Povídání o šťastném zmijozelském albu a zdárném konci půlročního čekání

Krásný večer, milí a drazí.

Jak jste, doufám, zaznamenali, má děvčata Dreamcatcher v srpnu vydala páté mini album Dystopia: Lose Myself. A to znamená jediné – hysterický fangirl článek. O to hysteričtější, že mé štěstí na kartičky je v DC albech naprosto neuvěřitelné.
Album bylo, stejně jako předchozí Dystopia: The Tree of Language, vydáno ve čtyřech verzích, S-H-E-D. Jedna special, jedna ryze pre-order a dvě regular. Jelikož jsem samozřejmě velice skromný člověk (haha) a jelikož miluju typický dreamcatcherovský design alb, rozhodla jsem se pro tradiční regular edici. Tentokráte skutečně jen jednu. A tak jsem si u svého oblíbeného prodejce slabošsky předobjednala random verzi, protože jsem se ani po několika hodinách od zveřejnění vizuální podoby pátého mini alba zaboha nedokázala rozhodnout, jestli se mi víc líbí zelená H, nebo červená E. 😄

Doručování byla zase jednou švanda za všechny prachy. Poté, co prodejce album podal na korejské pobočce FedExu, mi jako vždy přišel mail s předpokládaným termínem doručení, to jest 1. září. "Oukej," říkám si, "zatím zásilky pokaždé přišly o den dřív, tak uvidíme, co tentokrát." No, 31. srpna v poledne mi cinkla esemeska, že dnes mi budou doručovat balíček. Jak jsem si myslela. A tak čekám, čekám, čekám... V pět hodin už jsem byla skeptická, jelikož vím, že doručují do šesti. Ale možná... sledovací aplikace přece jen pořád hlásila, že je balík v autě připraven k doručení. Ve tři čtvrtě na šest jsem zkontrolovala stav zásilky znovu, nyní s výsledkem "v místní provozovně FedEx". Skvělý. Buďto kurýr nestíhal, nebo se na to prostě vysral. 

Nakonec tedy album dorazilo v úterý prvního, jak bylo původně v plánu. Za což jsem nakonec vlastně i ráda, Lose Myself byla krásná odměna za náročný první den školního roku; pracuju v mateřské škole, chápete. Loni byla dítka povážlivě statečná, zato letos... letos to bylo výživný! 😅

Vyvolena mi tedy nakonec byla zelená H verze. Přezdívám jí "zmijozelské album", mimochodem. Je nádherná, myslím, že hned po Raid of Dream je to mé vizuálně nejoblíbenější DC album. A dostala jsem i freebie! Skupinovou kartičku z minulé éry, která se již hrdě natřásá v kpopovém regálu (který taky prošel updatem. teď jsou v něm alba seřazena abecedně podle interpretů). Jak již bylo řečeno, album je opět řešeno typicky dreamcatcherovsky: papírový přebal a v něm digipack, photobook a kartičky (+ standee a samolepka). Nu, a kohože jsem tedy uvnitř našla...?

Biastvo! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!! K absolutní dokonalosti mi sice chybí Siyeon, ale... to bych pak byla tak moc lucky, že by mě beztak do půl hodiny přejelo auto. Růžová copatá Gahyeonnie, modrovlasá Dami – dvojitá! a totálně ambivalentní; na kartičce rozkošná, na standee absolutně cool! – a nejkrásnější SuA(!!!), všechny tři na podepsaných selfie kartičkách. 

Lidi, Lee Gahyeon mě ze všech biasů idolů oficiálně miluje nejvíc, ze šesti korejských DC alb jsem ji úspěšně našla v pěti, z toho dvakrát v Raid of Dream a v obou verzích The Tree of Language. 😁 Bora pak nadále (a díkybohu) drží trend nejvděčnějšího hlavního biase, i ji jsem vyjma Escape The ERA našla v každém korejském albu. 

Kartiček jsem samozřejmě dokoupila víc (viz tradice 3x SuA per album) a zmíním se o nich později.

Hudebně je tohle mini album... 👌 Inu, dokonalost. Jako vše, co DC plodí. Balada Dear, kterou napsala leaderová JiU a všichni jsou z ní hrozně hotoví, protože ji napsala JiU... je pěkná, jo, ale není z těch písniček, které aktivně poslouchám. Mám k ní totožný vztah jako k Daybreak v minulém albu; nepřeskočím ji, když na to přijde, ale ani ji nevyhledávám. Naopak Can't get you out of my mind, první ryze anglickou písničku DC, vyhledávám zatraceně často, je ňuňatá, rozkošná, úžasná a miluju ji! Break The Wall je věrná typickému rockovému zvuku, na jaký jsme od Dreamcatcher zvyklí, a připomíná prakticky cokoli profláklejšího od Evanescence. Řečeno jinak, je to přesně ten typ songu, který se mi zákonitě musí zalíbit. I kdyby nechtěl. No, a BOCA... upřímně, po poslechu teaserů jsem se lehce obávala, že to nebude můj šálek čaje. Naštěstí jsem se ale nemohla mýlit víc. 😌 Polovina fandomu byla po vydání mrzutá, že Dreamcatcher ztratily svůj zvuk a mění se v mainstreamovou kpop skupinu. A já netuším, kde na tom sakra byli. Jo, DC experimentují s žánry (a vždycky experimentovaly), ale svůj typický zvuk neztrácejí, ať už se pustí do čehokoli. Stačí si poslechnout jejich první album, každý song je jiný žánr, a přece je zcela zřetelné, komu patří. A jestli je toto mainstream... tak se kpop ubírá vskutku zářným směrem! Když ale pominu zvuk a dechberoucí vizuální podobu MV, text té písničky by zasloužil nobelovku. Za kulturní přínos a zaslouženou ránu do čumáku korejskému hudebnímu průmyslu. S nímž souvisí fandomy. A toxic fans. A hateři. A ti co mě serou nejvíc, "nejspravedlivější z nejspravedlivějších", kteří jsou tak dokonalí, že svatí by se před nimi měli klanět. Ať žije sarkasmus! 

 

Too many angels dying now, I'm gonna change your mind ~

Tento Suin part mě rozdupal, sežral, vyplivl a zakopal, a já se absolutně nebránila. V tom textu je... všechno. Ano, možná mě jeho význam zasáhl o to víc, že jsem stále tak trochu rozhozená z Hongbina... ale možná je to dobře. Smrt těch příliš mnoha andělů nemusí být doslovná – což na jednu stranu díkybohu! –, ohavný problém nynější společnosti to však nijak neumenšuje, naopak. I tato obrazná smrt, ke které jsme schopni druhé svojí zbytečnou nenávistí dohnat, je zločin proti lidskosti. 

Víte, když tak nad tím přemýšlím, napadá mě, že proti větě: "Nejsme přece zvířata!", by se většina zvířat měla hlasitě ohradit. My lidé jsme totiž v mnoha ohledech daleko horší.

 

Nu, ale teď už ke zbytku dokoupených kartiček. Původně jsem měla v plánu pořídit všechno, co chci, od prodejce, který mi od března dluží dvě Bory z The Tree of Language. Aby mi všechno dorazilo za jedno expresní poštovné, chápete. Jenže co se nestalo! Bořiny kartičky byly v momentě, kdy jsem v ruce držela album, už takřka všechny vyprodané. A tak jsem se její dvě kartičky rozhodla objednat z USA (o nich si popovídáme někdy příště), a z Koreje si pořídit její standee a Siyeoninu kartičku. Vše bylo domluveno, balíček měl být odeslán přes službu UPS. Ano, ta přepravní společnost s černými kurýrními auty, která vypadají, že převážejí prachy. 😀 Překvapilo mě proto, že sledovací číslo, které jsem obdržela, odkazovala ke korejské poště. Ale tak... třeba nějak spolupracují, co já vím. A skutečně, brzy aplikace hlásila, že byla zásilka z pošty předána přepravní společnosti. Druhý den jsem tedy v nadšeném očekávání zkontrolovala, jaký je stav...  

"Jižní Korea, Incheon  – nedoručeno" 

A já tu jenom: "Co to kurva...?!" Nejprve jsem chtěla počkat do druhého dne, že třeba je to nějaký omyl a nebudu přece zbytečně panikařit, nakonec mi to ale nedalo a napsala jsem prodejci, jestli netuší, co je s mojí zásilkou za problém. Odpověď mi spolu s novým sledovacím číslem (ve formátu, jaký jsem v životě neviděla (UPS je evientně těžký originál)) v mailu přistála do pěti minut; vyskytly se prý nějaké mechanické problémy, a doručení se tak trochu zpozdí. Podle sledování byla zásilka ve čtvrtek v poledne stále ještě v Koreji, v pět odpoledne se mi k mému úžasu hlásila z Německa. Jakože... souviseje s tím, jak to dopadlo, nejspíš zapomněli aktualizovat (mezi)stav, nebudu však zastírat, že mě to nehorázně ohromilo. A vyděsilo. Ale hlavně ohromilo. V pátek ráno se pak zásilka nacházela v Brně a měla být připravena k doručení. Nevěřila jsem tomu. Ale stejně jsem měla telefon pořád po ruce, protože co kdyby náhodou. Nikdo samozřejmě nakonec nepřijel, a stav se z "doručováno" změnil zpátky na "přepravováno". S tím, že budoucí doručení bude upřesněno a pro více informací ať se vrátím později. 

Změna statusu nenastala ani v pondělí, tudíž jsem neočekávala, že zásilka dorazí. Ve čtyři hodiny jsem se zrovna chystala zajít si nahoru do pokoje pro notebook, když se ozval zvonek. Mamka že tam jde, že je to beztak bratr. Tak já pokračuju nahoru, náhodou se podívám z okna – a venku stojí černý auto, co vypadá, že převáží prachy! "TO JSOU ONI!" - "Kdo –? Myslíš ten balík?" - "JO!" 

Žádný update statusu, žádný telefonát... ale co, hlavní je, že jsou Bory a Siyeon doma! 😁 Siyeoninu kartičku, jsem si, pravda, tak úplně nevybrala, koupila jsem tu, která zbývala, ale kartička je to nesmírně půvabná a jsem za ni velice ráda. Navíc je to verze H, což je fajn. Přímo souvisí s verzí mého alba.

 

 

 

Suino standee je... sexy. Naprosto a zcela. Inu, podle mě je SuA sexy vždy a všude (ona je takový můj Minjun/Junjin v ženském provedení), ovšem tady je to bez debat. Tuším, že i kdybych v minulém albu její standee nenašla, a tím pádem žádnou standee stranu nezakládala, protože jsem neměla v plánu si jej speciálně pořizovat, toto standee bych si beztak koupila čistě proto, že... při pohledu na ně mám nutkání požádat Boru o ruku. Zase. A je mi fuk, že moje žena je Aron. 

A The Tree of Language kartičky...! Po. Sedmi. Měsících! Po sedmi měsících jsem konečně zkompletovala kartičkovou trojičku prvního alba! Verze I a L. Verze mých alb. I verze je znovu neskonale sexy (a krásná (protože SuA)) záležitost, prostě SuA v saku... víc sexy než SuA v saku je už jenom SuA v kůži. Nebo možná Siyeon v kůži... Moje pseudolesbické tendence mě občas děsně fascinují, vážně... 😅 L verze je předně krásná (a sexy (protože SuA)), nese se v serióznějším duchu, a jak si můžete všimnout, konceptem odpovídá standee tohoto alba. Totéž se mi, mimochodem, povede i u Lose Myself, jedna z kartiček, které mají dorazit, totiž v rámci konceptu odpovídá tomu nesnesitelně sexy standee... Nechala bych Vás hádat, či myslíte, že bude stejně nesnesitelně sexy i ona, ale... odpověď je přece zcela jasná.

 

...pac a pusu, Vaše Nagasaki