtovi kolem krku mučila.
A panenka ji prosebně vábila, slibovala, žadonila…
Siyeon zrychlila, musela odsud pryč. Klopýtala po měkkém koberci, jednou rukou se opírala o stěnu, pro případ, že by jí nejisté nohy vypověděly službu. Byla už v polovině chodby, když se za ní ozval ten zvuk. Strnula.
Vrznutí se ozvalo znovu a ona se vyplašeně ohlédla. Jedny z dveří po její levici byly pootevřené. Siyeon se zmateně rozhlédla, chvíli sumírovala či se jedná o dříve zamčený exemplář, nebo… Ne. Šlo o Yesungův pokoj. Tím se záhada možná zmenšila, logickému objasnění však nepřispěla. Vždyť když kolem těch dveří před chviličkou procházela, krátce se o ně opřela, což znamená, že musely být zavřené…
Svraštila čelo. Proč ale Yesung? Nikdy tu panenku vlastně pořádně nevzala na vědomí… a nejen ona, nikdo v tomhle domě. Občas přemýšlela, proč si ji Eric vůbec pořizoval, když většina jeho pozornosti stejně patřila výhradně Leovi… nezajímal se, pravda, příliš ani o Kangtu, toho však měla nejraději Bora. Ale Yesung… Yesung byl všemi zdvořile ignorovaný outsider.
Nepamatovala si, že by se kolem něj kdy událo cokoli zvláštního… a přesto nyní rozpačitě, a s pocitem narůstající paniky hleděla na pootevřené dveře jeho pokoje, které být ale pootevřené rozhodně neměly.
Siyeon ztěžka polkla. Chtěla utéct, avšak nebyla s to se hnout; připadala si jako vrostlá do země. Její obavy navíc přebila jiná, silnější emoce. Zvědavost.
Pár vteřin nejistě přešlapovala z nohy na nohu, bojujíc sama se sebou. „Lee Siyeon, seš normální pošuk,“ konstatovala s povzdychem. Udělala dva kroky zpátky, šťouchla do dveří pokoje a neochotně nahlédla dovnitř.
Místnost vypadala stejně minimalisticky, jako se pamatovala. Postel s nebesy napravo, nalevo vedle okna dvě komody. Nad nimi visel ponurý abstraktní obraz, který se Siyeon nikdy nelíbil. V levém rohu vedle dveří pak stálo starobylé houpací křeslo. Panenka způsobně seděla v něm, hlavu otočenou ke dveřím a upírala na Siyeon prázdný černočerný pohled.
Nic podezřelého.
Užuž se natahovala po klice, aby zavřela dveře, když ji kdosi popadl za rameno. Vykřikla leknutím.
„Čekal jsem, že tě najdu u Kangty, ne tady,“ zabručel Hongbin.
„Odolala jsem,“ vydechla Siyeon a obrátil se k němu. Povytáhla obočí. „To už máš hotovo?“
„Ne. Ale najednou mě popadlo nutkání jít tě zkontrolovat a… když jsem viděl ten vzkaz… Zatrnulo mi.“
„Bál ses o mě?“
Hongbin snažně netečně pokrčil rameny. „Nerad bych tě musel odvážet na záchytku… Co tady vůbec děláš?!“
„Doufala jsem, že třeba budu mít víc štěstí než ty…“
Bin se zachmuřil. „S Leem?“
Siyeon přikývla.
„To už nikdy nedělej.“
„Chtěla jsem –!“
„Pomoct, já vím. A cením si toho, opravdu ano, ale věř, že abstinujícího alkoholika bych nikdy neposlal pro dvoulitrovku vína.“
„Zvládla jsem to!“ ohradila se dívka dotčeně. „Stálo mě to značné úsilí, to přiznávám, ale zvládla jsem to. Vlastně už jsem byla na odchodu, to jen…“
„Co?“
„Dveře. Otevřely se.“
„Samy od sebe?“
„Hm.“
Hongbin se kolem ní zamračeně protáhl do pokoje. Při pohledu na Yesunga v křesle zaklel. „Když jsem tuhle panenku viděl naposled,“ zamumlal, „seděla na posteli.“
„Někdo ji nejspíš přearanžoval,“ opáčila Siyeon, pak si ale uvědomila, že Yesunga v tomhle domě přece nikdo nebere na vědomí. Proč by se Bora nebo Eric namáhali s jeho přesouváním z místa na místo, to nedává nejmenší smysl…
„Siyeon?“
Potřásla hlavou, aby ty hloupé konspirační myšlenky odehnala, a obrátila pozornost k Hongbinovi. Ten už se nedíval na panenku v křesle, třeštil oči na vnitřní stranu pootevřených dveří. Siyeon udělala půlkrok vpřed a tázavě se naklonila, aby viděla, co Hongbina tak konsternovalo.
Ve dřevě bylo neúhledně vyryto jediné slovo.

  UTEČ

Než se ohromená Siyeon zmohla k sebemenší verbální reakci, dveře se rozletěly a na prahu pokoje stanul rozčilený Hakyeon.
Na okamžik tak kratičký, že si dívka nebyla dost dobře jistá, či se jí to jen nezdálo, právník strnul, když spatřil Yesunga v křesle, ihned se ale vzpamatoval a probodl oba nezvané návštěvníky zlostným pohledem.
„Co tady děláte?!“ vyštěkl.
Siyeon a Hongbin se na sebe rozpačitě podívali.
„My… no… ehm…“
Zraky jim bezděky zatěkaly ke dveřím, což Hakyeonovi neuniklo. Zamračil se ještě víc a prudce dveře přivřel, aby je mohl obhlédnout z vnitřní strany.
„Jestli to má být vtip,“ zavrčel mrazivě, „není ani trochu vtipný.“
„Jak prosím?! My to neudělali!“ ohradil se dotčeně Hongbin.
„A kdo jiný?!“
„To je dobrá otázka.“
Pročež se všichni tři jako na povel zadívali na Yesunga. Bylo to směšné, naprosto, a přece… Siyeon při pohledu na panenčiny ruce zalapala po dechu.
„Tak jako tak, tady nemáte co pohledávat,“ odsekl Hakyeon a razantně pokynul bradou ke dveřím. „Vypadněte. Hned!“
Bez remcání uposlechli a spěšně opustili místnost, křídlo i dům. Hakyeon je nevyprovodil, k Siyeoninu překvapení zůstal v panenčině pokoji.
„Nikdo z nich s Yesungem nehýbal,“ konstatoval Hongbin, když zpátky v bezpečí zahradního domku stavěl vodu na čaj. „Všimla sis Hakyeonova výrazu, ne? Šokovalo ho, že tu panenku vidí sedět v křesle!“
„A všiml ty sis Yesungových nehtů?“ zamumlala dívka sklíčeně.
„Nehtů?“
„Měl je zlámané. A prsty odřené do krve. Nebo… za předpokladu, že panenka může krvácet, chápeš…“
Hongbin mlčky vyčkal, až se rychlovarná konvice vypne, zalil hrnky a jeden položil před Siyeon na stůl. „Říkám si ale, proč až teď,“ zabručel.
„Hm?“
„Pohybuješ se v tomhle domě déle než šest let. Yesung je tu tři roky. Proč se tě snaží varovat až teď?“
„Mě?“ ušklíbla se Siyeon hořce. „Já se v západním křídle ocitla hloupou náhodou.“
„Nechápu…“
„Jak se mohl spoléhat na to, že já to varování najdu? Nebyla jsem přece v západním křídle skoro rok, Hongbine.“
Mladík svraštil čelo. „Ty myslíš, že…?“
„To varování patřilo tobě,“ přitakala Siyeon.

✣ ✣ ✣

Siyeon prohlásila, že by měl zauvažovat o odchodu. Hongbin prohlásil, že je to blbost. Siyeon prohlásila, že je to jeho věc, ať dělá, jak uzná za vhodné, ale že když už ho jednoznačně varuje i jedna z Erikových panenek, je něco zjevně hodně špatně. Hongbin prohlásil, že přece není jisté, že to varování vyryl do dveří Yesung. Siyeon prohlásila, že je to rozhodně jistější, než že to udělali Eric nebo Bora. Protože proč by Eric nebo Bora ryli cokoli do dveří Yesungova pokoje, že jo. A tak se dohadovali ještě asi dvacet minut. Pak Siyeon dopila čaj, se slovy: „Popřemýšlej o tom,“ se sbalila a odjela domů.
A Hongbin o jejím návrhu skutečně přemýšlel. Přemýšlel o něm, když dokončoval práci na záhonech, přemýšlel o něm i posléze.
Nechtělo se mu odsud. Ne, že by náplň svojí práce tady tak miloval, plat byl ale královský, a hlavně – odlehlý pozemek domu vprostřed lesů mu skýtal takřka perfektní úkryt před okolním světem. A taky se mu výsostně příčila představa, že odsud uteče, a nikdy nezjistí, co se stalo Leovi.
Starost o Lea, ač to bylo směšné a zcela idiotské, ho momentálně ovlivňovala ze všech důvodů nejvíce.
Třeba ale, napadlo ho, kdybych souhlasil, že odejdu… Beztak by mu nebránili, spíš naopak. Pánovi domu leze pěkně na nervy a jistě by nijak netesknil, kdyby si Hongbin sbalil svých pět švestek a dal jeho zahradě zdvořilé vale. Brzy tu jeho práce navíc nebude třeba, zahrada se zazimuje a do jara bude mít Hakyeon spoustu času najít Erikovi nového zahradníka. Takový scénář by mohl vyhovovat všem stranám… víceméně… Bude chybět Boře? Možná. A možná vůbec ne.
Každopádně kdyby Hakyeonovi svůj odchod sám navrhl, snad by mu mohl vyjít vstříc a přimluvit se za něj u Erika… aby se s Leem mohl aspoň rozloučit… A když bude on, Hongbin, pryč, nebude už mít Eric důvod držet Lea pod zámkem…
Siyeon na něj dohlédne. Určitě ano.
Pár minut po čtvrté odpolední byl o náležité efektivitě svého nápadu již definitivně přesvědčen, a rozhodl se proto, že zajde za Hakyeonem a rovnou s ním svoji potenciální výpověď probere.
Ač – výjimečně – nedělal nic špatného, veden silou zvyku se do domu vkradl, jak nejtišeji dovedl. Přede dveřmi Hakyeonovy kanceláře v prvním patře se ale zarazil; ruka, chystající se zaklepat, ustrnula v pohybu.
Zaslechl dva hlasy, Bořin a Hakyeonův, a zdálo se, že se hádají. Nevycházely však z místnosti, do níž se chystal vstoupit, ale ze dveří nalevo. Z Erikovy pracovny.
Hongbin zaváhal, na moment. Poté zvolna ukročil tím směrem a zvědavě přitiskl ucho ke dveřím.
„Nemělas mu ty panenky ukazovat!“ spílal zrovna Hakyeon.
„Našel by je tak jako tak,“ odsekla Bora. „Před Dongwanem jsme je zapírali a pomohlo to? Ne!“
„Ale –!“
„Mám zamknout i Yesunga?“ ozval se Erikův pobavený hlas a Hongbin svraštil čelo. Něco… něco tady nesedělo.
„Zjevně,“ kontrovala Bora suše. „Modleme se, aby to naši černočernou hysterku uklidnilo.“
Černočernou…?
„Yesunga mám plně pod kontrolou,“ odfrkl Hakyeon uraženě.
„Vážně?“ Sarkasmus v Bořině hlase byl takřka hmatatelný.
Eric se rozesmál. A Hongbin pochopil, co je jinak. Hlasy Bory a Hakyeona zněly, jako by byly posazeny níž než normálně, zato ten Erikův, běžně hluboký a příjemně zastřený, se zdál být vyšší a jemnější. A to nepřirozeně přirozeně…
„Ah, dělej si s ním, co chceš,“ sykl Hakyeon a ironicky dodal: „Oficiálně je to přece jen tvoje panenka.“
„Trocha vděčnosti by tě nezabila,“ pokáral ho Eric. „Nebýt mě –“
„Zase to s tou sebeláskou nepřeháněj,“ mlaskla Bora otráveně. „Kdyby na to přišlo, poradili bychom si i bez tvojí ctěné pomoci.“
Zajímavé. Hongbin povytáhl obočí. Když o Erikovi Bora mluví, je to strýček sem, strýček tam, ale když mluví s Erikem, peskuje ho jako malého kluka…
„Hlavní teď je nedopustit se žádné chyby,“ zabručel Hakyeon.
„Chyby nejsou na programu,“ ujistil ho Eric klidně. „Všechno proběhne podle plánu. Já hyunga nezklamu. Podruhé už ne.“
„A možná je dobře, že náš první kandidát pozbyl funkčnosti,“ podotkla zamyšleně Bora.
„Myslíš?“
„Hm. S ním bude rozhodně spokojenější.“
„Tak spokojený jako jsi tenkrát byla ty?“ otázal se Eric drze.
Bora se uchechtla. „Aby bylo jasno,“ opáčila a Hongbin si dokázal velice živě představit studený úsměšek na jejích rtech, „příští slečna budeš ty.“
Ozvaly se kroky. Bin vystřelil ode dveří, sprintem vpadl do západního křídla a přikrčil se v zákrytu levé zdi. V iracionálním záchvěvu paniky ho napadlo, že jestli o něm Bora ví, udělal to nejhorší, co mohl. Útěkem přiznal, že trojici v kanceláři špehoval. A to se jí líbit nebude, jelikož rozhovor, který vyslechl, se k jeho uším rozhodně dostat neměl…
Bora však bez zaváhání zamířila na druhou stranu chodby, do východního křídla ke svojí ložnici. A smála se. Stále se smála. Kdyby přece zaznamenala cokoli podezřelého, jistě by tak veselá nebyla…
Hongbin si neslyšně oddechl.
Asi půl minuty po Boře vyšel z kanceláře další člověk, pravděpodobně Hakyeon. Soudě podle trojitého klapnutí dveří se ihned po odchodu od Erika odebral do vlastní pracovny. Poté se v celém domě rozhostilo hrobové ticho.
Mohl pohodlně odejít, ale neudělal to. Opíraje se zády o stěnu, klesl Hongbin na podlahu a kolena si instinktivně přitáhl k bradě. Pohled nepřítomně upíral na tmavý koberec, hlavou se mu míhaly zneklidněné, chaotické myšlenky a on netušil, jak si má to všechno, co se za jediný měsíc v jeho životě seběhlo, smysluplně přebrat.